Jubileum Žofie Šarapatkové

Eva Havlová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Žofie Šarapatková patří mezi typy v jazykovědě mimořádně potřebné, ale dnes čím dál vzácnější: mezi ty pracovníky, kteří vědomě obětují všechno své úsilí kolektivnímu úkolu, i když by publikováním svých vlastních prací mohli udělat pro svou vlastní vědeckou kariéru mnohem více. Ačkoliv nedávno oslavila své sedmdesátiny, pracuje i nadále se vším svým elánem, osvědčenou akribií a spolehlivostí jako redaktorka i autorka hesel na Etymologickém slovníku jazyka staroslověnského.

PhDr. Žofie Šarapatková se narodila 2. dubna 1934 v Blučině, ale už od dob studií je její život natrvalo spjat s Brnem. Studovala zde už na klasickém gymnáziu. Na Filozofické fakul[163]tě Masarykovy univerzity absolvovala v oboru čeština – polština, ale jejím hlavním zájmem byla staroslověnština. Patřila do kroužku mladých paleoslovenistů kolem prof. Josefa Kurze a jeho žáka Jaroslava Bauera. Ti věnovali především své úsilí na zpracování té disciplíny, která byla tenkrát polem téměř nezoraným – staroslověnské syntaxe. Ž. Šarapatková se proto zabývala syntaxí osobních zájmen, těm byla věnována jak její disertační práce Syntax osobních zájmen 1. a 2. osoby ve staroslověnských evangeliích (Brno 1968), tak i články Hebrejský vliv v stsl. větách s pronominálním podmětem (Miscellanea Brunensia, Praha 1978, s. 128–135) a Explicitní vyjadřování pronominálního podmětu 1. a 2. osoby v staroslověnštině (Sborník prací FF BU A 30, s. 61–68). (Ostatně i nyní, pro Etymologický slovník jazyka staroslověnského, zpracovává – samozřejmě kromě jiných hesel – i všechna zájmena a vůbec gramatická slova.)

Pro tyto své zájmy byla brzy přizvána, aby se účastnila práce na Slovníku jazyka staroslověnského. Od r. 1963 pracovala v brněnské pobočce Ústavu jazyků a literatur ČSAV. Kromě práce na heslech slovníku je v souladu s tímto úkolem i její článek Přehled starozákonních lekcí stsl. parimejníku (Studia Palaeoslovenica, Praha 1971, s. 95–104).

Na základě staré úmluvy (v Liblicích 1954), že v případě potřeby přejdou někteří pracovníci Slovníku jazyka staroslověnského na práci v Etymologickém slovníku slovanských jazyků, vyžádalo si vedení etymologického oddělení k této práci naši jubilantku. Pracuje v něm od r. 1972 dodnes. Bohužel z tohoto slovníku vyšla jen Gramatická slova; abecední část, na níž pracovala i dr. Šarapatková, nebyla – z důvodů částečně finančních, částečně politických – publikována. Na vybraných ukázkách z písmen N a O, publikovaných v Slavii, se Žofie Šarapatková také podílí (Z materiálů Etymologického slovníku slovanských jazyků, Slavia 59, s. 274; 60, s. 318–320; 72, s. 414). Od r. 1984, kdy byly zahájeny práce na Etymologickém slovníku jazyka staroslověnského, věnuje Ž. Šarapatková všechnu svou energii tomuto úkolu.

Její práce na etymologickém slovníku ji motivovala i k vlastním studiím lexikálně-etymologickým. Ty jsou charakteristické jednak dokonalým ověřením jazykového materiálu a kritickým zhodnocením všech dosavadních výkladů, jednak dobrou znalostí pojmenované reálie; spojení těchto metod ovšem přináší vynikající výsledky. Nejčastěji zpracovává Ž. Šarapatková církevně slovanská slova. Např. v článku K výkladu některých csl. slov (Etymologica Brunensia, Praha 1978, s. 67–78) objasňuje tvoření č.-csl. nakladъ popisem toho, jak staří Slované ocelí navařovali („nakládali“) ostří svých zbraní a nářadí; u výkladu stsl. ostegъ, ostežь odmítá právem výklad z kořene *steg- “krýt“, dokazuje, že šlo původně o plášť sepnutý na pravém rameni sponou, a spojuje tato slova s csl. zastoga „spona, jehlice“, č. steh aj. – V drobném, ale velmi zajímavém článku, který mohl ujít zájmu širší vědecké obce, protože vyšel v malotirážním sborníku Miscellanea Brunensia (Praha 1979, s. 183), dokazuje autorka, že stsl. rčení ty uzьriši, vy uzьrite „to je tvoje / vaše věc“ je grécismus, přejatý do řečtiny z lat. tu videris / vos videritis tv. – Ve svém příspěvku K etymologii staroslověnského oblašь (Sborník prací FF BU A 25/26, s. 93–95) odmítá dosavadní etymologie, pokládající je vesměs za domácí slovo, a předpokládá přejetí z lat. oblatus stejného významu (tj. „laik, který se rozhodl pro službu v klášteře a zachovávání některých řeholních pravidel“), jež podle sémanticky blízkého monachъ získalo koncovku -achъ, odkud bylo utvořeno adjektivum na -ašь. – Cizí, v tomto případě řecký vliv dokazuje i pro stsl. prefix pro- ve významu „před“ v článku Stsl. prefixy prěd- a pro- s významem „před“ (Slavia 60, s. 284–286). – Podobně v článku Dvě staroslověnské výpůjčky z řečtiny (Slavia 63, s. 435–440) vykládá přesvědčivě přejetím z řečtiny [164]stsl. paprъtъ „chrámová předsíň“ (z ř. paraportion „malá branka“) a stsl. pritranъ „jasný, zřetelný“ (z ř. peritranos), i když byly zatím snahy obě slova vyložit jako domácí. – Brzy vyjde v Moskvě ve sborníku věnovaném Ž. Ž. Varbotové článek o csl. sakъ „jistý tažný pták“.

Neomezuje se ovšem jen na staroslověnštinu. Upřesňuje např. významy a etymologické formulace různých autorů u r. ljadveja (v Etymologica Brunensia, s. 139–140). Také u č. mnich „svislý trám“, u sln. staršího menih „sloup ve stohu“ aj. nově dokazuje, že nejde o domácí posun z významu „mnich“, ale o sémantický kalk něm. Mönch, ital. monaco „nosný sloup“ (K sémantickému vývoji substantiva mnich, Studia etymologica Brunensia 1, s. 121–122). – Nebo u hanáckého johánek „úzký pruh pole“ ukazuje, jak se toto přejetí z něm. Jahn tv. změnilo přikloněním k vlastnímu jménu (v NŘ 84, 2001, s. 222–223). – Jak nářeční slova pomáhají upřesnit sémantický vývoj slov a jejich výklad, dokládá autorka ve Sborníku prací FF BU A 34, s. 129–135, na slk. nářečním paskala/paškava aj. „dovádění, nezbednost“, a zejména na důkladném zpracování rodiny sl. grěchъ, jež původně znamenalo jen „chyba, opomenutí“, např. „vynechávka“ při orbě (bulh. dial. greška, br. dial. hrech), při kosení (ukr. dial. hrech), setbě (ukr. hriška) či při tkaní (sch. griješka) apod. – Dobrou ukázkou její kritické akribie je článek Role ojedinělých a nejasných slov v etymologickém výkladu (Slavia 55, s. 166–168), kde ukazuje, jak některá ojedinělá slova, o něž se opírají nové etymologické výklady, jsou pouze tzv. „ghost words“, tedy neexistující slova, která je třeba číst jinak: např. prasl. lyk- nedokazuje ani polské ojed. priłyka (jež se má správně číst prityka) ani č. ojed. lykadlo (správně likadlo, k zalikovat cestu). – V článku Sémantický rozbor staroslověnského plěnъ a gověti (Slavia 70, s. 495–498) ukazuje důkladným zpracováním významů příslušných slovanských slovních rodin a jejich srovnáním s blízkými slovy v dalších jazycích, že ojedinělý význam stsl. pleniti „získat“ nemusí být sekundárně odvozený z konkrétnějšího „vzít do zajetí“, ale může reflektovat původní baltoslovanský význam, a že význam stsl. gověti „být příznivě nakloněn, vyhovovat komu“ je oproti dalším významům ve slovanských jazycích nejpůvodnější a dobře podporuje etymologické spojení gověti s lat. favere. – Rovněž příspěvek Sémantický vývoj psl. jędrь (Sborník prací FF BU A 44, s. 21–23) je věnován diachronní sémaziologii: širokou škálu významů tohoto adjektiva ve slovanských jazycích vysvětluje z různé specifikace původního širšího významu „vhodný, žádoucí“. – Metodickým shrnutím svého bádání v této oblasti se zabývá v článku Poznámky k sémantice několika staroslověnských slov (Studia etymologica Brunensia 2, s. 209–214), kde se mj. podrobně osvětluje slovanské pokrǫta „placka, bochánek“ (jeho nedoložený etymologický význam byl „drcené zrno“), csl. priplatiti sę „přidružit se“ aj.

Veškerá její práce, ať na kolektivních úkolech či na vlastních článcích, je krásným potvrzením jejího pracovního kréda: „Záleží na objektivnosti každého etymologa, aby ve své práci uvedl nejen to, co jeho myšlenku podporuje, ale i to, co ji zpochybňuje. Takový výklad je neokázalý a málo efektní, je však nepochybně cennější než zdánlivě jednoznačná etymologie, postavená na subjektivní interpretací zjištěných faktů“ (Slavia 55, s. 167).

Naše řeč, volume 87 (2004), issue 3, pp. 162-164

Previous Pavel Jančák: Jaroslavě Hlavsové k narozeninám

Next Ludmila Uhlířová: Výtoč