Časopis Naše řeč
en cz

Jak zacházet s francouzskými jmény

Josef Šimandl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Mezi tituly vydanými v nakladatelství Academia r. 2002 najdeme i tento: K. Sekvent, D. Šlosar, Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině. Je celá řada oblastí, v nichž spisovná čeština stále znovu hledá kompromis mezi zacházením poučeným a rozšířeným; mezi tradicí a potřebou jednoznačné identifikace; mezi tendencemi, které se projevily na prvních, ještě nesystematických přejímkách, a tendencemi, které posléze zvítězily v adaptaci celých souborů jednotlivin; mezi adaptačními modely[1] přežilými a novějšími. Jde o antická jména (připomeňme rozvolnění v akademických Pravidlech 1993), jména španělská a portugalská, jména anglická, jména z různých oblastí Východu (mnohdy zatížená růzností transkripcí) atd. Souborné zpracování francouzských jmen – vzhledem ke komplikovanému vztahu mezi grafikou a výslovností a vzhledem k tomu, že základy francouzštiny získává dnes mnohem méně středoškoláků než před sto lety – je počin velmi záslužný.

Karel Sekvent, vedoucí katedry romanistiky a klasické filologie Filozofické fakulty Prešovské univerzity, vypracoval a v Prešově vydal (2002) příručku Ako používať francúzske vlastné mená [263]v spisovnej slovenčině. Přední brněnský bohemista Dušan Šlosar se postaral o její český protějšek, který navazuje na základní české práce (Výslovnost slov přejatých,[2] Mluvnice češtiny 1–2[3]). Nová publikace rozpracovává problematiku adaptace z francouzštiny komplexněji a detailněji, než jak bylo v těchto povšechných příručkách možné.

Nanejvýš sympatické je, že hned v předmluvě čteme: „nepopíráme existenci dublet vyskytujících se v kultivovaném úzu a nepotlačujeme je“ (s. 10). Tato zásada je v příručce uplatněna na řadě míst; mnohde nalezneme i charakteristiku stylových rozdílů,[4] např.: „V odborném stylu se výslovnost vlastních jmen často shoduje s jejich výslovností původní nebo se k ní aspoň velmi blíží.[5] Ve stylu uměleckém a publicistickém se výslovnost francouzských jmen počešťuje … V odborném stylu je výslovnost [düma], v uměleckém a publicistickém [dyma], v nekultivované komunikaci někdy [dumas]“ (s. 19–20). Nemusíme vždy souhlasit (např. s tím, jaký stylový rozdíl je položen mezi skloňováním Balzac: Balzaka × Balzaca; viz v tomto čísle NŘ, s. 244–247), ne vždy se varianty charakterizují (k Balzaka × Balzaca je analogický, pro někoho možná vyhrocenější protiklad Montesquieua × Montesquieuho), ale zřetel k variantnosti v každém případě oceňme.

Stopadesátistránková příručka formátu A5 má oddíly Pravopis, Dělení slov, Výslovnost (včetně instruktivního přehledu častých chyb, § 13, různé realizace nosovek, § 15, a polosamohlásek, § 17), Skloňování, Odvozování a Slovníček jmen. Orientaci ve značně členitém textu (oddíl Skloňování má 68 nadpisů nižších úrovní) podporuje sytém odkazů pomocí paragrafů. Údaje o výslovnosti a skloňování obsahují závěrečné slovníčky jmen (zabírají bezmála polovinu stránkového rozsahu), které jsou dva: osobních jmen a zeměpisných názvů.[6]

S potěšením čtu v oddílu Pravopis: „Francouzská osobní jména a zeměpisné názvy píšeme v českém textu původním francouzským pravopisem … Uvedená zásada znamená, že se při citaci používá i písmen, která se v české abecedě nevyskytují: à, â, è, é, ë, î, ï, ù, û, ç … Tyto zásady se dají beze zbytku realizovat v tisku, při psaní na počítači … Při psaní na stroji s českou klávesnicí dopisujeme scházející diakritická znaménka … ručně.“ Takový totiž skutečně byl a je kultivovaný úzus; udržel se i přes éru, kdy technické nedostatečnosti (a mnohdy i neumětelství a neochotě) [264]vycházela vstříc i norma.[7] Otázkou zůstává, jak se tyto zásady promítnou např. do vedení osobní dokumentace cizinců.[8]

Oddíl Odvozování zahrnuje přídavná jména přivlastňovací, jména členů dynastií a přívrženců hnutí,[9] přídavná jména od osobních jmen, ženská příjmení, obyvatelská jména, přídavná jména od zeměpisných názvů. Na tomto místě si povšimněme problému, zda přechylovat, který je u nás v posledních letech předmětem legislativní regulace, četných dotazů, fám i rezolutně hlásaných stanovisek.[10] Úvodní § 78 v kapitole věnované odvozování od ženských příjmení pozůstává z odkazů na § 42, 52, 44 a 46–48; pokusme se tedy o shrnutí. To nejdůležitější najdeme v § 42: „… je možno užít podoby nečeského mužského příjmení k pojmenování ženy cizinky pouze v úředních dokladech, kde má funkci nezpochybnitelné identifikace. V jiných případech … také, ale tato nověji tolerovaná praxe se pojí s jistými nevýhodami … uznání Deneuve Signoret = Deneuvové od Signoretové, nebo Signoretové Deneuvovou … Doporučujeme proto užívat ženská příjmení v přechýlené podobě.“ Šlechtické přídomky se ve spojení s křestním jménem neskloňují ani nepřechylují, při samostatném užití (zástupně za příjmení) se skloňují a přechylují s vynecháním de (tedy např. Simone de Beauvoir, o Simoně de Beauvoir × Beauvoirová, o Beauvoirové). U složených příjmení se v zásadě přechyluje pouze koncová část (Desbordes-Valmorová), ale jako výjimka se uvádí Joliotová-Curieová (podotýkám, že z úzu znám Joliot-Curieovou, ba i nepřechýlenou Joliot-Curie).

Nejrozsáhlejší oddíl Skloňování se dělí na kapitoly mužská křestní (rodná) jména a příjmení*, složená mužská křestní (rodná) jména a příjmení, ženská křestní (rodná) jména,* ženská příjmení, složená ženská křestní jména, složená ženská příjmení, příjmení s předložkou de, rod jmen a příjmení; zeměpisné názvy jsou rozčleněny na oddíly sklonná jména,* nesklonná jména,* složené zeměpisné názvy, rod zeměpisných názvů; přitom oddíly označené * se dále dělí podle zakončení (např. -é, -e, -oye, -cq, -rd, dvě/tři souhlásková písmena, jedno/zdvojené písmeno a ne[265]vyslovované -e), a to s přihlédnutím k tomu, co se v příslušné skupině vyděluje jako zvláštní typ. Orientovat se v některé z kapitol poté, co jsme hledali jinde, není vždy snadné a také hledání pasáží o témže zakončení napříč skupinami je poněkud ztíženo, ale zato se uživatel i tímto způsobem utvrdí v povědomí o rozdílech, např. že místní jméno na -euil se neskloňuje, mužské příjmení na -euil ano.

Ocenění zasluhuje rozpracovaná problematika složených jmen, kde se typy rozlišují podle toho, zda a jak se jednotlivé části mají skloňovat. V příručce se doporučují koncovky mužských vzorů pro obě části kombinací Georges-Lucette a Jean-Marie, naproti tomu pro kombinované ženské jméno Marie-Pierre (§ 43) se radí skloňovat jen první část, totiž ženské jméno se ženskými koncovkami, ale mužské jméno ponechat při takovém použití nesklonné. S druhým naprosto souhlasím: je to perspektivní řešení, které nebudeme muset revidovat ani při konfrontaci s hispánským užitím jména Jesús jako druhého komponentu ženského jména.[11] Zato s prvním ustanovením – vyslovovat [mariho, marim], psát Jeana-Marieho, o Jeanu-Mariem – se neshoduje ani dnešní úzus: při poměrně hojném referování o J.-M. Le Penovi lze zaznamenat různé zacházení, v němž nechybí ani nesklonné Marie, které ctí ženskou povahu jména a mariánské zasvěcení nositele – a právě tento způsob podle mého názoru zaslouží být v kultivovaných projevech preferován a v příručkách aspoň nabízen.

Z košaté problematiky jmen končících na nevyslovované -e (s. 27–29, 44–46, 62, 63[12]) vybírám: Ženská křestní jména na nevyslovované -e se skloňují s výhradou, že N se ponechává neproměnný (Christine) a V může být i nesklonný (Christine [kristyn] / Christino): kultivovanému úzu skutečně neodpovídá odbourávat příznak cizosti a vytvářet ke kdejaké Nicole, Marguerite české nominativy Nikola, Marguerita, jak by se mohlo zdát nad s. 364 v Mluvnici češtiny 2. Zajímavé je, že alternativní V = N není zaznamenán aspoň pro některá jména mužská; výzkum mluvených projevů sice nepokročil natolik, abych mohl uvést víc než osobní pozorování, ale uvedu je: zatímco v písmu má přednost Françoisi nad bezkoncovkovým a nejasným François, ve vyslovovaných podobách naopak nad [fransoazi/fransuazi] převažuje oslovení [fransoa/fransua]. Rozdíl mezi územ psaným/tištěným a mluveným by u francouzských proprií měl obecně být dřív předmětem výzkumu.

Adaptační modely současné češtiny vykazují sklon k autentizaci.[13] Jak jsme viděli, Sekventova a Šlosarova příručka s ním počítá; obsahuje však některá doporučení, do nichž se nepromítl a u nichž se nezaznamenávají ani dublety. Např. snahou o neznejisťování výslovnosti je vedena tato přechylovací instrukce: „U jmen zakončených na -ges se vypouští koncové -s: Abencérages – Abencérageová [abenserážová].“ Pisatel vedený naopak snahou zachovat základ a usnadnit identifikaci ovšem napíše Abencéragesová, anebo komplikace obejde ponecháním neohebné nepřechýlené podoby – a podle našeho mínění nezaslouží výtku. Vážnou výhradu vznáším vůči „plošnému“ řešení problémů s nevyslovovaným zakončením -e(s), konkrétně když se jako jedině možné doporučuje např. Destouches: GA Destouche, DL Destouchovi, přechylování Barthes: Barthová (s. 71) a dokonce skloňování Charles: GA Charla, DL Charlu/Charlovi, V Charle, I Charlem [266](s. 34). Jistěže tu autoři otvírají východisko ze schizofrenní situace, kdy se píše Jacquese, Jacquesi, ale čte se [žaka, žaku].[14] Je to však východisko preskriptivní,[15] přehlížející a zavrhující vžitý úzus (navíc se týká proprií v jednotlivostech i v souhrnu značně frekventovaných).[16] Aspoň pokud jde o skloňování jmen typu Charles, Jacques, poskytuje Český národní korpus jednoznačnou informaci: výskyt tištěných tvarů typu Charla je nulový, v tisku se skloňuje Charlese. Dodejme: (1) V mluveném zpravodajství se tato podoba vyslovuje většinou [šarla]; ale i čtení [šarlse], odpovídající jak grafice, tak typu Delacroix [delakroa]: Delacroixe [delakroaze] a nadto doporučované už začátkem 60. let,[17] představuje ortoepickou, tj. správnou realizaci, která by v recenzované příručce zasloužila uznání nebo aspoň zmínku. (2) Ve spojení s příjmením se objevuje i nesklonnost, tj. koncovka jen za posledním členem [šarl d góla], tendence pozorovatelná nejen u jmen francouzských: poměrně pevný psaný G/A Paula Newmanna slýcháme stále častěji i v realizaci [pól ňúmena], která začíná ztrácet stigma nekultivovanosti. Tato kombinatoricky vázaná nesklonnost[18] (samotné Paul skloňujeme vždy) by zasloužila širší promítnutí přinejmenším do pasáží obecnějších (Skloňování celého osobního jména, § 36, který je součástí výkladu ke jménům mužským, ač problém má svůj pandán i v rámci ženských jmen).

Nad dílčím nesouhlasem však vysoce převažuje ocenění všeho, čím může být Sekventova a Šlosarova příručka inspirativní pro další podobné práce o cizích propriích, jichž je velmi zapotřebí, a zejména ocenění toho, že ke složitému subsystému francouzských vlastních jmen, v němž se prostupuje tradice s novými tendencemi, se českým pisatelům dostalo mnohovrstevně strukturovaného přehledu podloženého bohatým repertoárem jazykových jevů.


[1] K pojmu srov. J. Šimandl, Počešťování a dnešní české tvarosloví, in: Čeština – univerzália a specifika 3, MU, Brno 2001, s. 265n.

[2] Výslovnost spisovné češtiny – Výslovnost slov přejatých, výslovnostní slovník, Academia, Praha 1978.

[3] Mluvnice češtiny 1 a 2, Academia, Praha 1986.

[4] Poznámka k mnoha kodifikačním příručkám včetně Pravidel českého pravopisu: Kéž by si už lingvisté – po víc než půlstoletí strukturalismu – zapověděli uvádět variantní prostředky bez rozlišování, ve tvaru „možno tak i tak“.

[5] Srov. J. Šimandl, Čteme je správně? (recenze stejnojmenné knížky M. Honzákové, F. Honzáka a M. Romportla, Albatros. Praha 21996). Čeština doma a ve světě 4/1996, s. 287: „kultivovanou výslovnost musíme citlivě nalézat mezi původní a důsledně počeštěnou“.

[6] Poznámka k tiskové úpravě: Záhlaví slovníčků by bylo dobré opatřit centrovaným údajem, ve kterém z obou slovníčků se nahlížející octl; údaje o prvním a posledním heslu dvojstránky umístit standardně na levý a pravý okraj, pokud jsou nutné. V příručce samé se uživatel jistě zorientuje snadno i nyní, ale při střídavém nahlížení do různých příruček (jak dělávají např. redaktoři, významná cílová skupina publikace) může být uživatel nestandardním záhlavím dezorientován, může pohřešit něco, co vlastně je uvedeno, jenže jinde, apod.

[7] Pravidla českého pravopisu (Academia, Praha 1993, s. 87) uvádějí dosud pro jazyky užívající latinku, že „se některá písmena nebo rozlišovací znaménka méně obvyklá nebo taková, pro něž psací stroje a tiskárny nemají zvláštní typy, nahrazují těmi písmeny a znaménky české abecedy, která jsou jim nejbližší“ – dikce je naprosto shodná jako „se … píše … skica – skici“ (s. 14) ‘má se psát’, ač o poměrech v typografii platí spíš ‘děje se tak’, s příchodem počítačů dokonce ‘dělo se tak’. V poznámkách k jednotlivým jazykům se detailněji zpracovává polština, lužická srbština, slovinština, rumunština, maďarština, vietnamština (tedy bývalý „socialistický tábor“; francouzština, portugalština nebo dánština uvedeny nejsou) a konkrétní doporučení jsou už formulována tak, že nahrazování je pojato jako licence, např. k maďarštině: „Z typografických důvodů je možno někdy zanedbat rozdíl mezi krátkými a dlouhými samohláskami – ö-ő, ü-ű (s. 88, zvýraznil J. Š.). Tento text se pak (v nouzi? z pohodlnosti? z respektu k autoritě Pravidel?) přetiskuje jako norma (srov. Věstník Úřadu pro veřejné informační systémy, ročník 11, částka 11, Praha 2001).

[8] Z praxe jazykové poradny lze doložit případy, kdy úřady znepříjemňují občanovi život (vyžadováním různých dobrozdání, neuznáním právních aktů aj.) například kvůli tomu, že v dokumentaci je shledán rozpor mezi zápisem německého příjmení s použitím ß × ss.

[9] Jako základní se uvádí typ bergson-ovci, jako ojedinělý se připomíná typ sad-isté. Není zmíněn okrajový typ voltair-ián – srov. zde na s. 251.

[10] Srov. J. Šimandl, Morfologická problematika v jazykové poradně – 4. část, NŘ 83, 2000, s. 229–232.

[11] Kterak by asi vypadal ženský dativ nebo akuzativ podle předlohy Dagmar-Dagmaře-Dagmaru?

[12] U dvou posledních míst má stránkování obsahu drobné chyby.

[13] Srov. d. cit. v pozn. 1, s. 274.

[14] Srov. http://www.ujc.cas.cz/poradna, často kladené dotazy, a také A. Černá, I. Svobodová, J. Šimandl, L. Uhlířová, Na co se nás často ptáte, Scientia, Praha 2002, s. 55.,

[15] Pojetí zdůrazňující popis úzu deklarují práce J. Zemana Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině: 1 – Anglická osobní jména (spolu s J. Kučerou), 2 – Severská osobní jména, 3 – Románská osobní jména (španělština, portugalština, rumunština), Gaudeamus, Hradec Králové 1998 (1), 2000 (2), 2002 (3); zásady zpracování jsou vyloženy v 1. svazku. Aplikovat principy vypozorované z úzu například dnešních sportovních komentátorů na zacházení se jmény, jejichž úzus byl a je vázán na obor vyznávající jiné lingvokulturní hodnoty (jedná-li se např. o jméno portugalské básnířky z 18. století), je ovšem po metodické stránce problematické. – Vyjde-li v hradecké řadě svazek o francouzských jménech, bude jistě zajímavé konfrontovat ho se Sekventovou-Šlosarovou příručkou. To však přenechám jiným recenzentům.

[16] Příručku pro nakladatelství recenzoval romanista Jaroslav Štichauer; zaměření prof. Šlosara bylo vždy spíš diachronní. Na vydání se tedy nepodílel žádný specialista na současnou spisovnou češtinu.

[17] F. Váhala, Skloňování vlastních jmen osobních a místních, in: O češtině pro Čechy, Orbis, Praha 1960, s. 178.

[18] Srov. d. cit. v pozn. 10, 3. část, s. 170–173.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 5, s. 262-266

Předchozí Jiří Kraus: Potřebná publikace o příjmení v současné češtině

Následující Josef Šimandl: Opět na Ruzyň

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1