Časopis Naše řeč
en cz

Souvětí s když už, tak už a frázemizace spojovacího prostředku

Petr Karlík

[Články]

(pdf)

-

Nápadným rysem novějších popisů souvětných struktur je to, že se v nich uplatňují i hlediska pragmatická a kompoziční.[1] To umožňuje vyložit také takové souvětné struktury, pro jejichž výklad ryze syntaktický ani sémantický popis, ať už je založen na kombinatorice propozic nebo na významech spojovacích prostředků, nemohl vytvořit dostatečnou teoretickou základnu. Kdybychom hledali v našich mluvnicích např. souvětí typu

(1) Když už jsi tady, tak si sedni.

(1a) Když už jsi tady, tak proč si nesedneš?

(2) (V neděli nikdy nechodím na fakultu.) A když už tam jdu, tak si beru teplé oblečení.

(3) Když už mu řekneš, žes byla s Pavlem na chatě, tak už mu řekni úplně všechno.,

hledali bychom marně. Nezaznamenává je však ve své monografii o souvětí ani K. Svoboda,[2] i když ten vzhledem ke své koncepci výkladu souvětí mohl v literatuře české provenience rozebrat funkce spojky když nejhlouběji, ani H. Běličová – J. Sedláček,[3] kteří spojku když ve větách s partikulí sice analyzují, omezují se ovšem pouze na typ časový (To jsem věděl, už když jsem byl malý); ten nás však nemusí zajímat. Za daného stavu je, jakkoli to může být paradoxní, přirozené, že nejvíce informací o našich souvětích najdeme ve slovnících. Je tomu tak proto, že náš největší frazeologický slovník[4] registruje „víceslovné spojky“ – vedle „víceslovných předložek“ a „víceslovných částic“ – jako typ tzv. frazémů gramatické povahy. Z hlediska teoretického lze sice o takovém řešení diskutovat (a bylo by to dokonce žádoucí), ale to není (alespoň tentokrát) mým úkolem. Chci totiž ukázat, jak je možné vykládat souvětí typu (1) – (3), obsahující víceslovnou spojku když už, v rámci gramatiky, a teprve na tomto pozadí se vyjádřit o nesporném frazému/idiomu když už, tak už, např.:

(4) A: Prosím tě, proč kouříš dunhilky?

B: Když už, tak už.

[233]Než podám výklad souvětí s víceslovnou spojkou když už, bude ovšem výhodné rozebrat podobná souvětí s pouhým když. Jako vhodný příklad, z něhož můžeme vyjít, se nabízí souvětí typu

(5) Když // Jestliže nás Hrubanovi pozvali, tak k nim půjdeme.

Tato souvětí sice v našich gramatikách najdeme, zjišťujeme však, že jsou charakterizována dost vágně. Např. v akademické mluvnici[5] se dočteme jen to, že taková podmínková souvětí vyjadřují podmínku uskutečněnou (která má nejblíže k vlastní příčině), což je výklad, který bohužel mnoho neříká ani o jejich sémantice, ani o jejich užívání v jazykové interakci.

Abychom se při popisu našich souvětí nepohybovali na tenkém ledě, lze vyjít z doložitelného faktu, že na základě významu spojky jestliže (když můžeme považovat v daném případě za její hovorovou variantu) bychom je, nemáme-li důvody tak nedělat, interpretovali jako podmínková souvětí vyjadřující podmínku otevřenou/možnou; dá se říct, že to je interpretace, která se nabízí jako první.[6] V jistých komunikačních situacích ovšem takové důvody máme. Dejme tomu, že souvětí (5) tvoří součást následujícího dialogu:

(5a) A: Hrubanovi nás pozvali na večeři.

B: Když // Jestliže nás (Hrubanovi) pozvali, tak k nim půjdeme.

V tomto druhém významu, který nás zajímá, je tedy – na rozdíl od významu prvního – mluvčímu i adresátovi známo, že propozice vyjadřovaná větou se spojkou jestliže // když je pravdivá, tj. že nejde o podmínku co do pravdivosti otevřenou. Pravdivost této propozice ovšem není signalizována žádným jazykovým prostředkem, a míní-li tedy mluvčí souvětí (5) ve významu (5a), musí mít možnost předpokládat, že to, že ona propozice je pravdivá, musí adresát znát odjinud (např. z kontextu jazykového, což je i náš případ, nebo na základě svých znalostí o světě). Pravdivost propozice vyjadřované větou se spojkou jestliže // když představuje tedy jistý typ pragmatické (diskursové) presupozice.[7] Z toho ale současně vyplývá, že tato propozice reprezentuje známou část informace vyjadřované celým souvětím a jako známá, z kontextu odvoditelná nebo jsoucí nasnadě složka informace, stojí na prvním místě (5a), pochopitelně nejsou-li důvody postavit na první místo novou část informace, již reprezentuje propozice vyjadřovaná [234]větou hlavní, a na principu kontextové elipsy event. známou část informace vynechat (5a’):

(5a’) A: Hrubanovi nás pozvali na večeři.

B: Tak k nim půjdeme (když // jestliže nás pozvali).

Tyto vlastnosti souvětných struktur typu (5a) jsou všeobecně známé a zrcadlí se i v jejich terminologickém zakotvení. Např. W. Boettcher[8] je (z jistého hlediska oprávněně) charakterizuje jako „thematisierende/wiederaufnehmende“. Je ovšem zjevné, že z této vlastnosti se patrně nedá přímo odvodit užití spojky jestliže // když ani její podíl na významu celého souvětí. Není tedy náhodné, že v literatuře (i novější) často nacházíme o funkci spojky typu jestliže // když v těchto souvětích poměrně neurčité formulace. L. Saltveit např. říká o něm. spojce wenn toto: „…wenn offenbar nur eine umschreibende Funktion hat, so daß ungefähr derselbe Inhalt ausgedrückt werden könnte wie weil.[9] Podle Saltveita, kterého jsem vybral jako reprezentanta poměrně rozšířeného pojetí (blízko k němu má i Mluvnice češtiny, viz pozn. 5), by tedy bylo třeba zkoumat, v čem spočívá rozdíl mezi souvětími s jestliže // když typu (5a), v nichž je pravdivost propozice věty vedlejší pragmaticky presuponována, a souvětími (6), v nichž je pravdivost téže propozice spojkou protože tvrzena:

(5a) Když // Jestliže nás (Hrubanovi) pozvali, tak k nim půjdeme.

(6) Protože nás (Hrubanovi) pozvali, tak k nim půjdeme.

Saltveit má pravdu v tom, že souvětí s protože i souvětí s jestliže // když lze interpretovat z jednoho hlediska, neříká už ale nic o tom, z jakého. Myslím, že tímto hlediskem je rys konkluzivnosti, tj. vyvoditelnosti závěru.[10] Chápeme-li souvětí (5a) a (6) jako jazykové prostředky konkluzivity, už povrchní pozorování nicméně ukazuje, že souvětí s jestliže // když jsou založena na tzv. přímočaré (prospektivní) variantě vyvozování závěru. Např. logicko-sémantický základ souvětí (5a) tvoří vztah „jestliže P, tak (obvykle) Q“, a úsudek vyjádřený souvětím lze schematicky podle modu ponens znázornit takto:

1. p platí (platnost propozice „Hrubanovi nás pozvali“ je známá z kontextu)

2. jestliže P, tak (obvykle) Q (aktualizace nějaké zákonitosti, v níž vystupuje p („jestliže někdo někoho pozve na návštěvu, dá se očekávat, že pozvaný na návštěvu půjde“))

3. závěr: dá se očekávat, že platí q („půjdeme k Hrubanovým“).

Jestliže jsou ovšem souvětí s jestliže // když založena na přímočaré variantě vyvozování závěru, je tím dána odpověď na otázku, jaký je hledaný rozdíl mezi souvětími se spojkou jestliže // když (5a) a souvětími se spojkou protože (6): těmto [235]souvětím totiž odpovídá tzv. reflexivní (retrospektivní) varianta vyvozování závěru, kterou lze schematicky znázornit takto:

1. platnost q je sporná („půjdeme k Hrubanovým, nebo nepůjdeme k Hrubanovým“)

2. jestliže P, tak (obvykle) Q (aktualizace nějaké zákonitosti, v níž q vystupuje („jestliže někdo někoho pozve na návštěvu, dá se očekávat, že pozvaný na návštěvu půjde“))

3. platí p (platnost propozice „Hrubanovi nás pozvali“ je tvrzena)

4. závěr: dá se očekávat, že platí q („půjdeme k Hrubanovým“).

Současně se tím ale nastoluje jiná otázka, totiž jaký je rozdíl mezi souvětími se spojkou jestliže // když (5a) a souvětími se spojkou takže (7)

(7) Hrubanovi nás pozvali, takže k nim půjdeme.,

neboť to jsou souvětí, která jsou stejně jako souvětí s jestliže // když založena na přímočaré variantě vyvozování závěru, a dodejme, že jsou to z tohoto hlediska souvětí prototypická. Vyvození závěru vyjadřované souvětím (7) lze totiž schematicky znázornit stejně jako u našeho souvětí (5a), tedy takto:

1. p platí (platnost propozice „Hrubanovi nás pozvali“ je tvrzena)

2. jestliže P, tak (obvykle) Q (aktualizace nějaké zákonitosti, v níž vystupuje p („jestliže někdo někoho pozve na návštěvu, dá se očekávat, že pozvaný na návštěvu půjde“))

3. závěr: dá se očekávat, že platí q („půjdeme k Hrubanovým“).

Moje odpověď na tuto otázku zní takto: Ve strukturách s jestliže // když je z kontextu odvoditelná pravdivost/platnost propozice p spojkou jestliže // když tematizována jako základ/východisko, z něhož je vyvozen závěr, jehož cílem je – na základě nějaké obvyklé obsahové souvislosti typu „jestliže P, tak (obvykle) Q“ (přičemž mezi P a Q je kauzální vztah, nebo vztah sémantické implikace apod.) – postulovat nárok na platnost propozice q. Konkluzivní povaha těchto souvětí může být ostatně explicitně signalizována výrazy typu tedy.

Tím jsme ale zatím ještě nevysvětlili příspěvek spojky jestliže // když k významu těchto souvětí. To mohu udělat až nyní. Mám za to, že spojka jestliže // když funguje jako výraz toho, že mluvčí se distancuje od převzetí závazku, že propozice, která je základem/východiskem vyvození závěru, je pravdivá, a to tím, že platnost propozice p formálně nechává otevřenou, čímž současně dává adresátovi právo na to, aby vznesl námitky proti závěru vyjádřenému v hlavní větě. Tím je dán i základní rozdíl mezi souvětími typu (5a) a typu (7), založeným jak jsem ukázal, na stejném průběhu vyvozování závěru; v (7) je totiž propozice p mluvčím prezentována jazykovými prostředky tak, že mluvčí přebírá závazek, že je pravdivá.

Ukazuje se tedy, že užití spojky jestliže // když ve strukturách typu (5a) není motivováno ničím jiným než tím, čím je užití spojky jestliže // když motivováno [236]i ve standardních podmínkových souvětích typu (5), tj. je odvoditelné z jejího invariantního významu. Na rozdíl od nich však v souvětích typu (5a) spojka jestliže // když na bázi svého invariantního významu ruší pragmatickou presupozici, tj. že propozice p je pravdivá. Ani to však není případ ojedinělý.[11]

Nyní je třeba odpovědět, jaký je rozdíl mezi souvětími (5a) a (5b):

(5b) A: Hrubanovi nás pozvali na večeři.

B: Když // Jestliže nás (Hrubanovi) pozvali, tak proč bychom k nim nešli?

Je zjevné, že v (5b) je propozice q vyjádřena ve větě s formou tzv. rétorické otázky. Touto formou je docílen – ve srovnání s (5a) navíc – jistý emfatický efekt, neboť je tak vyvození závěru delegováno na adresáta: otázková forma iniciuje totiž u adresáta úsudkovou operaci, která – jak může mluvčí očekávat – vede ke stejnému závěru, tj. rozhodnutí pro platnost propozice q, k němuž dospěl sám mluvčí. Struktura (5b) tedy vyjadřuje v podstatě toto: „Jestliže platí p, které je dostatečnou podmínkou pro platnost q (na základě vztahu „jestliže P, tak (obvykle) Q“), z jakého důvodu (p1) je možné očekávat platnost opačné alternativy non q, vyjádřené nefaktově (kondicionálem přítomným) modalizovanou propozicí?“

Jestliže jsme poznali vlastnosti spojky jestliže // když v souvětích s tzv. splněnou podmínkou, můžeme přikročit k výkladu struktur, v nichž je za spojkou ve větě partikule už.

Poznámka: Ve svém materiálu mám pouze doklady na souvětí se spojkou když, ale nezaznamenal jsem ani jeden autentický doklad na souvětí se spojkou jestliže, kterou bychom u souvětí s tzv. splněnou podmínkou očekávali (viz např. (5a)). Anketou jsem zjistil, že (na Moravě) byli respondenti na rozpacích, zda by v souvětích (1) – (3) spojky jestliže užili, a jednoznačně odmítali spojku jestli. Možné vysvětlení tohoto jevu je, že příklady mám z běžné každodenní komunikace a v ní se – třebaže jestliže a když nejsou významově zcela totožné[12] – spojky když užívá místo spojky jestliže často i v jiných případech (Jestliže // Když se opozdíš, nic nedostaneš), zatímco v situacích, v nichž je namístě vyjadřování spisovné, je možná, zdá se, pouze spojka jestliže (Jestliže // *Když dáme do vody cukr, tak se rozpustí). Proto se můžeme spokojit s tím, že v tomto okamžiku nevidím jiné než právě stylistické důvody, které by užití spojky jestliže ve strukturách (1) – (3) blokovaly, a preferování spojky když vysvětluji tak, že její základní význam (časová spojitost dvou propozic vyjadřující fakty) je ve shodě s platností propozice p, u níž stojí, jako faktu. Tím současně vysvětlíme, proč se v typech (1) – (3) neužívá substandardní spojky jestli, která v souvětích s podmínkou otevřenou spojkám jestliže a když konkuruje (možná je v projevech neoficiálních: Jestliže // Jestli se opozdíš, nic nedostaneš, nesprávná v projevech oficiálních: Jestliže // *Jestli dáme do vody cukr, tak se rozpustí), třebaže jde o doklady z oblasti fungování češtiny, kde se substandardní prostředky vyskytují především. Spojka jestli je totiž nefaktovou spojkou par excellence (srov. i její užití v určitých typech obsahových vět jako [237]základního prostředku (Ptal se, jestli byl večer doma) nebo jako prostředku rušícího (sémantickou) presupozici faktovosti propozice vyjadřované obsahovou větou (Věděl, jestli byl večer doma)), a tedy v případě (1) – (3), kdy je větou vyjádřena propozice, která má být interpretována jako fakt, je nepoužitelná.

Při rozboru souvětí (1) – (3) můžeme vyjít z toho, že v nich je obligátně partikule už, která presuponuje, že propozice, na niž se sémanticky vztahuje, je očekávána nikoli jako pravdivá. V našem případě to znamená, že ve strukturách „jestliže // když p, tak q je partikulí už, stojící těsně za spojkou, presuponováno očekávání, že non p je pravda, což ale znamená, že propozice p je pravdivá neočekávaně. Z kontextu odvoditelná nebo jsoucí nasnadě pravdivost propozice p, partikulí charakterizovaná jako neočekávaná, je potom spojkou když tematizována jako základ/východisko, z něhož je v této „nové“ situaci vyvozen závěr s cílem na základě nějaké obvyklé obsahové souvislosti typu „jestliže P, tak (obvykle) Q“ postulovat platnost propozice q (proto je propozice q modalizována imperativem, nebo futurem), a tak na tuto novou neočekávanou situaci reagovat (8), (9), nebo již k fakticky platnému, ale nevyjádřenému non q zaujmout stanovisko, např. tak, že se deonticky modalizovanou propozicí vyjádří nerealizovaná, ale v situaci, kdy platí p, mluvčím preferovaná alternativa k onomu fakticky platnému non q (10):

(8) Když už jsi přišel, tak si sedni.

(9) Když už jsi přišel, tak si zahrajeme šachy.

(10) Když už ses oženil, měl sis vzít Evu.

Neočekávaná platnost propozice p vyjadřované větou se spojkou když, s níž se mluvčí musí smířit (ve smyslu „nedá se nic dělat“), může být často mluvčím hodnocena jako negativní. V takovém případě se mluvčí může pokusit minimalizovat negativní následky události popisované propozicí p, a to tak, že v modalizované propozici q vyjádří spodní hranici, která může, nastane-li, jeho negativní hodnocení zmírnit. Moment spodní hranice může být přitom explicitně signalizován výrazy jako alespoň, přinejmenším (s významem „ne méně než“). Tento závěr je tedy, jak je zřejmé, motivován praxeologickou maximou „snaž se ze špatného získat nejlepší možné“.

Vyvození závěru vyjádřené modalizovanou propozicí q může být založeno na obvyklé obsahové souvislosti mající povahu kauzální relace. V daném případě vyjadřuje propozice q událost, která, nastane-li, má zmírnit negativní následky fakticky platné události vyjadřované propozicí p:

(11) Když už nepřijdeš, tak mi (tedy) aspoň zatelefonuj.

(12) Když už mi nepomáháš, tak (tedy) aspoň nezlob.

(13) Když už musíš kouřit, tak (tedy) běž aspoň na balkon.

Vyvození závěru vyjadřované modalizovanou propozicí q může ovšem spočívat nejen na kauzálních vztazích, nýbrž také na některé ze sémantických implikací. Patrně nejběžnější jsou dva typy:

[238](a) V propozici p je vyjádřen hyperonymem objekt X a v propozici q, vyjadřující konkluzi, je vyjádřen hyponymem objekt x, přičemž tento objekt x představuje ve třídě kohyponym x1 xn nadprůměrný prvek (z různého hlediska: prestižního, kvalitativního, estetického apod.). A právě tento nadprůměrný prvek třídy je výrazem typu alespoň označen jako spodní hranice, jejíž platnost je postulována vyvozením závěru jako to, co je v dané neočekávané situaci minimálně přijatelné; tedy: „když už X, tak tedy ne méně než nadprůměrné x z třídy x1 xn

(14) Když už si koupíš auto, tak (tedy) (si kup) aspoň opla.

(b) V propozici non p je vyjádřen kohyponymem objekt x, který představuje nadprůměrný prvek třídy X označitelné hyperonymem, a v propozici q, vyjadřující konkluzi, je vyjádřen kohyponymem x1 objekt, který představuje průměrný prvek (z různého hlediska) v třídě kohyponym x1 – xn, přičemž tento objekt x1 je výrazem typu alespoň označen jako spodní hranice, jejíž platnost je postulována konkluzí jako to, co je v dané neočekávané situaci minimálně přijatelné; tedy: „když už ne nadprůměrné x z implikované třídy X, tak ne horší než průměrné x1

(15) Když už si nekoupíš mercedes, tak (tedy) (si kup) aspoň fiata.

Jiný typ představují struktury, v nichž je neočekávaná platnost události vyjádřené propozicí p nebo non p brána za základ/východisko, z něhož je v propozici q vyvozen závěr, který je motivován praxeologickou maximou „jednej konsekventně“. Pro ilustraci uvedu dva, zdá se, nejfrekventovanější typy.

(a) V souvětích

(16) Když už mě nemáš ráda, tak se (tedy) se mnou rovnou rozveď.

(17) Když už si koupím auto, tak (tedy) (si koupím) rovnou mercedes.

je konkluzí postulována kompletace neočekávané události vyjadřované propozicí p nebo non p událostí, která představuje maximum toho, co je v p nebo non p tematizováno jako fakt. Moment kompletace do maxima může být v propozici q explicitně signalizován partikulí rovnou. V (16) je vyvození závěru založeno na kauzální relaci, v (17) naproti tomu na sémantické implikaci.

(b) V souvětích

(18) Když už budeme v sobotu prát, tak budeme (tedy) i mandlovat.

(19) Když už sis koupil auto, měl sis (tedy) koupit také garáž.

je konkluzí postulována kompletace neočekávané platnosti události vyjadřované propozicí p nebo non p událostí vyjadřovanou propozicí q, která spolu s p nebo non p tvoří přirozený celek. Moment kompletace v celek je v propozici q explicitně signalizován aditivní partikulí i (v non q pochopitelně partikulí ani), také apod.

Jako poslední krok nám zbývá vyložit ještě struktury, které vedle spojovacího prostředku když už obsahují partikulí také v propozici vyjádřené větou hlavní, typu

(3) Když už mu řekneš, žes byla s Pavlem na chatě, tak už mu řekni úplně všechno.

[239](20) Když už pojedeme do Řecka, tak už si zajedeme i do Turecka.

Partikule stojící za výrazem tak v nich na bázi svého významu – presuponujíc, že propozice, na niž se vztahuje, je očekávána jako nikoli pravdivá – signalizuje, že rovněž obsahem konkluze vyvozené z neočekávané platnosti situace označené propozicí věty vedlejší na základě maximy „jednej konsekventně“ je něco neočekávaného. Protože i tato souvětí postulující kompletaci spočívají na praxeologické maximě „jednej konsekventně“, vznikl na bázi těchto podmínkových souvětí frazém/idiom když už, tak už. Prototypické situace, v nichž lze tohoto idiomu/frazému užít, reprezentuje (4):

(4) A: Prosím tě, proč kouříš dunhilky?

B: Když už, tak už.

Z dialogu (4) lze vyčíst, že idiomy/frazémy typu když už, tak už jsou zakotveny v komunikační situaci, v níž je jako fakt komunikantům známá nejen událost vyjádřitelná propozicí p, ale i událost vyjádřitelná propozicí q. Konkluzí je tedy vyjádřeno, že neočekávané q jen konsekventně kompletuje neočekávané p do maxima/v celek. Dané frazémy tedy mají jistý pragmatický potenciál: mohou být užity např. jako pro indikaci ilokuční funkce VYSVĚTLENÍ nebo OSPRAVEDLNĚNÍ, nebo RADY, přičemž se mluvčí při vyjádření svého ilokučního záměru odvolává na maximu důkladnosti/konsekventnosti jednání.[13] Není snad třeba připomínat, že takové „souvětné ekvivalenty“ pouze signalizují konkluzivnost opírající se o vyvození závěru na bázi maximy „jednej důsledně“ a propozice označující situace, jichž se jazykové jednání týká, jsou rekonstruovatelné z komunikační situace.


[1] Srov. např. F. Daneš, Věta a text, Praha 1985, P. Karlík, Studie o českém souvětí, Brno 1995.

[2] K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972.

[3] H. Běličová, J. Sedláček, Slovanské souvětí, Praha 1990.

[4] F. Čermák, J. Hronek, J. Machač (eds.), Slovník české frazeologie a idiomatiky. Výrazy neslovesné, Praha 1988.

[5] Mluvnice češtiny III Skladba, Praha 1987.

[6] Musíme ovšem přiznat, že od prototypických souvětí s otevřenou podmínkou se naše souvětí (4) liší: větné propozice, jimiž se označují situace, které jsou podle mluvčího ve vztahu „příčina – následek“, nejsou v něm totiž orientovány do budoucnosti (jak je tomu v prototypických souvětích daného typu, viz s argumentací V. S. Chrakovskij, Die Funktionale Grammatik aus typologischer Sicht, dargestellt am Beispiel von Konditionalkonstruktionen in verschiedenen Sprachen, in: B. Hansen, Typologie. Ein Forschungsbericht für Slavisten, München 1995, s. 105–128), nýbrž do minulosti.

[7] K pojmu presupozice viz M. Grepl, P. Karlík, Skladba češtiny, Olomouc 1998, s. 33–35; tam i další základní literatura.

[8] W. Boettcher, Studien zum zusammengesetzten Satz, Frankfurt a. M. 1972.

[9] L. Saltveit, Die Ameisen bauen hoch, es gibt Regen. Kausalität, Konditionalität, Finalität und ihre Ausdrucksformen im Deutschen, Der Sprachdienst 27, 1983, s. 166–171.

[10] Viz P. Karlík, d. cit. v pozn. 1.

[11] Viz P. Karlík, Tzv. splněná podmínka, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, A 45, 1997, s. 63–71.

[12] Viz K. Svoboda, d. cit. v pozn. 2, s. 172.

[13] Slovník české frazeologie a idiomatiky (viz pozn. 4) výstižně charakterizuje na s. 500 tento idiom takto: „postoj radící k důslednosti, důkladnosti ap. v zamýšlené nebo uskutečňované činnosti“.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 5, s. 232-239

Předchozí Ivana Svobodová: Co všechno je možné v mimoškolní jazykové výchově

Následující Milan Harvalík: Vývojové etapy a současný stav české exonymie

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1