Časopis Naše řeč
en cz

Dvě různé podoby B. Němcové v jejích dopisech ženám

Lucie Římalová

[Články]

(pdf)

-

Božena Němcová dokázala vytvořit mnoho druhů dopisů a uměla se stylizovat do mnoha podob. Dopisy napsané různým adresátům, ale i v různých obdobích spisovatelčina života jsou často tak odlišné, jako by je ani nepsal stejný člověk. Obzvláště zajímavé jsou z tohoto hlediska dopisy adresované ženám.

Ve čtyřdílných Listech B. Němcové[1] je uveřejněno – včetně krátkých vzkazů a neodeslaných náčrtů – devadesát dva dochovaných dopisů B. Němcové ženám. Představují dosti heterogenní materiál: pokrývají relativně dlouhé časové období (první pocházejí z roku 1844, poslední ze září 1861) a jsou určeny téměř dvaceti ženám, které měly k B. Němcové nejrůznější vztah. Jsou zde dopisy matce, dceři, sestře, přítelkyni, též nakladatelce nebo švadleně. Většina dopisů je psána česky, některé německy.

Odlišné autostylizace B. Němcové bude jistě třeba sledovat v úplnosti, ale i soustředění jen na dva výrazné typy stylizace a dvě nápadně kontrastní spisovatelčiny podoby může přinést zajímavé poznatky:

První podoba B. Němcové je z 2. poloviny 40. let. Je to podoba ženy, která dokáže radit, umí se rozhodovat, ale také květnatě vyprávět a až sentimentálně se svěřovat se svými pocity. To lze ilustrovat na dopisech adresovaných Antonii Reissové (1817–1852), která používala též vlastenecký pseudonym Bohuslava Rajská a později se provdala za F. L. Čelakovského. Pro korespondenci z 2. poloviny 40. let je typické kulaté, uhlazené a uspořádané písmo s rovnými řádky, např. v dopise Kateřině Lauermannové datovaném 25. 2. 1848:

Druhá podoba je z přelomu 50. a 60. let. Je to podoba ženy nejisté, nešťastné, trápené chudobou a nemocí, neschopné uskutečnit i jednoduché úkony. Jako [246]příklad budou sloužit dopisy dceři Doře. Písmo B. Němcové je na přelomu 50. a 60. let zborcené, roztřesené a neuspořádané (srov. v dopise Doře ze srpna 1861):[2]

1. Rádkyně a vypravěčka, 2. polovina 40. let

Řadu rysů charakteristických pro tuto podobu Boženy Němcové má dopis datovaný 8. 7. 1844 a adresovaný Antonii Reissové:

V Praze dne 8ho Srpna 1844

Mnohovážená!

Velice mně milá přítelkyně!

Bolně mě včera vaše slova dojaly, a neustále se v mém srdci ozývají. Vím jak těžko je v té věci radu dáti; ale co mohu a jak myslím, to chci Vám zjeviti; zdali s Vámi nesouhlasím, nuže, odpuste mně.

Je-li to opravdivá láska, ta vášeň, pro kterou člověk na vše, co se v cestu klade, zapomene, jemuž předmět milený jedinkým cílem blahostí jest, je-li to taková láska, jenž pro H- cítíte, tedy jsou moje slova marná; známť touhu po té vnadné růži, pro kterou rády saháme, ať by i trny její nás píchly. Ale je-li to láska, kterou chcete pro vlast, pro naši svatou věc obětovat, cítíte-li v něm jen mučedlníka slovanského národu, pro nějž tak velkou ztrátu my Vámi zde by jsme utrpěli, ó to prosím Vás nečiňte, uchylte se k druhé straně, kde více působiti můžete, kde slávu celého českého národu udržíte, otce rodině a rodinu k radosti otce, a pro svatou naši věc; pomyslete co na té roli pro nás pracovati můžete; víte, že muž byť by sebe slavný byl, nesvede tolik, co rozumná žena, a Vy s Vaším nadáním, tou vroucí láskou k drahé vlasti; když Vy se co skvělá hvězda na té tmavé obzoře objevíte, kdo nebude bažit, by jen jedinký paprslek toho blahodějného světla dosáhl! – věřte, Vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoct můžete. Ve Vás skládají celou svou naději mnozí – mnozí (což jsem ovšem nikdy říci nechtěla) zdali Vy jej neochráníte, kdo by to mohl? aby pro nás nebyl ztracen.–

[247]Co se dotýče bližších okolností, které v domácnost sáhaji, i ty jsou lepší na té straně, což také velká výhoda jest, neb duch tratí sílu, když starost o vezdejší chleb jej tiží.–

Já bych ještě mnoho mohla psát, ale již děti vstávaji, a já musím přestat.

Odpuste mou sesterskou radu, jestli Vás snad bolně dojmula; já psala jen v tom pádu, jestli láska taková, jak jsem zprvu podotknula; jinak ale, zdali opravdivá, pak by ji jen horoucí láska k vlasti přemohla. Já Vás líbám a zůstávám vždy Vaše vroucí přítelkyně

Božena Němcova.

Spalte líst ten. Pište jestli Vám čas dovolí, a dejte líst mému muži.

(Listy I, s. 12–13)

Dopis má promyšlenou stavbu a zachovává formální znaky dopisu, tedy datum, oslovení, pozdrav, podpis atd. Střední, přesvědčovací část je navíc symetricky rámována dvěma omluvami (řádky 6 a 26). Spisovatelka předkládá své rady skromně, bez snahy svůj názor adresátce vnutit.

K přesvědčování adresátky (ke sňatku s F. L. Čelakovským) je využita řada různých prostředků:

1. Pisatelka vyjmenovává rozmanité důvody pro svatbu s Čelakovským. Své argumenty pořádá od nejobecnějších a nejvznešenějších k více a více praktickým. Začíná apelem na abstraktní vlastenectví, pomoc celé vlasti (řádek 13–14: „slávu celého českého národu udržíte“, ř. 14–15: můžete působit „pro svatou naši věc“, ř. 18–21: „Vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoct můžete (…) aby pro nás nebyl ztracen.“). Připojuje konkrétnější možnost zachránit jednu rodinu (ř. 14: udržíte „otce rodině a rodinu k radosti otce“). Nakonec zmiňuje zcela praktické záležitosti týkající se domácnosti (ř. 22–24: „Co se dotýče bližších okolností, které v domácnost sáhají, i ty jsou lepší na té straně, což také velká výhoda jest, neb duch tratí sílu, když starost o vezdejší chleb jej tiží.–“). Zajímavé je, že od abstraktního a vznešeného k praktickému a všednímu je vlastně také (byť třeba bezděčně) organizován celý dopis. Z úvah o lásce a vlastenectví vytrhnou B. Němcovou vstávající děti (ř. 25: „Já bych ještě mnoho mohla psát, ale již děti vstávaji, a já musím přestat.“).

2. B. Němcová užívá též chvály adresátky a zdůrazňuje, že jen A. Reissová může Čelakovského „zachránit“ (např. ř. 16 „Vy s vaším nadáním, tou vroucí láskou k drahé vlasti“, ř. 17 „Vy co skvělá hvězda“ a ř. 21 „zdali Vy jej neochráníte, kdo by to mohl?“).

3. Čelakovského stylizuje do role skvělého, slavného a váženého vlastence (ř. 19 náš pěvec, ř. 19 skvělé slovanské slunce). Oproti tomu student Hroboň za adresátčinu oběť nestojí.

4. Dalším přesvědčovacím prostředkem je stylizace určitého spojenectví žen a vytváření zdání jejich nepostradatelnosti pro muže (např. ř. 15–16: „víte, že muž [248]byť by sebe slavný byl, nesvede tolik co rozumná žena“). Spojenectví „nás žen“ zaznívá i ve větě na ř. 9–10: „známť touhu po té vnadné růži, pro kterou rády saháme, ať by i trny její nás píchly“.

5. Pozornost si zaslouží i řádky 20–21: „Ve Vás skládají celou svou naději mnozí – mnozí (což jsem ovšem nikdy říci nechtěla)“. Ke svým argumentům přidává B. Němcová ještě zmínku o tom, že vlastenecká společnost očekává, že si A. Reissová Čelakovského vezme. Zmiňuje se ale pouze jakoby „mimochodem“, jako kdyby se „přeřekla“. Její „přeřeknutí“ je však napsáno a na adresátku působí.

Dopis Antonii Reissové svědčí o schopnostech B. Němcové radit a přesvědčovat. Jiné dopisy z 2. poloviny 40. let zase ukazují B. Němcovou jako obratnou, někdy i upovídanou a sentimentální vypravěčku. Spisovatelka dokáže psát o všem možném – o své a adresátčině rodině, o dětech a jejich nemocech, o problémech s domácností, o vlastenectví a literatuře. Komentuje spory mezi Havlíčkem a Tylem, sděluje novinky (např. otevření „železné dráhy“ v Praze), popisuje, kde všude byla. Jak je pro dopis typické, přechází volně od jednoho tématu k druhému, vrací se, doplňuje. Pokud se objevuje téma chudoby, je zatím jen okrajové. Tato tematická rozmanitost dopisů z 2. poloviny 40. let však v dopisech z přelomu 50. a 60. let chybí.

B. Němcová opatřuje často své dopisy dlouhými úvody a závěry, vzletnými osloveními, pasážemi, ve kterých se vyznává ze své náklonnosti k adresátce či ze svých pocitů a touhy po klidu (další rys, který dopisy Doře napsané na přelomu 50. a 60. let nemají). Dopisy A. Reissové-Čelakovské obsahují kromě úvodních a závěrečných částí také řadu dalších prostředků (např. oslovení uvnitř textu, otázky, zvolání) sloužících k udržení kontaktu s adresátkou – projevuje se zde to, že dopis je ve své podstatě útvar dialogický, který má nahradit bezprostřední kontakt s adresátem.[3]

Oslovení na začátku dopisu mohou být opatřena i několika přívlastky („Moje drahá vroucně milovaná přítelkyně!“ (Listy I, s. 23), „Má drahá rozmilá přítelkyně!“ (Listy I, s. 61)), či složena z několika částí („Drahá duše! Nejmilejší přítelkyně)“ (Listy I, s. 14), „Mnohovážená! Velice mně milá přítelkyně!“ (Listy I, s. 12)). Když B. Němcová oslovuje adresátku v textu, přidává většinou i přívlastek, např. „má jediná drahá Bohuslavo“ (Listy I, s. 25), „laskavá Toninko“ (Listy I, s. 24). Přívlastek dává často i členům adresátčiny rodiny: „s Vašimi roztomilými dětmi“ (Listy I, s. 65), „vaše drahá rodina“ (Listy I, s. 103).

Úvodní části některých listů mají sentimentální nádech, způsobený např. vzletným oslovením a přívlastky, zvolacími větami, citovou vypjatostí či dramatičností [249]popisu všedních záležitostí: Moje drahá vroucně milovaná přítelkyně! Ne jednou ale dvakrát, třikrát jsem Váš milý líst přečtla a pak z upřimného srdce vzdychla „Bože popřej trvání jejímu štěstí!“ (Listy I, s. 23)

Zajímavý je i následující závěr dopisu adresovaného A. Reissové-Čelakovské. Otázky, na které si B. Němcová sama odpovídá, napodobují mluvený dialog. Rozdělení výpovědi (a panu manželi … (tedy mu) dej upřímnou hubičku na přivítanou) na dvě oddálené části vytváří v textu napětí. K žertovnému nádechu ukázky přispívá jistě i zvolená slovní zásoba (škaredit, hubička): „Můj muž nechá Ti ruku líbat a panu manželi vzkazuje svou úctu; dítky Tvé i Tebe líbám a panu manželi, což – mám to říct? – smím také poslat políbení? – nebudeš škaredit – a co bysi škaredila, vždyť je to hubička na papíře a v skutku ji odevzdáš sama, tedy mu dej upřímnou hubičku na přivítanou. Zůstaň zdráva a nezapomeň na Tvou upřimnou přítelkyni Boženu.“ (Listy I, s. 117)

A. Kałkowská o dopise říká, že je „kompilacją form literackich (np. opis, opowiadanie, narracja)“ (d. cit. v pozn. 3, s. 106), B. Němcová však v sobě v dopisech z 2. poloviny 40. let nezapře spisovatelku, proto některé části dopisů, původně pouhá prostá vyprávění, sdělení či popisy, přerůstají v malé pohádky, povídky či fejetony. Dopisy z přelomu 50. a 60. let jsou oproti tomu žánrově mnohem méně rozmanité.

Příkladem pronikání jiných žánrů do dopisu B. Němcové je list napsaný A. Reissové 20. 5. 1845, který obsahuje „pohádku – sen“ (o holubici) i „povídku“ (o dobrodružné cestě lesem). „Pohádka“ má úvod jako pohádka mluvená („Hned vám to povím“) a obsahuje obraty užívané v pohádkách („přes hory a doly až do země jednohlavého orla k vysokému zámku“ aj.): „Právě píšu pohádku o zaklené holubici, ba věru bych na chvíli ní chtěla být. A víte proč? Hned vám to povím.

Letěla bych vysoko přes hory a doly až do země jednohlavého orla k vysokému zámku. Tam bych sedla na srdce matičce, na hlavu otcovu, pozobala sestry a bratry, a zase dále letěla. V malé zahrádce kvete růže, kol ní čtvero poupat, nad ní pějící slavík. Tam bych usedla a naslouchala jeho zpěvu. Pak se klaním k rdící a jedno slovo jí pošeptám; a z růžového kalichu mně tiché „ano“ odpovídá. S Bohem slavíku a růže!“ (Listy I, s. 23–24)

„Povídka“ se skládá z úvodu udávajícího místo a čas děje, dramatického popisu a rozuzlení. V nejdramatičtější části přechází text z času minulého do času přítomného. Závěrečné shrnutí je opět v čase minulém: „Když jsem posledně se sestrou doma byla, tak nás na zpáteční cestě o půlnoci šikovný vozka v jednom lese z polehoučka svrhl; i musel jsem tedy hezký kousek cesty jít, což mně nebylo nepříjemné. Nebe bylo čisté jako moře; hvězdy se třpýtily a měsíc tak tiše na něm plynul, že bych se byla do něho zakoukala. Tu se přihrne množství chmůr, rozprostírají široké rámě a zakryjou svým černým pláštěm jasnou tvář měsíce, tak že jen [250]slabý odstín jeho záře pod nimi viděti. Tak to přes něj táhne, jako divý lov! Konečně všecko přejde, měsíc se chvíli třese, ale pak zase jasně, ba ještě jasněji než před tím svítí. Bylo mi, jako bych v té jasnoskvělé tváři životopis mé drahé Bohuslavy čísti měla!“ (Listy I, s. 23)

Dopisy ze 40. let se od dopisů z přelomu 50. a 60. let liší také bohatostí sebestylizací, které B. Němcová užívá. V dopisech Čelakovské se spisovatelka stylizuje do několika základních podob, které se pak objevují v různých obměnách i v dopisech jiným adresátkám. B. Němcová zřejmě uměla dobře odhadnout, kdy kterou svou sebestylizaci použít, aby dopis byl co nejpůsobivější. Základní sebestylizace B. Němcové jsou tři:

1. V některých případech B. Němcová snižuje sebe a své zásluhy (tvrdí například, že jí chybí vzdělání, že dělá chyby) a naopak vyzdvihuje adresátku. Zdůrazňuje, že adresátka je lepší, zkušenější. Dodržuje vlastně Leechovu maximu ocenění a skromnosti pro zdvořilou komunikaci: „Minimalizuj nedostatky svého komunikačního partnera, maximalizuj jeho přednosti, minimalizuj vlastní přednosti, maximalizuj své nedostatky.“[4] Patří sem i to, že prosí adresátku o radu, o posouzení prací a že se skromně omlouvá za dlouhé dopisy nebo za věnování prvního svazku Národních báchorek: „Nasbírala jsem ty kvítka po mezích a lukách naší drahé vlasti a do věnečka je uvila. Komu bych je měla věnovati, než mé milé přítelkyni? Nepohrdněte tím malým dárkem a přijmete jej ode mě na památku. Jestli Vás v kruhu Vaší rodiny jen chvíli bavit budou, jsem sladce odměněná.“ (Listy I, s. 25)

2. V další sebestylizaci B. Němcová zdůrazňuje, že obě – ona i adresátka – jsou ženy, a mají tedy společnou zkušenost (s muži, s domácností, s dětmi): „Drahá přítelkyně! Jakž jsem se mohla hněvat, že ste mi tak dlouho nepsala, vždyť vím, co to je, když čtyry dovádivé motýlky kolem poletujou, sužujou a škádlí, a k tomu domácí zanepráždění na člověka čeká.“ (Listy I, s. 26)

Někdy řadí sebe i adresátku mezi ostatní ženy, do jedné skupiny (např. píše, že by bylo třeba vydat portrét Magdaleny Dobromily Rettigové, protože „My hospodyně jsme jí to poněkud povinny!“ (Listy I, s. 64)). Jindy naopak sebe a adresátku od ostatních žen odděluje; třeba proto, že ostatní ženy nejsou tak dobré vlastenky jako ony dvě.

3. Ve své třetí podobě, která je obdobou podoby předcházející, B. Němcová zdůrazňuje, že obě – ona i adresátka – jsou vlastenky. Opět někdy zařazuje sebe a adresátku do jedné skupiny s ostatními ženami, jindy sebe a adresátku od ostatních odděluje, protože ostatní nejsou opravdovými vlastenkami: „Milá přítelkyně, [251]je malá hrstka takových žen v Praze, které by upřímně o blaho své vlasti pečovaly. A jakou moc má žena v své ruce! Co je ženě nemožno udělati, co nedokáže milenka, manželka, matka! Kdyby všechny ženy České tak smýšlely jako Vy a já, zajisté by to brzy v naší vlasti jinak vypadalo.“ (Listy I, s. 63)

2. Žena nejistá a nešťastná, přelom 50. a 60. let

Úplným opakem dopisů z 2. poloviny 40. let jsou dopisy z přelomu let 50. a 60. Jako příklad mohou posloužit tematicky a stylově velmi zúžené dopisy dceři Doře. Většina jich pochází z roku 1861, kdy bylo Doře 20 let.

Hlavním tématem, které vytlačilo všechna rozmanitá témata z dopisů předcházejících, jsou existenční starosti. Dopisy ukazují, do jak tíživé situace se rodina dostala, jak obtížně B. Němcová sháněla peníze na jídlo či šaty. Finanční starosti, zřejmě spolu s nemocí, zahltily B. Němcovou natolik, že už nemá sílu a chuť laškovat, barvitě vyprávět a svěřovat se s pocity, jak tomu bylo dříve, ale omezuje se pouze na věcná konstatování, stručné zprávy, pokyny a příkazy, co má Dora zařídit.

Ukázkou velké proměny, která se s dopisem B. Němcové udála, je například dopis Doře napsaný 7. 8. 1861, téměř přesně 17 let po dopisu pro A. Reissovou uvedeném výše:

Milá Dorinko! Peníze tyto, co Ti přiloženě posílám, dostala jsem v neděli při odjezdu z Chlumce, kde jsem se zdržela od středy od večera; chtěla jsem hned odjeti do Mlíkosrb, ale Daněk nemohl mně dát příležitost, an právě ty dni pšenici a oves požínali. – Mluvili jsme o lecčems, ale vždy jen, když paní přítomná nebyla. – V neděli ráno dal zapřáhnout a sám pomohl mně do kočáru, a podávaje mi ruku, položil mi zapečetěný líst do ruky se slovy: „Příjmete to, paní Němcová, na důkaz mojí vážnosti a upotřebte k vašemu brzkému uzdravení a co příspěvek na cestu do Slovenska.“ – V poledne přijeli jsme teprv do Mlíkosrb – musel si kočí zaject, an v pátek hrozný liják byl a bližší cesty rozvodněné. – Ten den nebylo možná, abych vám byla peníze poslala a psala, – přišli odpoledne hosti a zůstali až do večéra. V pondělí musel pan Šafránek – k nemocnému a včéra byl v Kratonohách. Kdyby to bylo bývalo jednoduché psaní, byla bych je [poslala] po někom, ale s penězi a na recepis to nemůže být. – Posílám tedy

Heinr. dej 2 fr.

Lib-. –2–

Mlíkař. – 2 fr.

Malos. – 2 – ale dříve se ho zeptej – co to ještě dělá, – já jsem podvakráte zlatku dala a dělalo to tuším 7 – a několik a beztoho mně ty šaty zkazili.

Tobě p. – 3 fr. –

Karlovi 3 f. –

[252]Jaroušovi 4 f., protože mně jeden půjčil na cestu, nemá-li ale na činži, dej mu ještě 1 f. –

Pošli mně ty brazlety – tu svíčku míliovou a jednu mi přikup – potom ten perořízek – nůž si tam prozatím nech. – Přazky jsem našla. –

Mám-li podštrykované ty nítěné punčochy, tedy mi je pošli – a kup mně ještě jedny stávkové u níťařky v Platejze. – Na to a na nítě na ostatní punčochy posílám Ti 2 fr.

Potom mně kup závinky do vlasů – ta síťka mně nedrží a jsem jako sojka, a kup mně houbu, nemusí být fajn ani velká, – kup ji v Široký ulici – na to posílám 2 fr., co si smluvíš, to si nech –

Kup mně také ještě jeden šátek u Sedmíků a sobě také jeden – za 45 – je 90 kr. – U papírníka v Ovocné v krámě před Gablerovém kup mi 2 lísty s Riegrovou podobiznou, štangličku vosku červenou – ten, co jsi koupila, rozdrtil se mi – a potom olůvko – Hardtmuth – na to 45 kr. Ty lístky a ten popis pohřebu pošli mně s sebou, potom ilyrský slovník a notic – ze Slovenska – ne co jsou ty písně, ale co jsou ty pověry a všeliké poznámky – co je více popsaná. –

Paní Rézince dej 30 kr. vám posílám na želízka – a 2 fr. na vanu. Troky stály 3 f. a Lipšová dala za správu 1 f 50, tedy jsme kvit. –

Zítra pošlu Ti další zprávy – na posvícení nepřijeď – já také tam nepůjdu –, ale přijeď na merendu – já Ti povím ústně. –

Přiložený lístek dej paní Knappové a k tomu přilož 1 f. 50 – a potom jdi, a co Ti [dá] pošli mi to. Všecko pěkně zapakuj a špagátem otoč a zapečeť a pošli franko – já si to vyplatím zde – Božena Němec, Mlíkosrp – per Chlumec. Psaní Ti pošlu zítra do Museum, k Wilderovům do Museum. Sbohem.

Udělej mi účet.

(Listy IV, s. 122–123)

Dopis neobsahuje žádné podrobné popisy a poetická vyprávění, žádná sentimentální vyznání. (Je v něm pouze náznak beletrizace u popisu loučení s Daňkem a popisu cesty.) Je stručný, strohý. Ve 2. polovině je snad nejčastějším slovesným tvarem rozkaz. Některé části připomínají nákupní seznam.

List je neuspořádaný, svědčí o roztržitosti autorky. B. Němcová zapisuje informace tak, jak si na ně právě vzpomene, musí se vracet a doplňovat podrobnosti (ř. 28–30: „a kup mně houbu, nemusí být fajn ani velká, – kup ji v Široký ulici – na to posílám 2 fr., co si smluvíš, to si nech. – „ nebo ř. 43–44: „Psaní ti pošlu zítra do Museum, k Wilderovům do Museum.“).

O problémech B. Němcové svědčí i poslední odstavec (ř. 41), který začíná „Přiložený lístek dej paní Knappové…“. Dva neodeslané dodatky dopisu ukazují, že B. Němcová byla tak roztržitá, že lístek zapomněla napsat. První dodatek, datovaný 7. 8. odpoledne, začíná „Tak jsem s tím psaním pospíchala, že [253]jsem zapomněla poslat lístek Knappové, posílám Ti ho,…“ (Listy IV, s. 124). Avšak i druhý dodatek, datovaný 8. 8., opět začíná: „Tak jsem s tím psaním včera pospíchala, že jsem ani paní Hanušové pořádný lístek nemohla napsat a na Knoppku jsem zcela zapomněla a na všeliké věci, co jsem Ti psáti chtěla.“ (Listy IV, s. 125)

Některé dopisy Doře ztrácejí formální znaky dopisu, chybí jim například oslovení nebo podpis (dopis uvedený výše má oslovení, ale nemá podpis).

Ztrácí se i ohled na adresátku. B. Němcová už se adresátce nepřizpůsobuje, nevede s ní dialog, ale vlastně jen monologicky přikazuje.

Směs údajů a pokynů může naznačovat, že B. Němcová má potíže rozlišovat, co je opravdu důležité a co není. Zajímavé je také, že B. Němcová dává dvacetileté dceři velmi podrobné pokyny, které se zdají vzhledem k Dořině věku zbytečné. Jako by nevěřila, že Dora dokáže sama třeba zabalit balík (ř. 42: „Všecko pěkně zapakuj a špagátem otoč a zapečeť a pošli franko – Božena Němec, Mlíkosrp – per Chlumec“).

Pozoruhodný je i kontrast mezi dopisy B. Němcové plnými pokynů a rozkazů a Dořinými odpověďmi. Děti byly asi zvyklé jednat s matkou jako rovnocenní partneři. V roce 1861 Dora matce vytýká:

„Drahá mámo. Přečtouc tvůj list hledám 30 krejcarův ale ani chýru po nich, nemohu ti tedy nic odeslat poněvadž si je bezpochyby zapomněla vložit a já nemám žádné peníze bych ti mohla ty punčochy koupit. Za druhé nevím jak to mám udělat, vyplatit to nemohu a ty budeš muset od toho hezkých pár krejcarů dát a nemáš-li peníze přivede tě to do bryndy, kam [to mám poslat], do Chlumce neb do Mlíkosrp, tím si ale jen Ty vinna, pak jsi mimotní věci psala a to hlavní ne. Nevíme vlastně u koho jsi a jak jsi přišla. Jaroslav myslel, že čte konec tvého listu. Musíš tedy uznat, že není má vinna když Ti ty věci nepošlu až odpovíš na moje psaní neb nemohu ty věci jen nazdar buh odeslat.“

Dořin text opět potvrzuje, že se dopis B. Němcové míjí účinkem, protože B. Němcová zapomněla to nejdůležitější – přiložit peníze a napsat zpáteční adresu. Věta „Jaroslav myslel, že čte konec tvého listu“ zase dokládá, že dopis B. Němcové ztratil formální znaky dopisu a jeho forma se stala matoucí.

V jiném dopise (18. 9. 1861) Dora vyčítá své matce, že napsala nevhodný dopis sluhovi, a dává jí rady týkající se i její literární tvorby:

„…píšeš, že se bude tisknout babička na druhý týden, co pak ji neopravíš, vždyť si sama uznala krytiku v Obrazu za dobrou a řeklas tenkrát že to opravíš, a teď to chceš nechat, mohla by si jí přečíst ještě jednou já ti jí pošlu. Je to tolik let již vydané a třeba by ti zase ty chyby (vystavily) pan Zelený je zajisté vzdělaný. Vidím Ti v duchu jak mě budeš nadávat že tomu nerozumím co se opovažuju ti takové věci psát ale leží mně to na srdci abych ti to přese všechno řekla, ať si toho všimneš neb né.“

[254]Dopisy z 2. pol. 40. let měly všechny formální znaky dopisu, byly promyšleně vystavěné, pronikaly do nich různé další žánry. B. Němcová se v nich zabývala rozmanitými tématy a užívala různé sebestylizace. Oproti tomu dopisy z přelomu 50. a 60. let mají neuspořádanou formu, jsou omezené tematicky, ztrácí se ohled na adresátku a místo dialogu v nich převládá monolog. Často navíc ani nesplní svůj účel. V tom všem – ale i ve zborceném písmu B. Němcové – se projevují problémy, které v té době spisovatelka měla. Jsou to problémy materiální, ale též zdravotní (zejména svým přítelkyním K. Lauermannové a K. Staňkové se v této době často zmiňuje o svých zdravotních problémech) a „duševní“ – neschopnost soustředit se na tvorbu a neschopnost tvořit (se kterou se už v r. 1857 svěřuje sestře Adéle Panklové), nesoustředěnost, neschopnost úspěšně dokončit i jednoduché úkoly (např. přiložit peníze a napsat zpáteční adresu), nejistota a (snad) snaha o únik ze složité situace (když odjede z Prahy a starosti přenechá dceři).

[1] B. Němcová, Listy I–IV, Praha 1951–1961.

[2] Kopie rukopisu jsou z Literárního archivu Památníku národního písemnictví.

[3] Srov. A. Kałkowská, Struktura skladniowa listu, Wrocław 1982.

[4] Srov. S. Machová, M. Švehlová, Sémantika a pragmatika jako lingvistické disciplíny, Praha 1996, s. 152.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 5, s. 245-254

Předchozí Milan Harvalík: Vývojové etapy a současný stav české exonymie

Následující František Štícha: Nad jednou německou učebnicí češtiny