Srovnávací studie slovanské věty

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zájem české lingvistiky se stále rapidněji odklání od studia gramatiky (morfologie, slovotvorby, syntaxe větné i nadvětné a slovosledu) a přiklání k moderním (někdy jen módním) světovým trendům tzv. lingvistiky textové a k filozofujícím pohledům na obecné otázky mezilidské komunikace. Najdou se u nás dosud i mladší lingvisté, kteří se zabývají otázkami pravopisu a formální morfologie, ale zájem o mnohdy nejednoduché a spletité jevy skladby [148](syntaxe) a slovosledu mezi lingvisty mladší a střední generace je již jev zcela ojedinělý. Přitom zejména kontrastivní studium jazyků ukazuje, kolik toho ještě o syntaxi češtiny (větné a nadvětné) neznáme!

Mnohdy i zkušený a znalý lingvista – o laicích nemluvě – propadne iluzi, že to či ono, co se v jeho mateřském jazyce vyskytuje (třeba slovosled příklonek se a ti ve větě Já se ti divím. Nikoli: *Já ti se divím.), je něco zcela přirozeného, objektivně nutného a univerzálního, a není tedy třeba tomu věnovat odbornou pozornost. Tím spíše je takové tušení rozšířeno mezi nelingvistickou veřejností. Při užívání cizích jazyků pak tento tichý, ale mylný předpoklad vede k bezpočtu případů, kdy si mluvčí tu či onu syntaktickou či slovoslednou strukturu překládá ze své mateřštiny do cizího jazyka. Velmi často tak potom více či méně chybuje, čímž dochází k nejrůznějším komunikačním poruchám. Ty si chybující ne vždy dokáže uvědomit.

V čem všem se mohou shodovat nebo lišit jednotlivé jazyky slovanské (čeština, polština, dolní a horní lužická srbština, bulharština, makedonština, srbocharvátština, slovinština, běloruština, ukrajinština a ruština) při výstavbě věty, ukazují s neobyčejnou lingvistickou erudicí podloženou talentem a letitou výzkumnou činností naše dvě přední gramatičky, rusistka a slavistka Helena Běličová a bohemistka a slavistka Ludmila Uhlířová, z nichž posledně jmenovaná je pracovnicí Ústavu pro jazyk český AV ČR. Jejich knižní monografii Slovanská věta vydalo v r. 1996 s finančním přispěním Fondu AV ČR pro vydávání vědecké literatury nakladatelství EUROSLAVICA.

Vzhledem ke dvěma podstatným okolnostem nelze bohužel očekávat, že tato kniha, téměř každou větou vyzařující informaci neobyčejné váhy, nalezne odpovídající množství vědění lačných čtenářů. Je to samozřejmě jednak dnešní náš – dějinně přirozený – odklon od světa slovanského a naopak příklon ke světu románsko-germánskému. Je to ale i ten smutný fakt, že naše škola nedokáže za mnohá a mnohá léta výuky českého jazyka ani pozdějšímu vzdělanostnímu výkvětu národa dát takové základy lingvistických poznatků, které by umožnily i těmto vzdělaným lidem – nejen hrstce specialistů – číst podobné knihy.

Rád bych proto poradil všem nespecialistům, jimž se snad kniha o slovanské větě dostane do ruky: nechť se nezaleknou a neupustí od další četby, když první větě, kterou si přečtou, vůbec neporozumějí. Nechť čtou tak dlouho, dokud něčemu neporozumějí. Toto porozumění jim bude bohatou odměnou.

Kniha je rozdělena do tří centrálních kapitol: I. Věta a její struktura; II. Aktuální členění věty. Slovosled; III. Určenost nominální skupiny. Autorkou první části je Helena Běličová, část druhou a třetí, celkem však zabírající jen asi třetinu knihy, napsala Ludmila Uhlířová.

V předmluvě autorky upozorňují, co všechno čtenář v knize nenajde, neboť rukopis díla, aby mohlo být publikováno, bylo třeba výrazně redukovat. Tuto skutečnost nelze nepokládat za jednu z velkých absurdit našeho světa: Celé lesy jsou káceny, aby mohly být tištěny texty, jejichž informační hodnota je malá nebo nulová. Tisíce „badatelů“ opisuje fakta a názory jeden od druhého a nikomu to nevadí, ba často se to naopak žádá. A vida, ono nejde vždy o to, „co“ se publikuje, nýbrž „kolik“. Přesto se recenzent nemůže ubránit, aby netrval na tom, že v podobné publikaci by rád viděl to a ono.

V předmluvě nalézáme také velmi důležité upozornění, které tu chceme citovat: „Jednotlivé charakteristiky slovanské věty, tak jak byly nalezeny a popsány, samozřejmě zpravidla neodrá[149]žejí absolutní hranice mezi přítomností/nepřítomností jednotlivých jevů či kategorií. Jde mnohem spíše o rozlišení těžiště určitého jevu a jeho periferie.“ (s. 12) A dále: „Materiál v monografii analyzovaný byl získán převážně vlastní excerpcí literárních textů XX. stol., zejména jeho druhé poloviny. Byl konfrontován s existujícími gramatickými popisy a se slovníky jednotlivých slovanských jazyků.“ (s. 12) K tomuto úctyhodnému výkonu lze dnes jen dodat, že v budoucnu bude možno podobné výzkumy provádět do mnohem větší šíře a hloubky prostřednictvím velkých počítačových korpusů psaných i mluvených textů.

První část knihy je věnována otázkám spíše tradičním, je však pojata z hlediska tzv. valenční syntaxe, zpracovávané v naší lingvistice především v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy na téma „věta a její struktura“ byla u nás publikována řada knižních monografií (F. Daneš, Z. Hlavsa, P. Adamec, J. Panevová, H. Běličová, J. Kořenský, R. Zimek, F. Štícha aj.). Velké novum tu ovšem je detailní kontrastivní pohled na deset slovanských jazyků.

Kromě stručných teoretických rekapitulací obsahuje první část monografie dvě oblasti jevů: první z nich jsou tzv. věty jednočlenné, jejichž rozmanitým strukturním typům jsou věnovány dosti podrobné výklady, druhým je přehled shod a rozdílů ve slovesných vazbách jednotlivých slovanských jazyků.

Zmíníme se nyní nejprve jen o několika málo z těchto syntaktických jevů, již z ryze poznávacího hlediska zajímavých a prakticky důležitých, které nás nejvíce zaujaly a jimiž je kniha dosyta naplněna.

Např. v partii o tzv. genitivu vlastnosti (např. muž vysoké postavy) se upozorňuje na to, že této konstrukce užívají východoslovanské jazyky spolu se srbocharvátštinou a slovinštinou hojněji než jazyky západoslovanské, tedy i čeština. Z ruštiny je uvedeno např. Pesok byl udivitel’noj belizny. (Doslova: ‘Písek byl podivuhodné bělosti.’), ze slovinštiny Ta človek je kratkih besed. (‘Ten člověk je krátkého rozumu.’) aj. Dále se v této souvislosti dozvídáme, že v některých slovanských jazycích, zejména v bulharštině a makedonštině, genitivu vlastnosti do jisté míry konkuruje konstrukce ‘s + instrumentál’ ve větách jako Liceto mu e s edri brački. (‘Tvář mu je s velkými vráskami.’) atd. V polštině zas existuje a užívá se konstrukce ‘o + lokál’ typu Byl slunečný den, o lahodném povětří.

Jak ukazuje poslední příklad, nejde vždy jen o to, že nějaký jazykový prostředek, tedy např. syntaktická konstrukce, v jednom jazyce existuje a je v něm více či méně běžně užívána, zatímco v jiném jazyce je taková konstrukce absolutně neznámá a naprosto nepřijatelná. Často jde také o to, že určitý prostředek, zejména syntaktický, je znám v určité skupině jazyků, např. ve všech jazycích slovanských (nebo ve všech jazycích germánských, indoevropských atd.), avšak zatímco v jednom z těchto jazyků je tento prostředek běžný a stylově neutrální, v jiném je méně běžný až neobvyklý, stylově více či méně silně příznakový apod. Jde tu o jev z kontrastivního hlediska velmi důležitý, s nímž se musejí napořád vyrovnávat překladatelé, pokud jsou si takových rozdílů vědomi, ale v němž se také často chybuje, buď proto, že překladateli tato frekvenčně-stylová odlišnost není známa, anebo proto, že jí neprávem nepřikládá váhu. Autoři recenzované monografie naopak tento druh odlišností mezi jazyky velmi pečlivě a soustavně respektují.

Jiným zajímavým případem rozdílného využívání téže syntaktické konstrukce v různých slovanských jazycích je tzv. zápor větněčlenský, spočívající v tom, že se nepopírá přísudek, [150]zastupující celou výpověď, nýbrž jen některý z větných členů, před nímž stojí záporka, např. Ne moje bylo toto vítězství. (Tj. vítězství bylo ne moje, ale někoho jiného. Nejde o to, že nějaké vítězství vůbec nebylo, nýbrž o to, čí toto vítězství bylo a čí nebylo.) Velmi často tu platí, uvádí Helena Běličová, že výpovědi s větněčlenským záporem v jednom slovanském jazyce odpovídá v jiném slovanském jazyce výpověď se záporem větným. Např. ruské větě Mnogoje zavisit ne ot nas. odpovídá v češtině věta Mnohé na nás nezávisí. Polské větě Nie ja go zabilem. odpovídá v češtině věta Já jsem ho nezabil. atd.

K případům rozdílného využívání téže syntaktické konstrukce či různých variant téže struktury invariantní patří i konstrukce ‘být + dativ os. zájm. + předložka + substantivum dějové’, např. Je mi do pláče, či Je mi na zvracení. Z horní lužičtiny je podle autorek známo Bě mi na plač. (‘Bylo mi na pláč.’), ze slovinštiny Šlo mu je na smeh. (‘Šlo mu na smích.’) atd.

Rozsáhlá kapitola o syntakticko-sémantické struktuře dvojčlenných vět, zabírající téměř třetinu celé knihy, je detailním popisem valence (vazebných struktur) významových skupin sloves, a této části knihy lze proto používat podobným způsobem, jakým se používá velký výkladový slovník či lexikologická příručka. Předností knihy je však opět to, že se tu popisují všechny slovanské jazyky zároveň.

Poslední třetina knihy, kterou zpracovala L. Uhlířová, je věnována dvěma oblastem jevů, které jsou dosud v gramatikách, natož v učebnicích jazyků, neprávem (či z nedostatku odborné erudice autorů) opomíjeny a jen velmi nedostatečně představeny, popř. jejich popis vůbec schází.

První z těchto oblastí jsou jevy slovosledné a tzv. aktuální členění výpovědi. Pokusíme se tuto partii recenzované knihy představit poněkud detailněji včetně některých kritických výhrad. Předem tu však budiž upozorněno, že obě poslední části knihy zpracované L. Uhlířovou pokládá autor této recenze za vynikající nejen po stránce odborné, a to jak z hlediska teoretického uchopení jevu, tak i jeho empirického zázemí, ale i po stránce výkladové: styl autorčin je precizní a – byť je někdy porozumění vzhledem k povaze věci náročné – plně srozumitelný a jasný. Je to nepochybně dáno i dlouholetou výzkumnou činností autorky v této oblasti jazyka, její velikou odbornou erudicí, osobní zaujatostí pro daný problém a neobyčejnou výkladovou a stylizační svědomitostí a pečlivostí.

Aktuální členění definuje Uhlířová jako „způsob, jakým je věcný obsah věty organizován z hlediska komunikačního procesu neboli z hlediska toku informace“ (s. 179). V slovanských jazycích jsou podle autorky hlavními výrazovými prostředky aktuálního členění slovosled a intonace. Vycházejíc ze znalosti rozsáhlé literatury a opírajíc se zejména o práce Firbasovy, člení Uhlířová celou rozsáhlou a složitou oblast jevů aktuálního členění věty do následujících podoblastí (z praktických důvodů tu nereprodukujeme přesně autorčino členění do obecných oddílů a jejich částí): téma a réma, známost a novost informace, dvojčlennost vs. graduálnost tematicko-rematického členění, věty bez předmětného tématu, věty s předmětným tématem, subjektivní pořad, aktualizační částice, vytýkací konstrukce, parcelace, rematizační konstrukce, reduplikace, aktuální členění v tázacích větách, intonace otázky, poloha tázacích výrazů, aktuální členění a slovosled v nominální skupině (poloha přívlastku), slovosled a větný rytmus (poloha příklonek).

[151]Z velkého množství cenných informací o mnoha závažných rozdílech v aktuálním členění věty mezi slovanskými jazyky se tu zmíníme jen o několika.

Např. o tzv. větách prezentačních (Přišlo jaro. Zmizel poslední sníh apod. Zjednodušeně řečeno jde o věty začínající slovesem, jímž se uvádí na scénu vyprávění nějaká událost). Uhlířová tvrdí, že jsou charakteristické pro jazyky východoslovanské a většinu jihoslovanských, nejsou však typické pro češtinu, slovenštinu a slovinštinu (s. 186). Zatímco v češtině jsou podobné věty obvyklé pouze jako věty uvádějící celý text (začátek celého literárního díla, začátek kapitoly nebo odstavce apod.), v jiných slovanských jazycích toto omezení neplatí, např. v ruštině po větě Dremal sad pod solncem. následuje věta Valjalis’ posredi dorožki zabytyje sadovyje grabli. V češtině by tato věta začínala okolnostním určením, tedy Uprostřed cesty…

V kapitole o poloze přívlastku se dozvídáme, že postpozice atributu, jíž se daná vlastnost zdůrazňuje (např. V ženském judu je zisk bronzové medaile na mistrovství Evropy výsledkem výjimečným.), je méně obvyklá v jazycích jihoslovanských, které v mnohem větší míře než ostatní slovanské jazyky zachovávají antepozici (Uhlířová užívá termínu ‘prepozice’). Relativně nejvíce lze podle autorky doložit aktualizovanou (zdůrazňovací) postpozici v srbocharvátštině, zejména v próze a poezii. Mezi jednotlivými autory jsou tu však velké individuální rozdíly (s. 209–210).

V podrobně zpracované kapitole o poloze klitik (příklonek a předklonek) se Uhlířová odvažuje i takovéhoto tvrzení: „Neexistují žádné dva slovanské jazyky s identickým slovosledem klitik.“

Podobné autorčiny závěry jsou z hlediska jejich pochopení a zabudování do myšlenkové soustavy našeho racionálního vědomí velmi jednoduché a jejich poznatková hodnota – týká-li se věci tak přirozené, jakou je užívání přirozeného jazyka – může být proto snadno přehlédnuta a nedoceněna. Podobné závěry však jsou právě z hlediska jejich váhy, kterou působí v našich racionálních poznatkových soustavách, neobyčejně cenné a efektivní. Tyto závěry vyžadují mnohdy léta trvající odbornou zkušenost, podloženou specifickým talentem, pílí a svědomitostí.

Nicméně vzhledem k tomu, že i relativně objektivní jazyková fakta lze při jejich výkladu interpretovat mnoha různými způsoby (jejichž počet snad ani není konečný), vzhledem k tomu, že v jazykové oblasti slovosledu a aktuálního členění věty se kombinuje velké množství leckdy rozporuplných až protichůdných vlastností a hledisek, i vzhledem k množství různých možných subjektivních interpretací implicitních (neexplicitních) vyjadřovacích struktur, jeví se autoru této recenze ne vše tak jako autorce posuzované knižní kapitoly. Někdy tu přitom jde vskutku – jakkoli to tak na první pohled nevypadá – jen o různé pohledy, někdy podmíněné terminologicky a ohledem na tradici, někdy dokonce jen o terminologii samou.

Vůči autorčiným tvrzením zcela obecné teoretické povahy bych tu rád vyslovil jednu výhradu týkající se vztahu sémantiky, pragmatiky a gramatiky, neboť jde o věc zásadního přístupu k výzkumu přirozeného jazyka a možných popisů výsledků tohoto výzkumu. Na s. 180 autorka píše, že „sama podstata sémantických a pragmatických principů je odlišná od principů gramatických…“. Avšak sémantika i pragmatika jsou do jisté míry a za jistých okolností součástí struktur gramatických; pokud ovšem gramatikou nerozumíme pouze [152]morfologii a formální syntaktické struktury bez ohledu na jejich význam a komunikativní uplatnění. Gramatikou se však v lingvistice obvykle rozumí – a je to tak nasnadě – vše, co souvisí s výstavbou a komunikativním užíváním složených jazykových jednotek, ať jde o složené pojmenování (např. o rozvitou atributivní nominální konstrukci) či o větu nebo nadvětný výpovědní celek.

Pokud jde již o věci konkrétní: Domníváme se především, že je škoda, že se autorka neodhodlala k tomu, aby podala jasnou a jednoduchou definici tématu věty, přestože je tato otázka v lingvistické literatuře problematizována, komplikována, zpochybňována, relativizována a přestože není zvykem takové jednoduché definice podávat. Jednoznačně Uhlířová jen říká, že téma není definováno pozičně, tedy jako počáteční slovo věty, resp. počáteční větný člen. Z výkladů sice vyplývá, že tématem věty se rozumí, zhruba řečeno, to, o čem se něco říká, avšak mělo by to být výslovně uvedeno (v té či oné formulační podobě), jakkoli to zní triviálně. V nejobecnější rovině viděno a formulováno toto také skutečně triviální je. Triviální ovšem již není velké a spletité množství jevů, které s tímto triviálním východiskem souvisejí.

S tím, že Uhlířová jednoznačně nedefinuje téma, souvisí i problematičnost od Firbase přejatého termínu centrum tématu. Má-li věta více tematických složek (což je poměrně často), nenazývá Uhlířová (následujíc Firbase) centrem tématu tu složku výpovědi, která je centrálním motivem dané komunikační situace a vlastním východiskem dané výpovědi, jak by se dalo očekávat, nýbrž centrem tématu je pro ni (stejně jako pro Firbase) tematická složka s „nejnižším stupněm výpovědní dynamičnosti“, stojící obvykle na začátku věty a nikdy se nepřesouvající za větné réma na konec věty. Jinak řečeno, centrem tématu je pro Uhlířovou (zpravidla počátkové) téma dané věty, nikoli centrální téma dané komunikativní situace. To je sice pojetí smysluplné a možné, avšak vzhledem k tomu, jak sama autorka dobře ví i zdůrazňuje, že každá reálně pronesená věta je nějak komunikačně zakotvená, nezdá se nám takové pojetí nejvhodnější. Objasníme věc na jednoduchém příkladu. Máme-li např. větu Babička Katku chválila., máme v takové větě dvě tematické složky (babička, Katka), tj. substantiva nazývající osoby, o nichž je v dané komunikativní situaci řeč. Podle Uhlířové by patrně v této větě bylo centrálním tématem slovo babička, neboť v dané větě je to právě babička, o níž se něco říká. Je to však nepochybně Katka a ne babička, kdo je centrálním motivem a tématem dané komunikační situace: hovoříme o dceři Katce a říkáme o ní různé věci: např. co dělala o víkendu, že byla po dlouhé době navštívit babičku, že jí pomáhala vařit a uklízet a že jí babička tentokrát chválila. Vzhledem k těmto okolnostem by pak bylo možné rozlišovat např. mezi větným tématem (babička) a tématem promluvovým (či kontextovým, situačním apod.) (Katka), které je vlastním motivem pro realizaci dané věty. Zatímco větné téma stává obvykle na začátku věty, téma promluvové tíhne k tomu, aby bylo posouváno co nejdále k větnému konci, často až za větné réma na konec věty.[1]

[153]Jiným problémem je, zda „v počátkových větách krátkých zpravodajských žánrů“ (s. 197) je počáteční okolnostní určení děje skutečně rématem (jádrem) větného sdělení, jak soudí Uhlířová, např. Do prodejny Klenotů se vloupal neznámý pachatel včera v noci na Žižkově. Osobně mám za to, že tu jde spíše o ustálený textový typ subjektivní tematizace okolnostního (zde místního) určení děje, přičemž je tato tematizace spojena s vágním aktuálním členěním, při němž výpověď není jasně rozčleněna na téma a réma. Domnívám se, že o výše citované větě lze z hlediska jejího aktuálního členění říci, že tato věta ‘je o prodejně Klenotů a o tom, co tuto prodejnu postihlo’ právě tak jako o tom, ‘co se stalo včera v noci na Žižkově’.

Poněkud nejasný (vzhledem ke složitosti jevu) je výklad o tzv. rematizačních konstrukcích typu Byl to on/Petr, kdo/který… (s. 201).[2] Autorka zde tvrdí, že zájmeno či substantivum v hlavní větě tohoto typu souvětí je centrem rématu a nositelem intonačního centra (IC). Tak tomu ovšem nemusí být vždy. Např. ve větě Byl to (právě) Petr, kdo na to Evu upozornil. může být jejím jádrem (rématem) a nositelem IC buď jméno Petr, hovoříme-li o tom, kdo na něco Evu upozornil, anebo zde může být rématem s IC přísudek věty vztažné, hovoříme-li o Petrovi a zdůrazňujeme přitom, co učinil vzhledem k Evě.

Podívejme se pro větší názornost ještě na následující větu z Mladé fronty dnes:

Je však také pravda, že to byl Gorbačov, který otevřel cestu k tržní demokracii… (11. 3. 1995)

Hodnota aktuálního členění souvětí

Byl to Gorbačov, který otevřel cestu k tržní demokracii. patrně odpovídá hodnotě aktuálního členění věty:

Právě Gorbačov otevřel cestu k tržní demokracii.

Neznáme-li celý kontext, je aktuální členění této věty dvojznačné: intonační centrum (IC) v této větě může být na jméně Gorbačov, které pak bude i jejím rématem, avšak toto IC také může být (a to je v tomto a jemu podobných případech i bez znalosti kontextu pravděpodobnější) na první slabice slova demokracie a jádrem věty pak bude ta část, která říká, o co se právě Gorbačov, o němž je řeč, zasloužil. Přesněji řečeno půjde v podobných případech o složitější, komplexní vztah: souvětí Byl to Gorbačov, který otevřel cestu k tržní demokracii. může sdělovat zároveň dvě věci a může pak mít vlastně dvě jádra sdělení: jedním je ‘co učinil Gorbačov’ (otevřel cestu k tržní demokracii) a druhým ‘kdo byl ten, který se zasloužil o to, co se sděluje’ (byl to právě Gorbačov, o němž je řeč, a nikdo jiný).

Pokud se zde tedy Uhlířová mýlí (ale může se mýlit naopak i autor recenze), je to jen mýlka relativní a nevelká. Uvedené konstrukce jsou patrně skutečně převážně rematizační struktury, v nichž „do rématu bývá vytčena informace kontextově známá, zatímco vlastní informační obsah je vyjádřen tematickou vztažnou větou“ (s. 201).

Mnoho cenných a nových informací obsahuje i stručněji, zato však hutně koncipovaná kapitola o vyjadřování určenosti v slovanských jazycích. Aby se naše recenze nerozběhla do přílišné šíře, vyzýváme čtenáře této recenze k samostatnému prostudování a vlastnímu zhodnocení všech cenných informací obsažených v této partii knihy. Připojíme tu již jen [154]jedinou kritickou výhradu: týká se užívání situačně odkazovacího ten ve větách typu (náš příklad) Vzpomínáš si na toho kluka, co nám hrál u Lužnice skoro až do rána na kytaru a zpíval Ženský ty sou fajnový? Na rozdíl od Uhlířové se nedomníváme, že situačně odkazovací výraz ten (zde ve tvaru toho) lze obecně označit za komunikativně redundantní. Jsme naopak přesvědčeni, že tento odkazovací výraz je v mnoha případech komunikativně noremní.

Na závěr chceme už jen vyslovit (obáváme se, že nereálné a téměř soukromé) přání, aby podobné lingvistické studie nebyly v letech příštích stále vzácnější výjimkou, ale naopak aby jich bylo stále více a více.

---

[1] V němčině tato tendence klást centrální promluvové téma až na konec věty vede často k porušování větného rámce, např. Glaube kein Wort, was ich dir sagte in dieser Nacht. (M. Frisch). V angličtině se tato obecná tendence stala dokonce gramatickým slovosledným pravidlem. Např. hovoří-li E. Hemingway o želvách, musí říci People are hearatless about turtles. V češtině stojí takové centrální komunikační téma obvykle uprostřed věty za tématem větným: Lidé jsou k želvám nemilosrdní.

[2] K tomuto jevu srov. náš článek Komputační korpusy a empirická gramatika v SaS.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 147-154

Předchozí Jiří Homoláč: K pojetí normy u Ivy Nebeské

Následující Jiří Damborský: Projekt jazykového zákona v Polsku