Časopis Naše řeč
en cz

Vyšla učebnice české stylistiky

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Není sporu o tom, že jazykovědná stylistika (lingvostylistika), rozvíjená v souvislosti s teorií spisovného jazyka a jazykové kultury, patří k oborům, v nichž se učení pražského funkčního strukturalismu rozvíjelo způsobem mimořádně podnětným a zakladatelským. Poznatek, že každý, i zdánlivě nejjednodušší jazykový projev má své charakteristické slohové příznaky a že vedle stylu individuálního, autorského, je třeba věnovat pozornost i zobecněným stylům funkčním, se díky pracím Mathesiovým a Havránkovým stal východiskem mnoha moderních stylistických koncepcí a ovlivnil badatele domácí i zahraniční. Vysoká úroveň české jazykovědné stylistiky si získala uznání i v letech pozdějších. Stačí tu připomenout práce Kořínkovy, Hodurovy, Hausenblasovy, Doleželovy, Jedličkovy, Jelínkovy, Stichovy a dalších autorů, které se soustřeďovaly nejen na obecnou problematiku stylu, ale i zákonitosti jednotlivých stylových oblastí uměleckých i mimouměleckých.

V příkrém protikladu k této významné, zavazující — a bohužel často i svazující — tradici stojí nápadný nedostatek souborných prací, ať už učebnicového, nebo vědeckého zaměření, které by názory české stylistické školy, převážně rozptýlené v příspěvcích časopiseckých a sborníkových, shrnuly nebo rozvíjely. Tuto nepříznivou situaci příliš nezmírnily ani práce syntetičtější povahy, jako byla Mathesiova rozprava Řeč a sloh z r. 1942 (vyšla ještě r. 1966 s doslovem J. Vachka), Trávníčkova studie O jazykovém slohu z r. 1953, Kapitoly z praktické stylistiky F. Daneše, L. Doležela, K. Hausenblase a F. Váhaly (1957) nebo Úvod do české stylistiky od J. V. Bečky (1948), který však vycházel z poněkud odlišných pozic, než jaké převládaly mezi příslušníky nebo pokračovateli pražské školy. K celkovému zhoršení tohoto stavu přispělo i politické ovzduší minulých dvaceti let. Dobrá učebnice Základy české stylistiky A. Jedličky, V. Formánkové a M. Rejmánkové z r. 1970 se stala knihou trezorovou, protože volila příklady z autorů, které brzy po vyjití nebylo možné citovat ani v odborné literatuře, ani v učebnicích. Nesměla již vyjít ani Praktická stylistika Vl. Staňka, v r. 1971 již připravená k vydání. Závažné práce o stylu Stichovy a Jelínkovy vycházely pod cizími jmény nebo v zahraničí, naštěstí nejzávažnější z nich byly přístupné v interním tisku Stylistických studií I—III, s obtížemi vydaném v Ústavu pro jazyk český v letech 1974 až 76. Ale také současná ekonomická situace na knižním trhu klade před snahy o vydávání knižních titulů četná úskalí — [146]stylistika J. V. Bečky, výsledek celoživotního úsilí tohoto významného autora, zůstává pro nedostatek finančních prostředků jen ve stadiu korektur. A tak ještě do nedávné doby měli zájemci o stylistickou problematiku k dispozici pouze Hubáčkovu Učebnici stylistiky z r. 1987. Zásadně odlišná přitom byla situace na Slovensku, kde hlavně díky pracím Jozefa Mistríka, ale i dalších autorů (F. Mika, J. Horeckého, M. Ivanové-Šalingové, J. Findry) patří jazykovědná stylistika k oborům, o nichž se lingvista, ale i běžný nebo odborně zaměřený uživatel jazyka může spolehlivě poučit.

Za těchto okolností je třeba novou Stylistiku češtiny, na jejímž sepsání se podílela čtveřice brněnských a pražských autorů, Jan Chloupek, Marie Čechová, Marie Krčmová a Eva Minářová, rozhodně uvítat.[1] Předností knihy, která má především sloužit odborné výuce na filozofických a pedagogických fakultách, je schopnost autorů zasadit stylistickou problematiku do rámce zasvěcených výkladů o vztahu spisovného jazyka a útvarů nespisovných, o jazykové komunikaci, o výstavbě textu apod. Na druhé straně učebnicové zaměření knihy vede k jistému omezení témat teoretičtějších, např. při výkladech o metodách stylistického rozboru nebo o utváření, interpretaci a struktuře textu.

Jistá omezení vyplývají i z předložené definice stylu, z níž učebnice vychází — zdůrazňuje se v ní totiž „cílevědomost výběru a uspořádání jazykových prostředků“, v hotovém textu se pak styl chápe jako „princip organizace jazykových jednotek vyhovující komunikačnímu záměru autora“ (s. 15). Podle toho by však stylistickému hodnocení nemohly být podrobeny texty, u kterých se o autorském záměru dá říci málo (sem např. patří většina děl starší literatury), ale ani texty, jejichž současná interpretace je s pravděpodobným autorským záměrem ve zřejmém rozporu. To např. platí o triviální literatuře, jejíž styl může v různých kulturních kontextech a v různých obdobích působit dost odlišně. Zvláště některé novější stylistické práce a rozbory originálním způsobem dokazují, že na celkovém stylovém vyznění textu se podílejí i jevy na první pohled nenápadné, okrajové nebo dokonce takové, které odhalí jen opakované čtení či statistický výzkum. Užitá definice stylu je tedy poněkud jednostranná, protože sleduje spíše hledisko autora textu, ale opomíjí stránku recepční, tedy pohled čtenáře nebo interpreta, který o vzniku díla a s ním souvisejících autorských záměrech nemůže nebo ani nechce nic vědět. Naštěstí však mnohé poznatky, které Stylistika češtiny přináší, se omezeními uvedených definic příliš nesvazují.

Současný uživatel učebnice si pochopitelně uvědomuje proměny, jimiž prochází nejen sám styl veřejného a v jisté míře i soukromého projevu, ale také měřítka, podle nichž se stylové vlastnosti jazykových výrazů i stylu [147]jako celku hodnotí. Autoři proto stáli před úkolem jednak utřídit a rozlišit jednotlivé kategorie, s nimiž pracují (funkční styly, stylové postupy, rysy psanosti a mluvenosti, spisovnosti a nespisovnosti), jednak vyložit jejich proměnlivý, dynamický charakter. Výklady a postřehy, které ostré hranice mezi klasifikovanými jevy stírají a oslabují, jsou vesměs zajímavé a svědčí o zkušenosti autorů učebnice z práce s texty a s konkrétními situacemi dorozumívání. Všímají si např. kratších písemných vzkazů a poznámek, které mají povahu letmých záznamů mluvené řeči, naproti tomu ve vyslechnutých referátech, přednáškách, proslovech nebo diskusních příspěvcích upozorňují na přítomnost stylových návyků, které jsou vlastní jejich písemným předlohám. Ještě soustavněji se projevuje zřetel k vývojové dynamice spisovné češtiny. Variabilita spisovného jazyka je zdůrazněna především díky tomu, že za spisovný se jazykový prostředek považuje nikoli pouze proto, že je ve shodě s platnou kodifikací, ale také proto, že se jako neutrální a strukturně integrovaný začíná prosazovat v projevech usilujících o spisovnost. Naproti tomu spíše statické pojetí převládá tam, kde autoři vysvětlují vlastnosti stylových útvarů (žánrů). Sám shrnující výklad o typech žánrů a o způsobech jejich vymezení je nadmíru kusý, už také proto, že toto téma odkazuje do oblasti teorie literatury. Jednotlivé žánry se pak probírají až v souvislosti s odpovídajícími funkčními styly. To ovšem poněkud brání pochopit ustálené i proměnné rysy těch žánrů, které se pohybují na rozmezí mezi několika funkčními styly, jako je např. reklama, ale také ten moderní typ filozofické literatury, který vnáší do vědeckého podání bohatou literární metaforiku. Vždyť právě současná umělecká tvorba vyznačující se proměnami a narušováním ustálených žánrových vzorů (snářů, cestopisů, průvodců) je založena na předpokladu, že čtenář si jisté povědomí o podstatě žánru a jeho hranicích vytvořil.

Předkládaná klasifikace funkčních stylů se celkem důsledně přidržuje domácí tradice. Rozlišuje styl prostě sdělovací, odborný a administrativní, publicistický, umělecký. Mnohé uváděné příklady a poznámky však nasvědčují tomu, že i tady by bylo užitečné dospět ke klasifikaci obměněné, jejíž prvky by nebyly uspořádány lineárně (1. prostě sdělovací, 2. odborný, 3. administrativní atd.), ale tvořily by složitější hierarchii. Právě to by totiž mohlo postihnout skutečnost, že ve sféře funkčních stylů jsou živé jak procesy diferenciační, tak integrační. Např. v oblasti odborného stylu se stále více vyhraňuje podání vědecké, popularizační, učební, v rámci vědeckého pak styl projevů technických, matematických a logických, přírodovědných, filozofických, společenskovědních aj. Na druhé straně tu pak v reálném dorozumívání i ve vědomí uživatelů jazyka vznikají i opozice vyššího řádu, např. styl administrativní proti všem ostatním, styl projevů uměleckých a mimouměleckých atp. Trochu překvapuje, že pozornosti autorů téměř úplně unikl styl řečnický a s ním související žánrové útvary (polemiky, televizní a rozhlasové besedy aj.), jejichž jazyková podoba v poslední době [148]přitahuje nejen zájem jazykovědců, ale veřejnosti vůbec. Ostatně právě v řečnických projevech se zřetelně prolínají protiklady psanosti — mluvenosti a spisovnosti — nespisovnosti. Podle našeho názoru nové pojetí by si zasloužil i styl vědecký a téma vědecké a publicistické argumentace, jemuž novější zahraniční práce o stylistice věnují ve svých výkladech poměrně hodně místa.

Mezi rozhodné klady učebnice patří přesvědčivost a čtivost podání i zajímavý výběr ukázek a příkladů z literatury starší i moderní. Při charakteristice jazykových a slohových prostředků se vhodně uplatňuje hledisko sociálně komunikační a textově komunikační se zřetelem k významové stránce sdělení. Vydáním díla byl tradicím české stylistiky splacen jeden z jejích velkých dluhů. Nebyl ovšem splacen docela. Spolu s tím, jak schopnost dobře a účinně psát, mluvit nebo s pochopením zpracovávat informace, věcné i estetické, se stává nedílnou součástí mnoha pracovních činností, vzrůstají i komunikační nároky specializované. Vedle stylistiky obecné by uživatelé jazyka jistě uvítali i stylistiky pro novináře, pracovníky nakladatelství, učitele, lektory, právníky atp. Navíc tu zůstává potřeba stylistiky teoretické, která by kriticky shrnula vývoj teorie a metodologie stylu doma i za hranicemi. I k řešení těchto úkolů dílčích a speciálních však přispěla Stylistika češtiny měrou nemalou.

[1] J. Chloupek — M. Čechová — M. Krčmová — E. Minářová, Stylistika češtiny, SPN, Praha 1990, 294 s.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 3, s. 145-148

Předchozí Eva Macháčková: Stereotypní spojovací prostředek s tím, že

Následující Eva Macháčková: Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu