Časopis Naše řeč
en cz

Matematické termíny typu jacobián, laplaceián

Ludmila Uhlířová

[Články]

(pdf)

-

V tomto příspěvku bude uveden malý příklad toho, jak se vlivem internacionalizace a systematizace terminologické vrstvy slovní zásoby využívá slovotvorného formantu, jehož hlavní úloha byla v češtině dosud jiná. Tímto formantem je přípona -ián, která se uplatňuje, relativně nově, u pojmenování frekventovaných matematických a fyzikálních výrazů (operátorů, funkcí a determinantů). Jde o termíny jako dalembertián, gramián, hamiltonián, hessián, jacobián, lagrangeián, laplaceián, vandermondián, wronskián a některé další. V matematických a fyzikálních textech se dnes používají běžně. Nejsou pociťovány jen jako výrazy profesní mluvy; najdeme je v novějších základních matematických a fyzikálních příručkách[1], v technických naučných slovnících a v encyklopediích. Ve starších odborných pracích byla dávána přednost synonymním dvojslovným termínům, např. Lagrangeova funkce, Jacobiho determinant, d’Alembertův operátor, Vandermondův determinant atd., a také v současných matematických publikacích často najdeme vedle sebe obě podoby, dvojslovnou a univerbizovanou, zejména při prvním uvedení příslušného matematického výrazu. Univerbizovaná pojmenování však jsou v současné matematické literatuře stále více preferována.

Obtížně bychom hledali přesné údaje o tom, kdy se uvedené termíny objevily ve svých jednoslovných podobách – velmi pravděpodobně jako přejímky z angličtiny – u nás poprvé. Nevíme přesně ani to, odkdy vůbec začali matematici pojmenovávat příslušné determinátory (operátory, funkce, …) po jejich slavných objevitelích, kteří položili v 18. a 19. století základy příslušných matematických oborů. Zajisté tak neučinili objevitelé sami, ale až jejich následovníci, kteří na základy jimi položené navázali a dále je rozvíjeli. Pokud jde o univerbizované podoby, matematici na základě svých zkušeností soudí, že jejich velké rozšíření (ne-li sám vznik) souvisí s obdobím prudkého rozvoje matematiky ve světě v polovině 20. století.

Přípona -ián je přípona latinského původu a v češtině nepatří nijak k frekventovaným. V Slovníku spisovného jazyka českého je uvedeno, jak lze zjistit podle [184]rukopisného retrográdního seznamu, jen několik desítek slov takto končících.[2] Hlavní významovou skupinu tvoří jména osob podle příslušnosti k církvím, církevním řádům, sektám, hnutím, vědeckým, uměleckým, filozofickým či jiným směrům, podle příslušnosti k spolkům, organizacím a jiným útvarům. Například fabián je stoupenec fabianismu, tj. reformistického socialismu hlásaného skupinou britských intelektuálů na konci 19. stol., augustinián je člen mnišského řádu sv. Augustina; podobně máme konfucián, garibaldián, kvardián, hegelián, vegetarián, voltairián, pretorián, salesián, burzián (bursián) a další (významy najde čtenář vysvětleny pod příslušnými hesly v Slovníku spisovného jazyka českého). Připomeňme však, že v tomto významu konkuruje s příponou -ián v některých případech přípona -(ov)ec; tam, kde k takové konkurenci dochází, je přípona -ián na ústupu: dnes dáváme přednost například podobě hegelovec před hegelián.

K uvedené skupině jmen podle příslušnosti přistupuje dále skupina cizích vlastních jmen mužských, jako Kilián, Maxmilián, Julián, Hadrián, Florián, a konečně několik jmen obyvatelských, jako Sicilián (variantní k Sicilan), Talián, Netalián (variantní k Ital) a rovněž indián. S německým grob ‚hrubý’ souvisí uzavřená skupinka jmen nositelů vlastností grobián, krobián, hrubián, k níž můžeme přiřadit ještě šlendrián, rovněž německého původu, označující jak osobu s danou vlastností, tak vlastnost samu.

Mnohem menší část jmen končících na -ián označuje neživé entity. Jsou to jednak přírodniny, např. encián/gencián, baldrián, obsidián, vesuvián, jednak další předměty podle zeměpisného původu – safián, persián/perzián. Jinou nepočetnou skupinu tvoří abstrakta, a to geometrické, fyzikální, astronomické a zeměpisné termíny radián, steradián, medián, meridián.

A konečně na -ián končí, ojediněle, i jednotlivá slova další, např. z perštiny pochází kalián ‚vodní dýmka’.

Jacobián, laplaceián atd. nepatří do žádné z právě vyjmenovaných skupin. Jsou to, jak řečeno výše, názvy matematických výrazů, odvozené od osobních jmen jejich autorů. Pojmenovávají speciální, matematicky definované abstraktní produkty, užívané pouze v určitých oborech matematiky a fyziky. Můžeme říci, že v tomto významu jde o nové užití tohoto formantu v češtině.

Zatímco ve své hlavní funkci, tj. pro pojmenování osob podle příslušnosti, přípona -ián v dnešní češtině spíše ustupuje (viz doklad zmíněný výše: hegelovec je preferováno před hegelián), ve své nové funkci se naopak jeví jako produktivní[3]. [185]Charakteristické přitom je, že ve všech případech dvojslovné a univerbizované spojení koexistují, a to tak, že ke každému univerbizovanému existuje i původní dvojslovné (nikoli ovšem naopak). Nemůžeme sice zatím s jistotou tvrdit, že tu jde přímo o tendenci k paradigmatizaci tohoto slovotvorného typu, tj. k tomu, aby se takto tvořily (univerbizovaly) všechny termíny pro matematické výrazy daného typu a jen ty, ale nemůžeme to ani vyloučit; vždyť vývoj by tu šel přirozeně ve směru obecného požadavku na každou terminologickou (pod)soustavu, aby totiž termíny stejného druhu (rodu, třídy, …) měly také pokud možno stejnou formální strukturu.

Vzhledem k tomu, že se sufix -ián v matematických termínech připojuje (s jedinou výjimkou, o níž bude řeč dále na s. 188) k nedomácím slovním základům (na tuto podmínku jsou ostatně vázána také všechna ostatní dosavadní užití tohoto sufixu v češtině s výjimkou hrubián), a to k příjmením[4], setkáváme se v některých případech s nejasnostmi v tom, k jaké podobě slovního základu sufix připojit. V zásadě se i zde uplatňují obecná pravidla platná pro cizí vlastní jména v češtině, detailně vyložená M. Sedláčkem[5]. Některé termíny však mají jisté zvláštnosti. Jednotlivé případy probereme podrobněji.

Nejjednodušší případ je ten, kdy jméno osoby končí na vyslovovanou souhlásku: Hamilton → Hamiltonův operátor hamiltonián, Gram → Gramův determinant → gramián.

Problémy nevznikají ani v případě, kdy jméno osoby neslovanského původu končí na samohlásku -i: Jacobi Jacobiho determinant jacobián. Zde se -i jména a i- formantu překrývají.

Zatímco neslovanská cizí jména na -i se skloňují pomocí zájmenných koncovek, slovanská jména adjektivního původu jako polské Wroński (podobně jako např. ruské Dostojevskij) se skloňují jako přídavná jména. Proto máme na jedné straně Jacobiho determinant, ale na druhé straně Wronského determinant. Filozof a matematik polského původu Wroński-Hoene prožil většinu života v Paříži. V našich naučných slovnících se jeho jméno uvádí v původní polské podobě, se zachováním ń, ale nelze vyloučit, že ve francouzském prostředí kolem r. 1800 pravopis jména kolísal. Ve spojení Wronského determinant se uplatňuje pouze první složka příjmení a doloženo je – alespoň v česky psané literatuře – jen psaní s neměkčeným n. Zdá se, že tato pravopisná podoba je už v daném spojení ustálena, logicky proto píšeme i wronskián a čteme [vronskiján]. Neměli bychom však být překvapeni, kdyby se objevilo i wrońskián [vronskiján].

[186]U osobního jména končícího na vyslovovanou samohlásku -e, Hesse, se v literatuře už ustálila podoba Hessův (Hessův determinant), tedy s vypuštěným -e. Analogicky k ní je utvořeno hessián.

Jak upozorňuje Sedláček v citované stati, odsouvání vyslovované koncové samohlásky, které neovlivní výslovnost předcházející souhlásky, je v češtině sice obvyklé, nikoli však nutné. Stále více se prosazuje i skloňování pomocí zájmenných koncovek, např. vedle podob Heine, 2. pád Heina, posesivum Heinovy (básně) máme rovněž 2. pád Heineho a posesivní Heineho básně. To umožňuje důsledně tvarově rozlišit jména s koncovým -e od jmen bez něho, což je výhodné zejména v případech, kdy obě varianty jména jsou frekventované. Umožnilo by to například odlišit H. Hesse, švýcarského lékaře a nositele Nobelovy ceny za rok 1949 – nominativ Hess, od H. Hesseho – nominativ Hesse, švýcarského chemika a autora druhého termochemického zákona, tzv. Hesseho zákona.

Univerbizovaný termín pro Hessův determinant je, zdá se, již víceméně ustálen v podobě hessián. Je otázka, zda tolerovat i podobu hesseián, pokud by byla doložena (zatím se takový doklad nenašel). Argumentem proti této variantě by byla jednak výslovnost – museli bychom počítat s pravděpodobným kolísáním mezi [hesiján] a [heseján], jednak obecná zásada, že podobná variantnost není v terminologické soustavě žádoucí. Proto je namístě doporučit výslovnostně bezproblémovou, slovotvorně přijatelnou a z literatury už doloženou podobu hessián jako variantu jedinou.

V několika případech končí jméno osoby na nevyslovovanou samohlásku -e, která však je pro výslovnost jména v daném jazyce podstatná. To je důvod, proč bychom toto -e v odvozených slovech neměli vypouštět: Laplace [laplas] → Laplaceův [laplasúv] operátor, Lagrange [lagranž] → Lagrangeova [lagranžova] funkce. Analogicky by mělo být i laplaceián [laplasián] a lagrangeián [lagranžián]. Zatím však podoba druhého z obou termínů v úzu kolísá. Doloženo je i lagrangián, pravděpodobně pod vlivem autoritativní americké matematické literatury, v níž se této podoby užívá. Patrně právě pravopisná nejistota uživatelů, zda základové -e vypouštět, nebo ne, vedla k počeštění na lagranžián a k poměrně častému užívání počeštěné podoby.

U jména Vandermonde [vandermond][6] již je ustálena podoba s vypuštěným -e: Vandermondův determinant; proto máme i vandermondián.

Zdánlivě nejvíce komplikací je spojeno se jménem irského matematika Boola, které rovněž končí v nominativu na nevyslovované -e: Boole [búl]. Protože na rozdíl od předcházejících případů toto -e neovlivňuje výslovnost jména, v češtině se, jak je v takových případech obvyklé při skloňování i při tvoření posesiva, vypouští (2. pád Boola atd.). Nutné to však není. Jak poznamenává Sedláček [187]v citované stati, „stačilo by psát Boolova algebra, ale není třeba nic namítat proti psaní Booleova algebra (s. 41). Varianta s -e má sice tu přednost, že zachovává úplnou základní podobu jména, avšak zároveň nevýhodu v tom, že v češtině může svádět k vyslovovování „němého“ e, a to zejména v posesivním adjektivu. S výslovností [búleova algebra] se lze občas setkat, ale názory na tuto výslovnost nejsou mezi odborníky-matematiky jednotné. Někteří ji hodnotí jako úzus méně zasvěcených mluvčích, např. studentů, ale jiní (někteří vysokoškolští pedagogové) považují obě výslovnostní varianty za rovnocenné. Pokud jde o univerbát, mohli bychom očekávat – analogicky k ostatním případům – že bude rovněž utvořen příponou -ián, s vypuštěním -e, tedy boolián [búliján]. Nicméně v tomto případě existuje podoba jiná, a to booleán. Tato podoba je dnes bohužel již pevně ustálena – jinak by bylo třeba ji odmítnout, protože narušuje systém, u termínů zvlášť důležitý. Ustálena je i výslovnost [búleán], což je česká výslovnost anglického Boolean; v angličtině se toto slovo vyslovuje trojslabičně, a to [bú-lí-jn]. Vysvětlení podoby na -eán poskytuje angličtina. Právě angličtina je totiž oním jazykem, z něhož jsou matematické univerbáty přejímány do češtiny. Např. české hamiltonián, gramián, jacobián atd. se liší od anglických psaných podob Hamiltonian, Gramian, Jacobian jen délkou samohlásky v sufixu a dále tím, že je na rozdíl od angličtiny píšeme s malým počátečním písmenem. (Pro psaní s velkým písmenem, které je v naší odborné literatuře rovněž doloženo, není v češtině důvod: vlastním jménem je pouze slovotvorný základ, nikoli slovo od něj odvozené.[7]) Končí-li předpokládaný slovní základ na -e, jako je tomu u příjmení Boole, popř. předchází-li -e- před koncovou hláskou, jako u jmen Euclid(es), Galileo, připojuje se v angličtině po odsunutí koncové hlásky sufix -(e)an: Euclidean (geometry), Galilean, a tedy i Boolean s adjektivním významem Euklidův/euklidovský, Galileův/galileovský a Boolův/boolovský. Anglické Boolean motivovalo i českou substantivizovanou podobu booleán. V angličtině je však situace jednodušší v tom, že rozdíl mezi -ian a -ean je pouze v písmu, ale výslovnost je v obou případech stejná, totiž [jn]

Dalším případem je d’Alembert d’Alembertův operátor dalembertián, vyslov [dalambér], [dalambérův], [dalambérián]. Koncová souhláska t se zásadně nevypouští. Na psaní apostrofu u jednoslovného termínu nezbývá než rezignovat. Vzhledem k tomu, že ve všech pádech s výjimkou nominativu připouští česká norma (viz Mluvnice češtiny, 2. díl, s. 355[8]) dvojí výslovnost, totiž buď bez koncové souhlásky, anebo s koncovou souhláskou, tedy např. 2. pád [dalambéra] i [dalambérta], nelze odmítat ani výslovnost [dalambertián].

[188]Slovotvorně pozoruhodnou historii má poslední z termínů, o němž bude v tomto článku řeč, a to trkalián. V jeho základu je jméno českého fyzika Viktora Trkala (1888–1956). Je to zatím jediný doložený univerbát z dané významové skupiny s příponou -ián, který je utvořen od domácího slovního základu. Vznikl však nikoli v českém, nýbrž v angloamerickém jazykovém prostředí v padesátých letech[9] a do češtiny byl jakožto synonymum dvojslovného termínu Trkalovo pole později přejat; právě to, že byl přejat z angličtiny, vysvětluje, proč například v dokladu, který máme k dispozici[10], je uveden s původním anglickým pravopisem, tedy Trkalian.

Vzhledem k tomu, že jde o termíny úzce speciální, lze předpokládat, že matematici budou i nadále dávat přednost spíše psaní nepočeštěnému, tedy například lagrangeián před lagranžián, laplaceián před laplasián, dalembertián před dalamberián a jacobián před jakobián, protože takto je zachována jednoznačná pravopisná souvislost mezi osobním jménem původce, dvojslovným názvem matematického výrazu a univerbátem. Tyto podoby by měly být preferovány před podobami počeštěnými. Ani ty však nelze striktně odmítnout, pokud se v odborné literatuře objeví; např. Technický naučný slovník (Praha 1982) uvádí jako samostatné heslo pouze podobu lagranžián, M. Brdička – A. Hladík (d. c. v pozn. 1) upozorňují na varianty lagranžián a lagrangián.

Jacobián, laplaceián a ostatní představují jen malou skupinku odborných termínů, utvořených (až na trkalián) od cizích příjmení týmž sufixem a vyjadřujících určitý velmi specifický význam. Přesto mohou posloužit jako ilustrace toho, jak týž slovotvorný formant projevuje v různých svých funkcích specifické rysy, i toho, že vývoj odborné terminologie se děje v souhlase s vývojovými tendencemi v slovní zásobě češtiny vůbec. Procesy univerbizační jsou pro současnou češtinu, i češtinu odbornou, charakteristické[11]. Koneckonců, vyslovovat se i k takovýmto speciálním případům patří k činnosti jazykové poradny, jak o tom svědčí došlá korespondence[12] z poslední doby.


[1] Například oborová encyklopedie Aplikovaná matematika, SNTL, Praha 1977, uvádí hamiltonián, hessián, jacobián, wronskián a dále booleán. J. Formánek, Kvantová mechanika, Academia, Praha 1983, zmiňuje hamiltonián, jacobián a wronskián, K. Rektorys a kol. v Přehledu užité matematiky, SNTL, Praha 1981, uvádějí jacobián, M. Brdička – A. Hladík, Teoretická mechanika, Academia, Praha 1987, uvádějí lagranžián, hamiltonián atd.

[2] Srov. též Tvoření slov v češtině 2, Academia, Praha 1967. – Ne u všech slov končících na -ián jsme schopni jednoznačně říci, zda -i- patří k sufixu, anebo zda je součástí slovního základu.

[3] Zcela stranou ponechávám výskyt tohoto sufixu ve speciální terminologii jiných oborů, např. v geologii a jinde.

[4] U názvů odvozených od příjmení nelze však na podmínce, aby slovotvorným základem bylo slovo cizí, trvat z věcných důvodů.

[5] M. Sedláček, Cizí vlastní jména v češtině, in: Praktické kapitoly z českého jazyka, Ústav pro jazyk český, Praha 1992, s. 36–46.

[6] Kdyby se příjmení psalo bez -e, Vandermond, vyslovovalo by se [vandermon], s nosovkou na konci.

[7] Výjimkou jsou pouze adjektiva individuálně přivlastňovací, která rovněž píšeme s velkým počátečním písmenem.

[8] Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986.

[9] Původní Trkalův článek, který má základní význam pro hydrodynamiku, byl publikován česky v r. 1919.

[10] K. Pacner, Trkalovo pole. Znovuobjevení teorie českého fyzika po třech čtvrtích století, Magazín MF DNES č. 10, 9. března 1995, s. 34–35.

[11] Mluvnice češtiny 1, Academia, Praha 1986, s. 211, zdůrazňuje především univerbizaci „v oborech užitých“.

[12] Diskuse o daném tématu s doc. J. Obdržálkem z katedry teoretické fyziky MFF UK se ukázala užitečnou pro obě strany. Viz též stať J. Obdržálka O fyzikální terminologii, Naše řeč 78, 1995 č. 3, s. 145-7, a stať téhož autora Třetí Newtonův zákon a necentrální síly, Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 1995, č. 6.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 4, s. 183-188

Předchozí Josef Filipec: Ještě nad 2. vydáním SSČ a zvláště tvaroslovím

Následující Jan Balhar: Jak mluví dnes vídeňstí Češi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1