Časopis Naše řeč
en cz

František Langer o jazyce Haškova Švejka i o jazyce svém

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

V literární pozůstalosti Františka Langra našla jeho vdova, paní Anna Ludmila Langrová, tužkou psaný koncept dopisu (zřejmě nedokončeného) adresovaného mé osobě a reagujícího na můj článek o jazyce a stylu Haškova Švejka[1]. Kopii tohoto nikdy neodeslaného dopisu mi paní Langrová dala laskavě k dispozici. Vzhledem k nesporné zajímavosti Langrových myšlenek a postřehů pokládám za užitečné tento dopis v Naší řeči otisknout. Připomínám přitom, že loni uplynulo 80 let od Haškovy smrti a v příštím roce tomu bude 40 let, co zemřel F. Langer.

Milý Dre Daneši,

ve Vašem článku o Haškovi je spousta postřehů, které by zasloužily rozvést. Jedním z nich je zmínka o odporném pokračování Vaňkovu. Kolem toho se dlouho chodilo jako okolo horké kaše. Ale při té příležitosti bych rád se zmínil ještě o tom, co může zjistit někdo, kdo má přístup k H. rukopisu: Nebylo všelijakých zásahů do něj víc? Slyšel jsem, že velké partie Hašek diktoval. Někomu odpovědnému, kdo je pietně zapsal?

Myslím např. na partii, kde Švejk vypravuje, kolikrát uspokojil jakousi paničku. A snad i na jiná místa s takovým sexuálním obsahem. Jsou psána Haškovou rukou?

Protože pokud jsem Haška znal, jeho vtipy a poznámky, které se týkaly podpasové lidské části, pohybovaly se ve fysiologii anální a močového měchýře – mluvím o jeho hovoru, taky ocitovaném v mých vzpomínkách –, o rozplozovacích orgánech a jejich funkcích nemluvil skoro nikdy a nepamatuji se na žádný vtip, obrat, charakteristiku nebo dokonce příběh, který by vyprávěl kolem nich. (Pravda, je několik humoresek o všelijakých většinou otřepaných obtížích manželského nebo mileneckého soužití, kde se těmto věcem nemůže vyhnout, ale i když píše v takových případech otevřeněji než F. X. Svoboda, přece zachovává jakousi zdrženlivost.) Myslím, že Hašek nebyl žádný erotik, jakých běhalo v jeho době po české literatuře spousta, naopak měl jsem o něm vždy dojem i podle jeho chování k ženám, že je po této stránce velmi zdrželivý až cudný, snad i prokazatelně chladný – až člověka pak sice překvapila, ale dala mně za pravdu nyní dostupná ta vývojově opožděná, pubertální lyrika jeho zamilovaných dopisů a veršů.

A že tedy najednou Švejkovi, kterému dal tolik svých povahových linií a kterého nechávával mluvit za sebe, vloží do úst něco, co by sám nikdy neřekl? Málokde pouští Švejka tak z ruky, aby si žil nehaškovým životem, nezdá se mi, že by to uči[170]nil zrovna při téhle příležitosti, protože taková vysoká mužská potence Haška osobně nikdy nezajímala a sotva v něm budila obdiv hodný zaznamenání.

Vypisuji tohle celé jen ze zvědavosti, jak tak vypadá část rukopisu a je-li psána Haškem samotným. A stálo by za to, porovnat i ostatní části s diktovanými a jejich přesnost nebo stupeň přesnosti.

Druhá má poznámka se týká Haškovy hovorové češtiny, které věnujete značnou pozornost. Je to čeština pražská, takže Fučíkova slova o lidové češtině jsou příliš obecná. A také ta její kanonizace, po té stránce má Hašek hodně předchůdců (např. Schmíd a jiní zpěváčci). Důležité je, že Hašek ve Švejkovi nechává své lidi mluvit jejich přirozenou mluvou takřka bez stylizace, jeho figury a jejich řeč jsou totožné, dokonce jejich řeč je pro ně daleko lepší charakteristikou než všechno ostatní, co o nich Hašek sdělí. Postavy jsou téměř kresleny ze své mluvy, ze svých výrazových možností, z obraznosti, společenského stupně jejich řeči apod. Máte pravdu, že Švejk (nejvíc z Haškových prací) se znamenitě čte nahlas, hlavně kde je hodně dialogů.

Ovšem taková schopnost vyjádřit hodnoty jejich řečí svádí snad k tomu, že Hašek se nějak jí obíral nebo jí věnoval vlastní pozornost atd., což není pravda. Lze to svést – a Vy se o tom zmiňujete – na jeho znamenitou paměť. Hašek dovedl karikovat nejrůznější způsoby a nezpůsoby řečníků, úředníků, jiných veřejných postav. To jsme slýchali v jeho přednáškách. Jejich slovník a fráze dovedl karikovat s patra, stejně tak novinové články a vyhlášky. Měl v tom ohledu něco z výborného kabaretiéra. A tu spoustu materiálu karikování měl v nějaké zásuvce své paměti, a co potřeboval, vyrojilo se mu snadno a hned v celých sériích. Taky měl ale v paměti jistě stovky, snad tisíce obratů a celý spád lidové řeči, ačkoli nikdy jsem si nevšiml, že by věnoval zvláštní pozornost způsobu mluvení nějaké jiné osoby. Nejdůležitější však pro jeho pražskou mluvu i ve Švejkovi je, že je sám Pražák a pražština že je jeho jazykem od dětských let. Dokonce asi předchází češtinu, ke které se dostal ve škole. Švejkův druh hovoru je jen širší mluva pražského předmětského výrostka.

Myslím, že to hlavní pro spisovatele při užívání hovorové češtiny je, do jaké míry se chce a smí oprostit od spisovného jazyka. A nač klade v té hovorové češtině důraz. Čapek, který se nechce vzdálit základním zákonům, zdůrazňuje její prostotu a markantnost a ještě víc její schopnost vyjádřit moudré a rozšafné věci i velmi hluboké idee jednoduchým a šťavnatým slovníkem. Já sám jsem asi lidový jazyk uvedl na jeviště do té míry, aby hovorová čeština byla ještě jevištní češtinou, kde vulgarisované tvary se objevují zřídka, jako pouhé její akcenty. To oproštění se od spisovné řeči, hlavně v dialogu, musí být jaksi bezvolné, musí to být zcela přirozený návrat k užívané domácké, předškolní, vojenské atd. mluvě, tedy odvolání se na nějakou podvědomou navyklost. Jakmile je její užívání volní, chtěné, a kdo nemá její základ v sobě, stane se v nejlepším případě stylizací, obyčejně šroubovaným nesmyslem.

Právě tak Hašek ve svých přímých řečích v povídkách, a hlavně ve Švejkovi vrací se k své přirozené mluvě, k pražštině kluka, učedníka, kumpána – proto tedy ta[171]ky přirozeně i ve Švejkovi z knihy. Avšak je ještě uvolněnější, jaká se vede obyčejně v hospodách po pár sklenicích piva. Slovníkem i větnou stavbou. Nechci tím říci, že je to řeč pijanů, vůbec ne. V románech se vedou nejduchaplnější řeči nad sklenicemi vína (A. France: Traktér). Jenže pak je celá řeč bez nejmenších zábran. Proto ty dlouhé periody, věty položené vedle sebe, anakoluty, přeskáčky v podmětech a předmětech atd. Je to často mnohomluvnost, která drží proto pohromadě, že uvolnění od spisovné řeči Hašek zastavil tam, kde by se rozplynula a rozředila a vytekla mu jako těsto. (Srovnej s Vaňkem, který neví, kde má se zas vzít do rukou.) Je nad tím vždy spisovatel, cítící výrazové možnosti řeči, i v té její hovorovosti volí zcela přesná slova, obraty, metafory, spád, aby jí dodal výraznosti. Ovšem to všechno je často v něm, v jeho paměti, v užívání, že ani nepozorujeme, že své přímé řeči řídí a vede a nenechá se jimi prostě – ne vždy – unášet.

Poznámky a vysvětlivky

Text dopisu (konceptu) je přetištěn bez jakýchkoli úprav. – K Langrově pochybnosti o autentičnosti některých choulostivých pasáží z prvního dílu dodávám toto: Rukopis tohoto dílu (ale jen toho) se podařilo objevit a jako editor jsem jej měl k dispozici (nyní je uložen v Památníku národního písemnictví). Je psán na listech jednotného formátu a jednou jedinou rukou velmi úhledným rukopisem, nepochybně rukou Haškovou (na obchodní akademii, kde Hašek studoval, byl tehdy krasopis jedním z povinných předmětů a duktus písma tomu nasvědčuje). Vsuvek a škrtů je v něm proti očekávání málo. Langrovy pochybnosti se tedy nepotvrzují. – Zájem o Haškovy rukopisy projevil Langer už r. 1928, kdy se zamítavě vyjádřil k novinářské zprávě o objevení některých dosud neznámých.[2]

Langer píše o tom, že měl k Haškovi blízko. Patřil totiž jeden čas k Haškově bohémské družině a spolupracoval s ním kolem r. 1911 při tvoření a činnosti Strany mírného pokroku v mezích zákona. Dokonce se podílel i na spisování veselých her pro návštěvníky schůzí této strany[3]. Vzpomínky na tuto činnost později otiskoval na pokračování v jednom časopise[4]. Po druhé světové válce pak věnoval vzpomínkám na Haškovu celoživotní pouť celou první část své knihy Byli a bylo[5].

Vysvětlit je patrně třeba i poznámku o „Šmídovi a jiných zpěváčcích“. Jde zřejmě o Eduarda Schmidta-Basse a kabaretiéry oné doby.


[1] F. Daneš, Příspěvek k poznání jazyka a slohu Haškových „Osudů dobrého vojáka Švejka“, NŘ 37, 1954, s. 124–139.

[2] F. Langer, Ke zprávě o nálezu neznámých rukopisů Jaroslava Haška…, Národní osvobození 5, 1928, č. 75. 15. 3., s. 10.

[3] J. Hašek a druzí, Větrný mlynář a jeho dcera. Kabaretní scény a hry bohémské družiny Jaroslava Haška, uspořádal R. Pytlík, Československý spisovatel, Praha 1976.

[4] F. Langer – J. Mach, Strana mírného pokroku a jiné příhody s Haškem, Pestrý týden 3, 1928, č. 1–22.

[5] F. Langer, Byli a bylo, Československý spisovatel, Praha 1963.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 4, s. 169-171

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující František Štícha: Za hranice gramatičnosti: Ludvík Vaculík a Václav Böhmsche

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1