Úvaha nad knihou Zbyňka Holuba Lexikon nejjižnějšího úseku českých nářečí

Libuše Čižmárová

[Články]

(pdf)

-

Koncem minulého roku se na pultech našich knihkupectví objevil objemný spis jihočeského dialektologa Zbyňka Holuba s názvem Lexikon nejjižnějšího úseku českých nářečí, vydaný nakladatelstvím Aleš Čeněk v Dobré Vodě u Pelhřimova. Pan Aleš Čeněk podle svých slov knihu vydal na zakázku Západočeské univerzity. Bohužel o tom není v tiráži ani jinde v knize jakákoli zmínka, takže celá tíže zodpovědnosti za její vydání padá na hlavu nakladatelství. To má ve svém edičním plánu spoustu odborných knih, hlavně právnického a ekonomického charakteru, ale v případě Lexikonu asi neuhlídalo, že jde o nerecenzovaný text, a to je v případě publikace vydávající se za vědeckou vždy podezřelé.

Když mi byl Lexikon před nedávnem svěřen k recenzi, nejprve jsem se podívala na anotaci na zadní straně obálky, abych o knize získala předběžnou představu, k tomu mi však tento text příliš nepomohl. Protože je typickou ukázkou autorova stylu, který už uplatnil ve svých dřívějších studiích,[1] neodpustím si zde jeho plnou citaci:

Lexikon nejjižnějšího úseku českých nářečí sleduje procesy proměn oblastní mluvy (na promluvách starších i nejstarších mluvčích). Jedná se o pokus zachytit specifickou slovní zásobu na pomezí lokálního nářečí a širšího regionu (spojující abecední slovník diferenční a tezaurus; s ohledem na databázi). Výkladová část přihlíží i k jevům roviny hláskoslovné, tvaroslovné (a částečně i syntaktické; zvláštní kapitolu tvoří hodnocení slovních spojení, frekvence jejich výskytu a kontextu). Obohacování slovní zásoby je doloženo (především) na slovotvorném odvozování ohebných slovních druhů, u tvoření sémantickým posunem, u nářečních přejímek a při výzkumu expresivity slov a textu. Lexikon odlišuje dialektismy primární (specifické, lexikálně sémantické a sémantické) a sekundární (frekvenční, stylové a kontextové); soubor je rozčleněn sémanticky a teritoriálně. Samostatně jsou hodnoceny jazykové shody jižní a východní skupiny českých nářečí (též v jazyce reemigrantů z Volyně); výklad uzavírá analýza nářečního charakteru pomístních jmen (anoikonym).

Nejenže tato anotace jen velmi orientačně odpovídá tomu, co v knize skutečně je, ale je třeba si ji přečíst několikrát, aby člověk přes zmatečnost textu aspoň čás[241]tečně pochopil, co měl autor na mysli. Zdá se, že autorova pracovní metoda je založena na pořizování různých výpisků, příp. (vzácněji) svých vlastních poznámek, které pak celkem nesoustavně kompiluje dohromady. Velmi výstižně popsal autorovu pracovní metodu P. Jančák v prvním sešitě letošní Naší řeči[2] ve své recenzi na jeho stať K problematice vymezení jihočeského regionu, zveřejněnou ve sborníku Genius loci jižních Čech, který v roce 2000 vydala Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity: „V tomto článku nejde o nic jiného než o pouhou kompilaci známých fakt, interpretovaných nadto velmi povrchně, ‘osobitě’, často až způsobem přímo deformujícím.“

Mně celá pasáž nápadně připomíná takzvaný generátor projevů, počítačový program, který se u nás šířil zhruba na přelomu 80. a 90. let minulého století a který dokázal automaticky vytvořit projev o zadaném počtu vět tak, že náhodně, jen na základě určitých syntaktických pravidel, kombinoval začátky, středy a konce uložených politických frází. Vznikl tak komický slepenec, který se jen velmi neuměle snažil tvářit jako regulérní politický projev (je možno si to vyzkoušet na internetové adrese http://ita.isibrno.cz/tmp/projev.php). Pokud nahradíme slovo „politický“ slovem „vědecký“, nejsme daleko od stylu páně Holubova. Autor však nedodržuje ani syntaktická pravidla. Např. na 4. řádku anotace je úsek „s ohledem na databázi“ jaksi vhozen do textu bez zjevné souvislosti s tím, co předchází. Syntakticky netradiční je věta uprostřed odstavce, začínající slovem Odvozování („… je doloženo na…, u… při…“). Není jasné, co je myšleno slovem „soubor“ na 3. řádku odspodu. Pokud jde o termíny „jižní a východní skupina českých nářečí“ na 2. řádku odspodu, autorovi nejspíš uniklo, že česká dialektologie už před léty přijala terminologii Běličovu[3]. Ten hovoří o „nářeční skupině české v užším smyslu“, kterou dále dělí na „středočeskou, jihozápadočeskou a severovýchodočeskou podskupinu“. Už Havránek[4] píše o nářeční skupině středočeské, skupině západní a jižní a skupině severovýchodočeské, což je vlastně jakýsi předstupeň terminologie Běličovy. Holub chce být v této věci zřejmě novátorem. Jazyk reemigrantů z Volyně (tak jako i leccos dalšího) do studie takového druhu, jako je jeho Lexikon, vůbec nepatří. A konečně slovo „analýza“ v poslední větě se k tomu, co označuje, hodí asi tak jako slovo „moře“ ke kaluži.

Jak je vidět, jen velmi povšechný rozbor jednoho autorova odstavce mi zabral dvakrát víc textu, než kolik je obsaženo v odstavci samém. Podobně P. Jančák, když chtěl ve výše uvedené recenzi důkladně zhodnotit patnáctistránkovou stať, musel jí věnovat přes deset stran. Začteme-li se pozorně do kterékoli strany Holubova Lexikonu, hned máme okraje plné připomínek a výhrad. Řádnou, plnohodnotnou recen[242]zi tohoto spisu vlastně ani nelze napsat, vyšla by na celý další tlustospis. Abych příliš nepřekročila rozsah, který obvykle recenzím přísluší, musím se omezit jen na tuto stručnou úvahu. (Na Jančáka budu odkazovat ještě několikrát, protože to, co píše o Holubově vztahu k autoritám, o jeho práci s citáty, s literaturou, s mapovým materiálem apod., beze zbytku platí i pro tuto práci.)

Lexikon je na první pohled koncipován velice ambiciózně. Nezasvěcený čtenář jej jistě bere do ruky málem s úctou. Více než sedmisetstránkový lexikon bude jistě obsahovat úžasné množství lexikografického materiálu. Ale ouha. Z větší části totiž nejde o slovník (v 1. významu tohoto slova, jak jej uvádí Slovník spisovného jazyka českého[5], dále SSJČ, totiž „souhrnné zpracování slovní zásoby jazyka nebo její určité složky v jednotlivých heslech, nejčastěji abecedně řazených; knižní soubor těchto hesel“), jak by se mohlo zdát, ale slovníková část je jen skromným přívažkem „autorových sebraných spisů“ (opět cituji výše uvedenou Jančákovu recenci, výstižnější vyjádření mě prostě nenapadá).

Slovo lexikon v názvu spisu by leckdo mohl považovat za podvod. Autor ho zde totiž nepoužil v jeho prvním a základním významu, jímž je – jak už bylo řečeno – slovník (v 1. významu tohoto slova), to je potom ovšem lexikon m., ale ve významu méně obvyklém, který v SSJČ je uveden jako řidč.[6]: „slovní zásoba jistého jazyka; soubor slov použitých v jistém slovesném díle“ – tomuto významu však přísluší forma lexikon s., -ka (jako řídká podoba je zde dokonce uvedena i forma lexika ž. – podle rus.).

Podobně uvádí obě rodové varianty s různými významy i Klimešův Slovník cizích slov[7] (i ten má význam ‘slovní zásoba’ jako řidč.). Akademický slovník cizích slov[8] (dále ASCS) má formu lexikon s., 2. p. též -ka ‘úhrn slovní zásoby jazyka’ uvedenu na druhém místě v rámci jednoho hesla (ve stejném významu jako lexikon 2 uvádí i samostatné heslo lexikum, -ka s.) a Slovník spisovné češtiny[9] (dále SSČ) ji neuvádí vůbec, ale ve významu ‘slovní zásoba’ má jen podoby lexikum, -ka s., řidč. lexika, -ky ž.

O tom, že autor měl slovem lexikon v titulu spisu na mysli slovní zásobu, se s jistotou dovídáme až z ruského resumé (ruština nemá slovo lexikon dvojího významu jako čeština a němčina, ale pro slovní zásobu má jen výraz slovarnyj zapas). Dále v textu však Holub používá slovo lexikon v obou významech a někdy je těžké uhodnout, který z nich měl momentálně na mysli. Vždy používá gen. formu lexikonu, která je zřejmě přípustná i u neutrálního tvaru (jak je vidno ze slovíčka též ve výše uvedeném dokladu z ASCS), takže podle formy už význam nepoznáme. [243]Důležité je však to, že výraz lexikon, pokud jej použijeme jako synonyma pro slovník, navozuje představu obsáhlého slovníku, a pokud jím označíme slovní zásobu, znamená to, že mluvíme o co nejúplnější, kompletní slovní zásobě nějakého jazyka nebo jazykového útvaru. Tytéž významy, tj. ‘slovní zásoba jazyka’ a ‘velký slovník zachycující veškerou slovní zásobu…’, má podle ASCS na prvním místě slovo tezaurus, které Holub použil v titulu svého ideografického hesláře, kdežto význam ‘pojmový, sémantický slovník řadící jazykové jednotky podle jejich významových vztahů’ stojí až na místě druhém. Každopádně když slyšíme tezaurus, představíme si objemný soubor. To však není případ Holubova spisu. Oba jeho slovníky, diferenční abecední i „tezaurus“, zaujímají dohromady jen 188 stran. Holub vůbec rád koření svůj text cizími slovy, kterými chce zřejmě dodat patinu vědeckosti něčemu, co se jako věda pouze tváří (srov. např. explorace místo výzkum, response místo odpověď apod.). Používá také celkem tři termíny pro osobu, která dialektologovi poskytuje informace: nejčastěji je to informant (podle ASCS je to řidší výraz pro informátora), dále respondent, nejméně často pak informátor, což je tradiční dialektologický termín (podle ASCS je uvedený význam základní, kdežto význam, kvůli kterému se ho možná Holub bojí používat, tj. ‘osoba podávající informace tajné policii’, je až na druhém místě). Holub se tak na jedné straně snaží být za každou cenu novátorský, svůj, na druhé straně však beze změny přejímá celé pasáže z jiné literatury, aniž by je nějak vyčlenil z vlastního textu, např. uvozovkami nebo slovně (to mu vytýká ve své recenzi i Jančák). Jen namátkou jsem zjistila, že poslední dva řádky poznámky č. 4 na s. 12 a rovněž konec prvního odstavce na s. 13 jsou doslova opsány z Manuálu lexikografie[10], rovněž tak celá poznámka č. 43 na s. 44.[11] Pokud něco takového čtenář objeví, nemůže si být jistý, co jiného je kde ještě opsáno, a kniha pro něj naprosto ztrácí hodnotu, protože je jasné, že vědecká poctivost je autorovi cizí. Opisování z cizích textů mu už vytýkal Jančák, Holub však jeho kritiku zjevně nepřijímá.[12] Možná je tak přesvědčen o své vlastní významnosti, že věří, že ostatní vědci budou považovat za čest, když jejich texty budou včleněny do textu Holubova. Svědčily by o tom i některé jeho další manýry, [244]např. vydávání vědeckých prací ostatních badatelů za „pokusy“. Jen několik příkladů: na s. 108 Holub píše: „… ve 30. letech se objevuje pokus o vymezení doudlebského regionu v Československé vlastivědě – v práci Nářečí česká (Havránek 1934)“, na s. 110 pak stojí: „Novější pokusy o vymezení jazykovědné (popř. nejen jazykovědné) nalézáme v Jihočeské vlastivědě v části jazyk (Utěšený 1986)“, na s. 152 se dočteme, že „… přejatá slova zaznamenává i Český jazykový atlas … který lze až dosud považovat za jediný opěrný materiál pokoušející se o komplexní řešení.“ „Pokusy“ se to také jen hemží v části druhé kapitoly na s. 79–100, což je téměř doslova, jen s drobnými úpravami přetištěná stať z českobudějovického sborníku, kterou recenzoval Jančák, a ten mu také neúctu k předchozím badatelům vytýká. Holub se ve své obraně uvedené v pozn. 12 snaží vysvětlovat, že tím „rozhodně nemíní snižovat úsilí badatelů“. Pak se má ale vyjádřit jinak; o „pokusech“ je etické mluvit nanejvýš v souvislosti se studentskými pracemi či s vlastním dílem. O Holubově přezíravém přístupu k práci jiných badatelů a naopak o přeceňování vlastních zásluh svědčí i jiné formulace, např. tvrzení na s. 7, že „důkladněji je téma (tj. zachycení stavu českých nářečí v širším smyslu, pozn. aut.) zpracováno v Běličově studii (1972)“ (použití komparativu „důkladněji“ navozuje představu, že někde jinde je či v budoucnu bude toto téma zpracováno „nejdůkladněji“, a výraz „studie“ v souvislosti s Běličovou vyčerpávající monografií bych nazvala přímo arogancí) či poznámka 49 na s. 44, v níž mluví o „ideálu, k němuž se některé slovníky zejména v poslední době značně přiblížily“, a jako příklad uvádí svou doktorskou disertační práci Doudlebský lexikon z roku 2000 (vedle Podkrkonošského slovníku J. Bachmannové[13], dále PS, který sem právem náleží).

Nyní však několik slov k celkové koncepci Holubova spisu. Prvních 490 stran tvoří řada samostatných, obecně dialektologických statí, které se nejjižnějšího úseku českých nářečí často dotýkají jen okrajově. Holub člení svůj Lexikon na dva díly, přičemž první z nich je nadepsán Slovník nejjižnějšího úseku. Papír by jistě unesl, kdyby i tady dodal … českých nářečí, protože bez tohoto doplnění se zdá, že autor nadpis prostě zapomněl dokončit. Nejde snad o chybu, k níž došlo při korekturách (kterýžto argument Holub často uvádí na svou obranu ve své odpovědi na Jančákovu recenzi, viz pozn. 12)? Jakmile čtenář upře pohled na obsah knihy, hned pochopí, že slova slovník není v tomto nadpise použito v jeho výše citovaném 1. významu, ale až ve významu, který SSJČ uvádí na třetím místě, totiž „slovní zásoba“. Vlastní slovníky, totiž soubory hesel, jsou součástí až 2. dílu, nazvaného Přílohy a slovníky. Zdá se tedy, že autor považuje tyto vlastní slovníky také za něco na úrovni příloh, když jim ani nevěnoval samostatný díl (nebo dva díly). Hlavní váhu svého spisu zřejmě vkládal právě do úvodních partií (Východiska dialektologického výzkumu, Jazyk regionu a jeho proměny, K problematice obohacování slovní zásoby dialektu, [245]Regionální lexikon a jeho specifika), kde se často zeširoka rozepisuje o „obecně známých skutečnostech, o nichž poučují základní dialektologické příručky“[14]. Nejenže tato pasáž obsahuje nadměrné množství informací, které lze v systematickém zpracování získat jinde, ale tyto informace jsou navíc představovány povrchně, nepříliš utříděně, často ve zmatených formulacích plných chyb, omylů, polopravd či přímo nepravd. Například v odstavci o Českém jazykovém atlasu[15] (dále ČJA) na s. 8 odpovídá skutečnosti snad jen to, že zatím vyšly čtyři díly a pátý se chystá. Nikde ani slovo o tom, že první tři díly jsou věnovány lexiku. Není pravda, že „4. díl se souvisleji věnuje popisu nářečního hláskosloví a gramatiky“ a že „podobným směrem bude orientován i díl poslední (popř. s ohledem na výklad nářeční slovotvorby)“ – 4. díl je totiž kompletně věnován nářeční morfologii a hlavní náplní 5. dílu bude hláskosloví a syntax; slovotvorba se vždy řeší v souvislosti s lexikem, příp. dalšími rovinami jazyka průběžně ve všech dílech ČJA. Pak Holub přechází k Archivu lidového jazyka[16] (dále ALJ), z něhož prý ČJA „do určité míry vycházel“ (nepochopila jsem, co tím autor myslel; případné doklady z ALJ jsou vždy uváděny jen jako srovnávací materiál), a hned ho začíná kritizovat, aniž by vůbec uvedl, co vlastně ALJ je; chvíli však trvá, než čtenář pochopí, že se Holub vyjadřuje k ALJ, a ne k ČJA. Pak zase přechází k ČJA, avšak poslední úsek odstavce je opět napsán Holubovým „generátorem vědeckých textů“, takže při bližším ohledání je naprosto nesrozumitelný. Pokud jde o Holubovo tvrzení na s. 117, že „bezprostředně tuto lokalitu (tj. Doudlebsko, pozn. aut.) vymezuje ČJA pouze nápisem na území jižně od českých Budějovic“, dost dobře nerozumím slovu „bezprostředně“. ČJA navíc Doudlebsko nevymezuje, jeho náplní je vymezování hranic jazykových jevů, a ne etnografických oblastí, nápis je pouze orientační. O ČJA se Holub zmiňuje ještě několikrát, vždy však velmi zkreslujícím způsobem, který pramení jednak z jeho obliby „generátoru“, jednak z nepochopení možností, které se mu využitím ČJA naskýtaly (např. při vymezování jazykových jevů charakteristických pro již. Čechy na s. 123, 124). V tabulkové příloze na s. 371–383 je ČJA uváděn ve sloupci pro 70.–80. léta, přestože v úvodní části každého svazku je informace, že výzkum pro ČJA se uskutečnil v letech 1964–72 (v obsahu přílohy na s. 371 je mimochodem chybné stránkování, které autor zřejmě převzal beze změny z nějakého svého jiného textu, snad z disertační práce?).

[246]Pokud jde o Holubovo geografické vymezení regionu, netřeba zde opakovat, co už výstižně ve své recenzi vyjádřil Jančák. Holub však už v úvodní části píše, že „z … cca 250 obcí, které se na Doudlebsku, Českobudějovicku a západní Vitorazi nalézají, … si zvolil 80 reprezentativních míst…“ Z toho tedy lze usuzovat, že to je oblast, kterou si jako „nejjižnější úsek českých nářečí“ pro svou práci zvolil. Co je to však „západní Vitoraz“? Bělič ve své zásadní monografii podobný termín neužívá, takže Holub ho asi převzal ze starší literatury. Na s. 369 má dokonce mapku úprav státní hranice z roku 1920, kterou nazval Spor o státní hranice na Vitorazsku po 1. světové válce. Přestože na mapce jsou české názvy zemí a českých obcí, zcela zde chybí informace, že Vitoraz je české jméno pro rakouské městečko Weitra či Altweitra (to se dovíme na s. 107), takže pokud chce Holub hovořit o nějakém území v okolí tohoto městečka, nelze ho nazvat Vitorazí, ale jedině Vitorazskem. (Holub i jinde ve své stati oba termíny libovolně střídá; podivná je poznámka 165 na s. 102: „Vitorazsko slovansky Vitoraz…“). Holub také nikde nevymezil celé Vitorazsko, z čehož by plynulo, proč o příhraniční oblasti východně od Českých Budějovic mluví jako o západním Vitorazsku (všechny obce, které jmenuje jako zkoumané v této oblasti, leží skoro přesně na sever od Vitorazi), především však je uvádění takto označené oblasti v práci o současném nářečí anachronismem. Jeho výčet zkoumaných obcí (plný výčet nikde neuvádí, zde jsem jich napočítala jen 54) se snahou vymezit je podle světových stran a podle důležitosti pro nářečí (na s. 11) je naprosto zmateční, takže pokud se chce čtenář dovědět, jakou oblast vlastně Holub zkoumal, musí si podle nějakého podrobného atlasu vyrobit mapku sám (není totiž pravda, že „lokality jsou zakresleny na mapkách v příloze“, jak Holub tvrdí v pozn. 2 na s. 10).

Při jazykovém vymezování na s. 125–135 Holub postupuje značně netradičním způsobem, když nejdřív uvádí znaky, které se v jižních Čechách nepodařilo doložit, a pak teprve ty, jejichž výskyt jeho výzkum potvrdil. (Totéž se pak opakuje na s. 346 a 348.) Vzhledem ke své kompilační metodě asi nepostřehl, že se mu téměř doslova opakuje týž odstavec na s. 123 a 134 („Z jevů vokalických lze doplnit: změny kvantity (sršán, sršín, včíla), … (dále viz např. též u Kloferové 1996) …)“. V citovaném článku S. Kloferové[17] se však formy uváděné u Holuba vůbec neobjevují, tam jde o něco zcela jiného, podoby sršán a sršín jsou nicméně na příslušné mapě v ČJA (11–51 sršeň), který ale Holub necituje. I Kloferová ve svém článku čerpá plně z ČJA (rovněž další členové autorského kolektivu ČJA, např. Jančák, Balhar, Fic, Šipková, jejichž stati Holub cituje, vycházejí z materiálu ČJA).

Také ve zbytečně obsáhlé pasáži o přejímkách, jejíž větší část se (jako je tomu často i v ostatních kapitolách) sledovaného tématu vůbec netýká (z mnohých pasáží ani nelze poznat, zda je autor vztahuje k celočeskému, jihozápadočeskému či výlučně doudlebskému regionu), je spousta nepřesností, omylů a chyb. Uvedu opět jen [247]několik příkladů. Větné vyjádření má flek na kalhotech (s. 157) Holub považuje za frazém; o slově štorc ve frazému nedávej to na štorc (s. 163) tvrdí, že je přejato z něm. Sterz ‘kleč u pluhu’, kdežto podle Machka[18] jde o přejímku něm. Storz, Sturz ‘strmina, sráz’; slovo loch ‘sklep’ (s. 165) považuje za přejímku z něm. Loch ‘díra’, ale toto slovo funguje ve významu ‘sklep’ už v něm. dialektech; na s. 167 uvádí, že výrazy lerpám/lerpán, verpán, merpán aj., označující modřín, jsou z něm. Lärchbaum (správně má být Lärchenbaum), na s. 169 však píše: „frazeologický kalk šťastný dřevo (Lerchenbaum)“. Lze se jen dohadovat, v čem vidí Holub vztah slov šťastný dřevo a Lerchenbaum. K této otázce existuje velmi podnětná stať S. Kloferové[19], kterou však nevyužil. Na téže straně dole: původ zaokrouhleného a/á nelze jednoznačně připisovat vlivu bavorsko-rakouských dialektů – jde o fenomén postihující velký středoevropský region: kromě velké části Rakouska také jižní Čechy, jižní Moravu, jižní Slovensko a severní Maďarsko. Zvláštní je Holubův způsob „lemmatizace“ na s. 338, kde uvádí z němčiny přejatá a v domácím prostředí adaptovaná pomístní jména Holcpíl a Holcbýl (z něm. -bühl, -bühel ‘kopec’; Holub však přesto o těchto jménech pojednává v odstavci o hydronymech). V jč. dialektech samohláska y není, měl tudíž v obou případech použít stejný grafém. Atd. atd.

I v kapitole o expresivitě je dost nesrovnalostí. Nevím například, co je neutrální citový příznak (s. 236, 237); babouk (s. 237; hlásková varianta slova pavouk) není podle ČJA slovo žertovné, ale zcela neutrální; slovo rocák/rocna na téže straně nemá uveden význam (podle materiálu ČJA (II–29) jsou to neutrální názvy pro potkana či krysu: v již. Čechách je roc a rocák, v záp. Čechách rocna; všechny uvedené podoby navazují na něm. Ratz(e).

V kapitole o jihočeských dialektech jako o „mostu mezi nářečími“ mě opravdu pobavila pasáž o „lašském poetovi a buřiči Óndrovi Łysohorském“, který prý byl „nejvíce překládaným básníkem v celé době existence československého státu“. Nejenže je toto tvrzení očividný nesmysl, ale už jen zařazení této pasáže do Lexikonu svědčí o tom, do jaké „šíře“ Holub své pojednání pojal.

V I. díle Holub několikrát (na s. 42, 73, 245, 253, 261) odkazuje na německo-francouzský pojmový systém badatelů R. Halliga a W. Wartbugra[20] z roku 1963, [248]který tehdy vzbudil v lexikografickém světě velkou pozornost a stal se základní příručkou pro slovníky založené na pojmovém uspořádání hesel, mj. i pro Holubův ideografický heslář čili „tezaurus“ v II. díle Lexikonu (na s. 261 v pozn. 427 Holub píše: „Úplný index všech získaných dialektismů tříděný podle systému Halliga a Wartburga uvádíme v příloze,“ já jsem jej však v žádné příloze neobjevila; má snad autor na mysli svůj „tezaurus“?). Na s. 43 Holub uvádí, že kromě Českého slovníku věcného a synonymického „u nás prozatím jiný pokus o podobné uspořádání neexistuje“. Už v roce 1998 však vyšel Podkrkonošský slovník J. Bachmannové[21], v jehož ideografickém hesláři je „veškerý materiál rozvržen do čtyř hlavních onomaziologických okruhů … v podstatě podle třídicího systému Halligova-Wartburgova…“ (cituji ze s. 10 jmenovaného slovníku). Kdyby se býval Holub podíval aspoň do úvodu, nemohl by tvrdit výše citované. Kdyby si býval lépe prostudoval obě práce J. Bachmannové zmiňované v pozn. 46 na s. 44, tj. Lexikální zásobu v obci Zásada na Železnobrodsku, což je její kandidátská disertace z roku 1985, i PS, věděl by, že PS není „dalším lexikonem od stejné autorky“, ale že jde o tentýž materiál s některými úpravami pro knižní vydání.

Celý I. díl, tedy Slovník nejjižnějšího úseku, Holub ještě znovu stručně rekapituluje na s. 344–361. Podle mého názoru, kdyby býval z celého I. dílu použil jen tuto část, a to ještě bez úseků, které se nevztahují k jižním Čechám, práci by to rozhodně prospělo.

Celá textová část předcházející vlastním slovníkům se vyznačuje ledabylostí a povrchností, i pokud jde o čistě technickou stránku. Kromě výše uvedených nedostatků je zde spousta dalších „přehlédnutí“ či „opominutí“. Např. na s. 204 a 219 se autor zřejmě snaží o fonetický přepis svých příkladů, nedotahuje jej však do konce: „… přišel v devíti hoďinách; „… sďelat (něco), uvádět nevěstu …“ Uprostřed strany 171 je zkomolené slovo komponeft – autor měl asi na mysli komponent, na s. 201 je příklad Boží Hot – autor zřejmě mínil Hod, na s. 229 je prohřešek proti platným pravopisným pravidlům: tématický. Na s. 319 zcela chybějí poznámky 494–496. Na s. 39–43 jsou špatně citovány strany (na s. 39 má být Manuál 1995, s. 258, ne 263, na s. 42 má stát Manuál 1995, s. 251–262, ne 264, na s. 43 má být Manuál 1995, s. 256, ne 253–256), na s. 42 a 46 chybí citace stran úplně (u odkazů na Vážného, Filipce, Šrámka). V pozn. 48 na s. 44 chybí v druhé větě sloveso, v pozn. 206 na s. 118 je adjektivum na druhém řádku v nesprávném pádě. Autor ani neuhlídal, aby si po formální i grafické stránce odpovídaly podoby úvodních stran obou dílů na s. 7 a 362, ani na s. 367 – překlep přímo v nadpise, kde je l místo L. Tím se dostáváme k II. dílu, který, jak je vidět už z prvních dvou stran, trpí stejnými formálními nedostatky jako díl I. Některé z nich bychom snad Holubovi i odpustili, kdyby byl na výši obsah. Ale bohužel není.

[249]Mapová příloha se skládá z celých tří map (jak je Holub jinde v „generování“ svého textu plodný, zde mu asi inspirace došla). První z nich se podobá té, kterou tak kritizuje ve své stati Jančák (viz pozn. 2). V tomto případě se však musím Holuba částečně zastat: Jančák v pozn. 15 píše, že Holub v Lexikonu znovu opublikoval problematické mapy, ten však pro Lexikon svou mapu jihozápadočeské nářeční podskupiny poněkud upravil, především odstranil linii, kterou na několika místech přesahovaly šrafy vyznačující specifické nářeční úseky. Nahradil ji neostrým pruhem, který šrafy nikde nepřesahují, tedy celkem přijatelnou formou, jen kdyby Dačicko v Holubově podání nesahalo až k Humpolci! Druhá mapa je bohužel dost zmatená. Nejenže na ní není vyznačena státní hranice, která by značně napomohla orientaci, ale jsou zde dvě legendy se dvěma samostatnými nadpisy a v průběhu izoglos se vůbec nelze vyznat, pletou se s řekami, mezi Trhovými Sviny a Olešnicí je změť nerozlišitelných čar, není jasné, jakáže to izogosa vede od Kletě ke K. Újezdu apod. A třetí mapa, s titulkem Spor o státní hranici na Vitorazsku, je, jak už bylo výše naznačeno, z hlediska dnešních zvyklostí při vymezování nářečí anachronismem.

Textová příloha je zbytečně obsáhlá, autor mohl jistě vynechat ty ukázky, v nichž se neobjevuje ani jediný příznakový jev. Podrobněji se zaměřím na první z nich na s. 395. U fonetického přepisu bývá zvykem uvádět i asimilaci znělosti na švu slov, kterou však Holub dodržuje nedůsledně (jag ďelali, neš přišel, ale kousek dóle, než přídu), v jednom případě je zápis protismyslný (muš bil). V poznámce 3 Holub píše, že „oblastně příznakové lexémy uvádí kurzívou“. Kurzivou však má nejen lexémy (míškou, bečet, podoma), ale i jeden morfologický tvar (som) a hláskové podoby (bela, moset, zostala, potřebouvala, povjídal; nevím, co autora vede k přesvědčení, že jde o „plně lexikalizované změny“). Slovo bečet ve významu ‘plakat’ není oblastně příznakové a slovo slepjice obsahuje tentýž hláskový jev jako povjídal, ale není vyznačeno kurzivou. – Holub si opět nesjednotil ani formální stránku textové přílohy: v části Českobudějovicko hierarchizuje vedlejší nadpisy jinak než v části Doudlebsko a v té zase jinak než v části Západní Vitorazsko.

Oba dva vlastní nářeční slovníky, tj. diferenční slovník abecední (v nadpise je uveden – na rozdíl od ostatních nadpisů jednotlivých kapitol – s malým počátečním písmenem!) a ideografický heslář, tedy „tezaurus“, obsahují pro dialektologa velice cenný materiál, metoda i forma jejich zpracování jsou však značně diskutabilní.

Diferenční abecední slovník je uveden odstavcem počínajícím slovy: „Slovník zahrnuje celkem 2360 lexémů“. Vzhledem k tomu, že nejde jen o lexémy, ale také o jejich varianty, měl Holub raději použít některý z výrazů běžných v lexikografické praxi, tj. hesel, heslových slov či heslových statí (z předchozího textu je zřejmé, že jsou mu uvedené termíny známy). Dále Holub píše, že „za kritérium nářeční příznakovosti … přijímá srovnání se SSJČ (s určitými výhradami…) a s výzkumem ČJA“. Své výhrady k SSJČ v tomto smyslu pak uvádí v oddíle 43 Lexikonu na s. 260. Jde o to, že SSJČ (samozřejmě poplatný době svého vzniku) má u některých [250]slov charakteristiky, které se Holubovi jeví jako v současnosti překonané. To je jistě zajímavý postřeh, ale pokud se SSJČ srovnává, nelze jeho charakteristiky opravovat. Srovnání s ČJA Holub uvádí jen velice zřídka, třebaže by to bylo možné mnohem častěji; v tisících výrazů, které ČJA na svých mapách představuje, je spousta podob čistě jihočeských, čtenář to však z příslušných hesel v Holubově slovníku nepozná.

Nepochopila jsem princip, na jehož základě Holub uplatňuje diferenční přístup k materiálu. Opět totiž uvádí slova, jejichž zařazení do diferenčního slovníku mu už vytýkala ve své recenzi J. Bachmannová (viz. pozn. 14), např. slovo bouchor, bouchoř má SSJČ bez regionálního omezení a z ČJA vidíme, že je doloženo na velké oblasti zejména středočeské, částečně i východočeské nářeční podskupiny. Jako synonymum ke slovu bouchor Holub představuje jen výraz chromajzlík, ale výzkumem pro ČJA byla v jižních Čechách zachycena v tomto významu ještě slova palcát, preclík, mrcouch, kanec a špajzlík, která však Holub v abecedním diferenčním slovníku v tomto významu neuvádí. Má zde sice heslo mrcouch, ale s jiným významem: ‘kdo dělá vše pomalu; o pomalém člověku’. O bouchoři ani muk. Na konci hesla je však číselný odkaz na tezaurus, kde je u pojmu ‘houbou znetvořený plod švestky’ i výraz mrcouch. Podobné výhrady lze mít k heslům draha, kafe, cihlička aj.

Za zbytečné považuji závorky za mnohými heslovými slovy, v nichž se – také tučným tiskem – uvádí v kulaté (!) závorce výslovnost, která je shodná se spisovnou výslovností základního heslového slova, např. babčička (bapčička), běžít (bježít), brambory (brambori), drobení (drobeňí), hůra (húra) apod., stejně jako u tvrdých adjektiv uvádění podoby s -ej v závorce: bramborový (bramborovej) apod.

Jako příklad nesystematičnosti a povrchnosti Holubovy práce zde uvádím tři hesla z prvních dvou stran slovníku (vybraná namátkou, ale charakteristická pro celý slovník): ajci spoj., část,; ať si, mně je to jedno (ajci, ajci, ajcici, diž má máta opici); užití: říkadlo (výsměšné: zvl. tehdy, když si dítě prosazuje svůj zájem); var.: ajťsi, ajci, ajcici; 21–62. Z neznámého důvodu píše Holub ať si zvlášť; kurzivu užívá naprosto libovolně, nejen v exemplifikaci, ale někdy i ve výkladu, srov. pasáž za slovem říkadlo, a to včetně závorek, dvojteček a středníků; číselný odkaz na tezaurus je v pořádku, nicméně chybí odkaz 3–10–1, kde je slovo ajci uvedeno také. Dále: bubák, -u / -a, m. (exp.); 1. suchý hlen z nosu, 2. červ na jablku (obl.); obd.: šišnár; 12–43. Podíváme-li se do tezauru na položku 12–43, najdeme tam vedle bubáka také čert na jablku (všimněte si: ne červ, ale čert; pokud zde má Holub na mysli význam ‘uschlý zbytek květu’, pak měl použít tento výklad, ne další dialektismus, toto se mu ale stává poměrně často, jak mu vytýká opět i Bachmannová, viz pozn. 13; všechny jí citované výklady dialektismem však zůstaly neopraveny), ale už ne šišnár, který není uveden ani jako heslové slovo v diferenčním slovníku. Slovo bubák ve významu ‘uschlý zbytek květu’ uvádí SSJČ i ČJA, ale Holub ani na jeden z nich neodkazuje. U hesla amrhelka ‘druh červené višně’ Holub opět plýtvá kurzivou, jednu závorku zapomněl uzavřít, odkaz na SSJČ je nepřesný. Atd. atd.

[251]Pokud jde o „tezaurus“, v jeho úvodním odstavci Holub stanovuje jisté zásady, podle kterých se v tomto slovníku údajně řídí, avšak příliš je nedodržuje. Pro ilustraci uvádím několik málo příkladů. Holub např. tvrdí, že „… pojmenování nářečně nebo regionálně příznaková jsou odlišena kurzívou“. Tímto typem písma má však i slova (h)vězda, (h)vězdička (psáno takto, s h- obyčejným písmem). Jen na začátku úseku ZEMĚ na s. 583 je celkem sedm slov včetně variant psáno kurzivou (kople, hora/hůra, chum/chlum, kopanina, skalina). Podívejme se na ně blíže.

První z nich, kople, je uvedeno v diferenčním slovníku pod číselným odkazem 11–11 ve významu ‘kopec, kupa, terénní vlna’, ale za tím následuje: „(viz.[22]: SSJČ kopla / stádo koní) var.: kopa, kupa, kopice; 11–11)“. Ve skutečnosti však v SSJČ stojí: kopla ‘stádo koní’, ‘stádo koní’ je tedy význam, ne forma, takže to sem vůbec nepatří, natož kurzivou; u hesla kuple, které Holub také do tezauru zařadil, ale nevyznačil kurzivou, má SSJČ odkaz na kopule, kupole, kde je podoba kuple uvedena jako zastaralá ve významu ‘polokulová klenba…’, tedy nikoli ‘kopec’, měla být tedy také kurzivou a měla být uvedena i v diferenčním slovníku. Také všechny ostatní názvy pro ‘kopec’ tedy kupa/kopa, kopice, kopule/kupole měly být v tezauru vyznačeny kurzivou, protože ani jeden z nich nemá SSJČ v tomto významu, v diferenčním slovníku tedy chybí kromě kuple také kopule/kupole.

Slovo hora má SSJČ ve významu ‘přirozená vyvýšenina zemského povrchu…’, tedy v Holubem sledovaném významu, takže nemělo být v tezauru vyznačeno kurzivou.

Rovněž ze dvou podob chlum/chum měla být kurzivou vyznačena jen podoba chum, protože v SSJČ je heslo chlum ‘zalesněný kopec’ uvedeno. Heslo chum chybí v diferenčním slovníku.

Výrazy kopanina a skalina jsou správně vyznačeny kurzivou, ale u hesla skalina chybí v diferenčním slovníku odkaz na úsek 11–11 v tezauru.

Tak bychom mohli pokračovat v celém tezauru. Myslím také, že Holub poněkud překombinoval svou číselnou hierarchii, není mi např. jasné, proč úsek 22–10 následuje až za úsekem 22–98 nebo proč úsek 3–10 následuje až za úsekem 39–4.

Za oběma slovníky je ještě seznam zkratek a značek, v němž Holub zavádí složitou vnitřní hierarchii, jež se mu při jeho systému práce zákonitě vymkla z rukou. Nejenže se v něm nelze vyznat, ale je zde samozřejmě spousta nesrovnalostí. Nevím například, co znamená podnadpis „slovníkové zkratky“, který měl být mimochodem vyznačen tučným písmem; snad zkratky týkající se lexika? Či zkratky, které Holub používá ve svých slovnících? V obou případech je jich zde málo. Co např. zkratka dět.? Ta není ani zde, ani na protější straně pod nadpisem „charakteristika časová a generační“. Atd. atd.

[252]Co dodat na závěr? Před dokončením tohoto příspěvku se mi dostala do rukou Holubova nejnovější publikace Doudlebské nářečí a slovník[23] (dále DNS). Je skutečně obdivuhodné, jak Holub dokázal vytěžit materiál shromážděný pro disertaci ve dvou objemných publikacích; i zde má diferenční abecední slovník a „tezaurus“, které jsou v podstatě stejné jako v Lexikonu (do DNS snad nějakých dvě stě slov přidal). Nejen úvodní odstavce (v úvodu k diferenčnímu slovníku Holub opravil jen „lexémy“ na „heslová slova“, ale celý ostatní text je stejný), ale i většina hesel je naprosto shodných, i s chybami (např. u hesla ajci je opět psáno „ať si“ zvlášť, u amrhelky je nepřesný citát ze SSJČ – Amrhele s verzálou – apod.), jen některé formální drobnosti už jsou opraveny (např. kurzivové závorky či středníky, slovo kuple v tezauru už je kurzivou). Vzhledem ke kompilačnímu charakteru jiných Holubových textů soudím, že takový přístup Holub považuje za normální metodu práce. Pokud jde o úvodní partie DNS, po jejich zběžném prolistování se mi zdá, že jejich spíše etnografické zaměření je ku prospěchu věci. Nevím, jak dalece v nich Holub uplatnil svůj „generátor“, posouzení DNS přenechám jiným. Do budoucna bych panu Holubovi jen poradila, aby se propříště zaměřil spíše na kvalitu než na kvantitu. Jihočeský region by si jistě zasloužil zodpovědnější přístup a poctivějšího dialektologa.

---

[1] Např. K některým frazeologismům v mluvě nejstarší generace Doudlebska, in: Jazyk a řeč jihočeského regionu III, Sborník katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 1994, s. 20–48, či K problematice genia loci v lexikální rovině jazyka na Doudlebsku, in: Jazyk a řeč jihočeského regionu IV, Sborník katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 1995, s. 24–47.

[2] P. Jančák, Soumrak české dialektologie? (Nad klamavým obrazem jihozápadočeských nářečí), NŘ 87, 2004, s. 25–35.

[3] J. Bělič, Nástin české dialektologie, SPN, Praha 1972.

[4] B. Havránek, Nářečí česká, in: Československá vlastivěda, díl III – Jazyk, Praha 1934, s. 84–218.

[5] Slovník spisovného jazyka českého, III – R–U, Nakladatelství ČSAV, Praha 1966, s. 391.

[6] Viz d. cit. v pozn. 5, I – A–M, Praha 1960, s. 1101.

[7] L. Klimeš, Slovník cizích slov, SPN, Praha 1981, s. 407.

[8] Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha 1998, s. 457, 458.

[9] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1998, s. 164.

[10] Manuál lexikografie, ed. F. Čermák a R. Blatná, Nakladatelství H & H, Praha 1995.

[11] Jindy Holub sice parafrázuje text, ze kterého čerpá, ale tak, že mu dává jiný smysl. Např. v pozn. 115 na s. 76 píše: „Mezinárodní standard lemmatizace dosud chybí; hypertextové (full-textové) databáze lze běžně užít pro vyhledávání v textu, ale obtížněji pro potřeby lexikální databanky… (F. Čermák, Manuál 1995, s. 55–57).“ V originále je však text: „Zatím není jasné, do jaké míry se pro uložení hlavní lexikální databáze hodí full-textová (hypertextová) databáze, která je naopak optimální pro rychlé vyhledávání v textech.“

[12] Ve své „obraně“ textu recenzovaného Jančákem, zveřejněné v tomto čísle NŘ (Z. Holub, Nad recenzí k regionálnímu výzkumu na jihu Čech), vysvětluje, že (v případě opisování z Běličova Nástinu české dialektologie) „vypadl odkaz na citaci“. A je to. To se přece může stát každému. A když uvádí zdroj, že by dodal ještě uvozovky? To ho asi nenapadlo, takže čtenář samozřejmě text považuje za Holubův a nabývá dojmu, že Holub z uváděné literatury jen myšlenkově čerpal, ne že ji do písmene opsal.

[13] J. Bachmannová, Podkrkonošský slovník, Academia, Praha 1998.

[14] Slova z oponentského posudku doktorské disertační práce PaedDr. Zbyňka Holuba Doudlebský lexikon (který byl předstupněm spisu Lexikon nejjižnějšího úseku českých nářečí) z pera Jarmily Bachmannové; její doporučení, aby úvodní partie práce výrazně zkrátil, si jak vidno Holub k srdci nevzal, jako ani některá další, viz dále.

[15] J. Balhar, P. Jančák a kol., Český jazykový atlas I–IV, Academia, Praha 1992, 1997, 1999, 2002.

[16] Archiv lidového jazyka – lístkový archiv obsahující excerpta z tištěných i rukopisných dialektologických prací a z anket od konce 19. století do současnosti. Archiv zahrnuje asi půl milionu lístků a je v současnosti uložen na pracovišti dialektologického oddělení ÚJČ AV ČR v Brně.

[17] S. Kloferová, Ta, či ten sršeň (K rodovým dubletám v češtině), NŘ 79, 1996, s. 187–191.

[18] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Academia, Praha 1971.

[19] S. Kloferová, Areálová lingvistika, etymologie a šťastné dřevo, in: Studia etymologica Brunensia 1. Euroslavica, Praha 2000, s. 277–281. Podle Machka, viz d. cit. v pozn. 18, a Kloferové skutečně došlo k záměně slova Lärchenbaum za Lerchenbaum (něm. Lerche ‘slavík’), jež pak vedla ke vzniku některých západočeských dialektismů pro modřín – skřivan, skřivánčí dřevo apod., ty však nemají nic společného s výrazem šťastné dřevo, jenž snad souvisí s bavorským dialektismem Geläckbaum (od Geläck ‘vyryté znamení na stromě sloužící k jeho označení jako stromu hraničního’ – modříny sloužily jako stromy vymezující hranice území: Marchlärche). V nářečí pak došlo k záměně tohoto slova, vyslovovaného s [gl-], za Glückbaum (k něm. Glück ‘štěstí’) a z toho vznikl kalk šťastné dřevo.

[20] R. Hallig, W. Wartburg, Begriffssystem als Grundlage für die Lexikographie. Versuch eines Ordnungsschemas, Akademie-Verlag Berlin, 2. vyd., Berlin 1963.

[21] Viz d. cit. v pozn. 13.

[22] V celém textu Holub píše v rozporu s pravopisnými pravidly i logikou za slovem viz tečku.

[23] Z. Holub a kol., Doudlebské nářečí a slovník, Roční období, České Budějovice 2004.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 5, s. 240-252

Předchozí Jan Balhar: K odpovědi Zb. Holuba na článek Pavla Jančáka „Soumrak české dialektologie?“

Následující Svatava Machová, Klára Chvátalová: Slovník osobností lingvistické bohemistiky