Několik slov a tvarů

[Short articles]

(pdf)

-

P. Sylv. Dvořák z Vel. Meziříčí poslal nám několik slov a tvarů, z nichž některé zasluhují zvláštní zmínky.

Krbek (IV, 152) je slovo na Velkomeziříčsku obecné, ne však o toulci z býčího rohu (tomu se tam říká »roh«), nýbrž o toulci dřevěném. Slova krb, krbec, krbek, krbík, krbel, krblík s týmže významem mají naše slovníky z rozličných končin území československého; jsou podobná slova i s významy jinými, ukazující na výrobu ze dřeva (na př. dřeváky, ptačí budníky na stromech, jež [146]původně bývaly z vydlabaného nebo vyhnilého kusu kmene, ne z prkének, i holubníky), a podle toho i krby, krbce atd. jsou toulce především dřevěné, třeba se téhož slova užívá někde i o toulcích jiných. O původu těchto slov bychom mohli psáti jen nejisté domněnky.

Jako se místy říká skrzevá a pod., říká se na Velkomeziříčsku (mimo skrzevá) i protivá (pr. tomu stromu), mimová (jen s 2. p.: mimová těch peněz) kvůlivá (kv. tomu jdu do města), vedlivá, podlivá (p. toho bude zavřen; dle s významem »podle« tam neznají, jako většími dílem ani jinde). Nejstarší z těchto tvarů jest asi protivá, jež známe z mor. listin a zápisů již z let 1472—1503 (srv. Sborn. fil. 6, 121); nevíme ovšem, máme-li čísti tyto doklady s krátkým a, či s á. Býval asi ztrnulý 1. p. podst. jména protiva, jehož se užívalo jako příslovce a pak i jako předložky (jako dle, chyba = »bez, mimo« jsou nepochybné 1. p.) a jehož koncovka se v této platnosti zdloužila (jako se místy říká kvečerou, kvíčerou m. k večeru, včerá, zajtrá atp.); a podle proti — protivá vzniklo asi skrzevá atd. Místy říkají na Moravě protiv; to je z pův. protiva nebo z jiného pádu téhož jména.

Místo ano v okolí jaroměřickém, na př. ve Výčapech, říkají han, také no han = no ano. Domníváme se s p. D., že to je (ztrátou koncového o, v pod. slovech v češtině častou, a předsutím h) totéž slovo co ano. Říkají i někde jinde an, han nebo pod. místo ano?

Velmi časté tvary na Velkomeziříčsku jsou pomalijác, čerstvijác, pozdijác (pomaleji, čerstvěji, později; u jiných příslovcí nejsou obvyklé). V Čechách prý se panu D. s tím smáli; u nich by se asi smáli Čechovi, který by šel čerstvějc, aby byl dřívejc doma, který musil jíti pomalejc, a proto přišel pozdějc, který nemohl něco hloupějc udělat, než udělal. Naše -ejc, -ějc je asi z -ějíc (jako v Čechách lidé uměj a také dělaj všelicos); máme za to, že -íc, -jác v 2. stupních příslovcí vzniklo nějakým smíšením s příslovečnými tvary přechodníkovými, v Čechách na -jíc, -íc (tak říkajíc, stojíc), na východě často -jác, -ijác (sediac, odtud seďačky atd.).

V témže kraji mají divnou vazbu u slovesa nadati: nadala jí od potvor, od husejch, od cour a pod. Tomu dovedeme rozuměti jen tak, že se původní vazba s 2. p. (nadala jí potvor) odcizila mluvnickému citu a byla nahrazena bez velikých mluvnických úvah podobnou vazbou 2. p. s předložkou od, jako podle Bartošova Dial. slovn. v jiných mor. nářečích je předložka do: nadávala jí do čarodejnic, nadával mi do potvor, vynadal mi do kmínů (= zlodějů, lumpů, šejdířů; toto mor. a sloven. slovo známe již z roku [147]1612; vykládají je z franc. gamin, snad by mohlo souviseti spíše s něm. gemein).

Říká se pádem s významem »hned«: šel tam pádem ráno, musíš tam pádem jít. To známe již z Bartoše, kde jsou i doklady svědčící, že »pádem« nabývá významu »právě«, na př. i o minulosti nebo o místě (pádem se to stalo, pádem na kraji). Původně to byl výraz způsobový, jako honem, úprkem, valem a pod. a znamenal asi »upadnutím, jako když padne, náhle«. Podobné je české horempádem (říká se i horempátem, horumpátem); to znamenalo asi pův. překotný pohyb nahoru dolů, pak pohyb o přítrž vůbec (»tím se stalo, že se čeládka tak horem pádem k Vojtovi nehnala do služby, jak očekával«, Tyl, vyd. Sekaninovo, 2, 1001), proto i pohyb neladný, a konečně i nepořádek vůbec (všecko zde leží horempádem, horempátem).

Naše řeč, volume 5 (1921), issue 5, pp. 145-147

Previous Širůček, Sirůček

Next Vladimír Sova: Republika československá