Sborník Pedagogické fakulty Karlovy univerzity

Přemysl Hauser

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Učitelé katedry českého jazyka uvedené fakulty pokračují ve vydávání svého periodika a vydali již 20. sborník této řady.[1] V předmluvě vyzvedají i trvající odborné zaměření na zkoumání literárního jazyka různých epoch, jehož výsledky právě sborníky shrnují a předkládají.

Příspěvky ve sborníku lze rozdělit do dvou skupin: na ty, které se zabývají současným jazykem, a na ty, které věnují pozornost jazyku minulých údobí.

Upozorníme nejdříve na příspěvky prvé skupiny. Dominuje mezi nimi studie Radoslavy Brabcové O jazyku Františka Nepila, v němž autorka navazuje na své dřívější práce věnované tomuto spisovateli. V úvodu cituje jeho vlastní vyznání charakterizující jeho postoj k češtině a soustřeďuje se pak na konkrétní zjištění toho, jak využívá autor adjektiva ve vydaném souboru svých rozhlasových vystoupeních a v raných pracích vydaných pod titulem Satan s prstenem. Frekvenční zastoupení adjektiv srovnává s údaji jejich výskytu v nepřipravených mluvených projevech stanovených M. Těšitelovou a konstatuje, že se jejich frekvence shoduje. Probírá potom výskyt adjektiv, která mají vysokou frekvenci. Zajímavé je zjištění, že nejvyšší frekvenci mají adjektiva celý a jiný. Jde přitom o adjektiva formou, významem se celý kloní k číslovkám a jiný bývá již přímo řazeno k zájmenům. Dalšími frekventovanými adjektivy jsou dobrý, drobný, hezký a malý. Příznačné je pro Nepilův jazyk i užívání „zdrobnělých“ adjektiv maličký, pouhinký. Autorce nejde však pouze o četnost výskytu, ale poukazuje i na neobvyklá spojení těchto adjektiv se substantivy a zkoumá jejich slovotvornou strukturu. U adjektiv luzný, lačný je to ovšem možné jen z pohledu etymologického. Po slovotvorné stránce jsou neobvyklá adjektiva truhliččí, macíkovitý i svým užitím působící jako autorské neologismy. Souhlasíme se závěrem, že jazyk F. Nepila poukázal na velké i nové možnosti češtiny při ztvárňování zvláštních autorských představ.

V příspěvku Autorský slovník básnického díla Jaroslava Seiferta podává Svatava Machová zprávu o projektu, který se uskuteční prací studentů a učitelů této katedry. [211]V obecné části charakterizuje typ frekvenčního slovníku jednoho autora, uvádí hotové slovníky a hodnotí význam takových slovníků pro poznávání slovní zásoby. Příspěvek je označen jako I. část, v části druhé podá autorka v budoucnosti již kvantitativní charakteristiku slovní zásoby několika básníkových sbírek.

Kritický ráz má článek Pavla Šmejkala Je to ještě překlad? Zabývá se v něm jazykovou úrovní překladu anglické detektivní novely E. S. Gardnera Mrtvola v rokli. Odhaluje nápadné nedostatky ve všech jazykových rovinách, zejména v tvarosloví, v syntaxi a také ve stylistice. Překladatel prokázal neznalost jazykové normy, projevil značnou neobratnost stylizační a nepečlivý vztah k textu, na němž se ovšem podílelo i nakladatelství, zřejmě nedbající o potřebnou korekturu. Tato konkrétní zjištění jistě platí i pro velkou část podobné překladové komerční literatury.

Dva příspěvky mají zaměření didaktické. Článek Bronislavy Hrabánkové Jazyk a styl textů Miroslava Horníčka je v podtitulu přímo uvádí. Po analýze Horníčkových knih Vyznání Mariánským Lázním v červnu a Julius a Albert podává návrhy na využití těchto textů pro rozvoj komunikativních dovedností žáků. Ty obsahuje krátká závěrečná kapitola, jde však v ní více o proklamaci a poukazy na možnosti, jak sama autorka uvedla. Vlastní analýza Horníčkových textů je jen výběrová, všímá si pouze některých jevů, např. kontaktových prostředků, ze slovníkových jevů synonym a antonym. Uvádí vždy omezený počet příkladů, neuvádí početné zastoupení probíraného jevu, takže není pak zřejmé, zda jde skutečně o příznačný rys a nikoli jen o nahodilost. Nelze souhlasit s autorčiným tvrzením o utvoření jí vybraných slov, „jako by vybočovala z pravidel zvyklostí jazykového systému“. Vždyť slovo rozpomínka je odvozeno zcela pravidelně, stejně sloveso zvichřit a adjektivum domýšlivý aj. Jsou však uvedena v neobvyklých kontextech nebo je záměrně naznačena jiná motivace jejich vzniku. Horníček tak činí pro vyvolání komičnosti, je to i hraní se slovy. Právě na tento rys Horníčkova jazyka autorka neupozorňuje. Nejde o záměrné přetváření nebo dokonce regeneraci jazyka, jak se autorka domnívá. K didaktickému využití nutno podotknout, že Horníčkovy texty jsou určeny inteligentnímu čtenáři, nechápe je každý. Jen ve výběru jich lze užít pro výchovu těch, kteří se teprve rozumění náročných textů učí, žákům.

Již zcela didakticky zaměřen je příspěvek Evy Hájkové Poznámky k uměleckým textům v učebnicích českého jazyka. Do posuzování textů však autorka zahrnula i čítanky, v nichž se výběr textů řídí zvláštními zřeteli, i jednotlivé věty konstruované autory, tedy nikoli texty umělecké. Z uměleckých textů omezuje své poznámky na texty v učebnicích pro 1. stupeň základní školy. V příspěvku cituje i celé dlouhé texty a hodnotí je více po stránce literárně umělecké nežli podle jejich didaktického využití. Právě o něm existuje poměrně početná literatura a je škoda, že jí autorka nevyužila. Upozorňuji na uvádění jmen spisovatelů v podobě pan Rudolf Čechura, pan František Nepil, které je nevhodné, nevkusné a v odborném stylu naprosto nepřijatelné. V jiných příspěvcích tohoto sborníku se naštěstí takové formulace nevyskytují.

Stať Mileny Švehlové Havlovy projevy na mezinárodním fóru z pragmatického hlediska, která je ve sborníku zařazena jako první, se právě vytčeným hlediskem od ostatních příspěvků odlišuje. Pragmatika, jak vysvětluje autorka, se zabývá „zejména užitím a efekty – fungováním znaků mezi mluvčím a adresátem komunikace … pokouší se dobrat motivů řečeného a (vyvolaného či nevyvolaného) efektu u adresátů“. Autorka si k podrobnějšímu zkoumání [212]vybrala Havlův projev při udělování čestného doktorátu v Jeruzalémě, některých jiných projevů se dotýká jen zmínkou. Předpokládané Havlovy postoje obvykle vysvětlí modelem: umělec dramatik, postmodernista, prezident. O odezvě Havlových projevů se dovíme buď jen z autorčiných odhadů, nebo z nepřímých reakcí publicistů. Takový přístup jistě nelze odmítat. Zjišťování znalosti odezvy projevů, a to mluvených i psaných, dokonce celých literárních děl, bylo jako úkoly jazykovědy i literární vědy požadováno již dávno. Dosud se však nerozvinulo pro obtížnost postupu. Chybí pro to přesná metodická základna. Vědu nelze stavět jen na dohadech. Ze stati proto více zaujmou autorčiny konkrétní údaje o jazykové stránce Havlových projevů, např. o užívání otázek (tzv. nepřímých), o vyjádření přímého i nepřímého apelu na posluchače. Nakonec lze jistě souhlasit s autorčiným postskriptem „myslím, že Václav Havel (na rozdíl od jiných) dobře ví o tom, co a jak píše, i píše zrovna tak, jak“.

Nesouhlasím ovšem s autorčiným ontologickým východiskem, a proto připojuji i své postskriptum: Rozhodně se nepokládám za znak.

Starému jazyku jsou věnovány dvě studie. Obě vyznačuje pečlivý přístup metodický a vyzrálé formulace, svědčící o vysoké odborné úrovni autorek.

První ze studií má název Jazyková stránka agitačního spisu Krátké sebrání z kronik českých. Naděžda Kvítková v ní podala zevrubnou jazykovou analýzu textu uvedené památky z první poloviny 15. století. Probírá její grafiku a potvrzuje podle ní dřívější názor A. Poláka, že je dochovaný jediný exemplář památky opis nikoli autograf. V hláskovém systému konstatuje autorka provedení přehlásky u>i a zejména zachovávání jotace, kromě po j. Příznačná je existence nedisimilované skupiny šč a proteze v před o. Tyto jevy dovolují autorce vyslovit domněnku, že památka vznikla na území hanáckých nářečí. Lingvisty zaujmou zjištění z morfologie o užívání koncovky -a v 2. sg. a -ové v 1. pl. maskulin, údaje o výskytu jednoduchých časů minulých, o duálu a tvarech préterita. V syntaxi si autorka všímá postavení přívlastku shodného a neshodného, postavení slovesa na konci věty, podoby spojky aby/by a výskytu absolutního relativa ježto. Ve slovní zásobě konstatuje zřetelný posun od starších památek v užívání slova kníže místo starého kněz, upozorňuje na výběr hodnotících adjektiv. Popis a rozbor této památky nepochybně přispěje k jejímu přesnějšímu zařazení do kontextu jazykového a literárního vývoje.

Studie Martiny Černé Poznámka k problematice grafické stránky staročeských rukopisů přináší více, než skromný název naznačuje. Autorka v ní podrobně probírá grafiku pěti ucelených rukopisů Dalimilovy kroniky. Sleduje záznam samohlásek (zejména i-y) a souhlásek a rukopisy vzájemně srovnává. Podle přesnosti a důslednosti záznamu hodnotí nejvýše Františkánský, který využívá i diakritického pravopisu, a rukopis Lobkovický, v němž je diakritických znamének využíváno ve značném rozsahu a v němž se grafémů i-y užívá v zásadě shodně s dnešním územ. Příspěvek přináší kromě informujících údajů o zkoumaných rukopisech i nejdůležitější literaturu o nich.

K historickým tématům patří i krátká, materiálem doložená stať Olgy Böhmové Varianta jména Boleslav z 10. století a její původ. Autorka v ní zkoumá původ podoby Bolislav na mincích, denárech z doby Boleslava I. Důvody svého tvrzení opírá o skutečnosti historické a numizmatické (znaku na mincích). Vyplývá z nich, že podobu ovlivnila ukrajinština. Boleslavova říše totiž v době jeho vlády sousedila na východě s Kyjevskou Rusí.

---

[1] Sborník Pedagogické fakulty Karlovy univerzity, Filologické studie XX, Praha 1997.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 4, s. 210-212

Předchozí Libuše Čižmárová: Mluvená čeština na Moravě

Následující Olga Müllerová: Výzkum profesní mluvy, slangu a argotu na Slovensku