Časopis Naše řeč
en cz

U nás ve Vídni. Vídeňští Češi vzpomínají

Ivan Dorovský

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]V posledních desetiletích zesílil zájem jazykovědců, etnografů, historiků i politiků a politologů nejrůznější orientace o dějiny, kulturu, jazyk, lidovou slovesnost, postavení a práva národnostních menšin a etnických skupin, o vztah majoritního národa k nim aj. Hovoří se o jejich identitě a hledají se základní složky, které ji tvoří. Jednou z nich je přirozeně jazyk.

Podle sčítání obyvatelstva z roku 1991 patří vídeňští Češi (odhad 15–20.000, spíše však je jich dokonce méně než v Charvátsku) a Češi v Charvátsku (13.086) k nejpočetnějším národnostním menšinám. V Rakousku jsou proto spolu s korutanskými Slovinci, burgenlandskými (gradiščanskými) Charváty a Maďary, vídeňskými Slováky a rakouskými Romy zastoupeni v Rakouském centru národností.

Na Čechy upozorní každého návštěvníka rakouského hlavního města nápisy firem a telefonní seznam. Téměř na každém kroku může číst česká jména: Novotný, Procházka, Svoboda, Bílý, Zima, Zatloukal aj.

Vědečtí pracovníci dialektologického oddělení brněnského akademického pracoviště Ústavu pro jazyk český Jan Balhar, Stanislava Kloferová a Jarmila Vojtová zkoumali v uplynulých šesti letech mluvu vídeňských Čechů především nejstarší předválečné generace, přihlédli však též k mluvě středního a nejmladšího pokolení. Jazyk emigrantů po roce 1948 a 1968 nebyl předmětem jejich výzkumu. V deseti příspěvcích, prezentovaných v odborném a denním tisku i na vědeckých konferencích, předložili v průběhu přímého terénního výzkumu dílčí výsledky svého úsilí.

Nyní své poznatky sumarizovali, shrnuli a zobecnili. Klasifikovali a popsali jazykové znaky a frekvenci nespisovných a nářečních prvků, jako např. krácení dlouhých samohlásek (nevim, k zednikum), úžení e v í/ý (voblíkat se, nýst), dvojhláska ej za spisovnou samohlásku ý (druhej, velkej, ale též strejc, vozejček), vynechávání pomocného slovesa v 1. osobě sg. i pl. v minulém času (já byla malá, my všecko posílali poštou) a četné další jevy, vesměs shodné se znaky interdialektní obecné češtiny.

Autoři výzkumu rovněž zjistili některé jazykové jevy, které nejsou vlastní obecné češtině. K nim patří např. u přídavných jmen a rodových zájmen zakončení na -ej v genitivu, dativu a lo[43]kálu feminin sg. (na tej druhej straně). Poukázali na to, že se mluva vídeňských Čechů značně liší od obecné češtiny užívané v Čechách malou frekvencí a že její užívání není jako v českých zemích motivováno funkčně.

Pracovníci Ústavu pro jazyk český mohli v případě jazyka vídeňských Čechů konstatovat fakt charakteristický i pro příslušníky mnoha dalších národnostních menšin a etnických skupin v Evropě, že totiž část příslušníků se snaží mluvit až přehnaně spisovně a nepřipouští ve svých mluvených a psaných projevech téměř žádné nářeční prvky, zatímco druhá část snadno podléhá neustálému silnému tlaku jazyka nového prostředí (nové, druhé vlasti).

Zajímavé a pro mnohé možná překvapivé je zjištění, že ve Vídni je velmi málo Moravanů. To proto, že se nechtěli trvale usadit ve velkoměstě a raději jezdili sezonně pracovat na rakouský venkov. I to malé procento Moravanů se podle autorů výzkumu „rozpustilo“ v „českém moři“, o čemž svědčí téměř úplná ztráta moravských nářečních znaků a přijetí spisovné češtiny. Zanedbatelné procento moravských nářečních znaků v jazyce některých českých mluvčích ve Vídni se týká především tvarů s dlouhým ú a s dlouženým ó, nepřehlasovaných forem, skloňování zájmen podle tvarů přídavných jmen i některých ojedinělých slovních prvků (např. synek, stařeček, oharky).

Autoři hledali rovněž odpověď na otázku, v čem se shoduje a v čem se liší mluva jednotlivých generací. Podstatnější rozdíly našli zejména ve výslovnosti, která podléhá každodennímu „bombardování“ němčiny. „Prokazatelně německé provenience je výslovnost znělých souhlásek jako neznělých v postavení na začátku slabiky před samohláskou nebo nosovými souhláskami“ – konstatují autoři. Na základě podrobného srovnání jazyka starší a mladší generace vídeňských Čechů autoři výzkumu zjistili některé další pozoruhodné hláskoslovné jevy, zatímco v morfologii nezaznamenali téměř žádné odlišnosti od spisovné nebo hovorové podoby češtiny. Odchylky od spisovné normy jsou podobné nebo stejné s odchylkami, které pozorujeme u nás.

S působením němčiny však nesporně souvisí jeden příznačný jev, který není v jazyce starší generace, je však patrný v češtině příslušníků mladšího pokolení – ztráta slovesného vidu (typ on bude přijit, on pořád utekl).

Také v jazyce vídeňských Čechů mohli autoři výzkumu zjistit jev, který je obecný pro příslušníky všech národnostních menšin a etnických skupin a pro všechny generace. Je to pronikání lexikálních, slovotvorných, gramatických i syntaktických jevů jazyka (ať už geneticky blízkého nebo nikoli) majoritního národa v novém národnostním a jazykovém prostředí (lze jej zjistit stejně dobře u vídeňských, jako u daruvarských nebo amerických Čechů). Také v jazyce různých periodik a příležitostných tisků je podle autorů výzkumu patrný vliv němčiny (obdobně je tomu v charvátském Daruvaru a jinde) v napodobování větných konstrukcí a jazykových modelů, ve slovosledu, v doslovném překladu celých obratů i v užívání slov domácího jazyka.

Podstatnou část recenzované knížky tvoří vyprávění vídeňských Čechů, která autoři předkládají v podobě memoárové čítanky. Jazykově i obsahově jedinečné texty podávají svědectví jak o jazyce, tak také o nesnadných a nezřídka dojímajících osudech několika generací lidí, kteří již více než sto let budují své životní štěstí v sousedství země svých předků. Považuji za velmi důležité, že autoři předložili věrně, neupraveně zaznamenané texty nejširšímu počtu uživatelů českého jazyka u nás i v Rakousku v jednoduchém (nikoli přísně vědeckém) srozumitelném přepisu. Velmi tak usnadnili jejich četbu.


[1] K vydání připravili Jan Balhar, Stanislava Kloferová a Jarmila Vojtová, Masarykova univerzita, Brno 1999, ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český Akademie věd České republiky, 143 s.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 1, s. 42-43

Předchozí František Daneš: Nová knížka o dnešní češtině

Následující Jiří Zeman: Příručka o výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině