Časopis Naše řeč
en cz

Spisovnost, nespisovnost a inovace jazyka v praxi jazykové poradny

Martin Prošek

[Články]

(pdf)

-

1. Úvod

Poradenská činnost se týká především oblasti spisovné češtiny a opírá se o současnou kodifikaci. Z analýzy dotazů jazykové poradně vyplývá, že převážná většina tazatelů se na poradnu obrací se žádostí o pomoc, sestavuje-li komunikát oficiálního nebo veřejného charakteru, široce řečeno v situacích, v nichž by jazykový nedostatek byl společensky interpretován jako osobní poklesek autora komunikátu nebo nedostatek organizace, kterou tazatel zastupuje (z dotazů vyplývá, že se týkají především psané formy komunikace). Jako výrazovou náplň volí tazatelé přirozeně spisovnou češtinu a od poradny obvykle požadují radu týkající se morfologie obecně a variant v morfologii[1], ověření správnosti významu slova v daném kontextu, formulace atd. Problematika nespisovné vrstvy češtiny není sice centrálním problémem, s nímž se poradna potýká, přesto však považujeme za potřebné věnovat jí pozornost, a to z následujících důvodů:

1. Stratifikace češtiny je na dichotomii spisovnosti ― nespisovnosti založena a tento protiklad je jedním ze základních vodítek při poradenské činnosti. Distribuce spisovných a nespisovných prostředků není přímočará vzhledem k funkci komunikátu a jazyková poradna je institucí, jejíž stanovisko často rozhoduje o kultivovanosti daného komunikátu. Proto je třeba dobře znát „jazykový prostor, po němž se pohybujeme“.[2]

2. Dynamika vývoje spisovné a nespisovné vrstvy češtiny je specifická vzájemným působením obou sfér. Především podrobná znalost inventáře prostředků obou rovin a jejich funkcí může předvídat vývojové tendence ve sféře spisovného jazyka a naopak, protože každá vrstva je potenciálním zdrojem změn ve sféře opačné. Znalost funkcí substandardních prostředků je pak nezbytným východiskem pro hodnocení některých, zvláště inovačních jevů, které jsou v poradenské praxi častým předmětem dotazů.

3. Analýza funkčního spektra nespisovných jazykových prostředků může přispět k pochopení vztahů mezi jednotlivými útvary nebo k přehodnocení tradiční stratifi[136]kace, kterou někteří lingvisté v různé míře zpochybňují či upřesňují[3]. Potřeba analýzy vztahů mezi útvary se jeví naléhavější zejména kvůli měnícímu se vztahu mezi standardem a substandardem a vyšší toleranci vůči substandardním prostředkům[4].

2. Spisovnost a nespisovnost

Ačkoli jsou tyto termíny běžnou součástí pojmoslovného aparátu české lingvistiky, stále nejsou přesně definovány. Potřebu bližší definice pojmu spisovnost uvádí např. Nebeská,[5] na genetické a funkční nedostatky dichotomie spisovnost ― nespisovnost upozorňuje Štícha[6] atd. O spisovnosti mluvíme většinou (1) nejobecněji, čistě jako o existenci spisovných jazykových prvků, nebo (2) ve vztahu ke konkrétnímu jazykovému prostředku jako o jeho náležitosti do inventáře spisovných jazykových prostředků, o jeho stylové vlastnosti „být spisovný“ nebo (3) o míře jazykového ztvárnění konkrétního komunikátu spisovnými nebo nespisovnými prostředky. Na první pohled se protiklad spisovnosti ― nespisovnosti jeví velmi ostře a vyhraněně, ale při podrobném stratifikačním pohledu se rozčlení do hierarchického uspořádání jazykových prvků, které se v komunikaci uplatňují na základě působení mnoha faktorů stylových a komunikačních. Chloupek[7] mluví o míšení prvků spisovných a nespisovných, Bermel[8] dochází ke stejnému závěru na základě analýzy výrazové náplně beletristického textu. Navíc nejde jen o promíšení jednoznačně charakterizovaných prvků, ale prvků jemně odstíněných. V Encyklopedickém slovníku češtiny[9] v hesle „čeština spisovná“ se mluví o „širokém přechodném pásmu mezi prostředky pociťovanými jako spisovné a prostředky pociťovanými jako nespisovné“.

Stejně jako jsou definovány jazykové prvky systému spisovné češtiny, i nespisovná čeština má své systémové uspořádání a své funkce. Pro účely poradenské praxe vycházíme z následujícího půdorysu nespisovné češtiny:

1. Systémové hledisko. Relativně nejsnadnější, byť zjednodušené pro naše podmínky, je stanovení distinktivních rysů nespisovné češtiny na rovině fonetické, mor[137]fologické a lexikální. Fonetické a tvaroslovné varianty lexikální zásoby češtiny jsou od sebe navzájem poměrně snadno rozlišitelné a jsou tedy vesměs jednoznačně identifikovatelnými nositeli distinktivních rysů „spisovnost“ a „nespisovnost“[10]. Naproti tomu uspořádání lexikální zásoby nespisovného jazyka je problematické, což je dáno neostrou hranicí spisovnosti[11]. O jednoznačné příslušnosti k nespisovné slovní zásobě lze hovořit pouze u slangu a argotu, zmíněné široké přechodné pásmo mezi spisovnými a nespisovnými prostředky znemožňuje jejich vzájemné oddělení v míře možné u rovin nižších.

2. Funkční hledisko. Stejně jako jazyk spisovný plní i jeho nespisovný protějšek řadu funkcí.[12] Znalost těchto funkcí, a především jejich realizací konkrétními prostředky, je právě pro jazykovou poradnu relevantní při posuzování jednotlivých, dosud z hlediska stratifikace neustálených jevů. V dosavadních pracích o funkci nespisovnosti uvažuje např. Štícha,[13] když mluví o nespisovnosti jako o „komunikačním signálu neformálního komunikačního postoje“, Chloupek[14] chápe nespisovnost jako nemodelovost, živelnost, improvizaci.

3. Nespisovnost v jazykové poradně

Ačkoli dotazy týkající se substandardních jazykových prostředků nepatří v jazykové poradně do kategorie častých, přesto některé dokládají, jak by mohly v budoucnu ovlivnit podobu spisovné češtiny. Jde o tyto jevy:

(a) Vysvětlení původu a významu substandardních prostředků obecně — tyto výrazy jsou nedílnou součástí jazyka a čeští mluvčí nemají možnost se blíže seznámit s vysvětlením původu a významu některých z nich v literatuře. Škála výraziva, o něž tazatelé jeví zájem, se pohybuje od neprůhledných substandardních výrazů jako hafo,[15] gebit se přes vulgarismy, jako jsou přenesené názvy zvířat, až po vulgarismy nejhrubší. V centru pozornosti u takových lexémů bývá doba vzniku, motivace pojmenování a proces rozšíření daného prostředku.

[138](b) Stejné informace očekávají tazatelé od jazykové poradny v případě nářečních prostředků. Z poradenské praxe uveďme například dotazy na brněnský výraz prýgl a na ověření autentičnosti brněnského dialektu ve známé televizní reklamě.

(c) Dotazy vyplývající z potřeb školské praxe požadují např. určení stylových příznaků u slov jako pořád, švindlovat, dlít, šnorchl, knipl.

Je zřejmé, že pro poradenskou praxi, resp. pro kultivovanost projevu nepředstavují dotazy ohledně jednoznačně nespisovných prostředků stěžejní problém, odhlédneme-li od skutečnosti, že právě informace o původu, způsobu a rozsahu rozšíření často nemůžeme v uspokojivé míře poskytnout. Dominantními funkčními oblastmi, s kterými pracujeme, jsou (kromě jiných, které se (ne)spisovnosti netýkají):

Zmiňované široké přechodné pásmo mezi prostředky spisovnými a nespisovnými, neboť právě tam je třeba o vhodnosti prostředku rozhodnout na základě širší znalosti kontextu a vztahu k ostatním prostředkům stejného či podobného typu.

Syntaktická rovina komunikátu, na kterou je aplikace dichotomie spisovnost ― nespisovnost problematická.

Praxe poradny dokazuje, že představa spisovnosti je v povědomí tazatelů ztotožňována s jazykovou správností vůbec a nespisovnost je kladena na roveň nesprávnosti, pochybení, defektu v nejširším slova smyslu. Skutečnost je však jiná. Je-li cílem jazykové poradny pomáhat tazatelům tvořit kultivované komunikáty, je dichotomie spisovnost ― nespisovnost pouze dílčím ukazatelem. (Ne)spisovnost jazykového prostředku je z hlediska kultivovanosti pouhým „přednastaveným“ stylistickým příznakem, ukazatelem předpokladu výskytu takového prostředku v příslušném typu komunikátu. (Ne)spisovnost jako kritérium kultivovanosti projevu potom navíc nutně selhává nebo se modifikuje v situaci, kdy se všeobecně mluví o úpadku respektu ke (společenským) normám a změně chápání míry prestižnosti a oficiálnosti některých komunikačních situací. Nespisovná rovina češtiny tak tvoří širokou oblast, v níž můžeme sledovat některé vývojové tendence poukazující na budoucí vlivy na způsob ztvárnění komunikátu. Máme zde na mysli především snahu o vyjádření individuality a jedinečnosti, svébytnosti, odlišnosti od ostatních, který je dnes velmi patrný např. v modifikaci grafického záznamu jazyka. Objevuje se především u názvů firem, srov. typy záznamu jako marketing ČESKÉHO TELECOMU[16], AdMark, 6promotionpraha, m-Ark, EBanka[17].

4. Výhledy a očekávání

Kromě soustavného sledování změn funkcí spisovného a nespisovného jazyka bude potřeba věnovat pozornost způsobům začleňování nových slov do češtiny. Stále zřetelněji se uplatňuje přejímání cizích slov např. pro určité profesní záležitosti, [139]které lze označit též českým termínem, např. koučování místo vedení. Aktuální je otázka míry začlenění slova do češtiny, např. opakované dotazy na scanování-skenování apod. Snaha o významové zpřesňování se projevuje v novotvarech jako vysmátý, vysportovaný a v hybridních složeninách: turborychle, nanosítko,[18] supermlýnek atd.

Na rovině syntaktické velmi zřetelně působí dvě protichůdné tendence:

Hypertrofovaná snaha o intelektualizaci textu, která je dána dílem náročností tématu např. právnického nebo úředního dokumentu, dílem nedostatky v jazykové kompetenci produktora. V obou případech vznikají přetížené a překombinované syntaktické konstrukce s nejasnou referencí a řadou duplicitních prvků, např. Proto ze shora uvedených důvodů navrhujeme… Změna funkce spojovacích výrazů, např. ovšem ve významu „však“, příčinný spojovací výraz díky apod.

1. Vliv mluvené češtiny, srov. dotazy ohledně módních konstrukcí publicistického charakteru jako je to o něčem/o ničem; mějte hezký den; být v pohodě; dát si klid; staronových slovesných vazeb jako diskutovat něco,[19] módní nicméně,[20] poté co[21] atd.

Čím výše se dostáváme v systému jazykových rovin při hodnocení určitého jazykového prostředku z hlediska spisovnosti, tím více je potřeba uplatňovat hlediska funkční a zřetel ke komunikační situaci a účastníkům komunikačního aktu. Pojmy „spisovnost“ a „nespisovnost“ se v souvislosti s vyššími jazykovými rovinami rozostřují, resp. protiklad spisovnost ― nespisovnost je nejzřetelnější v rovině fonetické a morfologické, méně zřetelný v rovině lexikální. V oblasti syntaktické výstavby se již při posuzování kultivovanosti projevu neobejdeme bez hledisek přijatelnosti, vhodnosti, přiměřenosti, adekvátnosti, popř. obvyklosti ve vztahu k účelu projevu, abychom správně naplňovali účel práce jazykové poradny.

Dichotomie spisovnost ― nespisovnost se při řešení aktuálních otázek jazykové kultury ukazuje jako nástroj uplatnitelný pouze částečně. Kromě zmíněné náležitosti, přiměřenosti atd. při hodnocení zejména inovačních prvků se uplatňují hlediska axiologická, přesahující do hraničních disciplín lingvistiky, např. konstrukce pocházející z reklamního diskurzu se obvykle u uživatelů mohou setkat s vysokou popularitou a automatizovaností, samotní uživatelé je však přesto vnitřně vnímají jako pokleslé.


[1] Podrobněji viz článek K. Smejkalové v tomto čísle, s. 128―134.

[2] Srov. Z. Starý, Ve jménu funkce a intervence, Praha 1995.

[3] Např. F. Štícha navrhuje trichotomii spisovnost-hovorovost-expresivnost (F. Štícha, K pojetí spisovnosti, in: J. Jančáková ― M. Komárek ― O. Uličný, Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, Praha 1995). Podle J. Chloupka je „ryzost“ jazykových útvarů postulována lingvisty. (J. Chloupek, Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, Brno 1986.)

[4] Srov. Danešův termín „destandardizace“. (F. Daneš, Situace a celkový stav dnešní češtiny, in: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, Praha 1997.)

[5] I. Nebeská, Jazyk norma spisovnost, Praha 1999.

[6] Cit. v pozn. 3.

[7] Cit. v pozn. 3.

[8] N. Bermel, Střídání kódů či míšení jazykových prostředků? K popisu dialogu v české beletrii, NŘ 84, 2001, s. 16―30.

[9] P. Karlík ― M. Nekula ― J. Pleskalová (eds.): Encyklopedický slovník češtiny, Praha 2002.

[10] Sgall ― Hronek o hláskových alternacích a tvarech obecné češtiny: „pokud do spisovných projevů proniknou prvky obecné češtiny, nejsou to už projevy spisovné“ (P. Sgall — J. Hronek, Čeština bez příkras, Praha 1992). Daneš o dynamice vztahu češtiny spisovné a obecné jako specifické formy české diglosie: „jde zejména a především o vyrovnávání rozdílů formálně morfologických a hláskových“ (F. Daneš, Situace češtiny: perspektiva a retrospektiva, in: J. Jančáková — M. Komárek — O. Uličný, Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, Praha 1995). Štícha mluví o „dichotomii [prvků ― M. P.] fonematických a morfologických“ (cit. v pozn. 3).

[11] Sgall ― Hronek konstatují neostrost hranic mezi spisovnou a obecnou češtinou (cit. v pozn. 10); v hesle „čeština spisovná“ v Encyklopedickém slovníku češtiny se mluví o plynulosti hranice spisovné češtiny.

[12] Jejich analýza zasluhuje samostatnou studii.

[13] Cit. v pozn. 3.

[14] Cit v pozn. 3.

[15] M. Prošek, Odkud přišlo hafo?, NŘ 87, 2004, s. 270―271.

[16] Srov. NŘ 83, 200, s. 56.

[17] Srov. I. Svobodová, Jak psát na začátku věty eBanka, NŘ 88, 2005, s. 108―111.

[18] Velmi jemné sítko. Od nano- (= miliardtina základní fyzikální jednotky).

[19] Zachycena již v Příručním slovníku jazyka českého. Ze synchronního hlediska interpretována jako výsledek vlivu angličtiny.

[20] Srov. E. Macháčková, Renesance výrazu nicméně, NŘ 73, 1990, s. 219―220.

[21] F. Štícha, Ke dvěma méně běžným spojovacím prostředkům v současné češtině (poté, co a bez toho, aby/že): korpusová analýza, NŘ 80, 1997, s. 73―80.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 3, s. 135-139

Předchozí Kamila Smejkalová: Úskalí současné češtiny z hlediska klientů jazykové poradny

Následující Zdeňka Hladká: České slovníkářství na cestě k jednojazyčnému výkladovému slovníku