Časopis Naše řeč
en cz

Přehláska ’a > e a její projevy v lexikálních svazcích Českého jazykového atlasu

Stanislava Kloferová

[Články]

(pdf)

-

Vydáním 3. svazku Českého jazykového atlasu (dále ČJA) se uzavřel soustavný jazykovězeměpisný popis vybraného – a dodáváme, že širokého – okruhu slovní zásoby českého národního jazyka.[1] Je třeba připomenout, že ČJA nepřináší jen popis diferenční nářeční zásoby, tj. té, která se neshoduje se spisovnou češtinou. Lexikum, jehož se v dialektech užívá, se totiž mnohdy překrývá se spisovným[2] nebo se tvarově, popř. hláskově od spisovné podoby liší. Většina jazykovězeměpisných map ČJA je pojímána onomaziologicky, tj. sleduje názvy, kterými jsou příslušné entity označovány. Ve vydaných svazcích se však seznamujeme i s diferencemi dalšími, které „kráčejí ruku v ruce“ s lexikálními, třebaže nepředstavují problém prvoplánový: jde o jevy slovotvorné – ty jsou v ojedinělých případech dokonce jediným zkoumaným diferenčním jevem (srov. např. mýt, umývat, pomývat, ČJA 1, s. 283, nebo slunce, slunko, ČJA 2, s. 345) – a jevy morfologické (např. bota f., bot m., ČJA 1, s. 201). Z hláskoslovných rysů se registrují jen úkazy nepravidelné (srov. např. stéblo, stýblo, steblo, stěblo, zblo vedle slamina, ČJA 3, s.175).[3]

Díky takto pojatému výkladu se nám dostává také dílčích informací o jevech, které budou souborně zpracovány až v dalších, závěrečných svazcích ČJA.[4]

Jedním z těchto jevů, náležících na lexikálních mapách do nižšího stupně hierarchie, jsou rozdíly, které byly způsobeny přehláskou ’a > (ě) > e.

Připomeňme, že tato změna patří k základním diferenčním nářečním jevům a její důsledky se výrazně promítly např. do skloňování substantiv. V západní části našeho území způsobila přehláska oddálení měkkých a tvrdých typů (gen. sg. m. muže × pána, nom. sg. f. kaše × žena), zatímco na východě podepřelo její neprovedení – též za přispění analogie – jejich sblížení (gen. sg. m. muža/pána, nom. sg. f. kaša/žena). Linie vymezující oblast, na níž uvedená změna v koncovkovém [172] ’a proběhla (hovoříme tak o její morfologizaci), vede po bývalé zemské (česko-moravské) hranici s výjimkou jejích severních úseků: tam přehláska pronikla dále na východ až na Litovelsko (srov. mapu E6 v souboru map pravidelných regionálních obměn, jež obsahuje každý svazek Atlasu). Na západ od této izoglosy se vyskytují jen formy přehlasované (muže, kaše), na východ pak morfologizované formy nepřehlasované (muža, kaša).

Některé mapy prvních tří svazků však přesvědčivě ilustrují další důsledky této přehlásky. Jako obzvláště zajímavá se pak ukazuje situace při severní části česko-moravské hranice.

Připomeňme, že na tomto území spolu sousedí podorlický úsek severovýchodočeských nářečí a severozápadní okraj nářečí středomoravských. Na Svitavsku se mezi obě skupiny vklínila oblast Hřebečska s německým osídlením. Hranice mezi nářečními skupinami českého původu jsou zde proto velmi starobylé, neboť osídlování pohraničních oblastí německou kolonizací se datuje už od poloviny 13. století (německé prameny uvádějí dokonce i dobu dřívější, polovinu 12. století[5]). Srovnáme-li některé z map ČJA, zjišťujeme, že právě tudy probíhá výrazný svazek izoglos, který odděluje česká a moravská nářečí. Do tohoto svazku se řadí i izomorfy (tj. izoglosy morfologické povahy), jejichž průběh souvisí s přehláskou ’a > e. Jsou dvojího druhu: vymezují (1) maximální výskyt feminin typu louž (proti louže) a (2) hranici mezi rodovými variantami typu sršeň f. × sršeň m.

1. Jazykový zeměpis tu přesvědčivě dokládá, jak se formoval nový typ píseň. Rozdíl mezi femininy náležícími buď ke vzoru píseň, nebo ke vzoru růže se projevuje např. v diferenci louž f. (záp.) × louže/luže, luža f. ‚močůvka‘ (vých., ČJA 2, s. 423). Průběh hranice mezi oběma morfologickými variantami výstižně ukazuje, že se varianta louž (typ píseň) utvořila v souvislosti s právě probíhající změnou ’a > e. Přehláska totiž způsobila tvarovou homonymii nového nom. sg. louže (< ’-a) a původních tvarů gen. sg., nom. a akuz. pl. na -e. Tato homonymie pak byla odstraněna (za podpory i-kmenových feminin) novou podobou nominativu: louž[6]. Uvedený vývoj se uskutečnil ještě v době, kdy přehláska byla procesem živým na území Čech a na Moravu ještě nepronikla (a nezpůsobila zde tudíž zmíněnou tvarovou homonymii). Proto má severozápadní úsek středomoravských nářečí podobu nom. sg. louže, nikoliv louž: Později, kdy přehláska probíhala i na severozápadní Moravě, byl již typ louž na sousedním východočeském území zformován. Podobný vývoj odráží i diference severovýchodočeského regionalismu lajc (< lavic, záp.) × lavice, -a (vých., ČJA 1, s. 329). Průběh izoglosy je stejný jako u podob louž a louže. Lze předpokládat, že tytéž příčiny vedly k vytvoření morfologických variant sednic sednice, ČJA 1, s. 353) a silnic silnice, ČJA 2, [173]s. 331), třebaže formy na -ic nepokrývají tak rozsáhlý areál: jsou však soustředěny rovněž do této severovýchodočeské oblasti, a to na Náchodsko.

V souvislosti se změnou ’a > e vznikly u některých jmen na -ňa novotvary na -eň. Např. líšeň, tj. vzpěru podpírající boky vozu o nápravy (ČJA 3, s. 299), označují nářeční výrazy, které navazují na německý základ.[7] Pro nás jsou pozoruhodné zejména dvouslabičné morfologické varianty typu líšně a líšeň: Na původní sklad slova nejvěrněji upomínají formy se -šň-, tedy lešně, lišně, líšně, lušně/lušňa (a rovněž slezská obměna lučňa). Podoba s koncovým -ně, které vzniklo přehláskou z -ňa, je doložena z jižních, západních a severovýchodních Čech – nikoli však při hranici přehlásky ’a > e – a v severozápadním úseku středomoravských nářečí. Původní koncovka (-a) žije na ostatní Moravě a též ve Slezsku. Na české straně hranice přehlásky byl však zaznamenán jen novotvar líšeň. Ostrý předěl mezi formami líšeň a lušně, probíhající v severním úseku opět paralelně podél zemské hranice, podává důkaz, že při utvoření formy na -eň sehrála roli postupující přehláska a obranná reakce mluvnického systému. Nominativní podoba sg. -ně (< -ňa) splývala s tvarem gen. sg., tj. s původním -ně (typ růže), navíc též s podobami nom. a akuz. pl. Proto se utvořil nový tvar nominativu na -eň, jenž vřadil toto substantivum k novému typu píseň. Bezpochyby tytéž příčiny vedly k vývoji studně > studeň v jihovýchodním úseku severovýchodočeských nářečí. Předěl mezi českým, moravským/slezským tvarem studně, -ňa a severovýchodočeským dialektismem studeň se shoduje s hranicí přehlásky (ČJA 1, s. 397).

2. Přehláska ’a > e přispěla k vzniku rodových variant. Tak např. substantivum sršeň (Vespa crabo) se ve spisovném jazyce řadí jak k rodu mužskému, tak ženskému.[8]

V jazykovězeměpisné projekci jsou však obě varianty velmi ostře vymezeny: hranice mezi sršeň f. (záp.) a sršeň m. (vých., ČJA 2, s. 143) se rovněž takřka kryje se severními úseky česko-moravské hranice. Původní je podoba mužská (srov. tam s. 144). Ta je charakteristická nejen pro celou východní oblast našeho území. (S původním rodovým zařazením se setkáváme také u jihozápadočeského sršán/sršín.) A právě průběh izoglosy sršeň f. × sršeň m. opravňuje k vyslovení teze, že se rodový protiklad zformoval v době probíhající přehlásky, a to opět za přispění tvarové homonymie a tendence po jejím odstranění. Genitivní – ’a (sršňa) totiž nemůže znamenat jiný rod než mužský, proto na území bez přehlásky, tj. na Moravě a ve Slezsku, ke změně v rodovém zařazení nedošlo. V oblasti s přehláskou bylo možno tvar sršně (vzniklý ze sršňa m.) chápat též jako gen. sg. k nom. sg. a koneckonců i k nom. a akuz. pl. sršně f. (vzor růže). Varianta sršeň f. zde vznikla pravděpodobně na pozadí tvaru plurálového a přiřadila se k typu píseň. [174]Plurálová forma se stala patrně také východiskem pro vznik varianty sršňa f. (z pl. sršně, tedy typ růže, nářečně růža) na Novoměstsku: Novoměstsko patří k oblastem, na nichž se změna ’a > e neuskutečnila.

K rodovým variantám vzniklým za působení přehlásky lze dále zařadit formy obrtel m. a obrtel f. Setkáváme se s nimi v třetím svazku atlasu: rádi připomínáme, že autorem mapy a komentáře je náš jubilant. Tvar mužského rodu je základní a ČJA (3, s. 325) jej dokládá v severovýchodočeských nářečích a v severních úsecích Moravy. Varianta obrtel f. se vyskytuje pouze na severovýchodočeském území, tj. tam, kde byla přehláska provedena, a to v symbióze s mužským protějškem. Koncové genitivní -e (< -’a) přispělo k ztrátě povědomí o rodovém zařazení a ke vzniku varianty ženského rodu. Podobně zapůsobilo nářeční povědomí i při vzniku variant petržel m. (ČJA 2, s. 88) a postel m. (ČJA 1, s. 309). Ty se sice vyskytují velmi sporadicky a vždy vedle svých ženských protějšků, přesvědčivá je však jejich lokalizace: byly zaznamenány na Litomyšlsku v těsné blízkosti hranice uskutečněné přehlásky ’a > e. Z původního genitivního tvaru (postele, petržele, s náležitou koncovkou ženského rodu) se utvořil náležitý nominativ sg. postel m., petržel m.

Přehláska ’a > e se samozřejmě neomezuje pouze na obecná jména. Vyvolala také vznik variant ženského rodu u vlastních místních jmen typu Olomouc (Kuřim, v chystaném 4. svazku ČJA). Původní rodové zařazení zůstalo uchováno nepochybně díky genitivnímu -a (Olomouca), zatímco koncovka -e (Olomouce) po přehlásce tohoto -’a přispěla k přechodu k femininům. Hranice mezi oběma variantami tentokrát sleduje úplný rozsah přehlásky včetně severozápadního moravského úseku.[9]

Tímto nahlédnutím do již publikovaných svazků ČJA jsme chtěli upozornit na provázanost celého atlasového souboru a na možnosti dalších přístupů a nových výkladů příčin jazykových změn, tak jak nám je zprostředkovává ČJA. Dílo nám zpřístupňuje dosud nepublikovaný jazykový materiál utříděný podle jazykovězeměpisných kritérií. Nad každou z map prvních tří svazků se nám otevírá pohled nejen na současnou slovní zásobu, jak živou, tak i zapomínanou, ale zejména na jazykový systém češtiny v oblasti tvoření pojmenování a tvarů. Odkrývají se nám souvislosti, které opravňují k novému náhledu na regionální rozrůzněnost. Doufáme, že po vydání celého souboru budou moci být vysloveny teze o – doposud jen tušených – areálech a základní klasifikace územně podmíněného vyjadřování bude doplněna o rozdělení další, spočívající v jiných aspektech než hláskoslovných.[10]


[1] Srov. Český jazykový atlas 1, 1992, 2, 1997, 3, 1999.

[2] Srov. I. Bogoczová a j., Tváře češtiny, Ostrava 2000, s. 91.

[3] K typům analogických a kontaminačních změn a k jejich odrazu zejména v plánu slovotvorném, popř. morfologickém srov. K. Fic, Psychologické změny v nářečním výrazivu, in: Pocta Dušanu Šlosarovi, Boskovice 1995, s. 111–116.

[4] První soubornou informaci o morfologických jevech v připravovaném 4. svazku ČJA podává J. Balhar, Některé případy unifikace v nářeční deklinaci, in: Jazyk a kultura vyjadřování, Brno 1998, s. 193–198.

[5] Tak např. Sudetendeutsches Wörterbuch, München 1988n., s. V.

[6] A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 158.

[7] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1997, s. 336.

[8] Slovník spisovné češtiny, Praha 1994, s. 409.

[9] Srov. S. Kloferová, Vlastní zeměpisná jména v Českém jazykovém atlase, NŘ 83, 2000, s. 10–16.

[10] Tento příspěvek vznikl za podpory grantového projektu č. 405/01/0110 Završení zeměpisného výzkumu českých dialektů.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 4, s. 171-174

Předchozí Karel Fic: Sedmdesát let Jana Balhara

Následující Pavel Jančák: K jazykovězeměpisné charakteristice česko-moravských a česko-slezských protikladů v slovní zásobě