Rada, nebo radová?

Jan Petr

[Drobnosti]

(pdf)

-

Nedávno se mi dostala do rukou navštívenka jisté diplomatky akreditované v Československu, na níž bylo v řádcích pod sebou vytištěno: XY / rada velvyslanectví… Po přečtení textu jsem namítal, že v tomto případě užití mužské formy pro označení ženy podle povolání není zcela v souladu s normami spisovné češtiny a že bych dal přednost tvaru radová. Dostalo se mi však odpovědi, že majitelka navštívenky užila tvaru rada v tomto případě úmyslně, a to proto, aby forma radová nevyvolávala u čtenáře představu, že jde o manželku rady, tedy o pojmenování ženy podle manželova povolání (služebního označení). Vzhledem k uvedeným nejasnostem, zajímavým také z hlediska sociolingvistického, je vhodné se nad celou otázkou podrobněji zamyslet a osvětlit ji v širších jazykových a společenských souvislostech.

Ve spisovné češtině se uplatňuje při označování hodností a titulů, v názvech povolání, společenského zařazení různého druhu a etnické (národní) příslušnosti osob ženského rodu slovotvorný druh shody (kongruence) zvaný přechylování. To znamená, že k vyjádření přirozeného ženského rodu nositelky pojmenování se přidává ke jménu mužského rodu, které tvoří odvozovací základ, zvláštní rodově příznaková přípona. Někdy se v tomto případě mluví o přechylovací příponě. Takové nebo obdobné poučení najdeme ve většině mluvnic současné spisovné češtiny. Někdy se ještě přitom poukazuje na jevy neshody v rodě, popř. čísle a pádě v případech, kdy mužská forma podstatného jména užitého jako substantivního přívlastku nebo doplňku nemá svůj přechýlený ženský protějšek,[1] nebo kdy se užije nepřechýleného tvaru muž. rodu se zřejmým vztahem (jako bližšího určení) k osobě nebo instituci rodu ženského (např. Česká filharmonie, nositel Řádu republiky).

V každodenním životě se setkáváme s pojmenováním žen podle zaměstnání, jako jsou lékařka, doktorka,[2] inženýrka, předsedkyně, profesorka, asistentka, učitelka, kuchařka, doručovatelka, dále čteme méně obvyklé přechýlené podoby vojákyně,[3] poručice, chiruržka (nebo chirurgyně) apod. Žena, která spravuje jistý objekt, se nazývá správkyně (obvykle správkyně internátu atd.) nebo správcová (většinou správcová domu), žena, která si zvolila za zaměstnání šití textilu pro různé účely se jmenuje krejčová. Četné přechýlené formy se dostaly do jazykového užití teprve v posledních desítiletích a jsou důsledkem sociálního uspořádání naší společnosti, v níž se ženy dostávají do stále nových povolání, [266]která v minulosti byla často vyhrazena ponejvíce (nebo výlučně) mužům.[4]

Vedle odvozovacích přípon přechylovacích jako -ka, -yně/-kyně aj. (jejich výčet nám podávají mluvnice češtiny nebo zvláštní práce o tvoření slov) se používá k tomuto slovotvornému záměru také přípony -ová. Uvedli jsme již příklady jako správcová, krejčová, k nim ovšem také patří jako náležitý tvar radová. Význam tohoto slovního tvaru určuje Příruční slovník jazyka českého (IV, 2, Praha 1944—1948, s. 601) takto: 1. ‚manželka rady‘, 2. ‚žena v úřední hodnosti rady‘, a uvádí na oba významy příklady z literatury a publicistiky. Ve Slovníku spisovného jazyka českého (III, Praha 1966, s. 4) u hesla rada se uvádí jen význam ‚manželka rady‘ a v Slovníku spisovné češtiny (Praha 1978) se slovo radová vůbec neuvádí, heslo rada (s. 432—433) zahrnuje pouze významy vztahující se k hodnostem osob mužského rodu. Slovo radová však uvádí ve významu ‚žena podle povolání (hodnosti)‘ Vl. Šmilauer v Novočeském tvoření slov (Praha 1971, s. 77). Připomíná se také v některých článcích citovaných v našem příspěvku pod čarou.

Uvedený význam tvaru radová dokládají některé záznamy v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV. Z nich ukázkově zde uvedu citát vypsaný z Lidových novin 1939, č. 47: Na pražské radnici se smí napříště užívati pro ženy jen správných titulů rodu ženského, například: radová, komisařka, elévka, oficiálka, zřízenkyně. Nikoli tedy: paní rado nebo slečno tajemníku apod.

Potud se jeví tvar radová jako významově zcela jasný, náležitě doložený, a tedy nesporný, jeho užití by nemělo budit žádné pochybnosti.

Avšak pochybnosti do případného užití tvaru radová vnesly případy jako paní doktorová, ředitelová, profesorová, lékárníková, radová apod., přechýlená jména, která pojmenovávala manželku doktora, ředitele, profesora, lékárníka, rady apod., tedy podle povolání, hodnosti manžela. Protějšek k tomu nacházíme u přechýlených osobních jmen rodinných manželek a dcer tvořených od jména manželů a otců, tedy Novák — Nováková. V současné době již vycházejí paní doktorové a lékárníkové nenávratně z užívání a v povědomí dnešního uživatele češtiny se pociťují taková pojmenování nebo oslovení jako archaická, někdy mají také zabarvení mírně humoristické. Může se jich užít ve stylizovaném dialogu osob zařazených do prostředí buržoazní nebo maloburžoazní společnosti.

Z těchto jazykových i mimojazykových důvodů nehrozí nebezpečí, že by pojmenování radová dnes někdo chápal tak, že jde o manželku rady. Bude mu poprávu rozumět tak, že jde o ženu působící v hodnosti velvyslanecké radové. Při přímém oslovení jistě užijeme pouze přechýlené formy soudružko radová, nikoli nepřechýlené „soudružko rado“. Podobně např. ve zprávě napíšeme, že „při jednání vystoupila s připomínkami radová (nikoli „rada“) velvyslanectví“ atd.

Nechceme však opomíjet skutečnost, že při užití nepřechýleného mužského tvaru rada, který následuje za jménem se zřetelným ženským významem (a to je případ naší navštívenky), nemůže dojít k významovým nejasnostem, protože celé pojmenování se vztahuje ke konkrétní [267]osobě rodu ženského a rod tu určuje vlastní jméno. Nejde přitom o obecné označení vykonavatele určitého zaměstnání, ale o vyznačení hodnosti určité osoby.[5]

Při označování funkcí žen, pokud nejde o větný kontext,[6] ale o užití pojmenovacího nominativu ve funkci nominální věty substantivní, může dojít k určitým pochybnostem, zda je nutné užít přechýlené podoby, nebo nikoliv. Podle našeho soudu je vždy třeba užít přechýlené formy tehdy, když označení hodnosti, funkce atd. tvoří součást konkrétního pojmenování a stojí před určovaným osobním jménem. Budeme tedy psát a říkat náměstkyně ředitele Marie Nováková, asistentka režie Jiřina Veselá, přednostka oddělení Jana Novotná, radová Anna Králová. V případech, kdy půjde o apoziční vyjádření obecného označení funkce nebo hodnosti, které bude stát oddělené čárkou za osobním jménem, bude možné užít tvarů nepřechýlených. Můžeme psát a říkat Marie Nováková, náměstek ředitele; Jiřina Veselá, asistent režie; Jana Novotná, přednosta oddělení; Anna Králová, rada. Avšak také v těchto případech doporučujeme, abychom v souladu s normou spisovného jazyka dávali přednost užívání přechýlených ženských forem.

---

[1] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, část II. Skladba, Praha 1951, s. 834—835.

[2] Paní doktor Veselá považujeme za slangový způsob vyjadřování, neodpovídá spisovné normě. Můžeme slyšet oslovení paní doktor (zvláště v lékařském prostředí), avšak není možné říci soudružko doktor. V tomto případě se užívá pouze přechýlené formy soudružko doktorko.

[3] B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1970, s. 117—119.

[4] Al. Jedlička, Doktorka, mistryně, přidělenka, radová, poručnice… Jazykový koutek Československého rozhlasu, první výběr, Praha 1949, s. 75—78.

[5] Proti užívání nepřechýlených forem na navštívenkách nebo vývěsních tabulkách označujících povolání žen typu M. Nováková/odborný zubní lékař se vyslovil v našem časopisu již před druhou světovou válkou A. Mokrý, Akademické tituly žen, NŘ 22, 1938, s. 220—221. Ve svém příspěvku mj. poukázal na to, že podle usnesení senátu Univerzity Karlovy se budou ženy promovat na doktorky (nikoli na doktory). Uvedl však současně, že v té době se ženy bránily užívat vědecké, popř. pedagogické tituly v přechýlené formě a dávaly přednost tvarům nepřechýleným doktor, profesor, docent apod.

[6] V tomto případě se vyskytují zvláštní způsoby užití pojmenování titulů a hodností žen, srov. k tomu J. Kuchař, K rodové shodě podstatných jmen, NŘ 42, 1959, s. 193—204.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 5, s. 265-267

Předchozí Jana Faltýnková-Dvořáková: Dva slovníky cizích slov

Následující Miloslav Sedláček: Jak nazývat obyvatele Bretaně?