Časopis Naše řeč
en cz

Máme slovník floskulí?

Josef Šimandl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Recenzovat publikaci věnovanou tématu, které by málokoho nezaujalo, s pozoruhodnými postřehy, ale odbytou, to není vděčný úkol. Začne-li recenzent oddělovat zrno od plev, uchystá sobě i čtenářům dlouhé popelkovské sezení. Naštěstí máme tu kupu už předtříděnou: na Slovník floskulí V. Justa (Academia, 2003) vyšla v Lidových novinách[1] povolaná recenze Petra Fidelia.[2] Shrňme: Koncepce knížky je nepromyšlená, Just neodlišuje sémantickou a pragmatickou stránku fráze, vynáší přímočaré morální soudy a sepisuje politické pamflety, zpracování kolísá v rozsahu i kvalitě;[3] jak napovídá podtitul (Malá encyklopedie polistopadového newspeaku: klišé, slogany, hantýrky, tiky, partiové metafory, slovní smogy – sic), sebrané jazykové jevy jsou značně různorodé: nepočetná nová úsloví (třešnička na dortu; z peněz daňových poplatníků; napříč spektrem; přepisovat dějiny), politické nálepky (Benešovy dekrety; sarajevský atentát; toleranční patent), ale i módní výrazy (fungovat, pilíř, neprůchodné, kultovní, mapovat, scéna aj. s mnoha cennými doklady) a jevy gramatické (spojky, vazby, slovesná substantiva – bohužel s abúzem Just odsuzuje i úzus); stranou měly zůstat hovorové až slangové prostředky (dostalo mě, fakt dobrý, vydejchat) a slovní tiky (jako, prostě). Fidelius připomíná čapkovskou tradici a konstatuje, že naši lingvisté se příliš nehrnou do analýzy politického diskurzu. To je pravda potud, že nevznikla žádná prakticky orientovaná příručka občanské sebeobrany proti politické a mediální manipulaci,[4] ale jazykem v politice a médiích se i naši jazykovědci zabývají,[5] jeho výzkumu by se nejlépe dařilo [209]na interdisciplinárním základě. Ale vraťme se k Justovu Slovníku, zkusme vzít autora za slovo a podívejme se v tomto časopisu na knížku právě jako na slovník – jakkoli pokládáme za zřejmé, že název a některé textotvorné postupy (hesla, odkazy) jsou pouhá forma, která chce připomínat vážně míněná lexikografická díla. Soustřeďme se na to, jak autor vybírá a hodnotí jazykové jevy (a co tím o sobě prozradil), jak je slovník napsán a prezentován.

Diachronní pohled se uplatňuje zřídka (např. že adjektivum bolševický prošlo floskulizací[6] už za první republiky; že předložky na se nadužívalo už v totalitních časech), někdy problematicky (autor naprosto ahistoricky vytváří řadu opričnina, tuchačevština, slánština, člověčina, v níž jen prostředním dvěma členům lze přiznat jazykově kulturní spojnici). Zřetel k vývoji jazyka však chybí v mnoha heslech, kde mohl oddělit neologismy od výrazů poměrně/velmi starých a záslužná nová pozorování od „evrgrýnů“ jazykové kritiky. Slovník se otvírá tepáním nepravých vět účelových, jemuž rostou fousy od dob matičních brusů.[7] Stáří tautologií[8] typu stalo se, co se stalo lze dokumentovat přinejmenším Gottovou písní Je jaká je (1976); kdyby to nebyl už tehdy výraz běžný, nebyl by exploatován pro přetextování Drupiho hitu. Mít problém s něčím je prý doklad amerikanizace: já jsem ten obrat zaznamenal začátkem 80. let u venkovského starce; v téže době se mezi mladými rozmáhaly výrazy to já nemusím/můžu, priority nebo to se mi snad jenom zdá. Kdyby autor měl trpělivost pročíst v Slovníku spisovného jazyka českého jazyka 2 (Praha 1964, s. 1102) heslo přijít až k 18. významu, našel by tam svoje přišlo mi s doklady ukazujícími k 19. století: přišlo mi vše jako sen, tak mi to přišlo divné. Plurály příjmení (páni Svěrákové, Tigridové, Kellerové) těžko považovat za leninskou figuru, známe-li tento polemický prostředek[9] zdávna i od publicistů bezpečně neleninských;[10] titulní páni Svěrákové se navíc užívá místo neohrabaného otec a syn Svěrákové,[11] protože jednoslovné bratři (Čapkové/Justové) není k dispozici. Publicis[210]tické plurály příjmení vadí Justovi proto, že odindividualizovávají a dehumanizují;[12] ale odlidšťování mu patrně vadí jen u druhých, protože sám v televizi klidně mluví o dežlábkizaci Šumavy.[13] Vůbec rád ostouzí nepřítele-mlžila, který je všude kolem,[14] např. M. Grebeníčka za obrat mám na mysli; jenže téhož obratu užívá i V. Havel[15] a hlavně je to naprosto regulérní prostředek strukturace řečnického projevu. Do diachronního rozměru patří i nedoceněná povědomost, že jazykové módy nejen přicházejí, ale také pomíjejí. Deset stran věnovaných výrazu o tom je cenným dokumentem módy/pandemie, bohudík už slábnoucí; u filozofie si ústupu všiml i Just.

Na seriózní kritiku jazykových prostředků nestačí insitní logika. Obrat celá řada je logicky dráždivý, ale lingvisticky obhajitelný. Poměřování starobylého obratu hodný pozoru přijatelností obratu hodný pohovu (s. 207) patří do poddůstojnického humoru, podobně jako přední umělci xzadní umělci. Osvícenější nejsou ani úvahy, kdo by byl frontmanem let 1945–1953 nebo frontmanem Sukova tria (výraz se užívá jinde, autor to sám dokumentuje, ale k inscenaci sporu posazuje kosmonauta na formanský vůz; srov. pozn. 15); autor dodává, že frontman znamená „v jistém doslovném významu“ řadový muž, muž ve frontě, tucťar (sic). Na takových místech Just nepředvádí popis ani analýzu, ale kabaret, příjemný face to face v divadélku Rubín, problematický v televizi, trapný v knížce. Nad knížkou se přemýšlí, například o kritériích autorova posuzování. Pak si ale připadáme jako dítko, které nad domácím úkolem neřeší, jak rozpoznat druhy slov, ale jak se zavděčit paní učitelce a jejím představám. Just se totiž ušklíbne nad divadelní recenzí, že se tam věcné hrál (roli) „obaluje“ a „zamlžuje“ výrazy ztvárnil, představovala, zosobnil, ztělesnil, blýskl se, takže obhajuje uniformitu – a jindy zas brojí proti nahrazování celé řady spojovacích výrazů (ale, ovšem,[16] avšak, přesto, přece, i když, jenže, byť, vzdor tomu…) jediným, módním nicméně.

Mnoho autorových soudů vyvolává protiotázky. Tak třeba případ nicméně: Neobohatil se jeho ožitím repertoár spojovacích prostředků? (Samozřejmě pomine-li jeho nadužívání.) Slyšíme-li módní o tom i z úst M. Hilského, zapochybuje Just o Hilského jazykové kultivovanosti; protiotázka: Zaslouží ten výraz paušální odsudek, když ho dokáže kultivovaně (já to tenkrát, před Králem Learem s J. Třískou v titulní roli, slyšel také) použít i prof. Hilský? Místo (legislativně) ošetřeno Just nabízí je pamatováno, vyřešeno, zajištěno, zařízeno, podloženo, kryto, zamezeno, definováno atd.: protiotázka: Není komplexní, akceplnější ošetřeno někdy výhodnější než čistě verbalistní definováno? Sdílím autorovu nelibost nad neosobními obraty půjčování si vládou, jednotlivcem, rodinou, ale čtu-li zobecnění, že proměna sloves v substantiva, tento výsledek abstrakce, je zhoubný proces sklerotizace a byrokratizace myšlení, mám protiotázku: Je abstraktní myšlení zhoubné? A připadá-li Justovi představa zadání profesorská, ptám se, není-li také objednatelská.

[211]Inspirativní je například popis, co se stalo s obratem chytrá horákyně (jen ten údajně první doklad z textu J. Hanáka by poctivý slovníkář dohledal); upozornění, že z charizmatu se stala vůdcovská techné, nebo upozornění, jak mlhavý a zneužitelný bývá výraz formát (pořadu); odhalení původně přesných slov mandát, údajně jako prostředků alibismu, z nichž některé (lidský faktor) mají nápadně tuhý život; interpretace zeštíhlení jako první fáze cílené likvidace. Pěkně je zformulováno, o čem je vlastně o tom: namísto složitého textu světa čteme raději jeho doslov, reklamní záložku, anonci, cizími ústy přežvýkaný obsah.[17] Půvab má i trefné vyjádření manekýn literatury nebo tato charakteristika píár:[18] profesionální tutlači, natěrači a pokrývači pravdy. Z (kvazi)odborných výrazů vyzdvihněme partiovou metaforu. Přenášení významu i automatizace metafor ovšem byly a jsou trvale působící jazykový faktor.[19] – Pro ty, kteří navážou na pozitiva Slovníku, připomenu obraty z počátku 90. let tudy cesta nevede, to je špatně a z posledních let přes to nejede vlak; pozornosti doporučím také heslo trh bez přívlastků, floskuli „jak tunel“, zmíněnou ve Slovníku jen en passant, nebo neviditelnou ruku trhu, poslanou do vetešnictví poté, co začalo být leckteré ruce vidět až příliš dobře, zato všespásnou ruku leckde až příliš málo (zdravotnictví, kultura, věda, školství…); z novějších uvedu autorem užité, ale nezpracované dosáhnout na něco.

Ano, sám Justův text má své floskule: pořád to známé malé české; fatální neschopnost; nulová informační hodnota;[20] zhoubný vliv zdegenerovaného jazyka politiků na naši mateřštinu. Autor rád demaskuje floskule lakující křiklavá či absentující fakta narůžovo nebo aspoň našedo; vidíme však, že ani výrazy záporného hodnocení nejsou vůči floskulizaci imunní. Spojovací výrazy jako jakmile, vždycky když jsou v textu signálem generalizace, zhusta neoprávněné, a někdy budí nepodlož(it)e(l)ný dojem, že výraz, který se Justovi oškliví, skutečně někdo používá: kdykoli slyším (nebo čtu) o mezilidském člověku.[21] Fidelius upozornil, že desémantizovanou floskulí se stává i orwellovský termín newspeak.

Co horšího, text je populistický – jak už kabaret bývá. Na zadní straně obálky se autor prezentuje jako ctitel drobných literárních žánrů, divadel i žen a uchází se tím o konsenzus s „normálními“ čtenáři: hleďte, já vlastně žádný encyklopedista nejsem; taková captatio benevolentiae je prastarý topos,[22] u žertéřů obzvlášť. To základní, v čem Just najde porozumění, je obecná představa o úpadku jazyka[23] a obecné znechucení našimi politiky. Leckterá stránka Slovníku floskulí [212]připomíná sledované pořady S politiky netančím a Politické harašení. Tam i zde bývají terčem také univerzitní profesoři, zvlášť když si dovolí přiznat, že něco nevědí (s. 95).[24] Justův podiv sklidí profesoři V. Šmilauer a V. Křístek, kteří prý jako recenzenti SCS (1998; srov. níže pozn. 28) neopravili formulaci hesla landsmanšaft; oba bohemisté, recenzenti prvního vydání (1981), zemřeli dávno před vydáním, které Just cituje – natož před polistopadovými diskusemi o výrazech odsun, landsmanšaft apod. Lidovému publiku se podbízí připomínka, že pod výraz jinakost se schovává čórka, romsky krádež, stejně jako prostinké formulace (floskule?) jazyk je mrcha nebo floskule je prevít. Za populismus však rozhodně nepokládám autorův občanský postoj vůči politikům, kteří sami sobě stanoví platy a feudální výsady a naplňují heslo každému podle jeho potřeb v podobě nám podle našich potřeb.

Academia vydává jednak knihy, které na úvodních stránkách představuje jako produkt činnosti AV ČR (jejímž vydavatelstvím Academia je), jednak knihy, u nichž se charakteristika nakladatelství objeví jen v tiráži. Slovník floskulí spadá do druhé, řekněme komerční kategorie. Od identického nakladatele čekáme srovnatelnou úroveň redakčního zpracování a knižní kultury, ale marně. Zpracované výrazy se objevují v kurzivě, tučné kurzivě, stojatě, tučně stojatě, ve verzálkách (nikoli v KAPITÁLKÁCH; optický účinek lze porovnat o několik řádek níž), v tučných verzálkách, v uvozovkách stojatě, v uvozovkách kurzivou, v uvozovkách tučnou kurzivou… Jisté pravidelnosti vysledovat lze, ale protože úzus není důsledný,[25] námaha vyjde naprázdno. Hlavně trpí dojem z knížky. Jako by i v úpravě výkřik střídal ještě silnější výkřik, až do naprostého ukřičení čtenářů i oponentů; a to se děje v textu zaměřeném protidemagogicky. – Redakční zpracování mohlo omezit míru opakování: Benešovy dekrety, krumlovská točna; člověčina zdvojená heslem voní člověčinou, které přináší jen Justův názor na J. Nedvěda. Začleňovat pouhé odkazy (někdy nenasytně mnohoslovné) jak do textu, tak do obsahu, např. „VYČKEJME/POČKEJME/NEPŘEDBÍHEJME viz ČAS UKÁŽE; SPEKULOVAT/NECHCI SPEKULOVAT“ nebo „CAUSA (viz KAUZA)“,[26] to vypadá jako snaha vyvolat dojem, že textu je víc, než kolik ho opravdu je.[27] Podobně si počínají studentíci nebo recesistický prozatér Vaněk Uvalský, ale Academia by si takové triky mohla zapovědět i ve své komerční větvi. Skandální je způsob citování i seznam použitých zkratek, snažící se zároveň nahradit seznam literatury: seznam je nekompletní v titulech i údajích[28] a obsahuje tituly zkomolené (Slovník jazyka českého; v textu pro změnu Slovník spisovného jazyka). Typogra[213]fické řemeslo je nezvládnuté: srov. pět i šest divisů pod sebou (s. 86 a 19), dělení neoh-|roženého, výz-|nam apod., neodmezerované shluky zkratek t.č., apod.aj.atd. Ani automaticky proveditelné abecední řazení není bezchybné: medializovat, měl učinit, mega-. Stran jakoby používaného i místo jako by odkazujeme autora i redaktorky na webové stránky naší jazykové poradny.[29] Pro novější výrazy neobsažené v Akademickém slovníku cizích slov (eko-terorista) doporučujeme dílo citované v pozn. 28 a 18. Redakci by jistě prospěl i sám ASCS (quadrienále), publikace daleko elementárnější (Pravidla), trocha sčetlosti (newyorkských, anglosasští; SUPER je typ Škodovky, Pražský Hrad; celebrovat cizí svatosti m. svátosti) anebo aspoň důslednost (Beneš Nebeneš × Šalda nešalda). V textu se najdou i „klasické“ přesmyčky (podle těchto dekterů; Zhruba od poloviny devadesátých let zle v hráčských časopisech … zaregistrovat) a jiné literní chyby (anexe Besarálie,[30] „dceřinných“ nebo střelba „snyperů“,[31] neprotěžované, expaduje), včetně takových, které se nedají přehlédnout ani při zběžném prohlížení (BOLŠE- VICKÝ – dvakrát na s. 54). – Je paradoxní, když knížka tepající jazykovou nedbalost má zpracování odpovídající málo vyspělému editoru/editorovi. Je úsměvné, když v tiráži Slovníku floskulí čteme floskuli Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová. Ale je to hořký úsměv; lépe snad bylo napsat, jak to dělají jinde: Tato knížka neprošla v nakladatelství jazykovou úpravou.

Odpověď na titulní otázku je záporná. Dostali jsme čtení o tom, co „prudí“ pana Justa – jako pandán (ale přesněji zacílený na média a politiku) ke čtení o tom, co „napružilo“ pana Fuxe.[32] Slovník floskulí může inspirovat odborné zpracování mediálních metafor a desémantizace přiměřenější formou[33] a (pří)nosnější metodou.


[1] Příloha Orientace, 17. 1. 2004; text recenze je přístupný přes vyhledávání na adrese www.lidovky.cz. Srov. také D. Šlosar, Host 1/2004, s. 71–72 (z neujasněnosti zařazeno do rubriky Odborná literatura); K. Karhanová, Kritická příloha RR 29/2004, s. 81–85; M. Klíma, Poslední spravedlivý, Tvar 6/2004, s. 8–9 (autorova replika Tvar 9/2004, s. 13). Atraktivita tématu a kontroverzní zpracování vyvolaly mohutný ohlas. Monitoring tisku AV ČR zaznamenal jen za únor 2004 na téma Slovník floskulí 18 příspěvků; bylo to druhé nejčastější téma, mezi „Věda – výzkum – finance – AV ČR“ (23) a „Problém fyzického násilí na ženách“ (17).

[2] Pro mladší: P. Fidelius má s tématem letité zkušenosti. Pod týmž pseudonymem vyšly v samizdatu Dva příspěvky ke studiu pojmosloví současné oficiální propagandy (1980) a kniha Jazyk a moc, Arkýř, München 1983, nověji Kritické eseje, Torst, Praha 2000; nejnověji recenze posledního vydání klasického díla o jazyku totalitního režimu, LTI V. Klemperera (LidN 30. 8. 2003).

[3] Příklad extrémů: čtyřřádkový pokus diskreditovat slovo vlastně × osmistránkový výklad, co obnáší vyváženost.

[4] Ohlašovalo ji nakladatelství Grada, ale z projektu sešlo.

[5] Z teoretických a souborných prací uveďme J. Bartošek, Jazyk současné české politiky, FF UP, Olomouc 1993; týž, Jazyková kultura mluveného zpravodajství, in: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, FF UK, Praha 1995, s. 166–171; P. Novák, Převážně o jazyce politiky, in: AUCPhil 1, SlavPrag XXXVII, 1995, s. 69–71; J. Hlavsová, Jazyk politiky, in: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, Academia, Praha 1997; J. Homoláč, Analýza diskurzu kritická, in: Encyklopedický slovník češtiny, NLN, Praha 2002. Praktická příručka k češtině v médiích; N. Svozilová, Jak dnes píšeme/mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině, nakl. H & H Vyšehradská 1999 (z nadpisů kapitol: Ošetřit problém?; Orwellovské požadavky na jazyk – a česká realita; Vyhýbavé vyjadřování; Dvojznačnosti). Z analytických a speciálních prací: J. Bartošek, Publicistické blábolení, Tvar 11/1995, s. 14; týž, K televizním politickým debatám, Tvar 11/1997, s. 11; týž, O manipulaci v publicistice. LitN 4/1998, s. 10; týž, Tlak profese – specifický faktor ovlivňující jazyk, NŘ 85, 2002, s. 68–78 (další viz zurnalistika.upol.cz/members_inter.htm#CV_bartosek); J. Homoláč, A ta černá kronika!, Doplněk, Brno 1998; P. Kaderka, Etnické kategorizování v médiích, Vesmír 5/2002, s. 247–248; K. Horálek, … nejde jen o slova, Milenium Publ., Chomutov 2002; J. Homoláč, K. Karhanová, J. Nekvapil, Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989, Doplněk, Brno 2003. Poučnou a bohatou literaturu mají k tématu (kromě Američanů a Němců) také Poláci.

[6] Použijme v nepřímé citaci tohoto Justova výrazu, přestože bychom raději mluvili o rozostření významu.

[7] Jistěže povodňové příklady typu dostavěl domek, aby mu ho vzala voda jsou mimořádně ilustrativní – ale nevyjadřuje nepravá věta účelová trefněji než jiné prostředky absurdní tragédii, tehdy tak častou? Třeba už v otázce není co namítat: Proto jsem dostavěl domek, aby…?

[8] K jejich pragmatice srov. J. Bártová, Tautologie jako prostředek ekonomizace řeči, in: Čeština – univerzália a specifika 3, MU, Brno 2001, s. 99–106.

[9] Ke strategii polemiky srov. A. Schopenhauer, Eristická dialektika, Brno 1994; vydání z r. 1927 mělo podtitul čili Umění dostati v každé debatě za pravdu.

[10] Např. o článcích různých Krejčích a Kramářů – K. Dostál Lutinov, Ječmínek, 5. 2. 1910, s. 1.

[11] Srov. éroplány pánů Svěráků nedoletěly do vzdálených výšin (www.bluescreeen.cz); podobně oba Svěrákové, rodinný tandem Svěráků. Právě v genitivu je vidět, že víceslovné vyjádření může působit rozpaky formální i sémantické: éroplány otce a syna Svěráků? Svěrákových?

[12] V nářečích mají i jinou funkci: srov. Český jazykový atlas 4, Academia, Praha 2002, s. 330.

[13] Pro čtenáře po letech: Ing. Žlábek, dlouholetý ředitel Národního parku Šumava, bojoval se škůdci velkoplošným kácením, a proto, i kvůli možnému mýcení pro osobní zisk, byl Justovi (i jiným) terčem kritiky.

[14] Jak mlžení, tak obsesi kritikou lze vyložit jako jev diachronní (dědictví minulých desetiletí), ale také – a spíš – jako antropologické konstanty jistých typů lidí.

[15] V. Havel, Letní přemítání, Odeon 1991, s. 29 a 104. Justova interpretace někde úplně jinde, mimo mne, je nějaká „objektivní“ mysl předstírá nedorozumění (v obratu přehlíží sloveso mám, které onu mysl naopak subjektivizuje), aby bylo proč kárat.

[16] Ještě nedávno rovněž zatracované, dodnes vícevýznamové a nejasné.

[17] Pěkná, pádná formulace je dobrý výkon a zaslouží ocenění, ale neměla by zablokovat další přemýšlení: to je Achillova pata celého Slovníku. Na plakátech se letos v předjaří objevil pták, který má na hlavě telekomunikační přilbu. Ten pták je o telekomunikačních službách – a to je důležitější, než že je to pták nebo který je to pták. A teď to řeknu obecněji: Při sdělování bývá důležitější, o čem to je, než co to je. Taky proto se „otomuje“, připomeňme, aniž tím omlouváme trivializace typu večeře je o guláši.

[18] Viz O. Martincová a kol., Nová slova v češtině – Slovník neologizmů 2, Academia, Praha 2004.

[19] Srov. G. Lakoff, M. Johnson, Metafory, kterými žijeme, nakl. Host (Teoretická knihovna), Brno 2002.

[20] Při tzv. konverzační analýze vypovídají o mluvčím i hezitační pazvuky, natož slova.

[21] V 80. letech si Vladimír Just mohl výborně rozumět s Vladimírem Rzounkem, který výraz mezilidské vztahy zavrhoval jako beztřídní a bezobsažný. Podobně rozeznával Vladimír I. Lenin měšťáka podle „na jednu stranu – na druhou stranu“. K podobnostem však srov. pozn. 14.

[22] O floskuli bych nemluvil: nemá ustálenou jazykovou formu.

[23] Anketa Názory na úroveň českého jazyka (2002, výstupy uloženy v ÚJČ AV ČR): v posledních letech se zlepšila podle 19 % respondentů, podle 58 % se zhoršila.

[24] Nemohu se zbavit dojmu, že Just k nim přistupuje jako k servismanům placeným z peněz daňových poplatníků, tedy i z jeho peněz; velmi lidový, populistický přístup.

[25] Miniukázka (protože sledujeme mj. právě uvozovky a kurzivy, vybočíme ze zvyklostí vyznačování citátu): prezidentskou standartu namísto zastaralého Pravda vítězí nechť zdobí jeho heslo: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat“. To je ten nejpevnější pilíř, na němž se všichni shodnou napříč politickým spektrem (viz NAPŘÍČ SPEKTREM) – s. 130.

[26] Jak vidíme, ani úprava odkazů není jednotná (uzávorkování).

[27] Např. s. 40 je potištěna dvěma odkazy.

[28] Jen odborník odhadne, že Slovník cizích slov je Klimešův (pod týmž názvem vycházel v SPN léta slovník Rejmanův); Klimešův SCS měl navíc řadu vydání a různé verze. Přehled neobsahuje v knížce citovaný Akademický slovník cizích slov (ASCS) nebo slovník neologismů (O. Martincová a kol., Nová slova v češtině – Slovník neologizmů, Academia, Praha 1998; o 2. dílu viz pozn. 18), ač se obě díla v knížce citují. Knížku to poškozuje, protože leckterý čtenář se napřed podívá dozadu, co všechno má autor přečtené; najde tam televizi, čtvery noviny a tři základní slovníky. Srov. pozn. 2, 5, 8, 19.

[29] www.ujc.cas.cz/poradna, časté dotazy.

[30] Být Vladimírem Justem, hned bych přisadil: tímto jazykovým lapsem vychází najevo, že Besarábii zná autor jen ze špatného doslechu, a nejen ji (Adalbert Stifter Verrein m. Verein – s. 75). Ale protože b je na klávesnici dost daleko od l, bude za Besarálií spíš nekvalitně opsaný rukopis. Teze, že bohémovi nesluší umět s počítačem, je problematická, ale odpověď na otázku, zda to sluší dnešnímu publicistovi, je jasná.

[31] Takhle (chybně, ale v uvozovkách, s emotikonem nebo jiným signálem distance) často píšou mladí, např. na internetu: je to škleb, o němž není jasné, zda je osvojený, nebo jen převzatý, anebo zesměšňující. Právě vadné psaní adjektiva dceřiný je bohatě doloženo, a ovšem i beze všech distančních signálů, dokonce v textech, jaké nelze mínit jinak než vážně; ale vraťme se k té škrabošce. Ti mladí snad ani nechtějí být příliš čitelní, nejednoznačnost je jejich ochranný šlem – jenže v kritice nejasného vyjadřování taková nejasnost zarazí.

[32] V. Fux, Z českých luhů do háje, Petrov, Brno 1997. Stálo by za zhodnocení, nakolik takové knížky přispívají ke kultivaci veřejného diskurzu a nakolik vedou k neodborným, mnohdy tím vehementnějším a letitým sporům o jednotlivé výrazy – neboli ke slovíčkaření.

[33] Srov. literaturu uvedenou v pozn. 5.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 4, s. 208-213

Předchozí Viktor Janiš: Jak nesrovnávat překlady

Následující Jana Svobodová: Lokálové konstrukce ve struktuře věty

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1