Časopis Naše řeč
en cz

Psaní jmen typu Ultračech, Pseudočech

A. P. (= Alexandr Stich)

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jde o periferní, ale nikoli bezvýznamnou slovotvornou skupinu vlastních jmen tvořených odvozováním nebo skládáním složky mající povahu obecného výrazu a složky, která je vlastním jménem.

Jejich pravopisnou podobu neurčují Pravidla českého pravopisu explicitně, nýbrž jen uvedením reprezentativních příkladů v úvodní, obecné části (akademické vydání má v § 133 příklady Neslovan, Poločech, Poloněmec, školní vydání v § 111 první z uvedených příkladů — tedy nikoli složeninu); kromě toho se některé výrazy tohoto typu objevují v rejstříku (např. Antikrist, Poločech, Praslované).

Uživatelé jazyka, a to ani uživatelé kultivovaní a přemýšliví, však zřejmě nedokážou tento skrytý pokyn Pravidel aplikovat i na případy jiné, zvláště jde-li o tvoření příležitostné, okazionální, nebo o exkluzívní jména s přejatými slovotvornými složkami. V překladatelské a redakční praxi tu rušivě působí i ta okolnost, že v některých jazycích nám blízkých platí pro tento slovotvorný typ zásady odlišné. Objevuje se proto u tohoto typu v jazykové dorozumívací praxi dost kolísání. Lze se setkat s grafickými podobami jako Pseudo-Isidor, Pseudo-isidor, ba i pseudoIsidor apod.

V češtině platí zásada, že odvozená nebo složená jména tohoto typu se píšou dohromady a že velké písmeno se přenáší na začátek nově vzniklého útvaru, třebaže předpona nebo první část složeniny sama o sobě povahu vlastního jména nemá. Platí to pro výrazy v jazyku už pevně zakořeněné (jako je Antikrist, Lžidimitrij, Nečech, Poločech, Ultračech[1]), stejně jako pro okazionální, jen příležitostně utvořené útvary, mající většinou ráz jazykové hříčky (zaregistrovali jsme např. podoby Celočech, Napůlněmec, Superpolák, Takyčech). A platí nejen pro jména osob; existují např. biologické termíny Pseudomonas a Pseudosporochnus (jsou to latinismy, ale užívá se jich i v českém kontextu s českými koncovkami).

Zvláště je však třeba zdůraznit, že uvedená pravopisná zásada platí i pro případy, kdy východiskem odvozeného nebo složeného jména je jméno osobní (ať rodné, nebo příjmení), protože Pravidla v úvodní části mají jen příklady, kdy je základem jméno osoby podle etnické příslušnosti. Ustáleným typem tohoto druhu jsou jména autorů, která se během času ukázala jako mylná; píše se tedy Pseudomaurikios (tj. anonymní autor byzantské příručky o vojenství zvané Strategikon z přelomu 6. a 7. stol. n. l., za jejíhož autora byl považován císař Maurikios), Pseudodionysios Aeropagita, Pseudoisidorovy (popř. Pseudoizidorovy) dekretálie, Pseudokallisthenes atd. — obdobně jako v českém překladu [216]Schillerových Loupežníků má být Pseudospiegelberg.[2]

A obdobně by se mělo toto pravopisné pravidlo aplikovat i na případy vlastních jmen, která okazionálně vzniknou ve frazeologickém emocionálně zabarveném typu, kdy se spojuje slovo se svým záporným protějškem, tj. typu cestou necestou, rád nerad, pán nepán apod. I zde se píše vlastní jméno s negační předponou dohromady a s velkým písmenem na počátku: Pepík Nepepík, Novák Nenovák atd.

Některé jazyky, blízké nám geograficky, kulturně, popř. i geneticky, řeší pravopisnou stránku těchto jmen diametrálně odlišně. Zvláště se to týká polštiny; v ní je výslovně předepsáno psát např. nie-Polak, pół-Niemec, pseudo-Homer, ultra-Anglik, třebaže jinak se odvozeniny a složeniny tohoto typu u obecných jmen píšou dohromady (półsierota, pseudopatriota apod.); dokonce i adjektivní odvozeniny od takových vlastních jmen se píšou se spojovníkem, např. nie-Mickiewiczowski.[3]

Bohužel však nelze uvedené ortografické pravidlo aplikovat přímočaře a mechanicky na všechny případy, kdy se základ vlastního jména (psaného s velkým písmenem) spojuje s předponou nebo s první částí složeniny apelativního charakteru (a psané tedy normálně s písmenem malým). To je vždycky nepříjemná komplikace, nejen pro školní výuku, ale i pro běžnou jazykovou praxi dospělých, zvláště když to znamená, že uživatel jazyka musí pro rozhodnutí o grafické podobě provést významovou analýzu výrazu (známé jsou velké potíže, které působí v praxi kodifikace psaní složených přídavných jmen, opírající se právě o princip sémantický). V našem případě se však zřejmě potížím tohoto druhu vyhnout nelze. Jde o to, že ne každý výraz utvořený popsaným způsobem od vlastního jména má sám také povahu jména vlastního.

O vlastní jméno jde tehdy, když odvozený nebo složený výraz pojmenovává osobu, popř. věc, ze stejného hlediska jako výraz základní. Například jméno Nečech je stejně jako jméno Čech pojmenováním osoby z hlediska etnické příslušnosti; rozdíl mezi nimi je ten, že záporná podoba Nečech určuje tuto příslušnost negativně, tj. uvádí se jím, že daná osoba je etnicky charakterizována nepřítomností příznaku, který je obsažen v základu slova.

Ještě zřetelnější je to u jmen jako Praslovan — to je a zůstává Slovan, význam je předponou pouze zúžen (jde o Slovana z jistého, v tomto případu [217]starého, dávného období), Arcislovan je také stále Slovan, jenže jen některý, příliš horlivý apod.

Ale jinak je tomu u jmen jako filosemita, antisemita, pansláv, všeslovan apod. Zde se pojmenovávací hledisko během slovotvorného procesu zásadně proměnilo. Tak filosemita není už Semita, nýbrž příznivec Semitů, všeslovan není osoba, která by v sobě jaksi „koncentrovala“, shrnovala všechny Slovany, nýbrž stoupenec všeslovanského hnutí (a nemusí být dokonce nutně ani Slovan etnicky atd.). Tento významový posun má dalekosáhlé důsledky — nově vzniklý, složený výraz nemá povahu vlastního jména, a proto se nutně píše s písmenem malým.

Jiný významový mechanismus působí, že vedle podoby Antikrist (tj. jméno ďábla, jakožto protivníka, antipoda Kristova) existuje i grafická podoba antikrist, tj. „člověk neznaboh“, mají vlastnosti podobné Antikristovi. Zde jde o zobecnění vlastního jména, obdobného procesu, kterým vznikla obecná podstatná jména donkichot, oblomov, hamlet atd.

Obdobné zásady jako v češtině platí v podstatě i ve slovenštině, což je pro nás potěšující, protože zbytečné diference v pravopisné soustavě, a zvláště u jevů, jako jsou velká písmena, mají tíživé důsledky pro jazykovou praxi na obou stranách (bylo by proto záhodno tyto diference odstraňovat, a protože slovenská pravopisná soustava je méně zatížena tradicí, a v řadě případů proto racionálnější, mělo by se z naší strany více uvažovat, co všechno by se pro to mělo udělat úpravou pravopisu českého). O psaní jmen typu Neslovák pojednal v bratislavské Práci 1. října 1979 L. Dvonč; uvedl přitom i okazionální typ, který jsme v češtině zatím nezaregistrovali, totiž složená jména s první částí mini- (Barnard → Minibarnard). Ve výčtu příkladů jsme se tam setkali i s podobou „Profrancúz“; českou analogii, pokud by se jí užilo, bychom však psali s písmenem malým, protože podle našeho mínění o vlastní jméno nejde, tedy profrancouz.


[1] Tak je to také uvedeno v Slovníku spisovného jazyka českého, díl III, Praha 1966; podoba „ultračech“ je v Tvoření slov v češtině II, Praha 1967, s. 722, uvedena zřejmě ještě pod vlivem Příručního slovníku jazyka českého, díl VI, Praha 1951—53, který má písmeno malé (třebaže mezi příklady je i podoba s písmenem velkým); Pravidla z r. 1941 toto heslo neuvádějí.

[2] Nikoli Pseudo-Spiegelberg, jak je ve vydání v Knihovně klasiků, Praha 1959, s. 76.

[3] Viz Słownik ortograficzny języka polskiego, red. M. Szymczak, Varšava 1975, s. 107, 99. V němčině nejsou pravopisné zásady u tohoto typu vždy důsledné; je např. Anti-Dühring, ale spis krále Friedricha se jmenuje Antimachiawelli, apod. (slov. Der Große Duden, Lipsko 1976, s. 57, Mannheim, b. r., s. 123). Překlady z těchto (a i některých jiných) jazyků se česká grafická podoba jmen tohoto typu často rozkolísává, např. německé Antimachiavelli se v českém překladu Mickiewicze objevilo pod vlivem polské grafiky v podobě Anti-Machiavelli (viz A. Mickiewicz, Prózy, Praha 1957, s. 252; v témž vydání je však na s. 505 v překladu Mickiewiczova dopisu V. Hankovi užito podoby Spoluslovan; za vliv polské ortografické soustavy lze považovat např. i podobu Pseudo-Isidor viz z poslední doby např. B. Krzemieńska, Boj knížete Břetislava I. o upevnění českého státu, Rozpravy ČSAV 89, 1979, č. 5, s. 19).

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 4, s. 215-217

Předchozí Věra Petráčková, Miroslav Roudný: Návrat k Rosovu dílu

Následující Ondřej Hausenblas: Vyjadřovací zvláštnosti jedné okrajové žánrové formy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1