Časopis Naše řeč
en cz

Význam Staročeského slovníku pro českou historiografii

Petr Čornej

[Články]

(pdf)

-

Uplynula bezmála tři desetiletí od chvíle, kdy čelný český historik Josef Macek vyzdvihl důležitost historické sémantiky, jejímž prostřednictvím se historiografie měla stát „skutečnou vědou o člověku“,[1] vědou, která by zachytila minulost v její celistvosti a zároveň umožnila průnik do myšlenkového úsilí a autentické mentality lidí minulých epoch. Uvědomoval si přitom dobře, že mezi „nejobtížnější úkoly“ historikovy „patří pokusy o postižení citových sfér člověka, snahy o dějiny pocitů, lásky, nenávisti, hněvu a strachu“,[2] na nichž dřívější bádání ztroskotávalo, neboť jeho snahy připomínaly spíše „hádání z ruky či hlubokomyslná tušení“ než seriózní výzkumy. Historická sémantika se tak v jeho pojetí stávala klíčem k odhalení „opony“ symbolů (tj. slov, ritů a konvencí) zastírajících životní realitu a současně metodou naplňující princip důsledného historismu, tedy požadavku, aby badatel vycházel přímo z řeči pramenů a nenahlížel zkoumané jevy prizmatem doby, v níž sám žije.[3] Připočteme-li k tomu Mackovo volání po interdisciplinárním přístupu, který by překročil hranice obecné historie směrem k příbuzným oborům a usnadnil tak integrovat dosažené poznatky, máme před sebou program ve své době revoluční, slibující naplnění dávného snu dějepisců o všestranném zachycení určité epochy minulosti v duchu kdysi frekventovaného hesla, že „dějiny jsou jen jedny.“[4]

Mluvím-li o převratnosti Mackova pojetí, činím tak zcela záměrně, poněvadž starší tzv. kulturněhistorické bádání, reprezentované v našem prostředí zejména Zikmundem Wintrem, Čeňkem Zíbrtem i Augustem Sedláčkem a toužící po vylíčení každodenního života, nepřekročilo, přes nepopiratelně cenný materiálový přínos, deskriptivní stadium a k vytoužené syntéze nedospělo a ani dospět [62]nemohlo.[5] Oživení zájmu o dějiny každodennosti, úzce související s činností známé francouzské školy Annales, jejíž metody silně ovlivnily též Josefa Macka,[6] přineslo sice v nedávných desetiletích pozoruhodné a ve svých vrcholných projevech zásadní poznatky i výsledky, nebezpečí pouhého popisu v pracích kulturněhistorického zaměření však neodstranilo. Důkaz podávají knihy četných zahraničních i domácích autorů, kteří sice vzletně formulují názvy svých publikací, ve vlastním textu však ulpívají na zajímavých, leč poněkud únavně působících výčtech a deskriptivním líčení. Jednotící svorník, jenž by jejich přístupu dodal chybějící dynamiku a zároveň překlenul určitou roztříštěnost poznatků i sdělení, chybí.

Není žádným tajemstvím, že Josef Macek považoval, inspirován duchovním klimatem šedesátých let (strukturalismus, neopozitivismus, teorie komunikace, kulturní antropologie), za hlavní nástroj k pochopení myšlenkového světa dávno mrtvých lidí i za onen postrádaný jednotící svorník především jazyk, přesněji řečeno zkoumaní všestranných vztahů „významu slov ke kultuře společnosti dané epochy, v níž se slovo zrodilo“.[7] V evropském a světovém kontextu nebyl osamocen, v české historické obci představoval však, po nábězích Jana Slavíka a Františka Kutnara, výrazné novum. Své představy ale mohl Macek, paradoxně (plná paradoxů byla ovšem celá tehdejší doba) rozvinout až v časech svého nedobrovolného zaměstnání v staročeském oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV. Součinnost historika s předními lexikology a lexikografy zpracovávajícími na základě nedocenitelné kartotéky hesla pro Staročeský slovník byla, jak všichni víme, vzájemně obohacující a přispěla k nebývalému poznání epochy, kterou materiál Staročeského slovníku pokrývá, tedy období od nejstarších českých jazykových dokladů až do roku 1500.

Především se v nových konturách a souvislostech objevily etapy, které jsou z hlediska českého dějinného vývoje klíčové, tj. pronikání a upevňování křesťanství, doba strmého kulturního vzestupu za vlády Karla IV., období reformního úsilí, vrcholící dílem Husovým, a široce pojímaná husitská epocha, chápaná jako česká reformace. Sledování proměn staročeského lexika i významů centrálních, periferních a expresivních slov, vycházející z promyšlených teoretických vymezení Igora Němce a Emanuela Michálka, vydalo pozoruhodné svědectví o vývojové dynamice české společnosti v průběhu 13.–15. století, o jejích ideových i kulturních obzorech, hodnotách a v neposlední řadě také o mentalitě spole[63]čenských skupin i významných jednotlivců.[8] Nezbytná konfrontace se stavem středověké latiny, středohornoněmčiny, slovanských jazyků (zvláště polštiny), ale rovněž italštiny a francouzštiny, pak umožnila zasadit (tentokrát z netradičního úhlu) české jevy do širšího evropského kontextu a posoudit, do jaké míry se zdejší poměry lišily od poměrů v bližším i vzdálenějším zahraničí. Zároveň se ve spolupráci jazykovědců s historikem naplňoval postulát interdisciplinárnosti, který Macek rozšířil, během svého dalšího nuceného zaměstnání, o spolupráci s archeology, zabývajícími se především hmotnou kulturou. Prospěch z toho měla jak prehistorie, pro niž skýtá důležitý zdroj poznatků historickosrovnávací jazykozpyt, tak prudce se rozvíjející archeologie středověku.[9]

Ze stručné a nutně neúplné rekapitulace by se mohlo zdát, že využití Staročeského slovníku, resp. materiálu shromážděného v staročeském lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český mělo a má pro českou historiografii a příbuzné obory, zvláště pro jejich medievalistickou, resp. husitologickou složku, zásadní význam. To je však pravda jen do určité míry.

Jistě, existuje tu Mackova velkolepá, ač zatím neúplně vydaná práce Jagellonský věk v českých zemích, na jejíchž stránkách se autor pokusil uskutečnit svůj ideál historické syntézy, která by komplexně pojala život společnosti v určité etapě vývoje. Zatímco v prvním a druhém svazku nachází uplatnění především historická sociolingvistika,[10] zkoumající obousměrný charakter vztahů mezi jazykem a společností v dané dějinné fázi, přičemž autor zužitkoval své starší dílčí studie, publikované převážně pod jinými jmény (objasňují kupř. pojmy řád, stavy, šlechtic, pán, rytíř, vladyka a další),[11] třetí díl analyzuje z hlediska historické sémantiky slova vypovídající o každodennosti českých a moravských měst, např. o úrovni [64]bydlení a hygieny.[12] Jazykový materiál je tu permanentně konfrontován s poznatky archeologie středověku i se situací v okolních zemích. Svým způsobem tak doplňuje, koriguje a zpřesňuje práce jmenovaných kulturních historiků z přelomu století, na něž se také mnohokrát odvolává (nejcitovanějším autorem vůbec je příznačně Zikmund Winter). Na vytištění čeká i jiná Mackova práce, kterou pod názvem Víra a život v jagellonském věku avízovalo před drahným časem nakladatelství Vyšehrad. I dosud publikované shrnutí, zkoumající významy pojmů víra a náboženstvie, naznačuje, jak dalece se česká pohusitská společnost odlišovala hloubkou religiozity od podstatně povrchnější soudobé společnosti francouzské.[13]

Bylo by však chybou, kdyby historikové upřeli pozornost pouze na rozsáhlé práce syntetického charakteru a nadále přehlíželi množství drobných studií a příspěvků pocházejících hlavně z badatelské dílny staročeského oddělení ÚJČ. I jen stručné prolistování posledních zhruba třiceti ročníků časopisů, jakými jsou Listy filologické, Slavia, Naše řeč či Slovo a slovesnost, ale i různých sborníků ukazuje, kolik cenných poznatků zde historik-medievalista může získat. V zásadě se tyto menší práce dají z historikova pohledu rozdělit do několika tematických skupin.

Řada statí, které jsou především doménou Igora Němce, nás uvádí do magické terminologie a pohanských praktik, které jen pozvolna ustupovaly křesťanským zvyklostem, s nimiž však leckdy splývaly (stč. kléti se, lék, žehnanie, uhranúti, hadač, čaronos; hrany; móra; škraboška).[14] Pro historika přímo objevně vyznívají studie osvětlující vztah středověkého člověka k přírodě a zachycující nejen proměnu pohanského animistického chápání v pojmový systém křesťanský, ale také měnící se emocionální vztah k zvířatům (viz kupř. posun původně kladně vnímaného pojmenování vůl, resp. kráva v současné pejorativně chápané označení). Osobně si myslím, že Němcova práce na dané téma je z hlediska historické metody čistší než nedávno publikované Mackovo pojednání o vnímání přírodních krás v pozdním středověku.[15] K těmto článkům se přimykají studie analyzující [65]vývoj lékařské a přírodovědné terminologie, o nichž se sice vzhledem ke své odborné nezpůsobilosti nemohu vyjadřovat, ale které mají nepochybný význam pro dějiny uvedených oborů.

Další skupinu tvoří práce věnované slovům, jež se do staročeštiny dostala prostřednictvím bible nebo vznikala jako ekvivalenty biblických výrazů (manna, barbar, odít světlostí),[16] pojmům náboženským a církevním (osada, sbor)[17] jejichž rozbor potvrzuje, ale někdy i zpochybňuje archeologické poznatky (tak je tomu kupř. u substantiva kostel)[18] rozlišení lásky a milosti,[19] pojmům naučným (kupř. byt, bytie, bytnost, knižnice, svazek)[20] i administrativním (různé typy listů, notule)[21] a konečně pojmenováním nových skutečností. Mnoho těchto slov obohatilo českou lexikální zásobu v souvislosti s prudkým hospodářským a kulturním rozvojem, příznačným pro 13.–14. století, kdy naše země rychle doháněly zpoždění za vyspělou západní Evropou.[22]

Snad ještě důležitější jsou pro historika sémantické analýzy klíčových substantiv pojmenovávajících jevy politické a právní povahy (koruna, obec, obecné dobré, moc, vlast, trest aj.)[23] Jejich vypovídací hodnota, rozpoznaná v některých [66]případech už záhy po roce 1960 německým historikem Ferdinandem Seibtem a u nás Františkem Šmahelem,[24] umožnila detailnější pochopení dosahu převratných změn, které s sebou přinesla husitská revoluce. Za neméně významné považuji práce všímající si problematiky sociokulturní (kupř. objasnění významů substantiva obraz v souvislosti s husitským obrazoborectvím nebo analýzy pojmů vztahujících se k rytířské kultuře).[25]

Svou hodnotu mají však i příspěvky, které se zdánlivě vracejí k Tomkovým a Wintrovým výzkumům o pojmenování řemeslníků, obchodníků, záškodníků, tuláků a lotrů.[26] Sem fakticky náleží též práce vztahující se k hmotné kultuře a týkající se hlavně středověkých obydlí (kupř. zajímavá analýza slova drn a příslušných odvozenin, názvy středověkých obydlí a jejich jednotlivých částí) a oděvů.[27] Vznik těchto studií byl motivován snahou po zpřesnění a doplnění starších kulturněhistorických výzkumů, jež v některých případech nedospěly k jednoznačným zjištěním a značně zkomplikovaly práci současným historikům i etnografům.

Práce sui generis představují pak stati analyzující charakteristické rysy slovníku významných osobností husitské éry, kupř. Jana Husa a Jana Rokycany, ale [67]i jazyk husitů táborského směru či problémy související s českým národním cítěním.[28]

Široký badatelský záběr i roztříštěnost dílčích poznatků, z nichž mnohé byly publikovány v pravidelných sloupcích Svobodného slova, a potřeba shrnout dosažená zjištění v ucelenější podobu vedla postupem času badatele spjaté se Staročeským slovníkem k vydání dvou populárně-vědeckých publikací Slova a dějiny a Dědictví řeči, které vyvolaly značný čtenářský ohlas.[29]

Jakkoli je tato bilance úctyhodná, nelze říci, že by metoda historické sémantiky, uplatňovaná na materiálu shromážděném pro Staročeský slovník, znamenala v české historiografii takový převrat, jaký kdysi sliboval Josef Macek. Přes množství netušených a objevných poznatků tento přístup mezi českými historiky-specialisty na 14.–15. století plně nezdomácněl a prosazuje se, mimo okruh badatelů spjatých se Staročeským slovníkem, spíše pozvolna. Troufám si v této souvislosti říci, že větší pozornost sémantické analýze klíčových slov českého jazyka věnovali mezi historiky odborníci na období 19. století, kupř. Jiří Kořalka.[30]

Důvodů relativně menšího využívání materiálu Staročeského slovníku historiky je podle mého soudu několik. Předně tu působí poměrně nedlouhá tradice historicko-sémantického přístupu mezi dějepisci v porovnání kupříkladu s jazykovědou a uměnovědami, hlavně literární vědou a dějinami umění. Stačí tu připomenout ze současných badatelů jazykovědce Alexandra Sticha a literárního teoretika Vladimíra Macuru, jejichž práce o baroku, resp. národním obrození či úloze symbolů v moderní české společnosti přirozeně rozvíjejí odkaz pražské strukturalistické školy a svým záběrem přerůstají horizont jednoho oboru a směřují k obecnější výpovědi o kulturní situaci národního kolektivu v určitém dějinném stadiu.[31] [68]Tyto hlubší metodické kořeny české historiografii, až na výjimky, chybějí, takže Josef Macek byl svého druhu průkopníkem.

Druhou příčinu shledávám v nepříznivých společenských podmínkách, za nichž Macek nové pojetí propracovával. Programová stať Historická sémantika byla roku 1970 rozmetána ve stránkové korektuře (otištěna byla s nejnutnějšími bibliografickými doplňky až o jednadvacet let později), takže nevstoupila v širší známost. Další obecněji laděné články publikované zamlčeně ve spolupráci s Igorem Němcem a Emanuelem Michálkem vycházely na stránkách speciálních filologických časopisů. Jiné programové pojednání věnované užití jazykovědných a historicko-sémantických postupů v archeologii vyšlo v ústředním oborovém periodiku a ovlivnilo tak okruh několika desítek zájemců, na prvním místě Zdeňka Smetánku.[32] Uvedené publikace Slova a dějiny, Dědictví řeči ani útlý výbor z Mackových studií, zveřejněný pod titulem Česká středověká šlechta,[33] nestačily k odstranění dojmu jisté roztříštěnosti poznatků.

Třetím důvodem pak je určitá nedůvěra historické obce k metodám původně zrozeným v lůně jiných vědeckých oborů, ba přímo skepse k možnosti rekonstruovat pocity zmizelých generací. Tuto skepsi pak zákonitě posilují upozornění na dílčí nepřesnosti, jako tomu bylo v případě analýzy pojmu člověčenství, kdy Macek nesprávně vyložil zvýšenou frekvenci tohoto substantiva snahami vrchností o utužení porevolučních poměrů. Autor kritiky však upadl do jiného extrému: do materiálu Staročeského slovníku nenahlédl a nezvládl v úplnosti ani jazykovědnou produkci ke zkoumanému tématu.[34] Absolutizace nedostatků a opomíjení nesporného přínosu potom může eventuální zájemce odrazovat. Je to velká škoda. Důkaz poskytuje kupř. desáté číslo Husitského Tábora, v němž vedle sebe vyšly studie o středověkém domě, sepsané archeologem, etnografem, architektem a dvěma historiky, přičemž Mackova interdisciplinárně pojatá práce odkrývá nejbohatší průhled do dobového kulturního kontextu.[35]

Konečně nesmím zapomenout na jednu důležitou okolnost. Je jím zevrubná a pečlivá práce autorů Staročeského slovníku, kteří svými příspěvky posunuli výrazně kupředu i historické poznání, avšak dokud jejich dílo nebude dokončeno, nelze se nadít jeho systematičtějšího využívání ze strany historiků. [69]I vědec bývá pohodlný a raději sáhne do knihovny (či klikne na počítačovou myš), než aby se vydal do staročeské kartotéky. Přesto jsem optimistou a postupy autorského kolektivu Staročeského slovníku i jejich spolupráci s Josefem Mackem pokládám za velký vědecký čin. Nadějí mě naplňuje jak fakt, že historikové, archeologové a etnografové metodu sémantické analýzy staročeského lexika přece jen využívají, tak zájem studentů o tento a podobné postupy. Sám doufám, že je vbrzku rozmnožím o rozbory pojmů cizozemec, naháč a některé další.


[1] J. Macek, Historická sémantika, Český časopis historický (dále jen ČČH) 89, 1991, s. 28. Základní teze nastínil autor v pojednání Pour une sémantique historique, in: Mélanges Fernand Braudel II, Toulouse 1973, s. 343–353.

[2] Týž, Vnímání přírodních krás v českých zemích pozdního středověku, ČČH 95, 1997, s. 289.

[3] Týž, Historická sémantika, zvláště s. 1, 10, 15–27.

[4] K Mackovu vědeckému vývoji kupř. P. Čornej, Směřování Josefa Macka k historické sémantice, in: Josef Macek, Česká středověká šlechta, ed. M. Nodl, Argo, Praha 1996, s. 134–151. Viz též F. Kavka – I. Němec – Z. Smetánka, Josef Macek (8.4.1922–10.12.1991), Mediaevalia Historica Bohemica 2, 1992, s. 257–267. Naposledy I. Němec, Josef Macek a Staročeský slovník, in: In memoriam Josefa Macka (1922–1991). Uspořádali M. Polívka a F. Šmahel, Historický ústav AV ČR, Praha 1996, s. 329–336.

[5] O rozdílném chápání kulturních dějin v české historiografii na přelomu 19. a 20. století kupř. F. Kutnar, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II, Praha 1977, s. 43–46; T. Vojtěch, Česká historiografie a pozitivismus, Academia, Praha 1984, s. 36–41; P. Čornej, Zikmund Winter a Gollova škola, v tisku. Z obecně historického hlediska viz Dějiny hmotné kultury I, red. J. Petráň, SPN, Praha 1985, zvláště s. 54–87; J. Marek, O historismu a dějepisectví, Academia, Praha 1992, s. 181–185.

[6] P. Čornej, Směřování Josefa Macka, s. 139–140.

[7] J. Macek, Historická sémantika, s. 10.

[8] K tomu programová a svým způsobem i bilanční stať I. Němce, E. Michálka a kol. (= zamlčená účast Josefa Macka; tak je tomu i v dalších případech, kde u autora uveden i kol.), Vztah sémantiky staročeské slovní zásoby ke společenské situaci, Slavia 47, 1978, s. 14–22; nověji pak I. Němec, Čeština jako nositel národní svébytnosti a nadnárodních hodnot, Slavia 62, 1993, s. 9–17.

[9] Teoretické zdůvodnění této interdisciplinární součinnosti nacházíme na místě, kde bychom to ani nečekali. Viz I. Němec, Pojmenování drnu z hlediska historické sociolingvistiky, LF 110, 1987, zvláště s. 32–33; dále týž, Dějiny hmotné kultury a jazykověda, Archeologické rozhledy 35, 1983, s. 189–205.

[10] J. Macek, Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526). 1. Hospodářská základna a královská moc. Academia, Praha 1992; 2. Šlechta, Academia, Praha 1994.

[11] Kolektiv oddělení pro dějiny českého jazyka ÚJČ ČSAV, K vývoji terminologie sociálních vztahů, SaS, 1974, s. 189–194; V. Chládková a kol., Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (šlechta a šlechtic), SaS 38, 1977, s. 229–237; A. Fiedlerová a kol., Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (pán), tamtéž, s. 53–64; V. Chládková a kol., Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (rytieř), SaS 41, 1980, s. 61–71; V. Chládková a kol., Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (paní), SaS 43, 1982, s. 218–221; J. Macek, Vladyka (historickosémantická analýza), ČČH 89, 1991, s. 677–690; týž, Fürsten, Stände, Staaten Mitteleuropas, Bohemia, Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder 31/2, 1990, s. 355–359. Tyto práce, kromě první a poslední stati, otištěny in: J. Macek, Česká středověká šlechta, Praha 1996.

[12] J. Macek, Jagellonský věk v českých zemích. 3. Města. Připravuje nakladatelství Academia v roce 1998. K této kulturněhistorické oblasti se volně přimykají Mackovy práce Najthart a najthartovati, in: Program státního divadla Brno 12, 1988, s. 158–160; Týden, Archeologické rozhledy 43, 1991, s. 595–597.

[13] Zatím publikována jen Mackova stať Víra a náboženství v jagellonském věku, Studia Comeniana et historica 19/39, 1989, s. 5–36.

[14] I. Němec, Česká slova někdejší magické terminologie, LF 103, 1980, s. 31–39; Z. Horálková, I. Němec, Ze staročeského slovníku (1. Málo průhledné slovo hrany), LF 103, 1980, s. 155–158; E. Michálek, Ze staročeského slovníku (1. Stč. móra suga), LF 111, 1988, s. 5–6; I. Němec, Ze staročeského slovníku (2. Proč se maska jmenuje škraboška), tamtéž, s. 6–8; týž, Obřadní maska v slovanské démonologii, Slavia 57, 1988, s. 241–249; týž, Magisches Denken und die archaische Schicht des Wortschatzes, in: Croatica–Slavica–Indoeuropaea. Wiener Slavistisches Jahrbuch 8, 1990, s. 163–170.

[15] I. Němec, Vztah k přírodě ve světle středověké slovní zásoby, Slavia 62, 1993, s. 241–247. Mackova studie evidována v poznámce č. 2.

[16] M. Nedvědová, Ze staročeského slovníku (2. Stč. barbar), LF 97, 1974, s. 83–86; táž, Ze staročeského slovníku (1. K stč. významům manna a rosa), LF 106, 1983, s. 85–86; I. Němec, Obléci nesmrtelnost – slovesa oblékání s abstraktním doplněním, Slavia 61,1992, s. 461–465.

[17] J. Macek, Osada. Z terminologii sredniowiecznego osadnictwa, Kwartalnik Historii Kultury Materialnej 1977, s. 359–373; týž, Ze slovníku české reformace: sbor, in: Směřování. Sborník k šedesátinám Amedea Molnára. Kalich, Praha 1983, s. 117–123.

[18] I. Němec, Nejstarší české názvy kostela. Profesoru Jaroslavu Kadlecovi k osmdesátinám, Slavia 61, 1992, s. 61–65.

[19] M. Beneš, Láska a milost v staré češtině, Palaeobohemica Immanueli Michálek septuagenario oblata. LF 1992, Supplementum II, s. 33–37.

[20] E. Michálek, Z počátků českého názvosloví filozofického, NŘ 60, 1977, s. 142–146; týž, K vývoji české slovní zásoby v době Karlově, NŘ 61,1978, s. 233–240; týž, Sociální a kulturní vývoj doby Karlovy ve světle staré češtiny, in: Mezinárodní vědecká konference Doba Karla IV. Materiály ze sekce jazyka a literatury, Univerzita Karlova, Praha 1981, s. 21–47.

[21] Týž, K lexikografickému zpracování stč. termínů administrativních, LF 106, 1983, s. 214–217.

[22] Týž, Přemysl Otakar II. a počátky spisovné češtiny, NŘ 61, 1978, s. 192–194; týž, Český spisovný jazyk v době Karlově, in: Karolus Quartus, red. V. Vaněček, Univerzita Karlova, Praha 1984, s. 307–318.

[23] Z. Horálková a kol., Die Aussagen der alttschechischen Sprache über die mittelalterliche Auffassung des Staates in Böhmen, Zeitschrift für Slawistik 18, 1973, s. 838–852; J. Pečírková (ve skutečnosti J. Macek), Sémantická analýza staročeského slova obec, LF 97, 1974, s. 89–100; J. Pečírková a kol., Pojem a pojmenování městské obce ve středověkých Čechách, LF 98, 1975, s. 79–87; J. Macek, „Bonum commune“ et la Réforme en Bohême, in: Mélanges R. Mandrou, Paris 1985, s. 517–525; E. Michálek a kol., Pomsta a trest, NŘ 61, 1978, s. 144–154; Kolektiv Staročeského slovníku (rovněž J. Macek), Pojem vlasti v češtině 14. století, in: Mezinárodní vědecká konference Doba Karla IV. Materiály ze sekce jazyka a literatury, s. 85–98; J. Macek, Sémantická analýza slova „moc“ ve slovníku Petra Chelčického, LF 1992, Supplementum II, s. 96–119.

[24] F. Seibt, Hussitica. Zur Struktur einer Revolution, Köln–Graz 1965; F. Šmahel, Idea národa v husitských Čechách, Růže, České Budějovice 1971. K problému staročeského i latinského vnímání a pojmenování národa, jemuž se věnovali oba badatelé, též J. Pečírková, Staročeská synonyma jazyk a národ, LF 92, 1969, s. 126–130. Nejnověji J. Macek v dosud nepublikovaném díle Jagellonský věk v českých zemích. IV Venkovský lid.

[25] M. Nedvědová a kol., Sémantická analýza staročeského slova obraz, LF 99, 1976, s. 75–85; J. Macek, Das Turnier im mittelalterlichen Böhmen, in: Das ritterliche Turnier im Mittelalter. Beiträge zu einer vergleichenden Formen- und Verhaltensgeschichte des Rittertums, hrsg. von Josef Fleckenstein, Göttingen 1985, s. 371–379; týž, Hrad a zámek (Studie historicko-sémantická), ČČH 90, 1992, s. 1–16. Obě poslední práce otištěny též in: J. Macek, Česká středověká šlechta.

[26] M. Pobudová, Významy staročeského slova obchod a jejich kulturně historická hodnota, LF 97, 1974, s. 80–84; I. Němec, Ze staročeského slovníku (2. K stč. názvům tuláků a lotrů), LF 100, 1977, s. 33; M. Nedvědová a kol., Slovo psohlavec v starší české slovní zásobě, NŘ 60, 1977, s. 76–82; E. Michálek, Ze staročeského slovníku (1. K staročeské terminologii řemeslnické), LF 105, 1982, s. 90–95; I. Němec, Ze staročeského slovníku (3. Nč. záškodník a stč. pakosta), LF 106, 1983, s. 87–88. Zde by bylo možné zmínit i studii J. Macka K pojmu města a městečka v jagellonském věku, in: Historia docet. Sborník prací k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc., Praha 1992, s. 247–260.

[27] Viz I. Němec, Pojmenování drnu z hlediska historické sociolingvistiky, s. 32–39; J. Macek, K sémantice středověkého domu a jeho vnitřního členění, Husitský Tábor 10, 1991, s. 47–66. Tato studie je komplexnější než práce L. a J. Petráňových Středověká lexikografie k názvosloví domu a jeho příslušenství, tamtéž, s. 17–46. Sem patří i L. Soukupová (Petráňová), Lůžko a postel (Pokus o sémioticko-funkční analýzu), in: Pocta Josefu Petráňovi. Sborník prací z českých dějin k 60. narozeninám prof. dr. Josefa Petráně, Praha 1991, s. 113–136. K pokrývkám hlavy též L. Hanzíková, O jménech klobouků dříve a dnes, NŘ 72, 1989, s. 233–238.

[28] E. Michálek, Podněty Jana Milíče a Řehoře Krajčího k rozvoji spisovné češtiny, NŘ 58, 1975, s. 20–24; týž, Společenské otázky v jazyce legend předhusitské doby, NŘ 60, 1977, s. 83–84; M. Nedvědová a kol., Dvorný a zdvořilý, NŘ 62, 1979, s. 190–199; E. Michálek, Jazyk husitů táborského směru, Husitský Tábor 3, 1980, s. 67–78; týž, Antikrist – klíčové slovo v jazyce doby husitské, Husitský Tábor 4, 1981, s. 110–112; týž, K jazykovému odkazu Jana Rokycany, NŘ 54, 1971, s. 98–101; J. Kubíček, Expresívní výrazy v Postile Jana Rokycany, LF 113, 1990, s. 314–322.

[29] I. Němec a kol., Slova a dějiny, Academia, Praha 1980; I. Němec, J. Horálek a kol., Dědictví řeči, Panorama, Praha 1986.

[30] J. Kořalka, Co je národ? Svoboda, Praha 1969, s. 13–16; týž, Češi v habsburské říši a v Evropě, Argo, Praha 1996, s. 16–18.

[31] Kupř. M. Toušek (ve skutečnosti A. Stich), Tři kapitoly o českém baroku. I. K Jiráskovu pojetí českého baroka, Wiener Slawistischer Almanach 8, s. 187–244; A. Stich, Máchovy mdloby, in: Proudy české umělecké tvorby 19. století. Sen a ideál. Ústav teorie a dějin umění ČSAV, Praha 1986, s. 88–89; Halas – pelikán, Zprávy spolku českých bibliofilů 1989, č. 3–4, s. 59–69; V. Macura, Znamení zrodu, Československý spisovatel, Praha 1983; týž, Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989, Pražská imaginace, Praha 1992; týž, Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony, Pražská imaginace, Praha 1993.

[32] Z. Smetánka, Legenda o Ostojovi, Mladá fronta, Praha 1992.

[33] J. Macek, Česká středověká šlechta, ed. M. Nodl, Argo, Praha 1996.

[34] J. Macek, The Emergence of Serfdom in the Czech Lands, East–Central Europe 9, 1982, zvláště s. 7–16; J. Čechura, Člověčenství, Právněhistorické studie 33, 1993, s. 33–52. K této problematice částečně i E. Michálek, Ze staročeského slovníku (2. Klaretova jména osob kník, przyknyst a knystol), LF 108, 1985, s. 224–227.

[35] Viz poznámku č. 27 a též J. Muk, Středověký městský dům ve výsledcích stavebně historického výzkumu, Husitský Tábor 10, 1991, s. 87–96; M. Radová-Štiková, Ke stavební technologii středověkého domu, tamtéž, s. 97–102.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 61-69

Předchozí † Jiří Kouba: Staročeský slovník na prahu dospělosti

Následující Milada Homolková: Dobrodružství lexikografie