Časopis Naše řeč
en cz

Insitní, in situ

Josef Šimandl

[Drobnosti]

(pdf)

-

Výrazy nejsou v odborném vyjadřování nové a v příručkách neologismů[1] je nenajdeme. Během 90. let se však zvýšil jejich výskyt a rozšířil se význam. V 95milionovém souboru převážně publicistických textů z let 1992–5 (Český národní korpus, ČNK) má adjektivum insitní 65 výskytů.

Východiskem je latinské in situ ‘na (svém (přirozeném)) místě’. Tento výraz, odedávna užívaný např. v archeologii, se nyní vyskytuje na statisících webových stránek,[2] většinou [161]revidovaných ne déle než před rokem – tedy čerstvých. Přívlastkově kladeným výrazem in situ se označují výzkumné metody a technologie, které se na objekty aplikují v jejich přirozeném prostředí, protože beze ztráty relevantních kvalit jsou od něho neoddělitelné: jde o čištění spodních vod, výzkum zooplanktonu, hybridizaci chromozomů, pozorování a léčbu živých orgánů a nádorů, těžbu luhováním, měření oceánografická a meteorologická, seismické poradenství… I u nás nabízí firma AlphaBio EcoService čištění kontaminované zeminy in situ a v propagačním textu vysvětluje, že opak představuje metoda on-site, totiž s vybagrováním a převozem. Elektronické slovníky technologických termínů nabízejí k řadě výrazů s prvkem in situ vžitější synonyma.[3] To dosvědčuje, že výraz in situ je terminologická móda, jejíž vlnu může čeština čekat. Po Evropě se výraz užívá i v humanitní oblasti: problém s více aspekty (výběr urbanistického řešení, soužití různých komunit) lze efektivně řešit in situ, tj. přímo v předmětné lokalitě za účasti zainteresovaných stran, bez těžkopádné zprostředkující byrokracie.

Adjektivum insitní se zakládá na významovém posunu ‚na svém místě → tak, jak je; bez úprav, bez stylizace‘. Začalo se používat ve výtvarném umění. Encyklopedie světového malířství (Academia, Praha 1988) obsahuje odkaz Insitní → naivní malířství, kde čteme: (N. m. –) Tohoto pojmu se dnes nejčastěji používá pro označení výtvarné tvorby neškolených amatérů; dříve se hovořilo také o primitivech nebo nedělních malířích; v poslední době byl navržen nový termín insitní umění, který se však obecně neujal. Tento stav reflektuje Akademický slovník cizích slov (ASCS; 1995): insitní ‘laický, neodborný, naivní’ s distribuční charakteristikou výtv. řidč. Ostatně v několika dokladech z tisku je adjektivum opatřeno distančním signálem jako výraz, který není autorovi (redaktorovi) vlastní, nepokládá ho za obecně srozumitelný či přijímaný: tzv. insitní (srov. níže úryvek z recenze). Ustálenost výrazu naivní umění dokládají Doplňky ke Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ IV, 1971), které uvádějí význam „(umění) vytvářené neškolenými lidmi s velkým nadáním a značnou dávkou dětské představivosti“. Překážkou rozšíření novějšího výrazu je menší produktivita: „nedělní malíř“ je naivista, malířskému směru nebo spíš typu se říká naivismus, ale od insitní takové výrazy ani po desetiletích nevznikly. Na druhé straně je adjektivum naivní nev(ý)hodné proto, že při neterminologickém užití mívá hodnotící sém: označuje i nepoučené ulpívání v iluzivním světě a je eufemismem k hloupý (nebuď naivní; srov. SSJČ II, 1971; ASCS hanlivý význam nezaznamenává). Hanlivý sém měl už francouzský zdroj přejímky: naivement mj. ‚prostoduše, dětinsky, hloupě‘.

Popřevratová doba přinesla a) vlnu publikování toho, co dříve publikováno být nemohlo nebo ani nechtělo: včetně artefaktů, jejichž nosné kvality byly mimoumělecké, i artefaktů odmítajících jakýkoli establishment včetně uměleckého; b) vlnu programové spontaneity a odmítání stylizace. Označení naivní pro potenciální hanlivost nevyhovovalo: mnohdy šlo o artefakty výrazně antiiluzivní. Proto se rozšířil prostředek nový, nezatížený vedlejšími významy.

Insitní může být malba, malíř, výtvarník (Vlasta Třešňák) – a pochopitelně umění (při nehorázném, ale tradičním ztotožnění výtvarného umění s uměním vůbec). Mostem k dalším posunům je použití ve sféře divadelní (srov. starší výraz naivní divadlo): insitní divadelní představení, scéna k divadelní hře; nijak přesvědčivý text a nijak přesvědčivé nastudování s nádherně insitní besedou autora [162]s členkami Kruhu přátel činohry ještě před premiérou.[4] Je doloženo hojné používání v literární sféře: insitní text, vyprávění, humor, hravost a zvláště poezie; z autopsie dodávám případ, kdy dlouhou a mnohdy marnou analýzu autorova kladení čárek uzavřel editor konstatováním, že interpunkce je insitní. – O tom, kde končí „pravá“ literární insitnost, vypovídá úryvek z recenze:[5] Svým způsobem zvláštní knížka, jejíž dnes téměř devadesátiletý autor býval krejčím ve Vojkovicích nad Ohří. Podle informací vydavatele společně s o něco mladší životní družkou sepsali bezmála padesát svazků, vyhotovených vždy v deseti strojopisných kopiích, které nechali kolovat mezi přáteli a známými. Uplatnit je nakladatelsky se prý nikdy nepokoušeli. Šlo tedy o jakýsi svérázný samizdat tzv. lidových spisovatelů, nebažících po tom, aby se prosadili v institucionalizované literatuře. Jejich první „oficiálně“ publikovaná knížka by tak mohla být pokládána za literární obdobu tzv. insitního výtvarného umění. Údaje v tiráži však nabádají k opatrnosti: kdosi se podílel na úpravě textu, jiný na něm jazykově spolupracoval. Podobně jako u spontaneity, musíme tedy paradoxně počítat také s insitností chtěnou, předstíranou, stylizovanou, přičesávanou…

Jako eufemismus politického amatérismu je doložen insitní politik (doklady jsou o V. Mečiarovi, M. Kňažkovi a J. Ľuptákovi; v Čechách známe označované, ale nerozšířilo se označující). Doloženo je také insitní dějepisectví; máme i knihy,[6] kterým by slušelo označení insitní jazykozpyt – místo staršího označení laická lingvistika, z něhož (pro některé nepřijatelně) zaznívá ‘neškolenost, nepoučenost’.

Pravidla českého pravopisu vydaná v nakladatelství Academia (1993) se k psaní ani výslovnosti adjektiva insitní nevyjadřují; ASCS zaznamenává (tj. také stanoví) obojí se -s-. O výslovnosti a psaní náslovných skupin ins-, trans-, kons- neexistují jednotné zásady a rozhoduje vžitost (srov. konzerva × konsenzus).[7] V ČNK jsem nalezl s : z v poměru 52 : 13. Lze ovšem předpokládat, že -s- píší i mnozí z těch, kdo vyslovují -z- nebo frikativu nejednoznačnou.[8]


[1] Z. Sochová, V. Poštolková, Co v slovnících nenajdete, Portál, Praha 1994; O. Martincová a kol., Nová slova v češtině, Academia, Praha 1998.

[2] Pro starší čtenáře: v textech dostupných na síti Internet.

[3] Např. Soil Vapor Extraction místo In Situ Volatilization, Situ Soil Venting.

[4] O hře P. Landovského Supermanka, Lidové noviny 1991.

[5] Na knihu B. Machka a M. Dolejší Dravec Mattoni, Nakl. Koniáš, Plzeň 1992.

[6] Z čerstvých V. Fux, Z českých luhů do háje; V. Jamek, O patřičnosti v jazyce; I. Klíma, Kruh nepřátel českého jazyka.

[7] Srov. F. Daneš, K výslovnosti znělých souhlásek v přejatých slovech, NŘ 58, 1965, s. 161–171.

[8] Článek vznikl s podporou grantu GA ČR 405/98/0030.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 3, s. 160-162

Předchozí Ludmila Uhlířová: Zohlednit a vtělit

Následující Martin Drápela: Převezen na emergenci

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1