Ještě k pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století

Hynek Tešnar

[Články]

(pdf)

-

Očekávání mnoha obrozenců se začalo ve čtyřicátých letech 19. století pomalu naplňovat. Národ se „po dlouhém spánku“ probouzel k novému životu. K několika intenzivně vedeným sporům, které vlasteneckou společnost rozdělovaly, patřily vedle drobných literárních a politických roztržek také pravopisné hádky. Snahy usilující opět radikálně zasáhnout do systému českého pravopisu se setkávaly s pochopením většiny spisovatelů. S navrhovanými změnami však nesouhlasili členové sboru Matice české. Vážnost instituce, jejíž „konzervativně“ smýšlející představitelé měli odlišný názor na reformování pravopisu, byla ohrožena. Stále se množící pochybnosti o rozhodovacích pravomocích sboru v této otázce rozpoutaly četné diskuse, které nevyzněly ve prospěch Matice.

Analogická oprava, i přes jisté obtíže, poměrně brzy zdomácněla v pravopisném systému a tzv. oprava skladná si takřka ihned získala takové množství zastánců, že jakékoliv oddalování její realizace nebylo nutné. Reformně naladění vlastenci se domnívali, že je zapotřebí dvě staletí „zanedbávaný“ český pravopis přivést na úroveň, která by lépe odpovídala změněné jazykové situaci na konci první poloviny 19. století. Upřednostňovali stav, kdy se „skutečné ortografické chyby opravují, omylní a nedůslední zvykové odstraňují a cizí nešvární přílepkové z českého pravopisu jako s povrchu roucha smítají“.[1]

Reformovat v té době český pravopis nebyl snadný úkol. Společnost sice procházela bouřlivými změnami, podmínky pro pravopisné reformy byly příznivé, avšak musíme si uvědomit, v jak složité situaci se tehdejší česká společnost nalézala. Vždyť během několika posledních desetiletí prošel pravopis mnohými úpravami (šlo např. o odstranění grafému ł, nahrazení přetrvávajících spřežek /zejména ſſ/ aj.). Prosazení analogické reformy si vyžádalo mimořádné úsilí všech zúčastněných. V krátkém časovém sledu po této opravě následovala reforma skladná. Nesmíme se proto divit, že každý nově navrhovaný zásah do pravopisné normy, která byla už delší dobu značně rozkolísaná, vzbuzoval obavy a byl vnímán negativně.

Vzpomínky na poslední pravopisné spory byly ještě stále živé. Analogická oprava nevyvolala pouze „nesnáze a kruté odpory“, vyústila též v neskrývané osobní animozity. Dobrovský byl tehdy obviněn z toho, že „vynalezl analogický pravopis k tomu konci, aby se jím poznávali, kdož k tajnému zednářskému spolku náleže[28]li“.[2] Ostatně Dobrovský pravopisným hádkám nevěnoval příliš velkou pozornost. Své pravopisné trápení si prožil před mnoha lety, kdy vzdoroval často neuváženým návrhům Pohla, Šimka a jiných. Nebylo tedy nic neobvyklého na tom, když při vydání České bible roku 1780, které pořídili Durych a Procházka, označil tuto knihu za „klasickou, podle které by se Čechové v ortografii měli právem říditi“.[3] Jungmannovo přiznání Kollárovi o „nepříjemných válkách s Nejedlým“ bylo jen smutným potvrzením nedobrého stavu, jehož neustálým vyhrocováním se ničeho nedosáhlo. Vinařický v dopise Körnerovi vyjádřil naději, že s vítězstvím analogie se změní i nedobrá cenzurní praxe, kdy imprimatur bylo odpíráno spisům sepsaným v „kaceřované ortografii“. Ani Šafařík nemohl pochopit, „odkud se do Čechů některých taková zlost vsídlila“.[4] Zvláště Čelakovský Nejedlého nijak nešetřil. V dopisech, které adresoval svým přátelům, jej nejen ostře kritizoval, ale také se o něm mnohokrát vyjádřil nevybíravě. Když se začaly u Nejedlého projevovat první zdravotní obtíže (podle Čelakovského trpěl novou nemocí – ypsilonomanií), neváhal dokonce napsat kratičkou, humorně nesenou Poslední vůli ve verších, která byla následně otištěna.[5] Počínání Nejedlého odsuzoval také Kamarýt. Zaujatost proti jeho osobě a „třífackovému klobouku“ (ypsilonu) u něj dosáhla takového stupně, že začal vážně uvažovat o spálení některých dílů Muzejníku, zvláště těch, ve kterých byly otištěny „ypsilonem natuchlé“ Epické zlomky císařského rady.

Jungmann si přál, aby vlastenci své úsilí zaměřili k ušlechtilejším literárním cílům. Jeho přítel Antonín Marek byl toho názoru, že se pravopis musí vyvíjet. Poněkud odlišné mínění zastával pražský advokát Langer. Také on se chtěl nějakým způsobem zúčastnit debat, a tak vydal německy psaný spis, v němž Jungmannovi, chystajícímu se přikročit k vydávání slovníku na základě pravopisných pravidel stanovených Dobrovským, radil, aby se vrátil ke starému psaní spřežek cz a rz (místo č a ř). Podle něj šlo o jedinou možnou cestu vedoucí ke „zvelebení“ českého jazyka. Po deseti letech, které uplynuly od úmrtí iniciátora analogických oprav, však bylo zřejmé, že se hluboce zmýlil. Vinařický v té době Palackému sděloval, jak se věci doopravdy mají. K novému pravopisu se prý přiklonili téměř všichni čeští spisovatelé, neboť jej považovali za lepší. Také se Palackému svěřil s obavami o budoucnost české mládeže, když se všemu musí učit v němčině. Své rozhořčení nad neutěšeným stavem vyučování mateřského jazyka na národních školách sdělil Palackému těmito slovy: „Fanatickým hubitelům našeho jazyka vše jedno, jen když Čecháček ve škole německy papouškuje!“[6]

[29]Spor byl v podstatě rozhodnut ve prospěch reforem a hádky začaly pomalu utichat, přesto Hanka neustále pokračoval v analogické agitaci. Vyvracel veškeré námitky zaměřené proti analogickému způsobu psaní. Hlavním přesvědčovacím argumentem se mu stala věta, že nový pravopis bratrskému neodporuje. Naopak tvrdil, že na jeho základech stojí a navíc jej „rozšiřuje“, „utvrzuje“ a „upevňuje“.

Pravopisná otázka zaměřená téměř výhradně na reformování souvisela s nedokonalostí staršího systému jen částečně. Společnost se ubírala jiným směrem, nebo se o to alespoň snažila. Negovány byly zákonitě staré myšlenky protičeské, z části prokatolické a zpátečnické. K těm samozřejmě patřil i pravopis. Očekávaly se výrazné změny, i proto měly podporu široké veřejnosti.

Přijetí analogických oprav se neobešlo bez počátečních komplikací. Nejednou bylo chybováno. Jednotlivci s opravami zpočátku zápasili, a tak docházelo slovy Čelakovského k častým „přehlédnutím v čerstvosti“.

Přestože nadále probíhaly mrzuté analogické spory, neváhal Vinařický oživit zapomenuté reformní návrhy, které se kdysi snažil prosadit Tomsa. V několika dopisech, datovaných rokem 1829, žádal své přátele, aby zhodnotili jeho „pravopisný pokus“ psát j místo g a í místo j. Ohlasy na tuto ryze soukromou iniciativu byly různé. Vinařickým navrhovaná „skrovná proměna v češtině“ podle mínění V. Zahradníka nesla v sobě „něco dobrého a něco nevhodného“.

O tom, jaký názorový střet převládal v diskusích nad zaváděním dalších pravopisných oprav, jež byly všeobecně uznány v roce 1842, vypovídá několik řádek napsaných J. Pospíšilem příteli Burianovi: „S Jeníkem mluvil jsem o nové ortografii, on starověrec proti všemu novému jest. Vy také tuším nesouhlasíte? Já však smýšlím jináče o věci té. (…) Zvyk, byť i staletý, nezdá se mi býti podstatnou záštitou posavadního způsobu psaní; předků svých vždycky sobě můžeme vážiti dle zásluh a ctíti je, ale proto přece třeba uznávati, že to ono lépe učiniti se dá, než oni činili. Také ona Vaše námitka u mne místa nemá, že jest nový způsob psaní nám neobvyklý, nesrozumitelný a že přec nepíšeme pro nikoho jiného leč sobě samým; píšemeť věru také pro své potomstvo a toto za opravy dobré nám jen žehnati bude.“[7]

Novou ortografii přijali okamžitě za svou mladší spisovatelé. Starší generace se s ní musela vyrovnat: „Jsem tomu rád, že jste se se skladnou ortografií konečně smířil, již kvůli té zlaté svornosti, ana dobropísemnost ta co den se zmáhá v literatuře naší a valem rozšiřuje. Nebude to dlouho trvati a ona asi všude pronikne. Já sám, jak vidíte, píšu posud starým způsobem, jelikož mi to rychleji od ruky jde, a při skladném stále se mýlím a opravovati musím, ale snad brzy také tomu přivyknu.“[8] Vinařický, jenž se velmi angažoval ve prospěch reforem, varoval před „mrakem starých pověr“ obestírajícím novoty i před nerozumnou podporou pravopisných návrhů, jejíž příčinou se mu zdála být „těkavá móda“.

[30]Také řada obrozenců na Moravě měla na reformování pravopisu svůj názor. Fr. D. Trnka se už v roce 1819 domníval, že by češtině příslušelo psát ou místo au. V. P. Žák byl opatrnější při přijímání pravopisných novot, zvláště těch, které za své přijala redakce Muzejníku. Podobně se k reformám stavěl Šembera. Pravopisné návrhy by podle něj musela nejdříve schvalovat „většina čtenářstva“, aby k nim mohlo být po pečlivých úvahách přistoupeno. Byl připraven podřídit se převažujícímu názoru, i když nesouhlasil se zavedením v ani ou. Několikrát otevřeně přiznal, že nehodlá bránit změnám. Nechtěl se stát druhým Nejedlým. Rovněž první básně Fr. Sušila byly ovlivněny pravopisnými názory jeho přátel – Trnky a Žáka. Fr. C. Kampelík žádal v roce 1845, aby se o řeč, ke které řadil i pravopis, starala Matice česká spolu s Muzeem.

Skladná úprava českého pravopisu nemohla splnit požadavky všech obrozenců. Už při schvalování této pravopisné opravy bylo zřejmé, že nebudou podpořeny některé další návrhy, o nichž se delší dobu diskutovalo. Nedoporučoval je ani Šafařík: „Přijetím této ponavržené opravy odstraněna bude nejošklivější příškvara, pravopis náš, ostatně skladný a rozumný, nepříjemně zohyzďující, aniž napotom bude stávati rozumné příčiny, by se k dalším proměnám kvapně sáhalo. Neboť netajím toho, že mi se zdá, že by navrhované od některých stran zavedení v písmě dvojhlásky ou místo au a souhlásky v místo w ani tuze potřebno ani radno nebylo.“[9]

Stabilizace pravopisné normy nebyla hlavním cílem několika vlastenců, kteří měli zájem především na vylepšení nedokonalého systému. Navazovali na Hankovu již dříve publikovanou myšlenku vyjádřenou slovy – „ustrnulost jest forma smrti“. Jedním z nich byl patrně také M. Mikšíček. Rok po schválení skladné opravy vyšel v Brně první svazek jeho Sbírky pověstí moravských a slezských. Stručně o této nové knize informoval V. B. Nebeský v Květech: „Řeč spisovatelova má některé zvláštnosti, na něžto v Čechách méně zvykli jsme. Pravopis zase nový, zase jsme bohatší! – bude to brzo zásluha, psáti beze všeho pravopisu. Zdá se ale, že jen z typografických ohledů se použil. Kniha je švabachem tištěna, a snad neměli čárkované i; takéť by v té liteře velmi divně vypadalo, tedy zůstalo g, ačkoliv je místo au všude ou. Ostatně zdá mi se ten pravopis lepší, než onen, kterýž píše naopak. Však beze vší prejudice – svoboda pravopisu!“[10]

Zásluhu na prosazení posledních radikálních pravopisných změn měl zejména Čelakovský. Nepochybně on zde sehrál rozhodující roli. Už svými Smíšenými básněmi z roku 1830, kde sice ještě ponechal grafém w, ale místo digrafu au užil digraf ou, vzbudil nemalou pozornost mladých literátů. Rozruch kolem této sbírky byl vyvolán mimo jiné i tím, že Čelakovský navázal na starší Tomsovy pravopisné návrhy. Podpořil de facto opravy, s nimiž přišel nedlouho před ním Vinařický. Krátce na to se od novot, které byly v knize uvedeny, zcela distancoval, což ovšem [31]neznamenalo, že by principiálně změnil své stanovisko. Uvědomil si totiž, jaké nebezpečí by českému jazyku hrozilo, kdyby byly všechny pravopisné reformy uskutečněny najednou. Každá z nich se později v pravopisném systému ujala. V době, kdy byly Čelakovským zveřejněny, však výrazně porušovaly pravopisné zásady, proto jejich přijetí veřejností nebylo jednoznačné.

V roce 1846 vyvolal Čelakovský ve sboru Matice české pravopisné pozdvižení. Navrhl totiž, aby v jeho básnických spisech, které chtěla Matice vydat, byla dvojhláska au nahrazena ou. Staněk, jemuž Čelakovský prosazení této záležitosti svěřil, však neuspěl. Sbor zaslal Čelakovskému prostřednictvím Palackého odmítavé stanovisko. Jeho členové nechtěli připustit další pravopisné reformy. Vyvolaly by jen nepříjemné spory a vedly by opět k výrazné polarizaci celé vlastenecké společnosti. Palacký vyjádřil své podivení nad neočekávanou žádostí Čelakovského, jehož považoval za „důmyslného filologa, nad frantovské rozumy povýšeného“. Nemyslel si, že by národ v případě Maticí schválené změny ou místo zvyklého au toto rozhodnutí považoval za závazné a následoval je. Naprosto nemyslitelné byly radikální pravopisné úvahy kvůli nesvornosti Čechů, podle Palackého hlavní příčiny všeho národního neštěstí. Na její negativní vlivy bylo upozorňováno zvláště ve čtyřicátých letech 19. století. Palacký nepřímo požádal Čelakovského, aby od svého záměru upustil. Argumenty Palackého nemohly profesora slavistiky přesvědčit, přesto stále více kritizovanému matičnímu sboru vyhověl. Nechtěl spisy vydat u jiného nakladatele, aby nevznikl dojem jakéhosi opozičního chování proti sboru z jeho strany. I když na čas od svého ustoupil, předpokládal, „že psaní ou, třebať i později se to stalo, přece svou podrží, poněvadž z povahy mluvy samé to plyne a tudy utlačiti se nedá“.[11] Přátelé byli pro něj přednější, opačnému „ortografickému přesvědčení“ nepřikládal (alespoň prozatím) větší význam.

Pravopisná diskuse začala v tomto roce probíhat mnohem usilovněji, než tomu bylo ve třech předcházejících letech. Zajímavým se stal pravopis i pro Havlíčka. V Žihadle se čas od času vysmíval překotnému reformátorství: „Pravopis není maličkost, takové novoty mají teď odbyt, jako morissonské pilulky.“[12] Ani Hankovy návrhy na změnu několika grafémů neušly jeho satirickým výpadům: „N. N. obdržel privilegium na vynalezení nového českého pravopisu, tak sice, aby po věčné časy jenom on sám a řádní jeho potomci po meči a po přeslici (Hankovo manželství bylo bezdětné) tohoto pravopisu užívati mohli a směli. Zatajení jména se žádalo.“[13] Havlíčkovi se Hankovy slovanofilské experimenty nelíbily, připojil na závěr ještě krátký epigram Originálnost s podtitulem Monolog velikého muže před vynalezením nového pravopisu:

„Není nad původnost,
každý po ní touží,
[32]lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.“[14]

Roztržka mezi větší částí spisovatelů a Maticí se začala přiostřovat. Spisovatelé trvali na změně ou místo au a v místo w. Chtěli, aby tyto novoty schválila Matice česká jakožto instituce mající výsadní postavení v péči o jazyk a literaturu. Ta se však bránila. Členové sboru naopak požadovali, aby se spisovatelé řídili jejím tzv. matičním pravopisem, jak nazývali pravopis ustanovený v roce 1842, ve všech spisech Maticí vydávaných. O smířlivé gesto se pokusil Havlíček, který sice byl přívržencem oprav, ale pro svornost mezi Čechy neváhal přistoupit na požadavek Matice. Pravopisným prohlášením uveřejněným jménem celé redakce v Pražských novinách se snažil hádky urovnat: „Abychom i my aspoň nějakou maličkostí dokázati mohli, že tito Hlasové nejsou volající na poušti a že sme si svou částečku vybrati uměli: upustíme od této chvíle od té malé sice a však přec nějaké různosti v pravopisu, kterou sme se posud s Maticí nesrovnávali. Od nynějška budou vycházet Noviny i Včela s au, a tedy dokonce matičním pravopisem. Doufáme, že i ostatní redakce tak učiní, abychom si nezakládali více na skořápce než na jádře. Pravopis vůbec nemůže býti ve všem důsledný: dvěma pánům, etymologii a výslovnosti, zároveň sloužiti se nemůže, třeba se ou vyslovovalo, přece analogie s jinými slovanskými jazyky atd. au žádá. Vyslovuje se také gdy, a přec píšeme kdy atd. A kdyby i to au docela chybné bylo, přece raději s Maticí a ostatními Čechy pro svornost chybovati chci v nepatrné věci, než v takových titěrkách originálnost vyhledávati. Již je tu svrchovaný čas, abychom jednoho pravopisu užívali: podrobme se tedy raději Matici, než abychom žádali, aby ona nám se podrobila. Zvláště to očekáváme, že teď všichni moudřejší od módního v upustí i v nápisech veřejných i v privátním psaní, aby již konečně přestaly žaloby na tak rozličné pravopisy. Ani w ani v samo sebou nevede k spasení, ale jedno z nich kterékoli k svornosti.“[15] K Havlíčkově výzvě se připojil jeho přítel a v té době redaktor Poutníku Karel Vladislav Zap, s nímž se seznámil při své cestě do Ruska. V červnu se časopis pod jeho vedením vrátil ke psaní au místo ou.

Situace byla natolik znepokojující, že se jí matiční sbor musel vážně zabývat. Měl rozhodnout, zda na svém stanovisku setrvá, nebo se podřídí opačnému a převažujícímu názoru. Zasedání konané 13. listopadu 1846 ukázalo, jak rozdílné mohou být náhledy jednotlivců na pravopisnou problematiku. Hanka a Koubek nesouhlasili s historickým přístupem k pravopisu, který zastávala většina sboru. Závěrečné Návěští však podepsali všichni přítomní, vedle již zmíněných odpůrců kurátor sboru Jan Norbert z Neuberka, Jungmann, Presl, Šafařík, Vocel, Frič a sekretář Tomek. V každém vzdělaném jazyce by se podle tohoto usnesení měla za[33]chovávat pravopisná jednota a správnost. Český pravopis vystavěný na „základech pevných a starodávných“ z toho důvodu žádných změn nepotřeboval. Spisy vydávané nákladem Matice české doporučil sbor tisknout nadále pravopisem přijatým v roce 1842. Spisovatelům nespokojeným s tímto pravopisem nezakazoval užívání jiného, radikálně upraveného pravopisného systému.

Podněcování pravopisných „zuřivých bojů“ bylo vlastencům nejednou otevřeně vyčítáno: „Přestaňte pro Boha vaditi se o pravopis, ale dejte také s novotami pokoj.“[16] Nicméně takovýchto hlasů mnoho nezaznívalo. Polemiky neustávaly, naopak vystupňovaly se k osobním útokům.

Štorchův článek Také něco o českém pravopise byl reakcí na Palackého pojednání Má-li pravopis český čím dále tím více se dokonaliti? Svérázný filozof a redaktor Vlastimila se tématu chopil bez předsudků: „Musíme se vyznati, že jsme sotva svým očím uvěřili, čtouce tato slova, jež p. P. v čelo svého pojednání postavil. Jak? Má-li se dokonaliti? I ovšem, všecko což lidské jest, tedy i pravopis český, ledaby již svrchovaně dokonalý, anebo snad opravy neschopný byl, což ale zde mysliti sama ona otázka p. P. nedovoluje. Pochybné může býti, kdy a jak se dokonaliti má; ne příliš kvapně a náhle, ne násilně, hromadně a tak, aby se snad docela svým zásadám nevěrným stal, vždycky pak jen potud, pokud okolnosti dovolují a moudrost schvaluje; a tak bylo by se ovšem dalo tázati: zdali tak nebo onak, nyní nebo později jej dokonaliti dovoleno bude, nikoli pak vůbec – zdali se »čím dále tím více dokonaliti má?«.“[17]

Změnu starého au za novější ou označil za „nejjednodušší, nejpřirozenější a nejvíc do očí bijící opravu“. Připomněl, že proti opravám urputněji protestuje menší, ale zato křiklavější strana, a obvinil ji z vyvolávání ortografických půtek. Palackého nazval „nepřítelem písmen ou“. Hrozbu jazykové odluky Slováků, jejíž příčinou by také mohly být pravopisné změny uskutečněné v českém jazyce, odmítl tvrzením: „Nestanou-li se jiní obratové, au je příliš slabá nitka, aby Tatry k nám jen o krok blíže přitáhnouti mohla, a soupeř jeho, ou, se mu aspoň v tom vyrovná, že je také ani o krok dále neodstrčí.“[18] Vzešlé hádky a mrzutosti nebyly podle něj způsobeny opravami samotnými, ale mohli za ně předpojatí zastánci starého pravopisného stavu. Celkovým vyzněním článku se Štorch přiblížil ke kritice, kterou proti Palackému uplatňoval již delší dobu Hanka, dalo by se dokonce říci, že ji v mnohém přesáhl.

Odsudky Palackého pojednání nebyly zdaleka ojedinělé. Nepříznivé stanovisko zastával i Čelakovský: „Co psal (Palacký) posledně v Muzejníku, nelíbilo se mi, upomínáť to příliš na nebožtíka Nejedlého a tudy mám za to, že každého nepředpojatého tím více při ou utvrdí. Vyhodil rukavici ve zlé při a nedobře se ozbrojiv; …“[19]

[34]Palacký jako mladý dvaadvacetiletý vzdělanec přijal analogickou úpravu navrženou Dobrovským, později souhlasil se zavedením opravy skladné. K poslední prosazované reformě však měl závažné připomínky. Ohrožovala podle jeho názoru příznivě nastoupený obrozenecký proces. Obával se, aby nevedla k rozdrobení společných cílů všech vlastenců. Za vzor pravopisné normy pokládal způsob psaní šestidílné Bible kralické, vytištěné před více než dvěma sty lety. Svornost a jednota celého národa mu byly přednější než drobné opravy, které považoval za nebezpečné.

Literatura psaná v češtině (jazyku vlasteneckém) byla podle mínění Havlíčka posud dosti skrovná. Aby ji pravopisné hádky nezahlušovaly ještě více, rozhodl se v České včele otisknout výňatek z Palackého starší stati namířené proti Hankovu vystoupení ve sboru Matice české dne 3. října 1846, které vyšlo v rozšířené podobě s ročním zpožděním zásluhou jeho přátel.

Hanka připouštěl, že po dvou opravách zbyla „ještě nejedna nedůslednost neb raději cizí nešvara, kteráž neméně změny potřebovala, jakož bylo au a w“.[20] Přidal se k protiněmecké kampani zasahující do oblasti pravopisné a ke konci čtyřicátých let ve společnosti značně rozšířené: „Však my přece tvrdíme, že w jest německé; ne proto že ho Němci užívají, ale že si ho Němci nepochybně udělali aneb alespoň osvojili.“[21] Výměnu „cizího, neladného a neskladného“ au podporoval, stejně jako nahrazení jejich (rozuměj německého) „tučného“ w naším „hubeným“ v. Námitku Palackého, že dvojhláska au je součástí jmen místních, a tím i navazujících jmen vlastních, jakožto přídomků šlechtických rodů, což by v případě její změny vyvolalo okamžitý odpor, nepřijal. Český jazyk, jak zdůraznil, není šlechtický ani úřední. Česká šlechta vesměs užívala jazyka německého a pochopitelně se jím také podepisovala.

Hankova reakce na Havlíčkem otištěný článek byla zveřejněna krátce poté. Hanka se do žádných dalších hádek pouštět nechtěl, jenom připomněl, že jejich rozpoutání má na svědomí Palacký. Ohradil se přitom proti radikalizmu, který mu byl z několika stran připisován.

Návrh, jak vyřešit svízelnou pravopisnou situaci ohledně dvojhlásky au, resp. ou, zaslal redakci časopisu Květy pan Truhelka. Radil psát dvojhlásku ou jen tehdy, jestliže vznikla z u, naopak dvojhlásku au ponechat tam, kde se dříve nacházela samohláska a. Redakce se s jeho názorem neztotožnila, považovala za nesmyslné rozlišovat psaní „stejného zvuku“ (dvojhlásky) na základě jejího původu.

Vinařický pod pseudonymem K. V. Slánský informoval 5. srpna 1847 v Květech o Fähnrichovu spisku Nestranné slovo o pravopisu českém. Fähnrich, jak napsal Vinařický, „nehrozí kordem, ale rozhrnuje praporec míru; vyjednává mír upřímně a důkladně, i zavlažuje suchopárné otázky veselým humorem“.[22] Změnu au v ou [35]Fähnrich schvaloval, avšak odstranění w pokládal za naprosto zbytečné. Tvrdil, že pokud opravíme pravopis, projeví se tím přímost a pravdivost české národní povahy. „Naše milá vlastenčina“ v písmu disponuje tolika puntíčky, čárkami, kolečky nad písmeny, háčky; proto navrhl vynechat „zbytečný bodík neb puntík“ nad grafémem j. Před tím Vinařický varoval: „Opatrně, pravím; neb zatvrzelí puntičkáři počali by nový křik a dušičky sentimentální také by nechtěly pohřešovati starou poezii nad puntičkovanou jotou, nad kterou

s nádherou
jako nade věží měsíček
stával romantický puntíček!

Či snad bezpuntičkované j vyhlášeno bude za nový revoluční šibolet? Pro uvarování křeče odložme tu tragickou popravu na nových šestnácte let aneb raději na r. 1901. Do soudného dne budeme přece hotovi s abecedou!“[23] Rokem 1846 začal v pořadí třetí pravopisný spor „hlav i srdcí“, uplynulo tak šestnáct let od okamžiku, kdy Čelakovskému vyšlo druhé vydání Smíšených básní, ve kterých zaměnil digraf au digrafem ou.

Postoj Čelakovského k pravopisné problematice se začal ve Vratislavi postupem času měnit. Zatímco ještě před dvěma lety nehodlal v malém sporu s Maticí pokračovat, v roce revolučního napětí nepokládal pravopisné změny za malicherné. I pražská konzistoř s reformami souhlasila. Tvrdošíjnost členů sboru bránící „samospasitelné au“ se však nezměnila. Vinařickému sděloval, že jim „nezbývá nic jiného, leč stejným penízem spláceti a vytrvati“. Vzápětí však dodal: „Rád bych byl již několikráte to ono do Muzejníka zaslal, ale raději to ležeti nechávám. (…) Palacký již jednou řekl: Nepovolím! A tudy proti němu nelze čeho poříditi důvodem, jedině mocí a opět vzpourou.“[24] Byl rovněž připraven „přistoupit k většímu hejnu“, tímto krokem chtěl podpořit změnu w ve v.

Vinařický v následujícím dopise seznámil Čelakovského s výsledky svého posledního pražského pobytu. Brzké přijetí změn nepředpokládal, o čemž svědčí tvrzení – „cop nebožtíka Nejedlého zdědilo Muzeum“. Palacký při jeho návštěvě prý prohlásil, že au je „kouzlo spojující všechny Čechoslovany“ a „svaté dědictví“, které je nutno zachovat, jinak český národ zahyne. Poslední žák Dobrovského, jak se Vinařický mezi reformisty dozvěděl, často vyzýval k přísnějšímu dodržování gramatických pravidel ustanovených již před lety jeho učitelem a k zachování „forem bratří českých“. Vinařický této představě rozhodně oponoval: „Českých bratrů není více: oni psali duchem a formou svého věku.“[25] Dobrovský, na jehož filologické práce se zastánci dosavadního pravopisného stavu nejčastěji odvolávali, podle [36]názoru Vinařického nebyla „autorita pro věčné časy“, což Palackému otevřeně sdělil. Palackého překvapily radikální názory katolického duchovního. Velmi se hněval. Nakonec Vinařický v dopise Čelakovskému navrhl, aby zkusil přemluvit Presla jako člena sboru k obhajující iniciativě, která by se týkala změn au a w.

Čelakovský naléhavou žádost svého přítele vyslyšel. Jménem svým a Purkyňovým Presla oslovil. Obrátili se na něj s prosbou, zda by nemohl tlumočit sboru muzejnímu nespokojenost většího počtu českých spisovatelů s jeho počínáním v otázce pravopisných oprav. Považovali za mylnou výtku odpůrců reforem, mezi obrozenci mnohokrát diskutovanou, že by se měl lid podrobit „vyšší autoritě, totiž sboru muzejnímu a zásadám ortografickým jeho“. Požádali Presla, aby se o reformy osobně zasadil. Sbor si podle jejich mínění osvojil právo předepisovat druhým pravopisná pravidla, jež mu nepřísluší. Spisovatelé, kteří posílali Matici spisy psané jiným pravopisem, neměli být diskriminováni její pravopisnou výjimkou, o tom byli skálopevně přesvědčeni.

Čelakovský se poté dopisem obrátil přímo na Palackého, protože jej mnozí pokládali za jedinou příčinu pravopisných rozepří. Připomněl mu dobu, kdy sám ještě aktivně hájil přijaté usnesení sboru muzejního z roku 1842 proti mladším spisovatelům nespokojeným s množstvím zaváděných pravopisných reforem. Stanoviska tehdy zastávaná ovšem dávno přehodnotil a Palackému sděloval, že sbor nemá moc ani právo k tomu, aby „ostatním spisovatelům pravopisné neb gramatické zákony ukládal“. Některé věty Čelakovského v psaní užité přátelsky nevyznívaly: „Co Vy činíte, to samé činil druhdy mistr Nejedlý. I on se dokládal vážnosti své katedry – a vysmán jest; i on věřil ztrátou ypsilonu hrozící nebezpečenství církvi, vlasti a říši rakouské, a hle nám se lépe vede a daří po něm než při něm!“[26] Zastánci reforem především vyčítali Palackému, že se jako historik plete do věcí, kterým nerozumí.

Stížnost Vinařického nebyla jediná, kterou Čelakovský obdržel. Pisatel z Moravy seznámil Čelakovského se stejným problémem a vyzval jej k veřejné podpoře pravopisných reforem. Veřejná roztržka s Palackým by spor nevyřešila, to si Čelakovský uvědomoval. O návratu ke „starému pravopisnému haraburdí“ však v žádném případě neuvažoval. Požádal proto své švagry Friče a Staňka, kteří byli zároveň členy sboru, aby po Preslově vystoupení „slova za zuby nepodrželi“ a pro opravy hlasovali. Staňkovi poté ještě napsal: „To ti povídám, ať se mi pro ou a pro v udatněji s Fričem bijete než národní gardy pro Filipa. Aspoň ať vyjednáte mezi ou a au, v a w liberté, egalité, fraternité!“[27]

Palacký zpočátku na dopis plný náruživých důtek zaslaný Čelakovským nechtěl odpovědět. Vyčítal mu oprávněně: „… sedl ste na kůň a vyjel si s oštípem a hro[37]tem nasazeným proti mně k vybojování nového pravopisného ráje – země to zaslíbené všech abecedářů v Čechách i v Moravě …“[28] Hájil se tím, že nikoho ve sboru nenutil hlasovat proti vlastnímu přesvědčení, ani žádnému nezakazoval „psáti třebas po krbcovsku“. Hankovo Ospravedlnění označil za jízlivou hatlaninu a list ukončil následujícími větami: ,,Věřím rád, že můj odpor mnohým choutkám abecedářským na závadě jest, a že tudíž proti mně obrací se celý vztek nových fanatiků našich, ale že by proto již „větší polovice“ spisovatelův nechtěla míti ani oučastenství ve spisech od Matice vydávaných, toho sem se skutečně nenadál, aniž se ještě na koho jiného domysliti mohu, leda na p. Vinařického a snad na Vás. Ti tedy, kteří dosavadní naší ortografie jako hada se štítí, přičiní se bezpochyby co nejrychleji, aby jinou a lepší literaturu sobě utvořili; zajisté všecko, co staršího jest, naplněno jest pro ně jedem. Zdař jim pán bůh usilování jejich! Já proti němu jistě brojiti nebudu, tím se bezpečte.“[29]

V roce 1848 se obrátil dr. Kodym na sbor s prosbou, aby udělal výjimku a doporučil Matici vydat jeho spis novým pravopisem. Závěrečné rokování o Kodymově žádosti proběhlo 20. ledna následujícího roku. Většina hlasovala proti. Palacký přesto po skončené schůzi ze sboru vystoupil, nechtěl svou přítomností ovlivňovat úsudky dalších členů. Znechutily jej rovněž protichůdné postoje některých kolegů k probírané pravopisné úpravě, s nimiž zásadně nesouhlasil. Přestal do sboru docházet.

Rozhodnutí matičního sboru vnímali spisovatelé negativně. Pravopis se stal překážkou, která mohla uškodit české literatuře.[30] Společenský tlak na přijetí změn se i z toho důvodu neustále stupňoval. Karel Slavomil Amerling, i když mu byl dobře znám výsledek Kodymova snažení, požádal Matici o vytištění Světa v obrazích s ou a v.

9. ledna 1850 sbor ustoupil a přijal pozměňující návrh. Staněk o tom po několika dnech informoval Vinařického: „Čelakovský jest pilen. (…) Napsal článek do Muzejníka a píše zase druhý, protože sbor Matičin přijal návrh, aby se tisklo pro Matici buď au, w aneb ou a v, jak si to spisovatel který žádá. Nemýlím-li se, byla to i u Vás závada, proč jste nechtěl nic psáti; nu teď se snad budeme moci na nějaké práce Vaše těšiti.“[31] Jeden z mnoha obrozeneckých zápasů byl ukončen. Radikální aktivity v oblasti pravopisné byly s příchodem ministra Bacha utlumeny. O dalších úpravách českého pravopisu se začalo hovořit v 70. letech 19. století. Tentokrát už bez emocí.[32]

---

[1] V. Hanka, Ospravedlnění nejnovějších oprav českého pravopisu proti nářkům pojednání čteného dne 17. září 1846 ve sboru pro řeč a literaturu českou v Praze, Praha 1847, s. 4.

[2] L. Domečka, O náboženské svobodomyslnosti Jos. Dobrovského, Ruch 5, 1883, s. 488.

[3] J. Herben, Otázka náboženská v našem probuzení, Praha 1927, s. 103.

[4] V. Bechyňová, Z. Hauptová, Korespondence Pavla Josefa Šafaříka s Františkem Palackým, Praha 1961, s. 84.

[5] Viz Fr. Bílý, Korespondence a zápisky Frant. Ladislava Čelakovského II, Praha 1910, s. 37.

[6] V. Ot. Slavík, Karla Aloise Vinařického korespondence a spisy pamětní II, Praha 1909, s. 322.

[7] F. Čenský, Z dob našeho probuzení, Praha 1875, s. 114.

[8] Tamtéž, s. 137n.

[9] P. J. Šafařík, Slovo o českém pravopisu, ČČM 17, 1843, s. 8.

[10] V. B. Nebeský, Sbírka pověstí moravských a slezských, Květy 11,1844, s. 24.

[11] Fr. Bílý, Korespondence a zápisky Frant. Ladislava Čelakovského III, Praha 1915, s. 429.

[12] K. Havlíček, Originálnost, Česká včela 13, 1846, s. 12.

[13] Tamtéž, s. 12.

[14] Tamtéž, s. 12.

[15] K. Havlíček, Dodatek redakce k článku Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky, Pražské noviny 22, 1846, s. 161.

[16] M. F., Ilirský pravopis, Květy 13, 1846, s. 604.

[17] K. B. Štorch, Také něco o českém pravopise, Květy 13, 1846, s. 604.

[18] Tamtéž, s. 605.

[19] Fr. Bílý, d. cit. v pozn. 11, s. 453.

[20] V. Hanka, d. cit. v pozn. 1, s. 5.

[21] Tamtéž, s. 9.

[22] K. V. Slánský, Nestranné slovo o pravopisu českém, Květy 14, 1847, s. 371.

[23] Tamtéž, s. 372.

[24] Fr. Bílý, d. cit. v pozn. 11, s. 511.

[25] Tamtéž, s. 517.

[26] Tamtéž, s. 527.

[27] Tamtéž, s. 534.

[28] Tamtéž, s. 535.

[29] Tamtéž, s. 536.

[30] Viz J. Slavomil, Stav české literatury a Matice česká, Noviny Lípy slovanské 2, 1849, s. 407.

[31] V. Ot. Slavík, Karla Aloise Vinařického korespondence a spisy pamětní III, Praha 1914, s. 16.

[32] Viz rozsáhlá studie v mé dipl. práci Kapitoly k vývoji českého pravopisu, FF OU 2000.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 1, s. 27-37

Předchozí Josef Šimandl: Ke kategorii životnosti některých právních termínů a k jejich shodě

Následující Tilman Berger: Knížka z pražské jazykové poradny