Časopis Naše řeč
en cz

Výzkum profesní mluvy, slangu a argotu na Slovensku

Olga Müllerová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Monografie Pavla Odaloše Sociolekty v basketbalovom a penitenciárnom prostredí (PF Univerzity Mateja Bela, Banská Bystrica 1997, 90 s.) představuje sice ne rozsáhlou, ale svým obsahem a precizním zpracováním velmi podstatnou sociolingvistickou studii o jazykových prostředcích užívaných ve dvou komunikačních oblastech, ve sportovním prostředí košíkové a v prostředí nápravněvýchovných zařízení pro dospělé a mladistvé. Označení slang (profesní mluva, argot) v penitenciárním prostředí je jiným názvem pro slang vězeňský nebo kriminální. I když se vlastní jazyková charakteristika týká jen specifické slovní zásoby těchto prostředí, totiž sociolektových slov a výrazů, mají obecné úvahy o komunikaci ve sportu a v instituci, jakým jsou nápravněvýchovná zařízení, daleko větší záběr. Autorovým záměrem nebyl pouhý výčet profesních, slangových a argotických slov a jejich jazykové a stylistické hodnocení; podává zajímavý a zasvěcený obraz komunikace v mikrosituacích, jejichž mozaika vytváří celkový obraz komunikace v obou oblastech.

Studie se připojuje k slovenským pracím o slangu a argotu (argot kysuckých drotárů, pohronských obchodníků, vězeňský argot, argot dětí atd.); jejich výčet od roku 1918 s podrobnou charakteristikou podává autor na samém začátku práce. Začleňuje ji však hlavně do kontextu nejnovějších sociolingvistických prací slovenských autorů, jako jsou např. J. Horecký, J. Bosák, S. Ondrejovič, a podává také zprávu o některých pracích českých (L. Klimeš, J. Hubáček, J. Nekvapil), ruských a angloamerických.

To, že se autor zabývá dvěma navzájem odlišnými komunikačními prostředími, má své výhody, i když jejich volba byla možná náhodná. Táž perspektiva pohledu a podobné výzkumné a analytické metody přinášejí na jedné straně obecné společné poznatky, na druhé straně nechávají vyniknout rozdílům způsobeným odlišným uspořádáním a celkovým charakterem každé z příslušných komunikačních makrosituací. V obou případech je zřejmé, že autor obě prostředí důvěrně zná; v prvním případě jako aktivní hráč košíkové a člen basketbalového družstva, v případě druhém jako dlouhodobý zasvěcený pozorovatel (výčet jeho časopiseckých prací věnovaný problematice sociolektů z obou prostředí, ale i obecněji zaměřených je úctyhodný); zde se názorně ukazuje, že i lingvistovi se někdy hodí to, čím se intenzivně zabývá mimo sféru svého profesního zájmu.

Při získávání materiálu a jeho zpracování užil metodu zaznamenávání autentických souvislých textů, metodu pozorování a vysvětlování a hlavně důmyslně propracovaný soubor nejrůznějších sociolingvistických dotazníků. Pozorování (s následnými poznámkami) se uplatnilo tam, kde se souvislý text obtížně zaznamenává nebo kdy je komunikace z větší části tvořena neverbálním chováním účastníků (např. při zápase v košíkové).

Profesní mluvu, slang i argot označuje autor souhrnně jako sociolekty. Dotkl se také otázky, zda jde o strukturní útvary se všestrannými charakteristikami zvukovými, morfologickými a syntaktickými, nebo jen o zvláštnosti ve slovní zásobě (druhý názor zastává J. Hubáček ve své monografii O českých slanzích, Ostrava 1979). Sám ovšem tento obecný problém neřeší s poukazem na to, že pracuje jen s lexikální vrstvou prostředků. V této souvislosti je dobré [214]připomenout, že na specifické zvukové rysy slangu a profesní mluvy upozornil M. Romportl (ve stati Poznámky k zvukové stránce projevů v slangu a profesionální mluvě, in: Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu, PF Plzeň 1980, s. 31–35). Připomíná intonaci vojenských povelů a jejich dynamiku vyznačující se akcentem na poslední slabice, vyvolávání kamelotů, pouťových prodavačů a majitelů atrakcí; dnes bychom také mohli připojit specifický způsob řeči dealerů zboží nejrůznějšího druhu a kvality.

V sociolektech od sebe odděluje profesní mluvu se slangem a argot. Hranice není jazyková, ale čistě praktická a do jisté míry vnějšková, totiž záměr utajování u argotu; to je důvodem jeho vzniku i jeho užívání. Příčiny vzniku a užívání profesní mluvy a slangu jsou jiné, ačkoli i ony jsou mimojazykové. U slangu je to snaha o aktualizaci, zvláštnosti vyjadřování v nějaké sociální skupině. Důsledkem je expresivita, variantnost, strukturní nápadnost slangových výrazů. U profesní mluvy je to zase snaha o ekonomičnost vyjadřování, nocionálnost, a proto se profesní výrazy vyznačují jednoslovností, jazykovou ustáleností, nízkou mírou expresivity. Jednotlivé druhy sociolektů se tak od sebe odlišují hlavně svou funkcí v komunikaci, ale zároveň hranice mezi nimi jsou prostupné. To lze pozorovat zejména v komunikaci v nápravněvýchovném zařízení, kde některá argotická pojmenování užívají jak odsouzení, tak pracovníci zařízení, a tak dochází k odtajnění jejich významů. Stírá se tak hranice mezi výrazy slangovými a argotickými. Podobně J. Suk v publikaci Několik slangových slovníků, Praha 1993, uvádí, že argot užívaný delší dobu v určité sociální vrstvě přestává preferovat svou utajovací funkci, začíná převažovat funkce komunikativní. Argot tak přerůstá přirozenou cestou ve slang a v čisté podobě se vyskytuje jen zřídka. Bylo by si ho snad možno představit jako prostředek komunikace v jednom z Odalošových tří typů komunikačních situací v nápravněvýchovném zařízení, totiž ve vzájemné komunikaci odsouzených, v tzv. „druhém životě“ v neformálních skupinách (vedle komunikace personálu a odsouzených a vzájemné komunikace personálu, kde právě dochází k odtajnění kódu). Tyto problémy se v Odalošově monografii připomínají při zařazování některých pojmenování do skupin slov slangových nebo argotických v jednotlivých tabulkách. Naskýtá se otázka, proč je třeba slovo ponorák (ponorný vařič) považováno za argotismus a slovo bonzák (odsouzený, který udává) je označeno jako sociolektové slovo, tzn. je zařazeno do skupiny profesních a slangových výrazů (s. 58, tabulka 9a); nebo slovo prcačkár (odsouzený za znásilnění) je slovo sociolektové (s. 59, tabulka 10), slovo prcoš (se stejným významem) je výraz argotický (s. 60, tabulka 11) – u této dvojice by snad k různému zařazení jejích členů mohly vést různé přípony -ár a -oš, nijak se však na to neupozorňuje.

Podobný pohyb se uskutečňuje také mezi výrazy profesními a slangovými. Hranice mezi nimi je dána hlavně způsobem jejich tvoření pomocí přípon, v komunikaci však tento rozlišovací princip ztrácí na síle. Čím se slova užívá šíře (třeba ve více oborech) a všeobecněji, tím se zeslabuje jeho příznakovost. Část slangových slov přechází tak do sféry slov profesních (např. tajm – oddechový čas).

Komunikace a hlavně charakteristické lexikální prostředky užívané v obou prostředích hodnotí autor ze čtyř aspektů. Jde mu o typy komunikačních situací, v nichž se sociolekty užívají a v nichž se vytvářejí slangové, profesní a argotické výrazy (1). Dále podává slovotvornou a sémantickou charakteristiku slangových, profesních a argotických výrazů (2). Uplatňuje [215]hledisko spisovnosti/nespisovnosti (3) a rozpoznává vliv sociálních a psychologických faktorů na průběh komunikace a na statut slangismů, profesionalismů a argotismů (4).

Kapitolky o slovotvorné a sémantické charakteristice výrazů užívaných v obou prostředích jsou podrobné a precizní. Uvádějí se v nich způsoby tvoření profesních, slangových a argotických slov; jejich produktivnost vysvítá ze statistického vyhodnocení frekvence výskytu jednotlivých typů slov v četných tabulkách.

Poněkud problematickou otázku spisovnosti/nespisovnosti profesní mluvy a slangu řeší autor tak, že za spisovné považuje profesionalismy, zvláště když se užívají současně ve více komunikačních sférách; říká o nich, že jsou podmnožinou hovorové slovenštiny, a jsou tedy spisovné. Nespisovná jsou slova slangová a argotická, která tvoří „pevné jádro“ sociolektů. Tento názor nelze ovšem považovat za všeobecně přijímaný, jak je např. vidět ve stati V. Flégla K pojetí tzv. profesionalismů, in: Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu, PF Plzeň, 1989, s. 69–77; v ní jsou uvedeny i opačné názory některých českých lingvistů na tuto záležitost.

Na distribuci spisovných a nespisovných pojmenování v komunikaci při košíkové i v nápravněvýchovném zařízení má vliv stupeň oficiálnosti/neoficiálnosti komunikačních mikrosituací; oficiálnost posiluje spisovnost a naopak. Celkově však se v činnostech souvisejících s basketbalem vyskytují většinou slova profesní a slangová, zatímco v nápravněvýchovném zařízení převažují argotismy, což je pochopitelné. Znovu se vynořuje otázka hranice mezi slangem a argotem. Je např. pojmenování čína (pro čaj čínského původu) slovo argotické, nebo slangové? Vezmeme-li v úvahu vymezení argotismu jako pojmenování vzniklého se záměrem utajit informace před osobami, které nepatří do skupiny nositelů argotu, pak vnějšímu pozorovateli není jasné, co je třeba v tomto případě utajovat. Patří ovšem mezi skupiny argotických pojmenování léků, alkoholu, drog, odsouzených, pojmenování osob podle pozice ve skupině a podle činností, které vykonávají. Z tohoto hlediska jde o slovo k argotu příslušející.

Za zvláště zajímavou, výstižnou a brilantní lze považovat tu část práce, v níž se mapují komunikační mikrosituace obou prostředí, zejména však basketbalu. Centrální komunikační událostí je zápas a všechny činnosti se klasifikují podle toho, zda jsou součástí zápasu nebo se odehrávají mimo něj. Komunikační partneři (hráči, trenér, funkcionáři oddílu, rozhodčí, hlasatel, diváci) přicházejí do vzájemných verbálních a neverbálních kontaktů (např. hráči mezi sebou v šatně a na hřišti, hráči s trenérem, hráči s trenérem a s rozhodčím…) a jejich komunikace se modifikuje dynamikou oficiálnosti/neoficiálnosti, prostředím, sociálními rolemi. Taková podrobná sociálně-psychologická charakteristika situace je dobrým a také nutným předpokladem pro výstižnou charakteristiku komunikace nasycené profesními a slangovými výrazy, možná však i rysy ostatních jazykových rovin; úloha komunikace neverbální je v některých mikrosituacích centrální. Metoda, jak postihnout proměny komunikace v tak různorodé a zároveň speciální oblasti, jako je jeden z kolektivních sportů, je účinná a domnívám se, že poskytuje i jakýsi návod, jak popsat komunikaci i v jiných prostředích a oblastech (např. při nakupování, ve školním prostředí atp.).

Práce P. Odaloše není slovníkem profesních, slangových a argotických slov. Je to studie, která kombinuje dvojí přístup ke zkoumání sociolektů, totiž klasický přístup slovotvorně-sémantický a přístup komunikační. Ukazuje fungování sociolektových prostředků v různotvárné komunikaci specifického prostředí zájmového a prostředí, o kterém se veřejně příliš nemluví. Obraz tohoto [216]fungování je zajímavý jak pro lingvisty, tak i pro ty, kteří se v obou prostředích z různých důvodů pohybují. V tomto smyslu jde o studii originální, zajímavou a skutečně moderní.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 4, s. 213-216

Předchozí Přemysl Hauser: Sborník Pedagogické fakulty Karlovy univerzity

Následující Vladimír Pfeffer: Životní jubileum Vladimíra Šaura

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1