Časopis Naše řeč
en cz

Ženská specifika školní komunikace

Marie Čechová

[Články]

(pdf)

-

I. V posledním dvacetiletí se ve zvýšené míře začíná věnovat pozornost různým skupinám sociálním, genetickým i národnostním. V daném postmoderním kontextu se tak obrací zájem k problematice skupiny pokládané za diskriminovanou – alespoň feministkami, tj. k problematice ženské.[1] V oblasti lingvistiky se uvažuje o existenci feministické lingvistiky, o jazykových a řečových specifikách ženských, o příčinách neporozumění, ev. nedorozumění mezi muži a ženami.[2]

Nepochybně existuje rozdílný způsob užívání řeči související s rozdílnou strategií jednání a chování mužského a ženského, avšak nedomnívám se, že by šlo, ev. mělo jít o zvláštní jazykový systém maskulinní a femininní.[3] Mužská a ženská varianta komunikační kompetence a performance v závislosti na kognitivní schopnosti je příčinně spjata s kulturním vývojem – chápáno v širokém slova smyslu. Nechápeme tedy přirozený rod jako jedinou nezávisle proměnnou veličinu, která plnou měrou rozhodným způsobem ovlivňuje lidské jednání a chování včetně řečového. Naše chování (i řečové) je pod silným vlivem modelů mužských a ženských, jež provázejí náš život a k nimž jsme výchovou připoutáváni, a ty vytvářejí postupně náš zkušenostní komplex mužský nebo ženský a příslušné sterotypy – obojí je posilováno očekáváním našeho okolí. Tak si v průběhu dospívání pod vlivem výchovy osvojujeme mužské či ženské sociální role.

Všimněme si nejprve rozdílů, tj. rozdílů chápaných jako mužské a jako ženské, které se do jisté míry promítají i do způsobu vyjadřování. Obecně se má za to, že muži spíše zaujímají roli dominantní, autoritativní, prestižní, suverénní, orientují se více profesionálně, mají sklon k hierarchizaci, k prosazení se pomocí soutěživosti i boje, kdežto ženy přijímají spíše roli citovou, kooperativní, spolupodílejí se na utváření lidské sounáležitosti, mezilidských vztahů a kontaktů; mají tendenci k důvěrnosti, svěřování se, k včleňování se do sociálních interakcí.

[113]Se sociálními rolemi zpravidla kongruují nejen témata komunikace (věcná, profesní × vztahová, kontaktová), ale i její způsob (spíše direktivní × submisivní). Toto obecně přijímané členění vlastností a činností v této úvodní části nekomentujeme, k některým specifickým projevům mužského a ženského řečového chování zaujmeme stanovisko po rozboru anket zaměřených na pedagogickou komunikaci.

Zdůrazňujeme, že – podle našeho mínění – „světy“ mužů a žen nejsou zcela protikladné, a že tedy není zcela protikladná ani jejich řeč; v rámci řeči mužské, stejně jako ženské, jde o balancování mezi různými polohami, takže přes jisté vysledované tendence nelze jednoznačně přisoudit jen mužům, nebo jen ženám určité vlastnosti. Jsme přesvědčeni o tom, že výrazný podíl na jednání, i řečovém, má typ osobnosti jako komplexní fenomén. A tak lze soudit, že některé „mužské“ vlastnosti a způsoby konání jsou vlastní i silnějším ženským osobnostem, aniž bychom tyto osobnosti (třeba jen v podtextu) podezřívali, že jsou neženské, nebo dokonce mužatky. Naopak mnohé kultivované, ohleduplné mužské osobnosti jsou nositeli vlastností kooperativních se smyslem pro empatii, pro pochopení druhých.

Výše uvedené diference v mužském a ženském vnímání světa a v reakcích na něj by měly být zvažovány i v naší škole. Starý historický model: učitel (muž) – žáci – chlapci a později i žákyně byl (nejen u nás) z větší části nahrazen modelem: učitelka – žáci a žákyně, aniž by bylo zvažováno, jaký dopad má tento model na utvářející se osobnosti mladých lidí, a to zvláště i se zřetelem na převažující statut neúplných rodin: žena – dítě/děti, takže někteří chlapci vlastně v každodenním styku nepřicházejí do kontaktu s muži, chybí v jejich životě (ale i dívkám) mužský element, mužský vzor. Zvláště na základní škole se prosadil spíše ženský způsob jednání včetně komunikace, a to může chlapce někdy znevýhodňovat. Podle našeho názoru není žádoucí jednostrannost a je s podivem, že se stav panující u nás už desetiletí nestal objektem hlubších psychologických a sociologických výzkumů.

Z běžné životní zkušenosti se usuzuje na to, že učitelé-muži jsou spíše „nad věcí“, mají větší autoritu a udržují snadněji kázeň žáků, ženy tíhnou spíše k pedantství, jsou nervní, někdy afektované až hysterické, a proto zvláště na druhém stupni školy, ve společenství pubescentů, kteří se snadno podráždí, převažující vztah učitelka – žák často vede ke konfliktům, leckdy těžko řešitelným. Ovšem zvláště (ale nejen) pro nejnižší stupeň školy takové vlastnosti, jako je schopnost kontaktovat se, chápat druhé lidi, péče o ně, empatie, přisuzované ženám, jsou ve školách nanejvýš potřebné.

Na základě vlastních i cizích zkušeností jsme vyšli z toho, že existují některé – ovšem obtížně postižitelné a pojmenovatelné – specifické rysy komunikace [114]mužské a ženské, a proto jsme nejprve ve výběrovém semináři uložili pozorovat a popsat rozhovory samotných mužů (chlapců) a žen (dívek) i mužů a žen navzájem, a to v různých situacích: ve vlaku, v restauraci, na disco, v rodině, nadřízené(ho) a podřízené(ho) i ve škole. V předvýzkumu šlo jak o volné pozorování, tak o zpracování odpovědí z dotazníků. Následovalo rozsáhlejší šetření, v němž jsme se zaměřili už jen na pedagogickou komunikaci školní, a to pomocí anket vedených „křížem“: připravili jsme zvláštní dotazník pro učitele a zvláštní pro žáky, přičemž otázky směřovaly k objektivnějšímu ověření vzájemných subjektivních postojů a hodnocení z pozice učitele/učitelky × žáka/chlapce a dívky. Dotazník učitelský[4] i studentský[5] obsahoval obdobné otázky týkající se i protikladných vlastností komplementárních – tak mohlo být ověřeno, zda respondenti pečlivě vážili své odpovědi, nebo jen nahodile, bez rozmyslu vlastnosti zaškrtávali. Předem prozradíme, že jsme nacházeli v témž studentském dotazníku takové neshody jako: učitel(ka) je zároveň trpělivý(á) a má sklon k rozčilování; podněcuje žáky k rozhovoru a vyžaduje jen odpovědi na dané otázky; podporuje tvořivost a vymýšlí rozmanité formy i má stereotypní způsob práce. Pravda je, že častěji se takovéto protimluvy vyskytovaly u nejmladších respondentů, tj. žáků 14–151etých, avšak v jednotlivých případech i u vysokoškoláků.

Naznačené problémy však významněji nesnížily výpovědní hodnotu pořádaných anket; šetření potvrdilo některé předběžné hypotézy vyplývající z obecných zkušeností, ale také přineslo zajímavá zjištění.

II. Učitelské a studentské ankety a jejich analýza zhruba potvrdily naši hypotézu: rozhodující je typ osobnosti, její vlastnosti a jednání, a nikoliv její pohlaví, avšak zároveň prokázaly, že existují určité specifické komunikační rysy mužské a ženské – a to se výrazně projevuje i v pedagogické komunikaci.

Učitelé muži i ženy sice stavějí na první místo vyučovacích cílů složku vzdělanostní, na druhé místo složku výchovnou, ale muži v obou případech o 25 % častěji než ženy, více mužů pak navíc udává složku zábavnou, kdežto ženy estetickou a kreativní, muži jsou si více vědomi mnohosložkovitosti vyučovacího cíle.

[115]Mezi využíváním vyučovacích metod muži a ženami se projevily markantní (15 %) rozdíly: muži podstatně častěji volí rozhovor než ženy a kontrolní písemné práce, ženy ústní praktická cvičení a dramatizaci. Avšak jsme přesvědčeni, že důvody rozdílů musíme hledat i v tom, čemu častěji muži i ženy vyučují, muži se spíše než ženy orientují na exaktní vyučovací předměty, snad jen v práci s audio- a videopřístroji (uváděné jen muži) lze spatřovat jejich jistou specifičnost; rozdíl byl zjištěn i ve větším počtu metod užívaných muži než ženami.

Získané odpovědi nám také dovolují konstatovat, že učitelé i učitelky se většinou shodují ve výčtu nejčastějších vlastností považovaných pro ně osobně za žádoucí, avšak liší se v uvádění počtu konkrétních vlastností a v preferování různých druhů vlastností. Muži spíše projevují snahu postihnout u žáků individuální schopnosti, podtrhují vlastní učitelskou tvořivost a odbornost, asertivitu ve vztahu k žákům, systematičnost v práci a nadhled, tedy zdůrazňují poněkud více než ženy osobní prestiž a rysy profesní. Ženy více než muži zvýrazňují schopnost empatie a vlídnost aj. vlastnosti s nimi ladící, jako je např. tolerance nebo umění komunikace, neustálý slovní kontakt. Ženy zdůrazňují podstatně více důslednost a s tím související spravedlnost a přísnost i (řidčeji udanou) čestnost. Jen ženy pak jmenovaly takové vlastnosti, jako kouzlo osobnosti, celkovou přirozenost, zdvořilost a upravenost, vcelku tedy preferují více než muži žádoucí rysy doprovázející komunikaci. Ženy nepochybně vědomě zdůrazňují – alespoň subjektivně – vlastnosti podstatné pro navázání a udržení kontaktu.

V těchto bodech se vcelku shodovaly s učitelskou anketou i odpovědi studentů. Studenti, chlapci i dívky, nejvíce vyzdvihovali u mužů vyšší objektivnost, dále schopnost udržet kázeň a pozornost, smysl pro humor, z ženských kladných vlastností dívky nejvíce zdůrazňovaly důslednost učitelek a jejich schopnost naslouchat žákům, chlapci nejčastěji u žen ocenili podporu tvořivosti (!) a podněcování radosti a optimismu. Tím studenti potvrdili úvodní hypotézu o smyslu žen pro utváření lidské sounáležitosti, pro důvěrnost a včleňování se do sociálních vztahů a u mužů vyšší schopnost autoritativního a suverénního chování.

Podle očekávání se větší část respondentů rozhodla pro třetí alternativu, totiž pro to, že záleží na jednotlivé osobnosti bez ohledu na pohlaví. Tak odpovídalo kolem 70 % dívek a 50 % chlapců, což je rozdíl evidentní. Dívky jsou si spíše vědomy individálních kvalit učitelů/učitelek a preferují je. Zároveň jsou ve vyjadřování svého hodnocení, zvláště záporného, zdrženlivější než chlapci. Vcelku lze z jejich výpovědí vysledovat poněkud větší náklonnost k učitelkám.

Studentská anketa plně podpořila naši úvodní tezi o nežádoucí jednostrannosti feminizované školy, neboť u chlapců je nápadná obliba učitelů a dosti výrazná antipatie k učitelkám. Třebaže chlapci leckdy nedovedou přesně pojmenovat příčinu svých sympatií k mužům, z nejčastěji udaných důvodů ji můžeme identifikovat jako mužský element (jemuž přičítají vyšší objektivnost a absenci nervozity).

[116]Z šetření lze vyvodit kromě celkově vyššího ohodnocení osobnostních a speciálních učitelských rysů u mužů chlapci a dívkami také markantní rozdíl v pohledu chlapců a dívek na učitelky. Dívky je hodnotí podstatně lépe než chlapci. Je zřejmé, že učitelé a učitelky se v očích svých žáků a žákyň výrazně odlišují, i když většina respondentů zdůrazňuje především diferenciaci podle individuálnosti před sexualitou.

Získané výsledky nasvědčují tomu, že chlapci vidí učitele/učitelky více bipolárně, zaujímají k nim výraznější postoj než dívky, jsou ve svých úsudcích razantnější. Dívky více než chlapci ve svých odpovědích vyzdvihují individualitu učitelské osobnosti, to lze však přisoudit i jejich větší nerozhodnosti, váhavosti.

Vcelku se chlapci s dívkami shodli při posuzování mužů než žen-učitelek. Ty podstatně lépe vyhovují dívkám než chlapcům (učitelky jim lépe rozumějí, dívky jim více důvěřují…), ale vcelku jsou ženy v roli učitelské ve srovnání s muži hodnoceny spíše negativně: nejčastějšími negativními vlastnostmi přisuzovanými ženám a chlapcům nejvíce vadícími je nepřipouštění kritiky vlastní osoby a záliba v kritizování žáků; stereotypnost v učitelské práci a vyžadování pouhých odpovědí na dané otázky. Mužům nejčastěji vytýkají sklon k ironizaci, což nepochybně souvisí s projevovanou nadřazeností mužů. Jak však ukazují výsledky učitelských dotazníků, negativní vlastnosti si uvědomuje jen málo učitelů, mužů i žen.

Také následující rozdíly zjištěné v dotaznících učitelů (mužů a žen) studentské odpovědi nepotvrzují a nepotvrzuje je ani zkušenost: totiž více než 1/5 žen pokládá za svou žádoucí učitelskou vlastnost toleranci, menší část z nich i humor. Nepochybně jde o nenaplněný ideál, o preferenci vlastnosti neodpovídající reálné skutečnosti.

Anketa odhalila významné rozdíly mezi muži a ženami v aktivitách mimoškolních. Evidované rozdíly naznačují větší zájem žen o osobní život a vztahy žáků mimo školu včetně jejich kulturních aktivit a potvrzují zaměření mužů na zájmovou činnost orientovanou podle profese učitele nebo sportovně – a tím je dán i směr komunikace učitelů s žáky mimo vyučování, přitom ženská škála činností je podstatně bohatší a má zřetelně vztahový charakter. Učitelky komunikují s žáky o jejich zájmech, o jejich rodinných a přátelských vztazích, o jejich budoucím povolání, hovory vedené muži jsou převážně zaměřeny na školní práci (prospěch) a na sport.

Zarážející výsledky poskytly odpovědi týkající se způsobu komunikace s žáky: více než 40 % žen a skoro čtvrtina mužů si vůbec ničeho není vědoma, a dokonce 1/2 žen a 1/3 mužů neuvedla žádný svůj konkrétní komunikační rys. Nejčastějším uvědomovaným rysem mužské řeči je zřetelná výslovnost a nespisovnost, ženy nejčastěji (častěji než muži) preferovaly vyhýbání se křiku, a to nepochybně právě pro obecné povědomí o jeho existenci. Značnou ženskou vznětlivost (rozčilování) [117]plně potvrdili v dotaznících studenti. Jen jednotlivci (shodně muži i ženy) jsou si vědomi (až na nespisovnost častěji si uvědomovanou muži) svých nedostatků: výslovnostních, v dikci, v dynamice projevu… Paralingválních prostředků si povšimly ženy (muži ojediněle).

Podle extralingválních projevů – v anketě přiznaných – lze usoudit, že muži se při vyučování více pohybují (před lavicemi), udržují si větší fyzickou vzdálenost od žáků, ale také častěji a více gestikulují, a mají výraznější mimiku – až na úsměv, ten je příznačný pro ženy.

Výsledky studentských dotazníků potvrdily, že existuje sexuální podtext v komunikaci mužů (chlapců) a žen (dívek), neboť většina žáků uvádí jako příjemnější hlas a celkový způsob řeči učitele druhého, opačného pohlaví, nepochybně roli hraje i sexuální přitažlivost (byla uváděna zdůvodnění: jsem muž/žena i výpovědi chlapců o tom, že některé učitelky jsou hezké…), chlapci se pochvalně vyjadřovali např. o úsměvu a postojích učitelek. Nejvíce se rozdíly mezi chlapci a dívkami projevují při hodnocení vzhledu učitelů mužů a žen, pozitivní hodnocení jde zcela symetricky křížem.

Jsme přesvědčeni o tom, kdyby poměr muži: ženy byl ve školách vyrovnanější, anketa by přinesla dosti odlišné výsledky, předpokládáme, že by pak hodnocení žen dopadlo lépe. Důležité vedle toho je, že jen velmi malé procento žáků se domnívá, že učitelé – muži i ženy – mají k nim záporný vztah, a dále to, co většina studentů zdůrazňovala, že záleží nejvíce na každé jednotlivé učitelské osobnosti, nikoli na tom, zda jde o muže, nebo ženy.


[1] Tento příspěvek navazuje na články s touto tematikou publikované v Naší řeči.

[2] Sice si uvědomujeme podstatné rozdíly mezi oběma skupinami, ale domníváme se, že mnohé ze sociálních a psychických diferencí jsou spíše ovlivněny pozicí ve společnosti, kulturní a politickou tradicí než příslušností k biologickému rodu mužskému, nebo ženskému.

[3] Jazykový systém sice vychází z nepříznakovosti maskulinních kategorií (proti femininním), ale míra jejich zobecnění i abstrakce od biologického rodu je tak vysoká, že hledání přímé, bezprostřední aktuální souvislosti s biologickým rodem není opodstatněná.

[4] Vzorek učitelů (celkem 102, z toho 24 = 1/3 mužů, 78 = 2/3 žen, a to ze ZŠ zhruba 2/3, ze SŠ 1/3; 1/3 z nich (34) učila na všech stupních, jednotlivci i na VŠ) pocházel z různých oblastí Čech (z Prahy, severních, jižních i z východních Čech). Jejich školská praxe obnášela 0–40 let, nejvíce jich patřilo do kategorie 0–5 let, a to 1/3 pracovníků (34, z toho 10 mužů), 6–10 let vyučovala necelá 1/5 (18, z toho 4 muži) a 11–15 let více než 1/8 (tj. 12, z toho 4 muži), takže jsme postihli celou škálu učitelské populace.

[5] Dotazník vyplňovali studenti vysokých, středních i nejvyšších ročníků základních škol, celkem 353 respondentů, z toho 196 ze středních, 86 z vysokých a 72 ze základních, tj. zhruba přes polovinu tvořili středoškoláci, čtvrtinu vysokoškoláci a zbývající část žáci ZŠ. Zastoupení dívek je vyšší: 223, chlapců: 130, tj. poměr byl obdobný jako u učitelů (2/3 : 1/3).

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 112-117

Předchozí Jana Hoffmannová: Pařani a gamesy (Pokus o charakteristiku diskurzu počítačových her)

Následující Ivana Kolářová: Významy a funkce slova tedy (teda) v souvislých projevech