Časopis Naše řeč
en cz

Soumrak české dialektologie?

Pavel Jančák

[Články]

(pdf)

-

Sborník Genius loci jižních Čech (Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice 2000) není – na rozdíl od předcházejících čtyř budějovických sborníků Jazyk a řeč jihočeského regionu I–IV (1992–1995), na něž volně navazuje – zaměřen čistě lingvisticky. Kromě zasvěceného příspěvku zkušeného etnografa Jihočeského muzea a připomínky o adventních a vánočních zvycích najdeme zde několik zamyšlení i rozborů konkrétních textů vztahujících se k náboženským a duchovním inspiracím jihočeského prostoru, zařazeny jsou i ukázky lidové slovesnosti. Členové a absolventi dialektologického semináře, kteří jsou autory většiny statí ve sborníku, připravili také několik příspěvků z různých tematických okruhů nářeční slovní zásoby, podaných čtenářsky přístupnou beletrizující formou, jakou např. známe z prací Jílkových (Oberpfalcerových). Jde tedy o takový docela milý „regionální sborníček“ s doprovodnými grafickými ilustracemi, který chce jihočeským čtenářům připomenout kulturní hodnoty jejich regionu, a takovou snahu je zajisté třeba ocenit a podpořit.

Už vzhledem k sugestivnímu názvu celé publikace bychom tedy očekávali, že úvodní stať K problematice vymezení jihočeského regionu (s. 12–29), jejímž autorem a zároveň redaktorem celého sborníku (ovšem redaktorem ne právě pečlivým[1]) je Zbyněk Holub, přinese solidní rozbor a bude tak ústředním příspěvkem, jakousi „vlajkovou lodí“ celého sborníku. Takové očekávání však tato stať zdaleka nesplňuje. Právě naopak. Nebývá zvykem, že by se obsáhlejší příspěvek zabýval jediným článkem v regionálním sborníku, ale způsob, jakým je v tomto úvodním autorově textu reprezentována dialektologie, musí každého pracovníka oboru silně znepokojit, protože se zde náš obor v očích lingvistické veřejnosti i před širší veřejností čtenářskou přímo diskredituje. V tomto článku nejde totiž o nic jiného než o pouhou kompilaci známých fakt, interpretovaných nadto velmi povrchně, „osobitě“, často až způsobem přímo deformujícím.

[26]Vymezování „jihočeského regionu“, nejčastěji Doudlebska, se autor věnuje už delší dobu.

Novum přítomného příspěvku je v tom, že vlastnímu vymezení „jazykovému“ předsunuje kapitolku „Historické vymezení regionu“ (s. 13–16). Zde se zmiňuje např. o nové státní hranici z r. 1918, o hranici národnostní (o zájmové oblasti Národní jednoty pošumavské), o zájmovém okruhu Národopisného sboru jihočeského a o okruhu působnosti různých institucí ekonomických (Obchodní a živnostenská komora, jihočeská skupina svazu průmyslníků aj.), zpravidla ovšem jen ve formě taxativních výčtů příslušných okresů, bez nějaké zřetelnější souvztažnosti k danému tématu. Zdrojem těchto informací jsou práce různých autorů, v soupisu literatury (s. 28–29) je však nenajdeme (stejně jako tam např. chybějí v článku citované práce Havránkovy). Na závěr této kapitolky se autor v krátkém odstavci – a podle jeho slov pouze „pro úplnost“ (s. 16) – zmiňuje o vymezování jihočeského regionu v pracích etnografických, ačkoliv právě tento obor má z příbuzných disciplín k danému tématu z pohledu lidové kultury nejblíže. (Mezi ilustracemi najdeme sice na s. 136 mapku „Doudlebsko očima etnografů“, ale v daném odstavci se na ni neodkazuje a její obsah se nijak nekomentuje.)

Vlastní kapitolka „Jazykové vymezení regionu“ (s. 16–21) se ovšem netýká – jak bychom vzhledem k danému tématu očekávali – pouze regionu jihočeského, ale probírá se celá oblast jihozápadočeská (jzč.), jejíž součástí jihočeská (jč.) nářečí jsou. Celková charakteristika jzč. nářečí v úvodním odstavci, která překvapí vytříbenou formulací, je ovšem celá doslovně opsána z Běliče (Nástin české dialektologie, 1972, s. 224), aniž by tato pasáž byla označena uvozovkami nebo se na Běliče alespoň odkazovalo. Čtenář má tak dokonalý dojem, že tato neoznačená pasáž je formulací Holubovou.

Hlavní téma článku, „vymezení jihočeského regionu“, které Holub probírá v této kapitole, se tedy zpočátku týká především „vymezení“ celé jzč. nářeční oblasti, a to počínaje Šemberou a Duškem (nepochopitelně se sem zahrnuje i Hruškův chodský slovník, třebaže se daného tématu vůbec netýká) přes Trávníčka k Havránkovi. Patrně „pro úplnost“, ale naprosto nevhodně se zde cituje i vymezení „Cuřínovo“; jak známo, badatelské těžiště Cuřínových prací je v historické dialektologii, kdežto publikace, na niž Holub odkazuje, je jen stručná učebnice Vývoj českého jazyka a dialektologie (SPN, Praha 1964), určená pro pedagogické instituty, kterou zpracovalo několik autorů (Cuřín byl vedoucím autorského kolektivu) a jejíž partii o dialektologii připravili B. Koudela a F. Svěrák; z didaktických důvodů a samozřejmě vědomě se zde jzč. oblast vymezuje jen velmi rámcově a jde tedy o formulaci Svěrákovu (přesto se s tímto vymezením i dále v článku „operuje“, samozřejmě jako s vymezením Cuřínovým). Ovšem způsob, jakým se pak dále prezentuje Voráčova průkopnická jazykovězeměpisná studie Česká nářečí jihozápadní, je – mírně řečeno – zarážející. O práci, která je založena na obsáhlém materiálu z husté sítě bodů celé jz. poloviny Čech a přináší celou řadu určujících izoglos, důležitých pro klasifikaci i pro vnitřní členění jzč. oblasti, a která by tedy měla být pro řešení Holubova [27]tématu klíčová, se zde píše: „Od 50. let vzniká soubornější nářeční monografie (Voráč 1955, 1976).“ A nic víc (s. 18; při druhé zmínce na s. 20 je pak Holubova charakteristika věcnější a považuje „vymezení Voráčovo“ za „důkladný pokus“).

K jihočeskému regionu se pak Holub dopracovává (aniž to ovšem dá čtenáři najevo) vlastně až zmínkou o Jílkově knížce Jihočeský člověk a jeho řeč (1961), a zejména pak obsáhlejším odstavcem o studii S. Utěšeného v Jihočeské vlastivědě (Jazyk, 1986, s. 9–60), z níž jeho charakteristiku jč. nářeční oblasti a její vymezení – tentokráte s náležitým odkazem na přejímaný zdroj – poměrně podrobně a věcně reprodukuje.[2] Je to tedy jedno z mála pozitivních míst recenzovaného příspěvku, ovšem až na úvodní větu, v níž odkazem na Utěšeného monografii Nářečí přechodného pásu česko-moravského (1960) tuto práci a vlastní č.-m. přechod interpretuje naprosto falešně.[3] Vlastně už předcházející odstavec o jazykovém rozmezí mezi oblastí západočeskou a jihočeskou je ukázkou takové Holubovy „osobité“ interpretace.[4]

Předposlední odstavec kapitoly (s. 19–20) je jakýmsi Holubovým shrnutím a také „hodnocením“ některých dříve jmenovaných autorů. Jde však o hodnocení velmi „osobité“ a je až neuvěřitelné, kolik dezinformací a povrchnosti dokázal autor v tomto „hodnotícím“ odstavci kumulovat. Pro dialektologa je to však velmi smutné čtení. Především zjišťujeme, že autorovi nejsou vlastně tak docela zřejmé zásady a vývoj jazykového zeměpisu.[5] Jinak by přece nemohl napsat věty jako „Du[28]šek[6] se už pokusil o postižení hranic … jevů (tedy izoglos … /!/)“, s. 20; „Problematice určení jihozápadočeských jazykových izoglos … se věnovali badatelé … už ve 2. pol. 19. století (Šembera/!/) …“, s. 21 aj. Voráčovi se zase vytýká, že jeho „jazykovězeměpisné vyhodnocení závěrů mnohaletého výzkumu“ se týkalo hláskosloví a tvarosloví, „méně syntaxe“. Kdyby Holub dobře znal zásady jazykového zeměpisu, muselo by mu být jasné, že Vážného dotazník pro tuto jazykovězeměpisnou korespondenční anketu[7] (autor jej ostatně sám přímo cituje v literatuře!) byl zaměřen právě jen na jevy hláskoslovné a tvaroslovné. A to, co nebylo do anketového souboru zařazeno, nemůže samozřejmě být ani ve výsledném zpracování. Syntaxe tam není „méně“, syntax tam není vůbec žádná! To by autor zabývající se jihočeskou oblastí měl vědět.

A stejně tam není a nemůže být ani lexikum. To ovšem Holuba „trápí“ nejvíce: „V lexikální rovině však takový pokus nebyl podniknut dodnes (i když nelze opomenout ty lexémy, které zaznamenává Český jazykový atlas),“ s. 20. Krásná kritická věta, v níž se „jaksi opatrně“ připomíná i Český jazykový atlas. Ale už se neříká, jak tyto lexémy „neopomenout“. A přitom využít možností, které lexikální svazky Českého jazykového atlasu poskytují, není zas tak nesnadné. Právě na základě Českého jazykového atlasu by totiž bylo možné takový svod lexikálních izoglos jihočeských nebo např. doudlebských tautonym poměrně snadno vypracovat a významně tak doplnit soubor hláskoslovných a tvaroslovných izoglos Voráčových, protože ke komplexnosti pohledu právě takové zpracování dosud chybí (přitom první díl ČJA vyšel v r. 1992, tedy už před více než desíti lety).[8]

V celém textu se v Holubově formulacích také projevuje neúcta k předchozím badatelům. Skoro všechny, kdo se danému tématu až dosud věnovali, autor „oceňuje“ tak, že se jen o něco „pokoušeli“ (tedy nejen např. /Šemberův/ „první pokus o syntézu“, s. 19; „Dušek se už pokusil …“, s. 20; ale i „Havránek … se o ucelený pohled na vymezení oblasti pokusil…“, s. 20; „O jejich zachycení se pokusil [29]B. Havránek, J. Bělič, J. Voráč, S. Utěšený,“ s. 26; aj. A právě na tomto místě (na s. 20) bychom tedy očekávali alespoň náznak nějakého řešení autorova. Avšak nic takového zde, ani kdekoliv jinde není. Takže autor se ani v této studii (po kolikáté už!) o nějaké řešení sám „nepokusil“. Dokonce se při probírání svého „genia loci“, jemuž je tento příspěvek přímo věnován, už ani nedostal k „vymezení“ Doudlebska (nepřímo s výjimkou poznámky 19, odkazující k mapové příloze – o té viz níže).

Doplňme tedy, že se této tematice věnuje kapitola Regionální vymezení Doudlebska, dost neorganicky začleněná do Holubovy starší stati o frazeologismech (sb. Řeč a jazyk jč. regionu III, 1994, s. 20–22), která se na první pohled zdá být „solidnější“ než přítomná stať. Ale jen do doby, než začnete číst. Autor zde sice vypisuje různá vymezení Doudlebska od Kotsmícha k Havránovi, i vymezení různých autorů regionálních, ale vyjmenovávání řady konkrétních lokalit podle pojetí jednotlivých badatelů je podáno tak chaoticky, že čtenář si stejně žádnou představu neudělá (museli byste mít vlastní podrobnou mapu a trpělivě si vše sami vyznačovat). Autor sice uvádí, že „o souhrn průniku doložených názorů se proto pokouší přiložená mapka (v pojetí J. Petra, jehož vymezení se mi jeví nejzdařilejší)“, s. 22, ale když plni zvědavosti nalistujete příslušnou stránku s mapkou (s. 44), na níž jsou katastry jednotlivých obcí vyznačeny různící se šrafurou, zjistíte, že tam chybí legenda /!/ (a ani se nedá vydedukovat). Jaké že to vymezení se Holubovi „jeví nejzdařilejší“, se tedy čtenář nedozví. A vůbec už ne to, podle jakých kritérií Holub Doudlebsko vymezuje a proč je nejzdařilejší právě ono, čtenáři „utajené“. Avšak i kdyby v citované mapě legenda byla, jak máme tomuto jeho „vymezení“ věřit, když na této Holubově mapce není do Doudlebska např. vůbec zahrnuta nejjižnější okrajová obec Soběnov s nejarchaičtějším stavem tradičního dialektu /!/, z literatury dobře známá i těm, kteří na Doudlebsku nikdy nebyli (v ČJA bod 457).

V pasáži o autorech, které Holub uvádí a z nichž některé kritizuje (aniž by ovšem i v těchto případech uvedl, v čem jsou jejich vymezení „nesprávná“), mě zaujala věta: „Voráč se při vymezování regionu přiklání především k pojetí Duškovu a řadí mezi doudlebské obce v centrální části vedle Doudleb i Straňany, k SV Rankov a Otěvěk a k JV Besednici.“ Na první pohled to působí jako věcná, seriózní informace. Mně se však zdálo málo pravděpodobné, že by Voráč Doudlebsko jako takové, a dokonce s takto konkrétně citovanými lokalitami, kdy „vymezoval“. Nakonec se ukázalo,[9] že si celé toto tvrzení Holub vlastně vymyslel. Z toho pak ovšem vy-

[30]Mapa 1. Oblast českých nářečí jihozápadních a její okrajové úseky. Voráč (výřez, zmenšeno)

 

Mapa 2. „Jihozápadočeská nářeční podskupina“ v podání Z. Holuba (výřez)

 

[31]plývá, že nemůžeme zcela důvěřovat ani ostatním jeho interpretacím, když autor nedodržuje ani ty nejelementárnější zásady vědecké práce. Takže ani tento „výlet“ za starším Holubovým zpracováním daného tématu nepřinesl mnoho pozitivního.

Zabývat se nějak podrobněji druhou kapitolou Holubova článku (s. 21–28) je zbytečné, protože se zde vlastně jinými slovy probírá víceméně totéž co v kapitole první. Proč se však tento oddíl jmenuje „Jazykový vývoj“, může se čtenář jen domýšlet až z jedné věty na s. 25 („Vnitřní rozčlenění jihozápadního nářečního komplexu proběhlo během historického vývoje…“). Hlavním obsahem kapitoly je výčet jzč. znaků, rozčleněných do tří skupin na znaky společné, „spíše jižní“ a „spíše západní“. Autorova opatrnost při odlišování jednotlivých skupin (označení omezujícím „spíše“) se ovšem týká jen nadpisů, zdaleka ne už vlastního obsahu. To, co zde autor na šesti stránkách čtenáři připravil, nemá prostě obdoby. Snad chtěl být „originální“, ale snesl sem prostě všechny jevy, které se vůbec jakkoliv vyskytují na celém širokém prostoru jihozápadních Čech (dokonce např. i regionální znaky středočeské zasahující z benešovského jádra i na sev. Táborsko /!/), a to v pouhém výčtu bez jakéhokoliv odlišení, bez jakékoliv charakteristiky zeměpisné nebo generační, ať jde o jevy běžné nebo už jen o jevy lexikalizované atd. Někdy neodpovídá ani „hrubé“ zařazení do jmenovaných tří skupin, jsou uváděny jevy, které sem vůbec nepatří, a jsou i chyby v interpretaci (v popisu).[10] V odborné stati je takový postup naprosto nedostatečný,[11] ale padá jen na vrub samého autora. Avšak v stati pro publikaci, od níž se zároveň očekává zájem širšího čtenářského okruhu vlastního regionu, je to i přístup krajně nezodpovědný.

Snad nejhorší je však mapová příloha; geografa by přímo šokovala. Aby mně bylo rozuměno: vůbec za to neviním ty, kteří mapy v konečné grafické podobě nakreslili (v publikaci jsou uvedeni); plná odpovědnost padá samozřejmě na autora stati, protože ten pro ně připravil originální předlohu. V publikaci plní obě mapy spíše funkci „ozdobnou“. Zvláště mapka „Jihozápadočeská nářeční podskupina“ (s. 6) je [32]žánrově blíže doprovodným kreacím výtvarníků než solidní mapce k odborné dialektologické stati. Nebývalá povrchnost jejího obsahu a jeho kartografického podání nejmarkantněji vyplyne ve srovnání s Voráčovou mapou „Oblast českých nářečí jihozápadních a její okrajové úseky“ (Voráč II, mapka D VI; čtenář si výřezy obou mapek může zde sám srovnat na s. 30). Přestože i u Voráče jde o skicu, vychází se samozřejmě z normálního kartografického podkladu (měřítko, hranice, orientační síť měst, říční síť apod.), do něhož se pak vnáší lingvistický obsah (samozřejmě i ten z kartografického pohledu co možná nejpřesněji).

I kdybychom připustili, že autorovi šlo jen o jakýsi „skicový náznak“, pak i ten musí zachovávat alespoň ty nejprimitivnější zásady zobrazení. Zde je však např. jednou a touž spojenou linií zakreslena jak jazyková hranice oddělující směrem do vnitrozemí oblast středočeskou (proti obvyklému vymezení se přibírá její část – odhadem – asi od již. Sedlčanska po Humpolecko![12]), tak býv. hranice národnostní na jzč. jazykovém okraji. Tuto bizarní uzavřenou linii představující jzč. oblast posadil autor do ledabylého obrysu hranic Česka a v tomto „vzduchoprázdnu“, neobtěžován realitou, „ozdobil“ její obvod (tj. její okraje) svisle vyšrafovanými ploškami, které mají představovat okrajové úseky, aniž by se přitom ovšem zachovávaly alespoň ty nejhrubší proporce (např. vyšrafované Chodsko sahá v tomto jeho podání – zase jen odhadem – od Horšovskotýnska až do poloviny Klatovska; zvlášť „zajímavě“ je vyznačeno Doudlebsko: národnostní hranice zde zmizela a přechází v jakousi jeho severní hranici, takže tento archaický úsek českého nářečí leží vlastně v býv. německém jazykovém území /!/).

Také po stránce obsahové (viz k tomu v článku text na s. 28) se Holub snaží být originální. Jakoby navzdory solidní starší literatuře (z níž ovšem – a z ní zřejmě mnohem víc než přímo „z terénu“ – své informace nutně čerpá) snaží se vymyslet něco „svého“. Na rozdíl od Voráče přidává nové okrajové úseky, a to Netolicko a Horní Pootaví,[13] největším Holubovým „objevem“ je ovšem nový okrajový úsek příbramský /!/, tedy typické vnitrozemské území na přechodu mezi jzč. a střč. nářeční oblastí (srov. k tomu „odůvodnění“ v textu článku: „Zvláštní znaky jsou nejvíc nakupeny při okrajích starého osídlení, zejména na Manětínsku…, na Příbramsku /sic!/…, s. 28). Zde ovšem na svou chtěnou originalitu těžce doplatil, protože tak jasně prokázal, že se příliš nevyzná nejen [33]v zeměpise, ale dokonce ani ve struktuře nářečních Čech. Jako by ani nikdy neviděl tu objevnou a názornou shrnující Voráčovu mapku (II, D III), ukazující stupňovité narůstání charakteristických jzč. znaků z nivelizované středočeské oblasti směrem k okrajům (viz k tomu text ze závěrečného oddílu Voráčovy práce, kde se výstižně přímo mluví o „stupňovité krajině“, II, s. 90–91).[14]

Druhá Holubova mapka „Doudlebsko očima jazykovědců“ (s. 137) skýtá čtenáři další nová překvapení. Po technické stránce je sice tato mapka obvyklé dialektologické mapce přece jen blíže (je zde orientační síť lokalit, řeky, býv. národnostní hranice, legenda), ale to je asi to jediné, co je tam „normální“. Obsah tvoří tři na sebe navrstvené areály představující tři podoby Doudlebska, a to tak, že jsou vyznačeny třemi uzavřenými soustřednými liniemi (Doudlebsko je tu tedy vždy jakoby „svázané do uzlíčku“). Třebaže býv. národnostní hranice je – jak již bylo řečeno – na mapě vyznačena, jsou linie vymezující areál českého dialektu zcela nepochopitelně vedeny tedy i býv. německým územím a „přičleňují“ tak jeho část českému etniku. Proti takovému způsobu zobrazení je však třeba se co nejostřeji ohradit; je to hrubé porušení zásad nejen kartografických, ale v daném citlivém případě i etických. Holub tak totiž nekompromituje jenom sám sebe, ale v mezinárodním kontextu lze na to velice snadno poukázat jako na příklad nekorektního přístupu české vědy. Nadto připisuje tento počin vlastně Voráčovi a Utěšenému, protože nikde neuvádí, že jde o jeho vlastní interpretaci.

K dvěma liniím, označeným v legendě jako „tradiční vymezení jádra dialektu“ a „jižní oblast jihočeských dialektů“ (řekl bych, že s tímto druhým označením jsem se ještě nesetkal), se neumím vyjádřit, protože autor v celém svém textu nevysvětluje, co konkrétně tyto pojmy představují a podle čeho jsou vymezeny. Zato však k linii označené jako „jádro dialektu podle Voráče a Utěšeného“ se vyjádřit musím. Zcela zodpovědně mohu říct, že tato Holubova linie je naprosto vymyšlená a nepostihuje grafické podání dané oblasti u obou autorů ani v těch nejhrubších rysech (neodpovídá vlastně ani rámcovému vymezení „doudlebského jádrového úseku“ na Utěšeného mapce jihočeských nářečí a jejich členění v Jč. vlastivědě, s. 59, které je vzhledem k svému zaměření jen schematické). Přitom Holub nikde v této souvislosti nikoho z autorů necituje (tím méně že by uvedl, která konkrétní zobrazení svou linií interpretuje). Je to tedy jedno z dalších autorových hrubých porušení etiky a běžně dodržovaných zásad při vědecké práci.

Pokud jde o Voráče, ten ovšem žádné „vymezení“ daného úseku v Holubově pojetí (tj. nějakou jednotnou čárou) samozřejmě ve své práci nepodává. Přesto mu takovou „čáru“ Holub na této své mapce (a v textu článku a v pozn. 19 na s. 20) vlastně „podsouvá“. Voráč totiž vymezuje tzv. „okrajový úsek doudlebský“ celým [34]svazkem izoglos (II, mapa C IV 1), které probíhají vcelku paralelně a jsou rozloženy v úzkém pásmu (ve svém středu zhruba mezi Budějovicemi a Doudleby). Voráčův svazek doudlebských izoglos, zobrazený na jmenované mapě, je mistrovskou ukázkou aplikace jazykového zeměpisu (jde o zmenšeninu průběhu relevantních izoglos 14 charakteristických diferenčních znaků, vyšetřených na husté síti školních obcí v pův. měřítku 1 : 200 000). (Snad nemusím ani zvlášť zdůrazňovat – a platí to samozřejmě i pro mapovou skicu S. Utěšeného –, že při tomto zobrazení je plně respektována býv. národnostní hranice, tj. hranice tradičního českého osídlení.)

Dnes, v době víc než stoleté existence jazykového zeměpisu, musí být každému dialektologu zřejmé, že pokoušet se v odborné dialektologické práci vymezit nějakou jazykovou oblast jedinou čarou je počínání zcela nesmyslné, tím méně v stati, která se na konkrétní vymezení jedné nářeční oblasti přímo zaměřuje. Už v roce 1916 vysvětlil A. Frinta, autor naší první izoglosy, že tradiční „ohraničování dialektických oblastí“ s metodou jazykového zeměpisu „nelze ztotožňovati“.[15] A pokud je k nějakému účelu potřeba vydedukovat nějakou syntetickou linii, musí se jasně říci, jak je tato linie definována. Jak již bylo řečeno, nic takového však v posuzované stati nenajdeme.

Úvodní článek Zbyňka Holuba ve sborníku Genius loci jižních Čech nám vlastně přinesl velké zklamání. O to větší, že na první pohled, při jeho zběžném sledování, může čtenář – zvláště ten, který se danou, po obsahové stránce vlastně dost speciální tematikou přímo nezabývá – pokládat tuto stať za vcelku „normální“, seriózní studii a nemusí hned „odhalit“, že vlastně jde o povrchní kompilaci. Teprve podrobným rozborem překvapeni zjišťujeme, že autorova povrchnost, svévolné nakládání s fakty, neúcta k práci předchůdců a k výsledkům jejich bádání i jejich hrubá deformace jsou mnohem hlubší, než by se zpočátku zdálo. O to je takový příspěvek nebezpečnější,[16] a pokládám proto přímo za profesní povinnost na to upozornit a uvést tento klamavý obraz sledovaného nářečí a autorovy dezinformace na pravou míru. Už také z úcty k Jaroslavu Voráčovi, který věnoval studiu nářečí své milované krajiny nejlepší síly a jehož poctivou a objevnou badatelskou práci jsem měl tu vzácnou příležitost už od svých studentských let sledovat a učit se z ní.

Někdo by mohl možná namítnout, že to ani za to nestojí zabývat se v obsáhlé recenzi jedním patnáctistránkovým článkem v regionálně zaměřeném sborníku a že [35]bychom měli nad tím prostě „mávnout rukou“. Soudím však, že mu pozornost věnovat musíme právě proto, že jde o regionální sborník, a že je třeba, aby se v něm dialektologie (i jakýkoliv jiný obor) prezentovala věrohodně, tedy tak, jak si to zaslouží. Je to totiž obor s velkou tradicí a není možné, aby práce našich předchůdců, která už přinesla tak významné výsledky a k níž pohlížíme s úctou, byla jakkoliv znevažována. V závěrečném oddíle recenzovaného sborníku, v „slově o autorech“ (s. 1 38n.), se dr. Holub sám představuje a dozvídáme se, že jeho současnou specializací je „dialektologie, historická mluvnice češtiny, slavistika, propedeutika, pedagogika zážitku“. Je jistě chvályhodné mít tak široký okruh zájmů. Pedagogický a vědecký pracovník musí však kromě toho mít obor, v němž – jak se říká – „je doma“ a který má rád. Tímto svým článkem (a nejen jím) nás ovšem dr. Holub přesvědčil, že česká dialektologie pro něj takovým oborem není. Přesto však pevně věřím, že tím české dialektologii „soumrak“ nehrozí.


[1] Z namátkou vybraných případů např. uveďme, že autora nepodepsaného úvodního pozdravného vstupu do sborníku musíme hledat v cizojazyčných překladech obsahu (s. 142); citát z Jihočeské vlastivědy (s. 31), připisovaný F. Cuřínovi, je ovšem ze statě Ludvíka Pokorného (což je vlastně zároveň neúcta k tomuto dlouholetému členu vlastní budějovické katedry českého jazyka!); srov. také na téže straně doslova opsaný a uvozovkami neoznačený text ze statě S. Utěšeného, Jč. vlastivěda, 1986, s. 10–11; na s. 58 zůstal dokonce polotučně vytištěný nevykorigovaný technický redakční pokyn: „Poznámky: (převést na poznámky pod čarou nebo v závorce za textem!)“.

[2] Na s. 22 se však o téže studii píše, že se v ní hodnotí „znaky jihozápadočeské nářeční podskupiny“. Mohlo by se říci, že jde o nepozornost, omyl. Ale je obvyklé, aby autor zabývající se vlastním „jihočeským regionem“ takovou chybu udělal nebo přehlédl? Holub vůbec nakládá s terminologií oboru libovolně, „jak ho napadne“; tak např. „jihozápadočeská“ může být u něho skupina (s. 29), podskupina (to je správné), nebo dokonce úsek (s. 28).

[3] „S. Utěšený se pokusil vymezit především hranici nářeční podskupiny jihozápadní a jihovýchodní“, s. 19. Toto Holubovo tvrzení však tamní nářeční situaci vůbec neodpovídá. Utěšený totiž osvětlil z pohledu jazykovězeměpisného „především“ složitý stav č.-m. přechodu, kde se přes svazky izoglos, paralelní s býv. zemskou hranicí, kříží dobíhající izoglosy severovýchodočeské a v jižnější části pak izoglosy jzč., popř. jč., které ovšem zasahují i již. část nářečí „jihovýchodních“, tj. českomoravských, tedy až za ono „Holubovo rozmezí“ (viz na Utěšeného schematické mapě v Jč. vlastivědě, s. 59, úsek 3 zahrnující Jemnicko a v jeho monografii o č.-m. přechodu celou řadu izoglos, např. na mapě IIIA izoglosa I jzč. tříst).

[4] Holub píše (s. 18): „Podle J. Voráče tvoří hlavní terénní předěl mezi pánví Plzeňskou (tedy mezi západními a jižními Čechami) pásmo Brd a jejich podhůří. Po hřebenech Brd probíhala i stará správní hranice…“ – Voráč však formuluje takto (II, s. 92): „Ze srovnání obou reliéfů jihozápadních Čech, jazykového (mapky č. D IV 1 a D IV 2) i zeměpisného (mapky č. D I a D II), vyplývá, že uvedený svazek izoglos probíhá právě po vysočinném předělu, jenž tvoří široké rozvodí mezi západními a jižními Čechami. Toto rozvodí začíná na Šumavě, pokračuje Šumavským podhůřím a vybíhá v široké pásmo Brd.“ – Proložená místa ukazují na povrchnost Holubovy interpretace. Nejen že pozapomněl, kde leží brdský hřeben, ale především nepostřehl to hlavní, že tudy probíhají dva svazky izoglos a že jde tedy především o předěl jazykový, který koresponduje se správními a přírodními hranicemi.

[5] Při této dialektologické metodě jde vlastně o aplikaci tematického mapování v geografii, při níž se na základě speciálního výzkumu na pevné síti bodů získává podle výzkumného programu (podle jednotného dotazníku) přísně komparabilní materiál a rozdíly se pak na mapě vyznačují izoglosami. Zakladatel jazykového zeměpisu Georg Wenker rozesílal z Marburku své první dotazníky v r. 1876. První českou izoglosu stanovil na základě vlastní ankety A. Frinta až v r. 1916.

[6] Dušek byl ovšem znamenitý dialektolog a důvěrně znal jzč. nářečí i přímo „z terénu“; ve své monografii (1894–1902) při uvádění dokladů „zachovává stejný postup zeměpisný“ (citát z hodnocení Voráčova, viz tam 1, s. 8).

[7] Přitom na jiném místě (s. 22 s odkazem na pozn. 24, kde cituje jeho anketový dotazník) píše Holub o Vážném, že se též zabýval „výzkumem nářečí v jihozápadočeské oblasti“. To je ovšem úplně zavádějící. Jako žák pana profesora vím, že samozřejmě jzč. nářečí dobře znal, a proto také mohl sestavit citovaný dotazník pro korespondenční ankety (ovšem i dotazníky pro podskupiny a okrajové úseky jzč. nářečí). Anketu však prováděl a zpracoval J. Voráč. O tom sám Holub o pár řádek níže píše, ale jakoby vůbec tuto souvislost nepochopil.

[8] Dodatečně se v nedávno vydaném Holubově Lexikonu (viz zde pozn. 15) dozvídáme (s. 117–118), že takový svod lexikálních doudlebských izoglos byl z ČJA pomocí fólií již proveden. Pak ovšem nechápu, proč namísto psaní „tajemných“ vět nebyl už (třeba jen ve výběru) publikován nebo proč to už zde nebylo uvedeno konkrétněji.

[9] V poznámce 7, na niž se odkazuje, se sice cituje první díl Voráčovy studie (1955), ale bez konkrétního odkazu na zmíněné místo /!/. V celé Voráčově knize – kromě dokladů při probírání společných jzč. jevů – se však o Doudlebsku mluví jen na s. 8 v citátu z Duška „V Pomalší za Vltavou jest podřečí doudlebské“. Jak musí být badateli o jč. nářečích známo, okrajovému úseku doudlebskému je věnována příslušná kapitola až v druhém díle Voráčovy studie (1976, s. 75–85). Avšak ani zde nenajdeme nic, co by, byť jen vzdáleně, připomínalo uvedenou citaci Holubovu. V úvodním odstavci na s. 75 Voráč sice mluví o „vymezení doudlebského okrajového úseku“ (a zde srovnává s Kotsmíchem, nikoliv – jak Holub uvádí – s Duškem), ale nikdy tím samozřejmě nemyslí nějakou jednu vymezující linii, ale vždy jen onen svazek izoglos na mapce C IV 1, jak můžeme např. číst v závěru kapitolky: „Jak mapka … ukazuje, probíhá sevřenější svazek doudlebských izoglos po jižní hranici budějovické kotliny,“ s. 85.

[10] Např. jč. disimilace typu bej sebe je výrazný diferenční znak jihočeský (typ voj toho, přej domem se dokládá ustrnulou citoslovečnou podobou helejte, běžnou snad po celých Čechách) a nepatří mezi společné jzč. jevy; stejně tam nepatří typy doktoroj (jen Doudlebsko) a 1. pl. učiteli, Nováci (i na jč. okraji velmi sporadické), viz ČJA 4–93 a 4–222; u typů Horažďojce, Kovářojc nejde o redukci, ale o změnu w > j (Bělič 24, Voráč II 9); atd. Ukazování na všechny omyly by nebralo konce a prakticky by znamenalo celou tuto pasáž za autora vypracovat.

[11] Jako zásadní připomínka platí, že vzhledem k proklamovanému tématu („Genius loci jižních Čech“) měl tento soubor jevů – kromě společných znaků českých v užším smyslu (jako mlíko, vokno, mlejn – ty už se zpravidla neuvádějí) – obsahovat jen společné znaky jihozápadočeské (protože zahrnují i jč. oblast) a jihočeské včetně znaků jč. okrajových úseků, a to v promyšleném výběru (autor si mohl vzít přímo jako „vzor“ např. Utěšeného zpracování pro Jč. vlastivědu nebo jakoukoliv, i stručnou dialektologickou publikaci, které sám cituje v literatuře).

[12] Jde opět o projev Holubovy nijak nezdůvodněné „originality za každou cenu“. Hranice jzč. oblasti vychází v podstatě ze syntetické linie Voráčovy (viz např. mapu 40 v Běličově Nástinu, přílohu v Českých nářečních textech, podkladovou mapu v Českém jazykovém atlase aj.; srov. i zde reprodukovanou mapku Voráčovu a Holubovu, s. 30).

[13] Prý podle toho, že tam „nepronikl foném g: lekitimace“. K tomuto „objevu“ inspirovala autora zřejmě Voráčova mapa (kterou ovšem necituje), kde izoglosa typu krejcar vybočuje až k Blatné, ale zcela prokazatelně jde o jev zahrnující celý jzč. okraj (Voráč 1, s. 40–43 a mapa VIII), a k vymezování zvláštního okrajového úseku není proto důvod.

[14] Shodou okolností je právě Příbramsko jako typická přechodová oblast popsáno i z jazykovězeměpisného pohledu v monografii J. Jančákové, Nářečí a běžná mluva na Příbramsku, 1987.

[15] Fonetická povaha a historický vývoj hlásky v v slovanštině, s. 20.

[16] V době dokončování tohoto příspěvku vyšel Holubův Lexikon nejjižnějšího úseku českých nářečí (Dobrá Voda, 2003). V domnění, že jde opravdu o slovník – a ten se této tematiky netýká –, nevěnoval jsem tomu pozornost. Nyní však zjišťuji, že v uvedené publikaci předchází vlastnímu slovníku (ten zahrnuje jen s. 491–678) rozsáhlá první část (s. 5–490 /!/), která obsahuje mj. jakési autorovy „sebrané spisy“. Na s. 79–100 je tam (jen s nepodstatnými změnami: text v Lexikonu má několik odstavců „navíc“) znovu doslova opublikován i tento příspěvek (včetně obou problematických map, s. 367–368). Nehledě k tomu, že takový způsob duplicitního publikování téhož textu je krajně neetický, nám je – jak jsme poznali – víc než jasné, že tím autor hodnotu svého slovníku nijak nepovznesl.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 1, s. 25-35

Předchozí Sabina Širokovská: Dvojí překlad knihy D. H. Lawrence Milenec Lady Chatterleyové z perspektivy genderu

Následující Michaela Čornejová: Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě