Salesiáni Dona Bosca?
Josef Šimandl
[Articles]
-
Řeholní společenství orientované na práci s mládeží, ve zkratce SDB,[1] má tu smůlu, že jeho trojslovný název představuje v současné češtině zároveň tři pravopisné problémy: co slovo, to problém. Probereme je od konce.
1. Bosco: genitiv tradičně Boska, nověji i Bosca
O jménech (převážně románských) s písmenem c před koncovkou se v jazykově konsolidovaných 50.–80. letech 20. století tvrdívalo zhruba toto: v 1. pádu zachovávají c, zatímco ve skloňovaných tvarech píšeme k, pokud obecné skloňovací zásady nežádají jinak.[2] Ač se to nikdy nepřipomínalo, předlohu této grafické zvyklosti můžeme najít u jazyka, jehož kontaktový vliv byl pro češtinu po řadu staletí prvořadý, totiž v německém zacházení se skupinou -ck-, která se na zlomu řádku upravovala tak, aby se zamezily rozpaky nad výslovností: Strecke → Strek-/ke.[3]
Problém slov typu Casablanca se objevil v poradenské rubrice Naší řeči r. 1958.[4] K řešení se tam jako precedens uvádí Villa-Franca, 2. p. Villa-Franky z příkladového materiálu Pravidel 1902 (s. 46). Rok nato se řešení Casablanca: Casablanky cituje a rozvádí v rozhlasových jazykových koutcích;[5] příkladový materiál se rozhojňuje o osobní jména Franco, Marco, Vasco, Francesco, Enrico a o zeměpisná jména Huesca, Mallorca, Cuenca, Salamanca. Hned v dalším roce přináší příručka O češtině pro Čechy[6] shodné řešení pro mužská příjmení Blanc, Leblanc (s. 178) a také pro francouzská toponyma Martinique, Dunkerque (G -ku; s. 202). Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice[7] zaznamenává problém v simplifikované, implicitní, a po[245]kud jde o uváděné příklady, také rozporné podobě (Jonescu: Jonesca na s. 168). Nauka o českém jazyku[8] přidává Ceauşescu, Ionescu (G -ka) a některá dosud nezmíněná ženská toponyma (Modica, Lorca).
Průlom, uznání menšinového úzu se zachováváním c (Balzaka, řidč. Balzaca), přináší teprve MČ 2[9] a uplatnila ho na propria mužská, ženská i střední, pokud se o příslušných typech zmiňuje;[10] nic však k mužským osobním jménům na -co jako Vasco (s. 359), ani k ženským na -ca [ka] (s. 363; v anglosaských zemích a v textech téže provenience jsou poměrně hojná jména Jessica, Rebecca), k neutrům mezi toponymy na -co jako San Francisco (s. 374). Ani jako typ nejsou zmíněna apelativa označující reálie, z nichž poměrně frekventované je označení hudebního a tanečního žánru flamenco;[11] jinou takovou nezmíněnou oblastí jsou umělá jména firem a výrobků (gramofonová firma Decca; značky fotoaparátů Leica, Praktica, Konica). K vědecké mluvnici bychom navíc měli poznamenat, že ani v době její přípravy nepanovaly poměry opravňující hladkou paradigmatizaci. Jakkoli u jména Casablanca byla sice situace poměrně stabilizovaná, analogické případy se řešily i jinak: na přelomu 70. a 80. let přišel do našich kin film Muž z Acapulca, v jehož názvu se projevila nechuť psát tutéž hlásku pokaždé jinak. Vedle převažující árie Tosky (Tosca) byl v úzu také sbor z Nabucca, převažující nad řešeními z xNabucka/xNabukka. Přiznávám, že podobu Cyrano z Bergeraku vnímám už mnoho let nejen jako tradiční, ale také jako tradicionalistickou a konzervativizující; sám bych zvolil spíš podobu Cyrano z Bergeracu, kterou pokládám za bližší bezpříznakové skripci (s vědomím, že ctitelům tradice může vadit).
Tzv. brněnská mluvnice[12] je co do variant implicitní a vzdává se hodnocení; několikrát nabízí jediné řešení, mezitím však informuje, že toto řešení se může (tedy [246]nemusí?) zvolit. Předmětná místa z oddílu Skloňování ostatních jmen přejatých vypisuji: „Balzac (– Balzaka, srov. níže)“; „Iliescu – Ilieska, Marco – Marka“ (s. 271); „Při skloňování cizích jmen se může sbližovat v nepřímých pádech jejich zakončení s výslovností: Balzac – Balzaka.“ (s. 273); „Casablanca – Casablanky – Casablance“ (s. 275); „stejně Mallorca – Mallorky, Villa Franca – Villy Franky, Mekka – Mekky – Mekce, stejně Mokka, Lucca“ (s. 276); „San Francisco – San Franciska, v San Francisku“ (s. 278).
Nově vyšlá příručka K. Sekventa a D. Šlosara o francouzských propriích[13] se pokouší o regulaci založenou na stylových faktorech: zachovávání c uvádí jako možnost pro odborný styl (pro příjmení jako typ Balzac, s. 35n., pro zeměpisná jména typ Bergerac, s. 56). Obávám se však, že zachovávání neproměnného základu je obecná tendence ne-li v současném jazyku vůbec, tedy přinejmenším ve zpravodajství, stejně jako v textech z oboru dopravy a cestování (srov. např. průvodce a tiskoviny cestovních kanceláří), které mají po stránce stylové povahu prostě sdělovací.
Liberálně vyznívají dnešní doporučení jazykové poradny:[14] „Rozhodne-li se pisatel pro písmeno c…, nelze tuto podobu hodnotit jako chybu“ (s. 16); „Máme zde ale ještě druhou – dříve jedinou – možnost, která se uplatňuje hlavně u tradičně známých jmen … Lorky, Petrarky, Mallorky, Casablanky“ (s. 82n.). Tato doporučení vycházejí z řady dílčích kvantitativních zjištění v ČNK.
Situaci v ČNK[15] přibližuje tabulka (s. 247) s frekvencemi obojích podob v těch tvarech, kde si mohou konkurovat.
Z tabulky je vidět, že úzus je krajně pestrý. Liší se např. i po jednotlivých tvarech téhož jména. U některých jmen je např. vidět tendenci spojovat českou koncovku -ovi s k, ale u jiných jmen je situace zase jiná. Ukázalo se, že někdy se skloňovací potíže řeší za cenu počeštění nominativu: Salamanka, San xFrancisko, flamenko. Hledání komplikuje konkurence podob, při níž by bylo krajně obtížné ohledávat, ke které z nich je utvořen ten který nepřímý pád (Isaac/Isaak, Jessica/Jessika); proto jsem v některých případech kvantifikoval jen výskyt v určitých kombinacích a na celou řadu zamýšlených vyhledávek (např. Titanic, Marco) jsem rezignoval. Zjištění by také byla snazší, kdybychom nemuseli ručně zápasit se scestnou lemmatizací: o oblíbenou dívku Blanku (lemma Blanc), zavolám na Blanku (lemma Blanco), z Mont Blancu (lemma Blancu); jak se máte, Eriku? (lemma Erika) – a tak dále.
| k | c | ||
| Mont Blanc | 25 | 5 | |
| Balzac | 23 | 44 | |
| B.-a | 14 | 34 | |
| B.-ovi | 8 | 5 | |
| B.-em | 1 | 5 | |
| Cadillac, c- | 16 | 24 | |
| Celtic | 32 | 4 | |
| Classic | 0 | 3 | |
| Chirac | 371 | 24 | |
| Kerouac | 27 | 27 | |
| Panasonic | 7 | 7 | |
| Capablanca | 25 | 7 | |
| C.-y | 2 | 2 | |
| C.-ovi | 7 | 0 | |
| C.-(o)u | 16 | 5 | |
| Lorca | 19 | 16 | |
| Petrarca | 10 | 4 | |
| P.-ovi | 1 | 2 | |
| Seneca | 11 | 5 | |
| S.-y | 7 | 2 | |
| S.-ovi | 0 | 1 | |
| S.-u | 4 | 0 | |
| S.-ou | 0 | 2 | |
| Benfica | 131 | 6 | |
| Casablanca | 38 | 7 | |
| Decca | 0 | 8 | |
| Guernica | 5 | 8 | |
| G.-y | 1 | 3 | |
| G.-u | 0 | 5 | |
| G.-ou | 4 | 0 | |
| Leica, l- | 10 | 26 | |
| L.-y | 7 | 7 | |
| L.-(o)u | 3 | 19 | |
| Musica | 6 | 10 | |
| M.-y | 4 | 1 | |
| M.-(o)u | 2 | 9 | |
| Mallorca | 71 | 10 | |
| Salamanca | 12 | 2 | |
| S.-y | 7 | 1 | |
| S.-u | 2 | 0 | |
| S.-ou | 3 | 1 | |
| S.-a | 4 | 68 | |
| Tosca | 23 | 8 | |
| T.-y | 15 | 3 | |
| T.-u | 6 | 5 | |
| T.-ou | 2 | 0 | |
| Domenico | 8 | 6 | |
| Umberto Eco | 6 | 16 | |
| U.-a E.-a | 5 | 12 | |
| U.-u E.-ovi | 0 | 1 | |
| U.-em E.-em | 1 | 3 | |
| Enrico | 22 | 10 | |
| San Francisco | 530 | 111 | |
| S. F.-a | 257 | 62 | |
| S. F.-u | 268 | 49 | |
| S. F.-em | 11 | 0 | |
| S. F.-o | 12 | 170 | |
| flamenco | 17 | 17 | |
| f.-a | 14 | 15 | |
| f.-u | 2 | 2 | |
| f.-em | 1 | 0 | |
| f.-o | 1 | 36 | |
| Ionescu | 16 | 26 | |
| I.-a | 13 | 16 | |
| I.-ovi | 0 | 5 | |
| I.-em | 3 | 3 | |
| Nabucco | 0 | 11 | |
| Paco de Lucía, -ia | 1 | 4 | |
| P.-a de L.-i | 1 | 4 | |
| tabasco, T- | 8 | 7 | |
| t.-a | 4 | 3 | |
| t.-u | 1 | 0 | |
| t.-em | 3 | 4 | |
| t.-o | 2 | 15 | |
| Tesco | 13 | 16 | |
| T.-a | 4 | 3 | |
| T.-u | 7 | 13 | |
| T.-em | 3 | 0 | |
| Vasco de/da Gama | 5 | 0 | |
| úhrnem | 1488 | 479 | |
[248]Za situace, kdy tvary zachovávající c pronikají (jakkoli v konkrétních případech různou měrou) a celkově představují už čtvrtinu užívaných tvarů, nezbývá než vedle tradiční podoby Bosco: Boska uznat za náležitou i podobu Bosca.
2. Jako zástupek jména má přednost podoba Don
Slovník spisovného jazyka českého registruje podobu don (s ženskou podobou doňa) jako šlechtický a čestný titul. V příkladovém materiálu však uvádí Don Juan, Doňa Sanča. Také Pravidla českého pravopisu (1993) uvádějí don, ale velká písmena najdeme o pár řádků níž, kde u donchuán stojí „Don Juan vl. jm.“ a podobně u donkichot je Don Quijote. Velké písmeno je tedy zaznamenáno v případech, kdy se význačná osoba nejčastěji pojmenovává jedinečným spojením titulu se jménem: je spousta Juanů, v prózách z hispánského prostředí mohou vystupovat různí donové Juanové, ale známý svůdník Don Juan je mezi nimi jedinečná postava a pouhým Juan ho lze (mimo jednoznačný kontext) označit stěží.[16] Podle situace zastupuje takto užité Don příjmení, šlechtický titul nebo křestní jméno. To poslední je případ zakladatele salesiánů: Jan Bosco, který vešel do dějin jako Don Bosco, platí za ideálního moderního kněze.[17] Že Don Bosco měl jméno Giovanni (po starším a tradičním způsobu počeštěné na Jan), najdeme spíš v odborných příručkách nebo v kalendáři: české katolické kalendárium uvádí pro 31. ledna sv. Jan Bosko, popř. památka sv. Jana Boska, kněze. Mimo takové užití se píše o Donu Boscovi/Boskovi, o díle/odkazu Dona Bosca/Boska apod.
Nabízí se ještě tato úvaha: Od různých donů Baltazarů, donů Fernandů, dona Pedra, dona Pabla (a Věry Lukášové) by se španělské don a portugalské dom jako titul kněze mohlo odlišit velkým písmenem k vyznačení specifické úcty. Tuto úvahu však opusťme. Píšeme-li v češtině tituly otec, pater, bratr, sestra, opat, abatyše, biskup, kardinál, papež, reverend, rabín …, vše s malým písmenem, měli bychom být důslední a psát i v takovém užití don/dom – například setkání se zúčastnil salesiánský kněz don Manuel.
Tato část článku je jiná než obě krajní. Při současné expanzi velkých písmen a kolísavém úzu není namístě kvantifikovat výskyty. Spíše važme, co činíme, aby nám velká písmena – jako znak individuace a honorifikace – nevypověděla službu.
[249]3. Zdánlivě pouze pravopisný rozdíl salezián × salesián je rozdíl v adaptačním modelu
Přípona -ián pochází historicky z latinské přípony -(i)ānus,[18] jedné z přípon, jimiž se tvořila adjektiva vztahová a modifikovala se rodová jména do podob vyjadřujících rodovou/rodinnou příslušnost,[19] např. Aemilius → Aemilianus.[20] Tak vznikla řada osobních jmen. Už výchozí jména byla často derivována příponou -ius (Claudius od Claudus, přičemž claudus znamená ‘chromý, kulhavý’; Iulius, Aurelius, Valerius … → Claudianus, Iulianus, Aurelianus, Valerianus …). Proto se přípona perintegrovala z i-ānus na -iānus a tou se pak tvořilo i od jmen, která -i- neobsahovala, včetně jmen řeckého původu: Sebastos-Sebastianus, Dioklétos-Diocletianus (Dioklecián), Damas-Damianus. Nová jména takto zakončená vznikala ještě daleko později: srov. Max(i)milianus.[21] Latina měla pro sufix -iānus i jiná použití: k tvoření činitelských jmen, k tvoření hojných adjektiv schopných zpodstatňovat aj. Z nich připomeňme, že už v prvních staletích našeho letopočtu se na základě adjektiv a substantiv vyjadřujících, komu kdo straní, vyvinula označení [250]stoupenců různých hnutí: např. arián byl stoupenec bludů Ariových,[22] pod. nestorián, pelagián. Také chrīstiānus – ze kterého máme raně středověkým zkomolením slovo křesťan a osobní jméno Kristián, kdysi počešťované na Křišťan – mělo a má význam ‘stoupenec Kristův, kristovec’.[23]
Do češtiny se během staletí dostala velmi různorodá skupina slov[24] obsahujících formant -ián-. O rozmnožení jejich repertoáru se kromě latiny zasloužily románské jazyky (mnohdy působily přes němčinu). Vehikulem bylo mezinárodní šíření výrazů státně dynastických, šíření odborné terminologie a jazykově ne vždy citlivé přejímání cizokrajného výraziva v cestopisech, kratochvilném čtení z odlehlých končin apod., v řadě případů také obchodní kontakty, v nichž jazyková čistota byla a je věc podružná. Řada takto přicestovalých slov i celé adaptační modely se sice ocitly na periférii češtiny a zastaraly, ale prostřednictvím angličtiny[25] a přejímáním odborných internacionalismů se repertoár dosud doplňuje a inovuje.
Než zvážíme, kam vlastně patří označení příslušníků SDB, pokusme se tu početnou skupinu reflexů latinského adjektivního i substantivního sufixu -iānus roztřídit (přestože pro řešení našeho problému budeme potřebovat jen malou část skupin) a doplnit přehled publikovaný v NŘ před sedmi lety:[26]
1. Modifikovaná osobní jména typu Valerián, Julián, Kristián …, původně typ jmen rodově příslušenských (srov. výše). Poměrně početná, ale uzavřená třída; model neproduktivní.
2. Činitelská jména: označují-li příslušníky „týmu“, užívají se častěji v plurálu, např. prétoriáni/praetoriáni ‘příslušníci císařovy gardy’, k lat. praetorium ‘císař[251]ský stan’[27]; naopak stávají-li se označením funkce/hodnosti, jsou obvyklá v singuláru: kvardián[28] (u františkánů a kapucínů představený řeholního domu; pův. ke střlat. guardia ‘stráž, průvod, dohled, ochrana’); sakristián[29] (‘služebník v posvátném prostoru sakristie’). Hranice obou skupin není ovšem zřetelná: např. substantivum tercián ‘žák tercie’[30] nebo novější výrazy mafián, burzián a vegetarián[31] se užívají v obou číslech. V ČNK jsou 1× doloženi gymnaziáni, aniž je však jasné, proč nebyli použiti běžní gymnazisté.[32] V ojedinělém případu presbyterián (příslušník presbyterní církve, tj. církve pojaté polykefálně,[33] angl. Presbyterian Church) jde o spletitou pojmenovací strukturu a adaptační východisko v moderním jazyku, podobně jako u rotarián (člen Rotary Clubu). Platí, co uvádí TSČ 2:[34] „Skoro ve všech případech přitom jde již o přejetí celého jména příslušníka z jiného jazyka, takže nejednou se sice zřetelně vyděluje přípona -án (-ián), avšak základ zůstává nejasný“ (s. 424). V tomto smyslu jde o omezeně produktivní model.
3. Jména příslušníků řeholí, od původu vlastně jména „stoupenců“ (srov. níže bod 4): basilián/bazilián ‘„stoupenec“ Basila Velikého’, augustinián (vztahuje se ke sv. Augustinovi), s jiným východiskem i kartuzián (podle kláštera v Chartreuse, lat. Cartusium). Z nověji vzniklých, ale vzácných, srov. ligurián[35] (18. stol., ke jménu Alfons Maria di Liguori). Model kdysi užívaný, ale už neproduktivní s možnými ojedinělými výjimkami.[36]
4. Jména stoupenců hnutí, směrů, ctitelů a propagátorů myšlenek vůdčí osobnosti apod. Odvozují se od jména vůdčí osobnosti, které pro starší dobu má adaptovanou podobu odpovídající subsystému latinismů – např. socinián (stoupenec heretických názorů; k it. příjmení Sozzini, 16. stol.; dnešnímu modelu by odpovídalo *sozzinián), kartezián (stoupenec takového zaměření filozofie a vědy, jakého se dobral Descartes, lat. Cartesius), popř. podobu vágně internacionální (konfucián). V novověku se podoba jména ponechává beze změny, např. voltairián, garibaldián, [252]hegelián, wagnerián;[37] keynesián, malthusián. Model produktivní, byť ne v desítkách slov, ale spíš v jednotlivých výrazech.
5. Adjektiva vztahová, tvořená na pozadí modelu Julián → juliánský, přičemž některá nemají oporu v užívaném substantivu a mnohdy se jeví jako monokolokabilní, užívaná jen v jistém sousloví: gregoriánský chorál/kalendář (papež Gregorius, tj. Řehoř I. Veliký), tereziánský katastr/tolar (ale i opevnění/reformy aj.; císařovna Marie Terezie), viktoriánská éra (doba/časy; královna Viktorie), fridericiánské Německo (Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ): za Bedřicha Velikého; k Fridericus; bez vysvětlení dnes už sotva srozumitelné), ceciliánská reforma chrámové hudby (sv. Cecilie); mariánský (přímo k Maria[38]; pestré kolokace: kult, sloup, oltář, antifona, píseň, soška, bratrstvo …). Sporná je možnost tvoření z jiného základu než od jmen osob: valeriánské kapky (tj. kozlíkové, k lat. druhovému názvu kozlíku Valeriana[39]). Početně zastoupený model, který fungoval při tvoření adjektiv ke skupinám 1–3 a dále funguje pro skupinu 4 – tedy stále produktivní.
6. Adjektiva ke jménům obyvatelským nebo tvořená přímo k místním jménům, např. veneciánský (dnes benátský). Zastarala; drží se jen v ojedinělých případech: (a) kdy se starší podobou vyjadřuje speciální významový vztah (např. pompejánská freska na stropě Dvořákovy síně[40] ‘v pompejském stylu’ × pompejské fresky ‘v Pompejích’);[41] (b) kdy se odlišuje dvojí, paronymní slovotvorný základ (valenciánský k fr. Valenciennes × valencijský ke šp. Valencie; při novodobém respektu k výchozí podobě bychom však měli psát valencienneský); (c) pokud se struktura derivátu desémantizovala (indiány nehledáme v Indii a jen příležitostně [253]si připomínáme, že byli pojmenováni na základě mořeplavcova omylu); (d) pokud jsou potřebné jako prostředky zastaralé, expresivní, navozující kolorit místa/doby apod.
7. Názvy věcí tvořené na základě cizích substantiv nebo (zpodstatnělých) adjektiv: (g)encián ‘hořec’ (lat. rodové jméno Gentiana je vztahové adj. ke jménu Gentius[42]): perzián (SSJČ: ‘kožišina z mladých jehňat karakulské ovce’; fundováno na základě toho, že kožišina se dovážela z Persie, ale motivace se vytratila); safián (SSJČ: podle marockého města Sáfi;[43] srov. také safiánský v bodě X); talián (neuzený vuřt, jehož označení poukazuje k italské provenienci výrobní technologie). Ojedinělé případy, neproduktivní model, nevyhovující dnešním pojmenovacím zvyklostem.
8. Názvy nerostů obsidián, vesuvián.[44] Raritní, ale při průhledném tvoření typu vesuv-ián nelze vyloučit ojedinělé přírůstky, třeba kdyby byl popsán nový nerost *pradědián.
9. Abstrakta užívaná v geometrii, fyzice, astronomii, zeměpisu apod. utvořená od apelativ nebo adjektiv: radián (oblouková míra odpovídající oblouku stejné délky jako poloměr radius), steradián (prostorová obdoba radiánu), medián[45] a mediána (významy se vztahují k medius ‘střední’), meridián ‘poledník’ (k merīdiēs ‘poledne, jih’). Přírůstky nelze vyloučit.
10. Názvy matematických výrazů utvořené od jména autora: hamiltonián, hessián, dalembertián, trkalián aj. Jak bohatě doložila L. Uhlířová,[46] v rámci vědeckých internacionalismů produktivní model.
11. Označení akcí apod.: Sufix -iana se píše internacionálně s krátkým -a-, za kultivovanou platí výslovnost [-ána]: Kreisleriana,[47] Bachiana, Schumanniana, Chopiniana,[48] Puškiniana[49] (internacionalismy ve formě zpodstatnělého adjektiva, při [254]kterém není jistota, zda jde spíš o singulár feminina, nebo o plurál neutra[50]). Produktivní model, využívaný k tvorbě okazionalismů.
12. Slova zkomolená, pomíchaná z cizojazyčných prvků apod., zpravidla expresivní: krobián (při ztrátě povědomí o něm. východisku grob ‘hrubý’) a aradikované hrubián[51]; baldrián (z lat. rodového jména kozlíku Valeriana[52]); šlendrián (přejato z němčiny, tam hybridně utvořeno k označení osoby i jevu, v češtině jen jevu); mordiánský/mordyjánský, jehož zdrojem je citoslovce mordie/mordyje, zkomolené fr. mon Dieu ‘můj Bože’; dnes[53] naprosto zastaralé a nesrozumitelné safiánský jako varianta k safijónský/safientský, to vše jako noa[54] za sakramentský apod. Model neproduktivní, nevyhovující dnešním vyjadřovacím zvyklostem (zejména je-li spojen s komolením, které platí za primitivní a je přijatelné nanejvýš v parodizující recesi); staré hybridy z malé části přežívají při oslabené až zaniklé motivaci a vazbě na slovotvorný model, nové vznikají jen ojediněle (srov. okazionalismy bavent, fackand[55]).
Je lépe psát saleziáni ve shodě se skupinou 3, anebo salesiáni ve shodě se skupinou 4? Uveďme důvody pro obojí.
Pro podobu saleziáni: René Descartes (1596–1650) a François de Sales neboli svatý František Saleský (1567–1622) jsou časově, zvlášť pokud bychom uvažovali v dimenzi vývoje jazyka, velmi blízcí. Obě jména mají latinské protějšky v po[255]dobách Cartesius, Salesius a k oběma existují latinská adjektiva Cartesianus,[56] Salesianus, přičemž ustálená podoba českého protějšku prvního z nich je nepochybně karteziánský.[57] Dokonce i saleziánskou řeholi, ženský řád Navštívení Panny Marie (někdy zvaný vizitandky), založil (spolu s Janou Františkou de Chantal) r. 1610 sám František Saleský.[58] Úpravy slovotvorného východiska se při názvech řeholí uplatňovaly ještě v novověku: srov. liguriáni v poznámkách ke skupině 3. Dnešní Pravidla českého pravopisu[59] uvádějí jen podobu se z.[60]
Pro podobu salesiáni: Mužská větev dnešních SDB vznikla z podnětu sv. Jana Boska (1815–1888), ctitele a následovníka sv. Františka Saleského, r. 1859; ženskou větev, zvanou Dcery Panny Marie Pomocnice, orientovanou už především na výchovu dívek a netotožnou s vizitantkami, založili sv. Jan Bosco a sv. Marie Dominika Mazzarellová r. 1872. Koncem 19. století a ve 20. století se už uplatňuje jiný adaptační model, totiž nezměněné, identifikovatelné jméno vůdčí postavy směru + -ián. Proti 26 výskytům (neo)keynesián-ský/sky a 2 výskytům podoby keynesiánství není v ČNK doložena žádná „počeštěnější“ podoba xkeynezián- nebo dokonce xkeňzián-;[61] k podobám malthusián- je sice podoba se z doložena, ale jen jako menšinová (16 : 3),[62] a tedy představuje spíš aberaci od běžného způsobu; konečně pokud jde o SDB, na podoby salez- je všehovšudy 5 dokladů, na podoby sales- 40. Podoba salesiáni je blíž podobám, jimiž se SDB označuje v jiných jazycích, a samo české společenství SDB jí dává přednost.[63] Slovník spisovného [256]jazyka českého – do kterého byl zapracován jazykový materiál z doby před nuceným ústupem označení řeholí z úzu – odlišný charakter respektuje: uvádí jen kartuziánský, variantně ambrosiánský i ambroziánský, ale jen salesián, salesiánský.
Které z pojetí, a tedy také který způsob psaní v budoucnu převáží, o tom rozhodne úzus. Dnes lze doporučit jak psaní se z, tak psaní se s jako opodstatněné.
Tento článek vznikl rozpracováním odpovědi na dotaz, který byl adresován jazykové poradně ÚJČ AV ČR v prosinci 2001.
[1] Zkratka je pozoruhodný případ resémantizace: vznikla sice z latinského označení Societas Don Bosco (Společenství Dona Boska), ale interpretuje se zpravidla jako Salesiáni Dona Boska. Proč salesiáni, o tom ve 3. oddílu textu.
[2] Např. u neuter jsou shodné N, A, V; u feminin (D, L) vyslovenému [kasablance] samozřejmě odpovídá psaní Casablance, kde c odpovídá české palatalizaci.
[3] Úprava německého pravopisu z r. 1997 stanoví náležité dělení Stre-/cke.
[4] Z. Hrušková, Zeměpisná jména typu Casablanca a San Francisco, NŘ 41, 1958, s. 175–6.
[5] Jazykové koutky Čs. rozhlasu – 3. výběr, Nakl. ČSAV, Praha 1959, s. 282n. (Milión Marca Pola, či Milión Marka Pola?) a 310n. (Casablanca a San Francisco).
[6] O češtině pro Čechy, Orbis, Praha 11960; zde cit. podle 21963.
[7] B. Havránek, A. Jedlička, Česká mluvnice, SPN, Praha 31970, § 90 (s. 163–172). V petitu na s. 164 čteme: „Zeměpisná jména jako Casablanca [k-ka], San Francisco [-ko] skloňují se pravidelně podle vzoru žena, město s tím rozdílem, že se píše c vyslovované jako [k] jen v 1. p., kdežto v ostatních pádech se vyslovované [k] zpravidla také jako k píše, srov. 2. p. Casablanky, San Franciska, 7. p. Casablankou, San Franciskem, ale ovšem 3. a 6. p. Casablance.“ V případě, že se řeší spor, jak to „má být“ v konkrétním případě, zvláště není-li v mluvnici přímo uveden – takový spor může např. požadavkem skartovat celý náklad chybně (?) vysázeného textu přerůst ve spor majetkoprávní –, narazíme na tyto potíže: (1) Nejde jen o jména zeměpisná, ale také o početnou skupinu jmen osobních (srov. v textu citovaný příklad Jonescu: Jonesca), v ojedinělých případech i o apelativa. (2) Kvazivymezení pomocí jako neodpovídá na otázku, zda jde jen o typ zakončení (c vyslovované jako [k]), anebo i o jistou kulturní oblast – konkrétně např. zda a nakolik má zásada platit pro místní jméno mexické či peruánské. (3) Dosah zásady znejasňuje slůvko zpravidla: Existují slova, pro která zásada zaměňovat c za k neplatí? Anebo se tím připouští (třeba pro jisté druhy textů) i psaní do Casablancy, u San Francisca?
[8] V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, SPN, Praha 11971.
[9] Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986.
[10] Ze jmen osob rum. Beniuc, fr. Blanc, s. 355; Lorca, Barca, s. 357. Ze zeměpisných jmen Bergerac, Quebec, Cognac, Semlac, s. 369; Casablanca, Mallorca, Salamanca, s. 371.
[11] V mluvnicích, které svůj výklad člení na „základy skloňování“, zvláštnosti slov přejatých a zvláštnosti proprií, je velmi pracné a v tomto případě i marné hledat informaci, jak by se s flamencem (flamenkem) mělo zacházet při skloňování a také při odvozování: přitom adjektivum flamencový (flamenkový) je v hudební publicistice užívané a potřebné.
[12] Příruční mluvnice češtiny, Nakl. Lidové noviny, Praha 11995.
[13] K. Sekvent, D. Šlosar, Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině, Academia, Praha 2002; recenzi viz zde na s. 262n.
[14] A. Černá, I. Svobodová, J. Šimandl, L. Uhlířová, Na co se nás často ptáte, Scientia, Praha 2002, hesla 9 (Balzac, Mallorca, San Francisco, Popescu) a 93 (Nohavica aneb -c- před koncovkou).
[15] Korpus syn2000.
[16] Řešení, jaká se stran verzálek volí v beletrii, mohou být ovšem různá. V Čapkově apokryfu Zpověď Dona Juana (Výbor z díla K. Čapka 10, Čs. spisovatel, Praha 1974) se najde vedle plného jména Don Juan Tenorio také smrt nešťastné Doni Elvíry (zařadíme i ji mezi proslulé postavy? bylo by to možné), dále kolísavě padre/Don Ildefonso (jezuita na cestách, který se ujme zpovědi a vystupuje tedy jako vyšší autorita: anebo se Donům učesala jednotná úprava?) a opět nekolísavě padre/otec Jacinto (místní farář, řadový duchovní, který si se zpovědí neporadil).
[17] V. Schauber, H. M. Schindler, Rok se svatými, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994, s. 45.
[18] Je možné, že všechny podoby přípony, o kterých tu budeme uvažovat, mají společný původ v indoevropském sufixu, jehož základní podoba je nejistá, ale uvažuje se (T. Lindner, Griechische (incl. mykenische) Ortsnamen, in: Namensforschung / Name Studies / Les noms propres, Ein internationales Handbuch zur Onomastik, HSK 11.1, de Gruyter, Berlin – New York 1995, s. 690–705) o různých pozdějších hláskových podobách, např. řec. -én/ón- a také -ión-, s nímž – z latiny však ne s -iānus, nýbrž s -ió(n) – spojoval už Antoine Meillet slovanské obyvatelské -janin (Études sur l’etymologie et le vocabulaire du vieux slave II, Paris 1902, s. 432–433); Wenzel Vondrák (Vergleichende slavische Grammatik, Göttingen 1906, s. 422–423) sem přidával litevské obyvatelské -ion-, jakkoli samotné „-janino/-ěnino“ charakterizoval jako sufix specificky slovanský. Vezmeme-li v úvahu formální podobnosti (vokalický + nazální prvek, přičemž vokál mohl podléhat ablautu, přehlásce apod.) i společný obecný význam vztahu a příslušnosti (obojí srov. např. v čes. Egypťan a angl. Egyptian), není vyloučeno, že by se dala rekonstruovat – mnohdy diskontinuitní, leckdy překrytá přejetím prostředku konkurenčního, byť od původu totožného – historie tohoto sufixu zahrnující řecké -én/ón/ión-, latinské -iō(n) a -(i)ānus, slovanské -janin/-ěnin, arménské patronymické -jan/-ean, litevský sufix vdaných žen -ienė (možná dokonce germánské rodově příslušenské -ing/-ung?) a na této bázi třeba i internacionální -an v organické chemii a parazitující -an komerční (Silan apod.). Poznamenávám tento návrh s vědomím, že nejsem kompetentní a že řešení by stejně nebylo věcí naší/Naší řeči.
[19] Jinou je např. Augustus → Augustinus, Agrippa m. → Agrippina ž.; využívalo se i přípon zdrobňovacích, např. Balbus → Balbulus.
[20] Citovaný a historicky doložený je např. tento případ: Roku 168 př. Kr. adoptoval Publius Cornelius Scipio mladíka, jehož otcem byl Lucius Aemilius Paulus; mladík pak podle zvyklostí za praenomen, nomen gentile i cognomen svého adoptivního otce připojil individuální příjmí vytvořené obměnou rodového jména skutečného otce, takže se pak jmenoval Publius Cornelius Scipio Aemilianus. Viz H. Rix, Römische Personennamen, in: Namenforschung … Handbuch (viz pozn. 18), s. 724–732 (o Aemilianovi na s. 726).
[21] Německý císař Bedřich III. chtěl dát synovi do vínku dva antické vzory, jimiž byli Fabius Maximus a Scipio Aemilianus, a dal mu proto jméno vzniklé zkřížením; srov. F. Kopečný, Průvodce našimi jmény, Academia, Praha 1974, s. 100. Uměle vytvořené jméno došlo během dalších staletí značné obliby a rozšíření: aspoň pokud jde o šlechtu, srov. Ottův slovník naučný XVI, Praha 1900, s. 1020–1024.
[22] Arius zformuloval svou náboženskou nauku kolem r. 315; vyvolala ostré polemiky (doložené řadou spisů církevních otců) a ariánství neboli arianismus došel odsouzení už r. 325 na nicejském/níkejském koncilu.
[23] České zkomoleniny nejsou nic ostudného; ve své době to byl evropský standard, který v některých případech vedl k důsledkům ještě povážlivějším. Z téhož východiska totiž vznikla ne zcela průhlednými metonymiemi i slova označující venkovana, rolníka (rus. krestjanin), prosťáčka, hlupáka (kretén) – srov. J. Holub, S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, SPN, Praha 2/41992, a také J. Rejzek, Český etymologický slovník, Leda, Praha 2001, s. v. kretén.
[24] Početnost této skupiny lze hodnotit různě. L. Uhlířová v článku Matematické termíny typu jacobián, laplaceián, NŘ 78, 1995, s. 183–188, píše (s. 183/184): „V slovníku spisovného jazyka českého je uvedeno, jak lze zjistit podle rukopisného retrográdního seznamu, jen několik desítek slov takto končících“ (zvýraznil J. Š.). Já bych napsal dokonce několik desítek; nepřipadá mi to málo.
[25] V dnešní angličtině je samotné -an okrajové (Chicago → Chicagoan), zato -ian se užívá velmi široce k tvoření modifikačních substantiv i adjektiv vztahových, přičemž druh modifikace nebo vztah mohou být značně různé povahy, a pokud jde o češtinu, formant -ian odpovídá celé paletě různých sufixů i zcela jiných jazykových prostředků: Caledonian ‘vztahující se ke Skotsku / ke kaledonskému vrásnění’, literárně i jako subst. ‘Kaledonec’; octopian ‘chobotnicovitý’ (např. o mafii); pedestrian subst./adj. ‘pěší’, adj. i ‘pro pěší’ apod.
[26] L. Uhlířová, d. cit. v pozn. 24.
[27] Srov. např. Encyklopedie antické kultury, Svoboda, Praha 1974, s. 502.
[28] Při původní motivaci slova kvardián: vykonává stráž, nebo patří ke stráži? Srov. také pozn. 31.
[29] V latině samé k sacristia převážila podoba sacristanus. Varianty za-/zá- lze doporučit stejně málo jako lidovou, zkomolenou, reetymologizovanou zá-kristii.
[30] Substantivum se dříve užívalo i ve významu ‘terciář’, ve kterém by dnes bylo stěží srozumitelné.
[31] Výraz sem patří potud, že východisko je neapelativní; pojmenovává však stoupence jistého (stravovacího) směru, ba snad i náhledu na život, a blíží se tím skupině 4.
[32] Jako vysvětlení se nabízí nedostatečný kontakt pisatele s češtinou. Právě nezvládnuté nuance v zacházení s přejatými slovy to často indikují.
[33] Presbyteriáni spíš než jedno věroučné ústředí akcentují kalvínský princip obecného kněžství, tedy že (spolu)tvůrcem nauky víry je svým způsobem každý kněz nebo aspoň biskup.
[34] Tvoření slov v češtině 2, Academia, Praha 1967, s. 424.
[35] Liguriáni jako Alfonsovi stoupenci splynuli s redemptoristy, řádem, který sv. Alfons založil.
[36] Spíš než nového tvoření bych se nadál, že medievistická nebo barokistická studia objeví a v textech rozšíří „-iány“, o kterých se dosud nepsalo.
[37] ČNK ukazuje, že sto padesát let doporučované -ovec není silný konkurent: hegelián 10×, hegelovec 2×, hegeliánství 2×, hegelovství 1×, wagnerovec 1× (stranou ponechávám totéž slovo užité o následovnících českého sochaře Josefa Wagnera, stejně jako doklad z tisku 1996 nejsou tu buzkovci ani machovcovci ani wagnerovci), wagnerián 1× (4× wagneriánství, wagnerovstvtí 0). Otevřenost západnímu kulturnímu světu způsobuje, že se v českých jazykových projevech, jmenovitě z kulturní sféry, objevují dokonce další substantiva na -ián, např. (kdo není zrovna) straussián (‘znalec/milovník hudby R. Strausse’; užila ve svém televizním medailonu Edita Gruberová, když vzpomínala, jak v Rakousku zpočátku zápasila s později vysoce ceněnou rolí Zerbinetty v opeře Ariadna na Naxu; zaznamenal jsem v lednu 2002, ale pořad byl starší; užití je ovlivněno němčinou, ale nehodnotím je jako nepřijatelné).
[38] Jména Marianus/Marián, Mariana/Marjána představují jinou slovotvornou větev.
[39] Holub-Lyer (d. cit. v pozn. 23) odvozují název kozlíku od slovesa valere ‘být zdráv’; to je nepravděpodobné a slovotvorně nesystémové. Pozoruhodnou etymologii uvádí Störig – Das große Wörterbuch der deutschen Sprache, Parkland, München 1990 (i jiné německé slovníky): podle římské provincie Valeria (?), odkud kozlík původně pochází. Potíž je v tom, že takovou provincii neuvádí ani Encyklopedie antiky, Academia, Praha 1973, ani Ottův slovník naučný; ten však má via Valeria, u kteréžto silnice mohl kozlík koneckonců také růst, nebo mohl na léčivé účinky přijít některý Valerius …
[40] Pořad o Rudolfinu, ČT 2, 7. 9. 2002, 20.57.
[41] Jde však o případy nesystémové: adjektivem benátský (ne třeba veneciánský) se pojmenovává i benátské zrcadlo jako typ zrcadla, ať bylo vyrobeno kdekoli a kdykoli.
[42] Podrobněji viz Holub-Lyer, d. cit. v pozn. 23, s. v. encián. Podoba s g- se drží v označení krycího dezinficientu genciánová violeť; toto sousloví není v SSJČ zaznamenáno ani pod jedním z obou členů.
[43] Jinak Holub-Lyer, d. cit. v pozn. 23, s. v. safián.
[44] Například etymologie mineralogického názvu obsidián se opírá o místo v Pliniovi, na kterém nelze vyloučit chybné čtení; kámen prý našel v Egyptě jistý Obsius, takže náležitě utvořený název by měl znít (lapis) obsi(an)us. Název vesuvián je novější a průhledně se vztahuje ke známé sopce.
[45] Zastaralá životná forma je označením duchaře a jeho fundans je (spiritistické) medium, „prostředník“ ve styku se zásvětím.
[47] Název cyklicko-variační klavírní skladby R. Schumanna, inspirovaný postavou kapelníka Johannese Kreislera v prózách E. T. A. Hoffmanna (Životní názory kocoura Moura a hlavně Fantazijní kusy v callotovské manýře). Při hovorech na koncertech jsem zaznamenal počeštěnou plurálovou variantu (v těch Kreisleriánách se docela vytáhl), ale i singulár (bude hrát Kreisleriánu).
[48] Názvy hudebních soutěží, festivalů aj., jimiž se připomínají významní skladatelé.
[49] Název recitační soutěže, pořádané i u nás.
[50] S těmito kulturními znaky se v textech většinou zachází tak, aby bezradnost nevyšla najevo, např. letošní Chopiniana proběhla podle očekávání. Snad převažuje češtině „přirozenější“ pojetí v singuláru feminina; to je však rozšířené i u Carmina Burana (provedení xCarminy Burany apod.), kde je naprosto scestné. Pokud taková označení akcí pokládáme za latinská, pak latině je spíše vlastní plurál neutra: X-ana ‘věci/záležitosti týkající se X’. Bohužel, o úzus zachycený v ČNK se opřít nemůžeme, protože jde o frekvence limitně blízké 1 (reprezentativní korpus syn2000 je ovšem na okazionalismy z odborné/oborové sféry slabý nástroj) a většina užití je podle očekávání „gramaticky nečitelná“. Existenci slovotvorného typu však dokumentují i nálezy ojedinělé: hamletovský pořad Hamletiana, knížka J. Žáčka podivně nazvaná Demloviana (m. Demliana, 1997; jsou to studie o díle J. Demla), sborník Plumloviana, firmy Comeniana, Olomuciana. Mást mohou i výrazy novolatinské, kde je podle potřeby buď singulár (Universitas Palackiana/Masarykiana), nebo plurál (Acta Janáčkiana/Průhoniciana). Jako plurál cítím i název programu na Křižíkově fontáně Alchymica Rudolfiana, ale informací, jaký je obecný úzus, posloužit nemohu.
[51] Tento zdaleka ne typický příklad je jediný (!), který dokumentuje substantivní příponu -ián ve slovotvorném přehledu Slovníku spisovné češtiny (2. vyd., Academia, Praha 1994, s. 594): v přehledu, kde jinak chvályhodně najdeme jak domácí stupátko, stříkačka, tak přejatá kompresor, grafikon, rafinerie. Překvapí i pohled do hesláře: k mafie jsou uvedeny deriváty mafiánský, mafiánství – jenže substantivum mafián není tak vzácné, aby muselo v hnízdu chybět.
[53] Následující slova dokládá SSJČ vesměs autory přelomu 19. a 20. století.
[54] Náhrada tabuového výrazu; posvátný nebo společensky neúnosný výraz se sice užívá i ke klení, ale vyvinuly se k němu obraty úhybné typu do pr-kýnka.
[55] Srov. d. cit. v pozn. 14, s. 14.
[56] V publikaci K. Sekvent, D. Šlosar, Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině. Academia, Praha 2002, s. 71, se pro české karteziánský předpokládá jako prostředkující článek francouzské cartésien. Vyloučit to nelze, na slovník prvovýskytů z doby střední si ještě dlouho počkáme, ale fakt je, že Descartes psal své spisy latinsky (srov. Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Oikúmené. Praha 2000) a že i jeho recepce na pražských jezuitských školách doby pobělohorské začala právě v latině.
[57] Používá se i adjektivum kartézský (kartézský součin, kartézské souřadnice), jehož podobu lze hájit jen silou tradice, zatímco vysvětlení by bylo dlužno hledat ve zvláštní jazykové nečitelnosti matematiků, kteří ji rozšířili. Srov. přetrvávající patálie s výrazy měřický, měřictví (zbytečně vedle měřičský, měřičství), o jejichž potřebnosti důvodně pochybuje i řada geodetů.
[58] Srov. Lexikon für Theologie und Kirche 8, Herder, Freibourg-Basel-Roma-Wien 1999, s. v. Salesianerinnen × Salesianer Don Boscos; srov. také Catholic Encyclopedia (www.newadvent.org/cathen).
[59] Academia, Praha 1993 a později.
[60] Kontrola pravopisu editoru Word mi naopak vyznačuje jako chybné podoby se salez- a schvaluje podoby sales-.
[61] Jako tápání při adaptaci hodnotím 18 výskytů podoby (neo/post/před/anti)keynesiánec proti jen 2 výskytům náležité podoby keynesián.
[62] 2× malthuziánská, 1× dokonce maltuziánství (podoba, která identifikaci vysloveně zatemňuje). Situace s prefixoidy i se zakončením -iánec je analogická jako u keynesiánství.
[63] Srov. např. http://www.sdb.cz (tam se najdou i údaje o salesiánských tiskovinách). Pro sebeprezentaci je do značné míry určující, že SDB je jako náboženské společenství zaregistrováno od r. 1990 v podobě Salesiáni Dona Boska, takže vystupuje-li jako právnická osoba, užívá pochopitelně právě podobu odpovídající registraci.
Naše řeč, volume 85 (2002), issue 5, pp. 244-256
Previous Miloš Mlčoch: Několik poznámek k nejazykovým a jazykovým prostředkům v současném bulvárním a tzv. seriózním tisku
Next Jana Hoffmannová: Epistolografický odkaz Boženy Němcové v nových interpretacích
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1