Sféry slovenské komunikace: od současných politických debat až k „motúziarčině“

Jana Hoffmannová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jeden z ambiciózních představitelů „mladší střední“ generace slovenských lingvistů, banskobystrický vysokoškolský pedagog Pavol Odaloš, předložil nedávno jazykovědné veřejnosti soubor svých prací Dynamika špecifických sfér komunikácie (Pedagogická fakulta Univerzity Mateja Bela, Banská Bystrica 2002, 160 s.).Vychází v něm ze sociolingvistického konceptu komunikačních sfér, propracovaného ve slovenské jazykovědě hlavně J. Bosákem; připomíná komunikační sféry, jimž sám věnoval své badatelské snažení v letech dřívějších; a prostřednictvím svých nejnovějších studií (z posledních pěti let) připojuje poznatky o komunikačních sférách dalších. Budiž tu aspoň naznačeno, že komunikační sféry se vydělují především na základě sepětí účastníků komunikace s určitými činnostmi, sociálními rolemi, a na základě preference určitých témat komunikace.

Z Bosákovy klasifikace si P. Odaloš zvolil jako dominanty svého souboru tři sféry: komunikaci celospolečenskou, komunikaci v běžném (každodenním) životě a komunikaci skupinovou. Tyto dominanty uplatnil jednak v úvodní kapitole, jednak jako nadpisy následujících tří hlavních oddílů celého souboru. Celospolečenskou komunikaci reprezentuje (v nedílném propojení) sféra mediální a politická. V úvodní kapitole předkládá autor svůj model (zveřejněný už na poslední banskobystrické konferenci o komunikaci), resp. matrici mediálních textů náležejících k subsférám tisku, rozhlasu, televize, teletextu a internetu. Nechám stranou svou stále rostoucí skepsi vůči pokusům o typologizaci textů; a rovněž nechám stranou své pochybnosti o přesvědčení, které autor sdílí s G. Helbigem, že lze vyčlenit „dva druhy typologie textů“.[1] Místo toho raději vyzdvihnu cenné a aktuální informace, které nám autor přinesl hlavně o „televizní subsféře“ a některých jejích žánrech. Přesvědčivě rozlišil a charakterizoval např. kratší reklamní šoty, delší příběhové texty typu Teleshopping a tzv. upoutávky. V této souvislosti přiblížil svým (zvláště neslovenským) čtenářům a televizním divákům komunikační profil televize Markíza (bohužel zatím nikoli televize JOJ!, na jejíž hodnocení by jistě čeští čtenáři byli nemálo zvědavi). Upozornil i na nové způsoby dialogizace zpravodajství.

Dále obsahuje úvodní kapitola shrnutí výsledků autorova originálního výzkumu skupinové komunikace penitenciární, tj. komunikace v nápravněvýchovných zařízeních. Prezentaci tohoto výzkumu věnoval autor už značnou část své monografie Sociolekty v basketbalovom a penitenciárnom prostredí.[2]

[149]Podrobněji se zastavím u autorova pojetí komunikace „běžné“, „v každodenním životě“. Autor k ní počítá mj. komunikaci mezi známými a přáteli, rozhovory spolupracovníků na pracovišti či dialogy při cestování v dopravních prostředcích (tedy klasické situace konverzační). Na druhé straně však sem řadí i komunikaci při nákupech, u lékaře nebo při vyřizování různých záležitostí na úřadech; a všechny tyto komunikační situace charakterizuje jako převážně veřejné, ale neoficiální, s účastníky, kteří „nejsou v subordinativních vztazích podřazenosti a nadřazenosti“ (s. 25). Množství současných výzkumů však svědčí o tom, že je značný rozdíl mezi nezávaznou konverzací a komunikací institucionální, založenou na asymetrickém rozložení rolí účastníků (i když nejde o oficiální subordinaci někoho z nich, asymetrie mezi reprezentantem instituce, profesionálem a jeho laickým protějškem bývá markantní a ovlivňuje řadu parametrů celé komunikace). Jako modelové příklady této nesymetrické komunikace bývají uváděny a zkoumány právě dialogy v lékařské ordinaci nebo na úřadech.[3] Tuto typovou distinkci ale zřejmě nelze harmonizovat s typologií komunikačních sfér, z níž autor vychází (s. 9–10). Že se P. Odaloš nemusel s vymezením „běžné komunikace“ obšírněji vyrovnat, lze vysvětlit tím, že právě ve svých takto zaměřených studiích nevyužil metodu zaznamenávání a analýzy autentických rozhovorů z různých situací, ani vlastního pozorování komunikace, ale výhradně metodologii opřenou o zadávání a vyhodnocení sociolingvistických dotazníků.

V souvislosti s tím ještě malá poznámka ke kompozici recenzovaného souboru studií. Tentýž dotazník (nepochybně dobře připravený a promyšlený – srov. přílohu na s. 107–111) zadával autor různým skupinám respondentů a zjišťoval jejich postoje k současným dynamickým proměnám slovenského lexika (zejména k pronikání přejatých slov a jejich „zdomácňování“ ve slovenštině). Provedl výzkum např. u početné skupiny učitelů (účastníků rekvalifikačního studia), dále v sociální skupině dělníků, studentů, zdravotníků, finančníků, vojáků/policistů a důchodců, a získal i údaje o postojích Slováků žijících v zahraničí (prostřednictvím skupiny zahraničních slovakistů – účastníků letního kurzu slovenštiny). Takto shromáždil ze sociolingvistického hlediska mimořádně hodnotný materiál, který umožňuje srovnávání různých skupin uživatelů. Jen trochu zaráží, že výsledky výzkumu učitelské skupiny (publikované už ve sborníku ze 3. banskobystrické konference o komunikaci) autor začlenil do úvodní kapitoly (s. 26–32), zatímco vyhodnocení ankety u dělníků a zahraničních slovakistů zařadil do 2. oddílu knihy (jako samostatné kapitoly, s. 91–106). Čtenář těžko chápe, proč byl tak homogenní celek, umožňující zajímavé vzájemné porovnávání, tímto způsobem roztržen.

To ovšem byla spíš technická připomínka – jinak získal P. Odaloš svým rozsáhlým výzkumem materiál velmi inspirativní. Pro anketní otázky volil takové složky slovní zásoby, které umožňují sledovat pohyb mezi protichůdnými tendencemi: mezi internacionalizací slovní zásoby (preferováním slov přejatých, a to v podobě původní nebo v různé míře adaptované, zdomácnělé) a příklonem k lexiku domácímu, dále např. mezi univerbizací a preferováním jednotek víceslovných. S pomocí vybraných lexémů a reakcí respondentů na ně se autorovi podařilo podat značně plastický obraz toho, které výrazy se prosazují do aktivních vrstev slovní zásoby, které přecházejí do zásoby pasivní, jak jsou některé lexémy revitalizovány (vracejí se do aktivního lexika) a jiné devitalizovány …

[150]Tento dynamický popis slovní zásoby nás přímo vybízí ke srovnávání se situací v češtině, která je značně obdobná.[4] I u nás jsou jistě určité skupiny obyvatelstva konzervativní a těžko se u nich prosazují jak slova nově přejímaná, tak slova nově utvořená. I u nás jistě hraje velkou roli věk respondenta; jen si skutečně netroufám posoudit, zda i u nás jsou ženy a dívky konzervativnější. Slovenština je však zřejmě pružnější v procesech adaptace a „poslovenšťování“ přejatých slov a uživatelé slovenštiny jsou asi ochotnější akceptovat podoby jako díler, lízing, klíring, manažment, imidž aj. (Jen na okraj k těmto „domestikačním“ procesům. Z českého prostředí známe teleshopping; v úryvku z posudku J. Horeckého na předsádce Odalošovy knihy se objevuje podoba teleshoping, kterou si lze ve slovenském kontextu bez problémů představit; ale že by Teleschoping, jak uvádí P. Odaloš na s. 18?)

Mění se také přijatelnost a stylistická hodnota univerbizmů, mnohé přestávají být příznakové (i když si je umisťujeme do různé vzdálenosti od centra spisovné slovní zásoby). Výrazy jako průmyslovka, přijímačky, zasedačka, prezenčka, kopírka se v našem vyjadřování už dávno pevně uhnízdily; velmi rychle jsme si osvojili i akciovku, cestovku, kreditku, cédéčko, eseročko … Při (aspoň zdánlivé?) větší otevřenosti slovenštiny vůči přejatým lexémům se nám ovšem může zdát nepochopitelné, jak někdo může před jednoslovným výrazem dressing dát přednost „studené ochucené omáčce“, nebo před výrazem billboard spojení „velkoplošný reklamní plakát“.

A v porovnávání bychom mohli pokračovat dlouho: podle výrazů mejkapár, bicista aj. se zdá, že slovenština je čilejší i v odvozování; model jako mužský protějšek k modelce se už užívá i v češtině, ale nevím, zda také hostes. I my máme své aféry, pro jejichž pojmenování nám (aktuálně a zpravidla pomíjivě) posloužil sufix -gate (Macekgate, Šetinagate, judrgate[5] – podobně jako slov. Dunajgate, Budajgate). Sémantické posuny a rozšiřování významové struktury u slov jako prezident, disk, zajímavý probíhají v češtině zcela shodně, shodně se prosazuje i typ sdružených pojmenování Devín banka, Figaro Lotéria, gay film, kinder vajce. Jen někde snad není vývoj úplně rovnoběžný: podle P. Odaloše se prosadil krst knihy (proti možnostem predstavenie, promócia knihy) zásluhou toho, že 74 % obyvatel Slovenska jsou věřící; v Čechách je však, jak známo, situace značně odlišná, a přesto se i zde křest v tomto smyslu bez problémů ujal.

Malá poznámka k literatuře, kterou autor cituje: lze jen obdivovat, jak velkou pozornost věnují přední slovenští jazykovědci aktuálním proměnám slovní zásoby a jazykové kultuře a jak soustavně tyto jevy (hlavně v časopise Kultúra slova) komentují. Např. J. Horecký psal o bankomatu, mikrovlnce, pentiu i kalanetice, o slovesech jako medializovat či resetovat; J. Kačala o manažmentu i workshopu; M. Považaj o konsenzu, tendru, vizáži, puzzle, o skenerech i serverech, o tom, že „pilotný je úvodný“; J. Jacko o bakalářích, snowboardistech, sponzorech, privatizátorech, gamblerech, skinech a dalších zajímavých osobnostech, které od r. 1990 postupně pronikaly do života české i slovenské společnosti. Ke všem těmto postřehům se P. Odaloš při svých lexikálních analýzách odvolává.

Oddíl o „běžné komunikaci“, kterému jsem zatím věnovala největší pozornost, byl tedy soustředěn na lexikálněsémantickou a slovotvornou analýzu určitého okruhu slovní zásoby. Totéž platí [151]i o oddílu zaměřeném na komunikaci skupinovou. Už po léta patří autorův zájem lexiku slangovému a argotickému; a je velmi záslužné, že prostřednictvím důkladného analytického popisu uchovává pro povědomí budoucích generací speciální skupinové kódy, které už vlastně zanikly s posledními pamětníky. Jsou to soubory výrazů argotické povahy, které užívali ve vzájemné komunikaci trhovci, podomní obchodníci, putující řemeslníci; hlavní rozkvět těchto kódů je spojen s obdobím konce 18. století a století 19., ale bylo možno se s nimi setkat ještě v první polovině 20. století. (P. Odaloš zde hovoří o „argotu v širším smyslu“, který nemá přímo charakter společensky konspirativní, ale slouží k utajování a důvěrnému dorozumívání.) Z těchto historických argotů nám autor přiblížil „motúziarčinu“ (jinak „čipkárčinu“ – výrazivo obchodníků s textiliemi, hlavně s krajkami, kteří prodávali své zboží po celém Rakousku-Uhersku) a argot dráteníků, kteří často nabízeli své služby mj. i v domácnostech českých. Předvedl nám využití jednotlivých způsobů tvoření slov, distribuci vyhraněných souborů prefixů a sufixů a mj. i zajímavou vícejazyčnou strukturu sledovaných argotů, ovlivněnou politickými dějinami příslušného území. Dokud totiž obchodníci s krajkami provozovali svou živnost v celém prostoru rakousko-uherské monarchie, byl jejich tajný kód založen především na slovenských nářečích; po roce 1918 se však jejich operační prostor zúžil a do tajného kódu postupně pronikly četné výrazy z němčiny, maďarštiny, ukrajinštiny či rusínštiny (ty byly v nové situaci vhodnějšími prostředky utajování). Ostatně také kód dráteníků obsahoval směsici výrazů původu slovenského, českého, maďarského i německého.

V závěru oddílu o skupinové komunikaci je kouzlo dávné minulosti vystřídáno popisem sociolektu naopak velmi živého a současného; autor tu předkládá bohatý soubor výrazů užívaných banskobystrickou mládeží (středoškoláky a vysokoškoláky) a popisuje jejich oscilaci mezi slangismy a profesionalismy. Při četbě této studie se rádi poddáme nadčasově atraktivní atmosféře studentského prostředí; některé z nás třeba udiví, že pedagogické fakultě se říká pifa a docentovi doki, že referát je označován jako refec, refák, repák, refo i refloš; a pobavíme se tím, že pro zvlášť snaživé studenty, pro šprty a šplhouny, Krhounky a Hujery z našich oblíbených študáckých filmových komedií užívají slovenští studenti mj. výrazy usilák, drislič, vtierka a … hujer. A opět zauvažujeme o tom, zda i u nás jsou studentky konzervativnější, zda se více přidržují vyjadřování spisovného než studenti.

Většina studií v Odalošově knize je tedy ve znamení slovotvorně-sémantické analýzy slovní zásoby; s touto metodologií je bezpochyby spojen autorův nemalý přínos slovenské jazykovědě. Druhý pól jeho současné orientace je rovněž výrazně představen v rozsáhlé studii o současné politické komunikaci na Slovensku (ostatně i v dalších, jinak zaměřených studiích se autor projevuje jako zanícený „homo politicus“, jehož právě tato komunikační sféra enormně zajímá). Detailní znalost aktuální politické situace autora bezpečně vedla při pořizování souboru nahrávek a transkriptů řady televizních debat, diskusí a besed; neboť tato studie už nemá dominantu lexikologicko-slovotvornou, ale usiluje o komplexní komunikačně-pragmatickou analýzu homogenního souboru dialogů. Svou interpretaci Odaloš opřel o propracovávání pojmu řečově-komunikační techniky; definuje tento pojem zdánlivě elementárně (jako „postup nebo způsob realizace komunikace“), ale dále se ukazuje, že jde o postupy spojované hlavně s persvazivním působením a s regulativními záměry. Rozlišení „exteriérových“ (určených pro veřejný společenský život) a „interiérových“ (užívaných v parlamentě, médiích) technik je – jak sám autor uvádí – obtížné; přesto mu však tento opěrný koncept umožňuje předestřít celou paletu strategií, resp. technik, které z politické komuni[152]kace tak dobře známe a které se složitě pohybují v prostoru mezi kooperativností a konfliktností, pozitivní a negativní zdvořilostí: vyhýbavost, mlžení a zkreslování, oddalování odpovědi na otázku a brzdění komunikace, pseudopodpora partnerovy (či spíše protivníkovy?) argumentace, její zpochybňování, diskreditace a skandalizace partnera … Svůj materiál autor analyzuje s pochopením, ale i s nemalou kritičností, a samozřejmě upozorňuje na nosné jazykové prostředky: na výrazy metaforické, expresivní, kontaktové, na výskyt prostředků substandardních, třeba i na vyjadřování schematické, černobílé. A zvlášť bych ráda vyzdvihla pasáž věnovanou humoru v politické komunikaci: zde autor prokázal velice jemný smysl pro různé „techniky“ a typy humoru (orientace na sebe – na partnera – na situaci) a speciální pozornost věnoval „tiežhumoru“ směřujícímu přímo či nepřímo k zesměšnění, znevážení, osočení, dehonestaci politického soupeře.

Při psaní závěru si uvědomuji, že mé (doufám, že nečetné) kritické připomínky byly vesměs reakcí na problémy způsobené tím, že autor v knížce shromáždil své práce přece jen z různých období, psané za různými účely … Prezentuje-li se autor takovýmto souborem, vydává se vždy do značné míry čtenářům všanc; na druhé straně jim tímto aktem vychází vstříc a umožňuje jim, aby si bez velké námahy vytvořili bilanci jeho badatelského úsilí v určité pracovní etapě. Bilance Pavla Odaloše je určitě příznivá; projevil se jako lingvista průbojný a odvážný a dokázal vzbudit zvědavost na své další kroky na slibné vědecké dráze.

---

[1] Podle mého názoru je možností mnohem víc – srov. např. J. Hoffmannová, Stylistika a…, Trizonia, Praha 1997, s. 162–169.

[2] P. Odaloš, Sociolekty v basketbalovom a penitenciárnom prostredí, PF Univerzity M. Bela, Banská Bystrica 1997. Srov. rec. O. Müllerové Výzkum profesní mluvy, slangu a argotu na Slovensku, NŘ 81, 1998, s. 213–216.

[3] Srov. např. J. Hoffmannová – O. Müllerová, Jak vedeme dialog s institucemi, Academia, Praha 2000, a literaturu tam uvedenou.

[4] Zčásti nám ji pomáhají poznat slovníky zaměřené na neologismy, jako O. Martincová a kol., Nová slova v češtině, Academia, Praha 1998; kromě toho samozřejmě materiál Českého národního korpusu.

[5] Srov. L. Uhlířová, Zálivgate, NŘ 81, 1998, s. 218–219.

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 3, pp. 148-152

Previous Eva Hošnová: K užití zájmena onen v textech z druhé poloviny 19. století

Next Jan Holeš: Kniha o sémiotice v teorii a praxi