Časopis Naše řeč
en cz

Šmírbuch aneb nekonvenční Slovník nekonvenční češtiny

Renata Blatná

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po samizdatovém vydání v Jazzové sekci v roce 1988 se široké české laické i odborné veřejnosti dostává do rukou příručka nadmíru potřebná, mapující slovní zásobu z valné části slovníkově nezachycenou, Šmírbuch jazyka českého – Slovník nekonvenční češtiny Patrika Ouředníka (vydalo nakladatelství Ivo Železný, Praha 1992, 451 s., rejstřík slov sestavila Ladislava Kettnerová).

Oproti samizdatovému vydání je kniha doplněna vtipným úvodem Martina Hyblera, který ji charakterizuje jako „průlom do české prudérie“, dále velice užitečným Rejstříkem hesel, tj. tzv. nekonvenčních českých slov, lépe řečeno slovních tvarů. Tento přístup je v daném případě výhodný, protože rejstřík tak řadí slova v nespisovných tvarech a jeho sestavovatelka nemusela vytvářet v heslech slovníků doposud nedoložené tvary nominativu, např. blbej, a infinitivu. Jistým nedostatkem zmíněného rejstříku je pouze to, že některé slovní tvary téhož heslového slova mohou být v abecedním pořádku od sebe odtrženy, např. vajgl…, vajgla…, vajglovat…, vajgly… (str. 430). Naproti tomu v novém vydání chybí, podle mého názoru ke škodě věci, ilustrace Rolanda Topora, doprovázející stručný text v „nekonvenční“ češtině v záhlaví každého písmene na zvláštní stránce.

Šmírbuch by bylo možné charakterizovat jako slovník synonymicko-asociační, tj. pod jednotlivými záhlavími tu jsou uvedena synonyma v asociačních řadách, např. PODLÉZAT, POCHLEBOVAT – lízt do řiti, foukat do prdele, pucovat kulky, koule, čadit péro, kouřit brko, lochtat prdel pavím pérem, prdelkovat, víst rektální politiku, leštit kliku, žánovat, čimelit, kulatit, škrábat, voblepovat (koho) (str. 176). U delších synonymních řad jsou uváděny kontexty z literatury, např. NOHY – … haksny, veksle, výhybky, pedály, kejty, pahejly, kopyta, brka, brky, cápy, čápy, špády, jedenáctky, sáhovky, tretry, šlapky, špáry, píšťaly, protézy, sloupy, podstavce, – „Káro, drž se mi vzadu, ty jelito, kam se hrneš na těch podstavcích?“ – Václav Dušek: Tuláci (str. 136).

Jak je patrné z uvedených ukázek, jsou tu zastoupeny lexikologické jednotky různého typu, od jednotlivých slov přes ustálená i neustálená (až příležitostná) slovní spojení až po frazémy, resp. frazeologické jednotky. Na tuto vágnost co do lexikalizace uváděných sousloví upozorňuje sama autorka Rejstříku hesel: „… přirovnání, která náš rejstřík nevyhnutelně uvádí jako ‚ustálená‘, což může být pravda (bejt zalomenej jak lodní hřídel; bejt zmrskanej / zlískanej jak Vykupitel), ale i nemusí…“ (str. 325). Pro uživatele je po přečtení směsice méně frekventovaných ekvivalentů nesmírně obtížné bezpečně určit, kdy jde o sousloví užívané obecně v určité sociální skupině a autor knihy je uvádí na základě své jazykové zkušenosti, a kdy bylo takové slovní spojení vytvořeno ad hoc překladatelem a užito jen jednou nebo několikrát v rámci jedné knihy.

[99]Jednotlivé výrazy, slovní spojení a frazeologické jednotky v synonymických řadách se navíc liší jak mírou expresivity, tak mírou nespisovnosti. Mnohé z nich jsou jistě navíc omezeny územně (srov. např. adjektivum betálný nebo nesklonné adjektivum špica pro dobré, výborné, která jsou užívána hlavně v Brně a jeho okolí), nebo sociálně, např. na romské komunity apod. Tyto informace by jisté uživatelé uvítali. Sporné je rovněž časové hledisko, neboť mnohé výrazy a spojení jsou obecně známé, např. brejlit, šiška (hlava), psina, bejt putna, binec, mít vopici, makat a další.

Jinak si v Ouředníkově Šmírbuchu mohou přijít na své badatelé v různých lingvistických oblastech, např. a) hláskoslovné, srov. kér (byt), ťaf (blázen), prďák (auto), b) slovotvorné, srov. ujetbuš, (blázen), bufál, retko (cigareta), vytváření homonym k existujícím slovům, např. myslivna (hlava), kombinování základů pro živé bytosti s příponami pro neživé věci, např. hezule, pěknice, dvojčlenná a vícečlenná pojmenování, např. lízum cajzum, hóňo fróňo, šra-bum-čikoliko-ratata atd., kompozita vzniklá ze slovesných vazeb, např. rozhoďnožka, vohrňdíra (lehká žena), voližpyje (felace), hostidřel (číšník), dále napodobování terminologických spojení, např. podpapírák obecný (lejno), bacilus pitomeus apod., c) morfologické, srov. výrazy, ve spisovném jazyce fungující jako příslovce, užívané jako podstatná jména a skloňované, tj. bejt vefajnu, v oukeju, dále výrazy napodobující latinu, jako per nožes (pěšky), d) sémantické, především co se týče přenášení významu, např. „hlava“ – dýně, tykev, koule, krychle (!), bedna, šiška, makovice, skopovice, škebule, škeble, kýbl, vědro, vořech, kokos, meloun, kedluben, hlávka, cibule, kobližka, glógus atd., e) frazeologické – v této oblasti jsou doklady nejhojnější. Většinou jde o přirovnání, např. drzej jak dvojka máslo. Nejpřínosnější jsou přitom ty výrazy, spojení a frazémy, které čerpají z doby socialistické a nemohly být v existujících slovnících češtiny zachyceny už vzhledem ke své politické tabuovosti, např. zasloužilá pracovnice (stará žena), bejt hladovej jak družstevní kráva, stát na maso, stát jak pomník vosvobození, pročumět pětiletku (čekat), přehlížet jak družstevní lány (ignorovat), bejt nafoukanej jak proletář v šestsettrojce, najít v Rudym právu (vymyslet si) atd.

Prostřednictvím této knihy je rovněž možné odhalit prvky odporující jazykové ekonomii. Souvisí to se snahou mluvčích nahradit buď tabuový výraz, nebo výraz, jehož denotát chtějí z nějakých důvodů pro ostatní posluchače zamlžit (často je to však jen jazyková hra), nějakým opisem. Tak např. pro slovo rum se uvádějí tato spojení: tekutej svetr, dámský likér na tři, rumunské bílé, rozumně uložená měna atd. Tento jev je však patrný také u slovesných spojení, a to nejen u sloves typu být, mít, dělat apod., která mají již sémantickou informaci zcela potlačenou, ale také u sloves jako hodit, např. hodit čučku, hodit hovor, hodit chrupnu.

I přes nepatrné výše uvedené nedostatky je Šmírbuch, který v žádném případě neaspiruje na seriózní lingvistickou příručku, poutavým a současně zábavným zdrojem poučení o jazyce a dokladem o nevysychajícím prameni jazykové tvořivosti. Vždyť [100]každého lingvistu jistě pobaví, když si na straně 137 přečte, že ó-kmeny v tomto slovníku neoznačují typ skloňování, ale nohy do o.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 2, s. 98-100

Předchozí Ludmila Uhlířová: Úvod do psycholingvistiky

Následující Eva Macháčková: Sté výročí úmrtí Jana Nerudy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1