Časopis Naše řeč
en cz

Vývojové etapy a současný stav české exonymie

Milan Harvalík

[Články]

(pdf)

-

Jak nám ukazují doklady v řadě literárních památek, zejména kronik a cestopisů, nacházíme exonyma (tj. domácí podoby cizích zeměpisných jmen) v jazyce od nejstarších dob. Při sledování vývoje české exonymie (tj. souboru všech českých exonym) v čase lze v závislosti na důvodech, kvůli nimž k vzniku a zániku exonym docházelo, a způsobech, jimiž se tak dělo, stanovit tři hlavní fáze tohoto procesu,[1] plynule na sebe navazující.

První etapa začala v raném středověku a pokračovala zhruba do přelomu 18. a 19. století. Tehdy se exonyma do češtiny dostávala zejména prostřednictvím obchodních, politických a studijních cest do ciziny a překlady cizích literárních děl, zpočátku zvláště bible. Domácí podoby cizích zeměpisných jmen vznikaly živelně zdola a teprve v průběhu jejich existence se začaly objevovat tendence k jistému sjednocování, takže došlo k relativnímu ustálení. Hlavní roli při vzniku exonym hrála mluvená (respektive slyšená) podoba jména, kterou si cestující adaptovali do svého jazyka především po stránce hláskoslovné, morfologické a slovotvorné. Vzhledem k vývoji češtiny a rovněž následkem změn v jazycích, z nichž se jména přejímala, se tak současné české podoby exonym od originálních forem mohou značně lišit. Nejstarší české podoby cizích zeměpisných jmen jsou zachyceny už v Kosmově Kronice české (Amberk, Babenberk, Racouz – dnes něm. Raabs, Zuinprod – něm. Schweinfurt aj.), později pak např. v Dalimilově kronice (Budín – maď. Buda, Paříž, Řím, Řezno, Jeruzalém, Krakov, Míšeň, Hnězdno, Rýn). Zhruba z téže doby, tj. z počátku 14. století, pocházejí i exonyma Kolín (Köln), Mohuč, Benátky, Cáchy, v Alexandreidě jsou doložena česká jména Atény a Korintuš.

V mnohých případech bývala jména ze vzdálenějších oblastí přejímána prostřednictvím latiny (např. Anglie, Londýn – z lat. Londinium), němčiny (Paříž), nebo z latiny přes němčinu (Korintuš – na vliv němčiny v tomto i předchozím příkladě ukazuje změna ostré sykavky v tupou[2]). Není bez zajímavosti, že vzhledem k postavení latiny ve středověké kultuře a vzdělání a díky bohatým kontaktům [241]českých zemí s německou jazykovou oblastí fungovaly tehdy latina a němčina podobně jako v době nedávno minulé a do jisté míry i v současnosti při přejímání zeměpisných jmen ze států Afriky a Asie angličtina, francouzština, španělština a další jazyky dřívějších evropských kolonizátorů afrických a asijských zemí.

Bylo by však mylné domnívat se, že doklady na utvoření domácí podoby cizího zeměpisného jména přes zprostředkující jazyk se omezovaly pouze na češtinu. Na základě zkoumání situace v dalších jazycích lze konstatovat, že ve středověku šlo o velice častý a běžný postup. Např. v maďarštině byly názvy zemí často přejímány z latiny, jak dosvědčuje latinská přípona -ia (Dánia, Skócia, Portugália, Lusatia – Lužice, Anglia – vedle Angolország, Itália – vedle Olaszország).[3] Ještě výraznější než v češtině či v maďarštině byl vliv latiny na vznik a podobu polských exonym (např. Monachium Mnichov, Karyntia – Korutany, Bawaria Bavorsko, Brandenburgia – Braniborsko, Kolonia – Kolín nad Rýnem, Ratyzbona Řezno, Tamiza – Temže, Sekwana Seina; česky dříve též Sekvana).[4] Fakt, že v polštině existuje více exonym vycházejících z latiny, zatímco v češtině převažují exonyma utvořená přímo z originální podoby, vysvětluje Siatkowski větší demokratizací češtiny a výraznějšími vazbami českých zemí na kulturní život Evropy v období pozdního středověku a rané renesance.[5] Je ovšem nutné poznamenat, že řada forem přejatých z latiny a v dnešním jazyce už neužívaných se hojně vyskytovala ve staré češtině (např. Burgundie, Irlandie, Norvejie, Hišpanie, Španie, Skotie). Později – zejména v době národního obrození – začala však být přípona latinského původu -ie vytlačována českým sufixem -sko, popř. -cko. Tento způsob tvoření se začal prosazovat rovněž na úkor dřívějšího častého pojmenování zemí vycházejícího z akuzativu plurálu obyvatelského jména (Uhry, Němce, Bavory, Charváty/Chorvaty, Skoty).

Další důležitou fázi pro vznik a rozvoj českých exonym představuje doba od osvícenectví až do poloviny 20. století. Vedle sílící migrace a prudkého rozvoje dopravy, především námořní a železniční, které s sebou přinášely ještě intenzivnější styk se světem, se začíná klást větší důraz na vzdělání a národní jazyk. Tak jako dochází k obohacení české apelativní slovní zásoby (včetně vytváření odborné terminologie domácího původu) ve snaze dokázat, že čeština se bohatstvím svých [242]výrazových i stylistických prostředků může vyrovnat evropským jazykům s dlouhou a nepřetržitou kulturní tradicí, vzniká zároveň řada nových exonym. Na rozdíl od předcházejícího období k tomu docházelo uměle, přičemž značná část exonym byla utvořena kalkováním (Innomostí – Innsbruck, Frankobrod Frankfurt nad Mohanem), a to v některých případech i na úkor už existující a užívané české podoby (např. Solnohrad místo Salcpurk). Počeštění se týkalo zejména jmen z německé jazykové oblasti, u nichž se bylo možné opřít o jejich slovanský původ. Byla tak rekonstruována historická slovanská jména nebo analogicky utvářena česká exonyma, např. Jutroboh/Vutřeboh (Jüterbog), Přestavlk/Přívlaky (Pritzwalk) a Křemeničov (Crimmitschau).[6] Uvedené formy se však vyskytovaly vesměs jen v individuálním úzu jednotlivců nebo malých skupin a nikdy se nevžily podobně jako nové podoby starých exonym Anglicko, Francouzsko ap.

V průběhu dvacátého století, hlavně od padesátých let, pozvolna nastupuje ve vývoji exonym třetí období, které se od předchozích markantně odlišuje. Ještě silnější rozvoj mezinárodních styků, hospodářská a politická integrace, masová turistika provozovaná v dříve nebývalé míře a neustále vzrůstající množství informací vyúsťující v proměnu světa v globální vesnici s sebou přinášejí novou, opačnou tendenci – místo vzniku nových exonym dochází k zániku exonym stávajících. Tento proces však zasahuje pouze grafická exonyma, tj. taková, jejichž psaná podoba v přejímajícím jazyce se odlišuje od grafické formy v původním jazyce, zatímco exonym zvukových se netýká. V porovnání s nejstarším obdobím jako by nyní pro cestujícího ztrácel na významu sluch a na jeho místo nastupuje zrak. Jména už nejsou sdělována ústně, ale vnímána opticky – v jízdních řádech vlaků a autobusů, letových řádech letadel, na ukazatelích u cest a informačních tabulích na nádražích a letištích, a to téměř bez výjimky ve svém originálním znění. Domácí podoby cizích zeměpisných jmen tak ztrácejí svůj raison d’être a pomalu vycházejí z užívání. Uvedený trend zanikání grafických exonym posiluje i mezinárodní úsilí o standardizaci zeměpisných jmen, jehož hlavní cíl lze shrnout do postulátu jeden zeměpisný objekt – jeden název.

Snahy zjednodušit dorozumění a nahradit exonyma endonymy, jejichž vrcholem je právě standardizační činnost, mají své počátky už ve starších dobách. Ve stanovisku Sekce pro slovanskou filologii Královské české společnosti nauk z r. 1845 je vysloven požadavek psát cizí jména tak, jak je obvyklé v zemi jejich původu. Rovněž na první mezinárodní geografické konferenci konané v r. 1871 bylo schváleno doporučení, aby všechny země užívající latinku přejímaly originální formy jmen bez jakýchkoli změn.[7]

[243]K problematice užívání exonym se vyjadřuje E. Pokorná ve zprávě o práci O. Backa věnované přeložitelným vlastním jménům: „Užívání exonyma vyvolává protichůdná stanoviska, a to: jazyk má právo na vlastní slovní zásobu i v oblasti vlastních jmen – proti tomu stojí stanovisko práva nositele jména, které odpovídá více právnímu stanovisku. Jazykové zdůvodnění lze podporovat tím, že exonyma se snadněji začleňují do jazykového kontextu, lze od nich odvozovat ap. a často reflektují historické vztahy mezi oblastmi jejich užití. Stanovisko jednoduchosti mluví pro užívání endonym, protože více jmen zatěžuje paměť a může vést i k nedorozumění. Otázka volby jedné nebo druhé formy jména má blízký vztah k plánování v jazyce a k jeho jazykové kultuře a výchově.“[8]

Znalost exonym patří bezesporu k obecnějšímu kulturnímu povědomí a podobně jako schopnost dohovořit se i v jiném než jen mateřském jazyce signalizuje jistou úroveň vzdělání. Stejně jako se při studiu cizích jazyků musíme naučit, že škola je anglicky school, německy Schule a francouzsky école (a zřejmě bychom se nedožadovali zavedení jednotné podoby pro všechny jazyky), je nutné zapamatovat si, že jméno italského města Venezia zní v angličtině Venice, v němčině Venedig, ve francouzštině Venise a v češtině Benátky.

Myšlenka zjednodušit komunikaci a přejímat proto cizí vlastní jména podle možnosti beze změn může ve svém důsledku vést k zpětnému pozměňování historicky vzniklých a vžitých exonym, jejich odstranění z národní slovní zásoby a tím i ochuzení jazyka a kulturní historie národa. Je zjevné, že jak puristické zdomácňování všech cizích zeměpisných jmen, tak i zachovávání jejich původní formy za každou cenu představují dva extrémní póly, a proto je nutné vyvarovat se generalizujících soudů a jména posuzovat případ od případu.

Úkolem jazykovědců by proto mělo být prozkoumat a popsat současnou situaci a aspekty užívání exonym. „Úvahy o současném úzu jsou zvláště důležité pro kodifikaci, neboť v ní by se měl odrážet jeho skutečný stav. Bylo by nesprávné nějakými administrativními zásahy „napomáhat“ již zmíněné tendenci k ústupu exonym a prosazovat jednostranně původní cizí formy, pokud jim odpovídající exonyma jsou v současném jazykovém úzu obvyklejší (Lipsko, Drážďany, Londýn, Paříž), i když se zde úzus dostává do rozporu se všeobecným trendem. V zájmu systémovosti úzus znásilňovat nelze. V našem případě by výlučná kodifikace cizích podob na úkor exonym u některých jmen znamenala značné oslabení jejich sdělné hodnoty (…), kodifikace podle většinového úzu ve prospěch exonym (…) by naopak bránila zavádění originálních cizích forem a vzhledem k objektivní tendenci k ústupu exonym by se časem jistě dostala do rozporu s územ. Při kodifikaci cizích vlastních [244]jmen místních a jejich českých ekvivalentů (tzv. exonym) by byla asi namístě co největší demokratičnost, nejlépe snad cesta důsledného dubletismu, a to i tam, kde exonymum je již na ústupu (např. u maďarských místních jmen). Potřeby jazykové komunikace si jistě v této otázce samy „zjednají pořádek“. Pro novináře, kteří budou úzus nejvíce ovlivňovat, by pak byl velmi užitečný přehled o stavu současného úzu u cizích místních jmen (takový přehled však je možno získat jen solidním průzkumem reprezentativního materiálu, nejlépe publicistického) s doporučením, aby se u místních jmen s dosti rozkolísaným územ dávala přednost cizím podobám (na přechodnou dobu eventuálně s uvedením exonyma v závorce).“[9]

Nutnost zjištění dnešního stavu a následná kodifikace exonym se při jejich značné grafické nejednotnosti v řadě publikací (včetně slovníků a učebnic)[10] jeví jako nanejvýš naléhavá zvláště v současnosti, kdy jsou v katalozích cestovních kanceláří, zejména menších, uváděna cizí zeměpisná jména v chybných tvarech typu do Stratfordu-upon-Avon, Insbruck, Norimberg, Waterlo, okolí Hagu.

V dílech kartografické produkce Česká republika v zásadě respektuje upřednostňování endonym, v jistých případech jsou však uváděna i exonyma. Jejich užívání je podmíněno příslušnými doporučeními konferencí OSN o standardizaci geografického názvosloví a na mapách jsou psána v závorce za endonymy. Pokud je to nezbytně nutné, jsou exonyma spolu s endonymy uváděna v kartografických dílech určených pro školní potřeby, dále jsou na českých mapách užívány domácí podoby jmen států, kontinentů, větších přírodních či administrativních oblastí (choronym), řek a vodních ploch protékajících či rozprostírajících se na území několika států. Stejný princip platí i pro oceány a moře, které leží mimo oblast jakékoliv státní svrchovanosti. V této souvislosti je třeba upozornit, že mezi exonymy mají choronyma (zejména názvy zemí a států) zvláštní postavení a každý jazyk má výsostné právo užívat svých vlastních podob (viz v češtině Rakousko místo Österreich, Finsko místo Suomi, Německo místo Deutschland aj.).

Podobně funkčně musí k užívání exonym a endonym přistupovat i uživatelé jazyka. Mluvčí by měl mít schopnost rozlišit situaci a v závislosti na ní užít původní nebo domácí formu jména. Bude-li kladen důraz na přesnost a jednoznačnou orientaci, je na místě endonymum, v běžném rozhovoru je naopak vhodnější a přirozenější užívat exonyma. Takováto funkční diferenciace a situační podmíněnost obohacuje výrazové možnosti jazyka a může být dalšímu vývoji exonym jedině ku prospěchu.


[1] Srov. R. Forstinger, Exonyma, jejich vznik a zanikání, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 21, 1980, s. 247–249.

[2] Viz T. Berger, Tschechische Bezeichnungen für ausländische Ortsnamen mit besonderer Berücksichtung van Bayern, Blätter für oberdeutsche Namenforschung 28/29, 1991/1992, s. 88–89; řadu apelativních dokladů na tuto změnu ve slovech přejatých z němčiny nebo prostřednictvím němčiny nacházíme u J. Gebauera (viz J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého I, Hláskosloví, Praha-Vídeň 1894, s. 484–487).

[3] Viz I. Sipos, Z dějin exonym v maďarštině, in: Onomastika jako společenská věda. Sborník příspěvků z 1. československé onomastické konference (18.–20. 5. 1982 v Trojanovicích), Praha 1983, s. 250–251.

[4] Viz J. Siatkowski, Obce nazwy rzek, mórz i gór w języku czeskim i polskim, Pořadník Językowy 1989, s. 240–248, týž, Fremde geographische Namen im Tschechischen und im Polnischen, Zeitschrift für slavische Philologie 51, 1991, s. 330–342, Z. Zierhofferowa – K. Zierhoffer, Adaptacja zachodnioeuropejskiego nazewnictwa przejętego z łaciny przez polszczyznę XVI wieku, Onomastica XXXVII, 1992, s. 13–39.

[5] Viz J. Siatkowski, Obce nazwy… (d. cit. v pozn. 4), s. 247, týž, Fremde geographische Namen… (d. cit. v pozn. 4), s. 340–342.

[6] Viz P. Laurich, Česká exonyma z německé jazykové oblasti, diplomová práce na FF UK Praha, Praha 1988, s. 11–12.

[7] Viz A. Rostvik, Exonyms in Theory and Practice, in: Ortnamn och samhälle 9. Egennamn i språk och samhälle. Nordiska föredrag på Femtonde internationella kongressen för namnforskning i Leipzig 13–17 augusti 1984, Uppsala 1987, s. 43.

[8] Viz E. Pokorná, Přeložitelná vlastní jména, Onomastický zpravodaj ČSAV 26, 1985, s. 534. (Příspěvek je zprávou o publikaci O. Backa, Übersetzbare Eigennamen. Eine synchronische Untersuchung von interlingualer Allonymie und Exonymie, Österreichische Namenforschung, Sonderreihe 5, Salzburg 1983.)

[9] Viz P. Prokop, Exonyma – úzus a kodifikace, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 23, 1982, s. 50.

[10] Srov. E. Pokorná, Podoby cizích zeměpisných jmen v některých českých publikacích, in: Spoločenské fungovanie vlastných mien. VII. slovenská onomastická konferencia (Zemplínska šírava 20.–24. septembra 1976). Zborník materiálov. Zostavil PhDr. Milan Majtán, CSc., Bratislava 1980, s. 165–168.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 5, s. 240-244

Předchozí Petr Karlík: Souvětí s když už, tak už a frázemizace spojovacího prostředku

Následující Lucie Římalová: Dvě různé podoby B. Němcové v jejích dopisech ženám

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1