Jsem s to
Josef Zubatý
[Articles]
-
V listě, jejž nám poslal z Let p. Dr. Jaroslav Podobský, čteme m. j.: »Jsem s to, něco učiniti je nesprávné. Ale říká se také: jde o to, uvésti věc do pořádku. Je i to nesprávné? Či je přece jen možné obojí?« Přiznáváme se, že jsme si totéž již říkali v redakční radě i my; že se však ozve taková pochybnost o tak uznaném a obecném učení našich brusů i odjinud, přece jen jsme nečekali. Ale nic naplat; Dr. Podobský nás předešel. A na přímou otázku nezbývá než s pravdou (totiž s tím, co se nám zdá pravdou) ven, než nás k tomu donutí jiný nevěrec snad ještě určitěji.
Brusy a brusiči již dávno prohlašují za nesprávné, klade-li se u rčení jsem s to neurčitý způsob, ne věta s aby. Matiční Brus ve všech vydáních tak učí (pod heslem stav) i jiné spisy podobné, Kottův slovník atd.; a již roku 1847 se dovídáme od Franty Šumavského (v Květech na str. 28), že zde někdo neurč. zp. zapovídá. Není těžko nalézti pramen tohoto učení; je to Jungmannův slovník, jenž, cituje ze Sychrovy fraseologie větu »není mne s to vám čeho odepříti«, přidává »melius (= lépe): abych vám čeho odepřel«. Jungmanna vedly asi doklady, v nichž u rčení »nemohu s to býti« nalézal věty s aby; Franta dobře ukazuje, že »nejsem s to« není totéž co »nemohu býti s to«, ale brusičům stačila výtka Jungmannova. Teprv mnohem později se ozvalo i vědomí, že by bylo dobře zápověď neurčitého způs. u »jsem s to« něčím také podepříti. Proč zde smí býti jen »aby«, čteme u Kotta 1, 737 a 4, 57: čeština prý podává vysvětlení toho, co [2]se ve větě hlavní naznačuje ukazovacím zájmenem, větou s aby, ne infinitivem, a jako se říká na př. »někteří k tomu směřovali, aby se císaři nic nesvolovalo« (Žerotín), ne »nic nesvolovati«, tak se má říkati také »jsem s to, abych to učinil«, ne »učiniti to«. Jde o to, je-li toto obecné pravidlo pravdivé. Dnes říkáme v takových větách obojím způsobem; při tom je snadno viděti, že u některých sloves nebo rčení asi stejnou měrou klademe větu s aby i neurčitý způsob, jinde spíše užíváme toho nebo onoho, někdy jenom jednoho z obého. Věty s aby ovšem užíváme vůbec, jen kde jde o možnost nebo přání v nejširším smyslu slova, tedy o něco, co je v budoucnosti, (jinak bychom užili věty s že); neurčitý způsob bývá nemožný, kde bychom nepoznali, kdo nebo co je podmětem děje nebo stavu, na nějž se ukazuje zájmenem to. Říkáme na př. »jde o to, opatřiti peníze« i »abychom opatřili (aby se opatřily) peníze«, ale jen »jde o to, aby z tebe něco bylo« (a »jde o to, že z tebe nic nebude«); »nestojím o to, abych byl z milosti trpěn« i »býti z milosti trpěnu (trpěn)«; »nezapomeň na to, abys požádal o dovolení« i »požádati«; »snaž se o to, aby ses něčemu naučil« i »něčemu se naučiti«; »to ani není možno, abych ještě přišel včas« i »přijíti«; »pamatuj na to, přijíti brzy domů« i »abys přišel brzy domů«; »pomýšlím na to, dáti se do práce« spíše než »abych…«. Atd. A stejně je obojí způsob možný (měrou někde větší, jinde menší), kde řídící sloveso nebo určení klademe bez zájmena to; říkáme »bylo by hanba krást« i »abys kradl«, »nezapomeň požádati o dovolení«, »pomni, abys den sváteční světil« atd. Kottovo pravidlo v té obecnosti, v jaké je u něho čteme, dnes neplatí; a zapovídají-li brusy pouhý neurčitý způsob u rčení »jsem s to«, měly by jej zapovídati také u těch mnohých sloves a rčení jiných, kde jej klademe bez ostychu.
A v staré češtině bylo stejně. Přečetl jsem si na př. několik listů ukázek z Chelčického, jež pojal Erben do »Výboru z liter. č.« (2, 605). Tam jsou věty s aby, aniž je ve větě hlavní zájmeno, na př. »jáť sem neučinil (tak, jak se před tím vykládá) ani pomyslil, ani jesti na mé srdce vešlo, abych tě mečem protekl« 606, jinde najdeme věty se zájmenem a s infinitivem. Na sl. 624 mluví Chelčický o »duchovních úřednících«, kteří »svrchním (= povrchním) hlasitým velebením povyšují čtenie (= evangelium) a oslavují jím všecky časy, však svým peským životem a nepříkladným každému (čtení) se rúhají a je potlačují«, a pokračuje: »K tomu, aby je vysokými hlasy zpievali a jemu kadili, přes rok sú časy každému zřiedili; ale činiti skutečně čtenie, tomu [3]sú nižádného času nepoložili, nebo jsú nepřietelé čtenie«; v témže souvětí je tedy při zájmeně jednou věta s aby, po druhé neurč. způsob (k tomu ve spojení, kde my bychom spíše také řekli aby).
Poučné jsou ve věci, o niž nám jde, zvláště tyto dva doklady: »Ktoť se ten nahodí, aby uvěřil tomu: zbožie (= jmění) opustiti, chválu zdejší (= vezdejší) potupiti, budúcieho života pilně hleděti?« 617. »Protož, ktožť jest věrný, máť sobě vážiti pravdu tuto ve čtení (t. v evang. Jan. 19, 35) položenú, neb teď (= zde) die: »Ten, kterýž jest viděl, svědecstvie jest vydal, a pravé jest svědecstvie jeho«, abychom my se tomu naučili, právě poznajíce a ujistiece se, podlé pravdy, ne podlé srdce hněvivého teprv svědecstvie vydávati o svém bližniem, abychom mohli mnoho lží a utrhání vinni nebyti« 620. V obou větách bychom my (a bezpochyby i naši předkové) raději měli aby než pouhý neurč. způsob: »kdo by tomu uvěřil, aby jmění opustil…?«; »tomu se naučme, abychom podle pravdy svědectví vydávali«. Ale jak by zněly tyto věty v souvislosti, v níž jsou u Chelčického? »Kdo se najde, aby uvěřil tomu, aby jmění opustil?« »Važme si pravdy zde ve čtení položené, abychom se tomu naučili, abychom podle pravdy svědectví vydávali, abychom se nedopouštěli lží.« Byly by to věty příčící se vkusu opakováním vět s aby a přece nesouřadných; každý i dnes řekne raději na př. »řekni mu, aby nezapomněl na to, požádati o dovolení« než »aby nezapomněl na to, aby požádal o dovolení«, a stejný vkus řídil i pero jihočeského sedláka v 15. st. Rozdílu mezi oběma možnými tvary větnými zde užito podle potřeby slohu. To ovšem dokazuje, že oba tvary jsou mluvnicky v češtině stejně možné; Chelčický měl příliš zdravý český cit, aby byl dovedl slohu obětovati správnost.
Podle toho, co jsme posud viděli, bylo by po stránce čistě mluvnické stejně správné, kdybychom říkali jsem s to, abych to učinil i jsem s to, učiniti to. Snad by byl rozdíl jen v obvyklosti těchto nestejných tvarů; o tom bychom musili hledati poučení, kde se po něm obyčejně ohlížíváme, v starém jazyce a v mluvě lidové. Tyto oba prameny nás bohužel v této otázce nechávají na holičkách; v lidu, pokud víme, nejsem s to se nikde neříká, a pokud víme, neříkalo se tak ani v staré češtině. Říkávalo se ne »jsem (nejsem) s to«, nýbrž mohu (nemohu) s to býti. Tak aspoň vidíme z dokladů, jež máme ze slovníků i ze svých výpisků; jest sice možno, že se někdy objeví i doklad rčení »jsem s to«, ale sotva se ukáže, že se tak říkalo obyčejně, protože by byla divná náhoda, abychom znali jen doklady se slovesem moci, ne doklady [4]bez něho.[1] Že sloveso moci u podobných výrazů s předložkou s v obyčeji bylo, vidíme i jinak. My říkáme (vlastně píšeme) seč jsem, staré doklady znají jen seč mohu býti; říkalo se i na př. »kto s koho mohl býti, ten toho vzal« (Lobkovicovo Putovánie 57a), »pakli by (podruh) s více býti nemohl, ale též aby dal s hlavy groš« (Arch. č. 6, 265 z r. 1502), »nemohuť já býti s tak veliké věno« (1. Sam. 18, 23 Kral.), »toto nařízení bylo toliko pro chudé, nemohoucí s nic býti« (Kral. na 5. Mojž. 15, 1), podobná rčení jsou také na př. »není možné s to býti« (Kat. z Žerotína), »mám dosti moci s to« (Veleslavín, Kral. bible).
Tvar mohu (nemohu) s to býti známe z nejstaršího dokladu z Chelčického (Comenium 2, 31) až do nejmladšího z listů paní z Žerotína (Histor. arch. 2, 50), nechceme-li počítati za skutečné doklady Rosovy věty »kdo by mohl s to býti?«, »seč on býti může?« (Gramm. 326, r. 1672). Pozdější tvar je jest (není) mne s to (= jest, není mne tolik, abych stačil); z Komenského má Jungmann doklady »není ho s to«, »není tě s to, člověče«, ze Sychry »není mne s to vám čeho odepříti«, »kdež by mne s to bylo«; kol. Šimek mi laskavě poslal doklad z A. Marka: »Nuže, kdybych mluviti počal? — také-li vás bude s to, aby jste mi každou rozebral pochybnost, všecken nepokoj a námítky zvyvracel?« (Prvotiny 1813, 203). Podobná jsou u Rosy rčení ve větách »není ho s tu práci, s ten úřad, dosti ho s to, s ten úřad«.
Jsem s to má Jungmann teprv z nové doby; z Dobrovského »nejsem s to, bych to učinil«, bez udání pramene »jsem s to«. Jak a kde se tento nový tvar vzal, nevíme. Jest ovšem docela možno, že se vytvořil v lidové mluvě, snad zjednodušením starého mohu býti s to (a seč jsem z seč mohu býti): je to výraz stručnější a pohodlnější, a třebas je pozdější, nevidíme na něm nic podstatně nesprávného.[2] Byl-li někdy před 100—150 lety [5]v obyčeji v mluvě živé, nevíme, jakož vůbec podrobných vědomostí z doby starší o něm posud nemáme. Od doby Jungmannovy se ovšem v písemnictví našem velice rozšířil; jen dokladů, které kritika (i v našem časopise) veřejně kárala pro »nesprávný« neurčitý způsob, jistě by bylo více než všech dokladů dohromady, které známe pro všecka ta rčení, o nichž jsme posud mluvili.
U rčení mohu (nemohu) s to býti je v starší době obyčejně věta s aby. Slovu »obyčejně« ovšem musí laskavý čtenář rozuměti správně: odečteme-li doklady nerozhodné, t. j. doklady, v nichž se v téže větě vůbec nepraví, seč kdo může nebo nemůže býti, na př. »těm ovšem, kteříž s to (o čem dříve byla řeč) býti nemohli, nebylo a není tak mnoho co za zlé míti« (Veleslavín v předmluvě ke Kocínovu překladu Hist. círk. Eusebia Pamfila z r. 1594), známe dokladů s aby všeho všudy pět (mezi nimi doklad u Jungmanna bez pramene, v Bruse označený za Veleslavínův, »nemůže s to býti, aby království zpravoval«); přidejme k nim jako šestý podobnou větu z listu paní z Žerotína z r. 1631 (Hist. arch. 2, 81; píše o dlužníkovi, který prý »Pána Boha se v tom dosvědčuje, že mu není možné nyní s to bejti, aby je, t. peníze, měl položiti«). Ale uvažme také náležitě, že u starého rčení mohu (nemohu) s to býti každý byl veden k větě s aby již tím, že by jinak měl vedle sebe dva nesouřadné infinitivy: na př. ona věta snad Veleslavínova by bez aby (by, ať by atd.) zněla »nemůže s to býti, království spravovati«, což by nebylo ani příliš vkusné ani příliš zřetelné. A po tom, co jsme již řekli, nemusíme již vykládati, že by nám nebylo plným důkazem mluvnické nesprávnosti podobných vět ani, kdybychom v nich nalézali aby ne »obyčejně«, nýbrž vždy.
Ale tomu tak není. Známe proti oněm šesti dva doklady staré, v nichž i při onom rčení je neurčitý způsob, ne věta s aby. Veleslavín píše (1585) v předmluvě ke »Kronykám dvěma« na str. 23: »Rolí vorati, stádo pásti, …stavěti, mnozí, že neumějí, vyznávají: vrchnost v městě držeti, králem býti, nad lidmi a národy panovati, což jest nejtěžšího, žádný nedí, aby s to býti nemohl.« Zde jednak jsou obojí infinitivy dosti od sebe rozloučeny, jednak by byl Veleslavín měl dvě věty s »aby«, kdyby byl psal »aby vrchnost v městě držel,…«, a to asi způsobilo, že napsal, jak jsme ukázali. V druhém dokladě ani není takového slohového vysvětlení »nesprávného« infinitivu. V kralickém výkladě na 1. Sam. (1. Král.) 24, 20 čteme totiž o lidech zbožných: »Oniť mohou s to býti, Otce svého nebeského poslouchati, příkladu jeho následovati, nepřátelům svým dobře činiti i za ně se… modliti.«
[6]Ve větách se rčením jsem (nejsem) s to není nebezpečí dvou nesouřadných infinitivů. Není ani skutečné příčiny mluvnické, proč bychom se měli infinitivu báti; a troufali-li si Bratří napsati »oniť mohou, s to býti, nepřátelům svým dobře činiti«, nemůže býti hříchem jejich nehodným potomkům, napíší-li »oni jsou s to, nepřátelům svým dobře činiti«. Že při tom zůstává stejně správným také způsob, v našich brusech doporučovaný jako jediné správný, tedy »oni jsou s to, aby nepřátelům svým dobře činili«, rozumí se samo sebou.
Větu s aby oddělujeme od řídící věty se rčením jsem s to v živé výslovnosti malou přestávkou, v písmě čárkou: »lidé opravdu zbožní jsou s to, aby nepřátelům svým dobře činili«. Jsou to dvě věty, třeba spolu tvoří jeden celek. Jak se máme v té věci chovati ve větách, v nichž místo aby položíme neurčitý způsob? Veleslavín i Bratří v oněch dokladech mají mezi částí hlavní a částí s infinitivem čárku, dnešní spisovatelé, kde vědomky nebo nevědomky spojí jsem s to s infinitivem, někdy čárku píší, jindy — a tuším častěji — stačí bez ní. Co je správné? Na vysvětlení této otázky si musíme uvědomiti, co takové infinitivy vůbec jsou.
Neurčitý způsob se vším, co k němu patří, není přímou částí věty, v níž se k němu ukazuje zájmenem to. Není závislý na slovese (nebo na rčení) v přísudku této věty; je to spíše samostatný větný útvar, který stojí o sobě, kterým mluvící osoba prostě jmenuje děj nebo stav, jejž má na mysli, bez přímé mluvnické souvislosti s částmi věty řídící. Tuto souvislost naznačuje v řídící větě právě ukazovací zájmeno, z jehož tvaru poznáváme, v jakém poměru si máme mysliti představový obsah části infinitivní k větě řídící, zdali jako podmět, či jako předmět, či jako příslovečné určení toho nebo onoho druhu. Nejčastěji bývá infinitiv se svým příslušenstvím na začátku, a zájmeno v řídící větě představu jím naznačenou shrnuje v příslušném mluvnickém tvaru; jindy část s neurčitým způsobem za hlavní částí věty teprv následuje, a pak infinitiv vypadá spíše jako dodatečné vysvětlení toho, co dříve bylo naznačeno ukazovacím zájmenem.
Říkáme na př. »nic nedělat a chodit jen po procházkách, to by se mi také líbilo«; »nic nedělat, to by dovedl každý«; »nic nedělat, na tos nemusil studovat deset let«; »nic nedělat, o to bych nikdy nestál«; »nic nedělat, k tomu jsem tě nezjednal«; »zaháleti, lelky chytati, péra kaziti, na sta ortografických chyb nadělati — k tomu jste, vy písaři« (Tyl 1, 562); »toho lakomce namydliti a oškrábnouti, z toho si budu dělati čest« (Klicpera 1, [7]132); »to by ti nikdo netrpěl, nic nedělat«; »na to nesmíš ani pomyslit, nic nedělat«; atd. I v takovýchto větách může bývati věta s aby; takový způsob je také často vybranější, v jazyce spisovném obvyklejší, než způsob spíše lidový, naznačiti pouhým infinitivem, oč jde, ale nelze proto říkati, že by pouhý infinitiv byl mluvnicky nesprávný. Zvláště ne u některých rčení již ustálených, jež právě tou svou ustáleností i s tím volným infinitivem si dovedla dobýti místa i v nejpřísnější mluvě knižní, u nichž původně normálnější větná stavba s aby znívá i nuceně a strojeně.
Část infinitivní v takových větách vyslovujeme jako samostatný celek s větnou přestávkou, již v písmě naznačujeme čárkou, dvoutečkou, pomlčkou, podle zabarvení celé myšlenky i vykřičníkem (»nic nedělat! k tomu jsem tě nezjednal) nebo otazníkem (»nic nedělat? k tomu jsem tě nezjednal«). Zvláště předchází-li před větou řídící. Ale zpravidla i následuje-li za ní (»jde především o to, opatřit peníze«), anebo vsuneme-li ji do ní (»o to, opatřiti peníze, jde především«). A to ovšem platí i o větách se rčením mohu (nemohu) býti s to, jsem (nejsem) s to. Obyčejně bychom tedy čárku psáti měli.
Někdy se ovšem stává, že větné celky, původně více nebo méně samostatné, splývají obsahem i výslovností v jedno. Viděli jsme již, že na př. věta »nemám kdy tam jíti« vznikla ze dvou vět »nemám, kdy tam jíti« (IV, 138 n.); (kde druhá z těchto vět ještě má svůj plný význam, kde kdy je ještě podle významu skutečným příslovcem času, vyslovujeme i píšeme dvě věty, oddělené od sebe pomlčkou a čárkou (»ani nemám, kdy tam jíti«), jako vyslovujeme a píšeme na př. »ani nevím, kdy tam jíti«. Také neurčité způsoby, o nichž zde mluvíme, u ustálenějších rčení rády pozbývají původní samostatnosti; větná přestávka se pak ovšem menší nebo i úplně zaniká a neurčitý způsob nabývá v našem mluvnickém vědomí rázu podobného, jako obyčejný neurčitý způsob přímo závislý na řídícím slovese, jako na př. ve spojeních »chci, mohu, smím, hodlám učiniti.« Pravidla mechanického zde dáti nelze; v takových věcech nezbývá než říditi se svým vědomím a pomáhati mu pečlivým pozorováním skutečné výslovnosti. Není pochybnosti, předchází-li část infinitivní před řídící větou; již to, že na představu vyjádřenou neurčitým způsobem znova ukazujeme zájmenem, dosvědčuje její samostatnost (»požádat o dovolení, na to si ani nevzpomněli«). Že však tato samostatnost někdy zaniká anebo aspoň slábne a s ní i větná přestávka, vidíme zřetelně z toho, že se může na začátku části infinitivní objeviti [8]i slovo úplně nepřízvučné, za skutečnou větnou přestávkou nemožné. Ani zde není důslednosti, okamžitá nálada mluvící osoby, větší nebo menší důraz na částech věty platí více než všecka přísná pravidla mluvnická. Táž osoba dovede říci jednou na př. »pamatuj na to, vyžádat si dovolení«, po druhé »pamatuj na to si vyžádat dovolení.« Čím rozvážněji a klidněji mluvíme nebo píšeme, tím spíše ovšem utvoříme podobné věty v souhlase s jejich původní povahou.
To jsou věci, kterých si musíme býti vědomi i u rčení jsem (nejsem) s to. Nelze s plnou určitostí říci, kde psáti mezi oběma částmi vět s tímto rčením, užijeme-li infinitivu, čárku, protože jich stejně nevyslovujeme. Říkáme na př. i »nejsem s to, uvědomiti si to«, i »nejsem s to si to uvědomiti«, »nejsem s to, odepříti mu to«, i »nejsem s to mu to odepříti«, a podle toho viděti také, že nelze říci pravidlem všude platným, máme-li psáti »nejsem s to, nalézti náhradu«, či »nejsem s to nalézti náhradu.« Čtenář, který by si tyto příklady přečetl nahlas a snažil se i živým slovem zachovati rozčlenění naznačené čárkou nebo ho nedbati, poznal by, že mluvíme obojím způsobem; a odkud by plynulo právo, zapovídati jeden z nich? Právě v otázkách, kde psáti a kde nepsati čárku, i úřední »Pravidla« bývají nerozhodná; a nelze jinak, má-li písmo vystihovati skutečnou řeč. Ale z toho ještě neplyne, že bychom měli nedbati původní dvoučlennosti takových vět tou měrou, že bychom jejich části prohazovali beze všeho zření, kam která vlastně patří. V N. Ř. II, 85 byla pokárána věta »nebyl si s to ani uvědomiti, zdali jest vše pravdou«. Sběratel »Divokého kvítí« si přál místo neurč. způs. větu s aby (a místo protivného, nečeského »pravdou« 1. pád), tedy »nebyl ani s to, aby si uvědomil, zdali je vše pravda«; dnes by se nám nelíbilo spíše, že se slůvko si dostalo až do hlavní věty, a přáli bychom si »nebyl ani s to, uvědomiti si« nebo »nebyl ani s to si uvědomiti…« Vždyť přece nikdo neříká »pamatuj si na to vyžádat dovolení« místo »pamatuj na to si vyžádat dovolení.«
S těmito otázkami je v souvislosti ještě jiná věc. Když ještě v plné síle žilo u nás pravidlo o 2. p. předmětu místo 4. p. ve větě záporné, býval v 2. p. i předmět neurč. způsobu závislého na záporném slovese. Psalo a jistě i říkalo se »já toho mluviti nechci, čehož nevím; tohoť já neumím rozsouditi« a pod. Neurčitý způsob u jsem s to není na tomto rčení závislý a jeho předmět by měl zůstati ve 4. p. i u záporného nejsem s to. Veleslavín, který starého pravidla o 2. p. v záporu stále dbal, píše v dokladě, [9]jejž jsme shora uvedli, »vrchnost (ne »vrchnosti«) v městě držeti, žádný nedí, aby s to býti nemohl«, píše tam dokonce i »rolí vorati, stádo (ne »stáda«) pásti, …stavěti, mnozí, že neumějí, vyznávají«, protože i tyto infinitivy, třeba jsou závislé na slovese »neumějí«, jsou dosti od něho vzdáleny. Není snad ani nám potřebí psáti, že nikdo »není s to zjednati nápravy« m. »nápravu« (II, 19), ani »nebyl s to zmatku svého utajit« m. »zmatek svůj« (II, 274). Vždyť snad nikdo nenapíše »neměl jsem kdy té knihy přečísti, nemám kde kabátu pověsiti« (třebas Komenský napsal »toho činiti není kdy«); nic naplat, náš smysl pro potřebu 2. pádů v záporných větách tak otupěl, že se do nich z veliké části nutíme, a není proč se do nich nutiti, kde podle původní větné stavby ani vlastně nemají míti místa. Ale ovšem, ani zde nelze dáti pravidla všude platného. Kde žijí 2. pády v záporu v naší živé mluvě podnes, snad každý je položí i u rčení nejsem s to; na př. »nebyl s to oka zamhouřiti, nejsem s to ze sebe slova vypraviti«, ať píšeme čárku či ne.
Řekli jsme již, že dokladů se rčením mohu s to býti a pod, v starém jazyce mnoho není. Shledalo by se jich jistě více, snad mnohem více, než jich známe dnes, ale časté rčení to nebývalo; najdeme je, kde je řeč o skutečné síle a moci tělesné, duševní, mravní, hmotné, peněžní atd. k nějakému výkonu. Jinak je dnes. Dnes stále a stále říkáme, že je někdo s to, něco učiniti, kde by naši předkové byli stačili slovem mnohem prostším a skromnějším, nějakým moci, dovésti a pod. Něco jsem založil a »nejsem s to to nalézti«; starý Čech by byl řekl, že »nemůže s to býti, aby to nalezl« (nebo tedy »nalézti to«), snad o slepci, snad o člověku slabých smyslů, zkrátka o někom, u něhož k tomu vůbec není schopnosti. To je základní neřest naší nové spisovné češtiny: zalíbí se nám v nějakém slově a hned se přičiníme, abychom jeho význam co možná nejrychleji otupili na ujmu jiných dobrých a starých slov, jež by obyčejně správněji vystihovala, co chceme říci. A kde by pak takový módní oblíbenec byl v svém pravém významu na svém místě, dávno již nevyplňuje úkolu, ke kterému si jej jazyk vytvořil, protože jsme mu jeho pravý význam dávno zničili. Rád bych ukončil tento výklad radou, abychom neříkali »jsem s to«, kde bez ujmy zřetelnosti a obvyklosti můžeme říci »mohu«; ale vím, že by to bylo marné, že budeme psáti »jsem s to« dále, až se najde místo tohoto výrazu nějaký oblíbenec nový.
[1] Doklad bez slovesa moci má Kott 3, 244 z Tkáčova vydání právních rad z r. 1447—1540, jež dávali z Brna Uherskohradišťským (v 2. sv. sbírky Monumenta rerum Boh.-Mor., sectio II., lib. II.). Ale místo, o něž jde (č. 259 na str. 283), zní, jak mi potvrzuje kol. Váša v Brně, v pravdě takto: Šalda praví, že se k trhu zná, že jest ten duom od něho (od žalobce) kúpil, ale s výměnkú »jestliže bych s to býti mohl, abych jej zaplatil«. Což znova ztvrzuje starou zkušenost, že je dobře Kottovy doklady vždy kontrolovati, zvláště dosvědčují-li něco zvláštního.
[2] Není nemožno, že jsem s to vzniklo ze staršího mohu s to býti nebo jest mne s to napodobením něm. »ich bin im Stande«; vždyť se za našich mladých let říkávalo a snad posud říká i »jsem štont, jsem v stavu«. Ani to by nebylo dostatečnou příčinou, abychom se tohoto novějšího tvaru musili odříkati; základ jeho je poctivě český a není v něm nic, co by se příčilo duchu českého jazyka.
Naše řeč, volume 5 (1921), issue 1, pp. 1-9
Previous Svítivo, svítidlo
Next Snadně, snadno
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1