Časopis Naše řeč
en cz

Svědectví archivních magnetofonových nahrávek o jazyce českých enkláv v Polsku

Jarmila Bachmannová

[Články]

(pdf)

-

Při terénním výzkumu pro Český jazykový atlas (ČJA), který prováděli v letech 1965–1972 pracovníci pražského a brněnského dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ve vybraných obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, byla zkoumána i řeč českých vysídlenců žijících mimo území republiky, a to v jazykových enklávách českého osídlení v Polsku, v Rumunsku a na území bývalé Jugoslávie.[1] V odloučení od novějších procesů nářeční nivelizace, které probíhají na mateřském území, přináší totiž mluva jazykových ostrovů mnohá svědectví o starších vývojových stadiích českého jazyka a jeho nářečí. O to víc je cennější, že také při výzkumu mluvy na českých zahraničních jazykových ostrovech byly pořizovány zvukové záznamy mluvených projevů jejich příslušníků. V průběhu let však nahrávky technicky zastaraly a hrozilo nebezpečí, že tyto autentické zvukové snímky, získané za neopakovatelné situace, budou stářím zcela znehodnoceny a ztraceny.

Díky grantovému projektu se však v současné době i tyto magnetofonové nahrávky nově zpracovávají.[2] Cílem tohoto úkolu je jednak zajistit jejich dlouhodobou archivaci i snadnou dostupnost pro další studium, jednak vytvořit reprezentativní soubory mluvy českých kolonistů v cizině. V tomto příspěvku bychom chtěli ukázat, jaký stav českého dialektu dosvědčují nahrávky ze dvou významných enkláv v dnešním Polsku, a to ze Zelovska u Lodže a z Kladska, z tzv. Českého koutku v těsném sousedství našich hranic na Náchodsku.[3]

[185]Magnetofonové nahrávky z Kladska pořídili v roce 1969 L. Bachmann a M. Racková, ze Zelovska v roce 1961 P. Jančák a J. Voráč společně s polským dialektologem K. Dejnou, který věnoval zelovské češtině vlastně svůj celoživotní zájem.[4] Pro českou dialektologii je velice cenné, že kromě četných prací tohoto významného polského badatele máme k dispozici i zvukovou podobu zelovské češtiny té doby, a to také proto, že české vnímání mluvy na Zelovsku může být v některých aspektech odlišné.

K historii Čechů usídlených na Zelovsku v Polsku připomeňme, že čeští evangelíci odešli z náboženských důvodů po roce 1742 do pruského Slezska – původně do Kladska (tehdy ještě ovšem nelze hovořit o emigraci, nýbrž o přesídlení na území souvisle osídleném Čechy), odtud se později přestěhovali na Střelínsko a počátkem 19. století do okolí Lodže, tj. do Zelova a Kucova. Pokud platí, že zelovští Češi jsou vlastně odnoží kolonizace střelínské, pak za společné východisko této kolonizace můžeme považovat Náchodsko a Lanškrounsko.[5] Dá se tedy předpokládat, že tito čeští exulanti užívali v době odchodu do ciziny v podstatě shodnou regionální variantu češtiny, která byla typická pro východočeský okraj severovýchodočeské (dále svč.) nářeční podskupiny.

Zde srovnáváme soubory mluvených textů ze Zelova (ilustrační doklady značeny Z) a z Kladska (K). Z obou území byly pro potřeby tohoto příspěvku vybrány přibližně stejně dlouhé (asi tříhodinové) nahrávky mluvených projevů. Lze je pokládat za dokonale srovnatelné, neboť byly pořizovány zhruba ve stejné době, v šedesátých letech 20. století. Tehdy byli všichni informátoři příslušníky starší a staré generace (muži i ženy nad 60 let, z K celkem 5 mluvčích, ze Z 4). Vzhledem k danému rozsahu příspěvku uvádíme vždy jen několik ilustračních dokladů. Všechny jsou přepisovány kurzivou, poněkud zjednodušenou fonetickou transkripcí.

V mluvě příslušníků obou českých komunit lze nalézt přirozeně především řadu jevů typických pro česká nářečí v užším smyslu, pro nář. podskupinu svč. a její úseky (I.), zároveň se v ní však projevují různou měrou i vlivy jazyků majoritních, němčiny a polštiny (II.).

I. České znaky

A. Z nejvýznamnějších rysů typických pro česká nářečí v užším smyslu se v textech vyskytlo např. ej za dřívější ý (pastor ďál vejklat K, sejrki ďelaj „sýrky“ Z, [186]núš takej kulatej Z), í za staré é (kraṷskí mlíko K, ze sirovího ťesta Z), protetické v- (a uš voči nevoteṷřel K, von bil vopilej Z), výslovnost skupiny sh jako sch (na schromážďeňi neďelňim K, brambori schňilí Z), zánik koncového -l v příč. min. typu abi mu řek K, von krávi pás Z.

B. Z rysů charakteristických pro nářeční podskupinu svč. (popřípadě i pro různě velké části nářečí sousedních) uveďme zde z vybraných nahrávek např. tyto významné znaky: 1. především výslovnost hlásky v jako polosamohláskového na konci zavřených slabik (vosnoṷki na staṷ K, jenna z nejpruṷnějších K, zroṷna v Zeloṷje Z, na tráṷňičku Z), 2. koncovka -oj (< -ovi) v 3. a 6. sg. životných m. (běžně na Kladsku a tomu chasňikoj to napravil, princoj flik přes prdel, pruskímu králoj šmakovalo, lichtář řikaj starostoj, hoďini po jeho ďedoj, méně často pak na Zelovsku mňe, starímu ďetkoj, koňoj chomout na krk) – Dejna (1955) tento jev neuvádí, 3. koncovka -ej (< -í) v 7. sg. f. měkkého sklonění (pot čepicej K, kropicej se to zalejvá „kropicí konví“ Z, vopšití kúžej Z, za tou kolonijej K, (brambory) se zemňej přikrejou Z, přet Kjetnou neďelej K, kluski z mrkvej „knedlíky“ Z, tou pjesťej zapráskal do dveři K), 4. v 3. os. pl. préz. sloves 4. a 5. třídy koncovky -ej, -aj (lítovat choďej K, nosej to prodávat Z, to zas koukaj K, po Ňemcich maj Z) – v mluvě na Zelovsku se místy vyskytly také tvary zakončené na -eji, -aji jako (hasiči) zatroubjeji, vikopki ďelaji, voňi voddávaji tovar, 5. v 7. sg. m. zakončených na -a koncovka -em (tátem sme šli do Náchoda K, to sme ďáli s Frantem Z), 6. dloužení kořenné samohlásky o, e u subst. a sloves (na póli jak roste (len) Z, de stóji voda K, (děvečka), co se nebóji K, pár stíbel se bére Z), 7. tvar 1. pl. životných m. ve funkci akuzativu (ustrojili sme koledňici K, mňeli sinove Z), 8. v 2. sg. slovesa být tvar seš (šak seš celá rospálená K, diš sež doma Z) a jako osobní morf v složených formách minulého času -s (bils pitlákem, aňis to neveďal K, že tis tam bil Z).

C. Z rysů vyskytujících se jen v omezenějších oblastech v rámci svč. nářeční podskupiny se ve vyprávěních objevily např. tyto znaky: 1. změna skupiny dn > nn > n (dalo se mlíko sennout K, chlanno je K, vo polennách Z, ešťe jena roďina Z, žání spráṷní K, spane do vodi K) a s tím související výslovnost zdvojených hlásek nn – analogicky i v případech nenáležitých jako slamenní střechi K, skleňenná kulička K, dřevenní figurki K, dřevjennou lopatu Z, zásťeru kožennou K, pláťenni kalhoti Z), 2. tzv. staré délky u dvojslabičných substantiv – častěji na Kladsku (v zejmňe v líťe K, prṷňi mína „první jména“ K, pátá šístá kategórija Z, v dvacátim šístim K, vúsmej rok K), 3. pouze na Kladsku zánik hlásky v ve skupině vje (dje krávi, při sjetle, se sjetem – a to i v názvu svátku na Kjetnou neďeli), 4. také jen v češtině na Kladsku výslovnost počátečního i- (< ji-/jí-) v případech jako vzala si iního, neňí co íst, moch it, 5. na Kladsku progresivní asimilace ve skupení konsonant + h (s cholej, přišel k Chomoli, ojediněle však i v případech jako a chat po „a had povídá“), 6. koncovka -ej v 2., 3. a 6. p. adjektiv a rodových zájmen v češtině na Zelovsku, kde ovšem může být zakončení 2. a 3. p. podpořeno i stavem v polštině (z jednej vodi, [187]šlo se k mladej „k nevěstě“, ve druhej vojňe) a převládající koncovka -í/-i na Kladsku (s tí pece ven, aš k Čerm/n/í přišel, f ti samí hospoďe se stavil, nebili ste ve Březoví?), 7. archaická koncovka -ech podle jmenné flexe v 2. pl. adjektiv a rodových zájmen (z vařenech (brambor) Z, s ušetřenech peňes K) – už Siatkowski (1962, II, s. 28) označuje tento jev jako sporadický, 8. u zájm. ten v 2., 3., 6., 7. pl. jednak analogické podoby „tvrdé“ (hoňe tech jahot Z, tem horám K, vo tech lidech Z, s tema hoďinama K), jednak sklonění adjektivní (do tejch si K, po tejch roďičích Z, mezi tejma skalama K), 9. při vyjadřování kategorie výsledného stavu jmenné tvary příčestí trpného (mňeli zaplacíno Z, je zaříno K, mňeli sme narovnáno f peci K, je zamračeno Z), 10. bezpředložková spojení typu tátem sme šli do Náchoda K, jeden de flintou K, musela sem sedlákoj K, zimou jeden druhímu šel Z, Klacku sem bil K, tam je zejmňe takovej hic jako tadi leťe K, co sme bili chlíje hotoví Z, bilo to noci K.

D. Znaky okrajových úseků svč. se vyskytly v rozebíraných textech spíš jen ojediněle: 1. výslovnost hlásky v jako labializovanějšího w v pozici intervokalické (dáwali se do wodi K, spjeňiki nowi Z) a hyperkorektní podoby typu na lofce K, do ďover „do děr“ (od ďoura) Z, plynoucí z nářeční výslovnosti hlásky v, v kladské češtině pak ještě změna -avi->-aj- a -ovi->-oj- v lexikalizovaných případech po tejch lajčkách, seďali na lajci, na Bukojňe a také podoby pro umrlčí hla, u Staňisla a na boruki, 2. změna dň > ňň > ň – častější na Kladsku (posleňňi čas K, voň ňej K, hone bili svarbi K, na fšeňi den Z, krajki na spoňički K), 3. jen kladská změna skupiny dl>ll>l (u selláka tohole, na struhalle), 4. kladská změna bn>mn a bň>mň (z bumnem, dromnej cukr, k rimňiku), 5. kladská změna g>h ve skupení kd (v typu hdo to bil, co hde bilo, hdi chce, ať ňihdá nesedá, málohdi) nebo zánik hlásky g (ňedo má ešťe húř, ňede zádu), 6. jen na Kladsku ztráta jotace po retnicích před bývalým ě víceméně lexikalizovaná na několik málo slov (neveďali, kerej to je, slamenná střecha, dřevení figurki), 7. pouze na Kladsku zcela běžné nepřehlasované podoby v příčestí minulém a ojediněle i v tvarech od něj odvozených (jag bježal, chalpa celá vihořala, drobek popršalo, mňe to nevoňalo, každej si toho hleďal, visala na patře, že ho to nebolalo, jennou zasej seďali, abisme slišali; diž bilo schořáto), 8. jen na Kladsku inf. ďit „jít“ s hláskou d převzatou z prézentních tvarů (tam mužete ďit ešťe, do továrni se mňe nechťelo ďit), 9. v češtině obou enkláv v 2. pl. subst. všech rodů jednotný tvar zakončený na -ouch (pár chlapouch K, tadi bilo muzikantouch K, do pitlouch K, srnouch stádo Z, nepoušťi z rukouch Z), 10. v nář. archaický tvar pro 1. pl. živ. maskulin adj. a zájm. sklonění (ťi muskí poṷdaj K, to ňekteří mlaďí taki choďej Z), 11. časté zaměňování příslovečných výrazů po otázce „kde“ a „kam“ (moch id, de chťel „kam“ K, mí sme choďili jenom tadi k muzice „sem“ K, já k muzice jinde nechoďila, jen tadi „jinam ne, jen sem“ K, tadi sem přišel „sem“ Z, posaťte se ňede „někam“ Z), 12. z typických rozdílů lexikálních např. výrazy chasa „děti“ (voňi mňeli chasi „měli mnoho dětí“), buchta „knedlík“, hlatkí buchti „bramborové knedlíky“, podbjelka „houska“, žem[188]le „vánočka“, kiselini „brusinky“, topič „otop“, voṷcata „jehňata“, lúže/luško „postel“, na chalpje „na půdě“, hoďini se bijou, párat si „hrát si“.

Z našeho stručného přehledu vyplývá, že čeština na Kladsku si v době pořizování zvukových záznamů zachovávala ještě mnoho archaických nářečních rysů okrajového pásu svč. (srov. výše sub D 2–8), což bylo zajisté podpořeno dřívějším častým kontaktem se sousedními českými nářečími na Náchodsku: Mi sme vječinou šecki choďili porád do Náchoda… do kostela i do práce choďili vocut… to fšecko šlo přez hraňice… Jo, to moch každej ďit, to nebilo takoví, jako teť to je. To celej Slanej ďál tam, f Poříči a v Náchoďe… a do kostela každou neďeli do Náchoda. Inám se aňi netrefilo. To bilo tak… A teť je to zaďelaní… Naopak v češtině na Zelovsku byla většina okrajových znaků setřena – udržely se v ní spíše některé archaické rysy morfologické (viz z vařenech brambor C 7) a samozřejmě jevy typické pro širší oblast svč., naproti tomu velmi nápadné bylo její ovlivnění polštinou (srov. níže).

II. Stopy jazyků majoritních

V řeči příslušníků obou českých enkláv je možné najít řadu jazykových jevů, které vznikly v důsledku kontaktu češtiny s jazykem užívaným na okolním území. V našem případě to byla němčina, kterou se hovořilo v pruském Kladsku (a s níž přišli do styku rovněž Češi na Střelínsku), zatímco na Zelovsku to byla polština. Po jistou dobu žila tak kladská a zelovská čeština v odlišných podmínkách – pod vlivem nepříbuzného jazyka a jazyka blízkého, slovanského. Po 2. světové válce se všechny tyto české enklávy staly součástí nově vzniklého Polska.

Je až překvapující, jak silně se tyto okolnosti promítly do češtiny emigrantů. Obecně lze konstatovat, že při posuzování míry ovlivnění majoritním jazykem vykazovala čeština na Kladsku převahu prvků německých, zatímco v zelovské češtině byl patrný převládající vliv polský.[6]

Všichni mluvčí kromě češtiny plynně hovořili ještě dalším jazykem. O jejich bilingvismu (popřípadě i trilingvismu) svědčí skutečnost, že při svém vyprávění bez obtíží přecházeli z češtiny do polštiny (na Zelovsku) a z češtiny do němčiny, případně i do polštiny (na Kladsku).

Zelovsko: … ja ďelám zimou ti zácloni, vite, co sou na voknách, to ešťe ručňe ušechno ďelám… odpovídá na polskou otázku: Ňe, proše pana, toto jest skšidiłkova robota… a tamto to jest na takim kołečku… a plynule pokračuje: ale to znáte asi, ne? (tučně značen přízvuk na penultimě).

Kladsko: … a řek chochoj, aď de kozu pást. Hoch pás a večír se ptá kozi: Cíge, cíge, piz dú zat? A koza poudá: Ich kchan esn kchajnen blat. Tak ji ved domu…

[189]A. Německé vlivy

Je pozoruhodné, že působení němčiny není v sledovaných ukázkách vyprávění Čechů žijících na Zelovsku příliš patrné. Za odraz německého vlivu by bylo možno v zelovské češtině pokládat snad jen několik jednotlivin, které se v zkoumaných ukázkách vyskytly, jako je např. zřídka zachycená aspirovaná výslovnost typu kchupka sena, kchulko „kolečko“, užití osobního zájmena „jeho“ místo náležitého českého „svůj“ stál tam s jeho milou, vazba loučil se od ňí, z ojedinělých lexikálních přejímek pak smetana musí bejt našikovaná, kopat pořát furt.

V češtině na Kladsku převládaly ještě v době pořizování zvukových záznamů prvky německé nad polskými. Míra německého vlivu je však poměrně malá a u jednotlivých mluvčích značně kolísala. U některých z nich se vyskytovala aspirovaná výslovnost některých souhlásek (musel skchočit, začala kchejchat, uš se pchtali, ke stcháru), spíše ojedinělým rysem byla i „tvrdá“ výslovnost typu pan Nemeček, dobrá hospodine, malej koniček, s perniku, za penize, had bil tíše a odchylky v kvantitě jako vona plákala, ďékuju ťi, čékala, šécko a pravděpodobně jen individuálním znakem pak výslovnost zadopatrového r (s níž se ostatně setkáváme i na českém území). Naopak obecně rozšířené bylo časté užívání přejatých německých slov jak z běžné denní komunikace (perňikovej rajtoňik „rejtar“, držal knitlik „klacek“, mňeli jaklata krátkí „vesty“, šli po špúře „po stopě“, bilo po fajrunťe, trenírovat louku „dávat drenáže“, stromki flancovat, jag halt přišla zejma, ale ganc málo), včetně názvů spjatých se zvykoslovím (naďelovalo kristindle, spívali sme dinovačku: Zomr, zomr, zómr, ich pin ajn klajnr pómr…), tak i z vrstvy terminologické týkající se především tamější domácké výroby – malování figurek a tkalcovství (krajzle, cverge, šnévitchn apod.).

B. Polské vlivy

Vliv polštiny na mluvu české enklávy na Kladsku se projevuje nesoustavně, převážně v rovině lexikální. Ve vybraných vyprávěních se vyskytly výrazy jako to se nám podobalo „líbilo“, táta meškal tam dúle „bydlel“ začekal si na ňej, k ňemu přichoďil hastrman, mnoho pošlo žánej se neráťil „odešlo“, hospodárka „hospodářství“, stari meškanci.

Daleko markantnější je vliv polštiny na češtinu z okolí Zelova. Pokud jde o hláskosloví, proniká do češtiny na Zelovsku z polského hláskového systému především výslovnost „tvrdého“ l (pro odlišení od polosamohl. je přepisováno jako ł) v případech jako žena spadła, bił u nas kroužek, musí se to vochłaďit, kłademe na vozi, to je kłoubec, donesu žrádło, tłoučeg do masła, svrchołek u masňički, na tich łaťich a také výslovnost hlásky ř blížící se hlásce ž, popř. š (dobže se vedlo, ten užedňik, džívi berem, žemeni sou tam, (pytlíčky) se pšitáhnou, pšemláťilo se to). Na základě našich nahrávek však nemůžeme tvrdit, že by šlo o jev obecně rozšířený (Dej[190]na 1955). V analyzovaných ukázkách výslovnost ž/š kolísala i u téhož mluvčího. Také porůznu (avšak u několika mluvčích) se objevila výslovnost skupiny mňe v podobě mje (tam sem to mjeł, v mjesťe), převládající však byla realizace mňe, shodná s oblastí svč. Místy byla zachycena i výslovnost s rozloženou polskou nosovkou (na Michaloku vendrovali, já nemam aňi zlati zembi „zuby“).

Pokud jde o hodnocení kvantitativních poměrů, nelze rovněž bez výjimky akceptovat Dejnovo tvrzení o ztrátě fonologické kvantity (za dlouhé pokládá pouze počáteční slabiky přízvučné a v uváděných příkladech od vyznačování délek upouští).[7] Zachytili jsme řadu dokladů s délkami shodnými s běžným českým územ, např. to je ťešká práce, více se viďelá, málo viďáli, jak je potřební, (prádlo se) vimáchá a vikrouťí, jsou však i případy s kvantitou odlišnou (někdy se ovšem nejedná o změnu českých kvantitativních poměrů, ale o přejetí jinak shodného polského lexému), např. kiselí mleko, to je rano (trh), na ten zahonek to nejde, na svatki, jag davno „jako dříve“.

Jako součást lexikálních přejímek je třeba také chápat vyslovované g v případech pogřeblo, přez graňice, stejně jako ve slovech glosňe sem mluvil, mi máme gváru. Jinak se hláska h v mluvě Čechů na Zelovsku zachovává (to biste moch uhlidat, hodňe, kousičeg zahona, nebilo takeho zviku, deset let pohromaďe).

Při poslechu vyprávění je nápadný občasný výskyt přízvuku na penultimě – značen tučně (tema prutama se sekali, mňela ňáki náhradi, nebilo tag zabavi u našich (u evangelíků), pak se to vitrhalo, nas vodvaželi), základní však je český přízvuk na první slabice.

Další výrazné polonismy se objevily v lexiku. Přejímala se především slova z běžné denní komunikace potřebná pro dorozumění v polském prostředí. V ukázkách jsou zastoupeny patrně všechny slovní druhy frekventované v obvyklé mluvě, i v našem omezeném souboru převládají ovšem substantiva. Lexikálních přejímek je velice mnoho, uvádíme je jen výběrově (ďelam to na zarobek, pan kjeroňik, naučitel, slib „svatba“, z vojevuctva „z kraje“, v meškáňí „v bytě“, imňeňini i urozeňini, skřipce „housle“, maj šufelki „lopaty“, druhej brat, v hospodarce „v hospodářství“, ve sklepách „v obchodech“, zeloṷ​skí kluski „knedlíky“, cukjerki koupit, łati „záplaty“, stráš vohňová „hasiči“; taki privátňi „takový soukromý“, gdo mňel brudni praňi „špinavé“, plátno bilo taki šari „takové šedivé“; tu jest dvadinšta Čechu; tu mu neotpovidali varunki „nevyhovovaly podmínky“, mi sme se prosili na veselki „zvali na svatby“, pozustalo šes set, uzbirovat obili „sklízet“, pálit f sabatňiku „topit v chlebové peci“, roďiče meškali „bydleli“; to bilo trudno; voňi za málo viďáli „příliš málo“, abi nebilo (těsto) za řitkí, za tuhí, babička stuť pochází zrona „odtud“, jede ftedi na dovolenou, cerka teš choďila do školi; bila sem při roďičich, pomezi našima lidma, placki na kiselim mleku, košički do chleba, pasta do zubouch.

[191]Vliv polštiny se projevuje i v ostatních jazykových rovinách. Protože zvolený soubor byl však rozsahem omezený, objevovaly se v něm některé další jevy spíše nahodile, např. zakončení akuz. pl. tvrdých typů na -uv (šli chłapuv hledat, bramboruf se tam nakładło), genitiv záporový (našich uš nechťeli, nebilo takich velkich sedłáku, jeho juš neňi, novejch (zpěvníků) neňi, neňi mej ceri doma), infinitivní vazby typu mi se cvičili, abi ňekomu hrat; co mu bilo řeknout?; neosobní vazby jako a pak se jich zvalo na večír, tam se napálilo voheň a zvláště pak přejímání spojek a spojovacích výrazů bili Žiďi i potom i Ňemci „a potom i“, ja ňenaležim, bo ňemam času, tak ňechoďim (do ženského spolku), pomazuje se (plech omastkem), či bi se nepřilepili (placky).

Je zajímavé, že si mluvčí česko-polské diference někdy uvědomovali a při hovoru s českými explorátory se opravovali, ptali se nebo vysvětlovali: vjeci do vařeňi… keri k vařeňi sou potřebni; stoji tam jeden vojenni, vi mluvite vojenni, ne?… jo, voják; a ile máte… kolik máte; a jim pag dali pojist… ňeco sňíst; imňeňinovi karti… nebo narozeňinovi, jak se to říká, to u nás je to imňeňinovi. Věděli, že jejich jazyk podléhá vlivům polštiny a od češtiny na mateřském území se v lecčems liší: … mi to trošku s Polska, ňekerí vírazi. To časem, jak chceme trochu po česki lepši mluvit, to se musime sorijentovat trošku. Tak si to řikáme, jak nám to de: ňeco po polsku, ňeco po česku… mi máme gváru, no bo takiho správniho literátskiho jazika, to se žáni neučil, literátskiho neňi…

Z našich ukázek je patrné, že průnik polonismů do češtiny na Zelovsku je frontální. Tato problematika by si zajisté ještě zasloužila detailního zpracování českým lingvistou, nejlépe polonistou.[8] Jak zajímavý materiál zelovská čeština poskytuje, demonstruje ukázka vyprávění:

… no, u nás máme studňi… mi máme studňi… to jak sou hlibokí, to musej mňet… ňekerí maj řeťezi… kroucení, na takim dževje se krouťí… a mi to máme jenom takovej hák uďelanej… vjedirko se založí na to a vitáhne se vodi do húri a uš je navrchu voda… to je vjedírko a zase do druhího se nalejvá… mi pševážňe kupujeme takí cinkoví, vono se nevotlúče… bo taki polejvani, no to máme v meškáňi každej… to s tamtim se nabírá, to se nalejvá… to ňekeří taki maj… taki válki sou a krouťí se řeťezem… to dřevjenni (vědírka) pševážňe maji, ale málo jiš, teť… to cinkovi se béře, teťka se uš troška zlikvidovalo to dřevjenní, bo to bilo pracní… teťka nestojí za to, abi to ďelat… teť sou víc takoví cinkoví vaninki pro dobitki, co se piťi šikovalo, zimou krávám, teť ti vaninki, to uš je lechči vjec…


[1] Český jazykový atlas 1–3, Academia, Praha 1992, 1997, 1999; o jazykových ostrovech viz např. 1, s. 34 a 45.

[2] Jde o grantový projekt Zvukové záznamy českých nářečí, jejich archivace a další využití 2 (GA AV ČR, A0061001/00). Tato práce navazuje na předchozí projekt zabývající se zvukovými záznamy vyprávění mluvčích z Čech, jehož výsledkem je jednak obsáhlý materiál archivovaný (a zpřístupněný k dalšímu studiu) na magnetofonových kazetách a CD v ÚJČ AV ČR (viz NŘ 82, 1999, s. 47–48), jednak CD Jak se mluví v Čechách. Autentické zvukové ukázky z českých nářečí, Academia, Praha 1999, přinášející reprezentativní výběr vyprávění z jednotlivých nářečních oblastí na území Čech, tzv. česká nářečí v užším smyslu (viz recenzi K. Fice, NŘ 84, 2001, s. 97–98). Obdobně budou vbrzku zpracovány i zvukové záznamy nářečních promluv z Moravy a Slezska.

[3] Z území dnešního Polska jsou kromě toho ve zvukovém archivu i nahrávky ze Střelínska, viz J. Voráč, P. Jančák, K dnešnímu stavu nářečí střelínských Čechů v Polsku, Slavia Pragensia IV, 1962, s. 599–604. Z Polska existují ještě nahrávky z Krzanowic a z Wielkich Pietrowic, tam zkoumali J. Balhar, J. Chloupek a R. Šrámek. J. Siatkowski zkoumal češtinu na Kladsku v letech 1954–1957 (Dialekt czeski okolic Kudowy I, II, Wrocław–Warszawa–Kraków, 1962), nahrávky z výzkumu pro ČJA jsou tedy zhruba o deset let starší. V té době bylo již české obyvatelstvo, zvláště jeho stará generace, která ještě dosvědčovala původní stav starého českého nářečí, na značném ústupu, srov. L. Bachmann, M. Racková, O česko-polské vzájemnosti v dialektologii, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 12, 1972, s. 125–129. V současné době české osídlení na Kladsku a také na Střelínsku prakticky zaniklo, viz J. Siatkowski, Polsko-czeskie kontakty językowe na terenie Polski, Prace Filologiczne 39, 1994, s. 231–246.

[4] Z řady jeho prací o zelovské češtině uveďme jednu z prvních: K. Dejna, Gwara kuczowska na tle innych gwar czeskich, Łódź 1955, k nejrozsáhlejším pak beze sporu patří Słownik gwary czeskiej mieszkańców Kucowa, Wrocław–Warszawa–Kraków 1990.

[5] Osudy českých emigrantů podrobně popisuje K. Dejna (1990, s. 5–6). Frintovu a Kubínovu teorii o východisku české kolonizace zpřesnil P. Jančák, Jazykové svědectví o původu českého osídlení na Střelínsku u Vratislavi, NŘ 77, 1994, s. 139–146. V tomto článku je citována i další literatura autorů zabývajících se touto problematikou (A. Frinta, J. Š. Kubín, I. Heroldová aj.).

[6] Nově je problematika ovlivnění češtiny majoritním jazykem příbuzným a nepříbuzným podrobně analyzována (a závěry doloženy statistickými údaji) v publikaci J. Jančáková, P. Jančák, Mluva českých reemigrantů z Ukrajiny, Acta Universitatis Carolinae – Philologica, Praha 2001, v tisku.

[7] Srov. např. K. Dejna, 1955, s. 26, 27, a také System fonetyczny i fonologiczny gwary czeskiej Kucowa pod Bełchatowem, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 21, 1983, s. 165–176.

[8] Po napsání tohoto příspěvku jsme v ÚJČ obdrželi autoreferát disertace H. Marešové Jazyk české enklávy v polském Zelově (I), rkp., FFUP, Olomouc 2001.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 4, s. 184-191

Předchozí Pavel Jančák: K jazykovězeměpisné charakteristice česko-moravských a česko-slezských protikladů v slovní zásobě

Následující Milena Šipková: O jazyce čechoamerického týdeníku Našinec

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1