Dativ a instrumentál místních jmen typu Prachatice v nářečích
Hana Konečná
[Articles]
-
Místní jména zakončená na -(ov)ice tvoří nejčetnější skupinu českých místních jmen. Svým původem jsou to nejčastěji mužská jména obyvatelská, např. Prachatice (od obyvatelského jména Prachatici, ves lidí Prachatových[1], rozumí se lidé, čeleď patřící, sloužící Prachatovi), Budějovice (původně Budivojovici, tj. lidé, čeleď patřící, sloužící Budivojovi), Janovice (původně Janovici, tj. lidé, čeleď patřící, sloužící Janovi), podobně Petřkovice, Vršovice, Holešovice, Lobkovice atd.
Ve staročeštině se tato místní jména rodu mužského skloňovala podle plurálu vzoru oráč (nom. Prachatici, gen. Prachatic, dat. Prachaticóm, akuz. Prachatice, lok. Prachaticích, instr. Prachatici). Původní starý nominativ Prachatici byl brzy nahrazen tvarem akuzativním Prachatice; akuzativ-nominativ tu posloužil právě k odlišení jmen místních od životných obyvatelských.
Dnes tento typ místních jmen od původu obyvatelských formálně splynul s místními jmény na -ice jiného původu (rodu ženského), jako Hranice, Rosice, Kraslice, a proto se tato místní jména ve spisovném jazyce řadí k rodu ženskému a skloňují se shodně jako apelativum ulice v plurálu (nom. Prachatice, gen. Prachatic, dat. Prachaticím, akuz. Prachatice, lok. Prachaticích, instr. Prachaticemi), jen v dat. si tato jména podržují z původního skloňování jako dubletní koncovku -ům (Prachaticům)[2]. O vývoji způsobu skloňování místních jmen zakončených na -(ov)ice, který vyústil ve změnu rodového zařazení, pojednává podrobně M. Sedláček[3].
Situace v nářečích je (co se týká podob dat. a instr. místních jmen typu Prachatice) daleko pestřejší. To je způsobeno jednak tím, že se v nářečích projevuje výrazná tendence k unifikaci koncovek různých deklinací (zejména v plurálu), a to nejen mezi skloňovacími typy téhož rodu, ale běžně i přes hranice rodů, a jednak že je v nich často uchován i starobylý stav. Geografické rozšíření všech podob dat. a instr. pl. místních jmen na -(ov)ice představuji na mapkách, které jsem získala zpracováním příslušných položek z Dotazníku pro výzkum českých nářečí (1964–1965). Výzkum se zaměřil právě na sledování podob dat. a instr., tj. těch pádů, jež jsou z hlediska vývojového nejzajímavější. V jednotlivých lokalitách jsou podoby [127]dat. a instr. představeny na různých místních jménech, např. Dalešice, Jakubovice, Pardubice, Bedřichovice, Domažlice. Jako zástupné slovo jsem si zvolila místní jméno Prachatice. Na mapkách jsem se zaměřila jen na areálové vymezení výskytu jednotlivých forem (dubletní výskyt tvarů na mapce neuvádím). Podrobná mapa dat. pl. místního jména Prachatice je představena v Českém jazykovém atlase[4] (dále jen ČJA). V komentářích k mapkám se zabývám vysvětlením původu koncovek a jejich zeměpisným rozšířením.
Mapka č. 1 – dativ plurálu Prachaticím
Vedle podob Prachaticím, Prachaticům, shodných se spisovným jazykem, byly zachyceny tvary Prachaticum, Prachaticim, Prachaticom, Prachaticám a Prachaticam.
Nejrozšířenější podobou je forma Prachaticum s krátkou variantou koncovky -ům; ta vznikla pravidelným hláskovým vývojem z pův. o-kmenové koncovky -óm (> -uom > -ům). Podoby Prachaticum se užívá v celých Čechách (kromě záp. úseku jihozápadočeských nářečí) a ve vých. polovině slezských nářečí (sporadicky byla tato podoba zachycena též jako dubletní vedle formy Prachaticím ve středomoravských nářečích). Zatímco v Čechách je běžný výskyt krácené obměny -um podpořen zřejmě snahou o paradigmatické vyrovnání a vlivem jiných dativních koncovek s krátkostí (srov. -om, -am, -im)[5], na Frýdecku a v česko-polském pruhu mohla také vzniknout z pův. a-kmenového zakončení -ám po pravidelných změnách ám > om > um; tato změna zřejmě podpořila ve vých. úseku slezských nářečí a v přilehlém pásu přechodových nářečí česko-polských rozšíření koncovky -um ke všem deklinačním typům bez zřetele k rodu. Forma Prachaticům byla zachycena velice zřídka a roztroušeně.
Velký areál též zaujímají podoba Prachaticím s variantou Prachaticim (s pravidelně zkráceným -í- v zakončení); jsou typické pro větší část oblasti přechodových českomoravských nářečí a dále pro středomoravská nářečí bez širšího Kroměřížska a vých. Prostějovska, avšak větší územní rozšíření má pravidelně zkrácená varianta Prachaticim. Na základě srovnání s ostatními mapami ČJA věnovanými dat. pl. dospíváme k názoru, že tvar se zakončením -ím je tu patrně pokračováním starého tvaru dat. pl. oráčiem (< oráčom po změně ’o > ě, doložený už ve 14. stol., srov. např. dochovaný tvar Opatoviciem[6]), protože ten měl významnou morfologickou oporu nejen ve tvaru lok. pl. Prachaticích, ale též v podobě instr. pl. Pra-
[130]chatici. O úloze instrumentálu jako východiska pro morfologickou hláskovou analogii jsme se přesvědčili na mapách dat. a lok. pl. feminina nohavice[7], zde totiž hláskově nenáležité tvary nohavicím (< nohaviciem) a nohavicích (< nohaviciech) kopírují izoglosu přehlásky krátkého ’a v ě, ačkoli v těchto tvarech pro tuto změnu nebyly podmínky. Náležitě se změna provedla právě v instrumentálu (srov. dušami > dušěmi); koncovku -ěmi mohl ovlivnit též tvar nom. pl. (srov. dušě).
Forma Prachaticom tvoří tři od sebe oddělené areály, první v záp. části jihozápadočeských nářečí, druhý – menší – na Doudlebsku a třetí na vých. Moravě (tady byl morfologický sufix -om zhruba zachycen ve stř. úseku východomoravských nářečí a dále na vých. Prostějovsku). Zakončení -om je krátkou variantou o-kmenové koncovky -óm (srov. doložený tvar Domažlicóm[8]). Krátká varianta -om se hojně vyskytovala již ve staré češtině a měla zřejmě vliv na kvantitu jiných dativních koncovek (viz dále).
Tvar Prachaticám s původní a-kmenovou koncovkou je typický pro Valašsko, pro část Holešovska a odděleně pro jižní okraje východomoravských nářečí. Varianta Prachaticam se zkrácenou a-kmenovou koncovkou pak byla zachycena v Poohří a v záp. polovině slezských nářečí. V záp. Čechách vzešel podnět ke krácení pravděpodobně od krátkých dativních tvarů na -om. Podle P. Jančáka[9] se v důsledku unifikace plurálových koncovek k mužskému starému -om (např. chlapom) přitvořilo i ženské -om (např. ženom), to však vyvolalo v ženském rodě kolizi mezi krátkým typem ženom a původním tvarem s dativní a-kmenovou koncovkou -ám. Její vyrovnání si pak ovšem vynutilo obdobnou změnu i u korespondujících tvarů, a to jak v témže paradigmatu, tak i ve tvarech analogických u jiných vzorů (srov. např. koňom → husom, husam → koňam, kravach → klukach[10]). Ve slezských nářečích je varianta se zakončením -am výsledkem pravidelného krácení.
Porovnáme-li mapu dat. pl. Prachatice s dalšími mapami v ČJA, na kterých je zachyceno zeměpisné rozšíření různých forem dativu jednotlivých deklinačních typů, zjistíme, že zatímco v Čechách jsou repertoár koncovek a jejich geografické rozložení téměř shodné s dat. pl. kluk, případně kůň[11], tj. s maskuliny, situace na Moravě je specifická, ale i tady povětšině geneticky navazuje na typy mužského rodu.
Mapka č. 2 – instrumentál plurálu Prachaticemi
Výzkumem byly zachyceny tyto podoby instr.: Prachatici, Prachaticema, Prachaticama, Prachaticami, Prachaticámi, Prachaticamy a Prachaticoma.
[131]Forma Prachatici tvoří velký areál v oblasti jihozápadočeských nářečí (bez nejvýchodnější části) s menšími přesahy do středočeských nářečí, zejména na Benešovsko a k Praze. Tato podoba uchovává pův. zakončení instr. pl. jo-kmenů (srov. pč. oráči).
Pro zbývající území Čech (až na menší úsek mezi Rakovníkem a Roudnicí) a pro sev. Moravu je charakteristický tvar Prachaticema. Zakončení -ema je zde patrně pokračováním pův. koncovky instr. duálu jo-kmenových maskulin (srov. pč. oráčema), případně zde může jít o pův. zakončení instr. duálu ja-kmenových substantiv typu duše (pč. dušama), které se změnilo na dušema analogickým vyrovnáním ve směru přehlasovaných tvarů instr. pl. dušemi (< dušami) a snad i pod vlivem nom. a akuz. pl. duše.
Tvar Prachaticama je běžný jednak na menším areálu mezi Roudnicí a Rakovníkem, jednak téměř na celé Moravě (s výjimkou Zábřežska a sev. Litovelska) až zhruba po linii Opava – Uherský Brod. Zakončení -ama je pův. koncovkou instr. duálu a-kmenů či ja-kmenů (srov. pč. ženama, dušama), v Čechách a na jz. Opavsku může jít o paradigmatické dotvoření k dat. a lok. pl., protože pro tyto oblasti jsou pro dativ pl. charakteristické podoby zakončené na -am, např. klukam, nohavicam, oknam, a pro lok. pl. formy se zakončením -ach, např. klukach, nohavicach, oknach (srov. příslušné mapy v ČJA[12]).
Forma Prachaticoma byla zachycena na středním Opavsku. Zakončení -oma je pův. koncovkou instr. duálu o-kmenových substantiv (srov. např. pč. chlapoma) podpořenou v této oblasti též výskytem běžného zakončení -och v lok. pl. (srov. podoby: klukoch, nohavicoch, oknoch[13]).
Tvar Prachaticami vytváří areál ve vých. a již. skupině slezských nářečí a na Valašsku s výběžkem až na Uherskobrodsko (ojediněle zde byly jako dublety zaregistrovány i varianty Prachaticámi a Prachaticamy). Koncovka -ami představuje pův. zakončení instr. pl. a-kmenových a ja-kmenových substantiv (srov. pč. ženami, dušami). (Toto zakončení se u varianty Prachaticámi dloužilo – patrně v důsledku vyrovnávání s dat. a lok. na -ám, -ách, např. podle kravám, kravách také kravámi; vzhledem k místu rozšíření však nelze zcela vyloučit souvislost s přizvukováním na předposlední slabice – přízvuk se zde mohl realizovat s doprovodným dloužením. U obměny Prachaticamy došlo ke změně v zakončení v důsledku analogie např. podle zakončení formy volamy, která vznikla patrně kontaminací podob instr. voly a volami rozšířených na shodném území, srov. mapu instr. pl. voly[14]).
Porovnáním mapy Prachaticemi s dalšími mapami v ČJA věnovanými instr. pl. zjistíme, že u tohoto pádu je zvlášť patrná výrazná tendence k unifikaci koncovek, [132]a to běžně i přes hranice rodů, týká se to zejména zakončení -ama, -ami, -oma na Moravě, proto se s téměř shodným geografickým rozmístěním podob instr. pl. setkáme např. u maskulina nůž[15] i u feminina svině[16]. Zeměpisná situace u instr. pl. místního jména Prachatice nejvíce odpovídá geografickému rozšíření podob instr. pl. u maskulina pekař[17], jen s tím rozdílem, že u místního jména Prachatice nebyla na vých. Moravě naším výzkumem zachycena podoba Prachatici, kterou však jako běžnou např. pro zlínskou oblast uvádí F. Bartoš[18] (srov. např. před Vyzovici, za Malenovici).
[1] A. Profous, Místní jména v Čechách III, Praha 1951, s. 453.
[2] V korpusu SYN2000 jsem si vyhledala tvary dat. pl. všech pomnožných místních jmen rodu ženského, u nichž SSČ uvádí v dat. koncovky -ům/-ím; dvojí zakončení jsem zaznamenala jen u místních jmen: Budějovice (3× -ům, 99× -ím), Lidice (1× -ům, 8× -ím), Netolice (1× -ům, 1× -ím).
[3] Srov. M. Sedláček, Vlastní zeměpisná jména v deklinačním systému češtiny, NŘ 66, 1983, s. 42–44.
[4] Český jazykový atlas IV, Academia, Praha 2002, s. 247.
[5] F. Trávníček (Historická mluvnice československá, Praha 1935, s. 273) se domnívá, že příčinou krácení í a ú může být to, že „vokály í a ú byly kratší než ostatní dlouhé vokály, a když se časem všechny dlouhé vokály poněkud zkrátily, dostaly se í a ú do kategorie vokálů krátkých …“.
[6] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III – Tvarosloví, 1. Skloňování, Praha 1960, s. 114.
[7] D. cit. v pozn. 4, s. 243, 269.
[9] P. Jančák, K jazykovému zeměpisu Čech. Některé případy západočeského krácení v koncovkách, NŘ 53, 1970, s. 129–137.
[10] D. cit. v pozn. 4, viz mapy s. 230, s. 241, s. 255, s. 267.
[11] D. cit. v pozn. 4, s. 229, s. 230.
[12] D. cit. v pozn. 4, s. 255, s. 269, s. 265.
[14] D. cit. v pozn. 4, s. 273.
[15] D. cit. v pozn. 4, s. 277.
[16] D. cit. v pozn. 4, s. 289.
[17] D. cit. v pozn. 4, s. 275.
[18] F. Bartoš, Dialektologie moravská 1, Brno 1886, s. 19.
Naše řeč, volume 86 (2003), issue 3, pp. 126-132
Previous Jan Holeš, Tomáš Typovský: Morfologicko-sémantická analýza českých příjmení tvořených z názvu zvířat a užívaných na severní Moravě
Next Alena M. Černá: Možnosti a meze využití kontextu při sémantické analýze staročeskýchexikálních jednotek
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1