Časopis Naše řeč
en cz

Rétorika s nadhledem

Marie Čechová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jiří Kraus v knize Rétorika v evropské kultuře (Academia, Praha 1998, 182 s.) studuje pohyb mezi obory zabývajícími se vztahy mezi člověkem a společností a jejich sdělováním.

Čtenář může sledovat vznik a vývoj různých disciplín zabývajících se jazykovou komunikací a vývoj jejich hranic, nejen tedy proměnu obsahu a postavení rétoriky v dějinách. Spolu s autorem čtenář prochází dvaapůltisíciletou evropskou (a zčásti asijskou) civilizací (od 18. st. i americkou) a je svědkem proměn ideálů a cílů politických a kulturních, projevujících se různým chápáním (a hodnocením) rétoriky, a to od jejího nejširšího vymezení jako vědecké i praktické disciplíny, zahrnující lingvistické a stylistické aspekty řečové kultury, ale i její aspekty filozofické, logické, hermeneutické i psychologické, až k nejužšímu čistě utilitárnímu pojetí rétoriky (zaměřené výhradně na přípravu veřejných mluvených projevů politických nebo soudních, ev. na pouhý soupis tropů a figur užívaných v projevu).

J. Kraus provází čtenáře historií rétoriky, chápané střídavě jako nezbytná součást kultivace člověka, jeho výchovy k účinnému morálnímu jednání, a jako výhradní prostředek řečové schopnosti demagogie, klamání, nátlaku a manipulace s auditoriem (např. podle filozofa T. Hobbese je rétorika politickým nástrojem sloužícím boji o moc, proto je pro všechny druhy států hrozbou). Takto pojatá rétorika, rovněž rétorika pojatá jako nástroj pouze pedanticky vymáhající stanovené řečové normy i rétorika jako dekorativní samoúčelná hra bývá častým terčem kritiky.

Představovaná kniha navazuje na starší autorovo dílo Rétorika v dějinách jazykové komunikace (Academia, Praha 1981) a na další jeho práce, z nichž bych především vyzvedla předmluvu k Základům rétoriky (Quintilianus, Odeon, Praha 1985). V porovnání s první knihou je v druhé nahlížena rétorika ze širšího kontextu společenského, zvláště je důkladně propracována méně známá rétorika doby střední (do 18. st.).

V knize čtenáře nepochybně zaujmou výklady vztahů rétoriky k disciplínám studujícím různé stránky komunikování, především k těm, jež se zabývají argumentací tak, jak se uplatňovala v průběhu historie. Tak Aristoteles pomocí dialektiky a rétoriky dospívá k hledání pravdy při uplatnění dvou základních myšlenkových postupů, dedukce (sylogismu) a indukce; sylogismus (usuzování z obecného na konkrétní) považuje za základní. Způsob argumentace je podle něho záležitostí věcného obsahu, uspořádání projevu i stylizace (ta má být uměřená). Cicero pak shrnuje dosavadní poznání, že úkolem řečníka je vyhledat téma a zdůvodnit řeč, rozdělit téma a uspořádat argumenty a náležitou slovesnou podobu projevu – takto připravenou podobu uchovat v paměti a působivě ji přednést. Z pozdějších teoretiků (18. st.) uveďme skotského ekonoma A. Smithe, chápajícího rétoriku jako obor pěstující schopnost hledat civilizované alternativy proti barbarskému násilí, a to pomocí logické argumentace, ale i Španěla G. Mayanse (18. st.), podle něhož přesvědčivost argumentu nespočívá ani tak v propozičním obsahu jako v přiměřeném a dekorativním způsobu jeho vyjádření (srov. s tím obecné přesvědčení, že stylizace a před[40]nes přitahují k sobě někdy větší zájem než sám obsah řeči). Z 20. st. připomeňme např. autorův výklad o teorii argumentace v díle Ch. Perelmana, L. Olbrechtsové-Tytecové a S. Toulmina (v konfrontaci s R. Descartem) – výroky jsou pravděpodobné a přijatelné, prokáže-li se jejich oprávněnost v procesu komunikace konsenzem zúčastněných partnerů.

Soustavně je v knize sledováno místo a hodnocení rétoriky v systémech různých filozofických směrů a jednotlivých filozofů, počínaje stoiky, vymezujícími rozdíl mezi dialektikou – pohybující se v oblasti nezvratných soudů – a rétorikou, vyhledávající to, co se jeví jako pravděpodobné. Kniha tak čtenáři umožňuje poznávat vztahy mezi filozofií a rétorikou, od respektujícího poměru přes nedůvěru (Descartes) až k jejímu odsouzení jako nástroje podvodu a klamu u J. Locka. Nepřehlédnutelné jsou názory už nejstarších řeckých filozofů. Např. sofista Protagoras uvažuje o tom, že člověk je mírou všech věcí, přitom o každé věci platí dvojí protikladné tvrzení, řečník pak musí být schopen slabší výrok učinit silnějším. Příznačný je i postoj Platonův v dialogu Gorgias: člověk nevědoucí se stává přesvědčivějším než člověk vědoucí, ale i opačné mínění Isokratovo, jež představuje anticipaci budoucí teorie komunikace v tom, že zdůrazňuje výchovu dokonalého řečníka, který se dobře a přesvědčivě vyjadřuje a je morálně vyspělou osobností. Obdobný názor na rétoriku nacházíme i u Cicerona, který považuje řečnictví za nejvyšší formu lidských schopností a za nejdůležitější složku politické praxe: umění řeči předpokládá ovládnutí výsledků poznání, především filozofie.

Z Krausovy knihy se čtenář dozvídá, jak z novodobých učenců filozofii rétoriky propracovával např. F. Nietsche. Podle něho je vědomí závislé na jazyce, klasické vzdělání kulminuje schopností dobře se vyjadřovat; nikdy však nejsme schopni vyjádřit skutečnost plně, proto existuje možnost většího počtu oprávněných interpretací; pravdivost a smysl projevu je třeba poměřovat nikoli objektivně, ale z hlediska účastníků komunikace.

Neméně zajímavě jsou v knize podány přehledné klasifikace soudobých věd i členění žánrů rétoriky. Např. učenec vrcholného středověku Dominik Gundissalinus (12. st.) dělí tzv. světské vědy (ovládané rozumem) na výmluvnost a moudrost. Výmluvnost dále člení na gramatiku, logiku, rétoriku a vymezuje je takto: jak správně psát a napsanému rozumět; jak definovat a klasifikovat pojmy, jak argumentovat (s cílem odlišit pravdu od lži); jak přesvědčovat.

Rétorika se členila nejprve na oblast politickou a soudní, k nim se připojila oblast příležitostných projevů oslavných, dále k nim přibývaly řeči pohřební, uvítací, proslovy svatební, děkovné, korunovační, od počátku křesťanství pak i kázání.

Díky četbě Krausovy Rétoriky tak čtenář dospívá k závěru, že k rétorice se řadila produkce i recepce mluvených projevů monologických, ale i dialogických stejně jako projevů psaných (především se pěstovala korespondence). Od starověku trvající propojení rétoriky a poetiky, vycházející z představy o společné funkci projevu sdělit, zaujmout, pobavit, podnítit k činu, se přerušuje až v období romantismu, kdy jeho poetika rozbíjí ustálené kánony. Rovněž ztotožnění, ev. zahrnutí stylistiky pod rétoriku trvalo dlouhá staletí, teprve 20. st. pozměnilo vztahy mezi oběma disciplínami, resp. tyto vztahy obrátilo. Rétorika se nyní častěji považuje za součást stylistiky.

Za zmínku stojí také autorovy postřehy o tom, jak se stěhovala v průběhu času centra rétoriky (její teorie i praktické pěstování) – ze Sicílie do Athén, Říma, do oblasti Byzance, odtud do Ruska (vyniklo za Lomonosova a znovu ve 20. st. – formální škola a M. M. Bachtin), do Francie, Španělska, Skotska, do Anglie, Německa, v 18. st. i do Ameriky.

[41]Do rámce vývoje evropské rétoriky autor vhodně zapojil i českou rétoriku a působení jejích osobností, Jindřicha z Isernie (13. st.), Mikuláše Dybína (14. st.), písaře Prokopa, J. Blahoslava, B. Balbína. Zevrubně posoudil přínos J. A. Komenského (Zpráva a naučení o kazatelství) a J. Jungmanna (Slovesnost). Komenského rétorika v souladu s jeho koncepcí jazykového vyučování vychází ze sepětí věci, myšlenky a slova; v rétorice se spatřuje prostředek sloužící službě boží. Podrobně se Komenský věnuje vyhledávání tématu, jeho rozvržení a uspořádání. Mnohé zásady a výklady ze Zprávy a naučení jsou bezesporu dnes plně aktuální (mluvit bez ostychu, otevřeně, živě, s vnitřním zaujetím, vyzdvihovat věci podstatné…).

Se zájmem jsem očekávala, jak posuzuje v kontextu vývoje J. Kraus Jungmannovu Slovesnost: „Jungmannovy promyšlené a pečlivé klasifikace v mnohém předjímají pohled jazykovědy a stylistiky 20. st. na jazykový diskurz a na jeho funkce v moderní komunikaci.“ (s. 150). S jeho stanoviskem se plně ztotožňuji. Ve své poslední knize (Komunikační a slohová výchova, ISV, Praha 1998) jsem totiž výklady o Jungmannově Slovesnosti zakončila takto: „Jak je zřejmé, existuje nepochybně návaznost české stylistiky, rétoriky i teorie jazykové komunikace a vyučování literatuře a slohu na Jungmannovu Slovesnost … lze snad říci, že Slovesnost předznamenala další vývoj řady filologických disciplín a vyučování slohu.“ (s. 19–20).

Zamyslíme-li se s knihou J. Krause nad rétorikou a jejím místem v kultuře z pohledu výchovného, můžeme tvrdit, že dějiny rétoriky jsou v jistém smyslu dějinami vyučování slohu, neboť rétorika směřovala k cíli, jak přivést mládež ke kultuře projevu; schopnost výstižně komunikovat byla pokládána za základ jakékoli intelektuální činnosti. Autor nás provází historií výuky řečnictví, sledujeme probírání různých stránek produkce i interpretace jazykových projevů. Seznamujeme se s učebnicemi rétoriky, jimiž celá staletí putovaly přejímané výklady antických autorů a lišily se převážně jen akcentem na tu či jinou složku výkladu.

Učitele a teoretiky vyučování slohu může např. zaujmout připomínaná teze sofistů o naučitelnosti slohu (tu sdílíme, míníme-li objektivní sloh funkční), ústřední místo péče o jazykovou výchovu ve spisech helenistických učenců, vymezení stylu jako výběru a uspořádání jazykových prostředků už u sofistů před začátkem nového letopočtu i jejich soustava nových školních cvičení na vypracování přesvědčivého diskurzu. Dočítáme se, že humanisté rétoriku zařazovali do soustavy oborů, na nichž spočívá evropské školství. L. Valla (15. st.), reformátor univerzitní výuky trivia, v rétorice staví na nejvyšší místo úzus přirozené mluvy, a to nad logickou správnost i nad nápodobu vzorů. Rétorika zaujímá centrální postavení i v Erasmově programu školní výchovy – základní pracovní metodou mu je četba a výklad textu: po studiu gramatiky by měl student zvládnout rétoriku, tj. stylizaci, rozvíjení tématu, konstrukci důkazů, znalost tropů a figur.

Zásluhu Krausovy knihy spatřuji v tom, že nás v dějinných souvislostech seznamuje s osobnostmi, jejichž názory nás leckdy překvapují moderností pohledu na jazyk a řeč. Připomeňme např. Augustinovu koncepci jazykového znaku, vycházející z rozlišení stránky sémantické a dianoetické, respektující dvě opozice: vztah duchovního a materiálního, vztah mezi výrazem a označovanou věcí; dále jeho přesvědčení o dialogickém charakteru řeči, vyplývajícím z toho, že žádná promluva neexistuje jinak než jako výzva k následným řečovým aktům (s. 67) nebo Du Marsaisův popis jazyka (18. st.) jako funkčně vyváženého systému či Fontanierův výklad o slovu a jeho významu i jeho výklad příčin vzniku a účelu tropů a figur.

[42]V závěru autor dospívá až k současnému stavu vývoje vztahu mezi rétorikou a filozofií. Zabývá se např. osobností francouzského vědce Jacquesa Derrida, jeho filozofií dekonstrukce, jež obsahuje myšlenku, že „jazyky evropského typu logiku určitého vidění světa nejen vytvářejí, ale také se podílejí na jejím zkreslování“ (s. 162). U amerického filozofa jazykové komunikace McKeona vyzdvihuje J. Kraus myšlenku, že žádný text nemá svůj inherentní význam, ale je zdrojem rozporných interpretací (s. 156) a že jazyková mnohoznačnost je předpokladem následné diskuse a odhalení dosud neznámých skutečností. Čteme-li, že pro tohoto badatele je cílem výuky filozofie, jejíž součástí je rétorika, výchova mravných a citlivých lidí schopných smysluplné a kooperativní komunikace, vybavíme si bezděčně zásady Kvintilianových Základů rétoriky. Ostatně čtenář se průběžně a znovu v Krausově rétorice přesvědčuje o tom, že antičtí filozofové a rétorové položili pevný základ evropské i americké kultury.

Ilustrační příklady z knihy J. Krause zřetelně naznačují, že leckdy učenci staršího období přinesli mnohé poznatky, jež upadly v zapomnění, takže pozdější badatelé objevují dávno objevené. Znovu se tak ubezpečujeme v tom, že je užitečné velmi pečlivě studovat historii vlastního oboru i oborů příbuzných.

Četba této poučné knihy je náročná (nejen pro množství fakt a bohatou různojazyčnou terminologii), ale zároveň podnětná: se zaujetím sledujeme osud idejí, jejich stěhování a proměny v čase a u různých směrů a autorů, střídavé poklesy v hodnocení rétoriky (zvl. filozofií 17. st.) a na druhé straně vyzdvihování jejího významu.

Nově vydaná práce J. Krause završuje zatím autorovo dosavadní systematické bádání věnované rétorice, svým širokým záběrem do jisté míry supluje i dějiny jazykovědy. V tomto díle autor zúročil však i svůj široký kulturní rozhled, především rozsáhlé znalosti v oblasti humanitních věd.

Autorovým zadostiučiněním může být ta skutečnost, že ožívá všeobecný zájem o rétoriku, a to i v komunikační praxi, neboť veřejnost si konečně začíná uvědomovat pod tlakem potřeby to, co už starým teoretikům a praktikům rétoriky bylo dávno jasné.

Úhledná kniha J. Krause je vybavena jmenným rejstříkem, podrobnou bibliografií. Autorovi je možné doporučit, aby knihu v dalším vydání doplnil věcným rejstříkem.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 1, s. 39-42

Předchozí Milan Malinovský: Před Kristem, nebo před naším letopočtem?

Následující Eva Hošnová: Znovu o ČJL

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1