Kříšení

B.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ant. Schulz, Kříšení. Román. Nakladatel F. Topič v Praze. Knih Topičova Sborníku č. 15. Věnováno Adolfu Heydukovi.

»A co znamená Panegersie?«[1] tázal se baron Horst. »Panegersia volně přeloženo značí kříšení, buzení všech národů z jejich otrlosti. Značí kříšení jich k všeobecné vzájemné lásce a k vespolné šetrnosti. Knihou touto budí a křísí Komenský všechny národy k novému žití. Všichni mají míti společným cílem blaho všeho lidstva.«

Tak vymezuje spisovatel sám význam slova, kterým nadepsal svůj román, a tlumočí zároveň základní myšlenku svého díla: vzkřišování českého lidu, jazykové, náboženské a sociální.

Děj jeho se odehrává v téže asi době jako Jiráskovo Temno, zasahá však až do vlády Josefa II. a za dějiště má jen město Králové Dvůr s jeho okolím, zejména Kuks, proslulý stavbami, sochami a malbami, které tam dal provésti hrabě Frant. Ant. Sporck, štědrý mecenáš umělců i dobrodinec lidu, člen lóže svobodných zednářů. Muž ten stojí dlouho v popředí románu, tak jako stál v životě v popředí tehdejší šlechty české, spojuje v sobě všechny vlastnosti, které šlechtice mohou činiti sympatickým: účinnou lásku k umění, pokroku, lidu, k trpícím a strádajícím. Na jeho panství nejdříve vykvetly prvosenky nové doby, kdy všude jinde ještě dusil všecko volnější hnutí tuhý mráz absolutismu a duševního temna. Na Královédvorsku vedl se čilý obchod s evangelickými knihami přes hranice dováženými a účastnili se ho muži i ženy, konaly se tajné schůze a pobožnosti českých evangelíků, kteří, aby ušli slídivému zraku pohraničných portášů a inkvisitorů, na oko se tvářili nejvěrnějšími katolíky, nosili růžence kol pasu podle předpisu, chodili pilně do kostela, ke zpovědi a byli vůbec ostražití, aby se neprozradili; neboť tresty na kacíře byly hrozné: měšťan Jan Holub na př. musil r. 1710 klečeti celý den na mostě, maje [150]jazyk přibitý k trámu, jiní byli škrceni, upáleni a pod. Celá hrozná ta doba vystupuje před oči čtenářovy v sytých barvách, plasticky, do všech podrobností; protivy velkolepých hostin a radovánek panských, trvajících kolik dnů, proti starostnému životu lidu, skvělých procesí a slavností církevních proti prostým pobožnostem tajných nekatolíků, blahobylného života měšťanstva proti divoké rušnosti vojenských vpádů a bojů, střídavé líčení života domácího, hospodského, úředního, veřejného i nejtajněji soukromého, obluzování úřadů a jejich svévláda i útisk — to vše naplňuje obrazotvornost i celou duši čtenářovu rozmanitostí výjevů a vírem citů, které nedopřávají oddechu a poutají zájem čtenářů do poslední kapitoly. Překvapuje tehdejší rozpoutanost mravů; Dvorští si patrně na milování potrpěli. Ale v bohaté směsi povah, dobrých i špatných, spisovatelovo umění stejně obratně rozděluje světlo a stín.

Co vědomostí kulturně-historických do knihy vloženo, jest přímo podivuhodné. Bude málo měst u nás, která by se mohla honositi takovým Schulzem. Málem všecky spisy autorovy, vědecké i beletristické, tíhnou ke Králové Dvoru. Celá minulost města v nich odhalena tak láskyplně, podrobně a dokonale, že to může i Rakovník záviděti Dvoru. Netoliko páni, nýbrž i jednotliví občané vstali pod Schulzovým perem k novému životu — a povídkový neb románový způsob podání umožňuje spisovateli, dodati svému vypravování a líčení barev, slunce, vzduchu, hltavé vábivosti. Komposičně ovládnouti tak veliké období — málem půl století, vyplněné událostmi na sebe přímo se valícími, válkami, intrikami dvorskými, rozpínavostí protireformace, působením Koniášovým, opačným působením vystěhovalců, prvními červánky osvícenskými a humanitními, připravujícím se pozdvižením lidu selského, bojem temnoty se světlem nově vzcházejícím, to nebyl úkol malý a ani největší umělec by nebyl asi přeplul všecka úskalí bez úrazu. Schulz nepoložil proto hlavní váhu na románovou zápletku; předvádí obraz za obrazem, aby nás zevrubně obeznámil s dobou a všemi činiteli jejími, se všemi nervy celého ústrojí. Osoba Jana Moneta, hlavního buditele lidu, tajeplná, křišťálně čistá, povaha bez poskvrny, spojuje obrazy v jeden veliký obraz. Nejsou všichni účastníci a prostředníci kříšení tak obrněni proti pokušením duševním i tělesným! Nad jiné roztomilý zjev, se zřejmou láskou tvořený, jest baronka Klínkovská, básnířka a pěvkyně hraběte Sporcka, ochránkyně a podporovatelka nekatolíků i českého slova. Dovídáme se o české opeře hrané v Jaroměřicích u hraběte Questenberka r. 1730, o českém oratoriu z téže doby, o poustevnících přivolávajících lidi v lese zbloudilé k sobě na nocleh, čehož používali tajní »kacíři« [151]čeští k svým schůzím nočním, a o sterých jiných a jiných drobnostech, které skládají pestrý mosaikový obraz té doby.

Po stránce jazykové poskytuje Kříšení bohatou náplň jadrných výrazů a obratů, z nichž nejednomu otcem byl spisovatel. Kolorit doby žádal, aby se groše prošmelcovávaly v hostěnicích neboli tabulnicích, aby členové konfraternie k uctívání božího těla o slavnosti měli svého seniora v čele a v průvodě s sebou své asistenty, sekretáře, konsultory, sakristiány a servitory, aby bubeník slul tympanisátor a za ním v průvodě aby následoval umbellář, nesoucí šestihrannou umbellu radostnou, červeným aksamitem potaženou, který měl na rukou hedvábné rukavice s ochlípkami z kordovanské kůže; aby jinému členu zdobil vypatá prsa široký bandalír s mašlí a hlavu atlasový baret; král mohl býti ložumentem jen u hrab. Nostice, rychtář měl na orlím nose okuláry v černý roh ufasované. Ženám trůnily na hlavách kokrhele. Excelencí, rychtářů, syndikusů, cechmistrů, posaunéřů ap. se tu míhá plno, utrejchář jen jeden, ale ten vydá za deset.

Jako je v knize hojně skvělých popisů a líčení, tak užívá spisovatel rád i obrazných rčení nevšední plastiky. Průvod se z brány vysoukává jako strakatá pentle, rychtář kolem jak výr na výrovce hlavou točil obzíraje krajinu, věž kostelíku na Zvičině svítila svojí helmicí v slunci, umbella jakoby hořela krví, hořící voskovice metaly chvost světla do tmy noční, na kořenech a vlášení tvého života nehlodají pochybnosti a pod.

Vůbec plastika mluvy jest Schulzovi oblíbeným prostředkem názornosti slohové. Kočár u něho zadrkotá, dvířka kočáru zatřesknou; jen zaznějí koňských kopyt dupoty, podkov cinkoty, šavlí břinkoty, polnic břeskné zázvuky — a již stydla krev v žilách měšťanů dvorských; nemocný lazaří; rozjívené mordy cení své zuby; království by bylo učiněnou otrokárnou. Baronka byla žena andělského srdce a bohyňského těla; malíř Brandl, který tu vystupuje se sochařem Braunem, tvořil ve všechvatném přívale uměleckého vnuknutí; dívka se dopustila děťátka; odlupek za odlupkem se od tvrdotiny odděluje; jest dost lidí na světě, kteří pokládají své tučnotiny za výkvěty krásy, zvláště ženy. A opět se bleskotaly plechy na prsou a zádech 8 městských synků atd.

Schulz obohacuje řeč i novými slovy a obraty a také oživuje výrazy staré. Koniáše jmenuje známým knihomolem a knihopalem; žalovaný byl překonán (usvědčen), že upadl v kacířství; dobré jest míti někoho na poskok; děkan dovtipa zná obveseliště panstva i lidu, houfy přišelců vtáhly do města, ale brzy zase odspěchaly, [152]poslové naschvální přinášeli nařízení, dítě je poddanče, osm dní proživořených uplynulo zvolna.

Judita pohrdala nudnými obskakoválky, kteří se k ní tlačili pro údobnost jejích tvarů, byla úvažná, ne tuctovitá vdávalka; chalupa byla maltou obmrštěna a obílena; dům je pochatrný; ryneční nádrže měly dvojici okovů na poverku neb drouhu zavěšených, sedláci o žních nosili krbek neboli toulec z býčího rohu na uložení brousku na kosu atd. Kdo by se chtěl pokochati na celém názvosloví přástevním, ten si přečti str. 303 a 304 této knihy. Kdo by chtěl poznati všecky hry v karty z 18. století, má jejich názvy vypočteny na str. 258 a 259. Pěkně vystiženy i hlasy zvonů kukských.

Do tohoto dobrého zrní se připletlo také něco málo koukole. Tvořiti nová slova skládáním v češtině jest méně obvyklé než v němčině. Proto se slovům jako vavřínošplhač nebo pstruhodárkyně raději vyhneme.

Schulzovy práce dýchají chutí, láskou a péčí, kterou jim věnuje. Spisovati jest mu úkonem posvátným, odpovědným. To viděti také na jeho mluvě. Bedlivě se vyhýbá chybám proti její správnosti. Ale denní záplavě poklesků, zvláště novinami šířené, se neubránil. Nechává pracovati na svépomoci (místo o svépomoci), tresty se ukládají s vyjmutím některých osob (m. s vynětím), ohledně Moneta se mnoho jedná, ohledně podstaty věcí jsou lidé na falešné stopě (m. o Monetovi, o podstatě věcí, stran podstaty), pážata zhasla pochodně (spr. zhasila), vesnické dívky musily do služby do města, i kdyby je doma potřebovali jako sůl (m. i kdyby jich potřebavali doma jako soli). — Klínkovská počla přemítati (m. počala), jímala ji touha vše ostatní do temnosti stavící (m. stavějící), byli tu hladovící (spr. hladovějící), sečtělá (m. sčetlá), věnoval se Juditině vyučování (spr. Juditinu); přestal zodpovídati dotaz (m. odpovídati na dotaz), nepočítala s jeho věrností (m. nespoléhala, nepomýšlela na jeho věrnost), uzřel, jak plné paže přiráží dveře (m. přirážejí) — vesměs chyby v mluvě i písmě zakořenilé.

Nepochybujíce, že se dílo toto, došlé veliké obliby již, když vycházelo přílohou v Topičově sborníku, brzy dočká druhého vydání, uvádíme tu i tiskové chyby, aby mohly býti v něm opraveny. Jsou tyto: přechovávač (jindy správně přechovavač), měl pro sebe dva pokoje vyhraženy (jinde spr. vyhrazeny), vábidlo (m. vabidlo), jitřiti se (m. jítřiti se), splanul (m. zplanul, lépe vzplanul), Hradecký a Chrudimský kraj (m. hrad. a chrudimský, jinde spr. hradecký), hříště (spr. hřiště), odpočívadlo (m. odpočivadlo).

Cizí slova, kde nepřispívají ke koloritu doby, bylo by raději na[153]hraditi domácími; není jich mnoho, ale přece tu jsou. Tak na př. moderní asketa, exulant stal se jejím ideálem; uzřel na moment konturu svlečené ženy, rasova dcera honoruje chlapce, Aše je grandiosně domýšliv, projeviti kondolenci, aranžovati slavnost.

Konečně i to rozbujnělé nyní postpositivní se našlo si někdy útulek v Kříšení: jak Dvorští dověděli se, jak pyšně nese se a p. Píšeme tak, ač tak nikdo nemluvíme. Zdá se nám to pěknější, ale je to strojené.

---

[1] Panegersie jest název knihy J. A. Komenského, vydané roku 1667, z níž Jan Anderson převzal základní dogmata svobodných zednářů do proslulého spisu svého roku 1717 v Londýně vydaného, což Ant. Schulz ve svém románě zjišťuje.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 5, s. 149-153

Předchozí Pravopisné hnutí

Následující Z válečného slovníku