Nová monografie o německých příjmeních Čechů

Jitka Malenínská

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Česká antroponomastika byla obohacena o obsažnou dvousvazkovou monografii Josefa Beneše Německá příjmení u Čechů (Acta Universitatis Purkynianae 34, Slavogermanica IX, Ústí nad Labem 1998, 1. sv., 359 s.) a Marie Novákové Rejstříky ke knize Josefa Beneše Německá příjmení u Čechů (2. sv., 242 s.).

[212]J. Beneš (1902–1984) byl bezesporu jedním z našich nejpovolanějších znalců v oblasti antroponomastiky, zvláště příjmení. Byl bohemisticky a germanisticky erudovaným odborníkem v onomastice. Monografie je výsledkem autorových celoživotních studií v oblasti našich příjmení německého původu. Jde o první syntetickou práci takto zaměřenou.

Bylo šťastným řešením, že úpravy k vydání více než 700 stran rukopisu knihy se ujala M. Nováková, v jejíž osobě se spojuje jak orientace na jazykovědnou bibliografii a onomastiku, tak i velká píle a houževnatost, které ji k této práci přímo předurčily. Kromě toho, že vypracovala rejstříky, přepracovala Benešovo třídění, práci rozčlenila do deseti hlavních oddílů (0–9) a vytvořila systém pododdílů, které jdou – podle potřeby díla – někde až do hodnoty pěti desetinných čísel. Tento systém umožňuje uživateli rychlou a bezpečnou orientaci. Uspořádala též „logickou stavbu díla“, jehož text stylisticky upravila. V zájmu dobré orientace uživatele zestručnila dokladovou část u jednotlivých jmen.

Součástí Vydavatelské zprávy, která po Obsahu (s. I–XIX) tvoří vstupní část monografie, je především chronologicky pojatý bibliografický soupis tištěných prací Josefa Beneše o příjmeních (s. 4–5), Soupis hlavních pramenů a nejzákladnější literatury předmětu (s. 6–18) a Vybraná německá toponyma a jejich české ekvivalenty (s. 23–24).

V Úvodu (s. 25–27) seznamuje J. Beneš s genezí díla. Zdůrazňuje, že za naše německá příjmení musíme považovat jen ta, která vznikla u Němců z jejich slovní zásoby a jejich slovotvornými prostředky, nikoliv příjmení utvořená ze slov přejatých do naší slovní zásoby ještě před definitivním ustálením příjmení. K Čechům se dostávala tato příjmení zejména smíšenými sňatky v českém prostředí. Základní jmenný materiál poskytl J. Benešovi pražský adresář z roku 1910. Získanou sbírku rozhojňoval i z dalších pramenů, např. z telefonních seznamů šedesátých let.

J. Beneš vyložil v této práci příjmení na pozadí dějin hospodářských, politických a kulturních (s využitím rozsáhlého materiálu vlastivědného a národopisného).

První svazek monografie sestává z deseti střechových oddílů.

První oddíl 0 (s. 29–58) Pronikání Němců a nositelů německých příjmení do českého prostředí seznamuje s historií česko-německých vztahů v dějinném průřezu až po 20. století. Jako druhá národnost se k nám Němci dostali kolonizační činností Přemyslovců, která vyvrcholila za Přemysla Otakara II. (1253–1278). Šlo zde jednak o kolonizaci městskou, jednak vesnickou. Německé obyvatelstvo k nám přicházelo z nářečně rozrůzněného jazykového prostředí. V důsledku toho se mluvilo v určitých oblastech Čech a Moravy zčásti nářečími hornoněmeckými (středobavorským a východofranckým), zčásti nářečími východostředoněmeckými (např. slezskými), což se samozřejmě odrazilo i v podobě německých příjmení u nás.

O vzájemném vztahu českých a německých příjmení pojednal J. Beneš v oddílu 1 (s. 59–82). Písaři v německých vrchnostenských kancelářích v pobělohorské době překládali v německých textech srozumitelná česká příjmení do němčiny. Např. v českém urbáři na Poličsku se poddaní jmenují Tesař, Řezník, Pekař, Kovář, Myslivec, v německém se titíž lidé jmenují Zimmermann, Fleischhacker, Bäcker, Schmied, Jäger. V době germanizace (za absolutistického státu), kdy se na základě zákona ustalovala příjmení už definitivně, zvyk a v některých měšťanských kruzích též móda překládat příjmení způsobily, že se mnohé české rodině v českém prostředí ustálil německý překlad jejího příjmení.

[213]Často byla zakončení německých příjmení přizpůsobena českým příponám a naopak. Šlo kupř. o záměnu německé přípony -ich za českou -ík, např. Grulich (z německého názvu městečka Králíky) – Groulík; -k, -g, -og > -ek (1407 Döring, současné Derinek); -sch, -s > -eš (Hübsch – Hybeš); -z > -ec (Sandholec ze Sandholz) apod.

Nezvyklost některých příjmení vedla ve svých důsledcích k jejich měnění, deformaci, např. Springer – Špriňar, Šprňar. Individuální komolení je příčinou, proč se některá příjmení vyskytují v několika podobách; kupř. v matrikách ve Stružinci je příjmení Bajer psáno Bayer, Bayr, Bajr, Payer, Payr, Pajr, Baier, Bair, Paier, Pair, Beyer, Beyr, Bejr, Beuer, Peuer.

Na konci třicátých let našeho století se jako reakce na německou politiku zvedla vlna počešťování příjmení. V době tzv. protektorátu bylo změněno též nemálo německých „židovských“ příjmení z oprávněného strachu před perzekucí. Po roce 1945 vzniklo mezi Čechy silné hnutí nahradit německá příjmení českými.

V oddílu 2 (s. 83–111) se autor zabývá zdánlivě německými příjmeními u Čechů. Příjmení Mach bývá např. mylně spojováno s německým slovesem machen. Ve skutečnosti jde o původně domáckou podobu křestních jmen začínajících na Ma- s příponou -ch, tedy od Matěj apod. Mezi německá příjmení bývají podle autora neprávem zařazována příjmení vzniklá a) ze středohornoněmeckých podob našich zeměpisných jmen, b) ze jmen německých a germánských světců u nás uctívaných, jejichž jména u nás zdomácněla, c) z přejatých apelativ, která pronikla do češtiny nespisovné, zejména do slangů, a odtud pak přešla do spisovné řeči. Příjmení z přejatých německých slov jsou v monografii probírána podle oborů, z jejichž názvosloví vznikla. Jsou však mezi nimi příjmení, která ukazují na původ ze dvou nebo více různých oborů činnosti.

Jména rodů utvořená v českém prostředí Čechy z módních středohornoněmeckých názvů hradů za německá považovat nemůžeme. Hrady u nás vznikaly zejména po roce 1240. V oné době docházely u dvora a u šlechty obliby rytířské způsoby (přejaté z Francie) a rytířské básnictví a tím i středohornoněmecký jazyk. Mnohé hrady v krajích, kde nikdy nesídlili Němci, mají německá jména a podle nich i jejich páni, často zastánci zájmů národa a českého státu: páni z Cimburka, z Pernštejna, z Rožmberka, z Valdeka aj. Jelikož podhradí dostávala svá jména podle hradů, šířila se odtud tato příjmení i k lidem poddaným. J. Beneš zdůrazňuje, že je omylem myslet si, že taková příjmení nosí výhradně potomci šlechty nebo potomci občanů židovského původu.

Další samostatnou skupinou jsou příjmení z německých jmen našich osad založených v době tzv. vnější kolonizace. Tato německá místní jména se stala součástí české slovní zásoby a v českých ústech bývala silně komolena: kupř. Richenberk se změnilo v Liberk a to v Liberec, Niuwen Burge dalo Nymburk. Z těchto toponym vznikala česká příjmení – jednak ze slovotvorně neobměněných podob (Šternberg, Švamberk, Valdštejn), jednak odvozením příponami -a, -ský – Šimbera, Šumbera (Šumperk), Šenovský, Šinovský (několikeré místní jméno Šenov).

V našem prostředí vznikala příjmení též z německých křestních jmen Čechů. Češi někdy mívali německá křestní jména už před velkou německou kolonizací. Německá křestní jména se k nám zprvu dostávala vlivem příbuzenských svazků české dynastie a šlechty s německými rody a snad i vlivem duchovenstva. Soužití s Němci neslo s sebou i rozšíření německých křestních jmen. Odedávna se u nás vyskytovalo kupř. křestní jméno Heřman (z německého Hermann). Z tohoto jména a jeho zdomácnělých podob byla utvořena příjmení Heřman, Heřmánek, [214]Heřmanec, Herman, Hermon, Hermach, Hermochová, Hermysová, Harmáček, Harmach atd. (pozn.: některá příjmení našel J. Beneš v pramenných materiálech pouze v ženské podobě).

Oddíl 3 (s. 113–115) se v krátkosti zabývá nářečními rysy v německých příjmeních u Čechů.

V oddílu 4 (s. 117–143) J. Beneš věnoval pozornost hláskosloví a pravopisu německých příjmení Čechů. Tato příjmení se v českém prostředí pozměňovala hláskově, přizpůsobovala se českému hláskovému systému např. eliminací přehlásek – Denemark, Kemr, Miller, Šenfeld apod. V přejatých jménech se setkáváme i s disimilací r > l, r > m, přesmykem l/r, záměnou g/k (Kábert, Kerhart), s/z (Zajdl, Zeidl, Zilvar, Zíbrt), změnou v > b, b > v, v > f (Fencl). Psaní souhlásky f, německy psané též v, v českém prostředí kolísá; viz současná příjmení, v nichž je místo očekávaného v souhláska f: Fajt, Fogltanc, Fotr atd. Některá příjmení německého původu se vlivem české výslovnosti zejména těch lidí, kteří neuměli německy, velmi vzdálila od své původní podoby několika hláskovými změnami, a to patrně zprvu v jednotlivých zápisech. Později se taková podoba ustálila: Balzer (něm. z Baltazar) – Balcar – Barcal – Polcar. Příjmení německého původu, ať už jejich nositeli byli Češi nebo Němci, bývala u nás v minulosti psána rozličným pravopisem: dobovým německým (pozdně středohornoněmeckým, raně novohornoněmeckým, pravopisem doby barokní) nebo českým na základě hlavně slyšené podoby, a to někdy německé nářeční podoby nebo počeštěním zkomolené podoby.

V oddílu 5 (s. 145–198) se autor zabýval německými příjmeními Čechů, která vznikla z osobních jmen. Tato příjmení, stejně jako příjmení česká, jsou jednak z celých, neobměněných osobních jmen, jednak z derivací těchto jmen, zejména z jejich částí. Dochází u nich k mnohým, často velmi pronikavým hláskovým změnám (kupř. Bernhard > Bernd, Gisilbert > Gilbert, Sigiboto > Seibt). J. Beneš uvádí nejčastější slovní základy složených germánských osobních jmen. Široká je skupina příjmení od německých podob starozákonních a novozákonních biblických jmen a od německých podob jmen světců, zejména starokřesťanských. Do této skupiny patří kupř. Laurentius (Laurenc, Laurens, Laurentová, Lorenz, Lorenc, Rolenz, Rolenc, Rolenec). Některá německá příjmení dostávala v českém prostředí české přípony: -a, např. Honsa, Honza (Hons, Hans a to z Johannes), -ík, např. Mendlík, Paulík, Poulík, Reichlík.

Zpracování oddílu 6 (s. 199–241) Německá příjmení Čechů z toponym a jiných vlastních jmen působilo podle autora rozličné potíže. Jednou z nich bylo, že zeměpisná jména se mnohdy vyskytují v různých podobách, a to v závislosti na době a území. Jde o podoby nářeční, zkomolené, hláskově přizpůsobené nebo vzniklé etymologickým přehodnocením při přejetí do jiného jazyka. V době, kdy J. Beneš monografii připravoval, byl další potíží nedostatek shrnujících prací, v nichž by byl zachycen historický vývoj jednotlivých toponym nebo jejich nářeční podoba. Příjmení z etnických názvů Němců jsou u nás doložena velmi často, kupř. příjmení z označení obyvatel Bavorska mají mnoho podob: kupř. Baier, Bayer, Bajer, Bojar, Pajer, Peyer, Pejr atd.

Zvláštní velkou skupinu tvoří příjmení z apelativ zpracovaná v oddílu 7 (s. 243–333). Vznikala ze slovní zásoby živé v době vzniku toho kterého příjmení. Rozsáhlý jmenný materiál je velmi podrobně a přehledně věcně utříděn do následujících tematických oddílů: 7.1 Příjmení z apelativ označujících společenské a sociální vztahy; 7.2 Příjmení z apelativ vztahujících se k člověku; 7.3 Příjmení z apelativ vztahujících se k přírodě; 7.4 Příjmení z názvů věcí; 7.5 Příjmení z abstrakt, kolektiv, názvů náboženských představ aj. – Bylo jistě značně problematické [215]roztřídit pododdíl 7.2211 Příjmení z názvů duševních vlastností a stavů. Patrně bych ale nespojovala v pododdílu 7.22114 Příjmení s významy „podivín“, „bloud“, „omezenec“, „plačtivý“.

V oddílu 8 (s. 335–355) je pojednáno o příjmeních z jiných slovních druhů než substantiv. Hojná jsou příjmení z adjektiv označujících tělesný vzhled, neboť ta často sloužila k charakteristice osob anebo k rozlišování jmenovců; kupř. příjmení Grosz, Gross, Gros, Grosse, Grosser mají spojitost se středohornoněmeckým groz = veliký, někdy i „tlustý“. Některá německá příjmení jsou utvořena ze sloves (např. Schlick, Schlik, Šlik ze středohornoněmeckého slicken = polykat apod.), deverbativ (kupř. Šmucr, Šmucler ze středohornoněmeckého smunzeln = zubit se), neohebných slov (Bissel, srov. české příjmení, Trocha, Málo).

Některá srovnání německých a českých příjmení jsou uvedena v závěrečné části 9 (s. 359). Mezi nejčastějšími německými příjmeními Čechů zaujímají přední místo příjmení podle zaměstnání a funkcí: Šmíd, Šulc, Richter, Fišer, Wagner, Müller, Hofmann, Bauer, Majer, Šubrt, Schneider.

Druhý svazek monografie tvoří rejstříky, které zpracovala M. Nováková. Pečlivě uvážila, co bude věci ku prospěchu a co bude mít pro uživatele smysl. Rozhodla se pro sedm rejstříků: Příjmení (s. 3–149); Antroponymické základy příjmení (s. 151–162); Toponymické základy (s. 163–183); Apelativní základy (s. 185–215); Odvozovací afixy, komponenty složených jmen, hláskové změny aj. (s. 217–226); Jiná antroponyma (s. 227–235); Jiná toponyma (s. 237–240). Zde nutno poznamenat, že stránkování nesouhlasí zcela s obsahem svazku. Podle slov autorky usilují rejstříky příjmení o úplnost, zatímco ostatní rejstříky jsou výběrové – hlediskem je vztah jména nebo výrazu k vykládanému příjmení. K identifikaci hesel v jednotlivých rejstřících bylo použito třídicích (desetinných) čísel užitých pro oddíly v knize, např. Wagner 0.241 znamená, že uvedené jméno je zmíněno v oddílu 0.241. Stránku, na níž se příslušný oddíl nalézá, lze snadno najít podle obsahu v úvodu knihy. Charakteristika a bližší informace jsou uvedeny v záhlaví každého příslušného rejstříku. – Tento systém rejstříků považuji za účelný.

Rejstřík Příjmení zachycuje všechna příjmení, o nichž je v knize zmínka, tedy příjmení přímo vykládaná i ta, která jsou uváděna v dokladech. Pravopisné varianty apod. jsou uváděny pod základní uvedenou podobou příjmení. Autorka zdůrazňuje, že jde o rejstřík a nikoli o etymologický slovník, varianty vzniklé hláskovými změnami, nářečními rozdíly apod. jsou uváděny samostatně. Jména v rejstříku jsou spojována podle své vnější podoby bez ohledu na svůj původ. Odvozovací afixy, komponenty složených jmen, hláskové změny aj. jsou uspořádány v jedné abecedě bez ohledu na jazykovou příslušnost, hesla neněmecká jsou označena zkratkou jazyka, z něhož pocházejí. Rejstřík Jiná antroponyma zachycuje jména, která mají s vykládanými příjmeními nějakou souvislost, ale přitom nejsou přímo základy těchto příjmení.

Benešovo úctyhodné syntetické dílo zpřístupňující všechny jeho poznatky ze studia německých příjmení Čechů mělo, bohužel, své ne příliš šťastné osudy a teprve teď se dočkalo svého vydání.

Bylo by možné poukazovat na novější výklady konkrétních příjmení, na současné antroponomastické a toponomastické výzkumy, které by v jednotlivostech mohly některé Benešovy závěry pozměnit; v této souvislosti je však potřebné na závěr ocitovat slova M. Novákové obsažená ve Vydavatelské zprávě v úvodu knihy: „Přepracování a doplnění knihy v souladu se současným stavem bádání o německých příjmeních (zejména v Německu), jak po tom volali [216]někteří kolegové-onomastici, by vyžadovalo několik let usilovné práce a studií skupiny lidí a znamenalo by vlastně rozrušení Benešovy práce. Naší snahou bylo vydat dílo Josefa Beneše na tom stupni poznání, jak vyšlo z jeho ruky. Proto jsem nedoplňovala doklady ani použitou literaturu, neupravovala výklady jmen na základě novější literatury atd. Kniha tedy v citacích literatury zachycuje stav poznání, jehož mohl dosáhnout badatel v české situaci v 50.–70. letech našeho století.“

Tato obsažná práce poskytuje přístupné poučení všem, kdo se zajímají o výklad svého vlastního jména (pokud je německého původu) nebo jiných jmen, s nimiž se kolem sebe často setkávají.

Díky velké erudici, píli a houževnatosti autorů je v této monografii zpřístupněn rozsáhlý jmenný materiál, který přináší poučení nejenom laikovi, ale i odborníkovi.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 4, s. 211-216

Předchozí Radoslava Brabcová: Nová slova v češtině

Následující Emanuel Michálek: K vydání gramatiky Václava Jana Rosy v anglickém překladu