Časopis Naše řeč
en cz

Tvoření deadjektivních adverbií ve východomoravských dialektech

Zuzana Hlubinková

[Články]

(pdf)

-

Adverbia patří mezi neohebné slovní druhy. Vyjadřují příznak příznaku, a to buď dynamického (děje), nebo statického (vlastnosti). Ve spisovném jazyce i v dialektech se adverbia odvozují od všech slovních druhů ohebných a rovněž od příslovcí. Ve východomoravských nářečích tvoří nejpočetnější skupinu deriváty od adjektiv; jimi se budeme v našem článku zabývat.

Při tvoření adverbií z adjektiv dochází k transpozici ve význam okolnostní. Tato adverbia vznikají odvozováním (hlavně konverzí) nebo adverbializací (uplatněním zejména způsobu prefixálně-konverzního). Při našem popisu využíváme nářečního materiálu získaného před patnácti lety ve třinácti obcích východomoravské oblasti[1]. Nezahrnuli jsme obce z kopaničářských nářečí (tj. úzký pruh severovýchodně a východně od Strážnice), neboť jde o území s novou kolonizací ze Slovenska.

Velkou skupinu představují adverbia utvořená od adjektiv prvotních konverzním formantem -o (rychło[2], bíło, łacino, pilno, rovno, často, čisto, husto, zdravo, čerstvo, słabo). Bývá rovněž pravidlem u adjektiv zakončených na -ký, -hý a -chý (krátko, blísko, úsko, tenko, lechko, słatko, široko, vysoko, daleko, hłuboko; dłúho, draho; ťicho, sucho). Stejným slovotvorným prostředkem se tvoří adverbia z deadjektivních adjektiv. Jsou to formace utvořené od zdrobnělých adjektiv: słabučko, ťichučko, teplučko, mjekučko/mňekučko, hebučko, lehučko, blizučko, kraťučko, ňizučko, teňučko; maličko; malinko; bleďunko, teňunko, kraťunko; teňulinko, kraťulinko, słabulinko, mjekulinko/mňekulinko a hebulinko.

Podstatně menší skupinu představují adverbia utvořená dalším konverzním formantem, a to -e/-je. Ten se připojuje k adjektivům prvotním (młaďe, staře, kysele, rychle, bíle, pjekňe, čerňe/čérňe, husťe, škareďe; słabje, zdravje zde varianta -je) a k adjektivu odvozenému ze substantiva (kludňe). Tento slovotvorný prostředek je i u adverbií, která vznikla na základě adjektiv zdrobnělých (kraťičce, kraťince). Formant -e/-je je provázen souhláskovými alternacemi d/ď, n/ň, t/ť, r/ř a k/c.

Na území nářečí východomoravských převažují adverbia zakončená na -o. Je to jeden z významných specifických rysů deadjektivních adverbií v těchto dialektech. Formanty -o a -e/-je vykazují též územní rozdíly. Např. adverbium způsobu husťe [200](Slovník spisovného jazyka českého[3] hustě) se užívá pouze v dolských nářečích, na celém zbývajícím území východomoravských nářečí je formace husto (SSJČ). Přechod mezi oběma typy adverbií (-o × -e/-je) je stupňovitý. U některých adverbií je územní rozložení jejich podob zcela opačné a převahu má typ na -e/-je. Tak je tomu např. u adverbia způsobu zdravě, kde celoúzemní výskyt formace zdravje (SSJČ zdravě) doplňuje pouze na Kyjovsku a na Uherskohradišťsku dubletní útvar zdravo[4].

Okrajovou záležitost představují adverbia utvořená od desubstantivních adjektiv na -ský/-cký konverzním formantem -y (morafsky, vałasky, česky a ňemecky).

Sufixem -ky jsou odvozena jen dvě adverbia, a to pješky a bosky.

Vedle uvedených útvarů jsou doloženy i takové, které vznikly adverbializací. Tvoří se způsobem prefixálně-konverzním. Ten záleží v tom, že se původní předložka mění v prefix a formace si ponechává původní zakončení předložkového pádu. Lišíme následující formanty:

na- + -o (4. pád): nahrubo, natvrdo, nasłabo, nanovo, načisto, nahusto, načérno/načerno, narúžovo, namjeko/namňeko, natenko, naúsko, naširoko, nadrobno, nadrobučko, nadrobuško (adv. způsobu)
na- + -u (6. pád): naživu (adv. způsobu)
z-/za- + -a (2. pád): zdaleka (adv. místa), sťicha, znova (adv. způsobu), zamłada, zasłobodna (adv. času)
z- + -u (2. pád): znovu (adv. způsobu)
za- + -o (4. pád): zarovno ‘zároveň, podél‘ (adv. způsobu)
do- + -a (2. pád): dočérna/dočerna, dozłatova, dozelena (adv. způsobu), doprava, doleva (adv. místa)
od- + -a (2. pád): odmala, odmalučka, odmalička (adv. času)

Další formace představují specifikum pro nářečí východomoravská. Jsou tvořeny těmito formanty:

po- + -u (6. pád): polechku, pokysełu, pobiłu/pobíłu ‘bíle oblečený‘, počérnu, počesku, povałasku, polhotecku, posłovensku, poťichúčku, pomalučku (adv. způsobu)
po- + -e (6. pád): pobíle ‘bíle oblečený‘, počérňe (adv. způsobu)
od- + -u (2. pád): odmału (adv. času)

[201]Rovněž následující útvary jsou typické spíš pro dialekty na východní Moravě. U nich se uplatnil způsob prefixálně-sufixální. Zachytili jsme tyto formanty:

po- + -y: počesky, poslesky, pocigánsky, pomorafsky, poprasky, posłovácky, popansky, podomácky, poťichy, pomały, pomalučky, pomalunky, pomalinky (adv. způsobu)
od- + -y: odmały (adv. času)[5]

Distribuce některých formantů (např. -y, po- + -y a po- + -u) je dána i zeměpisně. Příkladem může být adverbium způsobu česky: celoúzemní výskyt adverbií česky (SSJČ) a počesky doplňuje na severu východomoravských nářečí a na Zlínsku derivát počesku). Zeměpisné rozdíly vykazují i formanty od- + -a, od- + -y a od- + -u u adverbia času odmala: adverbium odmała (SSJČ odmala) se vyskytuje na téměř celém Valašsku (zde v dubletě s odvozeninou odmały) a na východním Slovácku, v dolských nářečích a na severu zkoumaného území se objevuje odvozenina odmału, formace odmalička (SSJČ) je v západních okrajových úsecích a na Meziříčsku, odmalučka na Břeclavsku a Uherskohradišťsku (zde též formace odmały).

Další, avšak ojedinělé informace o zeměpisném rozrůznění deadjektivních adverbií lze najít v prvních dvou dílech Českého jazykového atlasu (1992, 1997, dále ČJA)[6], které zpracovávají nářeční materiál z let 1964–1972. ČJA ukazuje na rozdíl od nás zeměpisné rozrůznění celého českého jazykového území. Problematika adverbií bude souhrnně zpracována v samostatné kapitole v rámci připravovaného pátého dílu ČJA.


[1] Příspěvek vznikl za podpory grantu GA ČR č. 405/98/0211 Hláskoslovný systém českých nářečí.

[2] Při uvádění nářečního materiálu v podstatě dodržujeme zásady dialektologického přepisu.

[3] U jednotlivých uváděných odvozenin vyjadřujeme vztah k současnému spisovnému jazyku konfrontací se Slovníkem spisovného jazyka českého I, II, IV, Academia, Praha 1960, 1964, 1971 (SSJČ).

[4] Srov. J. Bělič, Nástin české dialektologie, SPN, Praha 1972, s. 210. Autor píše o větší hojnosti adverbií tvořených formantem -o ve východních nářečích proti západním podobám s -e. Hranice mezi oběma typy je podle něho stupňovitá (podoby s -o se ve větší míře než ve spisovné češtině objevují už ve východní části severovýchodních Čech a směrem k východu jich přibývá, jihozápadní cíp Moravy je naproti tomu shodný s nářečími západními).

Srov. též K. Fic, Tvoření slov v hanáckých nářečích, rkp. disertační práce, Brno 1984, s. 204. Zde je na mapě č. 22 zachycena jižní hranice slovotvorného typu slabje.

[5] V nářečních monografiích věnovaných východomoravským nářečím jsou doloženy formace zamladi (J. Chloupek, Nářečí na Uherskobrodsku, rkp. diplomové práce, Brno 1952, s. 102), zamuádu, ke staru (F. Svěrák, Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví, Brno 1966, s. 94) a zastaru (S. Králík, Nářečí na Kelečsku, Academia, Praha 1984, s. 63). Žádnou z těchto formací jsem nezachytila v dialektech východomoravských.

[6] Srov. rychle – s. 160–162, mapa č. 62, pomalu – s. 202–204, mapa č. 92 (Český jazykový atlas I, Academia, Praha 1992), (je) ošklivě – s. 352–354, mapa č. 157, (je) kluzko – s. 372–374, mapa č. 165 (Český jazykový atlas II, Academia, Praha 1997).

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 4, s. 199-201

Předchozí Milena Šipková: O jazyce čechoamerického týdeníku Našinec

Následující Martina Ireinová: Tvary genitivu a dativu/lokálu singuláru feminin tvrdého sklonění adjektiv a rodových zájmen v běžně mluveném jazyce nejstarší generace Jindřichova Hradce