Časopis Naše řeč
en cz

Vyšetřuje zločin Yves Rénier, nebo komisař Moulin? (K anotacím filmů v televizních programech)

Jana Hoffmannová

[Články]

(pdf)

-

Díváte se často na televizi? Jste filmovými fanoušky? Pokud ano, jistě také občas nahlížíte do filmových a televizních programů; a v nich si můžete všimnout, jakým způsobem je uváděno herecké obsazení jednotlivých rolí ve filmu a inscenaci. Zajímavé je zvláště představování protagonistů. A abychom nechodili dlouho kolem horké kaše, řekněme si rovnou, k čemu směřujeme: je to onen známý úkaz, kdy publikum více nebo méně, ale často velmi silně ztotožňuje populárního umělce s postavou, kterou hraje (a obrací se pak třeba na herce, který hrál v televizním seriálu lékaře, se svými zdravotními problémy). Nám jde samozřejmě o jazykovou reflexi tohoto úkazu: vztah mezi postavou a jejím představitelem se totiž dá formulovat různě, a autoři programů – stejně jako výrobci a distributoři videokazet či majitelé videopůjčoven – těchto možností bohatě využívají (někdy nepokrytě, jindy poměrně rafinovaně) k reklamním účelům.

Jak tedy jednotlivé informační a propagační tiskoviny protagonisty filmů, seriálů, inscenací uvádějí? Ukážeme si to na příkladech, které byly zcela náhodně vybrány z několika čísel Týdeníku Televize, ev. z dalších časopisů a novin, které o filmech, televizních pořadech či nových videokazetách informují.

1. Někdy se setkáváme s formulací jasnou a zcela explicitní:

– R. Hrušínský v hlavní roli Švejka ve filmovém přepisu románu J. Haška;

– B. Kingsley v titulní roli oscarového filmu Gándhí;

– titulní roli detektiva N. Bridgese vytvořil D. Johnson;

– Vojtěcha si zahrál (hraje) Ladislav Boháč;

– hlavní roli Alfonse Karáska ztvárnil M. Kopecký;

– Faye Dunawayová představuje úspěšnou modelku;

– příběh pana rady Vacátka v podání Jaroslava Marvana;

– pro Balouna (Milan Neděla) není žádné množství jídla dost velké.

(Stranou necháváme typ

– J. Travolta v kultovním thrilleru Q. Tarantina;

– Slovo policajta: kriminální film s A. Delonem;

kde není explicitně vyjádřeno, jakou postavu herec hraje.)

2. Jiné způsoby, které nám čeština nabízí, postavu a jejího představitele o něco více sbližují, stále ještě však signalizují rozestup mezi postavou a hercem. Jsou to formulace založené na sponovém slovese, ev. jeho elizi:

– Josef Bláha je tatínek do nepohody;

[198]– Arnold Schwarzenegger – antický hrdina sestupuje z Olympu;

– Lino Ventura nájemným vrahem (užití 7. pádu zde označuje dočasnost, krátkodobost tohoto spojení)

a zejména velmi frekventované formulace se spojkou jako:

–J. P. Belmondo jako bravurní bankovní lupič…; V. Preiss jako slavný český písničkář, herec a kabaretiér K. Hašler…; G. Philipe jako svůdce chce dobýt Paříž prostřednictvím Pařížanek…; Henry Fonda se jako nájemný pistolník stane ochráncem zákona…; W. Harrelson a J. Lewisová jako největší masoví vrazi Ameriky; podobně i: Lída Baarová alias Maskovaná milenka se rozhodla již nikdy se nevázat…

Tomuto způsobu se blíží i typ „Michael Douglas (Jack) bude mít s půvabnou Kathleen Turnerovou (Joan) ještě mnoho starostí“. Obvyklejší je určitě opačné pořadí, tj. uvedení postavy a za ní v závorce jména herce; vždyť starosti snad má opravdu spíše Jack s Joan, než M. Douglas s K. Turnerovou?

3. Tak se postupně dostáváme k dnes neobyčejně rozšířenému, zkratkovitému způsobu vyjádření, který herce a postavu zcela ztotožňuje; jméno představitele je zde užito zástupným způsobem, v zastoupení postavy, kterou hraje. Tyto formulace vycházejí z naprosté identifikace postavy s hercem v očích publika a ještě tento přístup podporují. Máme na mysli vyjádření typu „Macaulay Culkin (nikoli postava zvaná Kevin? – J. H.) si užívá radostí velkoměsta“ (ve filmu Sám doma II). Vycházíme-li z takové identifikace, jakou nám předkládají téměř všechny programy a letáky, můžeme některým hercům jen závidět – vždyť přece „Jessica Langeová prožívá manželské štěstí po boku slavné sportovní hvězdy“; „Christian Slater a Mary Stuart-Matersonová prožijí vztah, na který se nezapomíná“; a „David Hasselhoff miluje dobrodružství, miluje krásné dívky a hlavně miluje svou práci!“ Jiným umělcům fandíme, držíme palce: jak by ne, když „Robert Mitchum a Shirley MacLaineová hledají lásku“, „Viktor Preiss a Miroslav Donutil bojují o lásku krásné a tajemné Ingrid Timkové“, „Vlasta Burian úspěšně čelí záletné manželce“ a „nesmělého a nesamostatného Hugo Haase může změnit jedině láska k Adině Mandlové“. Sympatie publika přece musí být na straně hrdinů, mstitelů – jako když „Claude Brasseur mstí nesmyslnou vraždu své rodiny“, „Clint Eastwood přichází pomstít nespravedlnost v malém zlatokopeckém městě“, „John Wayne odložil bačkory, zapomněl na svůj věk a vydal se do boje“ či „Rutger Hauer rázně zatočí s arabskými teroristy“. Zastánci spravedlnosti jsou nejčastěji kriminalisté, komisaři, inspektoři, vyšetřovatelé: a publikum fandí příslušným hercům, když „Gene Hackman pokračuje v boji proti narkomafii v Marseille“, „Patrick Swayze ve službách policie přichází pomstít bratrovu smrt“ nebo „Jodie Fosterová se pouští po stopě zlatého pokladu“.

V nebezpečných situacích, jakých jsou (hlavně americké) akční filmy, katastrofické filmy, thrillery, sci-fi, krimi a westerny plné, se o ohrožené herce přímo [199] třeseme: ať už jde o něžné pohlaví, o krásné a bezbranné hrdinky-herečky („Sophie Lorenová je nechtěně zatažena do špionážních intrik“; „Sissy Spaceková je sama s dětmi v opuštěném domě a každá noc se mění v nekonečné hodiny strachu“; „Někdo zabíjí, ale nikdy po sobě nenechá stopy – jedině S. Weaverová tuší, kdo je na řadě“), nebo o mužné hrdiny-herce v nesčetných situacích ohrožení („P. Newman musí čelit nejen rozbouřeným živlům, ale i lidským vášním“; „Steven Seagal bojuje proti teroristům na palubě bitevní lodi“; „Lorenzo Lamas na dobrodružném útěku“; „S. Stallone a A. Banderas v boji na život a na smrt“; „Gregory Peck pomáhá bílé ženě utéct od Apačů“; „Macaulay Culkin hrdinně brání opuštěný dům“; „Donald Sutherland hrdinně čelí invazi vesmírných parazitů“; „Ch. Lambert musí zastavit vládce zla a zachránit náš svět“). Jindy nás – podle těchto formulací – naši oblíbení umělci uvádějí svým počínáním do rozpaků: považte přece, „Patricka Swayzeho pronásledují hříchy z minulosti“, „Tom Selleck je donucen jít proti svým původním hodnotám i přátelům“. Co si myslet o tom, že „Peter Sellers jako věčný donchuán je na útěku před ženami“, „Bob Hope chce získat lásku půvabné ženy jako nebezpečný dobrodruh“ a dokonce, že „Gérard Depardieu a Pierre Richard se po letech dozvědí, že mají syna!“ Zarážejí nás i někteří čeští herci – představte si, v české komedii „Petr Nárožný si vymění tělo s Oldřichem Kaiserem“!

Spolu s autory programů si vážně klademe otázku, zda „je Johny Depp opravdovým Donem Juanem, anebo je jen duševně nemocný a zlomený nešťastnou láskou?“ a „jak Goldie Hawn[1] ke ztrátě paměti a početné rodině najednou přišla. Pomohl jí v tom její manžel Kurt Russell?“ Někdy si dokonce nebozí herci – takto identifikovaní se zavrženíhodnými postavami – zasluhují odsouzení publika. Dočteme se, že „M. Brando a F. Sinatra přesvědčují, že mezi podvodníky a dobrodruhy není o podrazy nouze“, že „Jack Lemmon konečně našel správný recept, jak získat peníze a oklamat úředníky pojišťovny“ a že „Sean Connery si brousí zuby na zlaté cihly převážené ve vlakovém trezoru. K vyloupení trezoru je zapotřebí čtyř klíčů – jak si s nimi poradí Sean Connery?“

4. K explicitním ukázkám výrazové identifikace herec-postava přidejme ještě ty případy, kdy je ztotožnění provedeno s pomocí přívlastkové (přístavkové) konstrukce. Herci tak někdy přijdou k zajímavým atributům: někdy označujícím profesi („soukromý detektiv Paul Newman rozplétá síť zločinů a intrik“; „policajt ve výslužbě Burt Reynolds si moc neodpočine“; „svérázní policajti Richard Dreyfuss a Emilio Estevez opět v akci“; „vesmírní badatelé M. Lasica a J. Satinský objevují naši radostnou realitu 80. let“), jindy velmi bizarním a kuriózním („netopýří muž Val Kilmer válčí proti muži s dvojí tváří“); někdy atributům pozitivním („na roztomilého sirotka Shirley Templeovou se konečně usměje [200]štěstí“), častěji však negativním: „osudová láska se nevyhýbá ani špiónům Melanii Griffith a Michaelovi Douglasovi“; „prostoduchá blondýnka Melanie Griffith se stane štikou v politickém rybníku“; „další příběhy půvabné Cybill Shepherdové a nesnesitelného sexisty Bruce Willise…“.

5. Ztotožnění herců s postavami, jež hrají, záměny těchto bytostí ze zcela rozdílných světů jsou projevy směšování skutečnosti a fikce. Toto směšování je zvlášť dobře patrné v některých rovněž smíšených formulacích z našich programů:

– i v tomto snímku (skutečnost) se Steven Seagal (skutečnost: jméno herce) se zbraní v ruce snaží zůstat naživu (fikce);

– Michael J. Fox (skutečnost: jméno herce) nasedá do stroje času (fikce) v jedné z nejúspěšnějších amerických komedií posledního desetiletí (skutečnost);

– nejslavnější svalovec všech dob A. Schwarzenegger (skutečnost) porazí stvůru z vesmíru (fikce);

– Václav Postránecký v roli řidiče (skutečnost) pátrá po vrahovi svého kamaráda (fikce); o něco dále v programu je pod obrázkem umístěna táž věta, ale s vynecháním „v roli řidiče“, tedy už jen „Václav Postránecký pátrá po vrahovi svého kamaráda“;

– Jana Brejchová (skutečnost) si se svou dcerou moc nerozumí (fikce) – naštěstí jen ve filmu (komentář v rovině skutečnosti). Jde o film Citlivá místa, kde J. Brejchová a její dcera T. Brodská také hrály matku s dcerou;

– Yves Rénier (skutečnost) vyšetřuje smrt přítele (fikce); v dalším textu pak už Komisař Moulin slíbí pomoc příteli (fikce).

A uveďme ještě jeden doklad tohoto balancování na hraně skutečnosti a fikce: „Prožili spolu vzrušující dny, na které se nezapomíná: Clint Eastwood a Meryl Streepová v trpké milostné romanci“ (skutečnost? fikce? záměrná dvojznačnost?). Text k filmu Madisonské mosty může tímto způsobem odkazovat i k informacím, jež proběhly tiskem – že totiž obě americké hvězdy při natáčení tohoto filmu spojil skutečně velmi důvěrný vztah.

6. Televizní programy jsou texty informační a hlavně propagační – v rámci současného konkurenčního boje televizních stanic o diváka, o „sledovanost“; o tiskovinách propagujících videokazety ani nemluvě. Zdá se, že hra na totožnost postavy a herce, založená na výrazové ambivalenci a na směšování reality a fikce, se v těchto textech už stala běžným reklamním trikem a že televizní, filmové – a zároveň čtenářské – publikum tuto „komerční“ textovou strategii akceptuje. Zřejmě nevadí ani to, že se po takto postavené první větě text upoutávky na film vrací do střízlivých kolejí a nastává brutální deziluze: „Mezi nebem a zemí bojují Ch. Sheen a N. Kinská s rudou mafií o ruské zlato! Dále hrají: …“

Jiné disciplíny než jazykověda (sociologie a psychologie umění, teorie masové komunikace aj.) se zabývají otázkou, na čem je vlastně založen kult hvězd: jak je [201]možné, že divák, který se vypraví do kina nebo usedne před obrazovku s touhou vidět Kim Basingerovou nebo Roberta Redforda, se vzápětí nechá unášet příběhem a ztotožní si svůj herecký idol třeba s neohroženým pistolníkem? Tento pozoruhodný úkaz známe už i z některých uměleckých zpracování. Např. ve filmu W. Allena Purpurová růže z Káhiry dostoupí prolnutí skutečnosti a fikce tak daleko, že zbožňovaný filmový herec sestoupí přímo z plátna, aby prožil romanci se svou vytrvalou ctitelkou v hledišti. Ve filmové verzi prózy J. Fowlese Francouzova milenka zarámoval K. Reisz románový příběh složitého milostného vztahu ještě partnerským vztahem obou hlavních hereckých představitelů; divácké ztotožňování je tak zkomplikováno tím, že každý z protagonistů hraje v příběhu i ve „skutečnosti“. Atd., atd. Stojí tedy za povšimnutí, že tyto identifikační procesy mají i svou jazykovou reflexi, a že se tento způsob vyjadřování asi postupně stane zcela bezpříznakovým.

Z jiného druhu umění – literatury – dobře známe podobný jev: čtenáři zhusta ztotožňují autora – osobu reálnou – s vypravěčem, lyrickým subjektem textu nebo případně i postavou, osudy hrdiny nebo postoje vypravěče připisují autorovi. Literární věda, reprezentovaná mj. představiteli pražského strukturalismu, v teoretické rovině svůj boj s těmito tendencemi už dávno úspěšně vybojovala; čtenářská obec ve své většině však bude zřejmě nadále ztotožňovat vnitrotextový subjekt románu Český snář s Ludvíkem Vaculíkem – a bude se chovat stejně i v dalších podobných případech. Tím spíše lze pochopit, že publikum více zajímá, která hvězda ve filmu hraje, než jakou postavu hraje – a že v reklamním programovém sloganu je možno tento „zprostředkující článek“ vynechat a zasadit jméno populárního umělce přímo do kontextu naznačujícího děj příběhu („Harrison Ford zapleten do vraždy své krásné mladé kolegyně!“). Ostatně – to už je jen poznámka na okraj – s tímto neodvratným ztotožňováním herce s postavou je v souladu třeba i dvojznačnost výrazu protagonista: podle Akademického slovníku cizích slov II (Praha 1995, s. 627) je to 1. vedoucí osobnost, průkopník a 2. představitel hlavní role (pův. v div. hrách), hlavní postava liter. díla.[2]


[1] Fakt, že se autoři programů leckdy neobtěžují s přechylováním jmen zahraničních hereček, zde není předmětem našeho zájmu (veřejnost tento přístup zná i z řeči sportovních reportérů, sportovců aj.).

[2] Svou roli tu jistě hraje – jako u reklamních textů velmi často – i vliv překladu. Propagační slogany k zahraničním filmům se mnohdy mechanicky překládají, s týmž jevem se však setkáváme i při propagaci filmů českých.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 4, s. 197-201

Předchozí Alena Černá: Nejstarší české názvy prstů

Následující Jindra Světlá: Sportovní terminologie v cestovním ruchu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1