Za docentkou Janou Jančákovou

Karel Kučera

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 30. prosince 1998 zemřela Phdr. Jana Jančáková, CSc., docentka působící na katedře českého jazyka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, významná odbornice v oblasti české dialektologie a vývoje českého jazyka. J. Jančáková opustila svou alma mater neočekávaně po více než čtyřicetiletém svazku, do něhož vstoupila studiem češtiny a ruštiny v letech 1956–1961 a v němž pak pokračovala úctyhodnou řadou přednášek a širokou škálou seminářů, které zde vedla od roku 1962 až do sklonku loňského prosince. Filozofická fakulta UK v ní ztratila vynikající – náročnou a současně lidskou a chápající – učitelku, která se podílela na výchově desítek a stovek studentů, z nichž mnozí dnes působí na vysokých školách a v akademických ústavech.

J. Jančáková prožila život charakterizovaný nejen svazkem s Karlovou univerzitou, ale také vzácně harmonickým svazkem rodinným, život zakořeněný v kraji kameníků a vorařů na Příbramsku, odkud pocházel její rod, život bytostně spjatý s rodnou zemí, s jejími lidmi a jazykem. Všechny tyto životní vazby J. Jančákové našly mimořádně šťastné spojení v jejím zamilovaném oboru – dialektologii, k němuž ji vlastně původně přivedla snaha zachytit a analyzovat [101]jazyk své babičky, který byl jedním z posledních autentických zbytků nářečí z území ležícího dnes pod hladinou orlické přehradní nádrže. Byla to také právě dialektologie, která ji po dokončení studia a po jednoroční stáži v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český přivedla na společnou cestu s jejím mužem dialektologem Pavlem Jančákem a která pak oba manžele spojovala v práci na významných úkolech, k jakým patřil např. výzkum pro Český jazykový atlas v 60. a 70. letech.

Dialektologická orientace J. Jančákové – spolu s její orientací jazykově historickou – se během studií vyhraňovala především pod vlivem Jaromíra Běliče, jehož žačkou byla, zčásti však i pod vlivem některých osobností starší generace českých lingvistů, nejvýrazněji patrně Václava Vážného. Přestože se narodila v Praze (bylo 20. září neveselého roku 1939), její odborný zájem se neustále vracel k Příbramsku: tamnímu nářečí a mluvě věnovala nejen svou diplomovou práci Jazyková situace Bukovan na Příbramsku (FF UK 1961) a kandidátskou disertaci Nářeční atlas Příbramska z r. 1983, představující náš první regionální jazykový atlas, ale také časopisecké studie, jako např. Jihozápadočeské nářeční prvky na jihovýchodním Příbramsku (NŘ 49, 1966, s. 139–146), a zejména svou monografii Nářečí a běžná mluva na Příbramsku (Univerzita Karlova, Praha 1987).

Širší charakteristiky a tendence, které J. Jančáková zachytila v tomto regionu, ji přivedly k obecnější analýze nářečí a běžné mluvy v Čechách vůbec. Této problematice věnovala několik příspěvků orientovaných na postižení posunů, k nimž v posledních desetiletích dochází v postavení nářečních a běžných nespisovných prvků v systému českých jazykových prostředků, a na charakteristiku generačních a sociálních změn v komunikačním uplatnění těchto prvků; sem spadají např. její příspěvky K regionální příznakovosti běžné mluvy v Čechách (Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, FF UK, Praha 1995, s. 126–127) nebo Regional Features in Colloquial Speech in Bohemia (Varieties of Czech. Studies in Czech Sociolinguistics, Amsterdam – Atlanta 1993, s. 180–188). V těchto i dalších studiích ze zmíněného tematického okruhu (např. K ústupu nářečních jevů v mluvě městské mládeže, AUC, Slavica Pragensia XXI, 1978, s. 207–210, nebo Dynamika současné češtiny, Přednášky z XXXIV. a XXXV. běhu LŠSS, UK, Praha 1995, s. 63–68) vystupuje do popředí vývojový pohled zřetelně souvisící s druhou hlavní odbornou orientací J. Jančákové, se zaměřením jazykově historickým. Jazykové jevy a výseky jazykové situace, kterými se zabývala, pro ni nikdy nebyly jen objekty statického popisu, ale živou, dynamickou realitou, kterou je třeba postihnout v její proměnlivosti a vývoji. Široké a současně citlivé uplatňování tohoto přístupu je nepochybně jedním z rysů, pro něž budou práce docentky Jančákové aktuální a přínosné i v budoucnosti.

J. Jančáková věnovala několik studií rovněž staršímu stavu nářečí u nás (Nářeční materiál v Gebauerově Historické mluvnici jazyka českého, Slavica Pragensia 35, 1992, s. 51–57) a starší češtině (pozoruhodný je její příspěvek v jistém smyslu konfrontující dva vzájemně značně vzdálené vývojové stavy češtiny Znalosti o staré češtině v 17. stol. (na základě Ješínova vydání Dalimila), Práce z dějin slavistiky X, UK, Praha 1985, s. 125–132). Své úsilí v této oblasti však docentka Jančáková věnovala především pedagogické činnosti, v níž promyšleně a systematicky předávala studentům bohemistiky na Filozofické fakultě UK poznatky o vývoji českého jazyka a jeho nářečí. Součástí této její pedagogické práce byla i tvorba učebnic a příruček uvádějících do staré češtiny (cvičebnice Starší české texty s přehledem morfologie staré češtiny a cvičeními, [102]FF UK, Praha, 1. vydání 1996, 2. vydání 1998), seznamujících s klasickou podobou českých nářečí (byla členkou autorského kolektivu vysokoškolské učebnice České nářeční texty vydané v SPN v Praze r. 1976) a zpřístupňujících dílo starších bohemistů (Bibliografie prací PhDr. Emila Smetánky s přehledem jeho činnosti; publikováno společně s J. Porákem v Praze, UK 1977).

J. Jančáková opustila své nejbližší, přátele, spolupracovníky, žáky a známé náhle, po krátkém zápase se skrytou nemocí, která jí nedovolila završit zajímavý a objevný výzkum mluvy reemigrantů z Ukrajiny, jemuž se v posledních letech intenzivně věnovala společně se svým manželem. Výsledky této práce, které stačila publikovat – zejm. Dnešní stav mluvy českých reemigrantů z Žitomirska na Ukrajině (SaS 56, 1995, s. 110–118) a Královéhradecko jako východisko kolonizace českých osídlenců z Žitomirska na Ukrajině (Jazyk a jeho užívání, FF UK, Praha 1996, s. 129–138), jsou ukázkami pečlivé historické rekonstrukce z nářečního materiálu a minuciózní analýzy jazykových faktů.

Ti, kdo docentku Jančákovou poznali, si ji zachovávají v paměti jako vzácně skromného, obětavého a nezištného člověka, u nějž jeho okolí nejen oceňovalo pedagogické umění a pečlivost ve vědecké práci, ale také vždy nacházelo úsměvnou pohodu, spolehlivou oporu a vlídné pochopení.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 2, s. 100-102

Předchozí Milan Harvalík: Sedmá konference Onomastika a škola v Brně

Následující Vladimír Mejstřík: Slovo centrum v současné slovní zásobě