Časopis Naše řeč
en cz

K užití zájmena onen v textech z druhé poloviny 19. století

Eva Hošnová

[Articles]

(pdf)

-

Zájmenu onen, zejména jeho užití, nebývá v současných gramatických popisech češtiny věnováno příliš prostoru. Je to dáno především tím, že zhruba během posledních sto let jeho frekvence silně poklesla a řada jeho funkcí zanikla, jak můžeme doložit na několika náhodně zvolených příkladech z překladů Dumasových Tří mušketýrů[1]:

(1) Mimo ranní audience při dvoře krále a při dvoře kardinála bylo v Paříži sice více než dvě stě menších ranních slyšení, z nichž ono u pana de Tréville bylo jedno z nejvíc navštěvovaných.

Vedle jitřní audience královy a kardinálovy bylo v Paříži v té době asi dvě stě vyhledávaných ranních společností a z těch byla nejvíce navštěvována společnost u pana de Tréville.

(2) V oněch dobách byly paniky hojné a málo dnů uplývalo, v nichž by to neb ono město nezapisovalo do svých archivů nějakou událost podobnou.

V těchto dobách byly takové poplachy na denním pořádku a pomalu každý týden některé město zaznamenalo do svého archívu podobnou událost.

(3) A to byla ona chvíle, kdy začlo se obyvatelstvo sbíhati se všech stran na místo výstupu.

V tom okamžiku se sem sbíhali lidé ze všech stran.

(4) … vstal, aby se odebral k onomu pověstnému panu de Tréville, třetí to osobě v království podle ocenění otce svého.

… a vypravil se za slavným panem de Tréville, podle otcova hodnocení třetí nejvýznamnější osobou království.

(5) Tréville rozuměl výborně válce oněch dob …

Tréville rozuměl velmi dobře válčení své doby, …

(6) Onoho dne, kdy d’Artagnan se představil, bylo shromáždění ohromné zvlášť pro venkovana přicházejícího ze svého zákoutí; je ovšem pravda, že venkovan tento byl Gaskoněc a že zvlášť v oné době krajané d’Artagnanovi těšili se pověsti, že se tak lehce nezaleknou.

[140]V den, kdy se tam d’Artagnan objevil, byla tam veliká spousta lidí, zvláště pro venkovana. Ovšem, tento venkovan byl Gaskoněc a tehdy se všeobecně vědělo, že se d’Artagnanovi krajané nedají tak snadno odstrašit.

(7) Dlouhý plášť z nachového sametu splýval graciosně s jeho ramen odhaluje z předu jedině onen nádherný bandalír, na němž visel obrovský rapír.

Na ramenou mu visel dlouhý plášť z červeného sametu, takže skvělý bandalír s houpajícím se na něm ohromným mečem bylo vidět jen vpředu.

Ze současných gramatik se funkcím deiktik věnuje podrobněji pouze Mluvnice češtiny 2 (1986, s. 92–93); pokud jde o soustavu demonstrativ, připomíná, že je v podstatě budována na vztazích prostorové distálnosti a že synonyma pro vyjádření vzdálenosti od mluvčího jsou odlišena nejen stylově, ale i významově. „Synonyma s kořenem on- jsou slaběji ukazovací a primárně jsou kontextově deiktická; zároveň jsou i poněkud knižní“ (s. 93).

Ve starších českých textech z druhé poloviny devatenáctého století a počátku století dvacátého se zájmena onen užívalo jako zájmena majícího povahu substantivní i adjektivní, aniž by ve většině případů jeho užití bylo – zejména v adjektivní platnosti – spojeno s výraznějším příznakem knižnosti (je zastoupeno jak v odborné, tak umělecké literatuře klasické i určené masovému čtenáři).

1. Užití zájmena onen ve funkci substantivní bylo primárně spojeno s poukazováním k jiným pojmenováním, která byla ve vzdálenějším kontextu už zmíněna. Nejčastěji se opozice prostorové blízkosti – vzdálenosti vyjadřovala dvojicí tento – onen, kdy substantivní tento odkazovalo k bezprostředně předcházejícímu pojmenování, zatímco onen k pojmenování kontextově vzdálenějšímu:

(8) Černá země a step, tato (= step) málem tak úrodná jako ona (= černá země), zaujímají plochu 1,200.000 čtvr. km., t. j. 120 milionů hektarů výtečné půdy, plochu velikosti Francie a Rakouska-Uherska. (L. Petr)[2]

(9) Na Zdenčin vzdor nemohlo být lepší zbraně než Ellenina mírnost; ona (= Zdenka) vyndala klíče a tato (= Ellen) otevřši truhlici jala se jí vyprazdňovati. (E. Krásnohorská)

[141](10) … připadá z těchto jen 4,500.000 na část západní, 5,500.000 však na část východní. V oné jsou umístěny republiky a monarchie evropské kromě Ruska; tato sjednocena jest pod žezlem ruským. (L. Petr)

(11) K satiře se nehodí jen zcela rozumný nebo zcela hloupý člověk; satira na tohoto by rozplakala, na onoho by sobě musela zajít se stanoviska sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všehomíru je vše směšno, co děláme. (J. Neruda)

Příklady 9, 10, a 11 zároveň dokládají, že pokud zájmeno onen a tento stálo v postcedentních výpovědích (tj. ve výpovědích, které následovaly) v postavení tématu, bylo jeho užití často spojeno se specifickým typem tematické posloupnosti; v antecedentním větném celku (tj. v tom, který předcházel) byly uvedeny dva „předměty řeči“, jež byly navzájem v kontrastu, a témata v následujících výpovědích, která měla povahu alterátorů – výrazů vztahujících se sice k různým předmětům řeči, avšak patřících do společné třídy – na ně postupně navazovala. Při návaznosti se projevuje jak princip paralelní (9, 10), tak princip chiasmické výstavby, která je založena na tom, že druhá větná struktura má právě opačný slovosled než struktura první (srov. příklad 11).

Při uplatnění paralelního principu bylo také možno využít pouze zájmena onen odkazujícího vždy ke kontextově vzdálenějšímu výrazu:

(12) Je třeba přiznati, že Rus má málem tak vynikající pud vystěhovalecký a kolonisační jako Anglosas. Onen (= Rus) činí v evropském Far-Eastě to, co onen (= Anglosas) učinil ve Far-Westě americkém. (L. Petr)

Pro odkaz na kontextově vzdálenější „předmět řeči“ se zájmena onen užívalo i osamoceně:

(13) Všichni rozvážní, když zaslechli o tom krvavém boji za noci svatojanské mezi českým a německým studentem a pak o smrti onoho (= českého studenta), zalekli se, obávajíce se nových bouřek … (A. Jirásek)

Substantivního zájmena onen bylo však nejčastěji užito při srovnání dvou obdobných entit; entita pojmenovaná substantivem sloužila jako báze pro srovnání a byla zpravidla z hlediska prostorového uspořádání „bližší“ účastníkům komunikace (autorovi, čtenáři):

(14) … plamen hořícího dříví, jímž se topí v topeništi předním c, šlehá na pánve umístěné na levé lávce, a onen z topeniště zadního c1 zase šlehá na pánve, postavené na lávce pravé. (V. Kavalier)

(15) Zahrada byla pěkná, ne sice tak rozsáhlá a parku podobná jako ona doma v Janově, za to úpravně pěstovaná. (E. Krásnohorská)

Při kontrastivním užití se také nemusí jednat o prostorovou orientaci vůči účastníkům komunikace v určitém okamžiku promluvy, jak je tomu v příkladech 14 (topeniště jsou přímo označena jako přední a zadní) a 15 (děj se odehrává v zahradě [142]internátní školy, nikoliv v zahradě v Janově), nýbrž proniká sem i temporální distálnost v rámci textu.

(16) Tehdy vevalil se do Židů houf ne tak četný, jako onen na Staroměstském náměstí, stejně však zuřivý a rozlícený. (A. Jirásek)

(17) V prosté čistotné jizbě o dvou oknech s bílými záclonkami stáli u pultu dva studenti; šestnáctiletý gymnasista, onen jenž u P. Vrby si knihy na pensa vypůjčoval, a druhý, starší, asi dvacetiletý, pěkného čela, hustého obočí, z pod něhož hleděly bystré, hnědé oči. (A. Jirásek)

V příkladech 16, 17 se zájmenem onen odkazuje na ty „předměty řeči“, jichž se týkal děj ukončený v předešlém, vzdálenějším kontextu, zatímco nové „předměty řeči“, kterým bude pozornost teprve věnována, jsou pojmenovány substantivně (substantivizovaně).

Kontrastivnost a distálnost mohou být oslabeny (do přímého protikladu nejsou kladeny dva „předměty řeči“), substantivního onen se využívá pouze při porovnání; entita jím označená se vyznačuje zvláštním rysem na rozdíl od entit obdobných (viz příklad 1 – slyšení u pana de Tréville patřilo sice ke společensky méně závažným, avšak nejnavštěvovanějším).

V blízkém kontextu docházelo často i k souvýskytu zájmen ten a onen. V těchto případech mají tato zájmena často povahu alterátorů, vyjadřovaných v současné češtině zpravidla pomocí jeden – druhý[3], někteří – jiní; v předchozí výpovědi může těmto významově souřadným slovům předcházet slovo významově nadřazené (18):

(18) Kříž kramář vídal v duchu, jak v novém kostele každý chválí Boha, ten čtením nebo zpíváním, onen modlitby vzdáváním nebo hříchů želením. (A. Jirásek)

(19) Ti naříkali a bědovali, oni se modlili a hlasem Hospodina vzývali, … (A. Jirásek)

Vztah alterace je silný především tehdy, jestliže uvedená zájmena jsou tématy postcedentních výpovědí; naopak rys výrazné neurčitosti až libovolnosti vzrůstá při postavení rematickém (viz příklady uvedené v pozn. 3).

Ve zkoumaných textech byla frekvence zájmena onen v substantivní platnosti zřetelně nižší než v jeho platnosti adjektivní a v současné češtině se jí vůbec nevyužívá, pravidla pro užití zájmena onen v substantivní platnosti jsou mladší generaci zcela neznámá.

Tato pravidla jsou do značné míry obdobná pravidlům uplatňovaným v němčině[4], a byla tedy patrně výrazně podmíněna vnější jazykovou situací; i ti, jejichž mateř[143]ským jazykem byla čeština, zpravidla ovládali němčinu jako státní jazyk. Po vzniku samostatného Československa dochází však k výrazné změně; ačkoliv oba jazyky koexistují v rámci jednoho státního útvaru, bilingválnost, nebo alespoň výborná znalost němčiny u českých mluvčích mizí. Zdá se, že právě v této době dochází i k výraznému ústupu některých specifičtějších typů substantivní pronominalizace, jak o tom svědčí i stanoviska našich gramatik. Tak např. Gebauerova–Ertlova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské v poznámce uvádí, že „zájmen tento a onen se užívá leckdy zbytečně, kde zájmena vůbec třeba není nebo kde stačí zájmeno osobní anebo kde je lépe opakovati jméno podstatné. Na př.: Hodil chléb havranu, aby (tento) nezahynul. – Vzala kus papíru a napsala na tento (spr. naň) několik slov. – Chuť plodu podobá se oné (spr. chuti) ananasu.“ (II. díl, 1926, s. 145.)

Pouze základní pravidlo související s vyjádřením kontextové distálnosti se schvaluje jako vhodné: „Zbytečně a nečesky se nahrazují zájmena tento – onen adjektivy prvnější – poslednější. Na př.: Petr a Jan byli bratři; prvnější (spr. onen) byl boháč, poslednější (spr. tento) žil v nouzi“ – tamtéž.[5]

2. Velmi frekventované bylo v druhé polovině 19. století užití zájmena onen v adjektivní platnosti i vzhledem k tomu, že odkazování pomocí něho mohlo plnit rozmanitější funkce – mohlo být nejen endoforické (anaforické i kataforické) – tj. odkazovalo v rámci textu nejen na ty „předměty řeči“, o nichž již byla zmínka, ale i na ty, které budou přímo pojmenovány až následně –, ale i exoforické – odkazovaly mimo text. Také v tomto případě primárně sloužilo jako prostředek pro vyjádření větší prostorové nebo časové distálnosti.[6]

Onen v adjektivní platnosti se často vyskytovalo u temporálních určení označujících dobu dávno minulou, která nebývala příliš ostře delimitována:

(20) … když (= matka) zemřela, dítě k tetě se uteklo a nechtělo od ní několik let domů, … Od oněch časův byla Vendulka jako její, … (K. Světlá)

Při přesné delimitaci se uplatňovala tendence užít zájmena ten (náhrada zájmenem onen je možná, vyloučeno je užití tento):

(21) Neviděl ho od doby, jak tenkrát ohnivec všechen pobouřen do Prahy přichvátal. (A. Jirásek)

[144]Jestliže šlo o časové určení označující přesně vymezenou přítomnost nebo (možnou) budoucnost, užívalo se zájmena ten:

(22) Plánů na český kostel už nechal, poněvadž bratrstvo se toho léta dalo do stavby. (A. Jirásek)

(23) Jindy se lekala toho okamžiku, až by se bratr dozvěděl, že si oblíbila Němce. (A. Jirásek)

Zájmeno ten se také uplatňuje tehdy, jestliže jednoznačně vyjadřuje časový vztah k předešlé výpovědi:

(24) Ten také strýci často předčítal a ještě častěji s ním rozmlouval o tom, co četli. Ty chvíle byly královskému ohnivci nejmilejší. (A. Jirásek)

Pomocí onen se též naznačovalo, že událost, o které se vypovídá, proběhla ve vzdálenější minulosti (24) nebo se explicitně vyjadřovalo, že děj se odehrával v době, kdy žily jednající postavy, nikoliv autor nebo čtenář (srov. k tomu příklad 5).

(24) Chval v duchu vzpomínal na onen oběd na oslavu Janova bakalářství vystrojený, kdy tu seděl ještě pan Ctibor a kdy jim krmě přinášela milá Elška. (A. Jirásek)

Zejména často se rys časové a prostorové blízkosti – vzdálenosti uplatňuje ve srovnávacích konstrukcích.

Souvýskytu zájmen tento a onen v adjektivní platnosti se využívá obdobně jako při jejich substantivním užití a slouží jako textově prostorový orientátor – odkazují na kontextově bližší a vzdálenější pojmenování obdobných „předmětů řeči“, majících v postcedentních výpovědích povahu alterátorů:

(25) To snad v prvním okamžiku zaráží; ale uvažme, že hranice toho, co po výtce nazýváme uměním … jsou dvojího, velmi různého druhu: jedny objektivně logické, obvod platnosti pojmu umění určující, druhé pak subjektivně psychologické, o stupni aesthetické účinnosti předmětu rozhodující. Ony hranice lze dosti přesně stanoviti, tyto pak jen přibližně odhadovati. (O. Hostinský)

Adjektivního tento – onen odkazujícího k bližšímu a vzdálenějšímu pojmenování se nevyužívalo příliš často. Frekventované však byly konstrukce, v nichž byl „předmět řeči“ tvořící bázi pojmenován a blíže vymezen přívlastkem, nikoliv deixí, a s ním se srovnával obdobný „předmět řeči“ časově nebo prostorově vzdálený vzhledem k (fiktivním) účastníkům komunikace (jednajícím postavám); u pojmenování tohoto „předmětu řeči“ stálo zájmeno onen. Toto zájmeno mělo funkci kataforickou jakožto prvek, jenž odkazuje na větu vedlejší přívlastkovou mající restriktivní platnost (toto zájmeno se nezřídka substantivizuje, aby nedocházelo k opakování výrazů, viz též příklad 25):

(26) Je-li v životě den, který může býti pokládán za štastný, jsou to v mém životě vlastně dva dny: onen, kdy jsem poprvé spatřil slečnu Pepičku po boku její milostivé matinky, … a dnešní den, kdy mně toto vzácné rozkvetlé poupátko bylo svěřeno. (I. Herrmann)

[145](27) Porážka ta zasadila Pečeněhům hroznou ránu, nemenší oné, jíž Svatoslav zničil kdysi Chazary. (L. Petr)

(28) Vejvara zíral upřeně do vody, jako by měřil vzdálenost mezi tímto parníčkem a oním, který dávno zmizel. (I. Herrmann)

Prostorová distálnost vyjádřená zájmenem onen se mohla týkat i anaforického odkazování v rámci textu (antecedent a postcedent byly v distantním postavení):

(29) K nim patřila i nová, na tehdejší poměry velkolepá studně. Kdež jinde mohla býti zřízena než tam, kde usazeno bylo obyvatelstvo? Jemu přece musila býti snadno přístupna, jemu musila ležeti na blízku. To také výslovně praví Thukydides. O potřeby hradu se nejednalo; vládci, jakož i jeho družině, postačoval pramen Klepsydry, snadno z hradu přístupné a před nepřítelem uměle chráněné. Ležela-li ona studna skutečně tehdejším obyvatelům na blízku, musila býti zřízena v jižní nebo jihovýchodní části města. (F. Groh)

V příkladu 29 užití zájmena ona explicitně vyjadřuje, že se nejedná o pramen Klepsydru, nýbrž o studni, o níž je zmínka v předchozím kontextu.

Vedle toho nebyly ani ojedinělé případy, kdy zájmena onen bylo užito ve funkci anaforického kontaktního prostředku (konkurovalo zájmenům ten, tento), patrně z toho důvodu, že v tomto případě bylo chápáno jako prostředek stylově vyšší, jak o tom svědčí i to, že se ho užívalo v diádách (30, 31) nebo triádách (32), tj. v dvojčlenných nebo trojčlenných konstrukcích založených na opakování výrazu:

(30) …; oslabení Chazarů, národa poměrně civilisovaného, posílilo Pečeněhy, největší divochy ze všech barbarů, ony Pečeněhy, jež Arabové jmenují divou zvěří. (L. Petr)

(31) … ale já byl pořád v té krásné chaloupce, kde dlí dívka, na kterou myslím ve dne i v tmavé noci. Ona dívka, kterou jsem v neděli spatřil a kterou srdečně miluju. (K. V. Rais)

(32) Ještě nikdy ničemu se tak nesmál, jako myšlence, že by on kdy se mohl pohádat a neporovnat s Vendulkou, s onou Vendulkou, pro kterou celou vesnici tolikrát ze spaní vyburcoval, … – s onou Vendukou, na niž vedle nebožky ani chvilenku zapomenouti nemohl, … (K. Světlá)

Knižnější povaha zájmena onen se výrazněji uplatňuje také v těch nominálních skupinách, které pojmenovávají entitu historicky nebo společensky důležitou (součástí těchto nominálních skupin bývají také adjektiva vyjadřující určitou závažnost, výjimečnost, proslulost apod. – srov. k tomu příklady 4, 7 nebo 33):

(33) Tady železnice, tu nabraný parník, tady hon až kdo ví kam, ten člověk námi vytlouká celý svět jako onen pověstný Kyselák – … (I. Herrmann)

(34) Praha stává se tak vysněnou onou bytostí, svatyní, modlou, kterou každý spatřit touží a o ní sní, … (V. Mrštík)

[146]Souvýskyt zájmen ten – onen signalizuje (podobně jako v postavení substantivním) velkou míru neurčitosti až libovolnosti (srov. příklad 2).

Velmi často bylo zájmena onen užito v nominálních skupinách typu onen – substantivum – věta vedlejší; tato skupina stála nejčastěji v postavení vlastního rématu a onen odkazovalo na větu vedlejší, jež měla povahu věty atributivní restriktivní a představovala nejdynamičtější prvek nejen této nominální skupiny, nýbrž i celé výpovědi; srov. k tomu příklad 3 a následující:

(35) …: teď mne nechte býti, abych se mohl těch několik okamžiků, co tu ještě pobudu, jaksepatří připravit na onu chvíli, kdež mě bude před boha předstoupit a účty svoje mu složit. (K. Světlá)

(36) Ne již národové ale knížectví jsou oněmi živly, z nichž skládá se tehdejší Rus. (L. Petr)

(37) A ona tu seděla dlouho, dlouho, s tváří obrácenou v onu stranu, kudy odešel. (F. Šrámek)

Postavení této nominální skupiny v pozici vlastního rématu nebylo však nezbytné – srov. k tomu příklad 3 nebo 38:

(38) Dovedl jsem s onou prolhaností, která tak mnohého devítiletého, nadaného hocha krášlí, matce nalhat, že sobě staroměstská teta naše přeje, abych k ní navečer přišel. (J. Neruda)

Podobně jako u jiných nominálních skupin, jejichž součástí bylo zájmeno ukazovací nebo přivlastňovací, nebyl ani slovosled onen + substantivum ustálený a příležitostně docházelo k postpozici zájmena za substantivem; tyto případy však byly ojedinělé.

Ve všech excerpovaných dokladech – podobně jako u jiných zájmen ukazovacích[7] – docházelo k postpozici tehdy, jestliže uvedená nominální skupina byla součástí tematické složky. Jestliže tato skupina byla více aktualizována než další komponent tematické části (měla funkci diatématu[8]) stála v iniciální pozici:

(39) Ještě před několika lety vznikl v Paříži spor o to, smí-li herec – a hercem tím byl veliký umělec, byl jím Got, dostati řád čestné legie. Kollega Gotův neméně slavný, Constantin Coquelin, musil se ho ujmouti …, a dokazovati, že herec právě tak je tvořícím umělcem jako básník, skladatel, výtvarník. A přece řád onen dostal Got ne co herec, nýbrž co – professor na konservatoři! (O. Hostinský)

[147]Domníváme se, že v obdobných příkladech se základní funkcí zájmena onen ve spojení se substantivem stává funkce prostředku vyjadřujícího kohezi textu; v příkladě 39 bychom sice mohli uvažovat o tom, že zájmeno onen naznačuje distantní návaznost, popř. jedinečnost a významnost udíleného ocenění, avšak k postpozici dochází i tehdy, jestliže antecedentní a postcedentní výpověď stojí v kontaktním postavení a pojmenovaná entita se výjimečností nevyznačuje:

(40) Jediná patrná změna nastává v poloze jader, která jsou vesměs posunuta směrem k těmto prstovitým výběžkům. Posunutí ono se však snadno dá vyložiti jako reakce na podráždění traumatické. (O. Kramář)

O tom, že postpozice zájmena je především znakem zapojení dané nominální skupiny do tematické části výpovědi, svědčí i to, že k ní dochází i v těch případech, kdy zaujímala ve větě jiné postavení než iniciální; srov. k tomu následující příklad, ve kterém se uplatňuje subjektivní pořádek slov:

(41) …; i nelze pochybovati, že Thukydides sám slyšel onu studnu nazývati oběma jmény. Rovněž druhou otázku, odkud věděl Thukydides, že Kallirrhoe skládala se před Peisistratem z pramenů otevřených, lze přirozeně rozřešiti. Sotva 100 let uplynulo od stavby oné. (F. Groh)

 

Z uvedené analýzy je zřejmé, že také některé funkce, které zájmeno onen s platností adjektivní plnilo ve starších českých textech, zcela zanikly (užití ve srovnávacích konstrukcích, vyjádření prostorové distálnosti v rámci textu, postpozice onen jako prostředek textové koheze), jiné jsou na ústupu. Pro podrobnější závěry by však bylo nutno důkladněji excerpovat i texty současné.


[1] Na prvním místě je uvedena verze J. Vrchlického (nakladatel J. R. Vilímek v Praze, vročení neuvedeno), na druhém překlad J. a R. Pochových (vydala Mladá fronta, Praha 1969). Příklady jsme ponechali bez pravopisných úprav.

Výhody porovnání dvou časově vzdálených překladatelských verzí stejného originálu přesvědčivě zdůvodnil J. Hrbáček v článku Srovnání dvou překladů z hlediska využití prostředků koheze textu, NŘ 70, 1987, s. 123–130.

[2] Příklady jsme dále excerpovali z těchto textů: a) odborných – F. Groh, Kde ležela Enneakrunos? Listy filologické 24, 1897, s. 174–179; O. Hostinský, O klassifikaci umění, Athenaeum VII, 1890, s. 129–139; V. Kavalier, O sklářství, Listy chemické II, 1878, s. 66–71, 105–110; O. Kramář, O některých zvláštnostech výživy rostlinné (nutricismus), Živa 1900, s. 240–244, 296–305; b) uměleckých – I. Herrmann, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Praha 1898; A. Jirásek, F. L. Věk, Praha 1921; A. Jirásek, Mezi proudy, Praha 1965; V. Mrštík, Santa Lucia, Praha 1983; J. Neruda, Povídky malostranské, Praha 1951; K. V. Rais, Paničkou, Praha 1947; K. Světlá, Hubička, in: Hubička a jiné ještědské obrázky, Praha 1983; F. Šrámek, Patrouilly, Praha 1909; c) překlady – A. Rambaud, Dějiny Ruska, Praha 1896 (přeložil L. Petr); E. Rhoden, Svéhlavička, Příběh z pensionátu. Dospělým dívkám českým volně vypravuje Eliška Krásnohorská, Praha 1898.

[3] To popsala již Gebauerova–Trávníčkova Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé: Ten – onen znamená „jeden – druhý“; na př. ten dělá to, onen ono. To (i) ono = jedno druhé, všelico; na př.: vzpomněl, jak to ono mu pantáta poradil (Jirásek). – Musil vyprávět to i ono (Sova). (1939, s. 318.)

[4] Tak např. R. Harweg (Pronomina und Textkonstitution, Mnichov, 1968) uvádí, že „jener-Substitutionen werden als Distanz-Substitutionen interpretiert werden (vermittelter Kontakt läge nämlich nicht vor), bei denen die Distanz lediglich darin bestünde, dass Substituendum und Substituens durch eine dieser Substitutionssequenz unterbrochen wird, wie beispielweise in der Sequenz (Satzfolge) Ein Mann und eine Frau gingen … Während diese … jener …“ Avšak v téže době se již konstatuje, že tento typ substantivní pronominalizace nemusí být pro adresáta zcela zřetelný: Da „dieser – jener“ die Bezüge oft nicht deutlich klarstellen, werden oft ersterer – letzterer dazu genommen, die den Vorzug der Eindeutigkeit haben. (Der grosse Duden, Grammatik der deutschen Gegenwartssprache, Band 4, Mannheim 1966, s. 262.)

[5] Ještě ostřeji formuluje své stanovisko F. Trávníček, který označuje užití zájmena onen v obdobných konstrukcích jako „hrubě nečeské“ (srov. Mluvnice spisovné češtiny II, 1949, s. 520).

[6] Srov. významy frazémů na onom světě, za onoho času.

[7] Postponovaností demonstrativ se ve svém příspěvku Odkazovací přívlastkové zájmeno ten v české literatuře 19. stol., zejména u A. Staška (NŘ 83, 2000, s. 253–259) zabýval F. Štícha. Tomuto jevu jsme také věnovali obsáhlou pozornost v dosud nepublikované práci Studie z vývoje novočeské syntaxe (konjunkce, pronominalizace).

[8] Pojem diatéma užíváme v tom smyslu, jak jej ve své studii České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění (I) (SaS 45, 1984, s. 22–33) vymezil A. Svoboda: „Diatéma zprostředkovává přenos informace, která se v předešlém textu právě objevila (a v tomto smyslu je nová, aktuální) a dále má být poprvé užita jako informace výchozí.“ (s. 24.)

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 3, pp. 139-147

Previous Alena M. Černá: Možnosti a meze využití kontextu při sémantické analýze staročeskýchexikálních jednotek

Next Jana Hoffmannová: Sféry slovenské komunikace: od současných politických debat až k „motúziarčině“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1