Časopis Naše řeč
en cz

Konfrontace vlastních jmen osobních v češtině a arabštině

Jihan Abou el-Seoud

[Články]

(pdf)

-

V tomto článku se zabývám problematikou nejdůležitějších druhů vlastních jmen, jimiž jsou antroponyma, tzn. osobní jména jednotlivců (individuí), těmi jsou rodná jména, příjmení a přezdívky sloužící k přesné identifikaci osob a k vymezení jejich nezaměnitelné identity.

Antroponyma vycházejí z obecných substantiv, z označení osob, zvířat, věcí, vlastností, činností a stavů. To platí o českých i arabských antroponymech stejně jako to, že vlastní jména osobní vznikala v důsledku potřeby odlišit jednotlivce a pojmenovat ho tak, aby se stal nezaměnitelným individuem. Díky metodám etymologické analýzy bylo možné poznat proces, během něhož bylo jednotlivci dáváno charakteristické pojmenování, které označovalo jeho postavení ve společnosti (místo na společenském žebříčku), jeho činnosti, tělesné a duševní vlastnosti (pěkné i nepěkné), jimiž se skutečně vyznačoval nebo které mu byly přisuzovány. Jednotlivec dostával toto charakteristické označení jako přímé pojmenování svých vlastností nebo na základě přirovnání a podobnosti.

Konfrontační studium dvou jazykových systémů mi umožnilo seznámit se s kulturními, společenskými a historickými podmínkami, jakož i se současnou situací studovaných jmen. Při využití konfrontačního přístupu ke studované problematice jsem se zcela zákonitě setkávala jak se shodnými, tak i rozdílnými jevy, které se objevují jako specifické rysy charakterizující vlastní jména osobní v obou jazycích. Shodné a rozdílné jevy jsem hodnotila z různých aspektů, a to:

a) aspektu motivace,

b) aspektu struktury pojmenování,

c) aspektu formální stavby jména.

Motivační aspekt hraje důležitou úlohu při konfrontaci českých a arabských antroponym. Arabská společnost je ovlivněna vlastním duchovním dědictvím a již první pohled na nejčastěji používaná arabská rodná jména prozradí hluboký vztah arabských mluvčích (muslimů a křesťanů) k víře v Boha a ke všemu, co s ní souvisí. Příklady těchto jmen jsou muslimská jména Muhammad, ‘Abd ar-Rahmán, Mustafá, a křesťanská jména Abd Rabbihi (Služebník svého Pána), Butrus (Petr) a další.

Nelze říci, že by v češtině chyběla rodná jména náboženského původu, avšak motivace ovlivňující jejich výběr je odlišná od motivace v arabštině. Češi jsou sice podle statistik nejméně religiózním národem v Evropě, ale to v žádném případě neznamená, že by všichni nositelé těchto rodných jmen měli falešný nebo neupřím[32]ný vztah k víře a náboženství. I mezi Čechy je mnoho těch, pro které jsou výše uvedené duchovní hodnoty principem a smyslem života, a ti dávají svým dětem jména náboženského (křesťanského) původu. Typickými příklady českých rodných jmen náboženského původu jsou Josef, Matouš, Marie, Anna.

Z hlediska strukturálního rozboru arabského pojmenování je třeba poukázat v první řadě na dominantní postavení mužské (otcovské) linie, která má funkci rozhodujícího faktoru podílejícího se na utváření struktury arabského pojmenování. Pro toto pojmenování je závazné pravidlo řazení tzv. rodných pojmenování tak, že na prvním místě stojí rodné pojmenování dítěte (nositele jména) a na dalších místech rodná jména jeho otce, dědečka a pradědečka. Místo rodného jména prarodiče se můžeme v arabštině setkat s příjmením, respektive s pojmenováním odpovídajícím českému příjmení. Jedná se většinou o dědičná jména označující rodinná či rodová seskupení.

Ženská příbuzenská linie není v modelu arabského pojmenování zastoupena, systém pojmenování osob ženského rodu je stejný před uzavřením sňatku i po něm: ten nevytváří žádnou legislativní možnost změny jména s cílem vyjádřit příslušnost k životnímu partnerovi.

Český model pojmenování je založen na koexistenci rodného jména a příjmení. Rodné jméno představuje tu složku modelu českého jména, které se nemění a zůstává jeho nositeli po celý život. Ve strukturálním modelu českého jména osob stojí rodné jméno na prvním místě, tedy před příjmením. Na druhém místě je příjmení, které zůstává většině příslušníků mužské populace po celý život. U žen je situace jiná a ve srovnání s arabským modelem pojmenování diametrálně odlišná. České ženy jsou postaveny v souvislosti s uzavíráním manželství před rozhodnutím zvolit si, či nezvolit příjmení životního partnera. Z hlediska české legislativy se obdobná volba týká i mužů, ovšem jen málo mužů přijímá příjmení svých životních partnerek. Je tradicí, že většina osob ženského rodu má dvě příjmení – (1.) původní a (2.) po sňatku. Pokud se žena provdá víckrát, má pokaždé možnost změnit své příjmení.

Po formální stránce lze vlastní jména osobní rozdělit do dvou základních skupin – 1. jednoslovných jmen a 2. dvoj- a víceslovných jmen. Zatímco v češtině převažuje dvojslovný model složený z jednoslovných rodných jmen a příjmení, např. Josef Moravec, Pavla Hanušová, v arabštině převažuje dvoj- a víceslovný model složený z jednoslovných a dvojslovných rodných jmen i těch jmen, která plní funkci českých příjmení, např. ‘Abd al-Cháliq ‘Izz ad-Dín (1. rodné jméno „služebník stvořitele“, 2. jméno ve funkci příjmení „velkolepost náboženství“).

V češtině se setkáváme v současnosti s dvoj slovnými ženskými příjmeními především u veřejně činných a známých osobností, např. Helena Kirschnerová-Štáchová, Jarmila Strejčková-Nygrýnová. Na prvním místě stojí jméno převzaté od manžela, na místě druhém rodové jméno po otci. Mužská příjmení složená ze dvou [33]samostatných jmen se v dnešní české jazykové realitě prakticky nevyskytují. Známe ale kompozita – příjmení (mužská i ženská) složená ze dvou či více slovních komponentů, např. Skočdopole – Skočdopolová, Kratochvíl Kratochvílová.

Dvojslovná forma českých rodných jmen – jmen složených ze dvou samostatných slovních komponentů – byla v posledních letech málo užívaná (na rozdíl od jmen francouzských, německých a dalších), ale dnes se začíná opět ujímat, např. Anna-Marie. Zcela běžná jsou však jednoslovná česká rodná jména složená ze dvou komponentů, např. Miroslav, Slavomír, Květoslava, Bohumila.

Příklady arabských jednoslovných rodových jmen mohou být jména Ašraf, Sálih, ‘Amr, Fátima, Mágida, Manár. Z jednoslovných jmen ve funkci příjmení nebo tzv. rodinných jmen můžeme uvést Kirítí, Maghribí, Gabaláwí. Tato jména mají v mnoha případech charakter adjektiv, neboť označují vztah (příslušnost) k místu původu, rodině nebo rodu (kmeni). Uvedené příklady můžeme přeložit takto: Krétský, Marocký, Horský.

Dvoj- a víceslovné formy arabských jmen mohou být složené ze dvou samostatných vlastních jmen, např. Muhammad Táhá, z obecného substantiva a vlastního jména, např. Umm Kulthúm (umm – matka) nebo ze složeného vlastního jména osobního, které je genitivním spojením (první slovní komponent je v arabštině v nominativu, druhý v genitivu). Mezi jmény v genitivu (ve druhé části genitivního spojení) převažují tzv. „Alláhova krásná jména“, která s obecným substantivem abd (otrok, služebník) vytvářejí dvojslovná vlastní jména, např. ‘Abd ar-Rahmán (služebník Milosrdného), ‘Abd as-Samí’ (služebník Naslouchajícího), ‘Abd al’Azíz (služebník Drahého).

Při hodnocení formální stavby arabského jména je třeba poznamenat, že převládajícím typem jména je smíšený model obsahující zároveň jednoslovná i víceslovná rodná jména i jméno ve funkci příjmení (rodinných jmen), např. Saláh Ahmad Núr adDín. Oficiální arabský pojmenovávací model je tvořen třemi a více komponenty, i když se v běžné jazykové praxi (neúřední) můžeme setkat také s dvojslovným modelem, např. Nagíb Mahfúz, Júsuf Idrís.

Vymezení arabských vlastních jmen osobních je založeno na takových teoretických východiscích a takových zásadách, které jsou zcela odlišné od českého chápání vlastních jmen. Arabští filologové přistupovali (a ti tradičně orientovaní stále ještě přistupují) k problematice vlastních jmen prostřednictvím základních náboženských textů, především Koránu. Bez těchto textů a v nich obsaženého duchovního potenciálu by nevznikla arabská věda (na prvním místě filologie), která mj. přispěla k rozvoji evropské vědy díky tomu, že zprostředkovala Evropě poznání helénského světa.

„Bohu náleží jména nejkrásnější; vzývejte Jej tedy jimi a nechte být ty, kdož jména Jeho překrucují – ti budou odměněni za to, co činili.“ (Korán, súra Rozpoznání, 179/180, Praha 1991, s. 142.)

[34]I když tento citát hovoří o jménech božích, vyplývá z něj obecné poučení pro uživatele arabských vlastních jmen osobních o tom, jak je třeba k vlastním jménům osobním přistupovat, jak jim rozumět, jakou jim přikládat váhu a jak je používat. Důležitými požadavky jsou přesnost a původnost. Vlastní jména osobní vyznačující se těmito rysy jsou pokládána nejen za velmi důstojné pojmenování člověka, ale i za pojmenování charakterizující pevný vztah k duchovnímu arabsko-islámskému dědictví a hlubokou souvislost mezi dnešním stavem arabských vlastních jmen osobních a mezi jejich tvary, které se objevily s příchodem islámu a dodnes si zachovaly své původní podoby.

Základní funkcí českých a arabských vlastních jmen je označování jedinečnosti jednotlivých objektů i celku objektů, dále pak zachycení jejich odlišení od jiných objektů (jednotlivých i celků) téhož druhu. V obou jazycích platí, že osobní jména nemohou klasifikovat třídu objektů, vždy zůstávají jmény určité osoby, zároveň však nemají vlastní významový obsah. Z tohoto důvodu lze pojmenovanou osobu blíže specifikovat v oblasti proprií pouze připojením dalšího jména (příjmení). Propria v češtině i v arabštině postrádají význam v apelativním smyslu slova, neboť pod výrazem „vlastní jména“ se zpravidla rozumí soubor jejich možných funkcí (komunikační, individualizační, ideologická, emocionální, charakterizační) a jazykových i mimojazykových informací, které podávají o určovaném objektu.

Při studiu jazykových zdrojů českých a arabských vlastních jmen osobních jsme dospěli k logickému a očekávanému výsledku vycházejícímu z předpokladu, že každý ze studovaných propriálních systémů má své vlastní inspirační zdroje a že je možné vypozorovat i obohacování českých vlastních jmen osobních o jména arabského původu. V českém jazykovém prostředí se můžeme setkat se jmény Lajla, Amíra, Fáris, Karím, která jsou arabského původu, ale jejich nositelé nemusejí mít vždy arabský původ.

Opačná tendence nebyla zjištěna. Příčinou tohoto stavu je skutečnost, že arabští mluvčí žijí v České republice, stejně tak jako i v jiných evropských zemích, uzavírají manželství s Češkami (téměř vždy se jedná o arabské muže) a dávají svým potomkům arabská jména, která se tak dostávají do povědomí české společnosti. Češi, a zejména Češky provdané za Araby, žijící v arabském světě dávají svým dětem většinou jména arabského původu; ojedinělé případy použití jmen českého (slovanského) původu nemají vliv na zásobu vlastních jmen osobních používaných v arabském jazykovém prostředí.

Výzkum vycházející z četných českých a arabských onomastických prací a z terénního výzkumu přinesl řadu konkrétních výsledků v oblasti srovnání antroponym, která mají v obou studovaných jazycích funkci nejdůležitější, totiž rodných jmen a příjmení. Zjistili jsme nejen frekvenční výskyt rodných jmen a příjmení, ale i změny, k nimž došlo a dochází v oblasti vkusu a obliby jednotlivých vlastních [35]jmen osobních, jejichž používání se mění v závislosti na společenském postavení, povolání, vzdělání, věku, místu bydliště.

Rodné jméno je v češtině i v arabštině jménem nedědičným, voleným pro každého jedince po jeho narození a připojovaným ke zděděnému jménu rodiny (příjmení). V obou studovaných jazycích je rodné jméno prostředkem sociální a právní legalizace osobnosti a potvrzením osobní identity. V češtině je rodné jméno oficiálně podřízeno příjmení, v rodině je však vůči němu v roli nadřazené. V arabštině je základní rodné jméno, a to jak oficiálně, tak i v rodině. V obou jazycích spočívá identifikace osoby prostřednictvím osobního jména v nadjazykové individualizační konvenci, tzn. že rodné jméno je omezeno na individualitu v určitém okruhu společnosti, proto je nepostradatelným příznakem, neoddělitelným od pojmenovávané osoby. Rodné jméno v češtině i v arabštině, stejně jako ostatní druhy vlastních jmen osobních, pouze označuje pojmenovávanou osobu, ale necharakterizuje ji.

V obou jazycích jsme objevili tu skutečnost, že novorozenci je velmi často dáváno jméno příbuzné se jménem otce, matky či dalšího blízkého příbuzného nebo jméno s nimi podobné. V češtině i arabštině jsme vypozorovali postupné stírání rozdílů mezi jmény ovlivněnými přináležitostí k různému společenskému původu nebo kulturnímu zázemí. Zjistili jsme, že v minulosti existovala jména, která byla spjata pouze s venkovským nebo pouze městským prostředím. V současnosti se situace změnila, neboť došlo k „liberalizaci“ kulturního a společenského klimatu. Dospěli jsme k závěru, že dnes není možné s jistotou určit, odkud pochází nositel toho či onoho jména, protože intenzivní společenský pohyb v poslední době zásadním způsobem ovlivnil na jedné straně mezilidské vztahy a na straně druhé vztahy nositelů zkoumaných jmen ke kulturnímu prostředí, ve kterém žijí a které obklopovalo jejich rodiče a prarodiče.

Náš výzkum prokázal, že česká rodná jména a příjmení prošla poměrně dlouhým a složitým vývojem, v jehož důsledku se mnoho původních podob vlastních jmen osobních změnilo natolik, že je často velmi nesnadné zpětně identifikovat ty tvary, které můžeme pokládat za výchozí pro dnešní podobu těchto českých jmen. Jako příklad zde můžeme uvést jméno Aleš, které je původně domáckou podobou jména Alexej, stč. Alexí, -ius.

Výzkum arabských vlastních jmen osobních potvrdil naši původní hypotézu o jejich původnosti a kontinuitě, tzn. podoba arabských vlastních jmen se v průběhu historického vývoje neměnila. Arabská jména umožňují mnohem spolehlivěji než česká rozlišit, zda je jejich nositel křesťanského, muslimského nebo židovského vyznání. Arabskými rodnými jmény (z hlediska arabské onomastiky přesněji pojmenováními) se mohou na rozdíl od češtiny stát i označení neživých věcí a předmětů (neutra), např. Dir’ (štít), Sajf (meč), Mízán (váhy).

V oblasti hypokoristik jsme došli k závěru, že česká hypokoristika jsou většinou tvořena pomocí morfologických změn, tedy obměnou základních podob rodných [36]jmen (krácením oficiální podoby a pomocí formantů). Arabská hypokoristika jsou také tvořena morfologickými změnami, ale navíc vznikají jako kompozita složená ze dvou obecných substantiv, z nichž první označuje nositele jevu, vlastnosti nebo věci, druhé pak (konkrétní i abstraktní) jev, vlastnost či věc.

Z hlediska funkčního jsou si hypokoristika v obou studovaných jazycích velmi blízká, neboť fungují jako citové varianty rodných jmen a jsou užívána v důvěrném, rodinném i přátelském styku. V češtině je však jejich užívání častější a běžnější, čeština má také více prostředků, jimiž se hypokoristika tvoří.

Česká příjmení představují obecně známou a přesně vymezenou onomastickou kategorii. Zjišťovali jsme nejenom jazykový původ příjmení, ale také motivační prvky mající přímý vliv na jejich vznik. Podařilo se nám zaznamenat nejdůležitější místní, přírodní, činnostní, vlastnostní a sociální faktory, které se staly základem pro vytvoření příjmení. Dospěli jsme k závěru, že základními druhy českých příjmení jsou příjmení vzniklá z osobních jmen, ze jmen místních, národních a obyvatelských, příjmení vzniklá podle bydliště, tělesných a duševních vlastností, podle sociálního postavení, z názvů pracovní činnosti člověka, z názvů živočichů a rostlin, z názvů věcí a ze slovesného pojmenování různých dějů.

Arabské příjmení, resp. pojmenování ve funkci příjmení není v arabštině známou a přesně vymezenou onomastickou kategorií (z pohledu evropské onomastiky). Přes toto tvrzení jsme v arabštině vymezili typ pojmenování, které můžeme přiřadit k českému příjmení, příjmí nebo rodinnému jménu. I v arabštině se nám podařilo prozkoumat jazykový původ „příjmení“. Arabská lingvistická teorie nepracuje s příjmením v českém smyslu slova, a proto se v ní setkáváme pouze s termíny laqab (titul, příjmení) a kunja (příjmí). V arabských oficiálních dokumentech je občan tázán na rodné jméno ism (jméno) a laqab (příjmení). Tímto „příjmením“ je myšleno rodné jméno otce dotazované osoby nebo rodné jméno jejího dědečka. Pokud je požadováno čtyřmístné vlastní jméno osobní, přidává se k němu rodné jméno pradědečka dotazované osoby.

K těm rysům, které jsou společné oběma studovaným jazykům, patří užití přízvisek. Ve staré češtině se kladla přízviska za křestní jména z důvodu snadnější identifikace osob. Jednalo se o různé obměny křestních jmen, označení otce, ženy, řemesla, domova, vlastnosti. Smyslem přízvisek nebylo ironické pojmenovávání osob nebo jejich označení pro omezený počet lidí, nýbrž jejich využití ve všestranných kontaktech s veřejností. Přízviska nebyla však ustrnulá tak jako dnešní příjmení. Také arabština zná typ pojmenování přízvisko (příjmí), kterého je používáno k přesnějšímu označení jednotlivců. Rovněž z arabského přízviska se v průběhu let vyvinulo dědičné jméno rodinné (v evropské onomastice se příjmí vyvinulo v příjmení).

Výsledky našeho onomastického výzkumu provedeného konfrontační metodou, která vycházela z dílčích analýz a následné syntézy, budou využity k další bada[37]telské práci v oblasti onomastiky. Otevírají totiž možnosti onomastického studia, a to jak v češtině, tak i v arabštině, zvláště pak jejich konfrontace. Nejbližším cílem, na který by se mohl zaměřit náš další výzkum, je studium českých a arabských toponym, dále pak chrématonym.[1]


[1] Při zpracování příspěvku jsem se opírala o tyto práce: M. Knappová, Jak se bude vaše dítě jmenovat?, Praha 1998; táž, Příjmení v současné češtině, AZ KORT, Liberec 1992; F. Kopečný, Průvodce našimi jmény, Praha 1974; I. Lutterer, Souborná zpracování staročeských osobních jmen a novočeských příjmení, NŘ 37, 1964, s. 121–127; D. Moldanová, Naše příjmení, Praha 1983; H. N. Dandaší, Asmá an – naswamá aníhá, Bejrut 1990; A. al-Chazradží, Asmá uná, Bejrut 186; H. I. As-Sabbágh, Rúh al-Asmá al-arabía, Damašek 1989; A. at-Tarábilí, Ghará ib al-asmá al misríja, Káhira 1992.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 1, s. 31-37

Předchozí Neil Bermel: Střídání kódů či míšení jazykových prostředků? (K popisu dialogu v české beletrii)

Následující František Daneš: Nová knížka o dnešní češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1