Časopis Naše řeč
en cz

Německé výpůjčky v češtině a slovenštině

H. Karlíková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[207]V loňském roce vyšla v zasvěcených kruzích s netrpělivostí očekávaná kniha vídeňského slavisty Stefana Michaela Newerkly Sprachkontakte Deutsch Tschechisch Slowakisch s podtitulem Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen.[1] Po více než třech letech intenzivní práce (jak přiznává autor v úvodu) vzniklo dílo rozsahem i obsahem unikátní, což si zaslouží uvést už proto, že o cizích slovech ve slovanských jazycích existuje rozsáhlá literatura. Už od poloviny 19. století se řada slavistů ve svých pracích zabývala výpůjčkami z germánských i jiných jazyků, a to jak výpůjčkami nejstaršími, už praslovanskými, tak výpůjčkami, které se do slovanských jazyků dostaly v nejrůznějších fázích jejich vývoje, včetně výpůjček z doby nedávné. S. M. Newerkla uvádí (na s. 10―16) poměrně vyčerpávající výčet těchto prací věnovaných germánským výpůjčkám ve slovanštině, resp. v češtině a slovenštině. Těm, které se zabývají obecně slovanskou problematikou germánských výpůjček, je věnován jen malý prostor s odkazem na podrobný přehled této literatury v Birnbaumově stati[2]; ty, které se věnují výpůjčkám v češtině a slovenštině, stručně charakterizuje a některé analyzuje obšírněji. Přestože je literatura o výpůjčkách rozsáhlá, dosud žádný autor neshromáždil tak bohatý lexikální materiál český a slovenský převzatý do těchto jazyků z němčiny a nepodrobil jej komparaci a společné etymologické analýze v takovém rozsahu, jak se to podařilo právě Newerklovi.

Jak napovídá podtitul, kniha je koncipována jako etymologický slovník; samotnému slovníku ovšem předchází poměrně obšírný úvod (po s. 104). Autor v něm analyzuje výpůjčky z nejrůznějších úhlů pohledu a v různých jazykových rovinách. Hned na začátku se zamýšlí nad vztahem cizí slovo (Fremdwort) a výpůjčka (Lehnwort). Třístupňový model pro klasifikaci výpůjček (cizí slovo napůl cizí slovo, napůl výpůjčka → výpůjčka), který formuloval zakladatel americké strukturalistické a deskriptivní školy L. Bloomfield[3], se v mnoha případech neukazuje příliš šťastným. Přechod mezi jednotlivými stupni tohoto adaptačního procesu je totiž plynulý, a jak Newerkla dokazuje, v konkrétních případech je těžké s jistotou stanovit, zda určité slovo je ještě na stupni Fremdwort, tedy slova, jež se ještě neintegrovalo do systému daného jazyka, ačkoli se ho v tomto jazyce užívá (např. č. slk. grand prix), nebo už na stupni Lehnwort, tedy slova, jež je plnohodnotnou součástí lexika, mnohdy už s absencí povědomí o jeho cizím původu (např. č. broskev, slk. broskyňa). Když od jazykovědy očekáváme jednoznačné odpovědi, je takový teoretický rámec [208]zjevně nevyhovující. Problematické je např. zařazení takových slov jako č. slk. víkend, džem apod., tedy slov, která jsou plně adaptovaná v novém prostředí, ale vzdělaný mluvčí o jejich cizím původu ví. Cizost těchto slov tedy nevyplývá z nedostatečné adaptovanosti výpůjček, ale spíše z vědomí o jejich původu. Toto vědomí je u některých slov obecněji rozšířené (např. u slova mobil), u některých slov naopak jejich cizí původ není všeobecně znám (např. ― proti autorově názoru na s. 18 ― u slova svetr).

Zvláštní pasáž je věnována fonologickým procesům jazykových změn. Vzhledem k tomu, že se němčina a čeština po mnoho století vyvíjely v těsném kontaktu, je vzájemné ovlivňování těchto jazyků nepochybné. Důsledky těchto kontaktů jsou zřejmé nejen v obohacování lexika, ale jsou patrny i v hláskovém vývoji, který v některých případech probíhal v němčině i češtině podobně. Některé hláskové změny v češtině se především v novějších pracích vykládají právě vlivem nebo podporou němčiny (např. stč. diftongizace ó > uo vlivem sthněm. diftongizace ō > uo, stč. monoftongizace ie > í, uo > ů vlivem raněnovohornoněm. vývoje ie > í, uo > ū, depalatalizační procesy ve staré češtině aj.), ačkoli názory nejsou jednotné (přehled různých pohledů na důsledky vzájemného ovlivňování obou jazyků v rovině fonologických změn je uveden především na s. 23―28). Užitečnou součástí úvodu jsou tabulky, které doplňují výklady o fonologických procesech v němčině, češtině a slovenštině a přehledně v chronologickém sledu zachycují hláskové změny ve všech třech reflektovaných jazycích (období od 6. stol. v němčině, od 8. stol. v češtině a slovenštině, vše po 15. stol.), a dále tabulky s reflexemi německých fonémů v českých a slovenských výpůjčkách (s. 40―58).

Vedle změn, jimž podléhají německé (germánské) výpůjčky v plánu fonologickém, existuje řada integračních procesů též v rovině morfo(no)logické a slovotvorné. Na s. 58―65 je podán jednak přehled sufixů z jednotlivých historických fází němčiny a jejich reflexe v substantivech přejatých do češtiny a slovenštiny, jednak jsou zde popsány způsoby, jakými se v češtině a slovenštině integrují německá slovesa. Proces začleňování sloves do domácího lexika je odlišný od integračního procesu u substantiv, protože slovesa přejímaná z němčiny se zpravidla začleňovala do příslušných slovesných tříd, a to do 4. (např. stč. hýřiti ‘bloudit, hřešit’), 5. (č. cválat, slk. cválať) a 3. (č. biřmovat, slk. birmovať). Zvláštní skupinu přejatých sloves tvoří taková, která svým způsobem tvoření podle Newerkly pomocí českého a slovenského sufixu -írovat/-írovať explicitně demonstrují svůj cizí původ (např. č. špacírovat, slk. arch. špacírovať). Tento výklad je „věcně“ správný, „technicky“ je ovšem problematický, neboť sekvenci -írovat není asi v žádné analýze vnitřní struktury slova možné pokládat za jeden segment (tj. sufix): standardní by pravděpodobně byla taková analýza, která by mluvila o afixu -ír-, který je součástí slova-dárce, o afixu -ova-, který v češtině zařazuje přejímku do třetí třídy, a afixu -t, který je infinitivním formantem.

Úctyhodných více než 3000 hesel obsažených ve slovníku představují slova z nejrůznějších tematických okruhů slovní zásoby. Nejstarší vrstva německých výpůjček v češtině a slovenštině pochází z období od poloviny 8. stol. do století 10., tedy z období západoslovanské mise vycházející ze Salcburku, Řezna a Pasova, a je tematicky spojena především s doménou církve a náboženství. K masivnímu přejímání z němčiny docházelo v období 13.―15. století (v souvislosti s tzv. německou kolonizací na východě), a to z nejrůznějších tematických oblastí (církev a náboženství, rytířstvo, život u dvora a feudální vztahy, vojenství, města a městské právo, řemesla a živnosti, polní a lesní hospodářství, kuchyně, jídla a potraviny, látky, hra a zábava, lékařství, [209]léčivé rostliny a koření, hornictví a hutnictví aj.). K přejímání docházelo a dochází i v dalších stoletích, ale už ne v takové míře, a proto je specifikace hlavních tematických okruhů obtížná. V návaznosti na G. Bellmanna[4] rozlišuje autor dva typy výpůjček. Výpůjčky typu A představují slova, která pojmenovávají reálie v českém a slovenském prostředí do té doby neznámé, a mají tak předpoklady plně se integrovat do české a slovenské slovní zásoby (jak ovšem dokládá autor, nejsou imunní vůči puristickým snahám a bývají někdy v novějších obdobích nahrazovány slovy jinými: např. č. slk. akštajn, kšaft byly nahrazeny novějšími jantar, závěť/záveť). Výpůjčky typu B jsou slova, k nimž v době přejetí existovaly v češtině a slovenštině ekvivalenty. Časem ovšem mnohdy jedno z výpůjčkou vzniklých synonym převážilo nad druhým a vytlačilo jej na periferii jazyka. Např. k původně starobylejšímu stč. lahvicě < psl. *lagy, gen. *lagve < sthněm. lāga přibyla další výpůjčka shodného významu stč. flaška < střhněm. vlasche < sthněm. flasga. Patrně proto, že láhev je starší, už psl. výpůjčka, časem získala v jazyce výsadní postavení a flaška byla přesunuta do sféry hovorové. Je zajímavé, že ve slovenštině došlo k procesu opačnému. Slk. substantivum flaš(k)a se plně integrovalo do spisovné slovenštiny, kdežto slk. lagvica, lahvica, lahev, lahva dnes žije jen v slovenských nářečích (s. 73―75).

Ukazuje se, že myšlenka etymologizovat české a slovenské lexikum současně byla velmi šťastná, protože umožnila autorovi díky vzájemnému srovnání obou jazyků dospět k zajímavému závěru. Čeština a slovenština jsou svým historickým vývojem, jak známo, jazyky velmi těsně provázané, což dokládají vlastně všechny roviny jejich jazykového systému, jak lexikální, tak morfologická nebo syntaktická. Především v počátečních fázích vývoje, v době, kdy se slovenština jako spisovný jazyk teprve začínala formovat, byl ovšem prokazatelný poměrně značný vliv češtiny na její vývoj. Možná že právě tato skutečnost je důvodem toho, že se v odborné literatuře někdy objevuje názor, že i při přejímání slov z němčiny hrála čeština ve slovenštině roli zprostředkujícího jazyka. Jak však Newerkla dokazuje (s. 95―98), tato role je někdy přeceňována a v mnoha případech jde o přejetí paralelní. Rozhodujícím kritériem k určení toho, zda určitá německá výpůjčka byla převzata do slovenštiny z češtiny nebo přímo z němčiny, je mu existence nebo neexistence písemného pramene. Pokud je určitá výpůjčka doložena v nějakém písemném historickém pramenu (a je zaznamenána v Historickém slovníku slovenského jazyka[5], případně v jeho kartotéce), pak jde podle autora o výpůjčku zprostředkovanou češtinou. Pokud se však určitá výpůjčka nachází v slovenských dialektech (pramenem je mu především Slovník slovenských nárečí[6], resp. jeho kartotéka), je podle Newerkly pravděpodobnější přímé přejetí z němčiny, a to především v těch případech, kdy je určité slovo doloženo současně v různých nářečních oblastech. Vědom si patrně toho, že ani toto rozlišovací hledisko není vždy jednoznačně aplikovatelné (ne každý písemně doložený historický pramen je českého původu a ne vždy lze předpokládat, že slovo doložené v slk. dialektech nemohlo být převzato z češtiny, nýbrž bylo přejato přímo z germ. pramene), rozvádí své teze v úvodní pasáži, ale v samotných heslech převážnou většinou už nechává na čtenáři, aby si z předložených informací udělal závěr sám.

[210]Výstavba jednotlivých hesel se řídí pevně stanovenými pravidly. Na prvním místě je tučně uvedena česká a slovenská podoba slova, pokud je to třeba, následuje stylistické zařazení (archaické, hovorové, dialektické aj.) a význam. Druhou část hesla tvoří etymologický výklad. Cenné je to, že se autor neomezuje pouze na uvedení přímého pramene přejetí, ale objasňuje i původ slova-dárce. Často tak vychází najevo, že v jazyce dárce jde rovněž o vypůjčené slovo a nikoliv o slovo domácí (Erbwort). V této části jsou uvedeny i případné další hláskové podoby vykládaného slova, dialektické formy, odchylné a doplňkové významy, důležité deriváty a další informace, které jsou pro výklad relevantní. Uvádějí se zde i rozdílná stylistická hodnocení v jednotlivých normovaných slovnících, neboť se nezřídka stává, že tentýž lexém během jazykového vývoje vykazuje v jednotlivých slovnících rozdílné charakteristiky. Za etymologickou částí následuje výčet příbuzných výrazů v jiných slovanských jazycích. Ne vždy ovšem všechny uvedené výrazy pocházejí tak jako v češtině a slovenštině přímo z germánského pramene, ale mohly se přejímat i v rámci slovanských jazyků; výčet těchto slov proto má, jak autor zdůrazňuje na s. 102, pouze funkci doplňující a informativní. Nutno ovšem poznamenat, že pro toho, kdo si důkladně nepřečte obšírnou úvodní pasáž, může jít o informace zavádějící. Za výčtem slovanského příbuzného materiálu jsou uvedeny příbuzné výrazy z jiných ie. jazyků, popř. z maďarštiny. Následuje část, kde lze najít výčet nejstarších dokladů vykládaného českého a slovenského slova včetně doložených variant a všech doložených významů. Ve zvlášť zajímavých případech jsou uváděny i odpovídající formy latinské. Pro každou č. a slk. formu a každý význam je uveden, pokud je to možné, jejich první doklad zasazený do kontextu příslušné (st)č. a/nebo (st)slk. památky. Poslední část hesla obsahuje zkratky etymologické literatury, která se daným slovem zabývá. Symbolem ↔ je od tohoto výčtu oddělena literatura obsahující odlišné, resp. chybné výklady. Tento symbol je však v heslech používán nedůsledně: někdy za ním následuje celý výčet těchto odlišných, resp. mylných výkladů, tak jak je vysvětleno v úvodu, někdy je jím však označena každá citace zvlášť (např. u hesel týn na s. 111, pampeliška na s. 356, okruží na s. 565 aj.). Na samém konci hesla jsou v chronologickém sledu vyjmenovány všechny slovníky, v nichž je etymologizovaný výraz uveden (s výjimkou slovníků etymologických, které jsou součástí etymologické literatury, jak je zmíněno výše).

Vlastní materiálová část je etymologickým slovníkem nikoliv in continuo, ale je rozčleněna na několik částí následujících za sebou chronologicky podle doby a pramene přejetí. Uvnitř těchto částí jsou lemmata řazena abecedně. Jako první jsou uvedeny výpůjčky germánské a západogermánské (s. 105―115), uskutečněné do roku 600 n. 1. před 2. hornoněmeckým posouváním, a výpůjčky z gótštiny (s. 115―120). Jde vesměs o výpůjčky už praslovanské, které mají většinou obecněslovanské pokračování včetně staroslověnštiny, resp. církevní slovanštiny.

Jádro slovníku začíná výpůjčkami ze staré horní němčiny, tedy zhruba z období mezi lety 600 a 1050 (s. 120―153). Uvnitř je toto období ještě členěno na výpůjčky z období let 600―800, po hornoněmeckém posouvání, ale ještě před hněm. zánikem h- v sekvenci hw-, před psl. změnou ă > o a před metatezí likvid, a na výpůjčky ze staré horní němčiny z období 800―1100, které dobře reflektují sthněm. vokalismus. Z tohoto období pocházejí jak ještě pozdně praslovanské výpůjčky, tak už výpůjčky do nově se tvořících jazyků. Za nepočetnou skupinkou výpůjček ze staré saštiny, resp. staré dolní němčiny, z období 800―1200 (s. 153―154) následují české a slovenské výpůjčky ze střední horní němčiny z období 1100―1350 (s. 155―256) a výpůjčky ze starší fáze rané nové horní němčiny, zahrnující časový úsek do roku 1500, tedy do konce staročeského období (s. 256―320). [211]Prostor je dále věnován výpůjčkám z hornoněmeckých dialektů z období po r. 1350 (s. 320―351), výpůjčkám ze středoněmeckých dialektů po r. 1350 (s. 351―360) a ze střední dolní němčiny (do r. 1650), resp. dolní němčiny (s. 360―362). Na ně navazuje kapitola obsahující výpůjčky z mladší fáze rané nové horní němčiny, vymezené roky 1500 a 1650 (s. 362―401). Z germanistického hlediska neobvyklé dělení na starší a mladší fázi rané nové horní němčiny tu má praktické důvody; dělítkem je totiž rok 1500, tedy konec staročeského období, což je z bohemistického hlediska významný předěl. Poměrně rozsáhlý je oddíl věnovaný českým a slovenským výpůjčkám z nové horní němčiny z období od roku 1650, který je rozdělen na dvě části: první tvoří výpůjčky z rakouské, resp. bavorsko-rakouské němčiny (s. 401―417), druhý zahrnuje výpůjčky slov, která mají v německém jazykovém prostoru všeobecné rozšíření (s. 417―537). Poslední část slovníku tvoří slova, o nichž se mnohdy traduje, že jsou výpůjčkami z germánštiny, resp. z němčiny. Jde jednak o slova, která podle autorova názoru nejsou výpůjčkami, ale jsou s odpovídajícími německými, resp. germánskými výrazy prapříbuzná (s. 538―547), nebo jsou mylně vztahována k nějakému germ. výrazu (547―579), jednak o slova, která sice pocházejí z němčiny, ale do češtiny a/nebo slovenštiny přišla prostřednictvím jiného slovanského jazyka (s. 579―582), a dále o výpůjčky z řečtiny (s. 582―584), latiny, resp. románských jazyků (s. 584—605), maďarštiny (s. 605―606), turečtiny, popř. z jiných jazyků (s. 607―608) a slova, jejichž původ zůstává nejasný (s. 608―612). Jak už bylo několikrát řečeno, Newerkla shromáždil úctyhodný materiál a podrobil ho zevrubné analýze. V řadě případů se mu podařilo prokázat jiné východisko, než se obvykle traduje (např. č. koupit / slk. kúpiť, č. lék / slk. liek řadí do okruhu nejstarších, už pragerm. výpůjček, zatímco podle převažujícího názoru jde o výpůjčky z gótštiny, nebo naopak u slov, která se často považují za výpůjčky z němčiny, prokazuje jejich neněmecký původ, např. č., slk. larva vyvozuje z lat. lārva ‘strašidlo; maska, škraboška’ na rozdíl od řady autorů, kteří předpokládají německé prostřednictví). Cenné jsou výklady, jimiž poopravil nebo doplnil výklad stávající, nebo stávající výklad odmítl a podal nový. Např. č. cimbuří / slk. cimburie vyvozuje ze střhněm. zibōrje ‘schránka na hostii krytá baldachýnem, kryt oltáře spočívající na čtyřech sloupcích‘, jako už dříve Mayer[7], ale jde dále do minulosti přes lat. cibōrium ‘kryt oltáře spočívající na čtyřech sloupcích, baldachýn; schránka na hostii, svatostánek’[8] k ř. κιβώριον ‘oplodí egyptského leknínu; (přeneseně) pohár’. Vzhledem k hláskové podobě traktovaného č. a slk. slova navíc nevylučuje možnost kontaminace se střhněm. zimberīe ‘tesařské řemeslo’. Odmítá tím ty názory, podle nichž jde o výpůjčku střhněm. burc-zinne ‘cimbuří’ (s. 164). Proti většinové interpretaci substantiva Vánoce jako hybridního kalku se autor kloní k výkladu F. V. Mareše[9] a některých dalších etymologů, že jde o výpůjčku sthněm. *wīnnahten (s. 125). Nově vyložil č. prejt, prát / slk. prát: proti dosavadnímu výkladu z něm. Brei staví z hláskových důvodů přesvědčivější pramen přejetí v podobě něm. dial. (snad severobavor.) pręit. Č. (dnes ovšem už archaické) prát (> slk. prát) pak vyvozuje z bavor. prāt (s. 334n.). Sporné je naopak uvedení substantiva prkno s nejasným původem v nejstarší vrstvě výpůjček z germánštiny (s. 114). Výpůjčku z blíže nespecifikovaného germ. pramene předpokládá [212]pouze Machek[10], jiní autoři je považují buď za slovo domácí[11], nebo se omezují pouze na konstatování, že jde o slovo nejasné[12]. Vzhledem k doložení tohoto reliktového slova v církevní slovanštině se jeví jeho přejetí z germánštiny jako málo pravděpodobné.[13] Škoda, že se Newerkla zdržuje jakéhokoli komentáře a omezuje se v tomto případě pouze na označení citované etymologické literatury symboly pro sporný výklad.

Při zpracování tak rozsáhlého materiálu se ani při autorově precizním přístupu nelze vyhnout některým nepřesnostem nebo nejasnostem. Není např. jasné, proč je na s. 112 uveden v záhlaví derivát čacký ‘statečný, udatný’ místo výchozího stč. čád ‘chlapec’. K heslu peklo (s. 150) lze doplnit, že oba významy, tedy ‘peklo’ i ‘smůla, dehet’, zachycuje staroslověnské pьkъlъ; popsání sémantického vývoje by heslu prospělo. Hesla brant (s. 423) a prant (s. 481) ‘zánět, horečka’ jsou dvě varianty téhož, mohly by být zahrnuty pod jedno lemma podobně jako např. pušpan, bušpan ‘zimostráz’ (s. 336). České a slovenské substantivum absint (s. 518) nemá podle autora odpovídající výrazy v jiných slovanských jazycích. Ve skutečnosti jde zřejmě o evropeismus dobře doložený i v jiných současných slovanských jazycích (p. absynt, hl. absinth, b. r. absént aj.) a u tohoto typu slov, jak známo, je stanovení jednoznačného pramene přejetí (zde nhněm. Absinth) sporné. Některé výrazy jsou opatřeny nepřesnou stylistickou charakteristikou (což je ovšem mnohdy dáno tím, že výkladové slovníky češtiny ne vždy zachycují nejnovější stav jazyka): např. archaická jsou slova arcipryšt (s. 125), hycel (s. 352), hofírovat (s. 274), špitizírovat (s. 501), naopak sloveso švenkovat uvedené (na s. 509) jako archaické je dnes zcela běžný profesní termín.

K materiálové části lze doplňovat opravdu jen marginálně. Přesto tu mohlo být uvedeno ještě např. č. st. onych(el) / slk. st. onych(l) ‘onyx’, jež bylo přejato pravděpodobně prostřednictvím střhněm. ónychel z ř. όνύχιον.[14] Chybí tu též č. dial. (h)ampr ‘škopíček s jedním uchem k napájení telat’, které Machek (1968, s. 36) pokládá za výpůjčku rak.-něm. Amper ‘džber’, dále č., slk. baldachýn, výpůjčka prostřednictvím něm. Baldachin z románských jazyků[15], č. dial. hafol, též hafok, hafolec ‘houf‘, pravděpodobně přejímka něm. dial. Hanfel ‘hrst’[16], sporné slk. dial. obloz ‘skulina v dolech’[17], které Rudolf[18] pokládá za výpůjčku z raněnovohornoněm. Ablaß ‘hráz v mlýnském náhonu’.

[213]Z výše řečeného vyplývá, že kniha S. M. Newerkly představuje bezpochyby významný příspěvek k výzkumu vzájemných kontaktů národů ve středoevropském areálu, a to nejen kontaktů jazykových, ale i obecně kulturních. Jde o dílo opravdu ojedinělé, protože materiál, který autor shromáždil a analyzoval, není co do rozsahu srovnatelný s žádným jiným dílem podobného zaměření. O hloubce rozboru dané problematiky svědčí i seznam pramenů, z nichž autor čerpal, a bohatý seznam literatury. Nepochybně cenný je i rejstřík českých a slovenských slov, který napomáhá snazší orientaci v knize.[19]


[1] S. M. Newerkla, Sprachkontakte Deutsch Tschechisch Slowakisch, Schriften über Sprachen und Texte (hrsg. von Georg Holzer), sv. 7, Peter Lang, Europäischer Verlag der Wissenschaften, Frankfurt am Main 2004, 780 s.

[2] H. Birnbaum, Zu den ältesten Lehnbeziehungen zwischen Slaven und Germanen, Wiener Slawistischer Almanach 13, 1984, 7―19.

[3] L. Bloomfield, Language, New York 1933.

[4] G. Bellmann, Slavoteutonica. Lexikalische Untersuchungen zum slawisch-deutschen Sprachkontakt im Ostmitteldeutschen (= Studia Linguistica Germanica 4), Berlin-New York 1971.

[5] Historický slovník slovenského jazyka, věd. redaktor M. Majtán, Bratislava 1991n.

[6] Slovník slovenských nářečí, věd. redaktor I. Ripka, sv. 1, Bratislava 1994.

[7] A. Mayer, Die deutschen Lehnwörter im Tschechischen, Reichenberg 1927, zde s. 20, 26 aj.

[8] Přesnější by ovšem bylo explicitně uvést, že v němčině jde o přejetí ze středověké latiny, protože v klasické latině byl význam tohoto substantiva ‘kovový pohár (podobný egyptskému bohu)’.

[9] F. V. Mareš, České a slovenské vánoce/vianoce, Slavia 28, 1959, s. 516―518.

[10] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 483 (dále jen Machek 1968).

[11] J. Holub ― F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 294.

[12] J. Holub ― S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím, Praha 1967, s. 364, J. Rejzek, Český etymologický slovník, Voznice 2001, s. 502 (dále jen Rejzek 2001).

[13] Ž. Šarapatková vyvozuje substantivum prkno z ie. kořene *per- ‘bít, sekat’, resp. z jeho redukovaného stupně *pr- + k- (viz Role ojedinělých a nejasných slov v etymologickém výkladu, Slavia 55, 1986, 167n.). Srov. též Etymologický slovník jazyka staroslověnského (dále jen ESJS), Praha 1989n., zde seš. 12, s. 732.

[14] Více viz ESJS 10, s. 586.

[15] Srov. Machek 1968, s. 43, Rejzek 2001, s. 67n.

[16] Srov. Machek 1968, s. 155, Český jazykový atlas 2, Praha 1997, s. 61.

[17] Toto slovo zachycuje jen F. Š. Kott, Druhý příspěvek k česko-německému slovníku, Praha 1901, s. 194, a M. Kálal, Slovenský slovník z literatúry aj nárečí, Banská Bystrica 1924, s. 393.

[18] R. Rudolf, Die deutschen Lehn- und Fremdwörter in der slowakischen Sprache, Wien 1991, s. 100.

[19] Příspěvek vznikl v rámci projektu Grantové agentury České republiky Č. 405/04/1179 Praslovanština a rané etapy slovanských jazyků ve vztahu k sousedním etnikům v evropském areálu.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 4

Předchozí M. Jelínek ve spolupráci s redakční radou: Má Naše řeč kodifikační pravomoc?

Následující M. Čechová: Školský dialog a jeho vliv na rozvoj řeči