Nová knížka o dnešní češtině

František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Popularizační a jazykověvýchovnou literaturu obohatila v minulém roce knížka Nadi Svozilové (zkušené vědecké pracovnice akademického Ústavu pro jazyk český a též přispěvatelky do našeho časopisu) s názvem Jak dnes píšeme / mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině (171 s., vydalo nakladatelství H & H). Jak je uvedeno v podtitulu, jde o soubor autorčiných „jazykových sloupků“ otiskovaných v Literárních novinách v l. 1992–1999.

V Předmluvě autorka vysvětluje, že ji k této mnoholeté jazykověvýchovné práci – podle vlastní zkušenosti bych řekl k této tvrdé řeholi – přivedly „lamentace a nářky čtenářů“ nad úpadkem naší mateřštiny. S přesvědčením o úpadku jazyka se ovšem setkáváme často, a ne teprve dnes, ani jen u nás. Jak tento stav věcí posuzuje nebrusičsky a funkcionalisticky orientovaný jazykovědec, pověděl moudře a výstižně Vilém Mathesius ve své fundamentální stati „O požadavku stability ve spisovném jazyce“ z r. 1932. Pro závažnost i aktuálnost této formulace (pokud vím málokdy citované) uvedu ji zde v doslovném znění:

„Slýcháme sice žaloby na úpadek spisovné češtiny a sám profesor Zubatý se ve své rektorské řeči přidal k tomuto černohlídskému mínění. Hlavní kořeny takového nevlídného úsudku o dnešním stavu češtiny lze, jak myslím, viděti v optickém klamu, který vzniká nedbáním faktu, že se funkce spisovné češtiny rychlým rozvojem posledních desítiletí rozšířily přímo úžasně, a že tudíž následky nedokonalé její stability jsou nutně patrnější. Tam, kde pracuje třeba pět set překladatelů proti dřívějším padesáti a kde píše tisíc novinářů proti dřívějšímu stu a kde je třeba vyjadřovati nové a nové myšlenky a nové a nové skutečnosti, se jistě najde jazykových ledabylostí a kazů mnohem více, protože dobré vzdělání se nemohlo zároveň rozšířiti v stejné míře a protože také nebylo možno spisovný jazyk přizpůsobiti stejně rychle k rozmnoženým jeho úkolům. To však ještě neznamená úpadek, nýbrž jen pokrok nedosti rychlý. Nikdo nebude popírat, že je třeba usilovat o to, aby stabilita spisovné češtiny byla dokonalejší, ale klidné úvahy o cestách, po nichž lze k tomu dojíti, pomohou jistě víc než přepjaté nářky nad neutěšeností situace“ (s. 18n.).

Co k tomu dodat z dnešního hlediska? Snad jen to, že kulturní a civilizační situace je dnes pochopitelně trochu jiná, jistě by bylo možné zpřesnit autorem uváděná čísla, a hlavně poukázat na ohromný vliv masových médií, zejména elektronických. Přitom však Mathesiovy argumenty zůstávají v platnosti nepochybně i dnes, možná že i ve zvýšené míře. A tak sloupky N. Svozilové můžeme chápat právě v mathesiovském duchu: Autorka je totiž přesvědčena, že „obecné nářky nad úpadkem naší mateřštiny ničemu nepomohou“ a že je třeba, aby se uživatelé jazyka „více zamýšleli nad svým vyjadřováním“ (s. 13). A právě k tomu chtěla svými sloupky přispívat.

Knížka N. Svozilové má vlastně dvě části. Prvních sedm kapitolek je „klasické“ povahy: slovní zásoba, tvoření slov, tvarosloví, skladba, slovosled spolu s aktuálním členěním, styl, výslovnost a pravopis. Druhou část knížky představuje několik kapitolek speciálních. První z nich obsahuje cyklus téměř třiceti výkladů o interpunkční čárce. Jde o výklady velmi potřebné a užitečné a uži[39]vatelé jazyka je jistě uvítají. Pak následuje několik souhrnných kritických pojednání (např. o překladech, což je téma nepochybně aktuální), vyvážených dvěma pozitivně laděnými statěmi přinášejícími ukázky vtipných, nápaditých nebo nevšedních vyjádření a formulací. Závěr knížky tvoří čtyři kapitolky nazvané souhrnně „Jak dnes hřešíme proti dobré češtině“, tematicky nečleněné, různorodé. – Celé dílko je uzavřeno jednak seznamem pramenů, z nichž autorka čerpala jazykový materiál (je neobyčejně bohatý: noviny, časopisy, rozhlas a televize, knižní publikace, ba i osobní korespondence, propagační materiály, návody, vyhlášky apod.), seznam doporučené odborné literatury a konečně i užitečný slovní a věcný rejstřík.

Jednotlivé jazykové jevy, na které autorka upozorňuje (a které zpravidla kritizuje), jsou aktuální v tom smyslu, že je pilně a pozorně nasbírala ve zcela současné jazykové produkci. Některé z nich jsou nové v úzkém smyslu slova, jiné by bylo možno zařadit mezi tzv. „evergreeny“, a to jak letité, avšak už zřejmě po léta marně kritizované (Svozilová říká „vymycované“, např. ustavení / ustanovení, být s to, řádově, zdokladovat, tvary přechodníků, předložka díky ve významu „vinou“ – ale, jak už jsem uvedl před mnoha lety, sémantická „neutralizace“ této předložky se nepochybně prosadí, jako v analogických případech i v jiných jazycích), tak evergreeny současné, tedy sporné jevy, které se objevily až v posledních letech, ale rychle se „módně“ rozšířily, jako např. obrat to je o něčem jiném, ustát situaci, ošetřit problém (přidal bych k nim i zadělat si na problémy, odcitovat (místo ocitovat) aj.).

Pochopitelně nemohu ve svém posudku uvádět všechny zajímavé jevy, na něž autorka upozorňuje, popřípadě je komentuje. Najde se tu řada bystrých pozorování a výstižných, leckdy i vtipných (a tu a tam též ironizujících) připomínek nebo dílčích formulací. Namátkou uvádím alespoň tyto jevy: o odtržitosti, odtrženosti, odtažitosti a profesorské roztržitosti (s. 33), o zájmenu jejíž (s. 39), o kondicionálovém tvaru *aby jste (s. 40), o prospěchářství a prospěšnosti (s. 19), o nepravých skladebných dvojicích (s. 64). Zvláštní ocenění si pak zasluhuje perfektní výklad o rozdílných vazbách sloves znát a vědět (což ovšem u spoluautorky díla „Slovesa pro praxi“ nijak nepřekvapuje).

Na druhé straně se musím zmínit také o některých výkladech, s nimiž nemohu plně souhlasit, popřípadě které podle mého soudu vyžadují doplnění. Módně rozšířené fráze To je/není o… a To je o něčem jiném připouští autorka jen v případech, kdy prý jde o „příběh“. Spíše však tu vazba s předložkou o specifikuje téma, obsah či předmět nějaké řečové či jiné duševní činnosti, stavu apod. (srov. i Slovník spisovného jazyka českého), tedy obdobně jako u běžného „starého“ typu Tato kniha je o počítačích nebo Ekologie je [věda] o vztazích… Také při analýze aktuálního členění výpovědi zjišťuje se téma pomocí otázky „O čem se mluví?“ (V anglicky psaných pracích se užívá pro tento jev dokonce substantivum aboutness. Angl. předložka about odpovídá, mimo jiné, české předložce o.)

Nedá mi to, abych v této souvislosti neupozornil na to, jak je expanze této fráze silná. Dosvědčují to nejen kuriózní příklady jako Propan-butan není o zemním plynu nebo Můj syn je sice alkoholik, ale dcera je o něčem jiném, nýbrž další, dalekosáhlejší jev, totiž to, že tato předložka o se 6. pádem vytlačuje předložku o se 4. pádem, ba i některé vazby jiné, jak ukazují následující (autentické) příklady: Máme obavu o tom, aby nedošlo k havárii, Je třeba usilovat o jiném řešení, Spor o Hebronu pokračuje, Je to signál o tom, že…, Vydali výzvu o spolupráci, Je to problém o tom, jak… Mohlo by se říci, že jde o tendenci učinit z předložky o se 6. pádem jakousi univer[40]zální předložku pro vyjádření tematického předmětu po slovech, v jejichž významu je takovýto předmět zahrnut.

O dalším expanzivním obratu, o typu ošetřit devizovou oblast (jindy též ošetřit něco zákonem nebo i ošetřit zákon), autorka říká, že tu jde o přenesení slovesa ošetřit (a ovšem též ošetřovat) „do sféry abstrakt, u nichž dosud nebylo zvykem hovořit o bezmocnosti (?)“ a že „tato nová ošetření mají co do činění zejména s majetkem“ (s. 29). Ukazuje se však, že jedním z hlavních pramenů této inovace je profesní mluva počítačových odborníků, do níž se patrně dostal z vyjadřování matematiků. V tomto oboru se mluví a zčásti i píše, že je nutné ošetřit řešení nějaké úlohy (tj. opatřit toto řešení napsáním programu), ošetřuje se i program, resp. jeho chyby, též jednotlivé funkce počítače apod. I když bychom mohli sloveso ošetřit/ošetřovat nahradit v různých spojeních jednou slovesem zabezpečit, po druhé vyřešit, jindy zpracovat ap., všechny tyto alternativy mají společný významový základ „udělat s tím něco pozitivního“, „zacházet/naložit s tím takovým způsobem, který vede k žádoucímu výsledku“. A právě sloveso ošetřit/ošetřovat užitečně pokrývá tento dosti široký okruh situací, v nichž bychom jinak potřebovali užít případ od případu různých sloves. Z výkladu N. Svozilové se čtenář bohužel nedovídá, zda užívání tohoto slovesa v novém významu považuje vůbec za nenáležité a jenom módní, anebo zda jen právem varuje před jeho nadměrným a leckdy i nevhodným užíváním.

Z dalších, drobnějších připomínek, které mi vytanuly při pozorném pročítání této užitečné knížky, vybírám několik následujících: O značně rozšířené nechuti k názvu Česko toho bylo už hodně napsáno. N. Svozilová přichází však s upozorněním na jeden možný motiv této nechuti, a to motiv pravopisný: Předpokládá totiž, že na pozadí názvů jako Lašsko, Valašsko apod., psaných -šs-, může zjednodušeně psané Česko „připadat trochu ošizeně“ (s. 33). Jenže, ptám se, proč lidem nevadí „ošizené“ adj. český, od něhož je Česko odvozeno, ani bývalý název Československo? Pochybuji, že by psaní Češsko učinilo toto slovo přijatelnějším. Motivace oné nechuti bude přece jen asi jiná.

V řešení některých sporných jevů postrádám přihlížení k živým vývojovým tendencím, které by otupilo strohost a přímočarou jednoznačnost autorčina posouzení. Jde např. o tvar 3. p. očkám (s. 41, zde ve významu „detektivům“). K tomuto tvaru Příruční mluvnice češtiny (Praha, 1995) vhodně poznamenává na s. 265: „Koncovka -ách v L pl. otevírá analogickou možnost použít -ám v D pl. a -ama v I pl.“ Podobně je tomu v případě shody u plurálových neuter: podoby typu Tyto data se všechny vztahovaly k r. 97 (ve spontánní řeči moderátorů rozhlasového Dobrého jitra) hodnotí S. jako „triviální chybu“ (s. 148). Víme však přece, jak jsou tvary na -a, (pozdně) zavedené do novočeské kodifikace a dosud kodifikací vyžadované, umělé, neživé a zralé k akceptování dublet (Příruční mluvnice, s. 418, pokládá formu Děvčata psaly za hovorovou). První krok v tomto směru byl přece učiněn už kodifikací akuzativních tvarů ho/jej (vedle je). Ostatně už po publikování daného sloupku v Lidových novinách (v dubnu 1994) vyslovil obdobný nesouhlas s autorčiným postojem M. Sedláček v Naší řeči (1995, s. 76, s odvoláním na svůj starší výklad v Českém jazyku a literatuře z r. 1975/76). S autorkou je ovšem možno souhlasit v tom, že není vhodné kombinovat obojí způsob shody v téže větě.

N. Svozilová věnuje vhodně pozornost i specifice novinových titulků, avšak poučení, že v nich „platí různé jazykové licence, tj. povolení odchylek od normy“ (71), nepokládám za šťastné. Z hlediska funkční stylistiky tu prostě existuje specifická norma daného žánru, která nepotřebu[41]je „povolení“ odchýlit se od normy jiného typu diskurzu (resp. od jakési obecně platné normy). A také bych – na rozdíl od autorky – nedal za pravdu čtenáři, který kritizoval užití slovesa spolupodílet se v jedněch novinách. Je sice pravda, že prosté podílet se, tj. „účastnit se“, by mohlo stačit, avšak výslovné zdůraznění významového rysu „společně s někým“ lze v daném kontextu stěží pokládat za nevhodné. Takovéto zdůrazňování není postupem ojedinělým, jak to v našem případě ukazují významově velmi blízká substantiva spoluúčast a spoluúčastník („kdo se společně účastní něčeho“ – SSJČ), uváděná v slovnících bez omezující poznámky.

N. Svozilová formuluje své sloupky většinou jako stručné, jednoduché kritické komentáře nebo prostě upozornění. To má jistě v novinářském žánru své opodstatnění. Přesto však se mi zdá, že leckde by trochu výkladu čtenáři přece jen uvítali. Co však opravdu mohou čtenáři v některých případech postrádat, je to, když autorka nepřipojí ke svému kritickému posudku jasný praktický závěr. Je tomu tak např. u výkladu o slovese ošetřit nebo v komentáři (s. 142) týkajícím se jistého výroku z parlamentu: „Pěkné to není tedy ani trochu, i když je to svým způsobem vtipné a snad i trefné.“ – Autorka často pracuje s termíny/pojmy jazykové správnosti, popř. dobré češtiny. Myslím, že by se bylo hodilo (například v Předmluvě) povědět něco o hodnotících kritériích této „správnosti“, o tom, oč opírá své soudy.

Knížka je psána slohem velmi živým (původní novinové znění bylo vcelku zachováno), místy jako by autorka hovořila se svými čtenáři. Je věcí upřímně zaujata a její citová angažovanost se projevuje i volbou mnoha expresivních výrazů (když kupříkladu napíše „Dojaly mě ty dvě za sebou stojící předložky“). Výrazně se to projevuje v bohaté množině slov označujících kárané jazykové nedostatky: hřešit, hřích, prohřešek, pomýlení, neduh, klopýtnutí, zaškobrtnutí, kostrbatiny, zvláštnůstka, zádrhel, šrám, vada na půvabu textu, nehezký (slovosled), stupeň provinilosti, zjistit pachatele a místo činu, chyby, proti nimž brojí strážci dobré češtiny, mýtit a vymýtit.

Kdybych měl obecně charakterizovat autorčin postoj, řekl bych, že to je v podstatě přístup karatelský. Svědčí o tom mimo jiné výše uvedená množina pro pojmenování „chyb“, ba i „hrubek“. I když z hlediska funkčně orientované jazykovědy se může tento přístup jevit jako přinejmenším jednostranný, může jej autorka hájit tím, že při psaní sloupků „myslela zejména na učitele češtiny…, aby mohli přesvědčivěji upozorňovat na nejkřiklavější prohřešky“ (s. 14), a dodal bych, že se snažila vidět věci z hlediska prostých čtenářů, jimž bývá tento postoj dosud blízký. Obávám se však, že tento nepochybně dobrý úmysl spolu se sklonem k expresivnosti zavedl autorku sloupků na několika místech k formulacím, které se mi jeví jako nepříliš šťastné. Předpokládá totiž (byť s ironizujícím podtextem), že některé hrubé jazykové nedostatky, které zjistila, budou představovat pro čtenáře „osvěžující bonbónek“ nebo „lahůdku“. Chápu, že tu jde víceméně o stylistický trik, přesto však bych čtenářům pocit potěšení z cizí chyby raději nesugeroval.

Knížku Nadi Svozilové hodnotím nejen jako zajímavou, ale i velmi cennou. Z hlediska lingvistického spatřuji její význam především v aktuálním jazykovém materiálu, který přináší a zároveň hodnotí z hlediska jazykové praxe. Protože autorka téměř po deset let soustavně sledovala současnou jazykovou produkci na neobyčejně rozsáhlém souboru textů různých žánrů, představuje její knížka významný dokument o současném jazykovém dění, který bude i po létech užitečným studijním materiálem. A druhý význam recenzované knížky – a ovšem i jejího pramene, sloupků v Literárních novinách – záleží nepochybně v tom, že tyto výklady vzbuzovaly, respektive vzbuzují nebo posilují u širokého okruhu uživatelů spisovné češtiny zájem o jazyk a styl, [42]obracejí pozornost ke kvalitě jejich vyjadřování a podávají mnohá konkrétní poučení a doporučení. Mají svou specifiku, jsou to spíše aktuální novinářské glosy (byť z pera zkušené jazykovědkyně) a jako takové osobitě zpestřují mozaiku „koutkové“ literatury.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 1, s. 38-42

Předchozí Jihan Abou el-Seoud: Konfrontace vlastních jmen osobních v češtině a arabštině

Následující Ivan Dorovský: U nás ve Vídni. Vídeňští Češi vzpomínají