Dvě knihy českých dějin

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Josef Šusta: Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha první: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví. V Praze, nákladem České Akademie, 1917. Stran 530. [Za 8.40 K.]

Kniha tato byla očekávána s velikým zájmem a stala se opravdu překvapením, jaké prof. dr. Šusta přichystal už nejednou: tak zejména když r. 1900 vydal znamenitou monografii o papeži Piu IV. a téhož roku studii plnou nových výzkumů z dějin hospodářského života českého: Otroctví a velkostatek v Čechách; po druhé, když on, profesor universitní, který nikdy nepůsobil na střední škole, naší mládeži studující složil vítanou učebnici dějin novověkých. Ale nejvíce snad vzrušil všecky přátele našeho písemnictví, když se dal do cechu romanopisců a vydal jako památku na svůj italský pobyt román Cizinu. Tu všude jsme měli příležitost poznati Šustu jako zvlášť dobrého stilistu, čím dál dokonalejšího.

Nadepsané Dvě knihy českých dějin vyličují údobí toliko 20 let, od r. 1300—1320, a již tímto rozsahem spisu dosvědčují, že tu jde o údobí zvláště významné. Odtud »jako se strmé výšiny lze oceniti i staletý výkon státotvorného úsilí Přemyslovců, i předpoklady, na nichž pak spočinula doba předhusitská,« praví sám spisovatel. Naskytuje se tu východisko k vylíčení řádů ústavních i společenských, jak zemské panstvo »srůstalo v pevnou skupinu stavovskou s oligarchickými snahami a německý patriciát ve smělých nábězích se tlačil po bok panstvu a rovněž hořel touhou po moci.«

Vylíčení to se děje v pěti kapitolách, majících tyto názvy: 1. Groše pražské, 2. Král a panstvo české, 3. Koruna polská a uherská, 4. Proti papeži a králi římskému, 5. Konec Přemyslovců a smrt Albrechtova.

Historikové prosluli namnoze také jako mistři slohu, a to u všech národů. Šusta se ubírá touž cestou. Kniha tato nebyla ovšem psána jen pro odborníky, nýbrž vrstvám širším, proto v ní učený aparát obmezen na míru nejnutnější. Ale křivdil by autoru, kdo by se domníval, že se to obmezení stalo na úkor vědeckosti. Nikoliv; učenec tu v každé kapitole vyrůstá do výše, kde už se daří jen obdivu; hloubka vědění se tu druží s šíří. Ale čtenář se přes obé lehce přenáší pro skvělý sloh a plastiku vypravování a líčení. Místy nevíme, čteme-li román či vědeckou studii, tak poutavě, tak živě a názorně umí Šusta vypravovati. Věci vzdálené dovede nám tak přiblížiti, že se odehrávají jako přítomné před očima čtenářovýma. A když už by se někdy zdálo, že se ztrácíme v podrobnostech a [18]jakási únava by se nás proto zmocňovala, spisovatel vzpruží brzy zase naši pozornost tak, že čtenář opět rád čte dále, jsa upoutáván a váben novými požitky slohovými. A jak jsou Šustovy obrazy a příměry přiléhavé! Tu není nic hledaného, ani vynuceného; jest viděti, že spisovatel tak to má v duchu zpracováno a že ani nedovede jinak hovořiti. Vidí jako básník vše mnohem názorněji a barvitěji před sebou; kde jiný má holá fakta, obrazotvornost Šustova nesnese suchého nazírání, trópy, figury je pronikají, zživotňují, zjasňují a zpříjemňují. Kdybychom chtěli doklady toho uvésti, octneme se na rozpacích, které zvoliti jakožto pěknější. Klid, nestrannost a prostota vypravování Palackého jsou u Šusty překonány; jako polemisuje s některými názory Palackého a je vyvrací a na místě jejich buduje stavbu novou, tak také ve slohu přeje větší svěžesti, barvitosti, obrazovosti. Kdežto se v Palackého Dějinách vypravovatel úplně ztrácí za vypravováním, u Šusty slyšíme nejednou kritického hodnotitele i obhájce svého pojímání věcí, osobního nazírání.

Karakteristika a kritika jest přesvědčivá, mohutný obraz doby vyrůstá pod štětcem a perem autorovým před našimi zraky, budě žádostivost dalšího poznávání, jako když konturista z několika čar vykresluje životnou podobu osob i věcí.

Chce-li na př. spisovatel znázorniti moc a význam papeže Bonifáce VIII. r. 1300, řekne to asi takto: Triumf moci papežské se zrcadlil v nádheře i sebevědomém postoji papežově, když, žehnaje z loggie lateránské skloněným hlavám tisíců, zářil drahokamy jako východní sultán a s novou tiárou o třech zlatých kruzích na hlavě se jevil pánem knížat i králů. — Podnikavost zámožnějších měšťanů za posledních Přemyslovců se zobrazuje takto slovy: Tu měšťan najímá dvorce ty (které se staly břemenem pánům) na lhůty delší nebo kratší, provádí na nich nutné opravy stavební a jeví se tak oku našemu ve světle zcela podobném jako dnešní židovští nájemci panských dvorů, kteří rovněž nalézají v zemědělské výrobě vhodné pole pro své výtěžné sklony. — U krále Václava II. vysvětluje nám Šusta jeho zálibu pro vědy, ač sám ani čísti ani psáti nedovedl, tím, že »snad právě proto, že mu kniha a věci učené nebyly v útlých letech zhnuseny školskou pedanterií, zajímal se o ně Václav II. dospívaje, a to vášnivě, jsa v tom směru podporován pamětí přímo zázračnou. I velmi dlouhé vývody jednou předčítané dovedl prý hravě opakovati.« O rázu smrti královy prý šly světem podivné zkazky. »Zdálo se nemožným, aby mladý král, který oslnil všecek svět nádherou a rychlými úspěchy, zemřel všední plebejskou chorobou.« — Vliv uherského pobytu na mladého [19]Václava III. Šusta shrnuje v ten výsledek, »že kralevic poznal bujnou nevázanost polobarbarského ovzduší, pro mladou mysl tak svůdnou, a volný způsob vlády, naprosto odchylný od opatrné vlády otcovy, přetížené právnickou pedanterií a kněžskou psavostí.« Propuknutí nespokojenosti Šusta odívá ve slova: skutečný výbuch nálady té způsobil ovšem doutnák přiložený z venčí.

A tak bychom mohli uváděti příklady s každé stránky knihy a utvrdili bychom se jen v přesvědčení, že sloh tak plastický a vzpružující, tak výstižný a obrazným obratem věc jadrně znázorňující najdeme sotva u kterého druhého dějepisce našeho po Palackém.

Jazykové správnosti spisovatel jest dbalý pečlivě. Proklouzly mu sice tu a tam také některé drobnosti, jež vidíme neradi, ale většinou se mohou klásti na vrub chyb tiskových (tak na př. ohražuje se proti tomu, m. ohrazuje se, vyhražuje si právo m. vyhrazuje, v době, o níž nám jde, m. o niž, přívrženci m. přivrženci, zúžovaly m. zužovaly, vrací m. vracejí, není s to zjednati nápravy m. není s to, aby zjednal nápravu, dotavadní m. dosavadní n. posavadní atd.). Závažnější jest přání, kdyby počet cizích slov mohl býti obmezen. Těch jest opravdu mnoho a leckterým z nich čtenáři neodborníci nebudou rozuměti. Někdy se hromadí tou měrou, až dusí lepotu slohovou, na př. na str. 134 (maní voleno): Vyhání je nejednou a zbavuje beneficií stejně jako nevěrná »hrabata«, právem spolií zmocňuje se jejich pozůstalosti; »clerus et suppani« vystupují ruku v ruce na dvoře vévodském i při velikých kolloquiích národních… Nebo na str. 135: Zastoupení ministeriály umožňovalo, že velmož měl současně několikerou »dignitas«, třebas vedle hradského beneficia některé léno lovčí, přinášejíce (?) značný podíl na dávkách povinných knížeti za extensivní užívání lesa, jako to měl na příklad r. 1183 jmenovaný »Milgost comes, beneficium habens in Bouses et summus venator silvarum in Netholicz.« Lenní soustavu i všude jinde vyznačovala takováto kumulace beneficií… mechanicky hromaděných… Jednotlivých cizích slov tu jsou sta (na př. kvoty z tributů, zásadní exempcí, mnoho statků mensálních, pravidelná schematičnost, jurisdikční stavba nových hradišť, funkce své specialisoval, allodifikaci se ubrániti, imunitní privilej, legislace, složitý formalism půhonů a jiných obšírných zvyků processuálních, v 13. věku již není možno u nás mluviti o patriarchálním despotismu, jen malá část unikla do ciziny desátky křížovými a servitiemi papežskými anebo platy prokuračními, vymáhanými ob čas papežskými legáty, církevní temporalie, kostel kolegiální, zabezpečující život legií tonsurovaných hlav atd.

Bylo by s velikým prospěchem čtenářstvu, kdyby se na konci [20]II. dílu připojil výklad cizích slov a terminů; celé věty bylo by se doporučovalo přeložiti hned pod čarou, když kniha tato jest určena širším vrstvám.

Kniha Šustova, kterou Matice Česká zvolila také za podíl svému členstvu, dochází u obecenstva veliké obliby.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 1, s. 17-20

Předchozí Vojtěch Kebrle: Zařaděn či zařazen?

Následující Pohádky a pověsti z Hané