Časopis Naše řeč
en cz

Nad jednou německou učebnicí češtiny

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Mnichovské nakladatelství Otto Sagner vydalo v r. 1997 1. díl německy psané učebnice češtiny, určené především německým studentům slavistiky. Její autor Bohumil Jiří Frei působil dlouhá léta jako lektor češtiny na mnichovské univerzitě a své letité zkušenosti lektora se nakonec rozhodl publikovat v rozsáhlé učebnici, rozvržené do tří svazků, již nazval TSCHECHISCH gründlich und systematisch. O jejím prvním dílu, který máme k dispozici, tu chceme podat zprávu.

Učebnice vychází v již etablované řadě knižních monografií z produkce západní slavistiky, nazvané SLAVISTISCHE BEITRÄGE, v jejíž ediční radě je mj. zastoupen i Tilman Berger, někdejší Freiův žák, nyní profesor slavistiky a češtiny na univerzitě v Tübingen, současný přední německý a vůbec západní znalec češtiny a české lingvistiky. Musíme však hned dodat, že Bergerovo členství v ediční radě (v níž je mimo něj zastoupeno ještě sedm dalších filologů) tuto učebnici v její podstatě i jednotlivostech – ke škodě věci – nijak neovlivnilo.

Vzhledem k tomu, že jde o vcelku klasickou učebnici (a cvičebnici zároveň) – jak alespoň ukazuje její první díl –, lze dát autorovi za pravdu v tom, že popis češtiny v učebnici obsažený je – v partiích věnovaných popisu českých hlásek možná někdy až příliš – důkladný.

Na řadě míst poskytuje tato učebnice názorný příklad toho, co si dosud ne vždy dokáže uvědomit i mnohý lingvista. Že přirozený jazyk disponuje mnoha přirozeně respektovanými pravidly, která si rodilý mluvčí tohoto jazyka vůbec jako pravidla neuvědomuje, ba naopak: pokládá tato pravidla za něco naprosto samozřejmého, přirozeného a objektivně daného. Narazí-li však na tato pravidla cizinec, jsou pro něj vždy více či méně obtížnou překážkou, kterou se musí učit zdolávat. O metodách zdolávání těchto „jazykových překážek“ je dosud mezi lingvisty a metodiky jazykové výuky patrně méně jasno a panuje tu patrně méně shod než např. mezi metodiky překážkového běhu.

Začneme-li se studiem cizího jazyka poté, co jsme zvládli relativně úplně svůj jazyk mateřský, existují nejspíš pouze dvě možné cesty, jak se tomuto cizímu jazyku naučit tak, abychom tímto jazykem nemluvili nesrozumitelně, abychom neustále neříkali něco jiného než chceme a abychom nemluvili směšně. Obě tyto cesty jsou značně zdlouhavé a náročné. První z nich je žít řadu let v cizí zemi a dennodenně komunikovat cizím jazykem, tj. hovořit s lidmi, poslouchat je, číst knihy, noviny, sledovat televizi atd. Pouhé žití v cizí zemi nestačí, byť bychom v ní žili celá desetiletí. Druhou cestou, jak dosáhnout relativní dokonalosti v ovládání cizího jazyka, pro většinu lidí daleko přístupnější, zato však mnohem hůře schůdnou, a to ještě jen pro jistý mentální typ, je studium učebnic, konverzačních příruček, slovníků a gramatik cizího jazyka, samozřejmě včetně četby, poslechu a „umělých“ rozhovorů s učitelem.

„Uměle“ zvládnout slovní zásobu je poměrně snadné. Vyžaduje to v podstatě pouze čas a dobrou paměť. Nepoměrně obtížnější je však „umělé“ zvládnutí gramatiky v rozsahu nutném [256]k tomu, abychom netvořili nesrozumitelné a/nebo – z hlediska rodilého mluvčího – směšné věty a konstrukce jako např. Já ti se divím, že u tebe je málo peníze tak namísto Divím se, že máš u sebe tak málo peněz. Anebo: Jsem překvapován, co pro vývoje při vás dojde namísto Překvapuje mě, k jakým událostem u vás dochází.

Z hlediska Čecha je zcela přirozené, že např. říkáme Já jsem to věděl nebo Věděl jsem to. Avšak pro Němce, který se učí česky „uměle“ (ve škole nebo sám doma v Německu), je naopak to, že jednou je tvar pomocného slovesa být ve složeném tvaru minulého času umístěn před l-ový tvar (jsem věděl), jednou za něj (věděl jsem), něco zcela nepřirozeného a – z jiného hlediska viděno – velmi zvláštního a tedy i zajímavého. Jsou-li pak cizinci poskytnuta jasně a přehledně formulovaná pravidla o tom, kdy tvar jsem, jsi před tzv. příčestím minulým předchází a kdy ho následuje, má tento cizinec šanci zvládnout dané pravidlo mnohem rychleji, než kdyby se mu učil přirozeně. Potíž je v tom, že naše dosavadní gramatiky většinou v podobných případech dostatečná pravidla neposkytují.

Autor posuzované učebnice je původem Čech, lingvista žijící a vyučující dlouhou dobu v Německu, a v řadě případů je si toho, nač zde poukazujeme, vědom. Podává proto ve své učebnici např. zmíněná pravidla o pozici tvarů jsem, jsi jakožto součásti složeného tvaru minulého času (préterita). Stejným způsobem se však chovají i jiné tzv. příklonky, např. zvratné se, si: Já se ti divím : Divím se ti. Bylo by proto možná vhodnější podat pravidla o pozici příklonek souhrnně.

Zmíníme se v daných souvislostech ještě jen o jedné „drobnosti“. V tzv. obecné češtině, tj. češtině nespisovné, avšak obecně rozšířené v běžné mluvě všech sociálních a vzdělanostních vrstev Čechů po celém území Čech (ne však Moravy), užíváme ve druhé osobě přísudku jmenného se sponou tvar si nebo seš na místě spisovného jsi, např. Ty si/seš dneska doma? Ty si/seš šikovnější. Hovoříme-li o podobných obecněčeských tvarech, je nutné si uvědomit a přiznat si, že těchto tvarů skutečně všichni (až na opravdové výjimky) obvykle užíváme, nehovoříme-li formálně při formální příležitosti. Nejde tu ani o jev úzce nářeční, ani o jev sociálně podmíněný, ani o nějakou „pokleslou“ mluvu. Obecněčeského tvaru seš, jak velmi vhodně upozorňuje autor posuzované učebnice, se však užívá pouze tehdy, nejde-li o složku minulého času; ve složeném tvaru 2. os. minulého času nelze ani v obecné češtině užít tvaru seš, tedy nelze např. říci *Ty seš už přišel? (hvězdička značí negramatičnost dané věty). Co je pro Čecha samozřejmost a pro českého lingvistu zajímavá zvláštnost, je pro cizince učícího se češtinu důležitá praktická informace.

Pozitivní je na Freiově učebnici také to, že dosti důsledně přihlíží právě ke zmíněné obecné češtině, což většina učebnic češtiny pro cizince z málo pochopitelných důvodů bohužel nedělá. A tak autor oprávněně lamentuje nad tím, že cizinec, který se učí a je učen podle těchto učebnic, se pak v Česku zoufale ptá, „proč v Česku nikdo nemluví tak, jak se to cizinec naučil“. V této souvislosti však ne vše můžeme na posuzované učebnici pochválit a některá autorova stanoviska, jak ještě dále ukážeme, pokládáme dokonce za zcela neopodstatněná, subjektivistická a nesprávná.

Učebnice češtiny od B. J. Freie obsahuje i řadu nesporných omylů a chyb, svědčících o tom, že autor již dlouho nežije v Česku a všechny normy současné češtiny ne vždy dobře ovládá. Právě na tyto omyly a chyby se nyní chceme zaměřit, mj. i proto, aby v případném dalším vydání této v mnoha ohledech cenné učebnice mohly být odstraněny.

Velkým problémem snad všech dosavadních učebnic cizích jazyků i gramatik – navzdory veškeré orientaci soudobé lingvistiky na výzkum dialogu a textových struktur – je nedostatečný [257]nebo zcela chybějící výklad o způsobech pozdravů, které se mezi jazyky často velmi liší. Odlišnostmi mezi němčinou a češtinou ve způsobech pozdravů byl snad také Frei sveden k chybnému tvrzení, že pozdrav Čau se užívá pouze při loučení (Abschiedsgruß), jak je tomu u německého Tschüß. V této souvislosti je na místě upozornit i na to, že pozdrav Nazdar v současné češtině rozhodně není rozšířen ani mezi mládeží, jak tvrdí Frei, ani mezi lidmi starší či střední generace, kteří si navzájem tykají. Ani pozdrav Dobré ráno není zcela běžný tak jako v němčině nebo angličtině a zřejmě nepatří k pozdravům, které bychom mohli označit za „familiární“ (s. 135). Češi, kteří si vykají, se – jak doufám každý Čech potvrdí – běžně zdraví pozdravem Dobrý den i časně ráno (stejně jako Francouzi: Bon jour), což je mezi Němci naprosto neobvyklé. Ti se naopak zdraví běžně pozdravem Morgen i těsně před polednem (stejně jako Angličani: Good morning).

Sotva také platí, co autor tvrdí o konkurenci odpověďových výrazů Jo a No, užívaných v hovorové češtině. Podle Freie výraz Jo v poslední době silně ustupuje ve prospěch výrazu No, který se stává nejobvyklejším výrazem přitakání. Může být pravda, že odpověď No (či ) je v současné češtině častější než Jo (či ) (bude ovšem obtížné toto tvrzení objektivně dokázat), a je třeba autorovi za upozornění na tento jev vyslovit uznání. Zejména cizinec by měl vědět, že německému Ja nebo anglickému Yes neodpovídá v češtině jenom Ano. Avšak mezi oběma těmito výrazy je nepochybně rozdíl významový, který způsobuje, že tyto výrazy v mnoha případech buď vůbec nejsou zaměnitelné, anebo nejsou zaměnitelné beze změny smyslu daného přitakání. Např. po částici ale nebo no může následovat pouze jo, nikoli no: Ale jo. No jo. (nikoli *Ale no. *No no); podobně i pouze To víš že jo. (nikoli *To víš že no.). Zdá se, že výrazu Jo užíváme přednostně až noremně tehdy, chceme-li pouze kladně odpovědět na dotaz. Naproti tomu výrazu No užíváme tehdy, jestliže chceme naše přitakání navíc nějak subjektivně zhodnotit, např. chceme-li potvrdit něčí předpoklad. Např. Ty už jsi hotov? No. Tento význam odpověďové částice No se formálně projevuje její intonací: při jejím vyslovení hlasem neklesáme jako při vyslovení odpověďového Jo, nýbrž hlas zůstane „váznout“, jako bychom měli v řeči pokračovat.

V partii o tzv. domácké podobě osobních jmen (hypokoristik) autor uvádí některá hypokoristika pro nás neobvyklá, např. Česta za Ctirad, Prokša za Prokop (s. 267), Váša za Václav, neuvádí však zcela běžná hypokoristika jako Mirek, Vašek, Pepík, Láďa, Jirka, Franta aj. Nesouhlasí také autorovo tvrzení, že u mužských jmen se hypokoristik užívá zcela obecně a úřední formy se užívá pouze u zcela nového jména, u nějž se ještě hypokoristikum nevžilo. Avšak např. jmen Karel, Petr, František se zcela běžně užívá vedle hypokoristik Kája, Péťa, Fanda aj.

Pokud jde o věci morfologické, autor sice na jedné straně záslužně upozorňuje na rozdíly mezi spisovnou a obecnou češtinou, na druhé straně však některé základní a velmi frekventované tvary obecné češtiny opomíjí. Je to především krátké i v koncovce 3. os. plurálu typu prosit, trpět, sázet a dělat: oni proseji, trpěji, sázeji, dělaji.

Nevím, jak rozumět Freiově formulaci, že české zájmeno jej se v „lidové češtině užívá pouze s předložkami“ (s. 234), jestliže patrně ví, že se česky neříká např. na jej, nýbrž na něj. Zato zmiňuje tvary jako naň, oň, proň, zaň a říká o nich, že jsou knižní. Avšak jako knižní se v současné české lingvistice označují i prostředky současné češtiny, jichž se poměrně běžně užívá pouze či převážně v psaných textech nebo ve formální mluvě, např. přechodníkové tvary. Tvary oň, proň, veň, zaň, pokud jsou dnešní mladší generaci Čechů vůbec srozumitelné, lze pokládat za typické knižní archaismy, s nimiž by snad německé studenty slavistiky nebylo třeba ani zatěžovat.

[258]Zkrácené tvary příčestí minulého slovesa číst, z něhož je vypuštěno kořenné -e-, tedy čtla, čtlo, čtli atd., lze sotva pokládat za obecněčeské (s. 239).

Mnoho nepřiměřených tvrzení nalézáme také v partiích o krácení vokálů. Sotva lze např. tvrdit, že tvar žabám se vztahuje pouze na zvířata (auf Frösche), zatímco tvar žábám pouze na dívky, nebo že tvar krávám se užívá pouze jako nadávka (s. 245), zatímco o zvířatech platí pouze tvar s první krátkou samohláskou kravám.

V partiích o konkurenci pádových koncovek nalézáme mj. některé kuriózní tvary, jako lok. sg. suše (od sucho; tedy např. na suše, vedle na suchu), mokře (od mokro: tedy např. v mokře vedle v mokru).

Z výkladů na s. 256–7 vyplývá, že dokonavá slovesa uvidět, uslyšet se jen zřídka užívají v minulém čase (uviděl, uslyšel), což je tvrzení, které nás značně překvapilo. Zběžným zahledáním v našem malém počítačovém korpusu literárních textů jsme si ověřili náš předpoklad, že toto Freiovo tvrzení neplatí, neboť v několika nerozsáhlých knihách jsme nalezli vždy řadu těchto tvarů.

Udivuje i tvrzení, že tázací výrazy nač, oč, zač jsou kladeny vedle proč a tvrdí se o nich, že jsou „ve všech jazykových vrstvách živé“ (s. 266). To by však patrně muselo znamenat, rozumíme-li dobře výrazu „in allen Sprachschichten“ a výrazu „živé“ (lebendig), že stejně jako proč jsou i tázací výrazy nač, oč, zač běžně užívány i v obecné češtině, což rozhodně není pravda. Dokonce i v psaných spisovných textech jsou tyto tvary méně běžné než analytické na co, o co, za co. Např. v knize projevů V. Havla jsme nalezli třikrát výraz na co a pouze jednou výraz nač, v románu M. Kundery Nesnesitelná lehkost bytí jsme nalezli šestkrát na co a jen jednou nač.

Autor někdy zachází při výkladu morfologie do takových detailů, že to budí značné rozpaky. Sotva lze např. vyslovit souhlas s autorovým nápadem upozorňovat německé studenty slavistiky na to, že lze – byť za zvláštních komunikativních okolností a s žertovným záměrem – užít výrazu náklaďáče, např. ve větě Chceš mě zajet, náklaďáče? (s. 284).

Zajímavé a užitečné je autorovo upozornění na jeden intonační jev současnosti. Jde o přesouvání přízvuku z předložky na první slabiku následujícího substantiva, např. vlak do Párdubic, na Šúmavě (čárkou nad a, u tu označujeme přízvuk). Nemyslím si však, že je to intonace, která v běžné mluvě převládá u většiny obyvatel Prahy i některých jiných oblastí, jak tvrdí Frei. Jde spíše o jev dnes skutečně velmi rozšířený ve stylizované mluvě televizních hlasatelů, komentátorů apod. Ve škole se přitom snad stále při výuce čtení dbá na to, aby se ve spojení předložky se (zejména méněslabičným) substantivem přízvuk kladl na předložku. Změní-li se však postupem doby tento úzus docela, půjde jen o jednu z proměn jazykové formy, jaké se v každém přirozeném jazyce dějí permanentně a nevyhnutelně. Nad pouhou proměnou formy, nesouvisející s proměnou významu, nebude proto třeba nikterak lamentovat.

Pokud jde o jevy syntaktické (těch v 1. díle není mnoho zastoupeno), je jistě přehnané Freiovo tvrzení, že mnozí mluvčí následujíce německý vzor říkají např. Píšu s tužkou. (namísto Píšu tužkou. – s. 159).

Také v rozsáhlých slovníčcích na začátku každé lekce (počínaje lekcí sedmou; prvních šest jsou tzv. „lekce úvodní“) nalezneme lecjaké kuriózum: výraz matit, snad slangový (autorovi této recenze nehrajícímu šach neznámý) je označen zkratkou VS (volkssprachlich, tj. ‘lidový’), stejně tak flákat se (to je spíše výraz zhrubělý), kos je prý „lidově“ chytrák, dále „lidové“ výrazy jsou prý začundrat si a samča. Bez označení a patrně tedy podle autora neutrální jsou výrazy holka, míca, sadit, volovský, volovina.

[259]Co je však na Freiově učebnici snad nejvíce zarážející, je jeho postoj k prostředkům obecné češtiny a jejím uživatelům. Autor např. píše: „Mnoho českých intelektuálů hovoří německy, anglicky, francouzsky, rusky atd. i v soukromí vždy nejen spisovně, nýbrž nadto i kultivovaně, ba přímo vznešeně. Česky však mluví titíž lidé natolik deformovaně a vulgárně…“ „Tito intelektuálové a s nimi mnozí další Čechové mají ke své mateřštině tentýž vztah jako zamilovaný třináctiletý hoch: Rád by svou zbožňovanou hladil, líbal a objímal, avšak neboť se za to stydí tahá ji za vlasy, nastaví jí nohu a strčí ji do louže…“ Čeština má podle autora nutně zapotřebí reformy, avšak čeští intelektuálové nejsou z citových důvodů ochotni tuto reformu uskutečnit (s. 25). Čeho by se však tato reforma měla týkat, autor neříká. K těmto Freiovým stanoviskům lze snad jen podotknout, že představa o jakési „reformě jazyka“ (nikoli pouze pravopisu) provedené formou příkazů a zákazů je naprosto scestná a nesmyslná. Podrobněji se v této recenzi těmito otázkami ovšem nemůžeme zabývat; existuje k nim ostatně dostatek odborné literatury.

Pokud jde o obecnou češtinu, autor tento termín sice na s. 26 zmiňuje a vysvětluje, dále v učebnici jej však neužívá a namísto něj nejčastěji užívá výrazu „lidový jazyk“. Není přitom jasné, co autor lidovým jazykem vlastně míní. O mnoha běžných prostředcích obecné češtiny (např. vim namísto spisovného vím) se Frei vyjadřuje značně pohrdlivě jako o výrazech „pokleslé mluvy“ či dokonce jako o výrazech „hodných lůzy (pöbelhaft)“. S tímto stanoviskem však nelze souhlasit, neboť odporuje veškerým poznatkům, k nimž lingvistika během tohoto století pracně dospěla.

V souvislosti s četnými nepravidelnostmi a konkurencí koncovek v oblasti konjugace říká Frei, že „nejsou-li ani ve spisovném jazyce obě skupiny III. konjugace jasně odlišeny, pak v jazyce lidovém tu panuje již naprostý zmatek“ (s. 258). To je opět tvrzení nepřiměřené, znevažující celou českou jazykovou situaci. Ta se však od jiných jazyků liší v podstatě jen tím, že vedle jazyka spisovného a dialektů existuje ještě třetí vrstva národního jazyka: obecná čeština. Na ni můžeme mít ten či onen názor, avšak hovořit o zmatku či zmatenosti apod. je nevhodné.

Závěrem lze říci, že četné závažné omyly a neuvážená či přehnaná autorova stanoviska ujímají značně z ceny této nejen v pozitivním smyslu pozoruhodné učebnice, která na mnoha místech přináší zajímavé a značně cenné informace.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 5, s. 255-259

Předchozí Lucie Římalová: Dvě různé podoby B. Němcové v jejích dopisech ženám

Následující Zdeňka Tichá: VII. kolokvium mladých jazykovědců

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1