Časopis Naše řeč
en cz

Znovu o ČJL

Eva Hošnová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Český jazyk a literatura, náš nejznámější a nejrozšířenější časopis, jenž se věnuje nejen výuce češtiny na základních a středních školách, ale i popularizaci badatelské činnosti bohemistů mezi širší učitelskou veřejností a aplikaci získaných poznatků v praxi, si i v posledních dvou letech uchoval svou tematickou pestrost. Pokusíme se krátce informovat o těch příspěvcích, které byly na stránkách tohoto časopisu otištěny v létech 1996–1998 a které podle našeho názoru mohou být podnětné i pro lingvisty zabývajícími se výzkumem českého jazyka a jeho fungováním.

[43]Otázkám jazykovým je věnováno několik příspěvků. J. Hrbáček ve svém článku Klasifikace vedlejších vět (1996–1997, s. 59–68) podává přehled o tom, jakým způsobem a na základě jakých kritérií jsou tříděny věty vedlejší v našich základních syntaktických příručkách od dob Gebauerových. Dochází k závěru, že existuje zhruba pět základních hledisek: 1. funkční – vychází z poznatku, že věta vedlejší má funkci větného členu, 2. slovnědruhové – dělí věty vedlejší na substantivní, adjektivní, adverbiální, popř. zastupující infinitiv, 3. klasifikace podle formy – vedlejší věty spojkové a vztažné, 4. sémantické – a) podle obsahového poměru vět (věty obsahové a doplňovací); b) podle mezipropozičních vztahů, 5. klasifikace smíšená – Bauerovo třídění. Ke každému typu klasifikace připojuje autor stručný komentář.

Problematice větné skladby se věnuje také E. Hošnová (O vztahu predikace, 1996–1997, s. 100–105). Vychází z vymezení pojmu predikace, jak je podáno v našich reprezentativních syntaxích, a za základní znaky predikace považuje větotvornost/nevětotvornost a syntagmatičnost/nesyntagmatičnost. Podle realizované formy predikace se snaží postihnout, jaký je vztah mezi větou a výpovědí (výpověď chápe jako základní jednotku komunikace, která bývá formálně vyjádřena větou, avšak může být vyjádřena i jinými funkčně rovnocennými formami).

Syntaxí se také zabývá L. Zimová, a to především z pohledu školské výuky (Vyjadřování větných členů infinitivem jako problém didaktický, 1997–1998, s. 205–211). Poukazuje na to, že v hodinách češtiny není věnována dostatečná pozornost sekundárním větněčlenským funkcím, které plní infinitiv. Proto činí žákům (i studentům) potíže analýza složených větných členů, především těch, jejichž komponentem je víceslovný infinitiv (vzít v úvahu apod.). Nejen pro tyto typy, ale i pro konstrukce typu být spolehlivý, být nevoják navrhuje zavést pojem slovesně-jmenný infinitiv a pojem přísudek jmenný se sponou (analytický predikát) nahradit termínem slovesně-jmenný přísudek.

Tvoření slov a výzkumu, zda (a do jaké míry) dokáží žáci středních škol porozumět slovotvorným postupům a popsat je, je věnována stať M. Čechové Prefixace a kompozice v lingvistické teorii a školské praxi (1996–1997, s. 13–18). Autorka nejprve charakterizuje pojmy derivace, kompozice a prefixace, poukazuje na to, že prefixace je přechodným typem mezi derivací a kompozicí, a v této souvislosti připomíná i Trávníčkovo pojetí, který prefixaci chápal jako jeden z typů kompozice. Prefixace dělá potíže i ve výuce českého jazyka, a proto závěrem navrhuje M. Čechová metody, jak vést žáky k úspěšnějšímu rozlišování derivátů a kompozit.

Stranou pozornosti časopisu nezůstávají ani ty lingvistické disciplíny, které až do nedávna byly považovány z hlediska výuky za okrajové; v uvedeném období je to např. rétorika a onomastika.

Jiří Kraus ve stati Několik úvah o úloze rétoriky ve škole (1996–1997, s. 193–199) poukazuje na to, jak výrazně v poslední době vzrostla prestiž pohotového vyjadřování a stala se naléhavou nutnost přesného porozumění obtížnému textu (zákonům, vyhláškám, prováděcím předpisům apod.). Podává zpřesňující výklad výrazu a pojmu rétorika, poukazuje na to, jak závažnou úlohu by měla rétorika v našich školách sehrát (zejména proto, že v popředí jejího zkoumání je text jako celek, jeho kompoziční uspořádání, funkce, ale i znalost argumentace a zřetel k porozumění a výkladu textu vůbec). Podnětná je jeho úvaha o tom, že právě rétorika by mohla (měla) najít uplatnění ve výuce všech vysokoškolských studentů, a to i oborů nefilologických.

Problematice vlastních jmen jsou věnovány hned dva příspěvky: články M. Knappové Osobní jméno jako fenomén sociolingvistický (1996–1997, s. 52–59) a G. Janů Motivace [44]výběru rodných jmen, zvláště dnešních žáků (1997–1998, s. 161–166). Obě autorky poukazují na to, že osobní jméno má komunikativně-pragmatickou hodnotu a že jeho volba je podmíněna jak činiteli jazykovými, tak i mimojazykovými. Motivy, které vedou rodiče k výběru rodných jmen dětí, jsou různé a do jisté míry dobově proměnlivé (tak např. dnes hraje velkou roli líbivost a módnost, dříve spíše motivy náboženské nebo výběr podle jména světce, jež je uvedeno v kalendáři na den narození dítěte).

Specifickým typům komunikace se věnují příspěvky I. Kolářové, I. Bozděchové a S. Machové.

I. Kolářová v článku Opakovaný výskyt slova to v mluvených projevech (1996–1997, s. 166–170) uvádí, že slovo to funguje jako univerzální zástupný výraz, kterého využíváme jako prostředku návaznosti, ale i úspornosti a jako výplňkového prostředku při hledání nejvhodnější formulace; v postavení atributu má funkci identifikační a zdůrazňovací. Analýzou příkladů, ve kterých zájmena to není užito jednoznačně a interpretace z hlediska posluchače je ztížena, dokládá, že je nutno zamýšlet se nejen nad obsahem, ale i nad formou. Výstavbě mluvených projevů věnuje též pozornost v článku Výrazy víš, chápeš, rozumíš v souvislých textech (1997–1998, s. 216–221). Ukazuje, s jakými postoji je užití těchto výrazů spjato (vysvětlení, objasňování, vyjádření naléhavosti, ověřování apod.).

I. Bozděchová (O počítačové češtině a komunikaci, 1996–1997, s. 109–115) stanovuje základní aspekty komunikace ve třech oblastech: mezi uživateli počítačů, v komunikaci prostřednictvím počítačů a s počítačem.

S. Machová (Lingvistické aspekty dialogu o významu, 1997–1998, s. 22–30) charakterizuje dialog o významu jako dialog, jehož tématem je zjistit (upřesnit) význam jazykového výrazu užitého produktorem. I když tato problematika má i aspekty psychologické, sociologické a pedagogické, autorka se zaměřuje převážně na otázky lingvistické. Zabývá se popisem situací a příčin, za nichž může být dialog o významu otevřen, a popisuje komunikační strategii účastníků. Je nepochybné, že je důležité naučit žáky a studenty, ale i širší veřejnost vést právě tento typ dialogu.

Několik příspěvků se také vztahuje k problematice fungování jazyka v specifických komunikátech. V. Mertlíková a J. Zeman (Vztah verbální a neverbální složky komiksu, 1996–1997, s. 8–13) poukazují na to, že neexistuje ucelená teorie komiksu a není ustálena ani terminologie. V popředí jejich pozornosti je pak analýza jazykové složky a její vztah ke složce grafické (jejich vzájemná propojenost) a zajištění soudržnosti.

Zkušená stylistka A. Debická ve svém článku K výstavbě knihy Jiřího Koláře Prométheova játra (1950, 1991) (1997–1998, s. 4–11 a 62–67) analyzuje tento soubor básnických a prozaických textů z pohledu lingvistického. Za jeden z dominantních postupů uplatněných v knize považuje intertextové navazování a dokládá, jak se v tomto díle uplatňují jeho základní typy, jako je aluze, citát nebo strukturní transformace, jak pomocí nich J. Kolář vytváří zcela osobitý žánr, zvaný proláž.

V některých číslech časopisu jsou podány i závažné náměty k diskusi. Jeden z nich přináší článek M. Čechové Některé aspekty tvorby a změn lingvistické terminologie (1997–1998, s. 12–16), který se zabývá termíny jako prostředkem fixace pojmu, usnadňujícího metatextové/metařečové vyjadřování. Terminologie ve škole je do jisté míry vázána na terminologii vědeckou, nemůže však být jejím prostým převzetím. V současné době, kdy dochází k výrazným [45]změnám v lingvistické metodologii, se jeví jako velmi naléhavá potřeba kolektivního zpracování školské terminologie.

Zajímavým diskusním okruhem by jistě byly i otázky spojené s maturitními zkouškami. První podnět k nim dává V. Stanzel v příspěvku Maturita z češtiny (1997–1998, s. 173–178). Potřeba diskuse je o to naléhavější, že i sám autor, profesor na gymnáziu, také zaměřuje pozornost převážně na literární složku, zatímco jazyková zůstává na okraji jeho pozornosti, což nepřímo vypovídá i o vyučování českému jazyku na našich středních školách.

Odezvu také jistě nalezne Memorandum členů katedry bohemistiky PdF MU v Brně (1996–1997, s. 145), vybízející k diskusi o fungování spisovné češtiny, o jazykové kultuře a jazykovém chování. Volně s ním souvisí i laskavý článek V. Styblíka Několik vzpomínek a poznámek ke kultuře mluvených projevů, konfrontující dobu autorova dětství s dobou dnešní a zamýšlející se nad faktory ovlivňujícími jazykovou kulturu dnešních mladých lidí.

Náš stručný přehled nemohl upozornit na všechny příspěvky uveřejněné v těchto dvou ročnících. Doufáme však, že podnítí další odborníky, aby i oni věnovali pozornost školské problematice. Vždyť právě škola je tím prostředím, kde se formuje jazykové chování a odkud si občané odnášejí trvalé poznatky o jazyce.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 1, s. 42-45

Předchozí Marie Čechová: Rétorika s nadhledem

Následující Jiří Kraus: Vyšla nová učebnice české stylistiky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1