Časopis Naše řeč
en cz

„Nejde jen o formu, ale i o obsah“: Ideál dobrého řečníka v zrcadle průzkumu názorů české veřejnosti

Kamila Karhanová

[Články]

(pdf)

-

1. Charakteristika průzkumu

V prosinci minulého roku zadal Ústav pro jazyk český prostřednictvím Agentury marketingových a sociálně informačních analýz společnosti Amasia dotazník zkoumající názory české veřejnosti na současný český jazykový úzus; některé otázky a především odpovědi se přitom obecněji dotkly postojů k jazyku a řeči vůbec[1]. Dotazník obsahoval 17 otázek, z toho 7 bylo takzvaně uzavřených, tj. respondenti měli zvolit některou z navrhovaných odpovědí, např. typu rozhodně ano, spíše ano, nevím, spíše ne, rozhodně ne. Zbývajících 10 otázek bylo takzvaně otevřených, tzn., že každý respondent – pokud chtěl nebo uměl odpovědět – formuloval vlastní, spontánní odpověď na daný dotaz. Statistické zpracování prvního typu otázek vypracovala pro ÚJČ společnost Amasia, odpovědi na druhý typ otázek zpracovávají nyní pracovníci ÚJČ (ostatně i otázky prvního typu si vyžádají další zpracování). Tři z otevřených otázek se nějakým způsobem vztahovaly k pojmu řečnictví. V tomto článku se chci zabývat dvěma z nich, a to těmi, v nichž jsme se zajímali o pozitivní a negativní řečnické vzory respondentů. Otázka č. 15 zněla: Řekněte prosím, koho považujete Vy osobně za vzor dobrého řečníka a proč?, otázka č. 16: Zamyslete se prosím, koho byste uvedli jako příklad špatného řečníka a proč?

Dotazník byl zadáván prostřednictvím tazatelů, kteří vybírali respondenty podle relevantních sociodemografických kategorií tak, aby zkoumaný soubor představoval reprezentativní vzorek českého obyvatelstva[2]. Dotazníky byly samozřejmě anonymní, v závěrečné části každého dotazníkového listu jsou však uvedeny příslušné sociodemografické kategorie: věk, pohlaví, nejvyšší dosažené vzdělání, nynější zaměstnání a bydliště respondenta podle kraje a velikosti obce. Lze si tedy např. u odpovědí na otázky týkající se užívání spisovné češtiny dohledat, zda dotázaný pochází z Čech nebo z Moravy apod. Dotazník vyplnilo celkem 1007 respondentů. Časté užívání [77]3. osoby u sloves v některých odpovědích na otevřené otázky, jako např. neví; nezná; nemůže si vzpomenout, svědčí o tom, že dotazníky často vyplňovali tazatelé podle ústního vyjádření dotázaných, občasná podobnost formulací odpovědí u dotazníků zadávaných jedním tazatelem naznačuje, že průběh rozhovoru s tazatelem mohl v některých případech ovlivnit stylizaci a patrně i obsah odpovědi respondenta, tento vliv je však těžko možné nějak identifikovat, tím méně odstranit.

2. Metoda sociologického dotazníku a její meze: formulace otázek a interpretace odpovědí

Možnosti vyvozovat z odpovědí uvedených v dotazníku obecné závěry, resp. váha, již můžeme takto získaným zjištěním přisuzovat, vyplývají ze zvolené metody výzkumu: jejich omezení jsou mezemi metody klasického sociologického dotazníku. V něm sociolog, či v našem případě (socio)lingvista, klade otázky, které zajímají jeho: jak poznamenává sociolog Josef Alan, „mlčky přitom předpokládá, že to, nač se ptá, všechny nějak oslovuje“[3]. Aby mohly odpovědi získané dotazníkem mít pro jeho autora nějakou vypovídací hodnotu, je třeba předpokládat jistou míru shody mezi světem tázajícího se sociologa a světem respondenta, mezi kontextem tázání a odpovídání, mezi jazykem otázky a odpovědi. Avšak klasický sociologický dotazník, jak je užíván v kvantitativní sociologii, sestává převážně z uzavřených otázek, nabízejících respondentům výběr ze standardizovaných odpovědí, a neumožňuje tak ověřit si existenci či míru takové shody: „Sám empirický (dotazníkový) výzkum v podstatě vylučuje zpětnou vazbu na ‚respondenta‘, je tedy kategoricky a-dialogický,“ konstatuje Alan (d. cit. v pozn. 3, s. 15). To je jeden z důvodů obratu části sociologů od kvantifikovatelných dat ke slovu, promluvě jakožto nositeli sdělení o sociální realitě. Nový směr, tzv. narativní paradigma, podle J. Alana „podstatně více respektuje toho, kdo je zdrojem textu, se kterým pak pracuje jako s datem. Považuje ho nikoli za pouhého respondenta, ale za nositele originálních příběhů, které mají své pevné historické a sociální zakotvení. Jeho vyprávění je možno považovat za extenzi odpovědi na otevřené otázky (…)“ (d. cit. v pozn. 3, s. 19). Dvě otázky z našeho dotazníku, které jsou tématem tohoto článku, patří mezi otevřené, můžeme k nim tedy přistupovat jako k „zárodkům vyprávění“, tj. jako k datům, která nemá příliš smysl kvantifikovat, nýbrž je třeba je interpretovat. To, co se zde o těchto odpovědích pokusím říci, tedy nemůže a nemá ambici být považováno za exaktní zjištění, nýbrž za interpretaci srovnatelnou co do požadavku objektivity s interpretací literární. Uváděné kvantitativní údaje jsou v případě některých zjištění velmi výmluvné, nejsou však tím nejdůležitějším – svou vypovídací hodnotu může někdy mít i jev o pouze jednom výskytu. Ani při tomto přístupu však nelze eliminovat [78]všechna výše uvedená úskalí sociologického dotazníku: je zřejmé, že v míře důležitosti, již jazyku přikládají jazykovědec a respondent-laik, je mnohem větší nerovnováha, než je tomu např. ve vztahu spisovatele a literárního interpreta k literárnímu dílu. Respondenti vyplňující dotazník věnují otázkám týkajícím se jazyka mnohem méně času a péče, než jazykovědec věnuje jejich analýze, navíc jsou přitom ovlivňováni mnoha náhodnými faktory.

Zásadní vliv na podobu odpovědí má samozřejmě formulace dotazu: u otázek 15 a 16 byly výrazy vzor dobrého řečníka a příklad špatného řečníka výběrem z několika možností, z nichž žádná nebyla ideální. Mohli jsme se ptát např. také na dobrého mluvčího, dobrého uživatele češtiny či na řečový vzor. V prvním případě jsme se obávali ztotožnění pojmu užívaného v jazykovědě s funkcí tiskového mluvčího různých institucí, u druhých dvou výrazů jsme si zase nebyli jisti, zda nebudou laikům znít příliš odborně a odtažitě. Výraz řečník ostatně odpovídal tomu, co jsme se skutečně chtěli dozvědět – tj. jaké jsou nároky českých mluvčích na veřejné mluvené jazykové projevy, na užívání jazyka, které souvisí se životem společnosti a „spravováním věcí veřejných“ v širokém slova smyslu. Nevýhodou volby slova řečník je skutečnost, která se na výsledcích našeho průzkumu projevila velmi výrazně, totiž, že veřejnou sféru, již výraz řečník uživatelům jazyka asociuje, chápe většina českých občanů poměrně úzce, tj. ztotožňuje ji se sférou působení celostátních médií masové komunikace.

3. Osoby a skupiny uváděné jako příklady dobrých a špatných řečníků

Na otázku 15 odpovědělo celkem 823 (tj. 82 %) dotázaných, tzn. že 184 respondentů neuvedlo žádný, konkrétní ani obecný (viz níže) vzor dobrého řečníka, resp. prohlásili, že si na nikoho nemohou vzpomenout či nikdo dnes nedokáže poutavě řečnit apod. Na otázku č. 16 odpovědělo celkem 765 (tj. asi 76 %) respondentů, 242 dotázaných neuvedlo žádný příklad či charakteristiku špatného řečníka, někdy s dodatkem typu nikoho nechci posuzovat. O automatickém ztotožnění řečníka se státníkem či mediálně známým politikem svědčí znění jedné z odpovědí, jež jakoby zachycuje rozhovor mezi tazatelem a respondentem: nevím, já je neposlouchám, koho? politiky. Někteří z respondentů neuváděli jako příklad žádnou konkrétní osobu, ale buď obecně jmenovali, jakými vlastnostmi se dobrý či špatný řečník vyznačují, nebo uvedli nějakou sociální skupinu, většinou profesní, jejíž příslušníci zpravidla jsou dobrými nebo naopak špatnými řečníky, nebo skupiny, jejíž členové by dobrými řečníky být měli. Tak dobrým řečníkem je např.: každý, kdo mluví maximálně 5 minut – nemám rád dlouhé řeči, či každý, kdo ví o čem mluví – mluví jasně a konkrétně; špatnými řečníky zase lidé, kteří opakují slova, dělají é, mluví pomalu, mají vadu řeči, či ti, co se zamotávají do svých lží. Mezi skupinami, z nichž pocházejí nebo [79]by měli pocházet dobří řečníci, jsou uváděni nejčastěji politici, srov.: všichni političtí exponenti, kteří se chtějí uplatnit ve vysoké politice, dále herci, viz např. lehce nostalgické vyjádření starší generace herců – byli na to vychováváni, kněží a televizní a rozhlasoví moderátoři. Objevila se např. pochvala: hlasatelé Českého rozhlasu mluví správně, klidně a česky. Špatní řečníci se podle respondentů opět rekrutují nejčastěji z řad politiků, např.: politici – neurovnaný projev, opakování slov či většina našich politiků – skládají pojmy, které nedávají smysl; dost poslanců – mnozí netuší, že správná čeština je víc než tucet kravat, dále z řad televizních moderátorů: moderátoři v TV – špatná výslovnost, přílišná hovornost a sportovců, zde se často poukazuje např. na omezenou slovní zásobu.

Ti z respondentů, kteří v odpovědích uváděli konkrétní osoby, jmenovali zpravidla osobnosti známé z veřejné sféry; a to převážně z té její části, jež je zprostředkovávána masovými médii. Osobnosti uváděné jako příklady dobrých či špatných řečníků pocházejí v naprosté většině ze dvou oborů lidské činnosti – jsou to jednak současní čeští politici a představitelé významných státních institucí, jednak herci a moderátoři televizních či rozhlasových pořadů, představitelé zábavního průmyslu a další mediálně známé osobnosti. Značnou část osob z této druhé skupiny je možno označit za mluvčí z profese[4], bez ohledu na to, zda skutečně mají nějakou odbornou řečovou průpravu.

Osobností, již jako příklad dobrého řečníka uvedlo v dotazníku nejvíce respondentů, byl Václav Klaus (v době, kdy byl průzkum prováděn, nebyl ještě prezidentem České republiky). Jeho jméno se v odpovědích objevilo celkem 105krát. Dalšími často uváděnými jmény byli Marek Eben (72×), Vladimír Železný (64×), Miroslav Donutil (43×), shodný počet respondentů uvedlo jako dobrého řečníka Václava Havla a Miloše Zemana (42×). Více než desetkrát byli zmíněni ještě Vladimír Špidla (23×), Stanislav Gross (22×), Petr Novotný (18×), Vladimír Čech (15×), Jan Rosák (16×), Jana Bobošíková (12×) a také George Bush (11×) a Adolf Hitler (10×) (komentář k dvěma posledně uvedeným jménům viz níže).

Za špatného řečníka byl největším počtem respondentů označen v uvedené době ještě úřadující prezident Václav Havel – jeho jméno bylo v odpovědi na otázku č. 16 uvedeno celkem 168krát. Další opakovaně uváděná jména byla Miloš Zeman (135×), Václav Klaus (63×), dále Vladimír Špidla a Petr Novotný (17×), Petra Buzková(15×) a Miroslav Grebeníček (13×). Nejčastěji uváděná jména se – jak můžeme vidět – objevovala v obou kategoriích a někdy je v nich jejich „skóre“ poměrně vyrovnané: např. Petr Novotný byl uveden 18krát jako dobrý řečník a 17krát jako špatný.

Respondenti, kteří uvedli příklady osobností, s nimiž mají osobní, masovými médii nezprostředkovanou zkušenost, byli v nepoměrné menšině. Osoba z nemediální [80]sféry se jako dobrý řečník objevila v 64 dotaznících, jako špatný řečník v 39 dotaznících. Nejčastěji byli z této oblasti jako dobří i jako špatní řečníci uváděni místní politici, učitelé, kolegové a nadřízení v zaměstnání, faráři, ojediněle se objevila sféra čistě soukromá: rodina a přátelé. Z těchto skupin si asi největší pozornost zaslouží to, co respondenti uvedli o svých učitelích. Učitel, profesor či ředitel školy byli jako pozitivní vzor zmíněni 22krát, jako negativní příklad 5krát, 4krát byli jako vzor dobrého řečníka uvedeni přímo učitel, resp. učitelka češtiny. Autoři těchto odpovědí byli v naprosté většině mladí lidé mezi 15 a 29 lety, studenti a učni; lidé středního věku či důchodci uváděli příklady ze školy či studia jen výjimečně. Místní politik, zpravidla starosta, byl jako pozitivní vzor zmíněn 10krát, jako příklad špatného řečníka 7krát. Celkem 14 respondentů uvedlo jako příklad špatného řečníka sebekriticky sebe sama a popsali své komunikační obtíže: bojí se mluvit před skupinou lidí; stydí se; má pořád trému, je často v rozpacích či nezaujmu, malá slovní zásoba. Naopak jeden respondent uvedl sebe sama jako příklad dobrého řečníka, s odvoláním na mínění ostatních: každý to o mně říká. Jen jako nečekaný důkaz toho, že odpovědi na otevřené otázky mohou být skutečně zárodky příběhů, dodávám, že týž respondent odpověděl na otázku po špatném řečníkovi: bývalý můj šéf – mluvil jako primitiv; sociodemografické údaje prozrazují, že dotyčný muž je toho času nezaměstnaný.

Naopak některé odpovědi vzbuzují pochybnosti, zda respondenti mohou mít s jazykovými projevy osob, jež uvedli jako příklady dobrých a ojediněle i špatných řečníků, vůbec nějakou osobní zkušenost, tj., zda respondenti tyto osoby někdy slyšeli mluvit a rozuměli jim, popř. alespoň nějakou jejich řeč četli. Jde o zčásti již zmíněné případy, kdy respondenti jmenovali řečníky cizojazyčné, jako George Bushe či Fidela Castra (ten byl 5krát uveden jako dobrý a jednou jako špatný řečník), historické postavy více než padesát let mrtvé, jako T. G. Masaryka, a osoby, pro něž platí oboje, tedy především již zmíněný Adolf Hitler nebo Napoleon Bonaparte. Ojediněle se objevovala i jména řeckých a latinských klasiků, Demosthena a Cicerona. Nelze samozřejmě vyloučit, že tito respondenti ovládají angličtinu či španělštinu natolik, aby byli schopni posoudit řečnické projevy v těchto jazycích, stejně tak nelze vyloučit, že jsou mezi nimi lidé, kteří čtou starověké klasiky, třeba i v originále. Sociodemografické údaje o autorech těchto odpovědí tomu však příliš nenasvědčují. Mezi 11 respondenty, kteří uvedli jako vzor dobrého řečníka současného amerického prezidenta, je např. švadlena se středním vzděláním bez maturity mezi 45 až 59 lety, důchodce se základním vzděláním či zahradnice také bez maturity, všichni z obcí nanejvýš do 5 000 obyvatel, tedy vesměs lidé, u nichž schopnost rozumět projevu v angličtině není sice přímo vyloučena, není ale příliš pravděpodobná. Spíše se zdá, že respondenti uvádějí prostě to, co znají z doslechu, nebo – v případě klasiků – co si lépe nebo hůře zapamatovali ze školy: např. ošetřovatelka dojnic se základním vzděláním mezi 45 a 59 lety odpověděla na otázku po nejlepším řečníkovi slovy: [81]„Ovidius – nejznámější řečník.“[5] Hlavní důvod toho, proč někteří respondenti nepovažovali osobní zkušenost za nutnou podmínku pro posouzení kvalit řečníka, je však třeba hledat v tom, čím tito respondenti své označení té či oné osobnosti za nejlepšího/nejhoršího řečníka vysvětlovali. Zdůvodnění typu dokázali strhnout národ (A. Hitler, N. Chruščov); dokázal přesvědčit davy (Hitler); umí řečí ovládat masy lidí (S. Husajn) ukazují na pojetí řečnictví jako umění směřujícího k dosažení určitého cíle či jako zvláštní schopnosti umožňující tento cíl dosáhnout. Z výsledku, z dosaženého úspěchu, je pak usuzováno na existenci tohoto umění či schopnosti. Podobná kritéria posuzování dobrého a špatného řečníka se ostatně neobjevují jen u historických osobností či cizích státníků, ale i v odpovědích respondentů, kteří uváděli současné české osobnosti (srov. níže).

4. Odůvodnění odpovědí

4.1. Charakteristika dobrých a špatných řečníků, jejich jazykové a komunikační schopnosti

Pořadí osob nejčastěji uváděných v obou kategoriích sice asi vzbuzuje naši přirozenou zvědavost, podobá se však poněkud žebříčkům obliby politiků či anketám typu Týtý a samo o sobě nemá valnou vypovídací hodnotu. Obě otázky však naštěstí obsahovaly ještě druhou část: Proč považujete toho či onoho za dobrého/špatného řečníka? Přestože opět ne všichni na tuto část odpověděli a někteří podali vysvětlení poněkud tautologická (dobře se vyjadřuje; neumí mluvit), lze z odpovědí, které jsme obdrželi, získat určitý obraz o kvalitách, jaké by měl mít podle zkoumaného vzorku populace dobrý řečník, a o nedostatcích, které naopak činí z mluvčího v očích respondentů řečníka špatného. Nemělo by přitom smysl posuzovat, zda uváděné charakteristiky skutečně „odpovídají“ jazykovým a řečnickým schopnostem dané osobnosti, tedy zkoumat, zda bývalý ministr kultury Milan Uhde má vadu řeči a jakou, nebo zda jazykový projev předsedy Poslanecké sněmovny L. Zaorálka vystihuje odpověď ostravská mluva, vůbec se nesnaží atp. U mnoha osob a u většiny charakteristik by to ani nebylo možné. Je ostatně velmi pravděpodobné, i když samozřejmě nedokazatelné, že v mnoha případech nacházeli respondenti zdůvodnění své volby ex post: na počátku asi zpravidla byla sympatie či antipatie k určité osobnosti a teprve následně se respondenti rozpomínali na řečnické kvality a nedostatky dané osoby. O skutečných řečnických kvalitách uváděných osobností vypo[82]vídá dotazníkový průzkum jen velmi omezeně, říká ale mnohé o hodnotách, které čeští mluvčí spojují s jazykem a řečovým projevem, a také o jejich metajazykovém myšlení a vyjadřování.

Mezi kritérii hodnocení, která ze stručně a často dosti razantně formulovaných odpovědí vystupují, lze odlišit hlediska jazyková a mimojazyková. Výraz „jazyková“ je tu ovšem třeba chápat v širokém slova smyslu jako týkající se mluvního projevu, komunikační, neboť sem patří i charakteristiky nonverbálního projevu. Z jiného pohledu lze kritéria hodnocení rozdělit na etická, funkční, estetická apod.

Jako mimojazyková chápu hodnocení řečníkovy pravdomluvnosti, intelektu, povahových vlastností a zčásti i vzhledu: stojí za svým a nelže; mluví pravdivě; nebojí se říci pravdu; inteligentní člověk s přehledem; je chytrý; je to fešák, sluší mu to, nebo naopak (charakteristiky špatného řečníka): lže (celkem 8×); není upřímný; arogantní, namyšlený; balamutí lidi; nafoukanec; zmatenost, nízké IQ; mluví a vypadá jak blbeček; nejenom, že špatně vypadá, ale není mu rozumět; hloupá blondýna; má křivá ústa; má velké zuby atp. Nemalá část odpovědí obsahovala jako odůvodnění velmi obecná hodnocení osobnosti typu: má to šmrnc; má to úroveň; osobnost; má to energii; je moc dobrá, či naopak je trapný; nemá jiskru apod. Lze tomu rozumět tak, že značná část respondentů chápe pod pojmem dobrého či špatného řečníka komplexní charakteristiku, zahrnující jak jazykové, tak mimojazykové kvality mluvčích. Dělení na jazyková (komunikační) a mimojazyková hodnocení není ovšem nijak jednoznačné: mezi oběma typy hodnocení existují prostupné hranice. Nesnadnost tohoto dělení se nám ozřejmí, uvědomíme-li si např., že není možné etická kritéria vykázat do oblasti mimojazykového hodnocení, jakkoli by nás k tomu některé výše uvedené příklady mohly svádět. Vedle prostého lže, uváděného opakovaně jako charakteristika špatného řečníka, se objevilo také dobře lže jako vlastnost dobrého řečníka. Zatímco prvnímu typu můžeme rozumět jako čistě morálnímu odsudku mluvčího beze vztahu k jeho komunikačním schopnostem, u druhého typu se projevuje rozpor mezi negativním hodnocením morálním a pozitivním hodnocením z jiného, nejspíše asi funkčního pohledu. Morální kvality mluvčího se tedy mohou projevovat v komunikaci různým způsobem a recipienti je také mohou, ale nemusí vnímat a reflektovat jako vázané na určité rysy jeho komunikativního jednání (srov. lže a neumí to ani zakrýt, jeho řeč je kostrbatá, nepřesvědčivá). Jednotlivé žánry, jako dialog či diskuse, mají navíc svá pravidla chápaná jako závazná – řád interakce, o němž mluví americký sociolog E. Gofmann, je v jistém smyslu zároveň „morálním řádem“. Proto odpovědi jako: reaguje s noblesou na všechny i na nevyzpytatelné otázky; má přehled a nad ostatními vždy navrch; nepřipustí, že se mýlí; na nepříjemné otázky odpovídá urážkami tazatelů nelze rozhodně považovat za mimojazyková hodnocení, na druhé straně většina hodnocení jednoznačně jazykových mívá etický rozměr, viz třeba – v našem dotazníku velmi časté – stížnosti na vulgaritu. Své jazykové/komunikační koreláty mají ostatně i jiné povaho[83]vé rysy: např. z tempa může být usuzováno na temperament mluvčího, upřímnost, k níž jeden z respondentů odkazuje lidovým úslovím co na srdci, to na jazyku, je vlastností, jež by bez možnosti komunikovat, dávat najevo či skrývat svůj vnitřní život, vůbec neexistovala.

Hodnocení charakteru, rozumových schopností či vzdělání řečníka nelze ostatně úplně zamítnout jako irelevantní ani tehdy, když tyto vlastnosti nejsou v odpovědích nijak usouvztažněny se svými projevy v komunikaci. Tedy alespoň ne tehdy, pokud vezmeme v úvahu požadavky, které na dokonalého řečníka kladli autoři starověkých rétorik. Pro Cicerona je ideálem vir bonus a orator perfectus, spojení ušlechtilého člověka, aktivního občana a dokonalého řečníka[6], autor jednoho z nejdůležitějších děl starověké klasické rétoriky, Marcus Fabius Quintilianus, nadepsal jednu z kapitol svých Základů rétoriky Řečníkem může být jen čestný muž. Dokonalé ctnosti přitom nelze dosáhnout bez neustálého vzdělávání se, jež Quintilianus zdůrazňuje v celé knize: „takového člověka si nemůžeme představit bez ctnosti, a i když ctnost bere některé své podněty z přirozenosti, musí se zdokonalovat pomocí vzdělávání, proto především musí řečník pěstovat své mravy studiem a musí probrat veškeré učení o čestném a spravedlivém, bez něhož nemůže být ani čestný muž, ani zkušený v mluvení“[7]. Takovýto dokonalý řečník je samozřejmě pouze ideálem, „řečník, jaký ještě nebyl, ale jaký může být“, říká Quintilianus (d. cit. v pozn. 7, tamtéž). Quintilianovo úsilí vyvrátit tvrzení, že ctnost a řečnické umění spolu nesouvisejí či si dokonce protiřečí, je ovšem zároveň odezvou na odmítání rétoriky z mravního hlediska, na protichůdná hodnocení rétoriky, jež jsou stále živá a která se, jak ještě dále uvidíme, projevují i v odpovědích respondentů našeho dotazníku.

Jazyková hodnocení se týkají spíše prostředků z nižších rovin výstavby jazykového projevu: lexikální, fonetické, a pravděpodobně, nepřímo, také morfologické, jen ojediněle se objevují zpravidla spíše vágní hodnocení větné stavby (od počátku věty ví, kam směřuje; vhodná formulace vět; používal složitá souvětí (Cicero); na konci jeho věty už nikdy posluchač nevěděl, jak začala), kompozice (projevy má uspořádané; jednotlivé části projevu na sebe myšlenkově navazují; logická stavba) či velmi obecně stylu (jeho osobitý styl; dobrá stylizace). Z lexikální roviny hodnotí respondenti především šíři slovní zásoby, užívání cizích slov a dále užívání slov vulgárních a nespisovných. Bohatá, široká, dostatečná apod. slovní zásoba či slovník se objevily 10krát jako charakteristiky dobrého řečníka, absence či omezenost slovní zásoby jako charakteristika špatného řečníka byla uvedena 5krát. (Přílišným) užíváním cizích slov vysvětlilo svoji volbu špatného řečníka devět respondentů, naopak pro dva to byla charakteristika dobrého, resp. úspěšného řečníka (ve všech případech šlo o politiky), pro čtyři respondenty byl dobrým řečníkem ten, [84]kdo cizí slova nepoužívá, popř. užívá česká slova. Vulgarita, používání sprostých či neslušných slov charakterizují špatného řečníka v odpovědích 26 respondentů, z toho 22krát byl tímto vulgárním řečníkem Miloš Zeman. Jako negativní charakteristiky slovní zásoby se dále objevily formulace nespisovné výrazy, nevhodná slova, dva respondenti projevili odpor k neologizaci – vymýšlí nová slova. O splývání etických a jazykových kritérií svědčí formulace využívá arogantní slova.

Identifikovat v odpovědích respondentů reflexi morfologické roviny jazyka představuje značný interpretační problém: lze stejně tak dobře říci, že se k morfologii respondenti nevyjadřují vůbec, i, že se k ní vyjadřují velmi často. Explicitní zmínku o tvarosloví – nespisovné tvary – jsem totiž našla jen jednu, domnívám se ale, že část blíže nespecifikovaných poukazů k nespisovnosti špatných řečníků (12krát) a spisovnosti dobrých řečníků (49krát, z toho 10krát u M. Ebena) je možno chápat právě jako hodnocení spisovné či nespisovné morfologie. To je samozřejmě tvrzení velmi snadno napadnutelné: respondenti mohli stejně tak dobře mít na mysli výslovnost či slovní zásobu, nebo – velmi pravděpodobně – více těchto rovin zároveň (odpovědi vztahující nespisovnost specificky k některé z uvedených rovin byly ojedinělé: nespisovný pražský akcent; používá nespisovné výrazy). Domnívám se tedy, že absence explicitních hodnocení tvaroslovné normy není způsobena tím, že by ji respondenti nepovažovali za důležitou, nýbrž tím, že pro hodnocení morfologické roviny jednak chybí laickým uživatelům češtiny metajazyk a jednak v jejich povědomí splývá spisovné tvarosloví se spisovností, resp. se správností vůbec (viz odpovědi dodržuje pravidla českého jazyka; mluví správnou češtinou). Ani u formulací používá nespisovné výrazy či nespisovné slova nemůžeme s jistotou tvrdit, že jde o hodnocení lexika: pro laické uživatele češtiny jsou s velkou pravděpodobností adjektivní tvary dobrej, dobrýho stejně nespisovnými „slovy“ jako furt, vejška či denaturák. Do jaké škatulky zařadit jednotlivé odpovědi respondentů není ostatně vůbec důležité, dotazník spíše nutí k zamyšlení nad tím, co vůbec pro laiky znamenají některé jazykovědné kategorie či termíny – např. co vlastně myslí pod pojmem ne/spisovnost.

Zdá se, že uživatelé češtiny hodnotí řečníka podle té roviny jazyka, která je v jeho projevu nejnápadnější: tak se podle okolností jeví jednou jako prototypická nespisovnost tvaroslovná, jindy výslovnostní nebo lexikální. Spojením nespisovnosti s lexikem je např. možné si vysvětlit poukazy k nespisovnosti u M. Zemana – objevily se celkem 5krát, dvakrát se mluví výslovně o výrazech či slovech, jednou o tvarech, v ostatních odpovědích se říká: mluví nespisovně a nesrozumitelně; vyjadřuje se nespisovně a je vulgární; huhňá, nemluví spisovně (naopak dva respondenti jej pochválili za spisovnost). Přestože, jak bylo výše řečeno, obecně nemá smysl posuzovat, zda hodnocení respondentů skutečně charakterizují projev uváděných osobností „reálně“ či „spravedlivě“, v tomto případě může být malé srovnání užitečné. Ve dvou diskusních pořadech, náhodně vybraných z databáze přepisů televizních diskusních pořadů oddělení stylistiky a lingvistiky textu ÚJČ, hodinovém 7 aneb Sedm [85]dní stanice Nova a v pětačtyřiceti minutové Nedělní partii stanice Prima, zazněl z úst M. Zemana jeden obecněčeský tvar: „referendum který“, v další, souřadně připojené vztažné větě již pokračoval spisovně „a které úspěšně proběhlo“. V prvním z obou pořadů byl přitom jedním ze dvou hlavních hostů, ve druhém hostem hlavním, v obou mluvil nejméně třetinu až polovinu celkového času. Kromě této tvaroslovné nespisovnosti zaznamenávají oba přepisy několik případů nespisovné, zjednodušené výslovnosti typu jesli, dyť, jejich počet je však spíše menší, než tomu bývá u ostatních hostů i moderátorů těchto pořadů. Na druhé straně zde ovšem M. Zeman řekl o obvinění vzneseném vůči sociální demokracii, že je to „taková pitomost, že jí snad opravdu nikdo duševně normální nemůže uvěřit“, dále prohlásil, že bude „zatraceně rád“ a užil několika adherentně expresivních výrazů: „tak jsem je skutečně během pěti minut (…) vyrazil“, „byli vyhozeni během pěti minut“ atp. Nabízí se tedy vysvětlení, že respondenti, kteří charakterizují Zemanův projev jako nespisovný, i ti mnohem početnější respondenti, kteří mu vytýkají vulgaritu, poukazují k témuž – právě k této expresivitě a polemické vyhrocenosti[8], či jak to formuloval jiný respondent, k tomu, že se špatně vyjadřuje na úkor ostatních.

Zvuková stránka řeči byla v odpovědích reflektována nejčastěji, a to jak pokud jde o jevy segmentální, artikulaci hlásek, tak o jevy suprasegmentální. Záporná hodnocení fonetické roviny u špatných řečníků přitom výrazně, téměř trojnásobně (221 : 74), převažují nad jejími kladnými charakteristikami u dobrých řečníků.[9] Respondenti si stěžují na špatnou či nezřetelnou výslovnost (M. Čejková – špatná výslovnost, samohlásky jí nic neříkají; Suchařípa st. vadí mi jeho artikulace; J. Bašta – huhňá; C. Svoboda – nezřetelně artikuluje; P. Uhl – drmolí), na častá přeřeknutí a především na vady řeči, zejména na ráčkování – to je výslovně zmíněno 25krát (P. Buzková – neumí vyslovit r a ř), v sedmi odpovědích se mluví obecně o vadě řeči, dvakrát je dokonce absence řečové vady prostředkem pozitivní charakteristiky: M. Eben mluví pomalu, užívá česká slova, je vtipný, nemá vadu řeči. Špatní řečníci jsou dále velmi často popisováni výrazy jako koktá, blekotá, huhňá, je to blekota, brepta atp., které je však třeba spíše než za identifikaci skutečné řečové vady považovat za respondentovo expresivní vyjádření odporu k celkovému řečovému projevu daného mluvčího, popř. k jeho osobě vůbec, srov. např.: Buzková – ráčkuje, blekotá, lže; V. Klaus, M. Zeman, V. Havel samolibě mekotají.

Ze suprasegmentální roviny zmiňují respondenti explicitně poměrně zřídka intonaci a přízvuk (celkem 9 konkrétních zmínek, všechny záporné): L. Borhyová ne[86]logické klesání hlasem; V. Špidla – mluví monotónně, častěji je zmiňována barva hlasu, a to 17krát jako pozitivní charakteristika (má příjemný hlas; jeho hlas má charisma; kultivovaný, přirozený hlas), 6krát jako negativní (škaredý hlas; mečí), dosti četná jsou hodnocení tempa a pauz. Vetší pozornost posluchačů – alespoň soudě podle našeho dotazníku – přitahuje tempo pomalé, a vyvolává přitom postoje jak kladné, tak – to mnohem častěji – odmítavé. Explicitní zmínky o pomalosti se v charakteristikách dobrého řečníka objevily celkem 7krát, zpravidla se tu pojí s dalšími atributy oceňujícími srozumitelnost, zřetelnost jazykového projevu (P. Pithart – mluví pomalu, srozumitelně, česky) nebo je pomalost chápána jako výraz povahového rysu mluvčího, jeho rozvážnosti: V. Havel – vyjadřuje se pomalu, rozvážně. Negativní hodnocení pomalosti a/nebo dlouhých pauz (pomlk, prodlev atp. – M. Zeman – mluví příliš pomalu; V. Havel – rozvleklá řeč, mezery mezi slovy), které uvedlo celkem 16 respondentů, souvisí domnívám se s dalšími, obecněji formulovanými odpověďmi, v nichž respondenti vyjadřují svůj odpor k tomu, co vnímají jako řeč rozvleklou, zdlouhavou a jako neschopnost mluvčího dostatečně pohotově formulovat vlastní myšlenky: V. Havel dlouho mu trvá, než se vyjádří, mluví obsažně; V. Benda – pauzy, hledal výrazy. Zatímco poukazy k pomalosti, ať již kladně nebo záporně hodnocené, se týkají převážně politiků, rychlost je zaznamenávána spíše u moderátorů a bavičů. Jako atribut dobrého řečníka byla uvedena pouze jedenkrát, nepřímo: P Novotný – dovede mluvit bez přestávek, negativní hodnocení rychlosti vyjádřili respondenti 10krát, např.: P. Novotný a TV Nova – mluví překotně – intonace; Novotný mele, drmolí; Štěpánová rychlá, nesouvislá mluva. Negativní hodnocení pauz a dlouhého, opakovaného hledání formulace je myslím výrazem obecnějšího požadavku po plynulosti (celkem 23krát výslovně uvedena plynulost jako vlastnost dobrého řečníka, neschopnost mluvit plynule 8krát jako rys špatného řečníka), popř. souvislosti řeči[10] a schopnosti mluvit spatra, zpaměti, bez papíru. Jiným výrazem téhož požadavku je nízká tolerance vůči tomu, co pauzy a prodlevy často vyplňuje: k parazitním či – jak to formuloval jeden z respondentů – plevelným slovům a nejrůznějším neartikulovaným, hezitačním zvukům. Slovy jedné z 23 odpovědí zmiňujících tento jev: špatnými řečníky jsou všichni ti, co si vypomáhají opakováním nic neříkajících slov ehm, prostě apod.

V některých odpovědích se objevují i poukazy k nonverbální, resp. paralingvální složce komunikačního jednání hodnocených osob, vždy jde přitom o negativní hodnocení: M. Zeman – klátí hlavou, mluví pomalu, jako když usíná; M. Zeman – ví, co říká, ale mele sebou u toho; V. Klaus – usměvavý, neklidný výraz; V. Havel – samé pomlky a gesta; p. Havel – neumí komunikovat bez ruk (sic); V. Špidla – mluví str[87]nule, neprojevuje žádné emoce a cit, ve dvou případech upozorňuje respondent na rozpor mezi sdělením verbálním a nonverbálním: V. Špidla – mimika neodpovídá obsahu – působí falešně; N. Lenertová – i při vážných zprávách se neustále směje. Klasická rétorika rozlišovala tradičně pět částí řečnického systému: inventio (vyhledávání látky), dispositio (uspořádání), elocutio (styl), memoria (učení o paměti) a pronuntiatio nebo actio (přednes).[11] Pokusíme-li se k charakteristikám uváděným v dotazníku vztáhnout – namísto příslušnosti k jednotlivým jazykovým rovinám – tento způsob dělení, můžeme konstatovat, že respondenti posuzují dobré a špatné řečníky především podle dvou naposled uvedených částí rétoriky: podle schopnosti mluvit zpaměti, spatra a podle přednesu. To např. také do značné míry vysvětluje „vítězství“ bývalého prezidenta Václava Havla v kategorii špatný řečník: je mu vytýkáno ráčkování, hezitační zvuky, zadrhávání, opakování slov atd. (viz příklady citované výše), neumí mluvit bez papíru narozdíl např. od V. Železného, který mluví spatra bez zakolísání. Naopak ti respondenti, kteří uvedli V. Havla jako příklad dobrého řečníka, vyzdvihovali spíše vlastnosti náležející k částem dispositio a elocutio: projevy má uspořádané, mají smysl; široká slovní zásoba; jeho osobitý styl.

4.2. Postoje k jazyku. Jazyk, řeč a řečnictví jako hodnoty

Odpovědi na otázku, proč někoho považujete za dobrého či špatného řečníka, ukazují nejen, na které aspekty jazykového projevu se respondenti při jeho hodnocení soustředí a jaká kritéria hodnocení aplikují na jednotlivé složky i na projev jako celek, ale také na to, jakou hodnotu pro ně vůbec představuje skutečnost, že někdo umí dobře mluvit (jedna z mnoha tautologických odpovědí), a tím nepřímo i jakou hodnotou je pro ně jazyk. Uváděné charakteristiky je tak možno klasifikovat nejen podle rovin jazyka či částí rétoriky, které komentují, ale také podle požadavků kladených na dobrý jazykový projev, či podle funkcí a hodnot, které jsou takovému projevu ať již výslovně či nepřímo připisovány. František Daneš mluví v souvislosti s postoji vůči jazyku o rozlišování čtyř druhů postojů obecně: instrumentálních, etických, afektivních a zvykových a považuje toto rozdělení za vhodné i pro sociolingvistiku. Instrumentální postoje se projevují v hodnocení jazykových prostředků podle „vhodnosti, adekvátnosti k funkci, podle jejich efektivnosti či ekonomičnosti“.[12] Dodržování kolektivních jazykových norem, důraz na jazykovou správnost spojuje Daneš jak s postoji instrumentálními, tak etickými. K afektivním postojům řadí nacionalisticky či esteticky motivovaná hodnocení jazyka, zvykovými postoji je pak možno vysvětlovat odpor proti změnám v jazyce, poža[88]davek neměnnosti a „čistoty“; poslední dva typy postojů přitom v konkrétních sociolingvistických situacích různými způsoby souvisí s národně reprezentativní funkcí jazyka. Tyto čtyři typy postojů lze rozpoznat i v hodnoceních, jimiž respondenti našeho dotazníku zdůvodňovali své označení určité osoby za dobrého či špatného řečníka. Jednotlivé postoje, resp. odpovídající kritéria hodnocení, se ovšem, jak také upozorňuje F. Daneš, „zřídka uplatňují v čisté podobě“ (d. cit. v pozn. 12, tamtéž). Odpovědi našich respondentů svědčí o tom, že tu často působí více různých kritérií najednou a že mezi nimi mohou existovat různé vztahy, mj. i hierarchické – co je pro jednoho hodnotou sama o sobě, může být pro druhého jen prostředkem k dosažení jiné (vyšší) hodnoty – např. noremnost či spisovnost může být hodnotou sama o sobě, nebo prostředkem či podmínkou „krásy“, estetické hodnoty jazykového projevu. Navíc výrazy poukazující při doslovné interpretaci k jednomu typu hodnoty mohu být ve skutečnosti zástupným či eliptickým vyjádřením hodnoty jiné či více hodnot najednou. Tak např. některé odpovědi kladou jako hodnotu prostou skutečnost, že projev je „česky“: snaží se mluvit česky; užívá česká slova; čistá čeština; nejsou zatíženi novými výrazy, uchovali si čistou češtinu (= většina emigrantů). Lze se ovšem pouze dohadovat, do jaké míry vyjadřují tyto odpovědi nacionální stanovisko respondentů, jak mnoho se tu odráží národně reprezentativní funkce jazyka a do jaké míry se v tomto směru tyto odpovědi liší od hodnocení jako: mluví spisovně česky; mluví správnou češtinou; mluví krásně česky; použití spisovně, krásné, inteligentní češtiny, v nichž jsou výrazy česky či čeština rozvinuty dalšími atributy, poukazujícími ke správnosti, spisovnosti či kráse. Domnívám se, že ve všech těchto odpovědích se uplatňují v různém poměru všechna výše zmíněná kritéria a že ve všech můžeme spatřovat projev emocionálního vztahu k jazyku, resp. k spisovné češtině jako jeho prestižní a národně reprezentativní varietě. O tom, že všechny tyto typy odpovědí mohou být zároveň v jisté míře projevem purismu, uzavřenosti vůči „cizím vlivům“, v některých případech i zcela otevřené xenofobie, svědčí odpovědi na některé jiné otázky našeho průzkumu. V první otázce byli respondenti dotázáni, zda se podle jejich mínění čeština v posledních letech spíše/rozhodně zlepšila, či zhoršila, v otázce č. 3 měli ti, kteří odpověděli, že se spíše/rozhodně zhoršila, uvést pro své tvrzení nějaký důvod. Z 575 respondentů, kteří uvedli, že se čeština zhoršila (58 %), jich 200 ve své odpovědi poukázalo na to, že se používá více cizích výrazů a názvů, že je čeština vystavena vlivu angličtiny a jiných jazyků, či dokonce, že se zhoršila v důsledku cizích národností či migrací – v posledních dvou příkladech jde ale o ojedinělé formulace. Můžeme najít dotazníky, v nichž si respondenti v odpovědi na otázku 3 stěžují, že se používá zbytečně moc cizích slov, a v odpovědích na otázku 15 zdůrazňují jako charakteristiku dobrého řečníka „českost“ jeho projevu – má příjemný hlas a mluví hezky česky; výborná čeština. Celkově je ale případů těchto korelací u jednoho a téhož respondenta velmi málo, rozhodně méně, než bychom na základě množství výhrad vůči cizím slovům mohli očekávat.

[89]Odmítání cizích slov, které se vedle otázky č. 3 a některých dalších (viz níže) objevilo také v odpovědích na otázku č. 16, tj. v hodnoceních špatného řečníka (viz výše o lexikální rovině), lze ovšem motivovat i postoji instrumentálními, tj. poukazem na jejich nesrozumitelnost – používá se spousta cizích výrazů, kterým nerozumím; používání cizích nesrozumitelných slov – a zároveň i etickými, tam, kde respondent zdůrazňuje nesrozumitelnost cizích výrazů pro druhé či jejich nesprávné užívání: spousta cizích slov, kterým se nerozumí; běžně užívaná cizí slova se vyslovují v anglické verzi a jsou nesrozumitelná; špatné využívání cizích slov (vše odpovědi na otázku č. 3). Nesrozumitelnost či špatné užívání cizích slov jako důvod jejich odmítání může být samozřejmě jen zástupným motivem, skrývajícím iracionální, xenofobní postoje – F. Daneš mluví ve výše citované studii o „rozporu mezi proklamovanými motivy (…) chování a (…) přesvědčení a mezi podněty a motivy skutečnými“ (d. cit. v pozn. 12, s. 254). Na druhé straně odpovědi na jinou otázku průzkumu, otázku č. 10, v níž měli respondenti napsat český význam cizích slov, která jim vadí (pokud v předchozí otázce odpověděli, že jim užívání některých vadí), ukázaly, že čeští mluvčí mnohým užívaným přejatým slovům (sofistikovaný, dysfunkce, asertivita, irelevantní) skutečně nerozumějí nebo jim rozumějí nepřesně. V mnoha případech je také buď oni sami, nebo tazatelé provádějící výzkum neumějí zapsat ani původním, ani počeštěným pravopisem.

Vedle kladného hodnocení spisovného projevu (celkem 49×) a správnosti či dodržování pravidel jazyka, které lze zahrnout pod požadavek dodržování normy (spisovného) jazyka, u Daneše spojovaného s racionálními, instrumentálními a etickými postoji (d. cit. v pozn. 12, s. 250–251), se v charakteristikách dobrých řečníků opakovaně objevuje ocenění kultury či kultivovanosti jazyka či vyjadřování (celkem 26×), popř. je adjektivum kultivovaný vztaženo k celkovému jednání, vystupování řečníka (kultivovaný jazyk; kultivovaný projev; vzor jazykové kultury; dobré a kultivované vystupování). V teorii jazykové kultury Pražské školy se kultivovanosti, resp. u V. Mathesia vytříbeností rozumí pojem nadřazený pojmu spisovnosti či jazykové správnosti – spisovný či gramaticky správný jazykový projev ještě nemusí být kultivovaný, vedle toho je kultivovanost spojována s funkčností: „Kultivovaný jazyk spisovný je nástroj jemný a neselhávající (…) Vyhovuje dobře každé z četných funkcí, v nichž se objevuje“.[13] Funkčnost v tomto pojetí nelze ovšem ztotožňovat s pouhou utilitárností, s ryze instrumentálním postojem k jazyku; jak zdůrazňuje I. Nebeská: „kultivovanost byla chápána přímo jako atribut (jeden z atributů) funkčnosti“[14], v dnešní situaci je ovšem tento vztah vnímán jinak: „Většina dnešních uživatelů češtiny si je velmi dobře vědoma toho, že i nekultivovaná komunikace je [90]funkční“ (d. cit. v pozn. 14, s. 99). Požadavku kultivovanosti v odpovědích respondentů je proto třeba rozumět nejspíše jako projevu etických a estetických postojů k jazyku. Domnívám se, že je tu oceňována především nesamozřejmost námahy, jakási „přidaná hodnota“, kterou mluvčí do „pěstění“ svého jazykového projevu a celkového vystupování vkládá nebo vložil, možná i jistý prvek sebeovládání, kázně, vlastností, které byly mimochodem v době vzniku teorie jazykové kultury, jak upozorňuje I. Nebeská[15], společností ceněny mnohem výše než dnes. Hodnocení spisovnosti, popř. správnosti, kultivovanosti a krásy jazykového projevu se v jednotlivých odpovědích vyskytují společně v nejrůznějších kombinacích, které svědčí o tom, že respondenti uvedené kvality spolu navzájem spojují, ale neztotožňují je: kultivované a spisovné vyjadřování (M. Eben); krásná a spisovná čeština (M. Donutil); mluví krásně spisovně (J. Rosák); spisovná čeština, kultivované vystupování (A. Přidal).

Instrumentální postoje k jazyku se v odpovědích respondentů projevují nejvýrazněji hodnocením účinku, výsledků působení jazykového projevu posuzovaného řečníka, efektivnosti a popř. ekonomičnosti sdělení. Respondenti přisuzují mluvení osob, k jejichž řečnickým kvalitám se vyjadřují, nejčastěji dvě praktické funkce – funkci (prostě) sdělovací a funkci působící, konativní[16]. S funkcí prostě sdělovací spojuji hodnocení řečníkovy schopnosti předat obsah sdělení, formulovat informace a myšlenky tak, aby jim druhý rozuměl. Nejčastěji je tento požadavek v odpovědích formulován jako srozumitelnost: mluví jasně a srozumitelně; je schopen vyjádřit srozumitelně své myšlenky – přímo tento výraz v různých slovnědruhových podobách byl užit 48krát v hodnocení dobrého řečníka, špatného řečníka charakterizovalo 27 respondentů nedostatkem srozumitelnosti. Kritérium (všeobecné) srozumitelnosti je ovšem přítomno i v jinak formulovaných hodnoceních: normální člověk mu nerozumí (V. Havel); používá moc odborných výrazů (V. Klaus); rozumí mu i prostý lid (M. Zeman). S praktickou sdělností se pojí požadavek na ekonomičnost sdělení, formulovaný většinou jako stručnost či krátkost, a dále požadavek přesnosti a výstižnosti: je konkrétní, stručný a jasný (J. Tvrdík); mluví výstižně, přesně (V. Špidla); nevyjádří jasně podstatu, špatně sledovatelný projev (C. Svoboda); věcné, přímé odpovědi, udrží si přesnost (V. Železný); mluví vždy k věci a stručně (M. Eben).

Působící (konativní) funkci jazyka reflektují nepřímo ty odpovědi, jejichž autoři posuzují řečníkovu schopnost působit na adresáta, zaujmout jeho pozornost, přesvědčit jej o svých názorech (persvaze), popř. ho přimět k nějaké činnosti (apel).[17] [91]Respondenti se tu vyjadřují k tomu, jak projevy jimi posuzovaných osob plní funkci, jíž byla rétorika od svých počátků definována – jako umění řečí ovlivnit posluchače, mluvit tak, abychom přesvědčili. Poukazují přitom zpravidla pouze na výsledek, na to, co řečník svojí řečí dokáže, zda je úspěšný; způsoby a prostředky, jež k úspěchu či neúspěchu vedou, bývají v tomto typu odpovědí zmiňovány jen výjimečně: je vzdělaný, chytrý, dokáže přesvědčovat ostatní; odpoví i na nepříjemné otázky, dovede vykličkovat z každé situace; umí lidi strhnout na svou stranu; dokáže řečí s lidmi manipulovat (vše V. Klaus); dokáže ovlivnit lidi (V. Železný). Někdy se vysvětlení volby té či oné osobnosti omezuje na poukaz ke konkrétnímu výkonu či životnímu úspěchu: V. Malý je dobrým řečníkem, protože i díky jemu nedošlo v roce 89 k násilnostem, dokázal udržet na Letenské pláni tisícový dav několik dní, P. Pithart své řečnické schopnosti dokázal i na Kubě, V. Železný zase tím, že se dostal do politiky. Některé z ocitovaných odpovědí naznačují, že uznání přesvědčovacích schopností řečníka nemusí rozhodně znamenat, že respondent chová k uvedené osobě obdiv, podporuje její politiku atp. – některé odpovědi svědčí o pravém opaku: umí oblbovat (V. Špidla); vše dovede zdůvodnit (M. Grebeníček); všechno okecá a lidi zblbne tak, že tomu věří, jednou bude prezident (V. Železný); viz i výše citované dobře lže (V. Klaus). Naopak některé charakteristiky V. Havla coby špatného řečníka mohou být čteny jako svého druhu chvála: neřeční, ale přemýšlí; snad i deset myšlenek v jedné; časté filozofické úvahy. Přinejmenším v tomto bodě se tedy náš dotazník od průzkumů obliby politiků liší. V protikladném hodnocení mravních a řečnických kvalit osobnosti se odráží protichůdné hodnocení rétoriky, které je s ní spojováno patrně od jejích počátků – odmítání rétoriky jako umění nezávislého na mravních kvalitách řečníka, a tedy vlastně neetického: „(V)šichni (…) se domnívali, že úkol řečnictví spočívá buď v přesvědčování, nebo v řečnění způsobem vhodným k přesvědčování: to může dosáhnout i ten, kdo není čestný člověk,“ shrnuje tyto názory Quintilianus (d. cit. v pozn. 7, s. 106). Platón v dialogu Gorgiás označuje rétoriku za „tvůrkyni a utvrzovatelku přesvědčení“, jejíž hlavní úlohou je „prostřednictvím slov vést (ale i zavádět) lidské duše“ (d. cit. v pozn. 6, s. 14). Jiným projevem „špatné pověsti“ rétoriky, negativních konotací samotného pojmu jsou odpovědi vycházející z implicitního protikladu mezi činem a řečí, popř. mezi řečí věcnou a nehledanou a rétorikou jakožto řečí prázdnou, zbytečně ozdobnou, sloužící k zastírání skutečných myšlenek či jejich absence: umí mluvit o ničem; mluví půl hodiny a nic nesdělí (oboje V. Klaus); hodně mluví, málo dělá (otec respondenta); to je řečí než něco udělá (manžel respondentky); mluví o všem a o ničem (většina politiků – vše odpovědi na otázku na vzor dobrého řečníka). Tytéž postoje k rétorice se projevily i v odpovědích na jinou otázku našeho výzkumu, v pořadí čtrnáctou, jež zněla „(…) co se vám vybaví pod pojmem řečnická otázka?“ Většina z těch, kteří se na tento dotaz pokusili nějak odpovědět, sice uvedla některou z obvyklých funkcí či definic řečnické otázky, část respondentů ale reagovala slovy: [92]plané řečnění; zbytečná otázka; mnoho řečí, ale žádný skutek; kamuflování skutečnosti; používají ji poslanci na oblbnutí lidí.

5. Závěr

Reflexe nesouladu mezi řečnickými dovednostmi a lidskými kvalitami téže osoby v naposled citovaných odpovědích je podle mého názoru nejviditelnějším případem obecnější nejistoty respondentů v otázce kritérií posuzování jazykových projevů. Ta je více či méně zřejmá z mnoha dalších odpovědí, např. jeden respondent zdůvodnil označení M. Zemana za špatného řečníka slovy ne kvůli výřečnosti, ale pro špatné názory, jiný odmítl odpovědět se zdůvodněním nejde jen o formu, ale i o obsah, uvedeným v titulu tohoto článku. Domnívám se, že mnozí uživatelé jazyka mají určitou intuitivní, laickou představu protikladu formy a obsahu, a jsou-li vyzváni, aby posuzovali jazykové projevy, pociťují jako dilema, zda hodnotit podle formy, již většinou ztotožňují se zvukovou stránkou jazyka, nebo podle obsahu, tedy na základě souhlasu či nesouhlasu s názory, jež posuzovaná osoba zastává. Ztotožnění řečnických kvalit s takto chápanou „pouhou“ formou pak může vést k odmítnutí hodnotit člověka na základě kritérií považovaných za nepodstatná. Způsoby, jimiž spolu „forma“ a „obsah“ souvisí, dimenze promluvy mezi fonetickou rovinou a jednotlivými nápadnými jevy, např. neznámými slovy, na straně jedné a pravdivostí či akceptovatelností sdělení na druhé straně, laici ve své většině nereflektují nebo je alespoň neumějí pojmenovat. Proto je také obtížné vyvodit z jejich odpovědí jednoznačná obecná tvrzení. Jedním z mála závěrů, které lze nad výsledky tohoto dotazníku učinit s jistotou, je zjištění, že pro většinu respondentů, představujících sociologicky reprezentativní vzorek uživatelů češtiny, je základní a převažující podobou jazyka, jež je očekávána a jež má být užívána ve veřejných projevech, spisovná čeština.[18]


[1] Výzkum byl hrazen z prostředků Centra pro výzkum vývoje osobnosti a etnicity, projektu LN00A023 MŠMT ČR.

[2] Zkoumaný vzorek populace byl tvořen z 48 % muži, z 52 % ženami, struktura souboru se dále řídila podle věku respondentů (27 % mezi 14. a 29. rokem, 29 % mezi 30 až 44 lety, 22 % mezi 45 až 59 lety a 22 % od 60 let výše), podle nejvyššího dosaženého vzdělání (27 % se základním vzděláním, 36 % se středním vzděláním bez maturity, 26 % s úplným středním vzděláním s maturitou, 11 % s vysokoškolským vzděláním) a dále podle typu ekonomické aktivity, podle regionu a podle velikosti místa bydliště.

[3] Srov. J. Alan, Narativní paradigma v sociologii, in: J. Alan, M. Petrusek, Sociologie, literatura a politika, Karolinum, Praha 1996, s. 16.

[4] Srov. Z. Palková, Mluvená čeština ve veřejných projevech, in: Přednášky z XXXVI. běhu LŠSS, Filozofická fakulta UK, 1994, s. 69.

[5] Tento typ „školských“ odpovědí je typickým příkladem problémů spojených s vyhodnocováním dotazníkového průzkumu, o nichž byla řeč výše. Lze k tomu doplnit, co v souvislosti s jiným dotazníkovým průzkumem týkajícím se jazyka poznamenal A. Tejnor: „odpovědi mohou být zkresleny různými okolnostmi. Máme na mysli možnost, že dotázaní neporozumějí přesně dané otázce, že nevyjádří své skutečné mínění, ale názor, o němž se domnívají, že je od nich očekáván“ (A. Tejnor a kol., Přejatá slova a veřejné mínění, NŘ 55, 1972, s. 187).

[6] Srov. J. Kraus, Rétorika v evropské kultuře, Academia, Praha, 1998, s. 47.

[7] Srov. M. F. Quintilianus, Základy rétoriky (přel. V. Bahník), Odeon, Praha, 1985, s. 533.

[8] Odpovědi respondentů mohly být také ovlivněny skutečností, že Zemanovy urážlivé a expresivní výroky byly ve sdělovacích prostředcích jako vulgární mnohokrát komentovány.

[9] Mezi odpovědi hodnotící zvukovou stránku jsem přitom nepočítala ty, kde se mluví obecně o ne/srozumitelnosti, nemožnosti rozumět a o ne/souvislosti projevu, protože zdrojem neporozumění mohou být i jiné jazykové roviny, ne/souvislost se může týkat větné či textové stavby. Naopak jako hodnocení fonetická jsem chápala adjektiva zřetelný, plynulý.

[10] Požadavek souvislosti se ovšem vztahuje k fonetické rovině méně jednoznačně než požadavek plynulosti (viz pozn. 9). Svědčí o tom i vztah k pomalosti: zatímco plynulost projevu se v odpovědích respondentů jeví jako neslučitelná s pomalým tempem a především s pauzami, nesouvislost je v jedné z již citovaných odpovědí spojena naopak s rychlostí: Štěpánová – rychlá, nesouvislá mluva.

[11] Srov. M. F. Quintilianus, d. cit. v pozn. 7, s. 128, a J. Kraus, d. cit. v pozn. 6, s. 44.

[12] Srov. F. Daneš, Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků: Příspěvek sociolingvistický, in: Jazyk a text. Výbor z lingvistického díla Františka Daneše I, část 2, Univerzita Karlova, Praha 1999, s. 250. Citovaná stať byla poprvé uveřejněna ve sborníku Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze 1968, Praha 1968, s. 119–128.

[13] Srov. V. Mathesius, O požadavku stability ve spisovném jazyce, in: Jazyk, kultura, slovesnost, Odeon, Praha, 1972, s. 65.

[14] Srov. I. Nebeská, Funkčnost a kultivovanost v každodenní komunikaci, in: Spisovná čeština a jazyková kultura, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1995, s. 98.

[15] Srov. I. Nebeská, Jazyk, norma, slovesnost, AUC Philologica Monographia CXXXVI–1995, Univerzita Karlova, Praha 1996, s. 120.

[16] Srov. R. Jakobson, Lingvistika a poetika, in: Poetická funkce, H & H, Praha 1995, s. 79.

[17] Se schopností zaujmout pozornost adresáta souvisejí i charakteristiky, jimiž své odpovědi vysvětlovali ti respondenti, kteří jako dobrého či špatného řečníka uváděli baviče, herce a moderátory zábavných pořadů: dovede zaujmout posluchače; dovede pobavit; mluví zajímavě (vše M. Donutil); jemný humor, správnost a zajímavost projevu (M. Eben).

[18] To samozřejmě nevypovídá nic ani o tom, zda tito respondenti jsou sami schopni na veřejnosti spisovné češtiny užívat, ani o tom, zda jiné řečníky skutečně primárně hodnotí podle jejich schopnosti mluvit spisovně.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 2, s. 76-92

Předchozí Josef Šimandl: Jak se šíří vychytávání, II.

Následující Alena Jaklová: Text a obraz v „billboardové“ reklamě