Časopis Naše řeč
en cz

Vyšla nová učebnice české stylistiky

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po sedmi letech od prvního vydání[1] se objevuje v přepracované a aktualizované podobě Stylistika současné češtiny (182 s.). Autoři (M. Čechová, J. Chloupek, M. Krčmová, E. Minářová) ji tentokrát vydali v nakladatelství Institutu sociálních vztahů, doplnili příkladový materiál, bibliografii a věcný rejstřík, některé kapitoly přepracovali, kapitolu Persvazivní funkce jako konstituující faktor projevu – funkční styl rétorický nově přidali. Z novinek je zvláště třeba ocenit pečlivě sestavené bibliografické přehledy za jednotlivými kapitolami, jejichž rozsah a aktuálnost uspokojí především vysokoškolské studenty. Učebnice je také určena převážně jim, ale také všem aktivním uživatelům jazyka stejně jako odborníkům-bohemistům. Shrnuje totiž nejen dosavadní bohaté tradice domácího zkoumání vycházející z prací pražské funkční jazykovědy a zejména v posledních letech stále více obohacované o pohledy vycházející z hledisek příbuzných oborů[2], ale zároveň také prezentuje původní názory autorů, kteří sami patří k předním teoretikům české stylistiky. Spolu s učebnicí o něco většího rozsahu a stejného formátu z téhož nakladatelství Čeština – řeč a jazyk (M. Čechová a kolektiv, ISV, Praha, 380 s.) tvoří Stylistika současné češtiny pozoruhodnou učební pomůcku. Zároveň tak [46]nabízí porovnání s podobně uceleným gramatickým a stylistickým popisem současné češtiny, jaký nabízí nedávno vydaná práce kolektivu autorů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (Příruční mluvnice češtiny, Praha 1995).

Protože jsme v našem časopise pozornost Stylistice (současné) češtiny již věnovali[3], zastavíme se zde pouze u některých změn, které autoři vznesli do druhého vydání. Stejně jako předtím i zde vycházejí z klasifikace nadindividuálních stylů podle funkcí, více než dříve však zdůrazňují její otevřenost a možnost vzájemných přechodů mezi jednotlivými funkčními styly. Nově pak zařazují funkční styl řečnický, který ve veřejné jazykové komunikaci let devadesátých prošel zásadní proměnou a začal zaujímat postavení stále významnější. Za hlavní přínos současné podoby díla však považujeme to, že se jejich výklad funkčních stylů neopírá pouze o hlediska vyplývající z funkce jazykového projevu, ale také o činitele ztvárněné jazykovými prostředky. Tento přístup se také již dříve uplatnil v pracích slovenského teoretika stylu Františka Mika. Těmito činiteli jsou např. pojmovost, obraznost, přesvědčivost, direktivnost apod. Zatímco funkce vystupuje ve vztahu k jazykovému projevu jako činitel přece jen vnější, vycházející z prostředí jazykové komunikace, dají se tyto interní činitele v projevu poměrně přesně vymezit a vyjádřit pomocí příslušných jazykových kategorií (např. direktivnost modálními prostředky, pojmovost termíny a vztahovými adjektivy, přesvědčivost důrazem na soudržnost textu apod.). Např. funkční styl odborný autoři vymezují jednak prostřednictvím funkce odborně sdělné, jednak tím, že si všímají, jak se v něm uplatňuje jeho základní konstituující faktor – pojmovost. (Mezi faktory, které autoři uvádějí, postrádáme argumentativnost jako textotvorný faktor, jemuž se zejména v souvislosti s rozbory diskurzu vědeckého, mediálního, politického a polemického v poslední době věnuje značná pozornost nejen z hlediska klasické i neklasické logiky, ale také z hlediska jazykovědného.) Díky spojení hledisek funkčních i vlastních jazykových si může uživatel učebnice stále víc uvědomovat dvojí pohyb v soustavě funkčních stylů a jejich vlastností – na jedné straně jejich sbližování a splývání (na hranici stylu vědeckého a uměleckého se např. konstituoval styl esejistický), na straně druhé jejich vzdalování a vyčleňování (styl řečnický se tak podle autorů vzdálil od stylu publicistického).

Někdy se tato stylová dynamika ovšem projevuje ještě ve větší míře, než to výklad učebnice připouští. Např. současný vývoj vědeckého jazyka se stále častěji vzdaluje požadavkům situační nezakotvenosti a autorské nezaujatosti. Platí to zejména o přednáškách (a vesměs i o jejich později publikovaných verzích) a o mnoha dalších žánrech vědecké komunikace. I do českého prostředí totiž začíná ze zahraničí pronikat potřeba zdůraznit neobvyklost autorova pohledu, snaha přesvědčit čtenáře nebo posluchače o nových nekonvenčních nápadech, argumentace založená na nečekaných příkladech apod. Podobně začíná v posledních letech nápadně pronikat větší míra subjektivnosti i do některých útvarů administrativních. Např. úsilí přesvědčit a oslovit jménem jedinečného výrobce či firmy adresáta, který se v textu rovněž prezentuje jako jedinečná osobnost, je zřetelné zejména u obchodních informací a nabídek, letáků aj.

S jistými potížemi se autoři setkali při vymezení stylu publicistického a rétorického. (V této souvislosti považuji za potřebné připomenout, že odborníci na mediální komunikaci termíny publicistika, publicistický celkem oprávněně opouštějí – jedním z mnoha důvodů pro to je [47]i nepříliš ostrá hranice mezi publicistikou a zpravodajstvím.) Obtížnost výkladu je do jisté míry signalizována již v titulech obou příslušných kapitol – Získávací a přesvědčovací funkce jako konstituující faktor projevu – funkční styl publicistický a Persvazivní funkce jako konstituující faktor projevu – funkční styl rétorický. Uvážíme-li, že i podle autorů jsou termíny přesvědčovací a persvazivní zcela synonymní (s. 201) – a nejinak je tomu i s adjektivem získávací, nezbývá než hledat důvody pro rozlišení obou funkčních stylů jinde, anebo – aby učebnice byla pro uživatele instruktivnější – podřídit uspořádání podle funkcí konkrétnější klasifikaci žánrové. Bohatý repertoár stylistických možností ostatně dává v řečnických i publicistických projevech dost prostoru pro uplatnění pojmovosti, obraznosti, argumentativnosti, citovosti, lichocení…

Stylistiku současné češtiny jako shrnutí bohatých tradic domácího stylistického bádání i jako pokus o řešení nová tedy lze zájemcům o teoretické i praktické poznání češtiny rozhodně doporučit. Pomůže jim odpovědět na mnohé otázky, které před nimi v souvislosti se stylizací a interpretací jazykového projevu vyvstávají.

[1] J. Chloupek, M. Čechová, M. Krčmová, E. Minářová, Stylistika češtiny, SPN, Praha 1990.

[2] Souhrnně srov. J. Hoffmannová, Stylistika a....., Trizonia, Praha 1997.

[3] Vyšla učebnice české stylistiky, NŘ 75, 1992, s. 145–148.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 1, s. 45-47

Předchozí Eva Hošnová: Znovu o ČJL

Následující Jarmila Bachmannová: Zvukový archiv nářečních textů