Příznakovost systémová a situačně-kontextová

Marie Čechová

[Články]

(pdf)

-

Za bezpříznakové jsou běžně považovány jevy paradigmatické, zaujímající středové postavení v systému, zároveň to jsou zpravidla jevy frekventované v celém spektru komunikace. Na opačném pólu nacházíme jevy okrajové, periferní, nepravidelné, vybočující některými svými vlastnostmi z předpokládaného paradigmatu, jevy některou svou vlastností anomální, tedy jevy příznakové.[1]

Tato rozvaha a její jednotlivé vývody ale nemají zcela všeobecnou platnost. Domníváme se např., že bychom neměli ztotožňovat centrálnost jevu s jeho frekvencí, tj. neopírat rozdíl mezi centrem a periferií výhradně o frekvenci, k čemuž někteří lingvisté tíhnou. Naopak připomeňme, že i jevy nepravidelné mohou být frekventované (to připouští i Fr. Čermák, 1994[2]). To můžeme ilustrovat na atematických slovesech, jež z hlediska současného jazykového systému jsou okrajová, nepravidelná, přitom v komunikaci velmi frekventovaná.

Jistě obecně neplatí, že jevy periferní jsou bezpříznakové, jevy centrální příznakové. Jsou tedy jevy centrální vždy bezpříznakové a jevy periferní příznakové? Ani toto opačné tvrzení nemá jednoznačnou platnost. Abychom se mohli pokusit na otázku odpovědět, musíme nejprve objasnit, co se rozumí příznakem.

Míní se jím symptom, distinktivní, rozlišovací, charakteristický rys určitého významu, „známka“ něčeho. Pokud jazykový jev takovéto vlastnosti má, je příznakový, pokud nikoli, je bezpříznakový.

Na bezpříznakovost a příznakovost pohlížíme (obdobně i na centrum a periferii) jako na jevy dynamické, mezi nimiž je přechodné pásmo a mezi nimiž dochází k vzájemným posunům.

S pojmem příznak se pracuje v různých lingvistických disciplínách, tradičně ve fonologii: ten člen dvojice, který nemá příznak, je bezpříznakový; např. korelační dvojice měkkostní se liší příznakem měkkosti ― členy měkké jsou příznakové (srov. n a ň, d a ď, t a ť), obdobně existují korelační dvojice znělostní (p a b, t a d…), dvojice lišící se kvantitou (a proti němu á, i proti němu í…). Odtud se pojem příznakovost rozšířil do gramatiky, především do morfologie.

[10]Nemíníme se však systematicky zabývat historií tohoto pojmu, pouze chceme připomenout, že počátek nalezneme už u V. Mathesia (1911, pak sb. 1970, ed. J. Vachek), v jeho „statickém kolísání jazykových jevů“ jako východisku koncepce Pražské jazykovědné školy o dynamice jazykového systému.

V roce 1932 vyšla studie R. Jakobsona Zur Struktur des russischen Verbums,[3] v níž na materiále ruských sloves vysvětlil korelační dvojice kategorií: jeden člen má, druhý nemá určitý příznak; tyto „Widersprüche“ (protiklady) tvoří hybnou sílu gramatických mutací.

Binárnosti protikladů a substituci jako kritériu rozpoznání příznakového a bezpříznakového členu morfologického protikladu se věnoval M. Dokulil (1958)[4] a v návaznosti na něj P. Novák (1959)[5] v rámci řešení otázek obecného významu gramatických jednotek. Dokulilova stať se k Jakobsonovi staví kriticky, zvláště k jeho „obecnému významu“, ale přiznává, že asymetrické protiklady jsou jedním z dominantních principů výstavby jazykových systémů (s. 100). Bezpříznaková forma funguje jako reprezentant korelačního páru, jeho členy jsou tedy nerovnoprávné ― kategorie bezpříznakové mohou substituovat kategorie příznakové.

Dokulil ukazuje, že Jakobsonův pojem morfologické kategorie, zakotvený v oblasti sémantiky, si nemůže činit nárok na absolutní platnost: neplatí pro ty jazykové prostředky, jejichž funkce není vyčerpána sémantikou, pro ty, jež jsou bezprostředně zapojeny do systému syntaktického. Dokazuje, že asymetrie „v rovině významu“, tj. v plánu sémantickém, se zpravidla opírá o asymetrii „v rovině formy“, tj. v plánu výrazovém.

Také ve slovotvorbě v dokulilovském pojetí se uplatňuje termín-pojem příznak, naposledy v naší kolektivní publikaci Čeština ― řeč a jazyk (1995, 86―87; 2000, 102)[6] M. Dokulil při vymezování onomaziologických kategorií píše: „Pojmenovací kategorie modifikační obsah základového pojmu na rozdíl od kategorie mutační podstatně nemění, přidává k němu pouze nějaký dodatečný příznak; těmito příznaky jsou např. příznak zdrobnělosti (strom-ek, bobul-ka) a nedospělosti (vlč-e) nebo naopak zveličenosti (ušisko = velké ucho)…“

Ve starších mluvnicích, např. v České mluvnici (vyd. r. 1960, s. 266 a 269; r. 1981, s. 270 a 273), se mluví o příznaku (neboli o tématu) pouze v souvislosti s kmenotvornými příponami slovesnými, v prézentních tvarech tímto příznakem je -e, -í, -á. U Fr. Trávníčka nacházíme výraz třídní znak, tj. znak (vlastně příznak) slovesné třídy ― v jeho Mluvnici spisovné češtiny I (1951, s. 563) jsou jimi pro jednotlivé sloves[11]né třídy podle „kmene neurčitého způsobu“ (kmene minulého) -nou, -ě, -i, -a, -ova; 1. třída nemá třídní znak. Také v Příručním slovníku jazyka českého (1944―48, díl IV, část 2) se příznakem rozumí „význačná, rozlišující vlastnost…“, v gramatice se jím míní „kmenotvorná přípona slovesná, tematický vokál, tema“, ale v hesle příznakový se dovídáme navíc: „V strukturální vědě o jazyce a o literatuře označujeme členy opozice, z nichž jeden má jistý příznak a druhý jej nemá, jako členy příznakové a bezpříznakové“ (s. 494).

V Slovníku spisovné češtiny (1. vyd., 1978, dále SSČ) se s výrazem příznak setkáváme ve významu ‚rozlišující charakteristická vlastnost, rys‘, a to (v jaz. oblasti odborné) ve spojení „slovo bez slohového příznaku, bezpříznakové“.

Stojí za povšimnutí, že nejnovější slovníková publikace Encyklopedický slovník češtiny (2002) obecný pojem příznakovost ― bezpříznakovost nezařazuje, zaznamenává pouze hesla příznak onymický (příznak propriální) a příznak stylový. Nás zajímá druhý z nich: V této souvislosti by bylo možné uvažovat o tom, zda by nebylo ve stylistice lépe mluvit o stylové příznačnosti a bezpříznačnosti ― srov. s tím v Encyklopedickém slovníku uváděný ekvivalent stylový odstín, stylové zabarvení, tj. příznačný odstín, zabarvení. Ovšem v odborné mluvě jsou vžité názvy příznakový ― bez-/nepříznakový (viz i naši Současnou českou stylistiku, 2003).

Zajímavé je, že nejznámější československé souhrnné publikace stylistické ze 70.―80. let 20. století, tj. Mistríkova[7] a Jedličkova[8], obecné pojmy nepříznakovost a příznakovost nevymezovaly (pojmy nejsou uváděny ani v rejstřících); J. Mistrík (1985 i 1997) používal označení stylové zabarvení, stylistická (vlastně stylová) hodnota, u lexika pak mluvil o stylisticky příznakových slovech (1997, s. 45); Stylistika A. Jedličky a kol. má stylová, event. stylistická (střídavě) charakteristika ― vše ve významu stylová příznakovost, resp. souhrn stylových příznaků; všechny jazykové prostředky dělí na stylově neutrální a stylově příznakové.

Nepochybně je možné obecně tvrdit, že nepříznakové jsou jevy slohově neutrální, uplatnitelné v rozmanitých komunikačních situacích a v rozmanitých komunikačních a stylových oblastech. Na rozdíl od nich mají stylově příznakové prostředky místo v omezených okruzích komunikace a v omezených komunikačních situacích. Přitom rozhodujícím kritériem pro užití jazykového prostředku v komunikaci je komunikační úspěšnost, to, zda je dosaženo komunikačního záměru autora, zda byl vyvolán u adresáta předpokládaný a očekávaný efekt, zda se úspěšně realizoval nejen akt lokuce a ilokuce, ale popř. i perlokuce.

Protože však neexistuje „čistý jazyk spisovný“ a protože se v řečové praxi nerealizuje ani neutrální styl, jak jsme ukázali při rozboru Trávníčkovy knihy O vyučování slohu (1943) v monografii Vyučování slohu (1985) a zvláště v článku Základní [12]pojmy funkční stylistiky (1988)[9], nelze v oblasti komunikace a stylu ztotožnit pojmy bezpříznakovost a neutrální styl.

Podívejme se z hlediska bezpříznakovosti a příznakovosti na spisovnost jazykových prostředků a ptejme se: Jsou neutrální jevy spisovné vždy bezpříznakové? Obecně to lze konstatovat o systému pravidelných a analogicky tvořených jevů lexikálních, morfologických, slovotvorných, syntaktických, avšak s jistotou nelze říci, že kterýkoliv spisovný neutrální prostředek je bezpříznakový v kterémkoli užití.

Tak v nářečním projevu může působit náhlý výskyt spisovného výrazu nehomogenně; z projevu vystupuje, „trčí“ z něho, je nápadný, přitahuje k sobě pozornost. Ve vyprávění o starých časech vedeném starou ženou v nářečí moravskoslovenském se očekává např. slovo staříček, nikoli děda. Jakou má ostatně neutrální podobu pojmenování praotce (otce jednoho z rodičů), děd, děda, dědeček? M. Dokulil konstatuje v Komplexních jazykových rozborech[10] (s. 53), že dědeček. Podle mého názoru je to však spíše původně domácká podoba děda (SSČ z r. 1994 ji označuje jako expresivní), zdrobnělina dědeček si stále ještě uchovává příznak domáckého označení milé osoby (i když v některých rodinách může zdrobnělina fungovat a také funguje jako neutrální výraz), základní slovo děd nabylo příznaku knižnosti (v SSČ bez charakteristiky), zdrobnělina 1. stupně dědek nabyla obecného charakteru hanlivého (nikoli však v každém užití). Zajímavé je, že paralelní slovo bába ― a cožpak podoba baba! ― nejsou neutrální jako děda, ačkoli i ty mohou být situačně bez příznaku.

Dotkněme se alespoň letmo příznakovosti dalších, zcela odlišných výrazových prostředků, argotismů. Např. v řeči jedinců drogově závislých, u alkoholiků, u gemblerů mají argotismy ráz nepříznakovosti, tvoří centrum jejich lexikálního repertoáru (př. perník, zkouřit se, pařba…). A takto bychom mohli pokračovat v úvahách o příznakovosti a nepříznakovosti prostředků z jazykových útvarů a poloútvarů nespisovných v řeči příslušných lokálních, regionálních nebo sociálních skupin.

Stejně tak jiný než spisovný neutrální a knižní prostředek (např. hovorový) vyvolává ― třeba nezáměrně a nechtěně ― v oficiálním úzce odborném projevu pozornost adresátů, např. slovo kantor (označené v SSČ jako hovorové, ale je spíše slangové) v psaném odborném projevu didaktickém. Na druhou stranu může autor vědomě soustředit pozornost adresáta, zvláště se to děje v mluveném projevu, na vybraný objekt tím, že zvolí výrazně příznakové pojmenování; to může zapůsobit tak, že mluvčí upoutá ochablou pozornost auditoria. Takovéto aktualizované užití by však nemělo překročit únosnou míru, aby totiž příjemce komunikátu nepopuzovalo, či dokonce neodpuzovalo (pokud to není autorovým záměrem). Na aktualiza[13]cích bývá založeno vyjadřování umělecké a na kolísající rovnováze automatizace s aktualizací i publicistické.

Tady je na místě zmínit se o pojmu expektace (očekávání, resp. očekávané chování), neboť v řeči, při jejím naslouchání a čtení, má své opodstatnění. Posluchač nebo čtenář očekává za jisté situace jistý druh a podobu kódu, kód pro danou situaci bezpříznakový. Pokud se dočká jiného, může to na něho působit negativně, protože se jeho očekávání nenaplnilo. Není tomu tak však vždy. Jak jsme výše naznačili, někdy může naopak jiný než očekávaný kód, kód příznakový, vzbudit překvapení, estetický účinek, příjemné rozptýlení, humornou náladu, adresát pak ocení autorovu nápaditost.

Avšak vraťme se k pojmu neutrálnost:

Systémový neutrální, tedy bezpříznakový prostředek ze synchronního hlediska je prostředek spisovný, frekventovaný, stylově, dobově, lokálně nezabarvený a neexpresivní. Ovšem přiřazení prostředku k neutrální vrstvě systému jazykových prostředků není zcela stabilní, stálé jednou provždy. Ve vývoji řeči a jazyka jsme svědky posunů na ose hovorovost ― knižnost i za jejich hranice směrem jak k nespisovnosti, tak k archaičnosti, tj. oběma směry (viz Čeština ― řeč a jazyk, 2000, s. 24). Dokonce prostředky pokládané za archaické mohou opět ožívat, ztrácet příznak archaičnosti a posouvat se až k neutrálnosti, zvýší-li se jejich frekvence a zároveň začne-li se jich užívat ve více komunikačních sférách, viz v současnosti užívané výrazy potažmo, z titulu, stran… i mimo sféru administrativní (v ČNK 453 dokladů na potažmo, 121 z titulu ve významu předložkovém ‚na základě, z důvodu‘ (SSČ označuje tento výraz za knižní…), pakliže i mimo sféru knižní, nicméně i mimo sféru publicistickou (v SSČ bez charakteristiky) ― a to nejen ve významu odporovací či přípustkově-odporovací spojky, ale už i v roli částice (o renesanci tohoto slova psala už r. 1990 E. Macháčková[11] a nově r. 2002 M. Slezáková[12]). Tedy i příznakovost je dobově podmíněná a časem se proměňuje.

Slohový charakter mění postupně řada slov, tvarů i konstrukcí. Ztrácejí nebo získávají jistý slohový příznak. Např. podobu jestli, pokládanou kdysi za nespisovnou, nyní za spisovnou hovorovou, nacházíme v odborných projevech včetně lingvistických: vyskytuje se opakovaně v odborném textu třicetiletého bohemisty; ten ji přes poznámku vědeckého redaktora ponechal v monografii. Podoba jestli vytlačuje, ev. už vytlačila z neutrální pozice podobu jestliže ― ČNK potvrzuje naše pozorování, jestli bylo zachyceno v psaných projevech 21154×, jestliže 13717×, tzn. zhruba o třetinu vícekrát (i přes možné zásahy korektorů, ale to je záležitost a problém ČNK vůbec). Všimněme si blíže podob více/víc.

Na základě redaktorské praxe v časopisu ČJL mohu prohlásit, že v současnosti většina autorů volí tvar víc (to se samozřejmě netýká slov víceméně, obdobně ani nic[14]méně); např. P. Sgall[13] při korektuře článku, v níž redaktoři navrhli užít původně jedině spisovné podoby více, spíše požadoval podoby považované dosud za hovorové. Co říká ČNK o výskytu těchto prostředků? V psaných projevech byla zaevidována podoba více v 65188 případů, víc v 30941 případě, tj. blíží se polovině frekvence pův. spisovné neutrální podoby. Čteme-li tato fakta, možná bychom očekávali, že obdobně si povede adverbium méně/míň, ale ČNK podobu míň zatím v takové míře nezachytil: méně se vyskytuje téměř 18× častěji než míň (21934 × 1187). Tím se potvrzuje platnost myšlenky o tom, že vývoj stylových/jazykových jevů nemusí v analogických případech probíhat zcela pravidelně ― pravděpodobně tady může hrát roli i úžení é>í (srov. obdobné déle, dýl). Uveďme alespoň ještě jeden příklad z oblasti odborné a publicistické, a to konkurenci nominativu a instrumentálu ve spojeních typu je otázka, je pravda × je otázkou, je pravdou.

Za základní, tedy bezpříznakovou, pokládaly starší příručky v těchto případech konstrukci s nominativem, avšak už delší dobu ji z této pozice vytlačuje konstrukce s instrumentálem. To dokládá, třebaže nikoli absolutně, i ČNK: je otázka má 198 výskytů × je otázkou 190, tzn. vlastně vyrovnaný poměr, kdežto je pravda má 1558 výskytů × je pravdou 139, tj. zatím jedenáctina[14]. Z těchto ustálených spojení se rozšiřuje instrumentál dále, srov.: zdá se být méně kategorickou. Instrumentálový tvar je výraznější, a proto nahrazuje nominativ i tehdy, jde-li o vyjádření stálosti, pro což se dříve užíval výhradně 1. p., navíc někteří uživatelé považují 7. pád v dané konstrukci za stylově vyšší, patrně právě pro jeho dosavadní menší obvyklost.

Řadu dalších dokladů, zvláště tvaroslovných, na pohyb jazykových prostředků po stylové ose přinášíme v článku Změny stylového charakteru variantních prostředků (viz d. cit. v pozn. 1).

Knižní výrazivo včetně terminologického má v lexikálním systému postavení převážně příznakové, necentrální. Můžeme tvrdit, že termín sám o sobě nese slohový příznak, příznak odbornosti ― toto vše viděno z pohledu slohového systému, ale z pohledu jeho užití v komunikační sféře odborné, nebo dokonce vědecké, je užití termínu zcela nepříznakové, naopak příznakové je zde užití výrazu neodborného, hovorového či slangového. Lze říci, že stylově aktivní v této sféře není jednotlivý termín, ale výraz z jiné funkční oblasti. Ve vlastní odborné oblasti považujeme za stylově aktivní všechny nespisovné i hovorové spisovné prostředky, od fonetických/grafických přes lexikální, morfologické až po syntaktické, ev. textové. Nesourodost prostředků jednoho komunikátu, vlastně jeho příznakovost, může být nejen nezáměrná, vzniklá z nedostatečného jazykového vybavení nebo z nedokonalé přípravy autora komunikátu, ale i úmyslná: jde o záměr obrátit pozornost adresáta na daný prostředek, nebo zmírnit tenzi adresáta způsobenou přílišnou nasyceností faktografickou nebo kondenzací textu. Nesourodost je však příznaková, ať je projevem záměrného, nebo nezáměrného působení autorova.

[15]Slohový příznak (systémový) mají i starší varianty pravopisné, srov. tuberkulosní, lordosa, kyfosa × tuberkulózní, lordóza, kyfóza, ovšem užité v lékařském kontextu, celém stylizovaném knižně, nemusí vůbec přitahovat pozornost, takže stylově aktivní nejsou, a tedy ani kontextově příznakové. Naopak každá inovace je v daném kontextu aktualizací a je příznaková. Můžeme z toho zároveň usoudit, že prostředek automatizovaný je vždy bezpříznakový? Tak jednoduché to není.

Zužme a zjednodušme problém: Jsou automatizované publicistické výrazy bezpříznakové, centrální? Z hlediska systémového chápání nejde o prostředky centrální, avšak užity v publicistice jsou bezpříznakové, protože nepřitahují pozornost. Ale i toto tvrzení platí jen potud, pokud automatizace nepřestoupí jistou mez ― za tou je vytvořený efekt: bezobsažné sdělení. Na základě tohoto zjištění lze snad konstatovat, že celkově je v publicistice bezpříznaková vyváženost automatizovaných a aktualizovaných vyjádření.

Aktualizace a automatizace jsou procesy, jež se mohou vzájemně doplňovat, jeden přechází v druhý; původně aktualizovaný prostředek, sloužící k ozvláštnění projevu, se stálým opakováním automatizuje, ztrácí svou příznakovost, nápadnost. Naopak automatizovaný prostředek přenesený do jiné komunikační sféry, ev. jen užitý v jiném než očekávaném kontextu (situačním nebo dobovém) působí aktualizovaně, příznakově. Např. adrninistrativní automatismy v publicistických nebo v politických projevech (viz o nich v Justově Slovníku floskulí, 2003[15], a v článcích o Justově knize od J. Horálka v ČJL a J. Šimandla v NŘ[16]).

Automatizací aktualizovaného prostředku dochází k neutralizaci příznaku, příznakovost výrazového prostředku se ztrácí, ale automatizovaný prostředek může být znovu aktualizován, tedy stylově aktivován. I oba pojmy bezpříznakovost a příznakovost jsou tedy jednak komplementární, jednak vzájemně proměnné, jejich platnost je relativní, a to v jazykovém systému i v řečové praxi.

Prokázali jsme (1988 a 2004 na konferenci v Brně ― sborník v tisku), že také opozice spisovnost ― nespisovnost má stylovou hodnotu. Ovšem i nespisovné prostředky mohou být nepříznakové, a to v běžné mluvě, v soukromé korespondenci, v SMS, v soukromých e-mailech apod., jindy pak silně příznakové, dokonce mohou, ev. musí být považovány za komunikační nedostatek.

Jestliže se mluví o nivelizaci běžného vyjadřování v Čechách, můžeme mluvit obecně o bezpříznakovosti užití obecné češtiny na celém našem jazykovém území? To neplatí plně ani v samých Čechách, neboť proti nářečně nivelizovanému středu území mají některé okrajové regiony Čech svá specifika, své příznačné rysy, třebaže ne tak výrazně odlišné od obecné češtiny jako řeč na území moravském a slezském. Je možno přiznat, že obecná čeština ― s určitými odchylnými variantami ― je bezpříznaková [16]v běžné mluvě centrálních Čech; dokonce někteří uživatelé češtiny včetně některých lingvistů jsou stoupenci obecné češtiny ve funkci základního kódu Čechů vůbec.

Zastavme se ještě u vztahu stylové příznakovosti a nepříznakovosti, jevů komplementární povahy, jež si vyměňují místo v závislostí na užití v jednotlivých funkčně-stylových sférách: Jde o jevy proměnlivé povahy, a to přesto, že nepochybujeme o existenci relativně stálé stylové hodnoty jako součásti významu výrazového prostředku. Připomeňme, že stylovou hodnotou míníme souhrn všech vlastností výrazového prostředku, jež jsou z hlediska stylu významné, distinktivní. Stylová hodnota je nadřazena stylovému příznaku (viz i Fr. Čermák, d. cit. v pozn. 2). Nahlíženo z druhé strany: Jednotlivé stylové příznaky jazykového prostředku vytvářejí jeho stylovou hodnotu.

Stylovými příznaky se často rozumí i expresivnost. Expresivnost, vyjádření citového, hodnotícího a volního vztahu k označované skutečnosti, je konotativní rys, jenž je v opozici k racionálnosti, avšak tento rys není totožný s rysem stylovým, i když stylovou hodnotu výrazového prostředku může ovlivňovat stejně jako rysy jiné, např. jeho spisovnost ― nespisovnost, příslušnost k určitému jazykovému útvaru či k poloútvaru apod.

Jaký je tedy vztah expresivity a stylové příznakovosti? Je opravdu expresivita vždy příznaková? Např. v intimním projevu přátelském či rodinném je očekávána pozitivní expresivita, ta tady není situačně a kontextově příznaková, naopak příznaková je v dané situaci odtažitost, odměřenost včetně výrazové.

Stylová aktivnost výrazového prostředku není stejná z hlediska jazyka jako systému a jeho jednotlivých útvarů, ani z hlediska jeho užití v různých komunikačních sférách a situacích, dokonce ani z hlediska jednotlivých uživatelů, neboť výsledný stylový efekt komunikátu je závislý i na vnímateli, na jeho individuálních stylových hodnotách. Navažme na výše vedenou úvahu o slovech děda, dědeček: v některých rodinách jsou zcela nepříznakově označováni rodiče máma a táta (a dokonce prý mutra, fotr), v jiných ― což je mi blízké ― mamka, mamča, taťka (při oslovení se často vyskytuje mami, tati), dále, někdy i máti ― zpravidla je tak pojmenována tchyně, maminka, tatínek, ale jsme svědky i užívání výrazů mamička/matička a tatíček, tj. výrazů systémově příznakových. Samozřejmě záměna obou krajních příkladů, opačné užití uvedených výrazů v příslušných rodinách by bylo silně příznakové ― v jednom případě směšné, humorné, v druhém přímo šokující, ba skandální. Asi v málokteré rodině se bezpříznakově užívá systémově neutrálního matka, zvláště oslovení matko užité nepříbuzným může mít znevažující charakter. V porovnání s tím se spíše užije i v oslovení tvar otče, např. pro tchána, než matko.

Příznakový výrazový prostředek signalizuje relativně stálou stylovou hodnotu sám o sobě bez závislosti na kontextu; srov. např. poetismus zefýr s odborným výrazem mírný (západní) vítr, s běžným označením větřík a s jemným knižním výrazem vánek; neutrální slovo knedlík s nářečním moravským (ve stejném významu) šiška nebo obecným, zhrubnělým blboun.

[17]Povšimněme si nyní synonymie/variantnosti a konkurenčnosti/alternativnosti jazykových prostředků. Liší se synonymní, konkurenční prostředky spisovné a nespisovné s různou stylovou platností, s odlišným územním rozšířením, s různým dobovým rázem, s různou expresivitou i frekvencí, příznakovostí a nepříznakovostí? Chápeme-li tyto pojmy v obecných vztazích bez zřetele k užití, odpovídáme kladně. Přitom je třeba z pohledu komunikačního zvažovat, v které komunikační situaci a v které komunikační a stylové oblasti je systémově nepříznakového a příznakového prostředku užito bezpříznakově, či příznakově, adekvátně, či neadekvátně.

Pojato z opačného pólu: častým užíváním prostředku v určitých typech komunikátů nabývá prostředek určitého stylového příznaku, tj. stává se příznačným pro určitou stylovou sféru ― v ní je pak užíván nepříznakově. A dovozeno dále, lze tvrdit, že určité jazykové prostředky mají relativně stálý stylový příznak, což je jev systémový, nikoli komunikační (srov. s tím stanovisko M. Jelínka, 1995 aj.[17]). Užívá-li se jazykového prostředku v různých komunikačních a stylových sférách jako prostředku základního, je tento prostředek stylově bezpříznakový. Není-li tomu tak, je příznakový. V komunikační praxi jsme ovšem svědky toho, že různí uživatelé ztrácejí smysl pro stylové dimenze. Stává-li se to velkému množství nositelů spisovnosti, dochází postupně ke změně stylového charakteru daného prostředku (srov. postupnou ztrátu příznaku vulgárnosti slova sranda ve významu ‚zábava, legrace‘. (O výsledcích průzkumu viz v čl. z r. 2003, cit. v pozn. 1.)

Stálá stylová hodnota nezávislá na komunikační sféře a situaci je přítomna jen u části výrazových prostředků, ale samozřejmě i u nich může být modifikována, srov. výraz cedit: jako neutrální znamená prolévat skrz cedník, jako komunikačně a stylově příznakově užitý je provázen expresivní konotací: cedit slzy, cedit krev, cedit skrz zuby; cedit (silně pršet): To cedí!

Opozice bezpříznakovost a příznakovost je přítomna jak ve všech jazykových rovinách, tak ve všech komunikačních sférách. Příznakovostí komunikační chápeme užití prostředku jisté jazykové vrstvy v jiné stylové oblasti, tj. příznakové, neobvyklé užití prostředku mimo oblast, do níž náleží (viz i M. Křístek[18]), naopak bezpříznakovostí použití prostředků adekvátní stylové vrstvy v příslušné stylové oblasti.

Můžeme tedy odlišit jevy jazykové a jevy komunikační, možno říci i situační a kontextové. Lišíme stylovou bezpříznakovost a příznakovost systémovou a nesystémovou, komunikační, tj. situačně-kontextovou. Přitom bezpříznakovost systémová se nemusí projevovat jako bezpříznakovost v každém kontextu a každé situaci. Proměnlivost bezpříznakovosti a příznakovosti systémové bývá následkem proběhlé změny příznakovosti komunikační, situačně-kontextové.

---

[1] M. Čechová, Změny stylového charakteru variantních prostředků (v posledním půlstoletí), in: Stalość i zmienność w języku i literaturze czeskiej XX wieka, Wałbrzych — Ostrava 2003, s. 41—50. — Táž, Stylovost ve vztahu k spisovnosti jazykových prostředků a k jejich frekvenci a expresivitě, in: Proměny stylovosti a spisovnosti. Sborník PF MU, Brno (v tisku). — F. Daneš, Vztah „centra“ a „periferie“ jakožto jazykové univerzálie, JA 1965, č. 2—3, s. 1—6. — Týž, The Relation of Centre and Periphery as a Language Universal, Travaux linguistique de Prague 2, Praha 1966, s. 9—21. — A. Debická, O výstavbě textu a stylu, Acta Universitatis Purkynianae, Ústí n. L. 1999.

[2] F. Čermák, Jazyk a jazykověda, Pražská imaginace, Praha 1994.

[3] R. Jakobson, Zur Struktur des russischen Verbums, in: Charisteria Guilelmo Mathesio quinquagenario, Cercle linguistique de Prague, Praha 1932, s. 74―84.

[4] M. Dokulil, K otázce morfologických protikladů, SaS 19, 1958, s. 88―100.

[5] P. Novák, K otázce obecného významu gramatických jednotek, SaS 20, 1959, s. 81―88.

[6] M. Čechová ― M. Dokulil ― Z. Hlavsa ― J. Hrbáček ― Z. Hrušková, Čeština ― řeč a jazyk, 1. vyd., ISV, Praha 1995, 2. vyd. 2000.

[7] J. Mistrík, Štylistika, 1. vyd., SPN, Bratislava 1985; 3. vyd. 1997.

[8] A. Jedlička, Základy české stylistiky, SPN, Praha 1970.

[9] F. Trávníček, O vyučování slohu, Brno 1943. ― M. Čechová, Vyučování slohu, SPN, Praha 1985. — Táž, Základní pojmy funkční stylistiky a jejich hierarchizace, in: Sb. LŠSS, UK, Praha 1988 (vročení 1986), s. 90―104.

[10] M. Čechová ― F. Daneš ― M. Dokulil ― K. Hausenblas ― J. Hrbáček ― Vl. Styblík, Komplexní jazykové rozbory, SPN, a. s., Praha 1996.

[11] E. Macháčková, Renesance výrazu nicméně, NŘ 73, 1990, s. 219―220.

[12] M. Slezáková, Více, či méně? Nicméně, NŘ 85, 2002, s. 199―206.

[13] P. Sgal, Umějí děti česky? (článek jedenácti autorů), ČJL 52, 2001―2002, s. 237―243.

[14] Za poskytnuté údaje patří poděkování R. Blatné z Ústavu ČNK.

[15] Vl. Just, Slovník floskulí, Academia, Praha 2003.

[16] J. Horálek, Hříchy mediální řeči, ČJL 55, 2004―2005, s. 16―23. ― J. Šimandl, Máme slovník floskulí? NŘ 87, 2004, s. 208―213.

[17] M. Jelínek, Stylistika, in: Příruční mluvnice češtiny, Nakladatelství Lidové noviny, Brno 1995, s. 701―782.

[18] M. Křístek, Pojetí stylové příznakovosti v současné české stylistice, Stylistyka IX, 2000, s. 181―187.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 1, s. 9-17

Předchozí Josef Hrbáček: Recepce textu, jeho analýza a interpretace

Následující Světla Čmejrková: Bychom, nebo bysme?