Tematizace věku v autobiografických vypravováních příslušníků nejstarších generací
Olga Müllerová
[Články]
-
1. Řeč starých lidí
Při pokusech postihnout charakteristické rysy řeči lidí vyšších věkových kategorií vyvstávají otázky, zda je možno uvažovat o nějaké skupině numericky vymezené určitým věkem nebo případně o určité generaci, zda je opodstatněné považovat řeč starých lidí za specifickou a příznakovou ve vztahu k jejich mladším komunikačním partnerům, zda a do jaké míry jsou ve svých projevech determinováni sociálními charakteristikami (rozdíly ve stupni a druhu vzdělání, vliv vykonávaných profesí, prostředí, ve kterém žijí, rozdíly v pohlaví atp.). Málokdo asi bude pochybovat o tom, že řečové projevy starých lidí mají svá jistá specifika, přesto však se nedomnívám, že by se řeč starších a nejstarších generací dala nějak přesně vymezit nebo definovat. Nabízí se paralela s řečí mládeže, skupinou z hlediska numerického věku přesněji vymezitelnou a i z hledisek sociálních homogennější. Senioři, jak se v současné době lidé (většinou od důchodového věku) eufemisticky pojmenovávají, jsou skupinou s daleko větším věkovým rozpětím a s velikými rozdíly mezi jednotlivci z hlediska sociálního postavení, začlenění do společenského života, zdravotního stavu, tělesné a duševní aktivity atd.; tyto rozdíly jsou způsobeny okolnostmi průběhu života každého člověka i jeho přirozenými dispozicemi. Řečí starých lidí je třeba se zabývat, protože komunikace je jednou z jejich hlavních duševních a společenských aktivit a je prostředkem kontaktu se světem mladších komunikačních partnerů. Pochopení jejích problémů může vést i ke zlepšování vzájemného soužití. Jako předmět výzkumu předpokládá interdisciplinární přístup, v němž se spojují aspekty biologické, sociální, psychologické a také jazykové.
2. Stáří
V úvahách nad autobiografickými vyprávěními našich respondentů, z nichž nejstarším bylo již hodně přes devadesát let a nejmladším sedmdesát, budu slova stáří užívat ve významu ‚pokročilejší období lidského života‘, případně ve významu (vysoký) ‚fyzický počet let člověka‘.
Stáří (život člověka s vysokým věkem) je však kategorie komplikovanější než pouhé časové vymezení jednoho z období lidského života vyjádřeného počtem let. Podstatný je biologický aspekt stáří, proces stárnutí jako přirozený jev. Jde o jev, který se řadí k univerzáliím lidského vývoje (všichni jsme jednou mladí, postupně stárneme, většina z nás se stane starými a někteří i velmi starými, srov. Fiehler — [176]Timm[1]). Neopomenutelný je sociální aspekt stáří, hlavně začlenění do společenského života, nebezpečí postupné sociální izolace. Na stáří můžeme ale pohlížet také z hledisek interakčních a komunikačních. V přirozených situacích interakce se někdy stránka věková a biologická až překvapivě relativizují; jsou jedinci s vysokým věkem a vzhledem starého člověka, kteří při komunikaci působí jako příslušníci generací mladších. I když to velmi souvisí s individuálními předpoklady každého jednotlivce, lze najít i obecnější příčiny toho, že někdo si i ve stáří zachová v jazykovém projevu rysy mladistvosti (k vymezení pojmů stáří a generace srov. Müllerová ― Hoffmannová[2]).
3. Autobiografická vypravování starých lidí
Z věkového (numericko-chronologického) hlediska patří naši respondenti k lidem starším, starým a velmi starým, přičemž označení starší je z těchto tří vágních označení nejvágnější, avšak i lidé pokročilého věku se nezřídka sami označují jako starší (ne staří). Kromě toho věkové rozpětí dvacet a více let je dost veliké a lidé, kterým je přes devadesát, považují sedmdesátníky za „mladé“. Nepřesnost významu slova starý při označování vysokého lidského věku a jeho eufemistické nahrazování elativem starší s významem ‚ne mladý, ale ne úplně starý‘ souvisí i s tím, že má ve spojení s označeními lidí většinou negativní, depreciativní odstín. Lidé se mu vyhýbají, protože se bojí stáří, na lidské stáří se obecně pohlíží jako na něco nepříjemného, bolestného (srov. Rosenfeld[3]). I osmdesátníci proto nezřídka o sobě říkají my starší (už potřebujeme trochu klidu, už se tolik nehoníme, už se jenom díváme…). Protože není podle mého názoru žádné výstižné a vhodné označení pro lidi starší než sedmdesát let, kteří tvoří věkově dost rozptýlenou skupinu, zůstanu u pojmenování staří lidé.
Materiál pro rozbor autobiografických vypravování (narativů) představují transkripty magnetofonových nahrávek dvaceti respondentů, čtrnácti žen a šesti mužů (6 osob ve věku 70―80 let, 13 osob ve věku 80―90 let, 1 osoba ve věku 96 let). Početní převaha žen ve skupině respondentů souvisí s tím, že zejména ve věkové kategorii nad 80 let ženy (v souladu s obecnými statistikami) převažují.
Průměrná délka rozhovoru, který se uskutečnil buď v domácím prostředí respondenta nebo nahrávajícího partnera nebo v prostředí domova důchodců, je 120 minut; [177]rozhovory s pěti z respondentů byly delší, některé z nich proběhly na pokračování v průběhu několika dnů. Respondenti o nahrávání věděli a tento fakt byl dokonce pro většinu z nich stimulující, protože pro všechny se jako důležité ukázalo to, že bude zaznamenán „svět“ jejich mladých let i to, jak se vyrovnávali s často nelehkým životním údělem.
Z hlediska geografického původu většina respondentek a respondentů pochází z Prahy (10) nebo ze středních Čech (2 z okolí Českého Brodu, 1 z okolí Nymburka, 1 z Příbrami), 3 z jižních Čech (Husinec, okolí Vodňan, Jindřichův Hradec), 1 z Litoměřic, 2 respondenti pocházejí z Moravy (Brno, Kyjov) a jedna mluvčí žila do 14 let na Slovensku. Celý život v Praze (většinou zhruba po skončení základní školní docházky) prožilo 14 osob (z nich 3 po určitou dobu žili přechodně v jiných městech), 2 osoby prožily celý dosavadní život v okolí Nymburka, 3 v okolí Českého Brodu a jedna ve Zlíně.
Autobiografická vypravování příslušníků nejstarších generací lze zařadit do široké oblasti mezigenerační komunikace. Jde o dialogickou interakci mezi osobami různého věku (rozhovory s mladším tazatelem) většinou mimo jejich rodinu (s obyvateli domova důchodců nebo s náhodně získanými respondenty), jen v pěti případech rozhovory proběhly v rámci rodiny (vnučka s babičkou a s dědečkem, snacha s tchyní).
4. Tematizace věku v autobiografických vypravováních
V transkriptech magnetofonových nahrávek rozhovorů se starými lidmi lze hledat různé řečové indikátory jejich vysokého věku. Pominu v této chvíli ty, které souvisejí s biologickými procesy stárnutí, i když jde o jevy, z nichž některé velmi silně ovlivňují podobu a průběh komunikace. Např. zhoršený sluch vede k tomu, že se respondent i opakovaně přeptává, co jeho partner řekl, někdy reaguje tak, že je zřejmé, že nerozuměl atd.; problémy s pamětí vyúsťují ve strategie, jak pojmenovat osoby i věci, jejichž název se mluvčímu nevybavuje (srov. Zeman[4]). V této chvíli mě bude zajímat, jak respondenti do rozhovorů vkládají zkušenost svého dlouhého života, jak si uvědomují svůj věk a jak toto vědomí ovlivňuje jejich řečové chování.
Vyjdu z výčtu způsobů tematizace věku v interakci, jak jsou uvedeny v literatuře (srov. Coupland-Coupland-Giles[5]; Fiehler[6]). Staří lidé v běžné konverzaci i ve vypravování často
[178]― uvádějí svůj kalendářní numerický věk (už mi táhne osmdesátka a ještě si sama nakupuju; už je mi přes osumdesát / kolik byste mi hádala?);
― naznačují svůj věk uváděním rolí a kategorií s ním spjatých (už jsem kolik let v důchodu; jsem trojnásobná prababička);
― mluví o jevech a skutečnostech souvisejících se stářím (nemoci, smrt, pohřby, hřbitovy);
― mluví více o minulosti než o budoucnosti, na současné dění pohlížejí přes to, co už zažili (to už tady bylo, to už jsme zažili, všechno se opakuje, ale už to není ono);
― porovnávají přítomnost s minulostí, reflektují společenské změny a z velké části tyto změny považují za zhoršení (lidé se k sobě chovali lépe, všeho si víc vážili, byli skromnější, dovedli se lépe bavit atd.);
― identifikují se s minulostí, jejich způsob myšlení, nazírání na svět se nezměnil od doby mládí, jsou zakotveni v minulosti i prostřednictvím každodenních úkonů (způsob vykonávání domácích prací, příprava pokrmů, oblékání atd.), dodržují zvyklosti a zásady převzaté od svých rodičů atp.
Tematizace věku je příznačná pro všechny námi zkoumané respondenty. Ve svých autobiografických vypravováních se vracejí ke svému mládí a k událostem v průběhu života, které je nejvíc poznamenaly v dobrém i ve zlém. Přesto však jsou mezi nimi někdy dost výrazné rozdíly ve způsobu popisování životních příběhů, ve stylu vypravování, v užitých slovech a hlavně ve stupni identifikace s minulostí, s dobovými normami, názory atd. Nejsilněji zakotveni ve světě svého mládí zůstávají respondenti, kteří se narodili, vyrostli a celý život prožili na jednom místě, zejména na venkově. Podobné je to s těmi, kteří prožili svůj život v jednom městě (čtvrti, ulici, domě). Ti, kteří se „dostali do světa“, byli ovlivněni ještě sociální situací. U těch, komu se podařilo vystudovat střední školu (nejčastěji obchodní akademii), popřípadě i vysokou školu, je jazyková reprezentace sepětí s minulostí méně výrazná a v řeči se projevují vlivy profesí, jimž se věnovali.
V autobiografických narativech se nejvýrazněji projevují poslední tři způsoby tematizace věku. Je pochopitelné, že respondenti se vracejí k minulosti a že hovor stáčejí na minulé děje a události. Povšimnu si, které historické události vnímali nejvýrazněji, jak se identifikují s minulostí, jak se to projevuje v tom, že si zachovali zvyky, způsoby provádění různých činností, názory, kritéria hodnocení, úhel pohledu, způsob myšlení doby svého mládí a dobový způsob vyjadřování o tom všem. Někteří respondenti se narodili ještě před vznikem samostatné Československé republiky, ti mladší až po roce 1918. Všichni však byli svědky i účastníky nejzávažnějších historických událostí až do současnosti. Jejich životy byly poznamenány dvěma světovými válkami, své mládí prožili v období první republiky a další produktivní léta po r. 1945 a 1948.
Jak už naznačuje název příspěvku, jde v této fázi zpracovávání autobiografických vypravování příslušníků nejstarších generací především o obsah jejich řeči, o témata, [179]která jsou pro jejich věk příznačná, k nimž se stále vracejí a která je navzájem velmi spojují. V dalších fázích bude věnována pozornost jazykovým, především lexikálním a syntaktickým prostředkům, které mluvčí při vyjadřování těchto témat užívají.
4.1. Nejstarší respondenti prožili své rané dětství ještě za Rakouska-Uherska. Vzpomínají na způsob života, který byl ovlivňován sociální situací rodiny (dědeček dělal u sedláků / hlídal meze / dělal obecního slouhu … sedláci mu dávali deputát). Popisují svou rodinnou situaci (no bylo nás asi sedum … maminka já budu řikat že je to moje maminka ale nebyla to moje maminka to byla jenom pěstounka / dycky když měla jedno děcko svý tak si vzala jedno dítě z nalezince / jo /protože do práce nemohla chodit byla dost bída / no tak ňákej ten halíř měsíčně dycky na nás dostala). Přestože život některých byl opravdu těžký, od dětství museli pracovat na poli i v hospodářství (chodili sme vázat panáci), hodnotí toto období svého života pozitivně (to bylo za Rakouska-Uherska a je zajímavý že moje matka a řada starejch lidí s kterýma sem mluvil / všichni mi tvrdili za Rakouska-Uherska sme se měli nejlepčí … všichni to tvrdili včetně mojí matky). Uvádějí dětské vzpomínky na světovou válku ― přívlastek první se začíná užívat až později, v souvislosti s další světovou válkou (muj tatínek / ten pad ve válce / dyš mi byl rok / já sem se ve štrnáctym narodila / a von v patnáctym padnul). Pozdější návraty ze zajetí nebo z legionářského tažení někdy pozměnily život a vztahy v rodinách (a ten v Rusku byl v zajetí / a tam se voženil / a přišel sem pak ve třiadvacátym roce … a přived si tu ženu / no a ty dvě děti přivezli / ta se menovala Vasilije / taková typická Ruska / jako vidíš třeba / ty Rusky takle v těch šátkách … pamatuju eště dodnes / přijeli / takovej velkej plátěnej košík / voni tomu řikali korzinka / žejo / tak měli tu korzinku / tam měli všechen majetek).
4.2. Nejvíc vzpomínají na období první republiky. Toto období ohraničují údaji o jeho začátku (to bylo po světový válce; to byl převrat v osumnáctym roce) a konci (když přišli Němci). Jejich verbalizované vzpomínky je možno představit v několika tematických okruzích.
Všeobecné reálie. Respondenti vzpomínají na způsob života v obcích. Uvádějí, co komu patřilo a co bylo pod správou obce (maminka měla maminku ve vesnici v pastoušce to byl jak se říkalo obecní domek), jaké fungovaly instituce (záložna byla dřív / to byla záložna), jak se proměňovaly majetkové poměry po vzniku samostatného státu (nastalo rozparcelování velkostatku … měli tři a půl hektaru to znamená takovejch asi sedumnáct osumnáct měr), jakých kompenzací se dostávalo invalidům z války (měli trafiku protože její tatínek byl válečnej invalida … za první republiky dostávali tydlety invalidi trafiky), jaké akce se pravidelně konaly a jak vypadaly (za první republiky byly jarmarky na náměstí / no tam bylo věcí to víš), kolik co stálo (za dvacet korun byly šaty a jéje / to se s nima nadělalo [180]parády), jak se řešila nezaměstnanost (za masarykový republiky když byl ten člověk nezaměstnanej tak bral podporu v nezaměstnanosti tomu se běžně řikalo žebračenky), jak se shánělo bydlení (to bylo všude bytů prosim tě / na každym / vilce / a na každym domě si měla ceduli / zde je byt k pronajmutí), jak kvalitní bylo nabízené zboží (tenkrát se boty vyráběly všechny s koženou podrážkou / Baťa / to všechno byla kožená podrážka), jaké zboží a služby nabízeli podomní obchodníci a řemeslníci (bylo na podzim byla zima a chodili ze Slovenska dráteníci spravovali hrnce), jak se bydlelo (záchody … to nebylo splachovací / to bylo všechno žumpy), jaký byl technický pokrok (dědeček muj udělal první rádio), jak se rodily děti (tenkrát se hodně rodilo doma / já sem jeden den slehla a druhej den sem už drhla podlahu), jaké bylo podnebí a počasí (tenkrát v tu dobu bylo zima zimou / byly jarní / ty letní údobí měly svojí průchodnost / prostě to už dneska taky neni … zima byla zimou jaro bylo jarem léto létem podzim podzimem a tak dále / jo).
Rodinná sociální situace. V době jejich mládí bylo dost podstatné, v jaké sociální situaci se nacházela rodina, jestli rodiče byli chudí nebo bohatí. To rozhodovalo často také o tom, jakého vzdělání se jim dostalo (matka byla sedřená … byla na všechno sama s těma drobnejma dětma … na ňáký učení nebyly penízky; nový boty sme si skoro nekupovali to se pořád dávaly vopravovat kramfleky; sme nežili špatně protože sme měli zpachtovaný pole vod bánskýho ředitelství; nebyli sme ani chudý ani bohatý / taková střední vrstva dělnická / no nemohli sme si dovolit ňák žít nad poměry / jezdit do lázních / a na dovolenou k moři; moji rodiče měli velkej krejčovskej salon; my sme byla deputátnická rodina no maminka dělala u sedláka na poli a tak a tatínek tam jezdil s koňma taky / no brali sme deputát za to / brambory a zrní; mužský byli bez práce jako / tatínek dělal tři dny v tejdnu … no maminka posluhovala no žejo / tak vopravdu bylo jak se řiká vysoko do žlabu; dneska je to pomocník u zedníků / tenkrát se to říkalo nádeník a za první republiky to se psalo dvacet devět třicet třicet jedna v zimě zedníci nedělali). Šetrnost byla výrazným rysem života mnoha rodin (děda si nechal ušít pak ten převlečnák / no pak už byl starší / tak už měl aspoň kabát / no a byl pěknej / vlněnej / a když umřel tanínek / tak maminka si nechala přešít potom zapínání a nosila to jako kabát). Vědomí svého sociálního původu si s sebou nesli celý život (já sem nebyla mimořádně vítaná nevěsta protože sem byla z chudýho; já sem byla vlastně z rodu modré krve … moje teta která první manžel její byl baron / pak se rozvedla a vzala si pak obyčejneho člověka a ne z rodu fon). K charakteristice osob, o kterých vypravují, patří jejich umístění ve společenské hierarchii (byla z nóbl rodiny; to byla taková lepší dáma). Mnohá mladá děvčata z chudých, zejména venkovských rodin si odbyla krušná léta služby „u cizích lidí“ (tenkrát stála u kláštera fronta děvčat z venkova / a to byly děvčata / třeba doma byly z hospodářství / ale měli víc dětí / tak je nemohli prostě doma mít / nemohli je uživit / no / tak ty šly taky do služby ty děvčata / to stály frontu u toho kláštera / a tam si ty paničky chodily ty děvčata prohlížet [181]/ žejo / a kerá se jí líbila / domluvila se s ní / tak si jí vodvedla). Mnoho rodin poznamenala úmrtí malých dětí i jednoho nebo obou rodičů v mladém věku (babička ovdověla ve štyryadvaceti letech a zustaly jí tři děti; von byl polosirotek; když teda bylo jí pět let / když jí zemřel / zemřela matka a třináct když zemřel otec / takže pak šla sloužit k cizím lidem žejo / jako sirotek / těžko se v tom životě probíjela; když měla první holčičku dvouletou / tak jí umřela).
Zdraví, nemoci. Největší hrozbou v době mládí našich respondentů byla tuberkulóza, proti níž byli v podstatě bezmocní (ta tubera byla hrozná nemoc … to se léčit nedalo … voni leželi dva na posteli vedle sebe / dvacetiletej a osumadvacetiletá / a ta osumadvacetiletá říká tomu dvacetiletýmu / ty pacholku kdybych byla zdravá jako ty / tak pudu eště dělat / a von umřel vo tejden dřív jak vona … tam všichni umírali na tu tuberkulózu / ty starší všechny do těch nejpozdějc v těch osumadvaceti / ten muj dědeček žejo / ten byl osumadvacet když umřel / ta Róza taky měla těch osumadvacet / ten Bertík měl dvacet … takže to vopravdu tenkrát to bylo hrozný tohlecto ty nemoce). Nebezpečné byly i nakažlivé dětské nemoci, proti kterým ještě neexistovalo očkování (tenkrát byla epidemie záškrtu / bratr záškrt dostal / a vodvezli ho do / na Bulovku / a na Bulovce tam dostal spálu / to bylo uplně normální / kdo přišel na Bulovku na infekční oddělení / tak tam prodělal záškrt i spálu / kdo přišel se spálou dostal záškrt / a vobráceně / to bylo normální). Některá onemocnění pojmenovávají laickými lidovými názvy (vona měla zamrzlej nos = zánět dutin; Bohuslavovi si pamatuju že měli takovýho debilního syna / že to byl blbeček vyloženej) nebo jim dávají lidovou podobu (udělal se mi takovej břídek = vřídek; mám altrózu v kolenouch ale de to / hlavně že huba jede; měl regma a řbet ho pořád bolet). Když neznají název onemocnění, popisují jeho průběh či příznaky (takovej záchvat / že se válí po zemi a neví vo sobě) a vůbec pro stav nemoci nebo chatrného zdraví nejčastěji užívají slova marod (starej děda potom byl marod). Hovoří také o svých prognózách (řikala sem těm děvčatum / helejte ale / ten Vavák je stejně ňákej nemocnej / dyť se podivejte von má takovou žlutou barvu / nemá takovou hezkou barvu / no a von za ňákej krátkej čas umřel / von měl srdce ňáký nemocný / ranila ho mrtvice), popisují způsoby domácího léčení a ošetřování (najednou zustala bez sebe jako by vomdlela jo / no tady dle sme měli otoman a tak dycky sem jí položila na ten otoman a vona nemohla dejchat vůbec / tak honem sem jí rozepla a mokrej hadr tady sem jí to přikládala na to srdce / no a tak jako ležela bez sebe a pak vydechla a bylo to dobrý), také porody v domácím prostředí (utíkali pro porodní bábu a než přišla / tak byl Frantík na světě / pak sme ho museli mít v troubě).
Lidské vlastnosti, vztahy mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, chození za děvčaty. O vlastnostech lidí, s nimiž se naši respondenti v životě, ale hlavně v mládí setkali, mluví ve svých vypravováních hlavně ženy. Na mužích je pro ně zajímavý vnější vzhled (to byl velkej fešák až [182]moc; byl hrbatej trochu), jestli a jak hodně pili (Vašek se rád napil / rád si nahnul; Miloušek byl takovej ten měl rád kohosi z mokrý štvrtě; voni taky rádi si nahnuli z flašky), jestli byli šetrní (to je takovej držgrešle / von všecko vobrací každou korunu), jestli byli židi (ňákej Jón / Jón se menoval no to byl snad ňákej židáček nebo co). Na ženách, o kterých vypravují, je zajímá, jestli byly dobré hospodyně a vedly si dobře v domácnosti (vona byla čistotná tedy vopravdu / vařit dovedla / všecko), ale ještě víc to, jaký měly vztah k mužům, jak získávaly jejich pozornost a posléze třeba i jejich majetek; to je velmi oblíbené téma zejména v rozhovorech s dalšími ženami (pan Hendrych dyš vovdověl / tak von se s ní někde ščuchnul s tou Hendryškou … vona byla mladší a měla všude co měla mít … tadleta byla udělaná … měla před našima taky … to víš a Hendrych byl chlap / s tou první ženou toho moc neužil … no tak tadle ho utáhla na nudli jak se řiká; tam byla vopravdu ňáká pani Peštová / no bestie jedna / mám dojem že podržela kdekomu že podržela nakonec i tátovi). Vyjadřují se i o mužském zájmu o ženy (ženský proháněl při tanci; von zaletoval; chodil za tou jednou prodavačkou / no zanášel pan Vavák). Ženy i muži rádi vzpomínají na své lásky v mládí, jak navazovali své vztahy a jaké při tom dodržovali zásady (měla sem štěstí na kluky no já sem ňák nikoho nenadbíhala; takle sme si udělali na večer rande … tam sme si dali první hubičku / Andula se cukala jéžišmarjá to neni jako dneska / depák; a von mi řek / helejte slečno dybych snad vám byl protivnej tak to já bych nechtěl / to klidně řekněte). Odsuzují vyzývavé chování některých děvčat nebo vůbec jejich aktivitu při navazování vztahu (na toho měla spadýno ta Márinka Grózová … von měl známost / ňáká taková hezká slečna no a ta Márinka za nim pálila a pálila / až von se s tou rozešel s tim děvčetem / no a vzal si tudletu Márinku). Autorita především matky je z některých výroků zřejmá (dyk já se pamatuju i za první republiky / kluci ty když se šlo na rande tak museli bejt jako ze škatulky a maminka mi dycky řikala podívej se jestli má čistou košili a jestli má vyglančený boty; já sem se mu jako líbila ale eště to bylo jako v mezích … že mě učí akrobacii … maminka dovolila že když to bude ve vší počestnosti tak že ano … von pak že bysme se zasnoubili a že by pomejšlel … maminka mi řekla když se s nim budeš líbat a přišla bysi doj inýho stavu tak rovnou skoč z toho libeňskýho mostu; maminka myslela že je to ňáká štětka / ale byla to hodná holka).
Škola, vzdělání. Pro většinu z respondentů byli učitelé hlavně z nejnižších tříd autoritou a některé jejich vyučovací metody a zásady si připomínají i ve velmi dospělém věku (v první a ve druhý třídě nás učil pan řidicí Hakr … dycky řikal poď na stupínek a dycky řikal podívejte se děti / třeba chudobně jen když čistotně / měla sem zástěrku / jo / samou záplatu ale byla čistá; to byl opravdu ohromnej kantor / aby získal chuť do školy chodit / jo / tak nám čet knížku Kája Mařík; při zpěvu neexistovalo že někdo neuměl zpívat / všichni uměli zpívat / tenkrát se zpívalo / to neni jako dneska / dneska akorát řve magnetofon), ve škole se dbalo na slušné chování a kázeň a velikým trestem byla dvojka z mravů. Některé venkovské děti cho[183]dily do školy do jiné obce, byly přespolní (tam i zpátky tak sme chodili pěšky no já sem chodila sama ze Synče tam takovou polní cestou / pak sem se připojila ke Krupákum no a šli sme houfně do Kostelce do školy no a zpátky zase tak). Vypravují, jak to ve škole vypadalo (dole byly / byla první a druhá třída dohromady / a nahoře třetí a čtvrtá třída / na dvoře byly takový ty / záchody / žejo / ty venkovský takový / no prostě venku záchod / takový / jeden vedle druhýho / já nevim kolik tam těch záchodů tenkrát bylo / my sme tam chodili / prkýnko normálně … suchý záchody no), jaké nosili oblečení (když sme šli do první třídy tak to bylo takový slavnostní tak sme každej byl vobutej / žejo / pak když sme chodili do druhý tak všichni sme chodili bosi do školy). Po obecné škole následovala měšťanka, ale její poslední čtvrtý ročník nebyl povinný (Já sem se dobře učila / ale nešla sem už ani do štvrtý měšťanky), někteří pak ještě pokračovali ve studiu na středních školách (vystudoval sem obchodní akademii hlavního města Prahy Smíchov; studovala štvrtej ročník učitelskýho ústavu; von šel do Příbrami do reálky; chodila do rodinný školy na Vyšehradě co sme říkali punčochárna), ale většinou se něčím vyučili (pak sem se učila na švadlenu; a to sme chodili do pokračovací školy / dva roky / jako učedníci veškerý žejo / pekaři a všecko; tatínek mi řek musíš mít napřed nějakej tovaryšskej list). Jen děti z dobře situovaných rodin mohly rozvíjet své různé vlohy (chodila sem do baletu k nějaký madam Javorský). Vysokou školu (techniku) vystudoval z našich respondentů jen jeden.
Společenský život. Ženy nejraději vzpomínají na taneční, na různé zábavy (já sem tancovala ráda / jéžišmarija jednou sme byli v Libni v sokolovně / v sokolovně byly / šibřinky nebo Silvestr já ti nepovím něco takovýho to bylo / no já sem jeden kousek sem neseděla). Nebylo zvykem, aby mladá dívka chodila sama k taneční zábavě, musela být pod dozorem garde, nejčastěji matky (tam je takovej velikánskej sál dóle a nad tím sálem je kolem dokola galérka pro diváky tam / no a tam vždycky ty garde … tam seděly nahoře a dívaly se dólu … maminka už merčila že tam nikde nejsem a hned mě šla hledat). Pořádaly se taneční zábavy podle ročních období, svátků a společenských událostí (jak tam bylo takový jako posvícení žejo v tom Edenu; pak sme dělali šibřinky / to je taková jako maškarní; na prvního máje dycky byla muzika / a na pouť; na velikonoce bejvala pomlázková; hasiči pořádali hasičskou zábavu; a ty tancovačky tady byly hezký / no dyť sme byli mladý žejo; my sme rádi chodili k muzikám). Kromě tanečních zábav chodili rádi do biografu, zvykem bylo chodit na korzo, skoro všude, i v malých vesnicích se hrálo ochotnické divadlo (no teď tady bylo to ochotnický divadlo … hrála se Lucerna no všecko).
Politika, osvěta. Rodiny, z nichž pocházejí naši respondenti, se zřejmě o politiku příliš nezajímaly; jejich vzpomínky nejsou v tomto směru výrazné (bylo to různý / komunisti / vorlové / český socialisti / vorlové to byli vod katolický / vod katolický církve). Spíše si vybavují to, že činnost vyvíjely různé spolky (to existova[184]ly v Kobylisích a vůbec všude takový ty podpůrný spolky / třeba byl Vltavan / žejo / nebo takový baráčníci / a Žižka tam byl … jo spolek Žižka / to byly ty podpůrný spolky / který podporovaly / ty nemajetný občany / žejo / to nebyly žádný politický) nebo si vzpomínají na osvětovou činnost jednotlivců (pan řidicí Hakr / byl to pokrokář / osvětář / pěstoval osvětu / ty přednášky různý dělal volnomyšlenkářský). A živě vzpomínají i na různé vlastenecké akce (když bylo / mistra Jana Husa / upálení / tak vždycky se chodilo … na ten nejvyšší vrch / u toho háje tam / a tam se na poli postavila veliká / … jo jako na táborák / taková hranice … a teďka z Kobylis sme šli vždycky průvodem / děti měly lampióny / jo / a bylo to takový slavnosní / a tak sme šli k tý hranici / no a tam ten pan řidicí Hakr / měl takovej proslov / význam toho upálení mistra Jana Husi / no a teď se ta hranice zapálila / a dyž ta hranice hořela / tak šecky sme zpívali / hranice splála / tam na břehu Rýna / na ní umírá / dálné vlasti syn / a vy se ptáte / kdo to zemřel v plamenech / toť mistr Jan / toť nejslavnější Čech).
Sokol. Generace, k níž náležejí naši respondenti, byla činností Sokola a jeho zásadami silně ovlivněna. Sokolská tradice se v některých rodinách přenášela z generace na generaci (tatínek byl zakladatel novopackýho Sokola … rodiče tam dělali sokolnictví; ve dvanáctym sem se narodila / tak hned po válce / jo / a to byl / to byl ten první slet asi / jo … a vod tý doby sem byla / Sokolu věrná / a sletum taky / na všech sletech sem cvičila … jako žena sem cvičila na / na dvou sletech snad no / no na tom posledním / jo to potom už se postavil ten / strahovskej stadion … já sem holt byla pro to zapálená no … to Máňa Vitáčková / ta si často spomene / to už jako sme cvičily ty kužele / no to byly slavný / slavný kužele to byly / no a vona řikala / já se to nenaučim / a já sem říkala / Máňo / neodrazuj se / to se naučíš / a počkej až ten potlesk ti bude odměnou … to byl takovej pocit když si tam / když si tam stála v tech / bráně borců / žejo … v osumaštyrycátym roce to byl poslední slet / a na tom sem cvičila / ty kužele / no a pak byly spartakiády a / to už sem nešla … Cerhová stará mi neřekla než sokolská svině; nebylo to pravda / jak řikali ty soudruzi nebo to / že ten Sokol byl jen pro tech vyšších tříd / a to přece už ten Tyrš hlásal že Sokol není pro strany / ale pro národ veškerý).
Byt, domácnost, domácí práce, strava, hospodářství. Všichni respondenti se shodují v tom, že způsob života za jejich mládí byl v porovnání s přítomností daleko jednodušší. Týká se to bydlení, prostoru, který měla rodina k dispozici, zařízení (měli sme stůl to sme drhli žádný ani sme neměli ubrusy a nebo to / no to se vydrhlo; to byly kamna na uhlí / ve všech barákách / i v novostavbách byly kamna na uhlí), možností osobní hygieny (to se přinesly necky / daly se necky do kuchyně a koupali sme se / první sem se koupala já jako holčička / po mně se vykoupal bratr a pak se po nás vykoupala naše maminka žejo / v jedný vodě). Ruční praní prádla zabíralo pravidelně jeden den v týdnu (to se kupovalo s tim [185]jelenem mejdlo a sóda / do sódy se namáčelo prádlo / do necek … taky se to plácalo v potoce). Také způsob stravování byl odlišný od dnešního; jedlo se jednodušeji (celej tejden sme neměli maso; maminka byla zvyklá měla takovej plechovej hrnek do něj kafe meltu a do toho měla nalámanej chleba a to měla každej den k večeři; k vobědu sme mívali normální jídla škubánky z mákem a knedlíky kynutý s povidlama protože vždycky navařila ze švestek povidla / jo / matka / no a tak jako sme žili tak jako střídmě). V domácnosti nebyly žádné elektrické spotřebiče (elektrika tam zavedená nebyla … a no prostě nic sme neměli jako teď sou ledničky / a to no koupilo se maso muselo se udělat druhej den / žejo / aby se to nezkazilo), v hospodářství se všechno dělalo ručně a mechanizace byla velmi malá (vorali s kravkama; když byly žně no tak … to se muselo vobsekat kosou to pole / jo / a potom tim vazačem … tak zapřahli se do toho koně no a jezdilo se no a vono to dělalo žejo / už to uvázalo takovej ten snopek takovej / no a to se potom stavělo do panáků na tom poli / no / a když to jako dozrálo doschlo to zrno v tom / tak se to vodváželo do stodoly … no a potom po vsi byla mlátička … vod sedláka k sedlákovi / no a tak se mlátilo). Držení domácích zvířat bylo důležitou součástí obživy rodin (já sem si držela králíci; měla kravku; měli sme dycky prase ale když na ně přišla ta červinka / tak to bylo zlý; no voni doma měli kozy žejo … jéžišmarjá a kozí smetanu to byl bramborovej salát s kozí smetanou / já sem to nemohla ani pozřít … bylo to cejtit tak tou kozinou).
Řemesla, zaměstnání, pracovní prostředí, pracovní hierarchie. Podstatnou část vypravování našich respondentů zaujímá výčet a charakteristika řemesel a nejrůznějších zaměstnání (von byl příručí, uzenář, hokynář, cesťák, zaměstnanec vobecní, oučetní; tatínek byl mašinfírou; ten byl vyučenej obuvník; ten třetí kluk se učil v Žatci čepičářem; vona byla domovnice, módistka; kuchařka / taková síla v domácnosti a většinou u židů; Andula dělala vedoucí krejčovou; měla sem praxi u krejčího na kabátech; byly jako opatrovnice titul; tatínek dělal závozníka; pracoval jako bojzík; muž byl na jatkách; von měl povoznictví potom; madam Aubrechtová … velice známá baletní mistryně; byli sme artisti měli sme umělecký měéo Mery a Rudy Harden … no my sme byli světové číslo; měla mandl mandlovala prádlo; chodila po posvíceních a prodávala takový ty špalky a takový to cukroví všelijaký / ledo medo cuc na klacku; já mám praxi / já se můžu postavit ke galanterce / a k linoleum a / a já sem se učila všechno). Vypravují, jaké obchody a obchůdky byly v okolí jejich bydliště, eventuálně co se v nich prodávalo (vedle tý mlíkárny sem do ulice byla cukrářka / ta měla dorty /no a pak byl konzum / Včela / no a / jo a než byla ta Včela / tak tam byl řezník … potom vedle toho konzumu / byl holič … u rybníka / nad tou hospodou byli ty Khónovi / ty měli zase nádobí / petrolej žejo / no takový věci / co ty židi prodávali / no a nad nad těma Khónovejma / byla pani / Pošarová / a ta měla zase / ta měla zase / níťařství žejo / níťařství / takovej krámek / měla tam taky na cíchy a / a vlnu tam měla a takový [186]všecky potřeby / měla tam organdy / ty plyma na kočárek z organdy; to byla kusová prodejna / i sme tam měli takovou malou metráž / a taky ňákej knoflík nebo něco; no a tam byl taky švec; obchod potravinama; kupeckej krám, hokynářství), jak to tam vypadalo (to byl echt židovskej obchod takovej tmavej; to Vágnerka všecko měla / židovka to víš / ta měla všecko / celý výbavy pro nevěsty). Vypravují, jak vypadala práce v některých pracovních prostředích (dělal na Anně / von byl horník … to byly štoly … tam jezdili vlastně v těch dolech koně …ty koně tam žili pořád v tý tmě … když jako vyšli tak byli slepí; my sme řikali vošverk a to byla kovárna; to byla vzorně / vybavená / poživatinová / továrna … maminka tam pekla oplatky / jo / a to bylo ve dvoře taková pekárna / já sem tam za maminkou chodívala / a to byla taková velikánská pec … a tam bylo takový kolo velikánský / a v tom kole byly takový otvory / na takový ty kulatý / kulatý oplatky / jo a ta / to kolo se vymazávalo / to těsto se tam nalilo / a takovou klikou se to votočilo zase / až to přišlo do tý pece / jo / a tam se to pomalu peklo / no / a tak se pekly ty voplatky tam … to se dělalo ručně / to všecko / no a maminka chudák / celej den stála u tý pece / a kroutila tim kolem / a pekla ty voplatky), hodnotí zaměstnání z hlediska společenské prestiže (táta byl u podniků … tenkrát byl rád / tam se každej nedostal k těm podnikum / tam měli / jak se řikalo museli mít sedum pé žejo … vono to byla třída / ty eletrikáři / proti těm dělníkum … za / eště za první republiky nebo před tim no / a to se eště dávaly diškrece víš / na tramvaji voni vždycky počítali večer / tam svítili / a počítali ty peníze ty diškrece). Charakterizují také své zaměstnavatele a jejich vztah k zaměstnancům (pan šéf řikal / starosti si nechte doma / protože zákazník na to neni zvědavej jesi máte nějaký starosti; von dobře platil … a eště sme měli třináctej plat / třináctej plat / a všecky / všecky svátky / co se držely žejo v republice / tak von vždycky držel; soudruzi říkali vykořisťovatelé / vykořisťovatelé / tak to nebyla pravda / tydlety / velký solidní obchodníci / vždycky / vždycky dobře zacházeli s perzonálem).
4.3. Spíše poklidné a ve vypravování některých respondentů i jakoby idylické období života za první republiky vystřídalo období německé okupace. Byli svědky událostí, které tomuto období předcházely (do dvaatřicátýho roku se pomalu nevědělo sem Němec nebo Čech ale po dvaatřicátym roce začli henlajnovci … na polích dělali hákový kříže z obilí / no a začal ten rozbroj; hrozil Hitler; nastal třicet osum rok že pak nás zabrali Němci). Líčí své pocity při obsazování Prahy německým vojskem (byla sem na Vyšehradě a to sme prostě stáli v ulicích a takle nám tekly slzy / když k nám Němci přijížděli na těch motorkách). Obsazení republiky označují spojeními zábor; zabrali nás Němci; přišla okupace; přišel, nastoupil Hitler. Vypravují o problémech života v pohraničních oblastech v té době (jak nás zabrali v třicet devět my sme byli obec česká zabraná pro ty německý … mě přemlouval na Arbeitsdienst abych prostě se přihlásila že sem vlastně Němka; Němec kterej se dal k Němcum … prostě všivák kterej měl manželku židovku / s tou se rozved a honem si vzal Němku [187]a von se přihlásil k Němcum). Muži popisují své pocity z demobilizace (dyš byla mobilizace … to sme narukovali žejo … pak sme demobilizovali; tak tam prostě přišli / no a my sme vodevzdali zbraně / a šli sme domu … no co ste mohla dělat / zbraně nám vzali žejo / no). O životě za okupace se většinou vyjadřují dost věcně. Dotýkaly se jich sice všechny události, ale museli žít svůj každodenní rodinný život, pokračovat tak, jak tomu bylo před okupací. Mnozí všechnu svou energii zaměřili na to, jak sehnat potraviny (byla okupace / museli sme si držet slepice; shnilá mrkev / na kusy / půl se toho vyházelo / a tak něco se jíst muselo / žejo; to byla válka tak maminka taky pekla chleba; no vono za války to bylo na ty šatenky a tak). Zatímco někteří nacházeli i jisté pozitivní momenty v tomto zlém období (ne že bysme fandili Němcum / jo / ale líbil se nám svým způsobem pořádek kterej zaváděli Němci / my sme nebyli ani vodbojáři ani sme nesympatizovali / prostě chtěli sme tu válku přežít aspoň tedy v klidu; no nebyli všichni Němci zlí / řeknu vám poctivě), jiní na vlastní kůži zažili útrapy totálního nasazení (to bylo vošklivý moc / za tý války / děda byl zavřenej / brácha byl nasazenej v Německu / no a já sem taky nakonec byla přeřazená / byla sem až v Plzni; za Němců sem byla ve Vlašimi v kapslovně … bydleli sme tam v lágrech), domovních prohlídek (no to bylo hrozný dyš toho Heydricha v oddělali / to přišli ve tři hodiny v noci / zazvonili / bouchali puškama na dveře / tak sme museli votevřít / všecky z postele ven jo / a všecko prohledali pod postelema / všude všecko rozházeli těma flintama jo) a třeba i věznění (co těch našich lidu nevinnejch přišlo vo život / žejo / no to se to se musí prožít / to se nedá ani vypravovat; ňákej Pepa Spurný / to byl taky takovej hodnej hoch a / taky ho to / taky ho za okupace zavřeli a umučili ho umučili ho doslova na tom na dvoře v koncentráku). Někteří nezapomenou na nálety a pobyty v krytech (no do krytu sme chodili když začalo bombardování prostě když začaly sirény houkat tak sme chodili do krytu / v tom krytě sme byli skoro všecky nájemníci; bylo to tam krutý / nálet na nálet a v noci sme se nevyspaly protože sme musely zase letět vždycky do nemocnice / nemocný se stahovali dolů do krytu a … chudáci rodičky si přetahovaly deku přes hlavu). Specifický a ne úplně jednoznačný mají příslušníci nejstarších generací vztah k židům (srov. Müllerová ― Hoffmannová[7]); ve věcných výpovědích o životě a utrpení židů za okupace je však znát soucit (voni nesměli do prvního vozu třeba v tramvaji / museli bejt vzádu / spoustu věcí nesměli / žejo / to bylo cedule si pamatuju juden ferbótn / žejo / zakázáno / tam nesměli / tam nesměli / tam nesměli; pamatuju si dobře že najednou začali nosit ty žlutý ty žejo / no a pak je s těma balíčkama jak měli hnali na ty nádraží / žejo / vodjížděli; a nebo pak ty židi když vodcházeli s těma ranečkama u nohou / takový ohromný tam měli baráky a tolika peněz všeho a / [188]a všecko si to Němci sebrali; tak šli do toho Terezína … stejně šel do plynu tak jako tamty druhý / a ať je to ať byl bohatej nebo nebyl; a nejvíc jich zabili v Osvětimi / tam nejvíc). Šlo také o zkoušku lidských charakterů (jedni nasazovali krky a druhý udávali aby se dostávali na vejš; tam se skamarádily s mojí matkou a vona se matce pochlubila že by byla ráda kdyby ty židi umřeli v koncentráku / že by že by jí to zlato zustalo; Chýlovi ty se taky hlásili k Němcum / vona chodila v uniformě hitlerjugen tam / s těma Němcema / s těma národníma hostima se zněmčila / to potom na konci války / dyž voni pak utíkali / žejo / tak tady taky procházeli / tady byli někde v tom / statku snad nějakou dobu byli ubytovaný / zase pak táhli dál / před těma Rusákama / nevěděli kam by utekli / žejo).
4.4. Na období po roce 1948 nevzpomínají respondenti tak intenzivně jako na léta svého mládí. Museli se nějak vyrovnat se změněnou politickou a společenskou situací. Byli zaskočeni měnovou reformou (tak mi matka našetřila deset tisíc tenkrát ve starejch penězích / deset tisíc to byly krásný peníze no a pak přišla měna / jo / bylo to v Kostelci v záložně a přišla měna a do tý knížky dali razítko likvidační fond měnový a nedostala sem ani findu / ani dvacetník né / no možná že tady eště ta knížka někde je / vo všecky peníze který matka nadřela / skutečně se nadřela na tom tak sme přišli vo všechno), zažili období brigád v zemědělství, na které museli všichni chodit (tady bylo / vod národního výboru / poťte na mák / poťte na řípu / poťte na žně / jo … teď ty ženský co byly doma / tak všecky takle musely chodit na tydlety polní práce / no ale / to bylo zadarmíčko / to sme dělali … no muselo se / muselo / já to mám eště schovaný vod národního výboru jak mně / jak mně napsali že když neuposlechnu / tak já nevim co / jesi ňákou pokutu / mám to tady schovaný tady někde). Na rozdíl od doby první republiky byli všichni postaveni před povinnost politické angažovanosti (my sme jako svazáci chodili do svazu mládeže; muj muž byl komerční inženýr a to víte jak to bylo / ne soudruh nemoh bejt; tak já pak dyž sem chodila do práce / tak sem musela chodit na schůze komunistický / žejo / protože to my sme měli mistrovou / ta byla zažraná komunistka / jo / to ti vodpustila všechno možný ale ne schůzi; než je přijmuli do tý komunistický strany tak je tam / školili nebo já nevim / jak to bylo prostě / prověřovali). Při charakteristikách členů komunistické strany, s nimiž se v životě setkávali, užívají hodnotící a většinou negativně zabarvená expresivní slova (von byl velikej komunista / von nám vyprávěl vo vo tom vo koncentráku; to je zrovna takovej parchant komunistickej jako voni / vodpusťte že tak nadávám; no pak sme tam měli takovou mrchu komunistickou a ta byla soudkyně). Pro členy komunistické strany užívají většinou označení soudruh (to bylo za soudruhů / soudruzi eště tady byli … tajidle bydlel ňákej soudruh / a von byl takovej / já nevim jak jak voni tomu říkali / takovej / jako ty stížnosti všecky sbíral nebo tak). Reflektují také změny v životech sousedů atp. v souvislosti s kolektivizací a se zakládáním jednotných zemědělských družstev (po tom osumaštyrycátym roce / [189]když se udělalo jednotný družstvo / tak tam ten Bohuslav šel dělat jako předsedu / takže ho přestěhovali / do toho statku Vokurkovejch v Chabrech a Vokurkovi se museli nastěhovat do toho malýho domečku tady u silnice).
4.5. Staří lidé se rádi vracejí k minulosti a je pro ně charakteristická velká stálost v názorech na nejrůznější otázky lidského života a v dodržování zásad, které jim vštípili rodiče už v dětství a mládí. Názory a zásady vyslovují opakovaně a často týmiž výpověďmi. Je to charakteristické spíše pro ženy a časté je také jejich uvádění uvozovací větou maminka dycky říkala (dyš se podíváš na vokna / tak jaký maji vokna tak takový to maji i vevnitř; než dostat špatnýho souseda / tak je lepší z toho domu utect; to nedělaji slušný lidi to dělaji cikáni; já nejsem žádnej žid já nebudu počítat hrách do polívky; kdo má umřít umře dyby se i na hlavu postavil). Pronášejí také výroky vyjadřující hodnocení nebo spíše ocenění vlastních osobních kvalit, výkonů, schopností vyrovnat se s problémy všeho druhu (já se ráda zasmála / všecko / ale muselo to bejt slušný; já nedokážu sedět s prázdnejma rukama / já dyš tak si ty prsty vonipuju; já sem nikdy nikoho nepomlouvala a nikdy sem nedělala mezi lidma mrzutosti; já sem všecko dělala ráda / všecko). Drží se starých zvyků a pověr (řiká se že na Štědrej večer dyš je lichej počet / tak že jeden vodejde / že někdo umře to se řikalo / takže my sme aby byl sudej počet / tak sme dycky dali tu panenku jako s sebou za stůl … to byly takový všelijaký zvyky / který se dříve dodržovaly). Uvádějí i vlastní moudré postřehy týkající se lidských povah a lidského soužití (v tom stáří se pozná jakej ten člověk byl celej život / ten kdo byl hodnej celej život / tak je hodnej i ve stáří / a ten kdo byl taková dračice / taková drbna v mládí / tak pak je z ní hotová čarodějnice ve stáří / protože v mládí ty lidi se dovedli ovládat přetvařovat / ale ve stáří už se neovládaj / a ukážou se v plný svojí kráse) a při zpětném pohledu na svůj život a události hovoří o plynutí času (takže vono to vopravdu to století vůbec nic není / to strašně rychle utíká).
V závěru se vrátíme k otázce, čím je charakteristická řeč starých lidí, když vypravují o svých životních osudech. Čím hlouběji do minulosti, tím jsou vypravování zajímavější a barvitější a obsahují slova, o jejichž významu se jejich mladší partneři nezřídka dohadují (např. slehnout ve významu ‚porodit‘, polosirotek, městys). Některá slova neznají vůbec, např. deputát, propachtovat, stavět panáky, krepdešín. Tato a další podobná slova zůstávají pevnou složkou slovní zásoby starých lidí, která se aktivuje vždy v rozhovorech o minulých časech. Jsou to názvy předmětů, činností, jevů a skutečností, které byly běžnou součástí jejich každodenního života, nebo jsou to slova, která se těsně vázala k určitým obdobím, událostem, např. akcíz, akcízák (ohraničení Prahy, kde se vybírala daň za dovážené potraviny, výběrčí daně), repatrianti (ti, kdo se vraceli např. ze zajetí nebo z koncentračních táborů), šatenky (poukázky na zakoupení oděvů), zábor (okupace pohraničí). Dalším slovům [190]příslušníci zejm. nejmladších generací sice zhruba rozumějí, ale sami je neužívají, protože označované jevy a skutečnosti ve své původní podobě neexistují nebo už jenom dožívají (např. dělat u sedláků, narukovat, legionář, zájezdní hospoda, chodit na korzo, podpůrné spolky, bandaska, necky, kredenc, otoman, sednice, žebřiňák). Atmosféru starých časů navozují rovněž frazeologické obraty, které naši respondenti přebrali od svých rodičů (dát se do křížku; tady byl pečenej vařenej u nás; aby si nezavdal tak sem přestal chodit; nevěděl co roupama dělat; a pak teprve sekal dobrotu; byli sme na holičkách; řikala že pude z tlustejch do tenkejch; naše babička řikala že to někde bylo jak v židovský škole; tak sem vždycky měla voči jako na šťopkách; dyk by mě hanba fackovala; co si nadrobil tak měl). Tematizace věku našich respondentů v autobiografických narativech se tedy projevuje rovněž ve slovní zásobě, a i když i v tom jsou mezi jednotlivci rozdíly, lze to považovat za jeden z charakteristických rysů řeči starých lidí. (O slovní zásobě a frazeologii narativů srov. také v příspěvku Hoffmannové ― Müllerové, 2002, Hoffmannové, 2002.[8])[*]
[1] O. Müllerová — J. Hoffmannová, Mezigenerační komunikace (Starší vyprávějí mladším), in: Wiener Slawistischer Almanach 52, 2003, s. 169―183.
[2] O. Müllerová — J. Hoffmannová, Mezigenerační komunikace (Starší vyprávějí mladším), in: Wiener Slawistischer Almanach 52, 2003, s. 169―183.
[3] E. T. Rosenfeld, When and How Old Age Is Relevant in Discourse of the Elderly. A Case Study of Georgia O’Keeffe, in: H. E. Hamilton (ed.), Language and Communication in Old Age, Garland Publishing, Inc., New York and London 1999, s. 209―232.
[4] J. Zeman, Ke komunikaci nejstarší generace: Problémy s užíváním proprií, Stylistyka 9, 2000, s. 263―268.
[5] N. Coupland ― J. Coupland — H. Giles, Language, society and the elderly: Discourse, identity and ageing, Mass.: Blackwell, Oxford/Cambridge 1991.
[6] R. Fiehler, Kommunikation im Alter und ihre sprachwissenschaftliche Analyse. Gibt es einen Kommunikationsstil des Alters? in: B. Sandig ― M. Selting (Hrsg.), Sprech- und Gesprächsstile, de Gruyter, Berlin/New York 1997, s. 345―370.
[7] O. Müllerová — J. Hoffmannová, Einige Stereotype in der Ausdrucksweise der Ältesten Tschechen, in: Stereotyp und Geschichtsmythos in Kunst und Spreche, Peter Lang, Frankfurt am Main, s. 669―681.
[8] J. Hoffmannová — O. Müllerová, Čeština v dialogu věkově rozdílných mluvčích, SaS 63, 2002, s. 1―14; J. Hoffmannová, Vyjadřování příslušníků nejstarších generací jako specifický „věkový styl“, Stil 1, 2002 (Beograd), s. 173―180.
[*] Příspěvek vznikl v rámci projektu 405/03/0133 Autobiografická vypravování příslušníků nejstarších generací jako součást mezigeneračního dialogu, podporovaného Grantovou agenturou AV ČR.
Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 4, s. 175-190
Předchozí Jarmila Bachmannová: Izoglosy nářečního mikroregionu (Na materiálu korespondenční ankety ÚJČ z Podkrkonoší)
Následující Pavla Chejnová: Děkování a přijímání díků
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1