Příslovce a částice — hranice slovního druhu

Miloslav Vondráček

[Články]

(pdf)

-

1. Již dříve (NŘ 81, 1998, s. 29–37) jsme se pokusili jednoznačně odlišit citoslovce od částic, jen okrajově jsme se však zmínili o potřebě definovat rozdíl mezi příslovci a částicemi a kritéria důsledně uplatnit na příklady užité v lingvistických materiálech. Tento implicitní slib hodláme nyní splnit. Citovány budou tyto mluvnické příručky a slovníky (v úvodním přehledu budou adverbiální a částicové výrazy seřazeny abecedně):
1. Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986, dále jen MČ 2.
2. Příruční mluvnice češtiny, Lidové noviny, Praha 1995, dále jen PMČ.
3. Slovník spisovného jazyka českého I–VIII, Academia, Praha 1989, dále jen SSJČ.
4. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1994, dále jen SSČ.

2. Z hlediska hranice slovního druhu nejsou problematická příslovce jako celek, nýbrž především měrová a tzv. větná adverbia, přičemž ke druhé skupině jsme se vyjádřili již ve výše citovaném předchozím článku. V tomto směru pouze rekapitulujeme, že výrazy typu pochopitelně, samozřejmě bývají v sekundární funkci střídavě charakterizovány jako částice nebo citoslovce. Podle našeho soudu je jediným průkazným kritériem platnost větného ekvivalentu (Samozřejmě, přijdeme) ústící v přiřazení k citoslovcím, nebo platnost nevětného modifikátoru (Samozřejmě přijdeme) signifikantní pro částice.

V tomto textu se nebudeme zabývat hranicemi měrových příslovcí vůči jiným slovním druhům než částicím.

3. Všechny výše uvedené gramatiky se shodují v tom, že adverbia jsou plnovýznamovým slovním druhem, zatímco částice slovním druhem neplnovýznamovým. Neplnovýznamovost přitom neznamená úplnou absenci sémantiky, protože všechny příručky se částice pokoušejí dále významově členit; jde tedy nanejvýš o oslabení významu. Potíž v jednoznačném určení hranice mezi (měrovými) adverbii a (intenzifikačními) částicemi prostřednictvím sémantického kritéria spočívá v tom, že proti předchozí dvojici slovních druhů nelze k ověření plnovýznamovosti snadno užít syntaktického, resp. textově funkčního kritéria. Přesto jej s jistým omezením uplatnit lze; všechny příručky se shodují v tom, že adverbia ve své primární funkci rozvíjejí sloveso, adjektivum či jiné adverbium.

3.1. Instruktivní, nikoli však bezesporné soubory příkladů, jež bohužel nejsou vždy užity v kontextu, uvádí MČ 2. Mezi příslovce míry (inten[73]zity) řadí výrazy částečně, dost, hodně, málo, nadobro, neobyčejně, příliš, trochu, úplně, velmi, značně, mezi příslovce zřetele např. výraz celkově. Částice (měrově hodnotící) jsou zastoupeny příklady asi, až, bezmála, celkem, doslova, jen, kolem, načisto, nejméně, pomalu, poněkud, přibližně, přinejmenším, skoro, spíš, takřka, téměř, úplně, vcelku, většinou, víceméně, zdaleka, zhruba aj., přičemž tyto příklady jsou dále významově členěny.

Jako částice vzniklé přehodnocením původních tzv. vytýkavých příslovcí jsou hodnoceny mj. výrazy dokonce, hlavně, opravdu, teprve, vůbec, zejména, zvláště (s. 193, 2.4.1).

3.2. Pokud některá z příruček hranici obou slovních druhů spíše znejasňuje, pak je to PMČ. Mezi příslovce míry (intenzity) jsou řazeny příklady moc, poněkud, tolik, trochu, tuze, úplně, velmi, vůbec, zcela aj., jako intenzifikační (kvantifikační) částice jsou hodnoceny výrazy celkem, docela, dost, hodně, málo, maximálně, moc, nadmíru, nanejvýš, naprosto, poněkud, trochu, úplně, velice, velmi, víc, zcela aj. Navrhují se dvě pomocná kritéria: užití záporky, jež má být u částic spíše výjimečné, a slovosled. Obou principiálně vhodných argumentů je však užito sporně (podrobněji v bodě 4.2. a 9.2.).

3.3. SSJČ a SSČ se nezabývají kritérii slovnědruhové klasifikace, ovšem uvádějí sporné výrazy v kontextech, jichž lze pro nalezení spolehlivého kritéria dobře použít. Samo odlišení slovních druhů není důsledné („přísl. n. část.“); obrat „v platnosti část.“, užívaný v SSJČ, má zřejmě zachytit sekundární funkci slovního druhu s jistou zdrženlivostí k hodnocení míry naplnění transpozičního procesu.

4. Výrazy úplně, zcela, docela

4.1. MČ 2 uvádí výraz úplně bez dalšího vysvětlení mezi příslovci i částicemi. Explicitní argument, proč ve výpovědi Je tím nápadem úplně posedlá (s. 235, 2.2.5) nejde o míru příznaku je posedlá, nýbrž o hodnocení míry vlastnosti mluvčím (částici), se neuvádí. Výrazy zcela, docela nejsou výpovědně užity. Domníváme se, že výraz úplně může být v daném kontextu částicí, a to vzhledem k sémantice adjektiva posedlá, jež prakticky vylučuje kvantifikaci (*mírně posedlá). Částice úplně významem ‚doslova‘ potvrzuje a akcentuje platnost zvolené metonymie.

4.2. PMČ hodnotí výrazy úplně, zcela mimo kontext jako adverbia (§ 543, s. 338), současně v trojici s výrazem docela i jako částice (§ 599, s. 360). Výpověď Byl k ní ne zcela upřímný (s. 360) doprovází konstatování, že „kombinovat intenzifikační částice s negací nebo mezi sebou lze jen zřídka“. Záporka má skutečně opodstatnění výhradně u autosémantik (neprošel-li transpozicí ustálený výraz včetně záporu). V tom případě je ovšem příklad nutno chápat jako doklad adverbia zcela, nikoliv homonymní částice. Jev, který PMČ hodnotí jako řídký, spočívá podle našeho soudu pouze v nedůsledném užití relevantního kritéria. I pak ovšem [74]není lexikální zápor obecně použitelným kritériem, protože není uzuální u všech měrových adverbií.

4.3. SSJČ klasifikuje výraz úplně (‚docela, zcela, naprosto‘) pouze jako příslovce (úplně zachovalý exemplář; úplně s tebou souhlasím; žije úplně sám), podobně i zcela (zcela nový oblek; být zcela klidný; zcela jistě to udělá). Chápeme-li výraz jistě v posledním z příkladů jako částici vyjadřující jistotní modalitu, pak i zcela má ovšem platnost částice (o adverbium by šlo při slovosledu udělá to zcela jistě s významem ‚úplně suverénně, bezpečně, spolehlivě‘).

Heslo docela ukazuje (poněkud zastaralými příklady a analogickou významovou interpretací) k příslovečnému užití (docela všední příběh, otevřít docela okno = ‚úplně, zcela, nadobro, dočista‘) a k platnosti částice (zapíral, docela tvrdil, že tam nebyl = ‚dokonce, ba i‘).

4.4. SSČ se v hodnocení i příkladech shoduje se SSJČ s tím rozdílem, že nepočítá s částicovou funkcí výrazu docela; přiznává mu ovšem navíc význam ‚dost‘ (film se mi docela líbil).

5. Výraz trochu

5.1. MČ 2 hodnotí výraz trochu primárně jako příslovce. Jako sekundární funkci adverbia typu C^a – neshodný atribut – popisuje příklad trochu hlupák (s. 188, 1.2.2). Jde-li o fragment výpovědi On je trochu hlupák, lze skutečně uvažovat o ekvivalentu mírný hlupák; za předpokladu, že se myslí význam ‚trochu je hlupákem‘, kde výraz trochu určuje míru příznaku je hlupák, budeme jej považovat za adverbium. V případě, že by měl mluvčí na mysli význam ‚je víceméně/takříkajíc/možná/s prominutím… hlupák‘, šlo by o jistotní, intenzifikační či emocionální modifikaci výrazu hlupák, a tedy o částici. Význam výpovědního a situačního kontextu je tedy zásadní.

5.2. PMČ zahrnuje výraz trochu bez kontextu mezi adverbia i částice, ve druhém případě s variantami trošku, trošinku, trošičku (s. 338, 360).

5.3. SSJČ přiznává výrazu trochu řadu významů bez vlivu na příslovečné hodnocení (napít se trochu vody; trochu se usmála = ‚nemnoho, málo‘; umí trochu německy, je tak trochu přihlouplý = ‚malou měrou, poněkud, částečně‘; to je trochu moc = ‚dosti značně, příliš‘, trochu si lehni = ‚na chvíli, na krátkou dobu‘). Podobně i SSČ. V prvním případě je nutno předpokládat, že adverbium trochu rozvíjí sloveso napít ve významu ‚trochu se napít (vody)‘; jiná situace by nastala, kdyby byla kvantifikována substance. Naopak se nezdá být pravděpodobné, že by výraz trochu rozvíjel příznak je moc v příkladu to je trochu moc. Domníváme se, že v tomto případě jde o intenzifikační částici využívající principu antifráze. K příkladu je tak trochu přihlouplý se vztahuje konstatování možné částicové funkce, uvedené v bodu 5.1.

[75]6. Výraz velmi

6.1. MČ 2 řadí výraz velmi bez kontextu, ale jednoznačně k adverbiím.

6.2. PMČ v § 599 v souvislosti s výrazem velmi zjednodušeně interpretuje slovosledné okolnosti. Konstatuje, že „určují-li intenzifikační částice adjektivum nebo adverbium, stojí vždy před ním: velmi starý muž, je příliš mladá, vypadal velmi mladě apod. Určují-li sloveso, stojí intenzifikační částice zpravidla před slovesem, v pozici za slovesem stojí zřídka: Velmi ji miloval. X ?? Miloval ji velmi.“ (s. 360). Uvedený příklad je vysvětlitelný jako projev aktuálního členění větného a distribuce větného důrazu, obě užití výrazu velmi každopádně pokládáme za příslovce míry. Není jasné, proč je přípustnost druhé výpovědi zpochybněna (srov. s výrazem intenzivně). Pravda ovšem je, že by nebyl důvod klást do pozice zatížené obvykle větným důrazem synsémantikum, a že tedy postpozici částice, resp. její posunutí do absolutního konce věty a přesun důrazu na předchozí autosémantikum lze považovat za výrazně aktualizační jev (To ’vim asi. – slang), nejedná-li se o její dodatečné přiřazení (To vím, asi.). Argumentem pro částici ve výpovědi Velmi ji miloval by mohla být jen (diskutabilní) nepřípustnost kvantifikace příznaku milovat.

6.3. SSJČ i SSČ klasifikují výraz velmi jako příslovce (velmi si ho vážím; rána velmi silně krvácela; velmi dobrý prospěch = ‚velice, hodně, značně, nadmíru‘).

7. Výrazy celkově, celkem

7.1. Dvojici celkově (příslovce) a celkem (částice) odlišuje MČ 2 pravděpodobně především podle morfologického kritéria, resp. podle slovotvorných znaků. Kontextové užití chybí.

7.2. PMČ se zabývá pouze výrazem celkem, jejž hodnotí jako částici (Byl jsem celkem dost unavený – s. 360).

7.3. SSJČ se pod heslem celkově snaží postihnout dva významy, oba příslovečné: dítě celkově zesílilo (‚jako celek‘); celkově lze říci… (‚obecně, povšechně‘).

Heslo celkem dokládá příslovce (byl tam celkem desetkrát = ‚dohromady, úhrnem‘) i částici (bylo mi to celkem jedno). Lze souhlasit s tím, že druhé užití vyjadřuje spíše omezení platnosti následujícího lexému či jistotní modalitu různého stupně (‚asi, možná, nějak, tak nějak, jaksi, víceméně‘) než (velmi nejasnou) míru příznaku být jedno. Přítomnost frazému ztěžuje substituci, avšak i při nefrazematickém vyjádření (bylo mi to celkem lhostejné) hodnocení trvá (srov. s adverbiem bylo mi to trochu/velmi lhostejné).

7.4. SSČ cituje téměř shodné příklady včetně jejich hodnocení. Význam modální částice doložené výpovědí je mi to celkem jedno je specifikován jako omezující.

[76]8. Výraz vůbec

8.1. MČ 2 uvádí výraz vůbec mezi částicemi vzniklými přehodnocením tzv. vytýkavých příslovcí, a to ve výpovědi Vůbec si ho nevšímali. I kdybychom připustili dvojí význam (‚žádnou měrou/všímali si málo‘ X ‚obecně/celkově‘), nešlo by o opozici příslovce a částice, nýbrž příslovce měrového a zřetelového; srov.: Včera nepršelo hodně, pršelo málo. Dnes nepršelo vůbec.

8.2. PMČ přiřazuje výraz vůbec pouze k příslovcím míry, bohužel bez kontextu.

8.3. V SSJČ nejsou pod heslem vůbec („přísl. n. část.“) různá slovnědruhová užití odlišena, k příslovcím by však bylo podle našeho soudu možno řadit příklady jeden z nejslavnějších skladatelů vůbec (= ‚obecně, celkově‘), choval se vůbec tak, že ho měli všichni dost (= ‚celkově‘), k částicím o té otázce vůbec nic nevěděl (= ‚naprosto, absolutně‘), uvažoval, nač to vůbec je (= ‚vlastně, skutečně, doopravdy‘). Zdá se však, že slovotvorné a morfologické znaky výrazu celkově, nezakrývající jeho relační význam, činí jeho chápání i užití jednoznačnějším, zatímco výraz vůbec z týchž důvodů prochází transpozicí rychleji. Proto mohou být oba výrazy v témže kontextu vnímány rozdílně. Přikláníme se k částicovému hodnocení zde citovaných příkladů. SSJČ neuvádí výraznější příslovečné užití, doložené v MČ 2.

Výraz vůbec jakožto komponent větného ekvivalentu v příkladu A vůbec, vraťte jim peníze považujeme ve shodě s koncepcí prezentovanou v předchozím článku za složený citoslovečný výraz.

8.4. SSČ klasifikuje všechna užití výrazu vůbec (ve dvou významech a funkcích) jako částice zdůrazňovací: vůbec nemluví; nechce vůbec jíst; to je vůbec nejlepší víno; jak si to vůbec představuješ? K dvoučlennému výrazu a vůbec jsme se vyjádřili již v bodě 8.3.

9. Výrazy pěkně, šeredně, šíleně

9.1. MČ 2 posun významu deadjektivních kvalitativních příslovcí směrem k vyjádření míry, a tedy k měrovým adverbiím nebo k intenzifikačním částicím nezachycuje.

9.2. Výklad spojený v PMČ s uvedeným typem výrazů považujeme za nepřesný: „Postavení před a za slovesem může také odlišovat intenzifikační částici od (původního) adverbia s lexikálním významem; Šíleně ji miloval (= velmi) X Miloval ji šíleně (= ‚nezdravě, jako pomatený‘)“ (PMČ, s. 360). Podle našeho soudu zde významový posun činí z monosémického lexému lexém polysémický, jehož jednu lexii lze slovnědruhově klasifikovat jako měrové adverbium (první příklad), druhou jako příslovce způsobu (druhý příklad), přičemž ani zde slovosled nevylučuje uplatnění měrového významu. Sémická skladba kvalitativních (kvalifikačních) adverbií vždy více či méně zřetelně zahrnuje kvantifikační položky, restrukturace jejich významu je tedy snadná.

[77]Podobně příklady Pěkně tam foukalo/Byl pěkně nazlobený X Bylo pěkně (PMČ, s. 360) nelze chápat jako opozici intenzifikačních částic a adverbia, byť se konstatuje, že „různé (původně adverbiální) výrazy ztrácejí v tomto užití původní lexikální význam“. Jde-li opět o vznik polysémie, tedy o odlišení významu příslovce způsobu a příslovce míry, bylo by vhodnější hovořit o významovém posunu nově vzniklé lexie, nikoliv o ztrátě významu provázeném slovnědruhovými důsledky. Oba příklady Pěkně tam foukalo/Byl pěkně nazlobený však nemusí ilustrovat ani měrové adverbium; jako každý hodnotící výraz mohou být užity v opačném významu, tedy nikoli jako desémantizované, nýbrž opozitně resémantizované (‚nepěkně‘, ‚šeredně‘), tj. jako antifráze. Všechny tři výše uvedené příklady tedy hodnotíme jako příslovce, u nichž zaznamenáváme dílčí významový posun a vznik polysémie, nikoliv ztrátu významu s následnou slovnědruhovou homonymií (posledního termínu užíváme jen s výhradami).

9.3. SSJČ hodnotí všechna užití výrazu pěkně jako příslovečná, přičemž příklad už pěkně vyrostl (‚značně‘) je vnímán jako expresivní; pro odstínění dalšího (ovšem těžko odlišitelného) významu se konstatuje, že „často vyjadřuje jen citové zabarvení výpovědi: pěkně se učí…“. Je-li pozitivní hodnocení skutečnosti odvozeno od vysoké míry výskytu hodnoceného jevu, pak uvedený příklad (hodnotí-li nikoli výsledky činnosti, ale její aktuální průběh) může vždy kromě ‚dobře, uspokojivě‘ znamenat i ‚hodně, intenzivně, stále‘, resp. ‚uspokojivě, protože hodně; hodně, a tedy dobře‘). Protože neshledáváme výraznější rozdíl mezi oběma zde citovanými příklady, považujeme je společně za doklad způsobového a měrového adverbia pěkně.

Míra dějového příznaku je prostředkem srovnání v příkladu šíleně utrácet (‚hodně, a tedy jako šílený‘); k přeskupení hierarchie sémů ve prospěch významu ‚rychle‘ a ‚velmi‘ dochází v příkladech šíleně prchat, šíleně krátká doba. Měrové významy jsou explicitně vyjádřeny u adj. šílený: ‚nesmírně velký; obrovský, úžasný, nadmíru intenzivní; prudký‘. Naše slovnědruhové hodnocení výrazu šíleně v uvedených kontextech se neliší od předchozího hesla.

9.4. Víceméně shodné příklady i závěry z nich vyvozené uvádí SSČ.

10. Závěr

V návaznosti na článek, v němž jsme se pokusili navrhnout efektivní postup odlišení citoslovcí a částic, snažili jsme se nyní upozornit na další nejasnost: spornou hranici (měrových) adverbií a (intenzifikačních) částic v současných mluvnicích a slovnících, a to i v rámci jedné příručky. Současně jsme poukázali na faktory, jež mohou vnímání funkce těchto prostředků, a v důsledku toho i jejich slovnědruhovou klasifikaci, ovlivnit.

Je zřejmé, že pro určení slovního druhu je v případě adverbií a částic nejpodstatnější kontextové posouzení toho, zda jazykový prostředek vyjadřuje měrovou okolnost, za níž platí statický příznak substance (vlastnost vyjádřená zprav. adjektivem – Déšť byl velmi silný), dynamický příznak substance (děj nebo stav, zprav. vyjád[78]řený slovesem – Dítě trochu plakalo) či příznak těchto příznaků (jiná okolnost, vyjádřená zprav. příslovcem Řekl to zcela otevřeně). V takovém případě jde o adverbium. O částici se jedná, pokud jazykový prostředek vyjadřuje postoj mluvčího k míře příznaku, tj. modifikuje jeho platnost ve smyslu zdůraznění (To je velmi rozkošné dítě) či významové restrikce (To byla trochu drzost = ‚téměř‘) nebo vyjadřuje-li postoj mluvčího k výstižnosti modifikovaného prostředku, tedy i oba póly jistotní modality (Úplně zakřičel bolestí = ‚doslova‘; Myslím, že se trochu ohlédl = ‚jakoby‘). (Výrazu modifikace zde užíváme pro nejmarkantnější funkci částic v širším významu, než je obvyklé pro vymezení modifikačních částic.)

Použité příklady měly ukázat, že odpověď na předchozí otázku je často závislá na sémantice měrově specifikovaného nebo modifikovaného prostředku. Pokud jeho význam kvantifikaci vylučuje, je třeba uvažovat o částicové funkci sporného lexému. Tak např. výpověď Zcela ho to uchvátilo nepřipouští substituci prostředkem vyjadřujícím jinou míru než absolutní; varianta *trochu ho to uchvátilo by svědčila o ironii.

Situaci může změnit slovosled, přesněji aktuální členění výpovědi a obsazení důrazové pozice. Ve výpovědi Uchvátilo ho to (jen) málo je sémantika slovesa ideální hodnotou, k níž je vztaženo následné měrové hodnocení skutečnosti. Důrazová pozice potvrzuje plnovýznamovost lexému málo, a tedy i platnost adverbia. V souvislosti s touto poznámkou je třeba vyjádřit se i ke kolokacím typu docela dost, hodně moc, hodně málo. Ať už funguje druhý výraz jako příslovce či jako číslovka neurčitá, základním argumentem pro určení prvního členu je, zda sémantika druhého kvantifikaci umožňuje. Zatímco příznak málo lze v přirozeném jazyce dále měrově specifikovat (jak hodně málo? do jaké míry málo? – trochu málo, velmi málo), příznaky dost, moc je možno zdůraznit, intenzifikovat výrazem obdobné sémantiky, nikoli však kvantifikovat nízkou míru okolnosti (*málo moc, *málo dost), to se netýká extrémně vysoké míry (příliš moc). Expresivní formulace typu To je trošičku moc chápeme jako užití antifráze. Jestliže syntagma trochu málo, hodně málo tedy hodnotíme jako dvojici adverbií, kolokace docela dost, hodně moc, ale i trošičku moc považujeme za sled částice a adverbia (číslovky neurčité).

Spíše než o ztrátě významu lze u deadverbiálních částic hovořit o jeho oslabení, jehož příčina tkví často v přeskupení hierarchie sémů. Částice pak vyjadřují obvykle směsici měrového a jistotního hodnocení (Je to docela příjemné = ‚dalo by se říct, do určité míry‘).

Připouštíme, že hranice mezi příslovci a částicemi je méně zřetelná než v případě slovnědruhové dvojice citoslovce – částice. Výraznou měrou závisí na výpovědním, a dokonce i situačním kontextu. Protože vnímání významů slov procházejících slovnědruhovými transpozicemi, především ale pragmatických významů na úrovni textu může být individuální, nepředpokládáme, že lze zmíněnou hranici vyznačit rigidním popisem. Pokud jsme však tímto příspěvkem alespoň naznačili algoritmus, jímž lze k rozpoznání funkcí sporných měrově hodnotících a intenzifikačních prostředků dospět, pak byl náš záměr splněn.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 2, s. 72-78

Předchozí Ivana Kolářová: Některé významy a funkce sloves podívat se, koukat/kouknout se

Následující Amr Ahmed Shatury: Titulky v psané publicistice (Srovnávací studie)