Časopis Naše řeč
en cz

Více, či méně? Nicméně! (aneb malá slova – velké změny)

Markéta Slezáková

[Články]

(pdf)

-

Výraz nicméně, který se stále častěji vyskytuje v současných mluvených textech a kterému bude věnován náš příspěvek, není výrazem novým. Je doložen již ve staré češtině jako náhrada latinského nihilominus.[1] Jeho užití bylo ve staročeštině vázáno na spojení s odporovací spojkou a význam měl blízko k příslovci s významem ne méně, stejně tak.[2]

Podívejme se nyní, jak je slovo nicméně zachyceno v nejdůležitějších slovnících současné češtiny. Příruční slovník jazyka českého[3] řadí nicméně k adverbiím a jako synonymní uvádí výrazy přesto, přece. Ve Slovníku spisovného jazyka českého[4] je již příslovce nicméně označeno za prostředek knižní, jako synonyma jsou uvedeny výrazy přesto, přece, však, ale přece, avšak. V nejnovějším slovníku, ve Slovníku spisovné češtiny,[5] je nicméně zařazeno mezi spojky souřadicí přípustkově odporovací a jako synonyma jsou uvedeny spojky souřadicí odporovací přesto, však. Je zde vidět jistý posun ve vymezení funkce – slovo původně příslovečné povahy se gramatikalizovalo, převzalo význam odporovací, který je ale původním významem „stejně tak“ relativizován, a získává tak odstín přípustkový.

Podle E. Macháčkové (NŘ 73, s. 220) stojí výrazu nicméně nejblíže spojka přesto, která se podobně jako výraz nicméně může pojit s dalšími odporovacími spojkami ale, avšak, však. Co se týče významu, mohli bychom s tímto názorem souhlasit v případě, že spojka nicméně funguje v textu skutečně jako spojka odporovací s přípustkovým odstínem. V našem materiálu (jedná se o texty mluvené – charakteristika korpusu viz níže) čítajícím přes 120 dokladů užití výrazu nicméně se spojení s výrazy avšak, však nevyskytlo vůbec (zdá se, že jejich použití je omezeno na texty psané) a spojení ale nicméně mělo pouze 7 výskytů. Proti možnému nahrazení spojky nicméně spojkou přesto hovoří ovšem to, že zatímco nicméně nemá vliv na slovosled následující věty, spojka přesto změnu slovosledu vyžaduje (nicméně domnívám se × přesto se domnívám, nikoli *přesto domnívám se).

S tím, jak se lingvisté ve svém zkoumání jazyka obracejí i k jazyku mluvenému, mění se i jejich pohled na syntaktickou výstavbu textu a na roli jednotlivých pro[200]středků v textu. Zatímco starší příručky o skladbě si všímají užití nicméně jako spojky spojující větné členy a propozice, novější se pak vyjadřují i k jeho roli v komunikaci, interakci. Vl. Šmilauer ve své Novočeské skladbě[6] řadí nicméně k jednomu podtypu spojení odporovacího (adverzativního), totiž k přípustkově odporovacímu, ve kterém je druhý děj v rozporu s dějem prvním (NS, s. 389). Dále uvádí, že mezi oběma vztahy, odporovacím a přípustkovým, je velmi těsná souvislost. V odporovacím vztahu jsou vedle sebe kladeny neslučitelné představy nebo představy, které jsou ve vzájemném rozporu, vztah přípustkový vyjadřuje kontrast mezi čekaným následkem plynoucím z první propozice a skutečností označenou propozicí druhou. Jako synonyma jsou označeny výrazy a přece, ale přece, přesto, ale přesto (NS, s. 392).

J. Bauer a M. Grepl ve Skladbě spisovné češtiny[7] považují příslovce nicméně vyjadřující odporovací vztah s odstínem přípustkovým za prostředek knižní. Vztah odporovací s přípustkovým odstínem chápou tak, že se obsah druhé věty uskutečňuje přes to, co se říká ve větě první; synonymními výrazy jsou spojky avšak, však a příslovce přesto, přece (SklSČ 70, s. 249). Tento odporovací vztah s přípustkovým odstínem pak přiřazují k druhému typu odporovacího vztahu, ve kterém druhá věta nějak omezuje obsah první věty (SklSČ 70, s. 248). Podstatné je, podle našeho názoru, že děj první věty platí, ovšem je omezen větou druhou. Nejde tedy o protikladnost dvou dějů nebo o popírání jednoho děje druhým, ale o omezení platnosti první věty.

Skladba M. Grepla a P. Karlíka[8] z roku 1986 charakterizuje nicméně již jako spojku, stále ovšem jako prostředek knižní. Stejně jako ve Skladbě Bauera a Grepla řadí i tato Skladba nicméně k prostředkům vyjadřujícím spolu se spojkami avšak, však a s příslovcem přesto vztah odporovací s přípustkovým odstínem – obsah druhé věty se uskutečňuje proti očekávání, i přes to, co se říká ve větě první (SklSČ 86, s. 364).

V Mluvnici češtiny[9] nenajdeme výklad o výrazu nicméně v oddíle, který se zabývá odporovacím vztahem, ale pouze v sekci věnované vztahu přípustkovému, kde pouze ilustruje souřadicí přípustková spojení (MČ 3, s. 491), jinak mu zde není věnována zvláštní pozornost.

Příruční mluvnice češtiny[10] charakterizuje odporovací vztah jako poměr mezi výpověďmi, jejichž obsahy jsou v nesouladu – A i B jsou pravda, ovšem B je v rozporu s očekáváním plynoucím z A. Spojka nicméně (označená opět za knižní) patří k prvnímu typu odporovacího vztahu, k tzv. korektuře očekávání – obsah druhé výpovědi koriguje, poopravuje očekávání plynoucí z obsahu výpovědi první, čas[201]to tak dochází k relativizaci první výpovědi (PřMČ, s. 771). Jako synonymní k nicméně jsou uváděny spojka však a nově i původní příslovce ovšem.

Nejnovější Skladba češtiny autorů M. Grepla a P. Karlíka[11] z roku 1998 uvádí spojku nicméně jako odporovací (při spojování větných členů), při které jsou dvojice členů v rozporu (A a v rozporu s tím B). Spojka nicméně je zde klasifikována jako knižní (spolu s leč a ovšem), neutrální synonyma tvoří spojky avšak, však (SČ, s. 268). V oddíle věnovaném spojování propozic je nicméně řazeno k poměru odporovacímu (ten je charakterizován jako spojení propozic v nesouladu: A i B jsou pravda a B je v rozporu s očekáváním plynoucím z A), stejně jako v Příruční mluvnici pak k podtypu nazvanému korektura očekávání, ve které propozice druhé věty koriguje očekávání plynoucí z propozice věty první. Ve Skladbě z roku 1998 si autoři také všímají užití těchto typů spojení v jazykové interakci: „Mluvčí jimi dává svému komunikačnímu partnerovi za pravdu a současně s ním polemizuje … v první větě se říká, že propozice, o níž komunikační partner tvrdí, že je pravdivá, pravdivá skutečně je, v druhé větě se korigují očekávání komunikačního partnera plynoucí z pravdivosti dané propozice.“ Přesto je v této gramatice stále spojka nicméně uvedena jako knižní, synonymy jsou jí spojka však a původní příslovce ovšem, které se podle autorů v současné češtině ve spojovací funkci stále více používá (SČ, s. 363).

Téměř všechny skladby (kromě Mluvnice češtiny) řadí nicméně k prostředkům podílejícím se na odporovacím vztahu s přípustkovým odstínem. Mění se jen příslušnost ke slovnímu druhu; starší mluvnice charakterizují nicméně jako příslovce, novější pak již jako spojku. Všechny skladby (kromě Novočeské skladby a Mluvnice češtiny) ho hodnotí jako prostředek knižní (u starších mluvnic zřejmě toto označení situaci odpovídalo, dnes se domníváme, že se situace mění a nicméně ztrácí mezi uživateli svůj knižní ráz a stává se spíše prostředkem neutrálním).

Zvýšeného výskytu výrazu nicméně především v mluvených textech si všimla již v roce 1990 Eva Macháčková a v krátkém článku charakterizovala některé jeho funkce. Ráda bych na její práci navázala, pokusila se její klasifikaci rozšířit a vytvořit spíše určitou škálu zahrnující i případy přechodné či zatím se vyhraňující. Data, která jsem podrobila analýze, jsou výhradně mluvená, pocházejí z korpusu nahrávek televizních debat a interview, které jsou systematicky shromažďovány v Ústavu pro jazyk český AV ČR. Jde tedy o poměrně rozsáhlý, avšak homogenní materiál, který mi umožnil zaměřit se nejen na sémantické významy, ale i na syntaktické, textové, komunikační a interakční funkce slova nicméně.

Abychom ovšem mohli takovou škálu utvořit, bylo nutné určit, které parametry jsou pro užití nicméně relevantní. Podíváme se, jaká je sémantická náplň slova a jak ovlivňuje jeho užití, jaké funkce plní v textu a poté i v interakci.

[202]Sémantický význam ne méně, stejně tak přináší s sebou do odporovacího vztahu srovnání obou výpovědí. J. Šimandl[12] charakterizuje tento význam takto: „to, co jsem řekl předtím, nic neubírá na tom, že…“ – tedy stejně tak, jako platí první propozice, tak platí i propozice druhá, ta však koriguje případná očekávání plynoucí z obsahu první propozice:

Příklad:[13]

JV: takže o tom že máme usilovat o vstup do: severoatlantické aliance celkem mezi demokratickými stranami panuje shoda, nicméně v jednom shoda nepanuje a to je v otázce zda se má konat referendum, o tom vstupu do nato. čili: má se konat nebo se nemá konat? pane předsedo.

Na rovině syntaktické a textové funguje výraz nicméně jako spojka přípustkově odporovací – spojuje dvě propozice nacházející se vedle sebe, což odpovídá souvětí přípustkově odporovacímu v psaném textu. Fakt (F1) propozice jedné věty je prezentován jako něco neočekávaného vzhledem k faktu propozice věty druhé (F2), přičemž tato nečekanost, překvapivost plyne z toho, že podle běžné zkušenosti by F2 měl vést k opaku F1 (MČ 3, s. 490):

Příklad:[14]

JV: … čili jak hodnotíte současný stav. jak hodnotíte celou tu politiku nata. slavila úspěch? nebo neslavila. prosím.

JB: tak já myslím že jednoznačně to je úspěch. je to úspěch té strategie. o které tady mluvíme celou dobu, nicméně na otevírání šampaňského a slavení je příliš brzy …

Výraz nicméně nespojuje však jen propozice následující za sebou, vyjadřuje přípustkově odporovací vztah mezi významy plynoucími z delších úseků textů:

Příklad:[15]

IP: = pokud jde o to předražování, tak my jsme tady je třeba říci že v české republice existuje zákon o cenách který dává éé, který dává různé různé možnosti jak zasáhnout, od cenového moratoria což je určitý krajní případ o kterém musí rozhodnout vláda a informovat o něm parlament. až po takové jem- řekněme jemnější metody jakým způso- jakým je třeba stanovení nějaké limitované ceny, které je v pravomoci ministra financí. takže my jsme ji potvrzovali em jaksi veřejně to že jsme připraveni tyto nástroje využít pokud by se ukázalo že je to nezbytné, každopádně i po diskusi na vládě bylo ss z lidí ministerstva financí přes finanční úřady ve [203]spolupráci s obchodní inspekcí vysláno v pátek ráno asi stovka lidí, v těch jednotlivých postižených okresech aby kontrolovala ty ceny s tím že jsme okamžitě připraveni vyhlásit řekněme limitované ceny na některé druhy potravin, nicméně musím říct že to zjištění kontrolorů které, pardon ve čtvrtek vyráželi které už v pátek ráno bylo k dispozici ty první zprávy tak ukazovalo že jde o ojedinělé případy. že jde velmi často, když už se objevily, že jde velmi často spíš o překupníky…

Vztah mezi propozicemi lze pojmout jednak jako odporovací, jednak jako přípustkový (či přípustkově odporovací). Výraz nicméně může mít v některých případech význam pouze odporovací (NŘ 73, s. 220). Ovšem vztah mezi pouze odporovacím a přípustkově odporovacím vztahem je velmi těsný, už tím, že vztah odporovací je ke vztahu přípustkově odporovacímu vztahem nadřazeným. Odporovací vztah je založen na tom, že stavíme vedle sebe dva fakty nesouladné, jejichž souvýskyt neodpovídá obvyklé situaci (MČ 3, s. 461), zatímco přípustka je vztah, který vyjadřuje neočekávanost spojení dvou faktů vyplývající z nerealizování obvyklého kauzálního spojení mezi nimi (MČ 3, s. 462).

Oproti spojce ale (základní spojka odporovací) a pravděpodobně i oproti výrazu přesto se zdá být spojka nicméně méně kategorickou, jakýmsi „změkčeným“ spojovacím výrazem. Toto změkčení vyplývá patrně z původního významu příslovečného, kdy toto slovo stálo u odporovacího výrazu a pravděpodobně mu ubíralo na síle:

Příklad:[16]

TD: existují i tyto varianty řešení samozřejmě, nicméně ekonomicky a sociálně jsou neprůchodné…

Výraz nicméně se začíná prosazovat nově ve funkci pouhého konektoru – nevyjadřuje rozpor s předchozím tvrzením, pouze spojuje dvě spolu související informace a upozorňuje na modifikaci či na zaměření se na jednu ze složek dříve uvedené informace:

Příklad:[17]

OŠ: v této souvislosti se ptám, nabízejí se nějaké stavební firmy, které nabízejí, že budou stavět za náklady, že prostě nebudou mít zisk a nabízejí velmi levné výstavby bytů nicméně jsou to firmy soukromé. pomůže stát i jim? přispěje jim?

Nebo pouze klade informace vedle sebe:

[204]Příklad:[18]

JV: příjemné, klidné, nedělní poledne prvního, letního dne. i dnes vítejte u sledování diskusního pořadu televize nova sedum čili sedum dní. léto začíná, nicméně volby skončily. vítěz je jasný. poražení jsou také jasné. jasní…

Zajímavými funkcemi výrazu nicméně jsou funkce komunikační a interakční. Nicméně „funguje v jazykové interakci jako prostředek komunikačního souladu – mluvčí jím dává svému komunikačnímu partnerovi za pravdu a současně s ním polemizuje. V první části (do výrazu nicméně) vyjadřuje druhý partner souhlas s tím, že předcházející tvrzení prvního partnera je pravdivé, a ve své druhé části (po výrazu nicméně) koriguje očekávání prvního partnera plynoucí z pravdivosti jeho tvrzení (SČ, s. 363). V televizních debatách a interview se setkáváme s takovýmto vyjádřením komunikačního souladu v situaci, kdy jeden účastník debaty reaguje na slova druhého účastníka, svého protivníka:

Příklad:[19]

JB: je pravda že ty ceny v české republice jsou nižší. je to podobně jako s tím nájemným. o kterém jsme tady mluvili uplynulou půlhodinu. jsou nižší než jsou ceny pro domácnosti třeba v německu. nicméně je potřeba vidět. tam jsou dvě dvě různé cenové kategorie.

Ovšem výrazu nicméně se v komunikaci neužívá jen jako prostředku komunikačního souladu, ale též k vyvolání polemického tónu. Nicméně se v této funkci vyskytuje především na začátku replik (ve valné většině u replik moderátora, k jehož úloze vyvolání polemického tónu v diskusích patří). Macháčková mluví o významu v této pozici jako o významu navazovacím, pseudoodporovacím (NŘ 73, s. 220):

Příklad:[20]

MZ: ano, byli jsme to i my. kdo se snažili v některých případech, e zablokovat nástup poslanců protože víte, že ve své závěrečné zprávě na sjezdu jasně říkám že bych příliš nevítal, kdyby naši poslanci byli v dozorčích nebo správních radách, pokud jde o to složení české spořitelny myslím si že pan zajíček je nebo byl poslanec za ódées [ale to je zase vaše vaše záležitost.]

LB: [není není poslanec za ódées.]

MZ: a já to respektuji, u sociální demokracie já si opravdu myslim že by poslanci měli poslancovat a necpat se do dozorčích, nebo správ- nebo kontrolních

JV: nicméně s těma s těm- dvěmi poslanci, ve: v čezu nebudete nic dělat. ty tam necháte?

[205]O tom, že funkce výrazu nicméně se rozšířila o funkci signalizující navazování, přispívající ke koherenci textu, svědčí i to, že se pojí s výrazy, které explicitně o navazování na předchozí, i vzdálenější prvky v textu mluví. Setkáváme se tedy s těmito spojeními:

 

nicméně

+

vrátil bych se rád

 

 

já bych se vrátil k panu předsedovi Grebeníčkovi

 

 

já bych se chtěl ještě vrátit

 

 

já se ještě vrátím

 

 

zpátky k tomu, kde jsme začali

 

 

úvodní otázka zněla

 

 

k vaší otázce pane redaktore

 

 

pojďme pojďme k těm výrokům

 

 

v odpověď na vaši otázku

 

Příklad:[21]

VŠ: to co sem chtěla jenom k tomu dodat a pan radní už to řekl velice e e dobře velice komplexně e stát není podnikatel ale stát má povinnost chránit své občany a vytvořit taková pravidla hry nalajnovat hřiště takovým způsobem aby se prostě tohleto dít nemělo protože tady skutečně desítky tisíc lidí se staly rukojmími a říkám znova hraje se taky mimo jiné o barvy státu o čest státu nicméně k vaší otázce pane redaktore kdo to bude platit upozorňuju na drobnou zprávu z německa.

Nicméně ve spojení s těmito výrazy přerušuje proud řeči, zakončuje určitou myšlenku, určité téma, zvukově signalizuje tematickou změnu, ovšem nepolemizuje přitom s předchozím textem, nestaví se s ním do výrazného kontrastu.

V příspěvku věnovaném výrazu nicméně jsme se pokusili ukázat, že i malá slova mohou mít svůj velký význam – vývoj a proměny slova nicméně ukazují na obecnější tendence v jazyce, na to, že vše se postupně mění a vyvíjí a že i to, co je menší než nic, může spojovat i velké celky. V televizních diskusních pořadech převládá užití nicméně jako spojky souřadné přípustkově odporovací spojující propozice, a to v replice jednoho mluvčího. Zvyšující se frekvenci zaznamenáváme v užití navazovacím či ve funkci signalizující navazování, přispívající ke koherenci textu (o této funkci svědčí i časté spojování výrazu nicméně s výrazy, které navazování explicitně pojmenovávají, např. zpátky k tomu, kde jsme začali atp.).

Na závěr můžeme říci, slovy Evy Macháčkové, že nicméně skutečně prožívá svou renesanci (NŘ 73, s. 219), a to už přes 10 let (článek E. Macháčkové byl na[206]psán již v roce 1990). Svými slovy bychom to pak – abychom dostáli titulku tohoto příspěvku – mohli vyjádřit takto: je ho spíše více než méně a rozhodně bychom ho nyní neoznačili za výraz knižní, jak je uvedeno v některých mluvnicích. Prozodická analýza fungování výrazu nicméně byla zatím provedena jen na omezeném množství příkladů, ovšem již nyní ukazuje na dvě hlavní tendence jeho zvukové realizace v mluvených textech. Příště se tedy pokusíme podat prozodickou charakteristiku výrazu nicméně a doplnit tak analýzu interakční. Nicméně to už bude jiný příspěvek.

 

Přehled transkripčních značek:

JV:

označení mluvčího – Jan Vávra

JN: n[e:]
VD: [pokud]

současně pronesené úseky replik (tzv. overlap)

?

stoupavá intonace

.

klesavá intonace

,

pokračovací intonace, např. při výčtu (polokadence)

a:

nápadné prodloužení slabiky

=

okamžité navázání na repliku partnera

(.)

pauza

em, e, e:

hezitační zvuky


[1] Staročeský slovník, sešit 7, Praha 1976, s. 930.

[2] E. Macháčková, Renesance výrazu nicméně, NŘ 73, 1990, s. 219 (dále jen NŘ 73).

[3] Příruční slovník jazyka českého, Praha 1939–1940, s. 591.

[4] Slovník spisovného jazyka českého 2, Praha 1964, s. 204.

[5] Slovník spisovné češtiny, Praha 1994, s. 222.

[6] Novočeská skladba, Praha 1966 (dále jen NS).

[7] Skladba spisovné češtiny, Praha 1970 (dále jen SklSČ 70).

[8] Skladba spisovné češtiny, Praha 1986 (dále jen SklSČ 86).

[9] Mluvnice češtiny 3, Praha 1987 (dále jen MČ 3).

[10] Příruční mluvnice češtiny, Praha 1995 (dále jen PřMČ).

[11] Skladba češtiny, Olomouc 1998 (dále jen SČ).

[12] www.ujc.cas.cz/poradna/porfaq.htm.

[13] Z pořadu Sedm čili sedm dní, 6. 7. 1997: JV = Jan Vávra.

[14] Z pořadu Sedm čili sedm dní, 13. 6. 1999: JV = Jan Vávra, JB = Jaroslav Bašta.

[15] Z pořadu Sedm čili sedm dní, 20. 7. 1997: IP = Ivan Pilip.

[16] Z pořadu V pravé poledne, 9. 4. 2000: TD = telefonát diváka.

[17] Z pořadu Debata, 3. 8. 1997: OŠ = Ondřej Šuch.

[18] Z pořadu Sedm čili sedm dní, 21. 6. 1998: JV = Jan Vávra.

[19] Z pořadu V pravé poledne, 16. 7. 2000: JB = Jan Beránek.

[20] Z pořadu Sedm čili sedm dní, 21. 3. 1999: MZ = Miloš Zeman, LB = Libuše Benešová, JV = Jan Vávra.

[21] Z pořadu Debata, 10. 8. 1998: VŠ = Vlasta Štěpová.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 4, s. 199-206

Předchozí Jindra Světlá: K některým žánrům návodových textů

Následující Lucie Hašová: Lásky jedné esemesky