Časopis Naše řeč
en cz

Za profesorem Alexandrem Stichem

Ondřej Hausenblas

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O poslední lednové neděli (26. 1. 2003) náhle zemřel bohemista Alexander Stich, profesor FF UK, stylistik a literát, dříve dlouholetý pracovník Ústavu pro jazyk český, v posledním desetiletí také člen jeho vědecké rady (ale ovšem i jiných vědeckých a odborných rad), badatel o literatuře a jazyku českého baroka, ale také o K. Havlíčkovi, M. D. Rettigové, J. K. Tylovi, vydavatel mnoha starých (a donedávna zapomenutých nebo opomíjených) spisovatelů, avšak také autorů známých a uznávaných (Erben aj.). Chtěl bych však raději podat vzpomínku na Alexandra Sticha jako na člověka, který své okolí odborně i lidsky povznášel, a nechtěl bych zde čtenáře uzemnit soupisem plodů jeho nezlomné aktivity. Je hodně lidí, které svou prací ovlivnil, nebo přímo vychoval. Nemyslím tím jen jeho účast v tvorbě čítanek české literatury pro střední školy a učebnice české literatury nebo jeho spoluautorství učebnice českého jazyka pro učně. Patřil k osobnostem, které o vytvoření své školy, svého okruhu spřízněných duchů nemusejí usilovat. Chtělo se s ním být, naslouchat, diskutovat. Pobývat se svým odborným tématem a přáteli u piva nebo vína je v českých zemích metoda spíše básnická a literátská než lingvistická. Saša patřil k těm nemnoha lingvistům, kteří propojovali literárno a lingvistično jak ve vědě, tak v soukromí. Tím, že neměl užší rodinu, prorůstala u něj věda do soukromí natolik, že někdy nebylo pro knihy kam sednout.

Někam mezi přátelská posezení a lingvistiku bych zařadil Stichovo předsednictví v Kruhu přátel českého jazyka. V devadesátých letech se podařilo Kruh oživit, hlavně se Stichem, tuším, vstoupili do Kruhu mladší badatelé, s tématy, která spájela hodnoty obecně kulturní, duchovní, literární i jazykové. Za Stichem a za svými kolegy sem začali vcházet studenti pražské filozofické fakulty a další. Společenství jazyka se restaurovalo a nebylo to jen kouzlem vědy, ale i osobností.

Stichovy osobní kontakty vedly mnoha směry – v letech abnormalizace, kdy bylo tak snadné (a tak vítané), aby se odborníci stáhli do vědních škeblí a nevyrušovali, byl Saša jedním z mála, kteří se udrželi na hranici mezi podzemím a pustnoucím povrchem. Nejenže publikoval tam i tu (díky tomu věděl hodně o autorském „pokrývačství“, které k tomu sloužilo, a možná proto měl živý zájem o podivnou psychologii pseudonymů v dějinách české literatury). Hlavně znal lidi tam i tu a oni znali jeho. Po převratu přivedl na FF UK své studenty z „létající univerzity“ v Topolce. Jsem Sašovi vděčen, že mi bylo dopřáno osvěžení skrze výuku těchto zkušených matadorů studia bohemistiky. Vést semináře se zvídavými lidmi, kteří ze sebe už dávno setřásli nacvičené otroctví středoškolské gramatiky, byla pro mě výzva. Alexandru Stichovi to byl denní chléb. Stichovy kontakty kulturní a politické ho ovšem i nadále vevazovaly do veřejného života, kde byl jeho odborný přístup vzácným kořením. Avšak ne vždy v nových poměrech staří spojenci obstáli. Myslím, že nejtrpčeji Saša nesl jednotlivé případy, kdy přítel z disentu vyrostl v zpupného omezence a dal tuto novou povahu svému bývalému učiteli pěkně najevo.

Ve styku se studenty na fakultě myslím poznal Stich zblízka, kolik skrytých kvalit v sobě mají mladí lidé přicházející ze středních škol, ale také kolik jim toho chybí, co jim učitelé opomněli [97]nebo neuměli dát a umožnit. Snažil se ve svých seminářích otevřít přibouchnuté dveře vzdělanosti těm, kteří to sami neuměli, a nepřivřít je těm studentům, kteří už jimi vycházeli do terénu bádání a přemýšlení. Poskytoval jim vynikající motivaci, připravoval před nimi a s nimi k vydání zapomenutá díla barokní doby (např. Kořínkovy Staré paměti kutnohorské) a dělal ze studentů nové badatele. Měl školu, následovníky a pokračovatele, a ti jemu i nám zůstávají.

Nemohu opominout také Stichovy styky česko-polské a zájmy vůbec slovanské. Zejména po jeho příchodu na FF UK, kdy mu bylo vyučovat i slovenštině a historické mluvnici, zdůrazňoval, jak nezbytné je pro bohemistu vyznat se v jazykovědě a kultuře slovanské. Podněcoval studenty i kolegy k studiu, bádal o polských zájmech a stycích romantiků 19. století, radoval se z dokončování a vydávání slovníků.

Životní a jazyková praxe nebyla Stichovi díky jeho bádáním jazykověkulturním nikdy vzdálená. Působením na poli jazykové kultury byl znám. Byl ostatně jedním z těch, kteří v 60. letech rozlišili pojem jazyková kultura od jeho složek pojmově nižších. Přesto však jsem byl překvapen, vzpomínám si, jaký vliv na jeho postoj k pravopisným změnám mělo několik hubených let, kdy pracoval jako korektor v nakladatelství Československý spisovatel. Když Sticha z ÚJČ vyhodil ten, který byl v první půli 80. let ředitelem ÚJČ a jehož jméno budiž zapomenuto, podařilo se najít pro Sašu toto úmorné zaměstnání, a tak viděl zblízka, jakým oříškem jsou pro běžné nositele jazyka českého i pro běžné spisovatele pravidla, která vědcům připadají samozřejmá. Od té doby jsem pozoroval, jak roste Stichova tolerance vůči možným úpravám současného pravopisu, a přitom jsem měl možnost sledovat, jak v ediční praxi u děl obrozenských a starších s chutí ponechává délková kolísání – dobře znal mnohost zápisů, která v starých dobách v písemnictví panovala, a dobře věděl, jak slabé mohlo tehdy být povědomí o slovotvorných pravidelnostech. Stichovy vstupy do pravopisných bojů 90. let jsou známé, jsou památné a trvám, že reprezentují hlas rozumu volajícího na poušti, i když jsem s ním v jednotlivých řešeních leckdy nesouhlasil. Stich rozuměl dávným kořenům i zákrutům jazykového a pravopisného purismu i reformismu, znal mnohé jalové argumenty a nedomyšlené výroky, které byly vyslovovány při pravopisných sporech v 40. letech 19. století, a které se tolik podobají výrokům používaným o dalších 50, 100 i 150 let později (a asi i nadále).

V té souvislosti korektorské a editorské nemohu nevzpomenout na utěšené mejdany v redakci knižnice Slunovrat, kde jsme v pracovní době i po ní slavili návrat Slunce ne dvakrát, ale čtyřikrát ročně (i o rovnodennosti), abychom se mohli potěšit ušlechtilým hovorem o starých knihách a mrtvých autorech, o kulturněhistorických nebo filozofických tématech, a díky Stichovi také o hodnotách vůbec. Axiologie byla tehdy jeho velkým koníčkem a jsem mu vděčen za mnohá poučení. Mít při zkoumání jazyka a literatury v zorném poli stále i hodnoty mravní a kulturní je dobrou prevencí proti vědátorskému exkluzivismu, proti profesním klapkám na očích, které sice v práci pomáhají, ale její výsledek pak zazdívají.

Saša Stich byl kromě vědce a autora také významným turistou. Podobně jako vtahoval při odborných diskusích své spolubesedníky do autentického zájmu o svá témata, také k svým výjezdům na kole po české krajině přitahoval leckteré souputníky. Vzpomínám, jakou měl radost, když se mu někdy v roce 1985 podařilo koupit stříbřitého favorita (ovšemže bicykl), lehoučkého, s hladce jdoucí přehazovačkou.

[98]Snad byl Stichův turismus jedním z popudů, které ho vedly k (jistě vysilujícím) spanilým jízdám po českých univerzitách. Od začátku 90. let si uvědomoval, jak důležité je pro studenty vysokých učení, aby zažili přednášku, která překračuje úzké pojetí oboru a z níž promlouvá víc než vypreparovaná abstrakce. Aniž by podléhal nějakému slavomamu, věděl dobře, že většina studentů (a jejich učitelů) takovou ještě neslyšela dostatečněkrát, případně nikdy. Samozřejmě byl zván i tam, kde výborní učitelé byli, ale kde si uvědomovali, jak důležité je slyšet víc pohledů na věc, nebo nahlédnout do těch oblastí vědění, které v místě pěstovány nebyly. Je mi moc líto, že jsem s ním v posledních letech nepromluvil o tom, zda si myslí, že se situace už zlepšuje. S přibývajícím věkem, se zdravotními potížemi a únavou často roste nedůtklivost v některých věcech, i viděl jsem, jak se Saša trápí např. nad jazykovou nedootesaností uchazečů při pohovoru na tzv. malý doktorát.

Stichova smrt nám mnohým jistě způsobila náhlý náraz smutku, pocit bezmoci, ale také nám připomněla, že nemáme mnoho vědců a vzdělanců, kteří vědí, že o vzdělanost a vědu se musí pečovat nejen bádáním a spisováním, nýbrž také a hlavně vyučováním, sdílením a rozdáváním. Myslím si, že kdo s ním jednal, mohl mít pocit, že Alexandra Sticha obklopuje poznávací fluidum a rozjasňuje myšlení druhých. Saša opravdu hodně věděl a mnohému rozuměl. Zároveň však uměl hovořit o tom, jak na poznatek a myšlenku přichází, jak překonává problémy a omyly. Ocení to v první řadě studenti, a odměňují se tím, že chtějí další a další poznatky, a také že jejich vlastní myšlení je jasnější a sdělnější. Taková společenství, ve kterých se všichni chovají, jako by se nebáli nových poznatků, jako by bylo krásné se dozvídat, mýlit a zase dozvídat lépe, a kde si nikdo nehojí na druhých své nedostačivosti, jsou pro učení nejlepší – v nich se jde kupředu mílovými kroky. Kolem Sticha tomu tak bylo, co pamatuji – v redakci Slunovratu v Československém spisovateli nad mrtvými velikány české literatury, při Šrámkově Sobotce, ve vědecké radě ÚJČ, v Kruhu přátel českého jazyka, na Smetanovských dnech v Plzni i nad plzní v hospůdce U hroznu. Kdybychom si jenom tohle odnesli ze života v jeho blízkosti a okolí, byl by Stichův vklad do kulturní genetiky nesmazatelný. Ale vloženo bylo mnohem víc. Pevně doufám, že se mezi Stichovými studenty a mladými kolegy najdou (už nacházejí) takoví, kteří nám ho jak jen možno nahradí. Co můžeme my udělat pro Alexandra Sticha? Číst ho a dávat ho číst.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 2, s. 96-98

Předchozí Pavel Štěpán: Označení černé a bílé barvy v zeměpisných jménech v Čechách

Následující Jarmila Vojtová: Lašská slovní zásoba

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1